WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

před vložením přeložit

Balíčky nám doručuje pošta nebo jiná doručovací služba. Dopisy jenom pošta. Mezi balíčkem a dopisem je široká stupnice odlišující jednotlivé zásilky jen velice nepatrně. Co ještě je dopis a co už balíček lze velmi často rozlišit jen ztěžka. A tak je na uvážení pošťáka, aby rozhodl, co to drží v ruce. Jistě bude existovat nějaký velmi podrobný popis toho, co je ještě balíček a co už je dopis, ale to konečné rozhodnutí je na tom pošťákovi.
Důsledek tohoto rozhodnutí je jednoznačně určující: balíček vám předají do ruky, dopis hodí do schránky.
Někdo už může tušit, kam těmi okolky směřuji.
Pochopitelně.
Jsou totiž dopisy velkosti, řekněme, větší, než malé a těžko je nasoukat štěrbinou do schránky. Naopak mohou být balíčky menší, než malé a ty do dopisní schránky vhodíte snadno. Když je ta velikost tak nějak mezi, nastane problém.
Včera nastal.
Ze schránky na dopisy trčela tuhá hnědá obálka. Ta samá, kterou jsem si vícenásobně vyzvedával v minulosti na poště. Tentokrát se pan pošťák rozhodl, že se to vejde. Nevešlo. Ten snaživec mi narval obálku s filmovým diskem v plastové krabičce do schránky. Když narazil na to, že se to už dál nevleze, nemohl to vytáhnout, protože zpátky už to bez poškození nešlo. Tak to ve schránce nechal trčet. Ježkovy voči! Co to bylo za tatrmana!?
Vytáhl jsem to až po otevření schránky. Tvrdý kartónový obal rozervaný, kus dvd obalu koukalo skrz karton ven. Udělal jsem si obrázek pro vyřizování reklamace.
Po rozbalení jsem zjistil, že jsem měl dvojnásobné štěstí. Jednak byl tentokrát plastový obal z materiálu nebývale pružného, takže ho ten mamlas nerozlomil. A druhak jsem měl štěstí v tom, že toho vydařenýho poštovskýho panáčka nenapadlo tu obálku před vložením do schránky přeložit.
Pročež je přes na první pohled katastrofální způsob doručení obsah i původní obal dodávky v pořádku. Ba dokonce to přežila i ta naše schránka. Ale bylo to vo fous.

Secret Santa

Nedá se nic dělat, blíží se zimní slunovrat a s ním jeho i křesťanská náhražka, které jsme si zvykli říkat Vánoce.
Ať tak či onak, nejdelší noc roku se blíží, pro někoho to bude očekávání nového roku, pro jiného očekávání příchodu spasitele, suma sumárum období plné očekávání. Na tom se můžeme shodnout. U nás se pochopitelně slaví ty Vánoce. Je to hezká tradice a je naše. Adventní zpívání bylo, koledy jsou slyšet všude kolem, na půlnoční se chystáme a dneska bude v kostele pastýřská hra.
Nu a u Matěje ve škole mají Christmas. Jelikož se učí angličtinu. A aby to bylo ještě složitější, k nim do školy nechodí Ježíšek, ale Santa. Dává to smysl. K nám na Vánoce Ježíšek, k nim na Christmas Santa.
Včera jsem se dozvěděl další krajovou zvláštnost.
Totiž u nás ten Ježíšek dá pod stromeček sem tam nějakej ten dárek. Nikdo ho nikdy neviděl a tak se neví, od koho ty dárky jsou. Jenomže ve škole to tak snadno nejde. Tam je jasný, že ty dárky přinesou děti dětem. A to by nebylo žádné překvapení, natož tajemství. Jak tedy zařídit tajemství? Už to slovo samo to napovídá: tajně. Totiž aby se nevědělo, kdo komu jakej dárek přinesl, udělá se tajný losování, každej si tajně vylosuje svýho tajnýho spolužáka a tomu tajně dá dárek, aby nikdo nevěděl, od koho ten dárek je. Celý se to jmenuje Secret Santa a že prej je to zase v Anglii taková tradice. Inu proč ne.
Ale náš Ježíšek je stejně lepší. I když ho ještě nikdo nikdy neviděl.

bakalářská podpora

Když se vám rozpadne mlejnek na mák, prostě utáhnete šroub a melete dál, abyste měli na řepánky. S autem už to tak snadný není a abyste zas mohli porouchaným autem jezdit, musí ten šroub obvykle utáhnout automechanik, jelikož ví, kterej utáhnout. A když se dostanete do ouzkejch s programem, tedy softwarowou aplikací, nezbývá, než rovnou volat IT podporu. Zrovna to jsem včera potřeboval, pročež jsem zvedl telefon a volal odborníkům.
"Prosímvás, potřebuju pomoct s vaším programem Bakaláři. Používáme ho už druhej rok a jsme s ním spokojený. Jenomže po zveřejnění vašeho nového updatu přestal fungovat. Volám správně na podporu?"
"No … voláte správně, tady magistra Voženílková (nebo tak nějak se ta podpůrkyně jmenovala)", pravila paní na druhém konci drátu.
"Prima, takže používáme jenom zařízení iOS, máme čtyři druhy se dvěma nejaktuálnějšími systémy iOS a po posledním updatu, který jste vydali, se aplikace vůbec nerozběhne a zamrzne v prvním okně", snažil jsem se krátce a jednoznačně popsat stav věci. To mají ajťáci nejradši.
"… A … aha … takže vy se nemůžete přihlásit …"
"Ne, tak to není. Kdybych se nemohl přihlásit, tak by bylo vyhráno. To by znamenalo, že program funguje a já mám špatný heslo nebo jméno serveru k přihlášení, ale k tomu vůbec nedojde. Ten program vůbec neběží a zamrzne hned po spuštění."
"A zkoušel jste to na Androidu? Tam vám to neběží?"
"Vy snad žertujete! Od začátku vám říkám, že máme jenom iOS. Tedy iPhony a iPady. Žádnej Androjd doma nemáme."
"No to je zvláštní. Mě to tady na všech referenčních iOS zařízeních funguje."
"Ježišmarjá, já snad mluvím s úplně nekompetentní osobou! Pomoct potřebuju já, mě to nefunguje. Na iPhonu mě to nefunguje. Po vašem posledním updatu. Do tý doby to fungovalo. S tím potřebuju pomoct. Dokážete mi vůbec poradit?!"
"Samozřejmě. Popište mi chybu v mailu a my se vám ozveme."
"Cože? Tohle je on-line podpora? No tak vám teda pěkně děkuju!"
Praštil jsem té magistře s telefonem. To jsem ještě nezažil.
Společnost Bakaláři.cz, která spravuje školní servery pro polovinu škol v republice má na lince podpory natvrdlou magistru Vopičkovou (nebo Mejzlíkovou nebo kdovíjak se jmenuje), která nerozezná jeden sytém vod druhýho a není schopná normálně lidsky komunikovat a poskytnout pomoc, kvůli který je tam placená.
Ufff…
Zkusill jsem to tedy k Matějovi do školy.
To byla cesta, kterou jsem nechtěl původně jít, protože je mi jasný, že za tuhle chybu škola ani náhodou nemůže. Přesto se mi tam velice laskavě věnovali. Paní, která má správu tohohle informačního kanálu na starosti, mě vyslechla, rovnou řekla, že zavolá jejich ajťákovi, což učinila a za chvíli volala zpátky s tím, že teď poskytovatel softwaru měnil nějaký databáze a nějaká cesty na serveru a že by to mohlo být nastavením cesty v mé aplikaci ještě po staru a pokud mi to nepůjde nastavit, že mám aplikaci smazat a znovu nainstalovat, že by to mohlo být řešení a kdyby ne, tak ať ještě zavolám, že se mi ozve jejich moudrý ajťák, aby mi poradil.
Jo, zafungovalo to. Smazání a nová instalace odstranily chybu nastavení, program už zase funguje a všechno je v pořádku tak, jak to bylo před updatem.
Ovšem ten zážitek s profesionální podporou poskytovatele softwaru a správce serverů a databází škol - ten stál za to.
Hned jsem ho sdělil i laskavé paní z naší školy a dodal jsem, že bych se v případě té bakalářské podpory zachoval stejně jako primář Somr z komedie Pane, vy jste vdova!, který káral svého podřízeného, jenž se dopustil fatální chyby, těmito slovy:
„Abych z vás neudělal nezaměstnaného.“

drby

"Já bych potřeboval takový ty časopisy, co jsou v nich děsně vymyšlený a senzační zprávy. Takový ty s hodně obrázkama a s málo textem, jak se to čte v tramvaji a jak tam je spousta známejch osobností a vo nich se tam píše a …", popisoval jsem paní trafikantce, co potřebuju koupit pro maminku, jelikož jí chci přinést právě tohle, aby měla co číst a měla alespoň nějakou zábavu.
Pán vybírající cosi z nabídky v trafice ustoupil a sledoval, co mi paní trafikantka vybere. Chvilku váhala a přemýšlela, co to po ní vlastně chci. Já to měl vymyšlený, jenomže nevím, ve kterých časopisech se těch nesmyslů vyskytuje nejvíc, poněvadž je nečtu a tudíž nemám ten náležitej přehled. Po chvilce hluboké meditace to paní trafikantka měla:
"Vy chcete drby!"
"Jo! To je vono, to potřebuju."
"Tak tuhle jsou nejčerstvější a tady taky a ještě …"
"Perfektní, no samozřejme, tady je mistr na titulní stránce (no jo, von se rozvádí, víte?) a tady oba manželé - to bude mít maminka počteníčko."
Nakoupil jsem plnou náruč drbů a měl radost, že mi paní trafikantka připomněla to kdysi v mém mládí tolik frekventované slovo.
Když tenkrát šla babička vedle k sousedům na drby, byla to vážná věc. Taková skoro až zpravodajská mise, ze které vždycky přinesla nějaké senzační a naprosto zaručené zprávy. Jako například, že budou bourat chlívek a místo něho stavět garáž nebo že to támhle přes ulici v noci békaly ovce kvůli tomu, že jim vlez do maštale tchoř.
Inu takovej vesnickej Intelligent Service po česku. Dneska je z toho instituce a výdělečnej podnik. Ale ta podstata je furt stejná.

je to to první

Ono tedy čtení dneska není nijak extra v módě. Pochopitelně, že když jdete třeba do hospody, obvykle si přečtete nad vchodem, jestli to vůbec hospoda je, pak ještě projdete jídelní lístek, ale tím to končí. Potom už nastane prohlížení elektronických médií jako jsou třeba telefony a jiné hračky, které pořád nosíme s sebou. Tam se sice taky trochu čte, ale spíš se prohlížejí obrázky nebo hrají hry. No prostě číst knížku nebo nějaký delší text, to už člověk v tramvaji nebo ve vlaku skoro nevidí.
O to víc si vážím čtenářstva, které má pořád ještě tu trpělivost občas otevřít stránky mého deníku a přečíst, co jsem to zrovna dneska zapsal. Čtenářů sice ubývá, ale pořád ještě neubyli úplně, takže se tu a tam setkám i s krátkým dopisem reagujícím na něco, co bylo na woleschku. To potěší už proto, že člověk má takovej příjemnej pocit, že normální lidi na týhle planetě pořád ještě jsou.
V poslední době vzbudila největší pozornost moje meteostanice, která se zbláznila a jejíž vrtoch jsem tady tuhle popisoval. V žebríčku zájmu hned za počasím, které zajímá hlavně nejbližší čtenáře, je naše zahrádka a vodní dílo, což chápu, jelikož voda je živel a jednoho zajímá, kam poteče, byť je to zájem až ze zámoří, z Texasu. Pak je tu třeba pravidelná amatérsko-ornitologická komunikace vždycky takhle na jaře, kdy s jedním laskavým čtenářem probíráme, jestli zpívají kosi dřív u nás v Olešku nebo u nich v Insbrucku.
Nu a kromě toho, že se laskaví čtenářové občas ozvou, aby mi udělali radost, prozradí i oni něco o sobě. Například o tom čtení. Někdo si dává woleschko ke snídani, někdo v kanceláři, když otevře počítač, další při obědě. Ovšem na naprostou špičku se nedávno dostal laskavý pan čtenář, kterého si dovoluji citovat přímo z jeho dopisu:

Velice rád si vždy po ránu počtu a je to to první co po příchodu na záchod vždy otevřu (tedy kromě nedělí a svátků)
😀
Někdy to po návratu přečtu nahlas i manželce.

Tož moji milí čtenáři: děkuji vám za přízeň a za čtení!

stačí krapet proklestit

Centrem zpravodajství bývaly oficíny mistrů bradýřských. Takový holič věděl všechno o všech a při výkonu své profese měl zajištěny široké informační kanály. Teď už je to spíš nostalgie, ale k holiči chodíme pořád a občas se tam člověk i něco dozví, byť to třeba není zrovna žhavá aktualita veřejného dění.
Zrovna včera jsem doprovázel Matěje k ostříhání. Já sám byl minulý týden, takže tentokrát jsem dělal skutečně jen doprovod. Matěj seděl na křesle a poroučel si, jak to ostříhat, aby to vypadalo jako dostatečně kreativně rozcuchaný. A tu vejde další zákazník.
"Tuhle se můžete hned posadit. Jestli se teda jdete ostříhat," pravila paní kadeřnice.
"Uhmmm … ostříhat," pravil mladý muž tmavší pleti.
Ne, nebyl to cikán, ani černoch a běloch už vůbec ne. Prostě tak nějak mezi. Na hlavě měl takovou - no změť nedlouhých vlasů všelijak zakudrnacenou.
"Tak jak to bude?"
"Hmmm … hodně nakrátko a nahoře nějak míň," odvětil mladík.
"Dobře a tady nahoře, jak se češete?"
"Já se nečešu!"
"No to jsem si všimla, jak jste přišel, ale nějak to ostříhat musíme."
"Uhmmmm … hmmm …"
"No jo, tak já to nějak …. ," kadeřnice se pustila do nelehkého úkolu.
Jak to nakonec dopadlo, nevím. Nejspíš nějak ostříhaně.
A vidíte, nic světobornýho jsme se s Matějem ani tentokrát nedozvěděli.
Snad jen to, že i když máte na hlavě pořádnou houštinu, ještě to není důvod k tomu, abyste si jí česali. Prostě stačí jenom občas krapet proklestit.

to normálně mužský neuměj

Šel jsem koupit ručník a jako přívažek jsem vzal i košili. Jenomže znáte to. Jakživo si nepamatuju velikost a navíc jsou ty velikosti značený pokaždý jinak a taky každej výrobce má tu velikost jinak velkou.
"No to si právě nepamatuju, tu velikost. Můžete mě změřit?" tázal jsem se paní za pultem.
Paní mě změřila, pak ten metr dala druhý paní a ta mě změřila znovu.
"Tak to by byla tahleta. Nebo tahle a tahle a ještě třeba ta," nabízela první paní košile.
"Hmm … tuhlecta by se mi líbila. Tuhle ne. A třeba ještě tady ta je hezká," vybíral jsem košili.
"No a kdybyste doma zjistil podle jiný košile, že to není vaše velikost, tak to ani nevybalujte a přineste to zpátky, my vám to vyměníme za tu správnou," sdělovala mi ta druhá paní, co mě měřila, zatímco jsem si vybíral košile u první paní.
"Tak jo, mám vybráno. Tyhle dvě."
"A vnímal jste mě vůbec?!", ptala se druhá paní, co mě měřila a co mi pak radila, jak košile vyměnit.
"No a kdybych doma zjistil podle jiný košile, že to není moje velikost, tak to ani nevybalím a přinesu to zpátky a vy mi to vyměníme za tu správnou," citoval jsem doslova košaté souvětí druhé paní o výměně.
"Dával jste pozor. To teda koukám. Normálně bych řekla, že jste mě vůbec nevnímal," ocenila druhá paní moji paměť, "to normálně mužský neuměj, dělat dvě věci najednou."
"Tak to vidíte, jsou i vyjímky," děl jsem v odpověď a koupil si ty dvě košile a ručník.
Ona ta druhá paní totiž nevěděla, že mám doma docela dobrej trénink.
Kačenka mě z týhle dovednosti zkouší denně.

jen aby to bylo perfektní

Když jde o zábavu, nejsou žádné prostředky dost velké a nákladů není nikdy dost. Kupříkladu takovej komiks. Kdo to dneska čte?
Ano, patřím mezi ty pošetilce (
zde odkaz na jeden můj archivní komiks pro pamětníky). Ovšem jsou i daleko větší blázni, kteří mají komiks tak rádi, že se jím i živí. Mám mezi přáteli takové. Vydávají sešity i knihy s obrázky už léta letoucí. A jsou natolik zapálení do svého koníčka, že když mají vydat knihu, tak jedině v perfektním provedení. A jsme pomalu u těch nákladů a prostředků.
Včera jsem si u nich v
comicscentru byl zase pro další díl Goona (doporučuju zvláště staromilcům s příklonem k nadsázce a sarkasmu). Je výtečný. Nu a vždycky při takové návštěvě pohovoříme o komiksech a o tom, co bude.
Teď se zrovna šťourají v jedné stránce budoucí velké knihy. Ta stránka v datové podobě v dostatečné kvalitě chybí. A to by teda nešlo. Podoba musí být dokonalá. Takže kluci posháněli od fanoušků sešit s touto stránkou, dlouze a na drahém zařízení ve studiu, které takový skener ještě má, tu stránku oskenovali, vypreparovali z ní perokresbu, tu budou teprve kolorovat podle originálu a doplňovat textem. Jedna stránka a zabere to hodiny a hodiny práce. Jen aby to bylo perfektní.
A že jsou to blázni? Jo jsou. A já k nim svým způsobem patřím a fandím jim. Poněvadž to dělají s nadšením, s chutí a s takovou pečlivostí, až se člověk diví, že v dnešní době ještě něco takového existuje.
Inu mají to rádi. A já taky.

Třicet sedm!

No já tedy nemám moc vzorů, ale přeci jen by se něco našlo. Snad to není ani vzor, ani idol, ale člověk, kterého si desítky let vážím.
Pan Grygar, astrofyzik a, pokud se s ním potkáte, docela obyčejný velmi chytrý člověk, který poctivě pracuje a o své práci umí skvěle vyprávět.
Včera jsem měl opět příležitost se s ním potkat a to - světe, div se! - ve Zvoli. Nějak se přihodilo, že má kamarády právě u nás a proto přijal pozvání na povídání pro sousedy. Ono se to jinak ani nazvat nedá, natož pak přednáška. Ale protože jsem něco podobného čekal, rád jsem si poslechl jeho povídání a vzal s sebou i Matěje, který si to náležitě užil.
Nu a když jsem u těch vzorů, pan Grygar začal i se svým vzorem. Tedy vzpomínkou na to, kterak si kdysi koupil knížku, jejímuž autorovi se jí podařilo i v nelehkých časech druhé světové války vydat:

Pohledy_do_nebe

Hned mi to připomnělo i můj knižní vzor. Ten je z trochu jiného oboru. Tedy z oboru sci-fi, ale v určitém smyslu stojí pevnýma nohama na zemi. Tedy alespoň do té doby, než se spolu s kamarády vypraví na vesmírnou cestu v Aeronautilu kapitána Nema. Petr Holan se, myslím, v knížce jmenuje a je to strojař, který si umí vždycky se vším poradit. Taky bych rád.
Pan Grygar začínal knížkami vědeckými a třeba i proto je vědcem. Já zůstal u té fantastiky. A i to může být důvodem, proč mám rád jeho vyprávění.
Skoro dvě hodiny jsme ho poslouchali a nakonec, když nám odpověděl i na nějaké otázky, jsem ho požádal, aby tentokrát podepsal knížku Matějovi. Bral jsem to jako jakési předávání štafetového kolíku. Ostatně televizní Okna vesmíru dokořán (to je i ta knížka, kterou pro Matěje schovávám a kterou má teď podepsanou) byla spolu s povídáním v Meteoru právě příčinou, proč jsem si pana Grygara před desítkami let objevil.
Teď nezbývá, než přát Matějovi, aby mezi jeho oblíbené vzory v budoucnu patřila vzpomínka na včerejší setkání. Zatím je to na dobré cestě.
Například před chviličkou, ještě než odešel do školy, mě opravil, když jsem tvrdil, že jsme se na včerejší přednášce dozvěděli, kterak se od nás Měsíc vzdaluje rychlostí 23 milimetrů za rok:
"Třicet sedm! Copak si to nepamatuješ?!"
Nu, snad se ten vzor dostatečně vryl.

potkal jsem udavače

Možná si někdo z vás bude pamatovat na animovaný film, který vznikl těsně po válce v roce 1946. Dělali ho pánové Trnka a Brdečka spolu s výtvarníkem Raoulem Servaisem. Jmenuje se Pérák a SS a nemá s těmi dvěma novými animáky nic společného, jen snad ten námět. Jde o legendu o kominíkovi, který si dělal srandu z SS a pomáhal na svobodu těm, které esesáci na udání jednoho přičinlivého čecháčka zavřeli. Tenkrát se těm vykukům říkalo kolaborant či udavač. A nejen tenkrát, ono to sedí dodnes.
Tvůrci toho filmu geniálně vystihli podstatu zapšklého mrňousa slídícího městem a udávajícího kdekoho, ba kdeco. Mimochodem, kdo ten film neviděl, můžu mu ho jen doporučit. Občas si ho s dětmi pustíme a pořád se neokoukal. Nu a včera jsem viděl, co jsem ještě neviděl.
Já potkal toho udavače.
Ne, nemám stroj času a nevrátil jsem se do doby světové války toho jména druhé. Naopak v té nejsoučasnější přítomnosti jdu takhle po Smíchově Štefánikovou ulicí a tu přímo na Arbesově náměstí slyším hlasitě:
"… ano, na zákazu zastavení, přímo pod značkou pro zásobování na patnáct minut, šedé BMW X5 se značkou, … u domu číslo …, před obchodem s …, ano, už tu stojí déle, než …"
Otočím se a vidím takovýho mrňousa drobnýho, mohlo mu bejt tak kolem pětašedesáti, možná o pět víc. Nenápadnej, drobnej, šedivej … telefon u ucha, oči vykulený, horečnatě hlásil do sluchátka, co a kde a kdo …
Udavač! Živej udavač!
Než mi došlo, koho vidím a napadlo mě, že si ho vyfotím, najednou zmizel. Nebyl. Někam se vetřel, splynul s davem. Šedivě, nenápadně, s telefonem u ucha …
Byl to tak silnej zážitek, že to musím zaznamenat. Už proto, že na Smíchově máme kanceláře dlouhé roky a občas se nám místní strážníci omlouvali a domlouvali nám, že bychom si měli přeparkovat, protože tady přeci jen nestojíme úplně správně a oni mají hlášení a že by nám jinak museli dát pokutu. Tak teď už vím, kdo to udává. Potkal jsem ho. Proč to dělá? Nevím. Musí to bejt prostě taková nátura udavačská. Možná to už dělá leta. A vzhledem k věku může být, že to udavačství pěstuje i za různých režimů. Minulých i současných.
Ten v tom filmu o Pérákovi neskončil dobře. Jak skončí ten současnej, smíchovskej, těžko říct.
A jak vypadá, abyste si na něj mohli dát na Smíchově pozor?
Fotku jsem nestih', ale tuhle je obrázek z toho Trnkova filmu. Vystihuje ho docela přesně. Tenhleten druh tvora bude mít zřejmě hodně podobné určovací znaky.

Perak

oucta k zákazníkovi

Příručka zákazníka, 1000 rad ku obraně vašich práv a tak všelijak podobně se jmenují návody, jak postupovat v případě, kdy vám obchodník upírá vaše práva. Já to naštěstí nikdy nepotřeboval a tak nějak jsem s reklamacemi nikam nechodil. Prostě nepatřím mezi ty, kteří si na jaře koupěj nový boty a na podzim je jdou vrátit, že se jim ošlapaly podrážky.
Jenomže teď se nějak navršily drobné i závažné poruchy zařízení.
Tedy Matějův mp3 přehrávač přestal přehrávat, ba přestal reagovat na podněty zvenčí vůbec, u brýlí mi po týdnu upadla taková ta botička na nos a u klukovské hračky - takových těch kleštiček s nožem a nůžkami, co se vejdou do pravé kapsičky na mince u džínů, mi upadla pružinka od těch nůžek. A ještě před tím se Matějovi podařilo prasknout řemínek na hodinkách. No prostě kalamita.
A to už bylo i na mě moc případů. Tož jsem začal reklamovat.
To největší překvapení bylo, že to všude okamžitě šlo. Matěj má nový řemínek, já mám novou botičku na brejlích a mptrojka i kleštičky jsou v řízení a budou vyměněny. To vše bez řečí, v zákonné lhůtě, ba dokonce na počkání, pokud jde o brýle.
Asi se něco s tím trhem opravdu děje. Že by se v těchto časech blejskalo na lepší časy? Vypadá to tak. Teď nezbejvá, než si přát, aby nám to vydrželo. Ta slušnost i oucta k zákazníkovi.

dvakrát do stejný řeky

Tu o tej řece, co se do ní nedá vlízt než jednou, určitě znáte. Přišel na to už Herakleitos. Je s podivem, že i když to po něm Seneca za pár stovek let důkladněji popsal znovu, málokdo to za ty tisíce let bere furt vážně.
Jako třeba s těma filmama.
O mé úchylce ve sbírání filmů se ví a nemá cenu to tu rozebírat. Protože si filmy ještě pořád kupuju, je jasné, že hledám rozumné zdroje. Tím se před lety stal obchod Filmarena. Mezi velké přednosti patřila dostupnost v centru města, ceny a vlídné zacházení. Ten pán, co mi tam filmy chystal, si mě už pamatoval a vždycky jsme spolu prohodili něco o filmech.
Jenomže najednou se to celé nějak začalo rozjíždět a měnit. Filmů přibývalo, ceny klesaly a nastala doba sběratelských edicí. To máte totiž úplně ten samej film, o kterej vám jde, ovšem zabalenej třeba do plechový krabičky nebo dokonce do knížky a rázem je v násobcích dražší. Už tu nejde o film, ale o sbírání obalů. No na to se můžu tak akorát … si to nekoupit. Této svobodné volby jsem využil.
Zřejmě nebudu sám.
A tak se najednou krámek přestěhoval. Z centra na periferii. Ještě před tím jsem při několika porovnáních zlistil i to, že už dávno nepatří mezi ty s nejvýhodnější cenou a podmínkami. Ještě z jakési nostalgie jsem si u nich objednal kompletní serii starého televizního seriálu Akta X. Opravdu jen z nostalgie. Já to nikdy neviděl celé a tak jsem si říkal, že na to řeba teď někdy budu mít čas a koneckonců, Matěj s Kačkou by se třeba taky mohli začít bát u nevyjasněných případů Muldera a Scullyové. Tož jsem v obchodě učinil čtvrt roku předem předobjednávku, abych na to nemusel myslet. Že si to přijdu osobně vyzvednout, až to vyjde. A nevyšlo to. Ani vyzvednutí, ani vydání. Vydání se opozdilo tak, že se krámek mezi tím přestěhoval a když jsem chtěl po odloženém vydání ten balík za docela velkej balík poslat poštou, řekli mi, že si musím připlatit a že se mnou už telefonem nebudou mluvit, poněvadž telefonní linku zrušili.
Inu, přátelé, takhle se k dlouholetému zákazníkovi nechová.
Tož tak. Nostalgie nenostalgie, nakoupil jsem totéž u konkurence s dopravou zdarma dvě minuty pěšky od kanceláře a to celé o dvacet (slovy dvacet!) procent laciněji.
A proč to píšu?
Inu proto, že mě trápí, jak to tisíce let starý přísloví nikoho, ale vůbec nikoho nepoučí a nepoučí. Holt dvakrát do stejný řeky to prostě vopravdu nejde.

mám ho v ruce

Dneska jsou ty služby děsně vstřícný. Všude vám vystavěj bumášku, napíšou si mail, telefon, kdyby něco, zavolaj nebo pošlou zprávu. Vlastně jste furt v obraze, co se s tou vaší věcí děje. Ovšem kdo ten obraz vytváří, to už je zase jiná věc.
Třeba například reklamace, které do zákonem stanovené lhůty vyřízení zbývají teď už jen hodiny. Už týden visí na stránce, kam se můžu přihlásit, informace, že reklamace je vyřízena a připravuje se k osobnímu převzetí. Zajímá mě, jak se teda připravuje. Zavolám tam a pani mi povidá, že je to vychystané a že se to dopravuje na pobočku.
"No, jo, ale už dva dny," povídám já.
"Víc nemůžu zjistit," povídá pani.
Za dva dny tam volám zas. Pán (voni se tam střídaj, aby člověk měl pocit, kolich jich tam kvůli němu je) povidá, že se to dopravuje ze servisního střediska na pobočku.
"Jo, ale to už štyry dny. To samý mi předevčírem řikala pani."
"Já tu mám poznámku, že se to rozbaluje a je to na cestě," povidá pán.
"Heleďte já vim, že je to taktika se stíháním zákonnýho termínu. Mně na tom nezáleží až tolik. Já prostě jenom chci vědět, estli to do zejtra stihnete nebo ne. Obě odpovědi jsou pro mě stejně důležitý. Tak mi prostě řekněte, jak je to dovopravdy."
"To musím zjistit na servisním středisku. Já vám dám vědět."
"Takže to nevíte?"
"Já to zjistím a napíšu vám to do mailu."
Do mailu mi za půl dne přišlo oznámení, že to do zejtra asi nestihnou. No bodejď by taky jo, dyť se to připravuje k osobnímu převzetí. To nějakou dobu trvá, že ano. Už tejden.
Večer mi přišla zpráva na telefon, že to mám nachystaný, že se můžu zejtra, teda dneska, stavit.
Inu - chystali to k osobnímu převzetí. Hodně důkladně.
Taky jsem si byl nechat vyměnit displej u telefonu. Všechno proběhlo skvěle, napsali si číslo telefonu, mail, jméno, za hodinu jsem si to vyzved' v naprostým pořádku. Zapnu ten telefon, abych se podíval, jak to vyměnili a vida: mám tam novou eSeMeSku "Váš telefon je opravený, můžete si jej vyzvednout …"
Jo, všim jsem si, právě ho mám v ruce.
Tož tak - informací má člověk k dispozici přehršel, ba několik přehršlí. Stačila by jenom jedna: ta správná. To je ovšem dneska vzácný zboží.

shodit a nahodit

Měl jsem to vědět hned, jak do lékárny přišel ten maník s kufrem. Tedy s kufrem řemeslnickým, elektrikářským.
Stál jsem totiž ve frontě, která utěšeně narůstala a řemeslník, jak se po chvíli ukázalo elektrikář, se ptal po paní vedoucí. Paní vedoucí se po chvíli přikolíbala a jala se pánovi vysvětlovat, že to jak to minule opravil, je úplně blbě, protože žárovky sice svítí, ale jinak, než před opravou, což je zásadní problém, protože mají svítit jenom ráno a veřer v určitou hodinu v pracovní dny, v sobotu jenom odpoledne a v neděli vůbec. Elektrikář se pochopitelně bránil tím, že na nějaký načasování vůbec nešahal, že jenom měnil ty zářivky, což paní vedoucí komentovala pouze tak, že tomu ona vůbec nerozumí a konec konců jí to ani nezajímá. To co jí zajímá je to, že před opravou to svítilo jak mělo a teď to svítí furt, což je špatně. A že prý ukáže panu elektrikáři, kde jsou ty jističe a ať s tím něco udělá.
A to byl ten moment, kterej mě měl probudit.
Nestalo se.
Naopak se stalo, že jsem se dostal k panu lékárníkovi a začal mu předkládat recepty pro maminku a on začal pobíhat a nosit krabičky a když byl s těmi krabičkami hotov, začal je markovat na pokladně a v tu chvíli to přišlo.
"Tak a je to. Ten chlap nám vypnul proud," pravil pan lékárník.
Zezadu z lékárny se vynořil elektrikář.
"Vy jsem nám vypnul elektriku!"
"Jó? To neni možný. Já si jenom vypnul jističe tuhle na ty světla."
"Je to možný! V celý lékárně nejde elektrika!" pravila slečna, co přišla od druhé pokladny.
"To je divný, to by to muselo ….." elektrikář nedořekl, co by muselo a zmizel vzadu.
Po chvíli se pokladny probudily. To už byla fronta až ke dveřím a k právě se probouzející pokladně se došoural mladý lékárník, kterého zřejmě nahození elektriky taky nějak nahodilo.
"Tak teď musíme počkat, až ty pokladny naběhnou," děl pan lékárník a sledoval jedním okem mladíka, jestli už taky naběhne a druhým elektrikáře, se kterým by nejraději vyběh' a dával pozor, aby zas něco někde nevypnul.
Pokladny naběhly, mladík taky, pan lékárník se přihlásil do systému a kupodivu našel i rozpracovanou objednávku, což mě vede k potřebě pochválit systém, který průběžně zaznamenal a uložil práci a nenechal se vyvést z míry tím, že mu flegmatickej elektrikář vyndal pojistky.
Inu, nezbývalo, než zaplatit a po dobré půlhodině si odnést, co jsem chtěl.
Ovšem těm dalším zákazníkům jsem to nezáviděl. Zůstal tam s nimi totiž ten elektrikář a kdo ví, co ještě potřeboval shodit a zase nahodit.

na nejvyšším místě

To už se mi tu dlouho nestalo, aby páni inženýři nevěděli. Teda voni věděj, ale jen něco a nechtěj říct co.
Jde o takovej problém s jabkama. Nakousnutejma. Totiž po několika pokusech provozovat telefony dětí pod svým heslem jsem se rozhodl, že bude lepší, aby měly každý své a nad tím, že udělám rodinné sdílení, což je takovej výmysl, kterej umožňuje jakousi kontrolovanou nezávislost. Nu a v tomto režimu našich telefonů jsem pak chtěl aktivovat další výmysl, to jest bezplatné audio i video hovory a zprávy - tedy všechno, co lze provozovat po síti a neplatit za to navíc operátorovi. A tady jsem narazil. Nejde to.
Někde jsem musel při aktivaci dětských účtů něco nastavit tak, že tuhleta komunikace nefunguje. Nezbylo, než zavolat apple podporu.
Náš pan podporovatel se mi věnoval půl hodiny a na nic nepřišel. Pak mě předal kolegovi někam do Irska či kde sedí mocnější podpora. Tam se mi věnoval mocnější podporovatel též něco přes půl hodiny a též na nic nepřišel. A že prý to předá dál inženýrům - těm úplně nejmocnějším. Zřejmě až do Cupertina. A včera jsme měli další půlhodinovou relaci. A že prý je tam cosi zamčené a jestli tedy povolím to odemknout. Proč je to zamknuté, to nevěděl. A tak jsem s odemčením souhlasil. Ovšem tím se napravila jen jedna čtvrtina problému. Matějovi můžu posílat zdarma zprávy, ale jen na jeho mailový kontakt. Telefonní číslo stále není pro tento druh zpráv aktivní a hovory nejdou vůbec. A Kačka je prej jinej případ. Tu prej budeme řešit až po vyřešení Matěje.
No, tímhle tempem máme do vánoc co dělat. Ovšem ochota, ta jim nechybí. Jenom tak nějak ten výsledek se líhne dost pomalu. I na tom nejvyšším místě.

poslední film Jana Švankmajera

Kdepak, to já normálně nedělám. Nejvejš tak … no …. třikrát za deset let.
Tedy ono k tomu ani není moc příležitostí. A právě teď se zrovna jedna nachomejtla. Totiž o mojí zálibě ve filmech všeobecně a v těch ne úplně středoproudovězábavních zvlášť se všeobecně ví. Pochopitelně, že můj archiv obsahuje i kasovní holywoodské trháky či pana radu Vacátka, na kterého se teď občas s dětmi podíváme, ale s některými vychytávkami si prostě dělám radost. Naposled to byl třeba strašidelný film z roku 1945 o snech, na kterém jsme byli tenkrát v kině Klub a jehož název mi pomohl odhalit filmový přítel pan Soukup a jeden z laskavých čtenářů woleschka. Psal jsem o tom
tuhlec a tady. Mimochodem opravdu vřele doporučuji. I po letech je to skvělé pokoukání. Zvlášť pro ty, kterým vrtá hlavou, jak je to vlastně s tím, co se nám zdá.
Nu a teď je tu ta příležitost.
První byla, když jsem se mezi prvními podepsal pod petici na vydání Markety Lazarové v důstojném provedení. Petice snad nastartovala nějaké procesy, které vedly k jejímu restaurování a vydání.
Podruhé jsem měl příležitost podpořit kupováním netuctové filmy, které vydával právě pan Soukup a které, pokud ještě zbyly, doporučuju k výběru a poté ke koupení (
zde) a ke shlédnutí dle vaší nátury.
Nu a potřetí během těch deseti let mám příležitost, ke které mě opět přivedl pan Soukup. Znáte pana Švankmajera? No já ho taky neznám osobně, ale jeho filmy mám všechny. A doufám, že přibude ještě jeden a ten budu mít taky. Totiž pan Švankmajer se chystá natočit svůj film poslední a na dofinancování shání peníze. A to je ta příležitost. Rád přispěju nějakou částkou přiměřenou mé kapse na to, aby ten film vznikl. A pokud chcete i vy, můžete si připojit.
Tady je odkaz na stránky, kde si můžete vybrat. Myslím, že je z čeho vybírat. A na ten film už se vážně těším.

bezva parta

Už jsem tu někdy psal o vyšší verzi čili o apgrejdu? Ale jistě že ano, už jsem tu softvérové firmy pranýřoval, jen si nepamutuju, kdy to bylo. Taková zpětná vazba, to je věc potřebná a neškodí, když se člověk občas ozve, že není úplně se vším spokojenej.
Nuže tedy dnes ráno na mě zase vybaflo hlášení "software upgrade available". Tentokrát to nebyl vobyčejnej apdejt, ale vážnej apgrejd. Právě té aplikace, ve které si píšu woleschko. A že prej děsně ušetřím, když si ho eště dneska koupím. Celejch štyrycet doláčů! Dyž zaplatim devětapadesát. No a dybych prej nechtěl, nevadí, že prej pro tem můj starej softvér maj aspoň ten apdejt a ten že je prej zadarmo.
Híml kruci tyrtl! Poslední verze, která chodila byla ta předchozí. Ta současná furt padá a někdy musím restartovat počítač, abych vůbec moh' woleschko nahrát na síť. Koupil jsem si jí, hned, jak vyšla, protože jsem jim naletěl, jak prej je dokonalá. Dodnes jí záplatujou.
Tak jsem si před chvílí stáh' alespoň tu vosumadvacátou záplatu a nezbejvá, než doufat, že to třeba tentokrát v téhle opravené verzi vyřešili. Rozhodně mi to teď píše "You’re up-to-date!".
To jsem si vážně voddych.
A ulevilo se mi i podruhý, když jsem se podíval na stránky vývojářů. Ta zbrusu nová verze vyžaduje zbrusu novej systém. A ten nemám a nechci. Takže mám vlastně po starostech.
No nejsou ti kluci vývojářský bezva parta?

nemusim se barvit

U holiče se vždycky povídalo. Člověk se tam dozví kdejakou novinku. Jenom ne vždycky je nálada. Tenhle týden nálada byla a paní se rozpovídala.
Že prý ty mužský by si vlasy barvit neměli.
S tím jsem souhlasil, mně se to taky nelíbí. A na to hned paní, že měla zákazníka, co měl takový krásný úplně bílý vlasy.
"A to za mnou jednou přišel, že potřebuje obarvit. No von měl milenku vo třecet let mladší, tak aby jako vypadal vedle ní líp. Já mu na to povídám, že mu to neudělám, že je to škoda a stejně by to nevypadalo dobře. A von že to mít musí a šel jinam."
"A jinde mu to udělali?"
"Udělali, jenomže jak to umyl, měl takovou divně slámovou barvu. A tak přišel znovu, že to chce zpátky bílý."
"A to jde?"
"Jde a nejde. Na těch jeho vlasech to šlo špatně a musela jsem ho odbarvovat třikrát. A nakonec měl takový světle žlutý vlasy."
"Vážně? Měl teda to barvení vůbec zapotřebí?"
"No von myslel, že jo. A to víte, takový dobrodružství … Však ať si ho užije. Ale těch vlasů byla škoda."
"To mu stálo za to?"
"No vona se s ním pak stejně rozešla."
"Takže vlastně nestálo."
"Ale jo, von si to svý užil."
"Jo, holt musel vobětovat ty vlasy."
"No jo. Nakonec jsem to dokázala, že je měl tokový hezky melírovaný jako vy."
"Takže já bych se barvit nemusel."
"To by byla škoda."
"Však já bych se taky nebarvil. Mě by to za to nestálo."
"No ale von si to svý dobrodružství užil."
Čímž jsme byli u konce.
Stříhání i povídání.
Jen nevím, jestli mě paní kadeřnice náhodou nenaváděla k nějakejm dobrodružstvím. Dyž se nemusim barvit.


Dědek Čistič

Znáte Dědka Čucháka? Ne? No tak to musíte do Arkadie, na Měsíc za Kubou Nedomým, ale to je úpně jiná historie a na tu tady není prostor, je to jen na vás. Já se potkal s jedním dědkem včera v tramvaji, ve dvaadvacítce.
Teda on to byl spíš takovej dědeček. Šedivý vlasy, fousy, vymydlenej, veselej a měl v ruce noviny. Nastoupili jsme spolu na Pavláku, ale ještě před nástupem se jal ten dědeček za jakéhosi mumlání čistit těmi novinami bok té dvaadvacítky. Tramvaje, pochopitelně, o jiné dvaadvacítce tu není řeč.
Když dočistil, nastoupil a stoupl si hned vedle mě.
"Hmm, hmm, hmm, tady není tyčka, vida, vida," mumlal si dál dědeček, "ale tady …"
A pustil se do dalšího čistění novinami. Tentokrát rám okna. Tu jednu stanici, co jel se mnou v tramvaji, pucoval rám okna několikrát a vždycky pak pečlivě prohlížel noviny, kterými ten rám pulíroval. Možná zkoumal oučinek novin na skelet elektrického vozu nebo naopak. To jsem se nedozvěděl. Další stanici vesele vystoupil a šel si po svých.
Nu a já mám o jednu postavičku ve sbírce víc.
Tentokrát jsem potkal Dědka Čističe.

historka se odkládá

Tedy drobnou historku mám, ale nestihnu jí napsat, protože za chvilku odjíždím. Zápis se tedy odkládá na zítra.