WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

o jiných krajích

30 kilometrů v San Pedru

Vždycky mi to udělá radost, když mi někdo ze ctěných čtenářů napíše. Někdy se stane, že dostanu i dárek. Zrovna tuhle mi jeden dárek přišel poštou. Elektronickou, pochopitelně. Jak jsem totiž popisoval IT podporu školního systému, panu Jiřímu to připomnělo, že i jemu se v profesní minulosti přihodila ajťácká historka. Protože se mi líbila, schoval jsem si jí, abych s ní mohl pobavit i další čtenáře. Nuže tady je tak, jak mi jí pan Jiří napsal:

Delal jsem ajtaka pro American President Lines, kontejnerova doprava, lode, vlaky, nakladaky. Meli jsme vypocetni stredisko v Redwood City, California, jednou jsem se tam podival, byly tam dva pocitace IBM 3090, tehda superpocitace. Vprostred bedynka asi jako psaci stul, ptal jsem se, co to je. Nevime; ma to prime spojeni na IBM v Armonku, obcas sem poslou technika, a ten nam rekne, tenhle modul ma tendenci delat chyby a musime ho vymenit.
No a udelali jsme update. Vsechno bylo petkrat prezkousene, slo to hladce, ale dve hodiny po updatu zacala prichazet hlaseni chyb. Za pul hodiny jsme nasli problem: v systemu byly ctyri ruzne casy pro predpokladanou dobu doruceni (do pristavu, na zeleznici, na cilove nadrazi, k zakaznikovi) a update je pomichal. A pan reditel se rozhodl to resit exaktne, presne podle ucebnic: pretocit system zpatky pred update, nainstalovat spravny update, a znovu prehrat vsechny transakce. Pretoceni trvalo dve hodiny, instalace minutu, a prehravani transakci hodinu - behem te doby system nefungoval - a v pristavu San Pedro se vytvorila fronta vlaku 30 km dlouha (o jinych pristavech nam nerekli.)

Jak je vidět, nějaký můj problém s elektronickou žákovskou knížkou je naprostou prkotinou proti 30 kilometrů dlouhé frontě v San Pedru.
Tož děkuji, pane Jiří!

Hohentauern a okolí

Tenhle víkend bylo v sobotu víkendově hezky. Obzvlášť na horách. Počasí jsme nesledovali jenom my, ale především Tomáš, který klukům naplánoval další horský výlet. Tentokrát jsem se nezúčastnil, jelikož po minulé zkušenosti vím, že mezi mnou a Tomášovými kluky (včetně Matěje) je dost velký rozdíl v počtu natrénovaných hodin a to rozdíl blížící se limitně k nekonečnu, jelikož se v tomhle prostém matematickém případě dělí nulou (tedy skoro nulou). Jenomže kluci z oddílu už měli něco jiného a Tomáš se rozhodoval velice narychlo. Tak jeli jen Vojta s Matějem a ostatní posádku složil Tomáš z velkých kluků. Ti ovšem, jak se ukázalo, taky nemají natrénováno tolik, jako ti naši, pročež jsem v jedné zprávě obdržel informaci, že to bylo fyzicky náročný a někteří to částečně vzdali a jiní už v neděli na kopec nešli. Inu, ti naši mají natrénováno. Nu a proč to píšu, když jsem tam nebyl? Nu proto, že Matěj si to náležitě užil, vyzkoušel mačky, cepín, lezení, pohyb po sněhu nahoru v mačkách a dolů po zadku bez maček a hlavně: viděli stádo kamzíků s jedním prý dvoumetrovým, kterej měl obrovský rohy. Ale toho se nepodařilo vyfotit. Fotku ale Matěj má. Krásnou. S jiným kamzíkem. Tuhle:

kamzik

Samozřejmě, že si taky musel udělat selfíčko, bez toho to dneska nejde. Na tomhle je zajímavej ten odraz hor v brejlích:

MySelf

Warscheneck až příště

Jo, jo, Tomáš nás vzal na výlet. Malý velký kluky z oddílu za odměnu a já, že prý abych jel taky, že to bude krásnej podzimní výlet na kopec.
Nebýt toho počasí, tak to tak i bylo.
Jenomže předpověď se zhoršila a nelhala. V pátek už dole mírně pršelo a když jsme se už za tmy vyškrábali nahoru na chatu, sněžilo. Dohromady napadlo úplně nahoře asi tak půl metru čerstvého sněhu. Kluci z toho měli radost, já už menší. Výbavu jsme měli dobrou, tekže jsme ani neprochladli ani nepromokli, ale ta cesta.
Ve sněhu se špatně hledá, ale to Tomášovi nijak nevadilo. Kousek jsme šli v sobotu ráno po stezce, kousek mimo, pak stezku znovu našel a až teprve pod vrchlem kopce Rote Wand to bylo natolik zaváté, že jsme museli zpátky, protože stezka zmizela. No měl jsem toho dost. Bez tréninku, který mají děti z Tomášova odílu, jsem se nahoru a zpátky sotva dovlekl.
To Tomáš a dva další trénovaní kolegové z dospělého doprovodu si ten kopec dali v sobotu odpoledne ještě jednou. Že prý půjdou za těmi Rakušáky, kteří to tam znají a udělali si přestávku na chatě, kam jsme se k polednímu vrátili. Děti si nadšeně ve sněhu odpoledne dělaly skopičiny, já dělal chataře. Nu a pozdě odpoledne už dospělí navrátilci hlásili, že vrchol byl dobyt a že už to mají prošlápnuté novou cestou a zítra u můžou vzít kluky nahoru, aby si udělali zápis do vrcholové knížky.
Na mě už to nebylo. Bylo jasné, že bych neúnosně zdržoval a sotva se tam podruhé vyškrábal. Tož jsem poklidil světničku a krátce před polednem už vítal výpravu zpátky. Matěj mě taky do vrcholové knížky pod křížem zapsal, prý za zásluhy. Nu a po poledni jsme se vydali dolů. Sněhu ubývalo a dole u jezera Gleinkrersee už byl jen lehký cukrový poprašek. Tak prý to mělo vypadat podle plánů i nahoře, říkla Tomáš. Inu, holt ty plány někdy příroda pozmění. Tentokrát nám nádherně nasněžila, takže kluci (vlastně kluci a jedna slečna, ta s námi statečně byla taky) měli letošní první radost z čerstého prašanu. Že prý salta nazad do sněhu šla náramně dobře, tvrdil Matěj. Inu byl to prima výlet a Warscheneck máme schovanej napříště.
Tuhlec pro představu, jak to vypadalo:

pod_RoteWand

Gleinkersee

tady někde ...

A kdyby byl někdo zvědavej, jak je tam, co tam jedeme na výlet, tak tuhlec je odkaz na pohled na kopec, po kterým dneska a zítra a v neděli půjdeme. Držte nám palce, ať je hezky.

je to bomba

Nakonec se ještě jednou vrátím do Číny. Tedy k zápisům o výletu.
Myslím, že byly docela důkladné a nemůžu vyloučit, že třeba i někoho mohly pobavit. Nu a teď se ukazuje, že ta moje záliba v přístrojcích, co člověku dělají radost tím, že fungují, pobaví zpětně i mě.
Totiž: zápisky byly v několika případech doplněny mapou a trasou, kterou jsme v Číně prošli. To si rád zaznamenávám právě pro ty zápisky a vzpomínky. Už na Bali jsem měl ten aparátek v hodinkách s sebou a taky jsem si tam ty trasy zaznamenal. Na tom není nic divného, leda snad, že se starám o zbytečnosti, které nikoho nezajímají, jak tvrdí mápraktickáHanička. Mně to baví a rád si s nima hraju. Nu a při tom hraní jsem teď v sobotu přišel na další funkci, která mi uděla radost. Totiž ten výrobce hodinek stejně jako jiné chytré společnosti, například ta s tím ovocem ve znaku, neprodává jenom aparátky, ale je za nimi i zajímavá nádivka do těch přístrojků. Hodinky tedy poskytují možnost zaznamenávat, upravovat, sdílet a všelijak využívat to, co změřily. Z toho jsou pak třeba právě ty mapy s profilem cesty.
No jistě, řeknete si, to umí i ta nejlacinější GéPéeSka. Jo, umí. Jenomže takovej aparátek nemám a na rozdíl od těch hodinek ho tudíž nemůžu použít. Hodinky použít můžu. A mezi ty možnosti, jak si hrát, výrobce vložil i jednu, kterou jsem objevil až teď. Ono to umí udělat vám filmeček z cesty krajinou, kterou jste si zaznamenali. Do něj pak ještě vložit poznámky či fotky. To jsem ještě nezkoušel, ale určitě se na to za dlouhých zimních večerů podívám. Teď jsem díky záznamu jízdy na kole zjistil, že to jde a hned se podíval na to, jak jsou zaznamenány naše výlety v Číně. A vono jo. Vono to funguje a puntík běhá po mapě, jako bychom tam právě byli.
MápřísněpraktickáHanička sice tvrdí: vono ta tvoje hračka nikoho nezajímá. No jo, ale na co jinýho by ty hračky byly, když ne na hraní. A koneckonců, když jsem si s tím, teď co začalo pršet, začal hrát, přiznala máspravedliváHanička, že na tom něco je, že je to vlastně bomba. No je, jen se třeba podívejte, jak jsme chodili v Šaolinu:

Shaolin_Trek

čínský deník

Ti, kdo s námi nebyli v Číně a zajímalo je to, přišli včera večer do Zvole poslouchat moje a Tomášovo povídání o tom, jaký to byl výlet.
Přišlo mi to krapet dlouhý, ale na míň, jak půldruhý hodiny jsme to zkrátit nedokázali. A to jsem měl ještě v zásobě dvě legendy o Velké zdi a nedostalo se na některé historky. Protože jsem si nevěděl rady, co s tím povídáním, vzali jsme to jako zápisky z deníku, které jsme každý po svém nějak komentovali. Pravidelní čtenářové woleschka už ty zápisky znají. Nu a abych to celé zakončil a pro věky příští zapsal, tuhlec je den po dni ten deník v krátkých zápisech tak, jak jsem si ho poznamenal:
16.6. sobota - příjezd do Huludaa, slepičí hlava na uvítanou, jak se dostat z kanálu, dnes bankomat funguje
17.7. neděle - ráno městským busem k moři, sportovci trénují, po obědě trénink na nejrušnější ulici Huludaa, neúspěšné pokusy vytáhnout z bankomatu peníze, proto jdeme zítra do ČNB, večeře pod obrazy Marxe, Engelse a Maa, dostáváme odznáčky
18.7. pondělí - dopoledne sportovci trénují opět na ulici, my nesportující se jedeme učit s mistrem do privátního parku severní pěst, po krátkém obědě procházka rybí velkotržnicí a návštěva ČNB
19.7. úterý - výlet na příměstský kopec, první kyblík polívky, procházka městem
20.7. středa - ráno rovnou z pouličního tréninku do nemocnice, pan doktor umí jen špatně latinsky a anglicky ještě hůř, dostávám penicilin, odpoledne v klidu hotelu ukryti před deštěm, večer povodně
21.7. čtvrtek - rozdělujeme se, sportovci trénují sami, my nesportovci v parku opět s mistrem, třikrát ždímu triko, odpoledne taxíkem na pobřeží k altánu a k lodím na suchu, večer na ulici lahůdky: ústřice, slepičí žaludky, ovčí oči
22.7. pátek - taxíkem s Filipen a Káčou na Ling Šan, povodňová turistika, večer slavnostní zahájení soutěže
23.7. sobota - celý den soutěž – festival wushu, večer slavnost podepsání smlouvy o spolupráci a slavnostní večeře, jediný Číňan umí anglicky, jelikož studuje v Anglii a domů přijel jen na prázdniny
24.7. neděle - Velká zeď a velká večeře na ulici, majitel restaurace se zříká vlastního jídla a vítá nás ke stolu, grilování v litinové rouře na tácu s vodou, pijou, v baru přes ulici Vojta prohrává páku s místním svalovcem
25.7. pondělí - celý den prší, přesto výlet na Horu Bílého vlka, promočeni zpět do autobusu, odvezeni na hostinu ke stolu s motorkem, oběd dostáváme „za fotku“ s místním personálem
26.7. úterý - rychlovlakem ujíždíme 305km/h do Čeng-čou vzdáleného 1000km, procházka nočním městem, opičí král, jedeme po dvou kolech elektrickou rikšou
27.7. středa - v Šaolinu, fotka s mnichy, turistický průmysl, 5.000 cvičenců v červeném, 1000 a 5 schodů k Bodidharmovi, v jeskyni se čte, večer odjíždíme lůžkovým vlakem do Pekingu
28.7. čtvrtek - ráno z vlaku do hotelu, po lázni odcházíme do Zakázaného města a pak stoupáme do zahrad nad ním, konverzace s Číňanem v češtině, recitace, jdeme si zaplavat do hotelu, večer do města, bleší trh, nalézáme pražené škorpiony
29.7. pátek - brzy ráno odlet z Pekingu, odpoledne jsme doma a už zítra ráno – v sobotu odjíždí Kačka na tábor Slunečnice
Nuže a tohle je definitivní tečka za tím naším výletem do Číny.
Těm, kteří včera přišli a vydrželi to, děkuji za shovívost i pozornost.

ČNB

Když jsem si dával dohromady poznámky z našeho čínského výletu, přišel jsem na to, že jsem nezaznamenal úplně všechno a dokonce jsem opomněl i jednu docela zajímavou historku. Abych na ní nezapomněl úplně, musím si jí tady zapsat. Jinak by zapadla a to by byla škoda. Je totiž o tom, co hýbe naší přítomností, totiž o penězích.
Čínské peníze nemůžete získat jinde než v Číně. Že byste zašli do směnárny někde u Václáváku a koupili si pár set jüanů na kapesné, je utopie. Musíte do směnárny v Číně. Na letišti je to pochopitelně nejdřív po ruce a taky nejdražší. Pak už je na vás, jestli budete ve městě hledat bankomat, který funguje nebo banku, která vám peníze vymění.
A jsme u těch historek. Ono to totiž není jen tak.
Vaše představy o tom, že vsunete kartu, zadáte kód a pak to na vás vyplázne vaší kartu i požadovaný obnos, jsou v Číně opravdu jen představy. Nejčastěji to na vás vyplázne jazyk a udělá dlouhej nos. Z nějakých důvodů, které zná jen tamní strana a vláda, bankomaty fungují na principu náhodnosti. Někdy fungujou a většinou ne. To, co mají také ve většině společné, je, že nad nimi svítí viditelný nápis non-stop 24/7, což by si našinec mohl mylně vykládat jako nepřetržitý provoz 24 hodin 7 dnů v týdnu. Co to přesně znamená v Číně, se mi zjistit nepodařilo. Jisté je, že, o víkendu si z bankomatu nevyberete ani stvrzenku, že nefunguje, a v pracovním týdnu je to tak půl na půl funkčních a nefunkčních strojů.
Zkoušeli jsme různé typy karet a žádný nebyl lepší, než jiný. Prostě to někdy šlo a někdy ne, čímž bychom se mohli dostat k volnému překladu oněch 24/7: je to poměr sedmi úspěšných transakcí k dvaceti čtyřem neúspěšným a to non-stop.
Po takových zkušenostech jsme zkusili vyměnit měnu v papírové podobě. Aniž bychom tušili cokoliv zlého, pustili jsme se do podniku daleko riskantnějšího, než byla obsluha čínského bankomatu. Ve všech pobočkách všech bank, ve kterých jsme to zkusili, jen kroutili hlavou a v tom lepším případě nás posílali do ČNB. Tady pozor! Neplést ČNB a ČNB. Nebyla to totiž Česká národní, nýbrž Čínská národní banka. Tu jsme tedy s mourozumnouHaničkou nakonec našli a tam to začalo.
Skoro jsem měl pocit, že se celá stavba Čínské národní odporem otřásla, když jsme vytáhli svazek dolarů. A že prý musíme předložit pas a že se pak teprv uvidí. Co se uvidí, zřejmě nevěděl ani ten poděs za okýnkem, co si ten pas vzal. Po dlouhé (v minutách) době konečně zjistil, že si ve své mateřštině v našem pase moc nepočte a soustředil se na datum. To bylo na vízu jasně patrné i v jeho jazyce.
A to byl ten problém.
Začali se kolem něj rojit další ouředníci a zčásti moudře pohlíželi do pasu a zčásti přísně na nás. Pak se nějak zjistilo, že už jsme měli bejt nejmíň čtrnáct dní pryč z Číny, jelikož máme vízum propadlé. Byl to očividný nesmysl, protože jsme teprve před třemi dny přiletěli, ale mladíček si trval na svém.
Pomalu jsem začal přemejšlet, kde si bez peněz nahonem seženeme ručník, tepláky a kartáček na zuby - tedy obvyklou výbavu na pobyt v cele předběžného zadržení kvůli podezření z ideologický diverze.
Naštěstí se asi po dvaceti minutách kroucení hlavami (čínskými a následně i českými) přichomejtla k okýnku nějaká paní, co tam eště nebyla. Byla zřejmě na pozici převyšující ostatní kroutiče hlavami. Dáma též zakroutila hlavou, ale tentokrát směrem k mládenci, co nám zrekvíroval pas. Cosi mu v něm ukázala a najednou se karta obrátila. Paní zřejmě uměla číst i jiné znaky, než datum vydání víza a tak si přečetla, že datum vstupu do země je opravdu jen tři dny staré a že máme právo v Číně ještě pár dní pobejt a tudíž si i vyměnit nějaký ty cizí peníze za čínský peníze.
Teď už to trvalo jen další čtvrthodinku a výměna byla dokonána.
Ale řeknu vám, radši bych znovu obcházel v neděli ráno těch deset nefunkčních bankomatů, než jít znovu měnit do ČNB.

ovčí oči, česky v Pekingu

Ještě jsem tu nepsal o jídle. O čínském jídle, pochopitelně. Ti, kdo vědí, vědí, že když si dáte u nás čínu, není to čínské jídlo. Ani se mu to nepodobá. A pro ty ostatní může být docela překvapením, že například rýže by se měla na stůl podávat až jako poslední, protože je třeba ukázat, že hostitel není držgrešle a nehodlá hosta přecpat suchou rejží. Na stůl se tak nosí všelijaké polévky, omáčky, zelenina, tofu, maso, knedlíčky, mořská havěť a hromady dalších jídel. Stůl je kulatý, uprostřed otáčecí a každý si k sobě přitočí to, co mu zrovna do oka padne. V některých restauracích mají dokonce tu točnu na motorek a stůl se tak otáčí pomalu sám a vy máte možnost a dost času si vybrat co oko či hrdlo ráčí.

stul

Na stůl na uvítanou patří pro hlavního hosta slepičí hlava i pařát. S obojím se Tomáš vypořádal statečně a pak už jsme ochutnávali a ochutnávali a dobrý to bylo.

hlava

To jsou ovšem restaurace. V nich jsou buď takovéhle otáčecí stoly nebo stoly občejné a jídlo již popsané. Pak je tu ovšem pouliční prodej místních jídel. Tam se fantazii meze nekladou. A tak jsme jedli v Huludau ústřice, slepičí žaludky, ovčí oči, olihně a nejedli to ostatní, co nám připadlo až příliš místní jako třeba škorpiony, cikády, brouky, stonožky a další havěť, kterou pořád ještě v Pekingu na místním trhu téměř na hlavní obchodní třídě najdete. Tu pověstnou uličku, kterou jsem původně hledal, jsem ale nenašel a jeden anglicky mluvící pán nám sdělil, že už jí vláda zavřela. Pitomci. Teď na jejím místě staví nějakej maxi obchoďák či co. No, ale našli jsme to jinde a po prodírání se davem v Zakázaném městě přes den to byl večer příjemný zážitek.

brouci

Odpoledne jsme měli ještě jeden.
Totiž nahoře v parku nad Zakázaným městem u altánku, kde jsme v tom vedru odpočívali, mě oslovil jeden Číňan. A že prý odkud pak jsme, ptá se anglicky. No z Evropy, z Čech, povídám.
"Tak vy jste Češi? No to mě těší. Já se učím sám česky už čtyři měsíce. Po němčině jsem si vybral právě češtinu jako zajímavý slovanský jazyk. Já znám třeba: Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas. Hrdliččin zval … Karel Hynek Mácha. A taky: Kde domov můj, … voda hučí po lučinách … domov můj. Tedy domov váš. Můj domov je Čína, ale vy máte krásnou hymnu a …"
Ten člověk ze sebe chrlil brilantní češtinu a nedal se zastavit. Že prý má hroznou radost, že právě teď může poprvé v životě mluvit s někým česky. Že se chystá do Čech, ale že to zatím nejde, že je zaměstnám jako editor učebnic a při té práci prý studuje jazyky …
Byli jsme z toho paf. Panáček se vymluvil, pak se rozloučil a najednou byl pryč. Ani jsme si nestačili vyměnit nějaký kontakt. Taková náhoda! Peking má nějakejch 16 tisíc kilometrů čtverečních rozlohu, bezmála dvanáct milionů obyvatel, my jsme tam na skok na jeden den a natrefíme ausgerechnet na jedinýho Číňana z Pekingu, co umí plynně česky. Inu svět je malej a o náhody v něm není nouze.

Zakazane_mesto

A tak jsme si nad ránem sbalili ten uzlíček s těma zážitkama a odjeli na letiště a pak domů, do Čech, do Prahy, do Oleška … vlastně jsme se už vážně těšili na tu naši zahrádku … japonskou.

kumulonimbus

tisíc a pět schodů Šaolinu

Do Šaolinu se v těch všech filmech putuje přes hory a doly a pustěj tam jen toho, kdo si to zaslouží. My jeli nějakých tisíc kilometrů rychlovlakem, pak ještě kus autobusem a zaplatili jsme vstupný, čímž jsme si zřejmě vstup do chrámu taky zasloužili.
To je totiž tak: on ten šaolinský klášter nebo spíš oblast je dnes děsně profláknutý turistický místo. Každej chce vidět, kde to začalo a kde se ten či onen filmovej hrdina proplejtal těma šestatřiceti komnatama Šaolinu. My je nenašli. Zato nám předvedli představení šaolinských mnichů včetně proražení skleněné tabulky jehlou.
Jsou to kluci šikovní a když jim Tomáš přidal něco na přilepšenou, nechali se s našima vyfotit, což, doufám, bylo pro všechny zážitkem - kdo má dneska fotku s šaolinskejma mnichama v Šaolinu, že.

s_mnichy_v_Shaolinu

Ale co dál? Všude je to samej turista, na cvičištích cvičej tisíce mladejch bojovníků … no mumraj, jak na Václaváku. Prohlídli jsme budovy chrámu, kde se kdekdo fotil s kdečím, šli jsme se podívat na les pagod, kde se nám podařilo obejít turistickou hordu oklikou tak, že jsme chvilku byli sami, ale furt to tak nějak nebylo to posvátný místo, kam se každej bojovník wushu musí alespoň jednou za život podívat.
Zbejvalo jediný: vylézt nahoru na kopec do tý jeskyně, kde se indickej princ Bódhidharma někdy v pátým století zabydlel a devět let koukal do zdi, načež ho začaly bolet kolena a tak vstal a aby se protáh', vymyslel wushu. Teda tak nějak přibližně se to vypráví. A ta jeskyně, ta tam v Šaolinu je. Nemohli jsme jí vynechat a tudíž jsme zas, jako v Číně vlastě furt, lezli po schodech do kopce. Je to na vrchol tisíc a pět schodů. Já je počítal. Ta jeskyně je kousek pod vrcholem. Jsou tam místní a neustále to udržujou, čtou tam jakési texty a nepřejí si, aby je člověk fotografoval. Tak jsem je vyfotil jen jednou a potají.

Bodidharma

No a nahoře na té skále je na památku Bódhidharmova socha, dobře pěti - šestimetrová, a pod ní se všichni musej zvěčnit. To dá rozum. Když wushu, tak právě tady.

Matej_vs_Bodidharma

Zpátky už to nebyl takovej nářez, ale taky to chvilku zabralo a když se to všechno sečetlo, stihli jsme akorát ten poslední autobus, co jede zpátky do města.
Tak a máme to za sebou.
Co vám budu povídat: třicet šest komnat Šaolinu je hezká pohádka, ale je to všechno jinak.

Shaolin trek

do vlaku jen s pasem

To ví každej, že když vleze s brejlema v zimě do hospody, okamžitě zabloudí a najde se, až když se mu ty brejle odmlžej. Nejsem si úplně jistej, jestli taky každej ví, že když si nechá mošnu s foťákem a sklíčkama nahoře v regále klimatizovanýho autobusu a pak s tím vším vyrazí na Velkou čínskou zeď, že dopadne stejně.
Já to nevěděl.
Nestalo se sice, že bych zabloudil, ale dobře přes půl hodiny jsem nemoh' fotit. Leda snad fotky z mlhy. Všechno se mi vorosilo. Vorosil jsem se i já i všichni ostatní. Bylo nějakých osmatřicet stupňů, takže se není co divit. V autobuse bylo dvacet sedm a na poličce nahoře takovejch osmnáct. Pivo se tam dalo chladit.
Když jsem to zjistil, bylo pozdě. Takže žádný pořádný obrázky z Velký zdi nemáme. Jen ty, co jsou jak v mlze a jakš takš se mi povedlo je trochu vylepšit. Ale na výstavu to není. V každým případě to byl ale pořádnej vejšlap. Vůbec nechápu, jak se mohlo to vojsko po tak strmých, vysokých a nepravidelných schodech se zbrojí po té zdi pohybovat. Já měl jen tu fotobrašnu a klobouk proti sluníčku (ten čínskej, rákosovej, eště ho mám schvanej) a sotva jsem v tom vedru lezl. Možná, že se válčilo jen v zimě. To by pak snad nějak šlo.
Dokonce ne tej věži nahoře se muselo nahoru i dolů po žebříku se skružemi kolem a tam mě ta vychlazená a zamlžená fotobrašna zachránila foťák i optiku, jelkož se víko brašny zachytilo za skruž, ale naštěstí se to celé neobrátilo a nevysypalo. To by byly pod zdí jenom střepy a aparátek na padrť.
Nezbyla by ani ta fotka s nevěstou ze začátku zdi. Totiž stejně jako u nás se jezdí fotit svatby třeba na Karlštejn, tady se jezdí na zeď. Tady je ta zamlžená nevěsta i s ženichem. Děsně to prožívali.

Velka_Zed

No a my se škrábali tam za ně nahoru na tu věž a pak ještě dál až nad jezero a ke chrámu, kterej odtud ani nebyl vidět. Tuhlec je ostatně záznam cesty:

Great Wall trek

Ale protože mi za tu hoďku už foťák voschnul, mohl jsem udělat pár obrázků našemu oddílu wushu. Tomáš si je pěkně postavil a já to cvaknul. Vypadaj děsně vostře, co myslíte?

Wushu_Zvole_na_Zdi

Za zmínku ještě stojí, že jsem třikrát ždímal tričko, že z něj tekl pot proudem, což vzbudilo pozornost a veselí. A jak si tak vesele u chrámu odpočíváme, zeptá se Filip, jestli máme s sebou pasy.
Nemáme, pochopitelně.
"No tak to jsem zvědavej, jak se dostaneme zpátky. Do vlaku jsou tady totiž pasy potřeba."
A nastal chaos, úprk a mazec. Propustili jsme totiž autobus s tím, že zpátky pojedeme právě tím vlakem, což, jak se teď ukázalo, byl nápad značně iluzorní. Filip si ale vzpomněl v hodině dvanácté. Autobus s druhou částí skupiny totiž právě ukončil spěšnou prohlídku na jiné části zdi a těsně před odjezdem se Tomáš do autobusu dovolal.
Přijeli nás zachránit.
Ovšem my museli pospíchat a proto jsme dolů nešli pěšky, ale pěkně šupem lanovkou. Ale stihli jsme to. A i tak to byl pěknej vejlet.


Ling Shan

Když už jsem byl v tom lezení z kanálu, vydali jsme se k chrámu Ling Shan, v překladu snad Horský chrám. Tam se taky musí vylézt.
Je to kousek od Huludaa. Taxíkem jsme tam byli za necelou půldruhou hodinku, i když jsme museli trošku oklikou. Průtrž mračen a lokální záplavy totiž poničily silnice, ale vyplatilo se to. Taxík se sice místy brodil, ovšem nijak dramaticky. S bouráním chrámů během kulturní revoluce vyhlášené strýčkem Maem zrovínka před šedesáti lety se ty podemleté cesty nedají srovnávat.
Tenhle chrám nějak tomu bourání ušel a když po těch desítkách let straně a vládě došlo, jak blbej to byl nápad, bourat chrámy a nejen je, rozhodla se udělat z chrámů turistickou atrakci. Chrám je, jak už plyne z jeho jména, v horách. Tudíž se tam musí do kopce a to furt. Ostatně tuhlec si můžete prohlídnout mapku i s výškovým profilem. Tentokrát už jsem si nezapomněl zapnout trasování v hodinkách (jako ten první den, kdy se přihodila ta prožluklá historka s kanálem).

LingShan trek

Měli to tam ti mniši nádherný a děsně promyšlený. Kvůli ochraně proti démonům - tedy aby zmínění zabloudili - je to tam samý schodišťátko, kterým musíte prolézt, sotva se tam vejdete. Schodišťátko ústí do věžičky, tam je svatyně. Ale do té další musíte zase zpátky a jiným schodištěm se doslova proplazit, aby vám došla ta oucta k přítomnému bohu. Žádná ze svatyní není spojena jednoduše s druhou. Musíte hledat a proplétat se mezi stavbami. Po schodech tam a zase dolů. Někdy ty schody vedou strmě nahoru. Doslova schody do nebe. A nad nimi je chrám, co vám bere dech (kterej už stejně nemáte, poněvadž jste vylezli po těch schodech).
A když se vydýcháte, objevíte za tím chrámem ve skále další chrám a po schodeh ještě nahoru a tam je svatyně a jedinej, kdo tam chybí, je Indiana Jones. Úžasný. Tohle by Indy záviděl. Dýchá tam na vás něco … no něco co se nedá popsat. Až tam budete, ucítíte to sami.
Jenomže to pořád není všechno. Na vrcholcích ten den zamlžených hor hlídá chrám pět Buddhů. Na dalších vrcholcích jsou altány. A všechno po schodech nahoru, pak zase dolů a znovu nahoru a zas dolů. Tisíce schodů. Ti mniši se museli děsně nachodit.
My už měli těch schodů po krk, tlačil nás čas, protože jsme museli být včas zpátky, a tak jsme se vyškrábali jen na ten nejvyšší altán a ke dvěma Buddhům. Já k jednomu, máudýchanáHanička k druhému. Bylo to nádherné a pokud budete mít někdy cestu kolem, určitě se tam stavte. Stojí to za to. A je to takový zastrčený. Do severovýchodní Číny moc turistů nepřijde.
Tuhlec je na ochutnání jeden obrázek. Ostatní obrázky z výletu do Číny dám za čas do galerie, ale to až je budu mít zpracovaný.

LingShan

do kanálu bez pasu

Někdy člověk jedná jako smyslů zbavenej, někdy je těch smyslů zbavenej doopravdy, třebas jen nakrátko. My jsme se smyslů zbavili dobrovolně na pár vteřin v Huludau. To je město vzdálené od Oleška asi tak osm a půl tisíce kilometrů letadlem a pak ještě nějakých +/- 500 autobusem po dálnici. Po překonání těchto vzdáleností a jakéms takéms zmátožení se pod sprchou a u pozdního oběda u kulatého stolu jsme se rozprchli. Tedy některé děti pod Tomášovým vedením šly na nějaký lehký trénink - první v Číně a my že půjdeme za nimi s našimi dětmi hned, jak najdeme Kaččin pas, který někam dala a teď ho nemůže najít. A právě v té chvíli došlo na to zbavení se smyslů a zdravého rozumu - dílem ztrátou toho pasu a dílem zmatečního jednání.
Pěkně jednoho po druhém.
Tedy: čínsky neumíme a proto jsme se zeptali paní domácí, kam že to ty naše děti jely. Cosi nám vysvětlovala a protože to bylo marný, zavolala taxíka, posadila nás do něj a řidiči řekla kam nás má zavézt. Zavezl nás k moři na takovou promenádu vedle plaveckého stadionu a sportovní haly. Tak tady přesně v té hale bude soutěž, kvůli které jsme přijeli, ale to je všechno. Hledaná část výpravy tu není. Fajn, je tu hezky, ale jak zpátky do hotelu? Číst sice umíme, ale ne čínsky. Snad proto jsme si ani nevzali vizitku s adresou hotelu. To byla další chyba. Díky chvilkové ztrátě smyslů jsem si ani na hodinkách, které za tím účelem nosím, nenastavil bod návratu. Totéž jsem neudělal ani na telefonu, kde na to mám nejmíň čtyři aplikace včetně map v of-line režimu, jelikož ty on-line mapy z googlu v Číně nefungujou, poněvadž se po nich šíří ideologická diverze a tudíž je strana a vláda zakázaly.
Když to všechno sečteme, podařilo se nám odjet nějakých devět kilometrů (podle taxametru) neznámým směrem od hotelu, propustit taxikáře, kterej věděl, kam patříme, nevzít si s sebou žádné doklady, ani pasy, ani vizitky - a to vše v prostředí, kde nikdo neumí jinak, než čínsky a my nepřečteme ani čárku.
Inu - jednali jsme skutečně zbaveni smyslů. Tohle by normálně myslící člověk neudělal. Tož tak. Vzali jsme po nějaké době jiného taxíka a vnucovali mu kartu - klíč od hotelového pokoje, který měl u sebe Matěj v dobré víře, že je na něm tím rozsypaným čajem popsána adresa a telefon do hotelu - naše poslední naděje. To byla ovšem mylná domněnka, poněvadž z gestikulace taxikáře volajícího na ten telefon jsme vyrozuměli, že se bude pravděpodobně jednat o tísňovou linku výrobce uzamykacích systémů pro hotely a ten nemá nejmenší tušení, ke kterému zámku právě tahleta karta patří.
"Tak jeď, my ti budeme ukazovat," pobídli jsme taxikáře, on to po chvíli pochopil a vyrazil tím směrem, o kterém jsme se domnívali, že by to mohl snad být směr k našemu hotelu. Čím víc jsme se blížili do čtvrti, kde by hotel mohl být, tím méně jsme si byli jisti, že tam opravdu je. Když už jsme potřetí objížděli jeden blok, taxikáře jsme zastavili a vydali se hledat hotel pěšky.
Když hledáte hotel v cizím městě, kde se nevyznáte, hledáte nějaké záchytné body. Ty se obvykle nacházejí někde ve výšce. Brány, štíty, střechy, reklamy … vyvracíte hlavu, koukáte do všech možných směrů a hledáte něco, co vám přijde známé. Na to, že jdete po chodníku, ani nepomyslíte. Natož pak na to, že na tom chodníku jsou dekly od kanálů. Ale měli byste na to myslet. Protože když to neuděláte, můžete, stejně jako já, objevit jednu z nepříjemných vlastností kanálů. Titiž tu, že jdou otevírat. A ne vždy je po otevření příslušný kanálník zase pečlivě zavře. A tak jsem zčistajasna zapad pod pěkné těžké litinové víko nezavřeného kanálu. Naštěstí jen pravou nohou. Levou jsem se zachytil nahoře.
No to je báječný! Cizí město, cizí jazyk, cizí písmo, pasy v hotelu, nikdo o nás neví a já mám nohu v kanále skřípnutou litinovým víkem, kterým nikdo nehne.
Nějak jsem se vzpříčil a zapřel, mávyděšenáHanička táhla za víko, Matěj táhl, Kačka táhla, já jsem jednou rukou víko vyklápěl a nakonec jsem tu nohu z pod toho víka nějak vytáh. Uff … zlomený to nebylo, jen z toho tekla běžná provozní kapalina červené barvy. Situace začínala být vskutku zajímavá kromě jiného i proto, že máopatrnáHanička s sebou neměla telefon a mně nefungovalo volání, jelikož operátor nějak selhal.
My jsme si selhat dovolit nemohli. A tak jsme šli dál kroužit kolem pomyslného středu, jímž byl hotel. Támhle za rohem … ne, tak támhle, tam mi to připadá povědomý … ne. Tak se vrátíme. Ale kam? Tak eště za tímhle rohem by snad … ne. Musíme to vzít na druhou stranu, ale za chváli se stmívá, musíme sebou hodit. Tak snad tady, tahle ulice by to mohla být. Není. Tak tam za rohem se rozhlídneme a … to je von! To je náš hotel! A jsou tam naši!
Pan domácí mě hned popad a odvedl mě za dva rohy k nějakám vědmám, které seděly před domem na schodech a kdesi uvnitř měly schovaný tác s vatovými tyčinkami a karafami s jódem. Zřejmě na mě čekaly. Rozedranou nohu mi pečlivě vydezinfikovaly a pak mě i spanem domácím vrátily do hotelu, kde už kdosi našel ten Kaččin zracený pas.
Nu, teď už jen opravit ten záchod, co v naší koupelně nesplachoval, a mohla začít čtrnáctidenní dovolená v Číně.

vypukly prázdniny

Z důvodu vypuknutí prázdnin se teď nějakou dobu woleschko odmlčí. Komu by se nějak extra stejskalo, může se mrknout do rubriky telegraficky.
Pokud se tam začnou měnit obrázky, znamená to, že spojení funguje.
Tož hezké prázdniny!

otevírání Pandořiny skříňky

Tajemná místa člověka přitahují jako magnet. Když jde navíc o místa tajemstvím obestřená jaksi na příkaz, máme tu tajemství vojenské či dokonce státní. Ovšem znáte to: jak o tom tajemství jen ceknete, hned se to rozkřikne a je po tajemství.
Tenhle případ je tak nějak mezi. Ono se tam sice smí, ale je to ve vojenském prostoru. Ono tam sice je
muzeum, ale jenom na pozvání. Ono to sice je opuštěné vojskem, ale vojsku to pořád patří. Ono to sice je na našem území a to v Brdech, ale celou dobu nikdo prý neměl ani páru, co to tam ti Rusové doopravdy mají. Ono se sice neví, co přesně tam bylo, ale tak nějak se tuší, že tam byl poskládanej ruskej atomovej arzenál, kterej by rozlousk matičku Zemi jak oříšek a to hned několikrát. A tak by se dalo pokračovat.
Nu a protože Ondřej je kamarád laskavý, nabídl mi, že se tam s ním můžu podívat a to do té části bunkru, která není běžně přístupná a je ve stavu, jak jí vojsko opustilo. Správcové tvrdí, že tam po pětadvacet let nesměl nikdo z občanů naší republiky a první Češi po osmašedesátém tam vstoupili až v roce devadesát. V dalších pramenech se tvrdí, že bunkry patřily k nejlépe střeženým tajemstvím u nás a snad i v Evropě a že … inu, co a jak se tam pod vojeskou čepicí schovávalo nepůjde asi tak snadno zjistit, ale pravdou je, že ty dvoumetrový dvojnásob jištěný betonový zdi tam určitě nebyly jen tak na uskladnění KáDéPéček.
Nuže, pánové nám otevřeli a nechali nás si vyfotografovat, co tam po vojácích zbylo. Je to takovej tísnivej pocit nikoliv nepodobnej například tomu, kterej máte, když čtete právě třeba Ondřejovu
Tmu. Pro klaustrofobiky to rozhodně není.
Ondřejův komentář a obrázky najdete na jeho
Digineffu.
Tuhlec je můj obrázek vstupu, který nápadně připomíná otevírání Pandořiny skříňky:

Misov-bunkr

Pavouk Nephila

Třídil jsem si tady obrázky z výletu na Bali. Je jich hromada a je potřeba vybrat ty, které budou upraveny a z těch pak vybrat ty, které budou vytištěny. To je práce vyžadující si času a to ne málo. Pustil jsem se do toho a vybíral a vybíral a tu na mě vypadl z archivu obrázek, na který jsem zapomněl. No bodejď ne. Je vlastně skoro na vyhození rovnou. Jenomže já jsem si ho schovával, co kdyby třeba s tím šlo ještě něco udělat. On totiž vznikl v takové houštině na cestičce od kávové plantáže. Tma tam bylo, pršelo a přes cestu byly pavučiny. Takový pořádný, pevný. Nebylo jich moc, ale i to stačilo, aby máostražitáHanička zbystřila a následně prohlásila: "Tam nejdu, tam je pavouk!"
Jo, byl tam.
Takhle pod listem, chystal se pracovat. Krásnej, velkej jako ruka. Nepřeháním. U pavouků nepřeháním, pavouky mám rád. Tělo měl dobře čtyři, pět centimetrů dlouhé a kdyby roztáhl nohy, byl by i s nima o hodně větší, než ta ruka. No krásnej byl. A já, že si ho vyfotím. Jenomže mácitliváHanička se tvářila, jako že každou chvíli vznese námitku ve formě buď úprku nebo nějakého fyzického zásahu, což se mi k focení ani jedno nehodilo. Takže jsem to v té tmě nestačil nachystat a fotka nevyšla. Je na ní tma taková, jaká v tom houští byla.
Přesto jsem byl zvědavej, jestli třeba by se z toho nedalo něco vytáhnout. A vono vám jo. Takovej nádhernej pavouk - Nefila chluponohá latinsky Nephila pilipes.
Je to škoda, že jsem na to nepřišel už tam. Protože kdyby jo, nechal bych mouopatrnouHaničku projít, sám bych zůstal a snažil se udělat pavoukovi nějakej hezkej portrét.
Proč? Ptáte se. Inu proto, že jsem tenkrát, když jsem v Ohníčku hltal komiks (eště ho mám schovanej) Pavouk Nephila, neměl ani zdání, že jednou Nephilu doopravdy potkám naživo jen tak na cestě. To by byl zážitek, panečku, kdybych byl věděl, že je to on.
Na druhou stranu takhle s tou zkaženou fotkou jsem si to užil vlastně dvakrát. Jednou na místě při focení, když jsem neviděl, co vlastně fotografuju a podruhé teď, když jsem z digitálního negativu vyvolal krásnou Nephilu.
Tož omluvte mizernou kvalitu obrázku, o moc víc se s tím dělat nedalo. Tady je:

Nephila pilipes

dřevěná náhražka

No, neměl jsem nějak odvahu se na to zeptat, takže vlastně nevím, k čemu to tam mají vyjma zájmu turistů, ale pravdou je, že to tam visí v trsech u každýho krámku na každým tržišti. Totiž Bali je nejen ostrov bohů a chrámů, ale i symbolů, které k tomu všemu patří.
Třeba ty vysoké ozdobené bambusové tyče s ohnutým vrškem, které jsou u každého domu, mají odhánět zlé démony a svým ohnutým vrškem mají připomínat vrcholky hor, kde sídlí bozi. Démoni vytesaní na zdech chrámů mají též strašit a odhánět ty démony, kteří by třeba měli chuť vlézt do domu. Taky proto se jim před každým jídlem dává na zem před vchod miska z listu banánovníku s pár zrnky rýže a nějakým kvítkem, aby se ty potvory nažraly venku a lidem daly pokoj. Bohům se zas dává k jejich sochám košík s květy a zapálenou vonnou tyčinkou, aby kouř stoupal bohům do oken a aby věděli, že se na ně myslí, jelikož poskytují ochranu podle svého božského zaměření.
No prostě na Bali mají celý den hromady starostí s tím, aby udrželi rovnováhu mezi bohy a démony, což jim taky zabírá spoustu času už od samotného kuropění až do noci, kdy začne kňourat a cvakat
keko.
No a do toho božského mumraje vám pak u každého stánku nabídnou pinďoura.
Jo, pinďoura, penis, úd, račte si vybrat. Od přívěšku na klíče přes otvírák na pivo až po falus dobře půlmetrový. Vše obvykle vyvedeno z leštěného dřeva, někdy vkusně malovaného balinéskými ornamenty. No a jak jsem na začátku psal, netuším, kde přišli na to, že právě tohle bude ten správnej turistickej trhák. Pravda je, že moc turistů si tyhlety dřevěné oudy nekupuje. Vlastně jsem viděl jen jeden turistický pár, kdy paní vybrala a pán pak ostýchavě schoval v baťůžku tu správnou velikost.
Pátral jsem, co to vlastně má znamenat, ale vypátral jsem než to, že by to snad mohl být jakýsi symbol štěstí, ale moc jistý ten zdroj není.
Koneckonců, každý svého štěstí strůjcem a to bez ohledu na velikost dřevěné náhražky.

P2110136

P2110135

na hlavě

Jen nechte na hlavě, říká se u nás a obvykle se tím míří na čistotu svědomí osloveného. Pokud se ovšem přesuneme na ostrov Bali, bude to mít poněkud jiný význam. Tam je totiž hlava používána nejen jako nástroj k myšlení, ale i jako nástroj k tvrdé práci. Tedy konkrétně pro spediční účely.
Ano, na Bali se na hlavě nosí nikoliv klobouky, ale náklad. Pochopitelně to není jediná země na světě, kde se přeprava nákladu realizuje tímto způsobem. Ovšem my jsme se s tou realitou všedního dne setkali naposledy právě tam.
Dámy na Bali nosí na hlavách opravdu vše, na co si vzpomenete. Jednu důstojně zahalenou paní jsem si musel dokonce nadběhnout, abych si jí mohl vyfotit. Jednak proto, že pelášila s tím obrovským nákladem docela čiperně a druhak proto, že jsem si ten nepoměr hmot, tedy nesené a nesoucí, musel prostě zaznamenat.
Dál se k tomu dá napsat jen to, že je to lepší vidět. Tož se podívejte:

P2110127

P2110280

P2120906

P2120913

P2131500

vopičárna

"Proti vzteklině se očkovat nemusíte," pravila paní očkovací doktorka, "stačí, když nepůjdete do opičího lesa."
Neposlechli jsme jí a hned na úvod musím napsat, že jsme vzteklinu nedostali a že jsme udělali dobře. Oni mají na Bali ty opice za posvátné a jako takové si mohou dělat, co chtějí, což dělají. Hlídači tam dozírají na jakýs takýs pořádek, ale nevěřte hlídačům, ani opicím. Snad jen to, že když si od nich (od hlídačů), koupíte banán, tak vám ho seberou (opice). To jo, to funguje.
Ony vám ty potvory (opice) seberou kdeco. Nesmíte mít nic na hlavě, na sobě, v kapse , v tašce, v ruce. Byli jsme toho pamětlivi a hned u vchodu mi vopice skočila na záda a zkoumala, jestli náhodou nemám na hlavě banán. Neměl jsem a tak mě nechala na pokoji. Sebrané mobily, brýle, lahve s vodou - to je na denním pořádku. Nesmíte se s nimi o to tahat. To je navzteká.
O nic jsme se s opicemi netahali a prohlíželi si je stejně zvědavě jako ony nás.
My nic extra neobjevili, ony ano.
MázvědaváHanička se s nimi chtěla trochu sblížit. Přiznávám, že to bylo na můj popud. Přál jsem si, aby šla blíž, aby měla hezkou fotku s opicí. Vyložila si to po svém a opice taky. Opice vyzkoumala, že mákrásnáHanička má něco ve vlasech, aby byla ještě krásnější. Pochopitelně. Dával jsem jí tam kvítka, kterých je na ostrově pořád spousta. Nu i kvítka se mouhou zdát být k jídlu. Zdála se a opice si moupřekvapenouHaničku přitáhla za vlasy a kvítek jí ukradla. Ochutnala ho a zřejmě jí neuspokojil. Vyskočila si na mouudivenouHaničku znovu a zřejmě jí zaujala další kvítka, ovšem tentokrát ve výstřihu a to velikostí s kvítky ve vlasech nepoměřitelná. To dala najevo tím, že se tam řádně podívala, když si před tím důkladně odtáhla tričko, které jí bránilo ve vhledu. Naštětí tu opici nic, co uviděla, nezaujalo. Tričko pustila, ve výstřihu mévyděšenéHaničky přestala pátrat a odběhla lustrovat další návštěvníky. Dobře to dopadlo a kromě úleku a poté uvolněného smíchu se víc nepřihodilo.
Nu a my máme jednak několik zajímavých fotek, které jsou ryze soukromého charakteru a druhak poučení, že dámy si v opičím lese musí hlídat nejen dlouhé vlasy s květinami, ale i výstřih a to, co v něm schovávají.
Inu je to pěkná vopičárna.

opice

p.s.
ten vocas, co vede doprava a končí vlevo není tak dlouhej, aby byl omotanej kolem dokola, jak by se mohlo zdát; to je už jinej vopičák

one by one

P.t. laskavý čtenář si všiml, že jsme byli na ostrově bohů, jak se prý říká ostrovu Bali. Je to proto, že tam mají bohů a démonů spoustu. Dalo by se říct, že za každou palmou nějakej vykukuje. Oni sice mají ouředně nakázáno mít boha jenom jednoho, ale nějak šikovně to obešli tím, že komusi na ministerstvu náboženství (ano, to tam mají) nakukali, že jeden je ten nejhlavnější, je nějak složenej ze tří hlavních, a vostatní mu jenom sekundujou, což ouředníka uspokojilo a oni si teď dál v klidu můžou oslavovat všechny.
A protože tam mají tolik bohů, úplně v klidu jim svěřují péči o cokoliv, jako například o dopravu, což se projevuje tím, že v dopravě je boží chaos. Žádnou nehodu jsme neviděli, ale hemžení účastníků pohybu na silnicích (silničkách) by nasvědčovalo spíš opaku. I my jsme si chvilku užili jejich nejběžnější způsob dopravy, tedy jízdu na skůtru se zavazadlem.
Dostali jsme se totiž do situace, kdy bylo třeba dostat se narychlo z jednoho hotelu do druhého, což moc nejde, jelikož narychlo se tam věci nedějí. A tak pro nás pan domácí, ke kterému jsme směřovali, poslal svého člověka.
"To by tak bylo, aby ten jeho člověk přijel na skůtru," povídám mémiléHaničce.
A už tu byl. Člověk na skůtru.
Skůtr byl menší, než ten kufr.
Bylo třeba převést mouveselouHaničku, kufr a mě.
"One by one," pravil člověk.
I při nejlepší vůli jsme mu však nedokázali vyhovět, protože on sám kufr držet nemohl, protože se mu nevešel mezi řidítka. Za sebou ho taky mít nemohl, protože neměl, čím ho přivázat.
Inu, nasedla tedy mášikovnáHanička. Úplně dozadu až na bidýlko, tedy na to držadlo za sedlem vzadu. Na sedadlo mezi řidiče a sebe umístila kufr, který jsem jí tam podal, a že prý můžou jet.
Když mizeli v zatáčce, bylo mi jasné, že jsem možná přišel o ženu i o kufr s doklady a penězi.
Nezbývalo, než odhadnout, za jak dlouho asi tak může být řidič pro mě zpátky. Vyšlo mi, že do deseti minut to musí stihnout a pokud ne, něco neklape. Přijel v minutě jedenácté a děsně se zubil, jako že je všechno v nejlepším pořádku.
Bylo. Odvezl i mě a tím byl transport do ráje dokonán.
Ocitli jsme se totiž ve velmi klidné a vpravdě příjemné vile, což byl cíl toho dne. Jízda na skůtru byla jen drobným zpestřením.

dokumentace zde:

OneByOne

od zítra telegraficky

Vypadá to, že zápis o Evičce byl na pár dní posledním řádným zápisem.
Pokud to vyjde a spojení bude fungovat, budete to muset vydržet se zápisy mimořádnými. Za tím účelem jsem si zřídil už dávno rubriku
Telegraficky. Trochu jsem jí oprášil a připravil si místo pro víc zápisů i fotografií po sobě jdoucích.
Pokud se mi to tedy povede, od zítra budou novinky tam. To poznáte podle toho, že tam nebude David, ale něco úplně jiného. Záleží na tom, jak bude fungovat telgraf.

takovej hezkej park

Taková je to pěkná stavba. Objevil jsem jí tuhle v Břežanech, ostatně tam je spousta pěknejch staveb. Tahleta stojí za fotbalovým hřištěm směrem na Lhotu takhle vlevo nad cestou. Nedalo mi to a šel jsem to prozkoumat. Dva soustředné kruhy, části kruhů jsou z kamenného zdiva, část z budoucí zeleně, kruhy protínají křížem dvě dlouhé rovné cesty. To zdivo vypadá jako nově postavené hradby. Tu výčnělek, tu výklenek, sem tam úzký svislý otvor podobný střílně. Jeden by řekl, že je to nějaká replika jakéhosi původního velmi středověkého opevnění, snad věže.
Procházel jsem se tím prostorem a čím dál víc se mi líbil. Udělal jsem si pár obrázků a říkal si, že přeci jen lidi umějí udělat hezký věci. Ale k čemu tohle je? Takovej pěknej park. Áleje jsou tu už vysazené, bude to pěkný. Takový tichý místo, který uklidňuje a působí dojmem, že je tu odedávna a zůstane tu napořád. No prostě povedená stavba. Jenom te účel, ten mi pořád unikal. Park? No fajn, ale musel stát spousty peněz a je to hrozně neobvyklej park. Tvrz? No prosím, ale copak jsme ve středověku? Kdo dá dneska postavit tvrz? Připomínka nějakého původního opevnění? No jo, ale to stálo kus dál přes cestu směrem k opidu. Že by tady taky? No fakt nevím.
Doma jsem se podíval na mapu a ono vám to tam už je vyfocený na letecký mapě. Z výšky to vypadá stejně záhadně a skvěle jako ze země. Ale žádnej popisek u toho není. Jen kousek vedle na tý prázdný loučce je poznámka hřbitov. Že by nějakej historickej?
Zapátral jsem na stránkách obce a vono jo. Von je to novej, teprve připravovanej hřbitov. Takovej hezkej park … ale co, vždyť nakonec přesně tak, jak jsem popsal, by měl hřbitov vypadat. Akorát, že v takovým prostoru by mohla bejt i trochu živější zábava.