WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

o pětadvacet hodin

Předpokládám, že hodiny znáte. Tedy časomíru, kterou jsme se učili někdy v první či druhý třídě. A jistě máte hodiny na zdi či hodinky na ruce a budíka na nočním stolku. Dalo by se tedy říct, že čas máte v malíčku. Myslel jsme si to i já už proto, že hodin i hodinek máme všude plno a na dodržování dohodnutých časů si potrpíme.
Takže vypravit Matěje na soustředění o tomto víkendu by neměla být žádná potíž. Včera jsem mu tedy připomněl, že si má sbalit a že to zavezeme ke škole, kde to předáme k odvozu na soustředění, jelikož na místo samotné pojedou na kolech. Matěj je kluk poslušnej, všechno si sbalil a jeli jsme. Přišlo mi krapet divný, že máme být u školy půl hodiny před začátkem druhého čtvrtečního tréninku, ale dovodil jsem si, že to bude bezpečná časová rezerva kvůli scházení se a včasnému odjezdu … Ale nikdo tam nebyl. Dovození tedy nebylo úplně správně.
Šel jsem tedy do tělocvičny, kde probíhala první hodina tréninku. Matěj má až tu druhou. Všechno bylo normální, všechno běželo podle zavedených pořádků … jen nikdo neměl s sebou zabalené věci na soustředění. Přišla i Věrka, která měla věci naložit do auta. A jak se tak vesele bavíme, začlo mi být jasné, jak to bylo skutečně dohodnuto. Že jsme měli být před školou, to souhlasilo. Ovšem nikoliv v 17:30, ale v 18:30 a rozhodně ne ve čtvrtek, ale až v pátek, kdy se na soustředění odjíždí. Takže popletení z mé strany bylo téměř dokonalé.
Jenom mi není jasné, proč jsem se spletl o pětadvacet hodin.
Zřejmě to bude něco znamenat.
Ale co?
Do výkladu se pouštět nebudu, ešte bych to poplet.

Maxmiliáne, on loudí!

"Tak už mu to dej," pobídla mě málaskaváHanička.
"Dyť sem eště nedojed," bránil jsem si svou misku s jogurtem.
"Dyž von kouká, jako by měsíc nejed."
"Ale je to moje jídlo."
"Jo, ale jak sis ho naučil, tak se kouká. Podivej se na ty voči."
"No, korunu bych mu dal."
"Koruna neni k jídlu, dej mu ten jogurt."
Během dialogu jsem dojedl a misku dal na zem.
"Maxmiliáne, on loudí! Tak tu má."
Max se nedočkavě vrhl na misku a jal se jí vylizovat.
Inu, jak jsem si ho naučil …

kam přijdou kameny

Tak s tou vodou to vypadá dobře.
O víkendu jsem se totiž kromě létání i brodil v rybníčku.
Laskavý čtenář jistě tuší, že šlo o naše vodní dílo. A protože bylo a stále je docela hezky a teploty se odpoledne vyhoupnou i nad dvacet stupňů, dá se v té vodě ještě chvilku pobejt. Ne snad, že bych se koupal, to ne, ale protože voda zatím tekla kromě vytýčených směrů i jinudy, musel jsem opravovat hráze. A to se, zdá se, konečně povedlo a voda zůstává v prostoru jí vyhrazeném. Nastal čas vodní dílo napustit. Napustili jsme ho tedy a folii jsem postupně vyrovnával jak se dalo, což vyžadovalo zmiňované brodění. Nu a dva dny teď sledujeme hladinu. Hladina neklesá a probíhají tak zatěžkávací zkoušky. Zatím se zdá, že probíhají podle plánu - tedy nikde neteče nic, co téct nemá a nikam, kudy nechceme. Přepad vrchního jezírka esteticky žbluňká, putůček teče a dole pak padá do spodního jezírka s kýženým zvukovým efektem. Tak jestli to vydrží, začne příští týden začisťování břehů dolního jezírka a osazování kameny.
To bude asi to nejzdlouhavější, jelikož zatím nevíme, kam a jak přesně přijdou.

Hurricane

Když má člověk všechno, co potřebuje, neznamená to, že by mu patřil celej vesmír. Ovšem může to bejt potíž. Když totiž máte, co potřebujete, je těžký vám něčím udělat radost, protože když dostanete něco, co nepotřebujete, nevíte si s tím rady.
Abychom se u nás doma vyvarovali podobným situacím, vymýšlíme si dárky, které když už třeba nepotřebujete, tak alespoň o nich třeba dlouho mluvíte jako například: jé, to bych chtěl … ale co bych s tím dělal.
MápovedenáHanička tu hru na dárky vylepšuje ještě tím, že vám žádnej dárek nedá. Teda: žádnej dárek, kterej byste si mohli vodnýst a postavit do kouta nebo pověsit na zeď.
Tudíž jsem dostal to samý, co jsem vloni dal Ondřejovi, jelikož jsem si říkal, že Pán vzduchu by si to měl v tom vzduchu vyzkoušet na vlastní kůži. Tedy oba jsme dostali možnost zalítat si. Kdepak, žádnej vyhlídkovej let nad Račanama. Pěkně jen tak, ve vzduchu. V tunelu. On tu už asi pět let existuje takovej vzdušnej tunel a kdo se přihlásí, může to sám zkusit. A protože se Ondřej celý rok nějak ostýchal se přihlásit, přihlásil jsem nás všechny najednou na tuhle neděli. A včera ráno jsme si zalítali.
To vám je bálečný!
Šupnou vás do takovýho skleněnýho tunelu, pustěj pod váma větrák a vy se tam začnete vznášet. Pochopitelně je tam s váma instruktor, kterej vám předem vysvětlí základní věci, uvnitř tunelu vám pak ukazuje co a jak a v případě potřeby vás usměrňuje, abyste tam nelítali jako nudle v bandě. Což se vám i tak tu a tam podaří. Užili jsme si to všichni.
Největší překvapení zažila mášikovnáHanička, protože ona byla první, kterou instruktor vynesl v tom vzduchovém sloupci až někam nahoru, kam nebylo vidět. Trochu jí to vylekalo, že se snad něco pokazilo a ona tím komínem vylítne ven, ale když se z té výšky vrátili a dali si to ještě dvakrát, smála se a užívala si to jako z nás první letec průzkumník.
Pokud tedy k létání máte někdo alespoň troch hkladnej vztah, tohle si nenechte ujít.
Nu a pro ty, co by do toho tunelu nevlezli, mám tuhlec alespoň obrázek, ze kterýho je jasně vidět, jak vám ten Hurricane fofruje xichtem:

Hurricane_J

kudy se jí chce

To, že od úterý stojí, ještě není známkou toho, že by bylo všechno hotovo, ale to jsem tu psal ve středu.
Kameny jsou na svém místě, vodní dílo pomalu dostává konečnou podobu, ale je tu problém. Když jde o vodní dílo, pak problém s vodou, pochopitelně.
Totiž dílo, jak již psáno, sestává ze dvou jezírek, každé v jiné úrovni, propojených potůčkem. Potok je zčásti nový a zčásti využívá starý úsek, který tu máme takříkajíc odjakživa. Jedná se tedy o spojení nového se starým. A možná tady vzniká ten problém.
Ona se nám totiž ztrácí voda.
Večer napustíte zkušební várku a do rána máte skoro sucho. Na začátku zkoušky potůček bublá, všechno na první pohled funguje a ráno zjistíte, že potůček chrčí z posledních sil, protože čerpadlo už jen srká zbytky vody, co ještě dole v jezírku zůstaly. Nejdřív jsem si myslel, že to může způsobovat příliš vysoká hladina horního jezírka. Třikrát jsem tedy přeložil přepadový kámen, snižoval jsem tím hladinu. Včera už to vypadalo, že snížení hladiny o dobé tři centimetry je dostatečné a nikde nic nepřetéká. No jo, nepřetéká. Jenomže voda do rána stejně zmizela. Podezření tedy padá na starý potok, který může být někde porušen. Ale zjistěte kudy teče voda, když všude teče voda. Přesněji kudy voda uniká tam, kam nemá, když stejně teče všude.
Nebude to jednoduchý už proto, že se mi ten potůček vůbec nechce rozebírat. Takovej je pěknej. Ale asi budu muset.
Inu s vodou to není jen tak, proteče si, kudy se jí chce.

čínský deník

Ti, kdo s námi nebyli v Číně a zajímalo je to, přišli včera večer do Zvole poslouchat moje a Tomášovo povídání o tom, jaký to byl výlet.
Přišlo mi to krapet dlouhý, ale na míň, jak půldruhý hodiny jsme to zkrátit nedokázali. A to jsem měl ještě v zásobě dvě legendy o Velké zdi a nedostalo se na některé historky. Protože jsem si nevěděl rady, co s tím povídáním, vzali jsme to jako zápisky z deníku, které jsme každý po svém nějak komentovali. Pravidelní čtenářové woleschka už ty zápisky znají. Nu a abych to celé zakončil a pro věky příští zapsal, tuhlec je den po dni ten deník v krátkých zápisech tak, jak jsem si ho poznamenal:
16.6. sobota - příjezd do Huludaa, slepičí hlava na uvítanou, jak se dostat z kanálu, dnes bankomat funguje
17.7. neděle - ráno městským busem k moři, sportovci trénují, po obědě trénink na nejrušnější ulici Huludaa, neúspěšné pokusy vytáhnout z bankomatu peníze, proto jdeme zítra do ČNB, večeře pod obrazy Marxe, Engelse a Maa, dostáváme odznáčky
18.7. pondělí - dopoledne sportovci trénují opět na ulici, my nesportující se jedeme učit s mistrem do privátního parku severní pěst, po krátkém obědě procházka rybí velkotržnicí a návštěva ČNB
19.7. úterý - výlet na příměstský kopec, první kyblík polívky, procházka městem
20.7. středa - ráno rovnou z pouličního tréninku do nemocnice, pan doktor umí jen špatně latinsky a anglicky ještě hůř, dostávám penicilin, odpoledne v klidu hotelu ukryti před deštěm, večer povodně
21.7. čtvrtek - rozdělujeme se, sportovci trénují sami, my nesportovci v parku opět s mistrem, třikrát ždímu triko, odpoledne taxíkem na pobřeží k altánu a k lodím na suchu, večer na ulici lahůdky: ústřice, slepičí žaludky, ovčí oči
22.7. pátek - taxíkem s Filipen a Káčou na Ling Šan, povodňová turistika, večer slavnostní zahájení soutěže
23.7. sobota - celý den soutěž – festival wushu, večer slavnost podepsání smlouvy o spolupráci a slavnostní večeře, jediný Číňan umí anglicky, jelikož studuje v Anglii a domů přijel jen na prázdniny
24.7. neděle - Velká zeď a velká večeře na ulici, majitel restaurace se zříká vlastního jídla a vítá nás ke stolu, grilování v litinové rouře na tácu s vodou, pijou, v baru přes ulici Vojta prohrává páku s místním svalovcem
25.7. pondělí - celý den prší, přesto výlet na Horu Bílého vlka, promočeni zpět do autobusu, odvezeni na hostinu ke stolu s motorkem, oběd dostáváme „za fotku“ s místním personálem
26.7. úterý - rychlovlakem ujíždíme 305km/h do Čeng-čou vzdáleného 1000km, procházka nočním městem, opičí král, jedeme po dvou kolech elektrickou rikšou
27.7. středa - v Šaolinu, fotka s mnichy, turistický průmysl, 5.000 cvičenců v červeném, 1000 a 5 schodů k Bodidharmovi, v jeskyni se čte, večer odjíždíme lůžkovým vlakem do Pekingu
28.7. čtvrtek - ráno z vlaku do hotelu, po lázni odcházíme do Zakázaného města a pak stoupáme do zahrad nad ním, konverzace s Číňanem v češtině, recitace, jdeme si zaplavat do hotelu, večer do města, bleší trh, nalézáme pražené škorpiony
29.7. pátek - brzy ráno odlet z Pekingu, odpoledne jsme doma a už zítra ráno – v sobotu odjíždí Kačka na tábor Slunečnice
Nuže a tohle je definitivní tečka za tím naším výletem do Číny.
Těm, kteří včera přišli a vydrželi to, děkuji za shovívost i pozornost.

stojí!

Tak tedy napršelo dvakrát a i uschlo dvakrát, pročež jsem musel z připraveného vodního díla vyčerpat vodu, jelikož voda se do vodního díla napouští až je hotové, což nebylo. Tedy do včerejška nebylo. Předpověď počasí vyšla naprosto přesně a to bylo naše jediné štěstí. Dvacet milimetrů spadlo v sobotu a do včera to stačilo uschnout, takže když přijeli pánové s jeřábem, už nehrozilo zaboření a zablácení. Jen tu vodu jsem musel vyčerpat. Nu a začala závěrečná fáze těžkých prací na vodním díle.
Pánové dopravili na zahradu části portálového jeřábu, složili ho a začali stěhovat. Šlo to bez problému, všehno hladce, dalo by se říct, že i zvesela. A tak do spodního jezírka přišel nejdřív podstavec pro menhir, pak kámen samotný i druhý kámen a portál byl přesunut k hornímu jezírku, aby pomohl uložit čedičové sloupky. Suma sumárum to trvalo pět hodin. A bylo to.
MénedočkavéHaničce jsem mohl konečně napsat lakonickou zprávu:
"Stojí!"
":) :) :) huraaaaaaaaaaa", cituji doslova odpověď méveseléHaničky.
Nevzpomínám si, kdy naposled, zda-li vůbec, projevila takovou míru nadšení nad podobným stavem věcí. Ovšem nadšení to bylo nepředstírané a když večer dorazila z Brna domů, nemohla se na to z velké části již hotové dílo vynadívat. Ještě jsme stihli napustit zkušební dávku vody, abychom se přesvědčili, že to všechno funguje. Fungovalo to. Teď už jen musíme z inženýrského pohledu nastavit správně výšku hladin, osadit břehy rostlinami a kameny - nu a nové vodní dílo bude hotovo. Potrvá to pochopitelně ještě nějaká čas, ale to nejhorší máme za sebou.
Tuhlec je to stěhování na obrázku:

menhir_160920

Happy End

Nějak mi unikl takovej zajímavej film. Starej, pochopitelně.
Ale abychom začali od začátku, totiž od konce. Happy End se to jmenuje. Takovej černohumornej experiment pana Oldřicha Lipského. Pozpátku se to vypráví a tedy to začíná koncem. Můžu jenom doporučit. Ovšem jak ho sehnat? Utekl mi, jak jsem už psal a tudíž ke koupení moc není. Ale jo, je. Nakonec jsem ho objevil v jednom velmi zapadlém velmi výprodejovém obchodě, kde stál třikrát míň, než poštovné, což mi připadlo úsměvné.
Úsměv ale z tváře zmizel, když jsem otevřel obálku. Místo Vladimíra Menšíka na mě z obalu koukala Audrey Tautou.
"Co jste mi to poslali?" tázal jsem se v internetovém obchodě.
"Co jste si objednal," odvětili.
"Jo, vobjednal jsem si Happy End, na faktuře je Happy End a z vobalu na mě kouká Navždy Šťastná Tatou."
"No to je v překladu Happy End," praví pán brněnským přízvukem.
"No to teda neni," pravím já pražským přízvukem.
"Ale jmenuje se to tak."
"Možná jmenuje, ale místo Menšíka je tam Tautou."
"Jo ták, vy jste si objednal tenhleten film."
"Jo tenhleten a dostal jsem tamten."
"Tak to je v pořádku."
"Tak to není v pořádku, já tam toho Menšíka furt nevidím."
"Tak to vložte do přehrávače a uvidíte."
"Co uvidim?"
"Oni udělali chybu, je to celé špatně natištěné, ale obsah je v pořádku. Proto je to tak levný."
"Aha …? Tak já to tedy doma zkusím a kdyby něco, tak se ozvu."
Zkusil jsem to a je to vážně tak. Film je v pořádku, ale potisk patří filmu jinému. Inu zřejmě se i to stává. Ale já to viděl poprvé.
Naštěstí to mělo ten správnej Happy End.

ČNB

Když jsem si dával dohromady poznámky z našeho čínského výletu, přišel jsem na to, že jsem nezaznamenal úplně všechno a dokonce jsem opomněl i jednu docela zajímavou historku. Abych na ní nezapomněl úplně, musím si jí tady zapsat. Jinak by zapadla a to by byla škoda. Je totiž o tom, co hýbe naší přítomností, totiž o penězích.
Čínské peníze nemůžete získat jinde než v Číně. Že byste zašli do směnárny někde u Václáváku a koupili si pár set jüanů na kapesné, je utopie. Musíte do směnárny v Číně. Na letišti je to pochopitelně nejdřív po ruce a taky nejdražší. Pak už je na vás, jestli budete ve městě hledat bankomat, který funguje nebo banku, která vám peníze vymění.
A jsme u těch historek. Ono to totiž není jen tak.
Vaše představy o tom, že vsunete kartu, zadáte kód a pak to na vás vyplázne vaší kartu i požadovaný obnos, jsou v Číně opravdu jen představy. Nejčastěji to na vás vyplázne jazyk a udělá dlouhej nos. Z nějakých důvodů, které zná jen tamní strana a vláda, bankomaty fungují na principu náhodnosti. Někdy fungujou a většinou ne. To, co mají také ve většině společné, je, že nad nimi svítí viditelný nápis non-stop 24/7, což by si našinec mohl mylně vykládat jako nepřetržitý provoz 24 hodin 7 dnů v týdnu. Co to přesně znamená v Číně, se mi zjistit nepodařilo. Jisté je, že, o víkendu si z bankomatu nevyberete ani stvrzenku, že nefunguje, a v pracovním týdnu je to tak půl na půl funkčních a nefunkčních strojů.
Zkoušeli jsme různé typy karet a žádný nebyl lepší, než jiný. Prostě to někdy šlo a někdy ne, čímž bychom se mohli dostat k volnému překladu oněch 24/7: je to poměr sedmi úspěšných transakcí k dvaceti čtyřem neúspěšným a to non-stop.
Po takových zkušenostech jsme zkusili vyměnit měnu v papírové podobě. Aniž bychom tušili cokoliv zlého, pustili jsme se do podniku daleko riskantnějšího, než byla obsluha čínského bankomatu. Ve všech pobočkách všech bank, ve kterých jsme to zkusili, jen kroutili hlavou a v tom lepším případě nás posílali do ČNB. Tady pozor! Neplést ČNB a ČNB. Nebyla to totiž Česká národní, nýbrž Čínská národní banka. Tu jsme tedy s mourozumnouHaničkou nakonec našli a tam to začalo.
Skoro jsem měl pocit, že se celá stavba Čínské národní odporem otřásla, když jsme vytáhli svazek dolarů. A že prý musíme předložit pas a že se pak teprv uvidí. Co se uvidí, zřejmě nevěděl ani ten poděs za okýnkem, co si ten pas vzal. Po dlouhé (v minutách) době konečně zjistil, že si ve své mateřštině v našem pase moc nepočte a soustředil se na datum. To bylo na vízu jasně patrné i v jeho jazyce.
A to byl ten problém.
Začali se kolem něj rojit další ouředníci a zčásti moudře pohlíželi do pasu a zčásti přísně na nás. Pak se nějak zjistilo, že už jsme měli bejt nejmíň čtrnáct dní pryč z Číny, jelikož máme vízum propadlé. Byl to očividný nesmysl, protože jsme teprve před třemi dny přiletěli, ale mladíček si trval na svém.
Pomalu jsem začal přemejšlet, kde si bez peněz nahonem seženeme ručník, tepláky a kartáček na zuby - tedy obvyklou výbavu na pobyt v cele předběžného zadržení kvůli podezření z ideologický diverze.
Naštěstí se asi po dvaceti minutách kroucení hlavami (čínskými a následně i českými) přichomejtla k okýnku nějaká paní, co tam eště nebyla. Byla zřejmě na pozici převyšující ostatní kroutiče hlavami. Dáma též zakroutila hlavou, ale tentokrát směrem k mládenci, co nám zrekvíroval pas. Cosi mu v něm ukázala a najednou se karta obrátila. Paní zřejmě uměla číst i jiné znaky, než datum vydání víza a tak si přečetla, že datum vstupu do země je opravdu jen tři dny staré a že máme právo v Číně ještě pár dní pobejt a tudíž si i vyměnit nějaký ty cizí peníze za čínský peníze.
Teď už to trvalo jen další čtvrthodinku a výměna byla dokonána.
Ale řeknu vám, radši bych znovu obcházel v neděli ráno těch deset nefunkčních bankomatů, než jít znovu měnit do ČNB.

vočouzenej Měsíc

Po delší době je tu zase příležitost zapsat si něco o počasí.
Tedy až do včera bylo teplo jako v létě. Teploty stoupaly ke třiceti stupňům a voda na koupání má pořád dvaadvacet, takže se dá říct, že až do patnáctého září jsme se letos koupali. Vypadá to, že dneska to skončí. Alespoň podle předpovědi. Mělo by se zatahovat a zítra už čekáme ochlazení a místy tu a tam snad po dlouhé době zaprší a pomine akutní nebezpečí požárů.
Graf teplot z meteowoleschka zde:

temperature160915

S tím ovšem nemá nic společného Měsíc přesto, že bude večer krapet vočouzenej.
Totiž dneska má nastat jednak první posklizňový úplněk a druhak polostínové zatmění Měsíce. Mělo by to být nejlíp vidět večer kolem deváté. Takže až budete mít dnes po setmění pocit, že buď špatně vidíte, nebo že na Měsíci jsou mraky a zakrývají mu šošolku, nic z toho není pravda. To na něj jenom naše matička Země zase hází stín.
Pokud vás bude zajímat odborné vysvětlení,
tuhlec je odkaz.

PS
Měsíc jsme neviděli, protože se v pátek skutečně zatáhlo a začalo v noci pršet. Jenomže do večera bylo ještě teplo a tak koupací sezóna letos definitivně skončila až 16. září pozdě odpoledne.

Ben Hur à la française

Občas si tu postesknu na obchodní praktiky nepraktických obchodníků. Dneska se mi zase naskytla příležitost trochu se dožrat nad … nad čím vlastně?
Je to konec konců úplná zbytečnost. Starej film. Pětapadesát let starej film. Koho zajímá? Předně ty, kteří na něm tím či oním způsobem vydělají i při jeho (kolikáté už ?) recyklaci, nu a pak těch několik pomatenců, kteří si ten film chtějí pořídit. Nu a těm - pokud vůbec ještě existují - nabízí distributor opět "nové" vydání.
A tím mě dožral.
Tedy jedná se o film Ben Hur, ve kterém je ona neustále vyzdvihovaná scéna se závody čtyřspřeží, která se natáčela měsíc a dodnes je vynikající a snese bez ztráty kytičky srovnání s počítačovými honičkami ve filmech zbrusu nových. Ba troufám si tvrdit, že závody natočené bez digitálních triků a klíčování na zelené pozadí jsou uvěřitelnější, než počítačem vyšroubované scény zbavené vazby na fyzikální zákony. Ty závody se ostatně staly inspirací pro hromadu dalších filmů a to včetně závodů Anakina Skywalkera v prvním díle Star Wars. Beh Hur je pochopitelně úplně o něčem jiném, než o závodech, ale to není teď důležité. To, co mě dožralo je, že náš slavný umisťovatel filmů na trh dělá hrozné cavyky se znovuuvedením filmu na trh. A že prý je to limitované vydání v plechové krabičce a kupujte, dokud je, za dlouho nebude, předobjednávejte, jste v pořadníku …. řeči, řeči, řeči … Jenomže v té krabičce dostanete jen dva disky a tím to hasne.
A proč se tu rozčiluju?
Protože v lepší a větší plechové krabičce dostanete ve Francii disků šest, zabalených v krásné skládačce a k tomu ještě malou brožurku s fotografiemi z filmu. To celé za cenu jen o třetinu vyšší včetně poštovného, celé provedeno s českým dabingem i s českými titulky. A tohle mě dožírá. Krucinál, copak to nemůže ten náš šoupač krabicema jednoduše přešoupnout z Francie k nám? Těch pár bláznů, co to ještě chtěj koupit, by určitě radši vzalo tu bohatou, pěkně nadívanou krabičku místo té chudé, vyzáblé, která právě vychází. Nic by to ty slavný přeprodavače nestálo navíc. Ale to by holt musel někdo dohodnout a udělat. A to by bylo moc práce a jednání o právech a ….
A tak mám, náležíc mezi ty blázny, to francouzské vydání.
A doporučuju ho všem, kteří ve své pošetilosti stejně jako já ten film chtějí v nějakém důstojném vydání. Počítám, že důstojnější už nebude. U nás teda rozhodně ne.

obrázky z Číny

Dovolím si dnes jednu sebereklamu, tedy především pro ty sousedy, kteří by rádi za týden přišli mrknout na obrázky z Číny. Dvě dámy mě totiž ukecaly, abych pár obrázků z našeho výletu promítl a něco k nim spolu s Tomášem i řekl. Takže bude-li se vám chtít, přijďte. Tuhlec je pozvánka:

pozvanka_na_Cinu

fakt fšecko

Baterky jsou všelijaký, zvlášť, když jde o akumulátory. Máte baterku v šuplíku, máte jí v autě, v telefonu, někdo třeba i za uchem nebo na klíčích či na kole. Nu a každý ten akumulátor má jinej způsob připojení k přístroji, kterej napájí. Je to stejný jako s těma kabelama a nabíječkama, jak jsem o tom tuhle psal.
Tentokrát ale šlo o konektory. Říká se jim autokonektory.
U jednej baterky, tedy akumulátoru jsou potřeba. Baterku jsem musel vyměnit, protože už to měla za sebou a teď to přijde. Ano. Ta stará měla konektory užší, ta nová širší. Navzájem nepoužitelné.
Běžný konektor, řeknete si. Ale to se pletete. Tenhle konektor sice najdete na hodně spojích, ale v málo obchodech. Zkusil jsem tedy ten nejodbornější obchod s elektroinstalačním materiálem. Ano, konektory měli. Ale musel bych si jich koupit třistapadesát. Krabička jich totiž tolik obsahuje. A nejmenší prodejní balení je právě ta krabička.
"Zkuste to v servisu.," radil mi pan prodavač.
"Nebo u pumpy", radil přihlížející zákazník.
Zkusil jsem to.
V autoservisu autokonektory nemají. U pumpy nevědí, co to je a vždycky mě odkázali k "támhletomu stojanu", abych se podíval, jestli to tam najdu. Pomalu jsem se blížil k naší vsi zatím bez úspěchu. A tu jsem si vzpomněl na železářství ve Zvoli. Svitla mi naděje: tam mají hodně věcí. Třeba by mohli mít i tyhle konektory.
"Dobrý den, vy tu máte uplně všecko. Nemáte náhodou i tyhlety konektory?"
Mládenec, který už mě zná, začal dělat divadýlko, že teda neví, ale tohleto tu prý ještě neviděl. Ale že se podívá …
No bodejď, že je měl!
"Tak kolik jich potřebujete?"
"Stačí deset."
Stálo to patnáct korun a já měl kromě konektorů u blaženej pocit, že ve Zvoli mají fakt fšecko.

odpoledne v Jílovém

Normálně jezdíme do Jílového za magistrem Kellym nebo za panem kovářem. Tentokrát jsme tam nepotkali ani jednoho. Pan kovář tam sice byl, ale jinej a Kelly do té doby nepatří, neboť se jednalo o dobu Karla IV. a to byl ten šizuňk Kelly ještě ne houbách. Ovšem zábava to byla příjemná, zvlášť když kamarádka s kapelou vyhrávala skoro celé odpoledne. Bylo i divadlo, Matěj se učill kejkle, Kačka koukala, co by kde slupla a mně se podařilo všechny přemluvit, abychom zůstali až do setmění, jelikož se čekalo ohňové představení a nakonec i ohňostroj. Dočkali jsme se obojího. Polykač ohně zblajznul všechno, co si navařil a ohněstrůjci se vytáhli náramným představením nad rybníčkem.
Inu, takové klidné sobotní odpolede to bylo. Tuhlec je pár obrázků:

P9100023

P9100044

P9100050

P9100240

P9110315

P9110479

teorie o brejlích

Tu teorii o brejlích jsem tady už určitě zmiňoval. Nebo ne? Pro jistotu je to takhle: Brejle se bez brejlí špatně hledají a proto je třeba prostor kolem sebe nasytit dostatečným množstvím brýlí. Čímž vznikne jednak onen prostor nasycený brýlemi a potom především nemůže nastat situace, kdy byste neměli po ruce brejle. Mám to tak doma zařízený a tím pádem brejle nehledám. Vždycky jsou nějaké po ruce. Tedy vždycky až na vyjímky. Těmi je pobyt mimo domov. Nasytit pustý vesmír brejlema je poněkud obtížnější, než to udělat doma mezi čtyřma stěnama. Tudíž ven nosím pro případ čtení brýle skládací. Mám jich taky několik, ovšem po kapsách nosím vždy jen jedny (teď nevím, jestli právě to není ta zásadní chyba).
Nu a včera to konečně přišlo.
Měl jsem s sebou ty nejskladnější, mé oblíbené. Dokumenty jsem četl, brýle rozkládal, skládal, ba dokonce jsem jimi zaujal ostatní obrýlence, kteří neměli brýle skládací. Probírali jsme možnosti výměny optiky, poměr cena/výkon a další parametry této pro část lidstva nepostradatelné pomůcky. Pak jsme šli cosi vyřizovat na úřad a to byl ten moment, kdy si ty brejle pamatuju naposled. Od chvíle, kdy jsem opustil kancelář už jsem je neviděl. Podotýkám, že vidím i bez brejlí, poněvadž je potřebuju jen na čtení, takže kdyby někde kolem mě byly, byl bych je viděl. Jenže brejle nikde nebyly. Pod stolem, pod křeslem, vedle v kanceláři, ani na toaletě, kam mě někteří vtipálkové odkazovali, čemuž jsem se bránil odpovědí, že zrovna tam brejle vopravdu nepotřebuju.
Ať jsem hledal, jak jsem hledal, brejle jsem nenašel. Ani na ouřadě, kam jsem se vrátil s dotazem, zda jsem si je tam nenechal. Takže jsem bez brejlí - tedy bez těch parádních, hodobóžovejch.
Pamětliv teorie o nasycenosti prostoru brejlema jsem sedl k počítači a protože, jak se zdá, se ztrácejí i brýle pro ztrácení vysloveně neurčené, obratem jsem objednal patery skládací brejle včetně jednoho cvikru.
Brejlí totiž není nikdy dost.

metoda slepých uliček

Nedá mi to a musím si tu poznamenat něco o jabkách. Pochopitelně, včera od sedmi večer našeho času běžel přímý přenos z uvádění novinek týhletý ovocnářský firmy. Vůbec nemám v úmyslu komentovat, jestli prezentace byla taková či maková. Prostě byla, jako každý rok touhle dobou a nějaké ty novinky jsme se dozvěděli a stejně si letos novej telefon kupovat nebudu.
Proč si tu tedy dělám poznámku?
Protože jsem zas viděl něco, co jsem ještě neviděl. Tedy ten přenos samotnej.
Totiž: nijak nevyhledávám ani nesleduju žádný ty vysílací kanály na síti. Proto ani pořádně nevím, jak kvalitní obraz a zvuk nabízejí. Jenom k nám domů teče jedna ze služeb, které jsou dostupné i u nás v republice. A už ta mě svou kvalitou obrazu i zvuku trochu udivuje. Nemáme totiž doma žádný extra síťový připojení. Data tečou na nějaké snesitelné úrovni a stačí to. Proto bych nečekal, že přenášené video bude nějak extra dobré. A opak je pravdou. Je lepší, než digitální vysílání televize. Odborníci mi teď jistě budou argumentovat mým nedostatečným vzděláním v oboru kódování a přenosu videa. Připouštím. Ovšem kvůli čemu jsou tedy všechny ty velký řeči o vylepšování kvality, když například celým světem sledované (a tedy jistě dobře zaplacené) přenosy z olympiády vypadaly skoro jako by to byly kopie ze staré dobré (tedy velmi špatné) VéHáeSky?
A jsem tu u té včerejší jablečné slavnosti.
Technické vybavení: starej iPad, nic moc připojení k síti, hodně stará televize (jen 1080i), v podstatě všechno muzeální kousky navíc ještě propojený tím nejobyčejnějším způsobem přes wifi a hdmi bez pozlacených konektorů. A výsledek? Prostorový zvuk, obraz bez výpadků v kvalitě srovnatelné s obrazem z modrého disku (zřejmě bylo vysíláno ve 4K rozlišení).
Tak a teď mi někdo prozraďte, proč to někdo může takhle vysílat a přenášet v reálném čase do celého světa a jiný ne. Jistě, technologie a vybavení pro snímání a vysílání stojí spoustu peněz. No jo, ale o spoustě peněz se mluví i při debatách o přechodu na novou vysílací normu pro pozemní televize, která nás všechny bude stát právě ty peníze.
Suma sumárum to vidím takhle: když někdo chce, může nabídnout vysokou kvalitu hned, bez keců, prostě jako součást svojí technologické nabídky s již existujícími metodami snímání videa a cestami přenosu. Ti ostatní se jen baví o tom, jak by to šlo udělat. A než to udělat vůbec dokážou, budou ti, co to už dneska umí, zase o míle jinde, čímž vzniká neustálý pohyb.
Ovšem je to pohyb kupředu? No asi jo. Ale trochu to připomíná slavnou Cimrmanovu metodu slepých uliček.

jak je těžký najít stěhováka

To byste nevěřili, jak je těžký najít pořádnýho stěhováka. No jo, furt je to vo těch kamenech, máte pravdu. Ono mi to jaksi nedá a hledám dál i když páni jeřábníci s portálem slibují, že přijedou … ale až naprší a uschne, jak jsem včera psal. Hledám tedy dál. A kromě Pavla Pavla, který to má přímo ve štítu firmy vepsaný, není nikdo, kdo by se takovou činností zabýval. Jenomže pan Pavel Pavel je až ze Strakonic a na krátké zprávy po telefonu z nějakého důvodu nereaguje, hledám tedy dál.
Dostal jsem nabídku, že to jedni páni zahradníci zvládnou. No jo, ale s jeřábem, kterej vjede na zahradu. To nejde. Jednak se k nám nevejde ani minijeřáb a druhak by nám to tu rozjezdil. Čili tudy taky ne.
Napadla mě ještě jedna těžká parta, která už nám pomáhala stěhovat kanceláře. Několikrát a vždycky to dobře dopadlo. Nu a dneska máme nad kameny schůzku. Jak to dopadne, to nevím, ale rozhodně se pan šéf problému nezalekl a že se prý přijede na to podívat. Uvidíme. Třeba jsou to mládenci dost silní na to, aby to zvládli jen tak, bez jeřábu, sami. V každým případě je potřeba to zkusit. Jinak budeme muset čekat, až naprší a uschne a přijedou ti fachmani jeřábníci s kapesním portálovým jeřábem.

ps: vypadá to, že těžká parta to zvládne a pan Pavel Pavel se večer z dálky ozval, tož snad se to točí na lepší stranu

až naprší a uschne

Fyziku mě učil pan učitel Hauft a povedlo se mu to. Totiž to, že si z fyziky možná pamatuju i pár údajů a třeba i nějaké ty základní jednotky přesto, že to vlastně nepotřebuju. Pochopitelně základní fyzikální veličiny potkává člověk denně a nezbaví se jich.
Například takovej čas. Je to takové neuchopitelné, není to vidět, jen se to dá měřit. Čas si vymysleli lidi, aby věděli od kdy do kdy a co za to, říká pan Werich. Pan učitel Hauft nám zase vysvětoval, jak to s tím časem je. Základní jednotkou je sekunda, dříve vteřina. Teda alespoň v tom exaktní vědou popsaném vesmíru. No jo, co když se ale dostanete do situace, ve které jsou tyhlety fyzikální veličiny posunuty poněkud do pozadí za předmět vašeho zájmu. Třeba za tu zahradu a vodní díla, co s tím tady už jakou dobu votravuju.
Předmět našeho zájmu, takto vodní dílo, je ve fázi čekání.
A to je ta potíž.
Jezírka čekají na uložení těžkých kamenů. Ty kameny čekají na jeřáb. My čekáme na jeřábníky. Jeřábníci čekají, až budou mít čas. A čas - to je oč tu běží.
Exaktní věda by s tím byla hotová hned. Pan XY sdělil ménedočkavéHaničce, že bude mít čas po patnáctém. To je celkem přesně exaktní vědou měřitelné a znamenalo to za čtrnáct dnů. Včera už to bylo podle běžných zvyklostí časomíry jen dnů deset. Jenomže pan XY se na přímý dotaz začal vykrucovat a pak pravil, že až po dvacátém. Tedy znovu za čtrnáct dnů. Mezitím začalo pršet a vodní dílo se začalo plnit vodou přírodní cestou. To je momentálně nežádoucí, jelikož potřebujeme pro umisťování kamenů prostředí opačné, tedy suché.
Nu a jsme u toho exaktního popisování času. O sekundách tu mluvit nebudeme, nemají v tomto případě žádný význam. Dny se stávají relativními, neboť za čtrnáct dnů to bylo před týdnem a za čtrnáct dnů je to i teď.
Čas se z pohledu slíbených termínů zastavil.
Jen ten vesmír kolem se furt hejbe dál a to včetně deště. Takže se nabízí zavedení nové, zcela exaktní časové jednotky: až naprší a uschne. To se dá změřit.
Jenom se holt neví, kolíkrát musí napršet a uschnout, aby se do toho šibeničního termínu pánové s jeřábem vešli.

stačí na půlce

Do školy máme pro začátek nachystáno, další potřeby vzniknou až v průběhu roku. Ovšem zahrádku zdaleka nachystanou nemáme. Teď to visí na jeřábu.
Doslova nikde nic nevisí, kameny jsou uloženy na deskách, ale termín - to je to, co závisí na pánech jeřábnících. Dostali jsme od kamarádů kontakt, ale problém je, že na šikovné pány s jeřábem bude mít kontakt kdekdo, čímž nemají čas. Teda mají, ale až tak za čtrnáct dní. Do té doby se musíme jenom těšit na to, jak to dopadne.
A tu se stává situace zapeklitá. Čím víc ubývá ze září a blíží se říjen, tím víc lze očekávat vlhčí počasí. Jistě, minulý týden déšť jenom trošku zahrozil, ale pak bylo na stěhování kamenů sucho. Dneska to zatím s tím deštěm taky není nic katastrofálního, ale každej milimetr, kterej spadne, teď rozhoduje o tom, jestli se jeřáb, až bude postaven, nezaboří a bude co k čemu. Normálně déšť zahrádce sluší, ostatně jí sluší i dneska ráno, ale zrovna teď by to s tím zavlažováním mohlo pár týdnů počkat. Až bude hotovo, ať si prší, jak potřebuje. Teď bysme naopak potřebovali trochu sucho. Úplně stačí na půlce zahrady.

všechno do školy

"Tak co, podařilo se?"
"Ano, tatínku, mám modrý pero a nápně a eště gumu."
"Jo, vona tam Kačka dělala hroznou scénu a nejdřív chtěla tohle a pak tamto a furt si nemohla vybrat."
"Jo, ale já jsem si ho chtěla prohlídnout."
"Jenže jsi chtěla pořád něco jinýho a …"
"Ale já si vybírala a vybrala jsem si to světle modrý, tyrkysový."
"A proto jsi musela votravovat tu paní prodavačku, aby ti ho vyměnila."
"Já jsem tamto nechtěla, já jsem chtěla tohle."
"Ale tamto bylo v tý sadě a tohle ne."
"No právě. Tak jsem jí musela říct, jestli mi ho vymění."
"Jo a furt ses nemohla rozhodnout."
"Ale vybrala jsem si."
"Tak a to je důležitý, Matěji. Kačka si prostě vybírala a když to bylo možný, tak si vybrala něco jinýho, něž na začátku prohlížela."
"Jo a já chtěl to oranžový a nevotravoval jsem nikoho a mám modrý."
"Tak pojď, půjdeme ho vyměnit."
"Nepudeme, já nechci nikoho votravovat."
"No dobrá, tak nepudeme. Hlavně, že máte do školy všechno, co potřebujete."
"No, tati, to kružítko ja fakt dobrý. To je právě s tím hrotem, co se mi zapíchne pořádně. To, co mám v penále už je starý a nezapichuje se."
"Takže to dobře dopadlo, viď, Matěji."
"Ano, tati."
Tak. To bysme měli. Prvozářijový samostatný nákup v papírnictví.

zahrabávat a podkládat

Počasí jsem neobjednával nýbrž to prostě vyšlo. Ostatní už jsme zařídili sami. Tedy v pondělí přestalo pršet a v úterý jsme se do toho pustili.
Bylo to prosté: nachystat výkyvnou rampu, podložit jí špalíky, povalit na ní ten menhir, celé to hevery dostat do roviny a pak pomocí pák a podkládaných kulatin ten kámen odsunout o pět metrů vedle, aby byl připraven k nové instalaci.
Pochopitelně na papíře to prosté bylo. Během práce se ovšem ukázalo, že některé moje návrhy jsou nerealizovatelné. Například pojízdná plošina složená ze spodní a horní desky mezi nimiž jsou válce. Plošina měla sloužit ke snadnému posunu kamene, který měl být na plošinu povalen. Aby to celé neujelo, přepásal jsem to vázacími pásy. Samozřejmě, že to ujelo. Takové hmotě nemohla pojízdná plošina na nakloněné rampě vzdorovat. Plošinu i s kulatinami jsme tedy vyřadili z procesu. Kámen byl povalen na rampu s deskou. A teď ty hevery. To mi naštěstí vyšlo. I když to nebylo úplně tak jednoduché, jak se původně zdálo. Bylo třeba hevery zahrabávat a podkládat. Najít místo pro zaklesnutí heveru taky nebylo jen tak, protože na kameni to klouže. Ale zvolený pricip byl správný. Hydraulika zabírala a postupným zvedáním a podkládáním jsme nakonec ve čtyřech lidech a dvou heverech ten menhir dostali do vodorovné polohy i s plošinou. Pak už to chtělo jen páku, silné ruce a podkládat kulatinami. Na to jsme byli nachystáni. Tentokrát byla příprava qbez chyby a po desce se podařilo ty dvě tuny docela snadno na kulatinách odvalit.
Nu a od úterka tedy máme menhir ložený v poloze vodorovné a čeká, až bude hotové vodní dílo a bude moci být zasazen do svého původního místa. Tentokrát ovšem ve vodě.

menhir_160830