WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

nerozbila, votočila

"Co to bylo za ránu?"
"Kačko, jsi v pořádku?"
"Já si tady uklízím, tatínku," ozvalo se z Kaččina pokojíčku.
Inu, asi se někde něco … usoudili jsme a nechali to být.
"Tak už vím, co to bylo za ránu. To byla Cyrda," volala večer z koupelny máopatrnáHanička.
"Co zas rozbila?"
"Nerozbila. Votočila."
"Co to?"
"Cyrda votočila vokno. Půjde to spravit?"
Šel jsem se na to podívat. Střešní okno bylo sice ve správné poloze, ale úplně naruby. Tedy přetočené o sto osmdesát stupňů.
"Jak tohle mohla dokázat? Dyť je to těžký a váží to pětkrát víc, jak Cyrda."
Mudroval a kroutill jsem nad tím hlavou. Otáčím okno opatrně zpátky do běžné služební polohy a už to vidím: Na skle zvenčí jsou otisky tlap a pak šmouhy. A je to jasný. Vona si Cyrda udělala ze střešního okna houpačku. A jak na něj skočila, zhouplo se to s ní a jak se odrážela, aby seskočila, ještě tomu při rotaci udělila ten správný impuls a okno málem vykloubila z pantů. Ještě že je tam ta bezpečnostní pojistka proti vypadnutí.
A máme to tu zas.
Na sloupku u vrátek k nám visí cedulka "Pozor padá kočka". To bylo kvůli Ferdovi, který skutečně právě z toho samého okna několikrát spadl a pak kňoural u dveří, ať ho pustíme domů. Cyrda zatím trénuje na okně a podle všeho zkouší, jestli se dá použít jako katapult. Až to vyzkoumá, mějte se na pozoru, poněvadž jestli se jí to povede, to okno jí vystřelí rovnou za ty vrátka.
Takže pro pořádek ještě jednou: Pozor, padá kočka!

jak objednat počasí

Tak jsme to měli hezky naplánovaný … no teda neměli, ale jak bylo potřeba pohnout tím velkým kamenem a ještě tím menším vedle a vůbec to celý začít dokončovat, plán se začal rodit. Ostatně včera jsem tu o tom psal.
No jo - plán. Ten se dá naplánovat, ale naplánujte počasí. To člověk furt kouká na předpověď a ta je až do nedělního večera v pořádku. A v pondělí ráno začne pršet. To jsme si teda nevobjednali, tohleto! Zkoušejte hejbat půdruhatunovým menhirem v blátíčku … jde to, to ano, ale jinam, než byste chtěli.
A tak je hejbání odloženo a dneska, pokud to všechno znovu nezmokne, bychom se do té akce mohli pustit. Stěhovací náčiní mám, včera jsem ho dovezl.
Teď už jen: jak objednat to počasí?

proč jsem si nevšim

Takovýhle rekordy na konec prázdnin nemám zapotřebí, řeklo si zřejmě venkovní čidlo meteostanice a místo toho, aby naměřilo rekordní teploty kolem třiatřiceti stupňů, raději se odpojilo, což jsem zjistil až v neděli, jelikož sledovat to vedro v přímém přenosu na zahradě a ještě na teploměru, to by bylo příliš.
Na sledování tu mám jiný věci. Především menhir.
No né, nepřeskočilo mi. Zatím. Máme tu už dlouhý roky takovej kámen na stojato. My si na něj zvykli, on si tu zvykl stát a chceme, aby to tak bylo i dál. Jenomže je tu háček. Ten kámen stojí v prostoru, kde byla ve stylu japonských zahrad vodní plocha představovaná uhrabávaným kačírkem. To se změnilo. Teď bude vodní plocha skutečná a kámen se rázem octne na ostrově. Už to máme vymyšlený, bude to vlastně s jedinou změnou. Místo kačírku bude jezírko. No jo, ale aby to jezírko mohlo bejt, musí ten kámen na chvíli pryč a pak zase zpátky. Jinak to nepude udělat, to jezírko. A jsme u jádra pudla.
Von ten šutrák může mít tak jednu, možná půl druhý tuny. A je teď na dně jezírka a musí ven a pak zase zpátky a to není jen tak. Jistě, pan kolega Pavel Pavel na to má svý metódy, jeřáb se přímo nabízí, portálový zvlášť. Jsou tu i metody starých stavitelů pyramid jako třeba páka, kolo, nakloněná rovina. Jenže tohle všechno potřebujeme hned teď a jeřáb z auta nedošáhne a portáloví jeřábníci mají čas až za dlouho. Nezbude, než použít kombinaci metod starých Egypťanů říznutou moderními řešeními kolegy Pavla Pavla. Už mám cosi vymyšleného. Desky, válce, trámy, páka, hever, lana, …
Uvidíme. Zatím jsem ve fázi přemýšlení o tom, jak to udělat a nerozkopat celej rybníček.
Mimochodem: nevíte někdo o antigravitačních rukavících? Zrovna by se docela šikly, jenže si ne a ne vzpomenout, kda já je naposled viděl.
Tak a teď už jistě chápete, proč jsem si celej víkend nevšim, že stávkuje externí čidlo meteo woleschka.

ten přetéká

Žijeme v době kabelů a baterií, všimli jste si toho? Co přístroj, to jinej kabel. Co zařízení, to jiná baterka. Někde musí existovat nějaká kabelářská a baterková lobby, která z toho žije.
Mám v šuplíku změť kabelů. Je to jako klubko hadů. Furt se to kroutí, zamotává, přibejvá to a já jen čekám, kdy to na mě začne syčet. Čas na hledání správného konektoru k přístroji se prodlužuje.
Bezmála totéž platí o baterkách.
Vědci a výzkumníci pořád zdokonalují technolgie a daří se jim nacpat větší objem energie do menších krabiček a válečků. Jenomže ty starý neubejvaj, poněvadž je máme furt v těch šuplících a pořád jdou do něčeho použít. Tím pádem se mi množí i nabíječky.
Zrovna tuhle jsem si musel jednu vobjednat, protože ten akumlátor, co byl použitej v tej jednej svítilně, jsem ještě neměl a tudíž ani nabíječku k němu. Teď jí mám. A vygeneroval jsem tím potřebu dalšího cajku. Redukce. Ona ta nabíječka totiž má sice evropský kolíčky do zásuvky, ale krátký a nedošáhnou dovnitř zásuvky. Musím si tedy koupit redukci, kterou strčím do zásuvky a teprv do té redukce můžu strčit tu nabíječku.
Mám o krám víc a až koupím tu redukci bude to celkem o dva víc. A lobby jásá. Můj šuplík s kabely a nabíječkami ne. Ten přetéká.

hádanka na konec prázdnin

Téměř rok už jsem vás nenechal hádat, jelikož jsem došel k názoru, že už všechno víte. Včera se mi přichomejt pod ruku tenhle motiv a tak si říkám, že by mohl být hádankou. Alespoň pro někoho. Tož zkuste hádat, co je na obrázku:

a) skládka hrubých ingotů chystaných pro zamýšlené zahájení výroby v Poldi Kladno
b) nedávno odkryté nelegální úložiště jaderného paliva
c) dosud aktivní čedičový lom

tečou do kopce

Schwarzenberský plavební kanál je dílo hodné úcty a pokud se k němu vypravíte, určitě vás zaujme ta zvláštnost, že voda v něm teče zdánlivě do kopce. Zažil jsem si to v minulosti při jízdě na kole právě podle onoho kanálu na Šumavě. To pořád šlapete a máte pocit, že jedete do kopce, protože to samo nejede, a vedle vás teče v korytu kanálu voda spolu s vámi stejným směrem a musí to být z kopce, jelikož do kopce, jak známo, voda neteče. Chvilku se tím zabýváte, pomýšlíte na nespravedlnost vesmíru, poněvadž vy se dřete a voda si jen tak teče. Nakonec nezbývá, než složit poklonu stavitelům kanálu.
Tahle zdánlivě odtažitá skutečnost mi přišla na mysl, když jsem plánoval to naše vodní dílo. Těch pětadvacet metrů se s čtyřiačtyřiceti kilometry kanálu nedá srovnávat. Je tu ale jedna podobnost, která je důležitá. Totiž ta, že voda teče i při tom nejmenším sklonu a pokud se na vodní tok podíváte z nešikovného směru, můžete mít dojem, že teče do kopce.
A zrovna takovej dojem jsem měl já, když jsem včera obhlížel ten náš veletok.
"Nemáte to tuhlec krapet do kopce?" zkoumal jsem nepatrný sklon potůčku.
"Právě že ne," odvětil zahradník a přiložil ke dnu na důkaz svého tvrzení vodováhu, "naopak to je možná z kopce až moc," dodal ještě.
"No jo, vážně," dal jsem mu za pravdu.
"Já jsem zvědavej, až večer uděláme zkoušku," pravil druhý mládenec, který to má všecko na povel.
A večer byla zkouška. Těšili jsme se na to jak malí kluci.
Stačila jedna konev a kdyby se to během zkoušky nevsakovalo, protekla by celým meandrem potůčku. Když pan šéf přidal ještě jednu a pak poslední konev, voda tekla skoro proudem po celé délce potoka. Bez problému i tím nepatrným sklonem, co chvílemi vypadá, že je to do kopce.
"To je báječný! Z inženýrskýho díla máte dneska jedničku," pochválil jsem stavitele.
Nu a po druhém dni prací máme na vrchní zahrádce hotovou hrubou stavbu našeho malýho Schwarzenberskýho kanálu. Jsou s originálem skoro stejný - oba tečou do kopce.

novej kanadskej žertík

„Vida, trempíře,“ řekl Šesták, „to vypadá zas jako novej kanadskej žertík.“ „Jaký žertík?“ ptal se strojník. „Kanadský,“ vysvětloval Šesták.

Možná tu citaci znáte a pokud ne, vězte, že je ze Vzpoury na parníku Primátor Dittrich od pánů Rady a Žáka. Text pokračuje dál povídkou o kanadských žertících s vysvětlením. Například:

Underwood a Remington … třeba ve vlaku řekli pánovi: „Pane, máte zavazadlo?“ „Mám dvě zavazadla,“ odvětil pán pyšně. „Už máte jen jedno,“ upozornil ho jemně Remington, vyhodiv oknem jeden kufr. Pán se podívá a zvolá: „Proboha, opravdu, mám tu jen jedno zavazadlo.“ „Už nemáte žádné zavazadlo,“ ujistil ho zdvořile Underwood, vyhodiv druhý kufr oknem.

Nu a jako v knize pana profesora Žáka jsem si připadal včera.
Máš zahrádku - nemáš zahrádku. Máš jezírko - nemáš jezírko. Máš trávník - nemáš trávník. A tak by se dalo pokračovat. Prostě přišli páni zahradníci a na naše přání a pokyn mésvědomitéHaničky začali přemisťovat, odstraňovat, kopat, bořit a následně budovat. Čímž z na první pohled docela hezky upraveného trávníku a zahrady vůbec vznikla rozvrtaná krajina plná hlíny, materiálu, nářadí a ladem skladem poházených objektů.
Budování vždycky začíná zmatkem. Ani my nejsme vyjímkou a proto jsme si hned první den odpoledne uvědomili, na co všechno jsme nemysleli, co jsme zapomněli a co nemáme připravený. Inu když se kácí les - tedy v našem případě předělává zahrada - létají třísky.
Ale na druhou stranu se začalo rýsovat přibližně to, co jsme si vymysleli jako nové vodní dílo, o kterém tu nedávno byla řeč. Teď nezbývá, než to nějak vydržet a trpělivě vyčkat, až to bude zase všechno na novém místě. Budu o tom referovat. Pro dnešek je to jen zápis o tom, jak nemáme zahrádku.

program na celej večer

Až tak někdy od začátku šestnáctého století si může člověk nosit čas v kapse. Do té doby to bylo s časem na pováženou. Nebyl přenosný a často se jen tak sypal, případně záleželo na tom, jestli není pod mrakem či jestli ponocný nezaspal. Nu ale časy bez času jsou ty tam a lidstvo k jeho určování používá hodinky. Taky jedny mám a nejen schovaný.
Po léta dlouhé přestávce jsem se naučil hodinky znovu nosit. A protože mám rád všelijaké přístrojky, obzvlášť ty, co umí kde co, jsou ty moje hodinky na baterku. Musejí se nabíjet. Jinak jim dojde šťáva. Nu a to je ten kámen ourazu. Je k tomu takovej konektor zubatej, musí se to přiložit k zadní straně pouzdra hodinek, ono se to přisaje na místo a začne se to nabíjet. No jo: na místo. Není to tak snadný. Totiž jsou tam takový dvě drážky a jedna řada kolíčků. Konektor k tomu přiskočí a měl by zapadnout tam, kam patří.
To jsem si do včera myslel.
Jenomže najednou to nešlo nabíjet. Nekomunikovalo to s počítačem, žádná známka života nebo připojení se neobjevovala. Pomalu jsem se začal s hodinkami loučit. Ještě před tím, než jsem se s nimi rozžehnal, jsem zkoušel totéž na jiném typu počítače se stejným výsledkem.
Nic. Furt nic.
No to báječný: jednorázový hodinky. Dojde jim baterka, tak je vyhodíte a koupíte si nový. Ideál spotřební společnosti. Nikoliv však můj ideál.
Nechtěl jsem se smířit s tímto stavem věci. Připojuji tedy hodinky k obyčejné nabíječce. A hleďme: ani v ní to nereaguje. Bude teda špatnej kabel, měním diagnózu. Kroutím s tím a hledám, kde je nějak přecvaklej nebo utrženej. Ani přecvaklej, ani přetrženej. Je v pořádku. Ale hodinky stejně nenabíjí. No doprkýnkadubovýho. Copak je tohleto možný? Všecko dělám správně a přesto …
Moment.
Vopravdu dělám všechno správně? Tak znova: přicvaknout konektor do drážek a - a hleďme vono to žije! Konstruktér připojení nepočítal s tím, že by někdo mohl ten konektor přicvaknout o řadu vedle.
Tedy nepočítal se mnou.
A to se přepočítal.
Skoro jsem na ty hodinky zanevřel. A stačilo tak málo. Správně zasunout. Taková maličkost a měl jsem program na celej večer.

co mi naložili

"Co ti to, prosimtě, dali?" tázal jsem se mélaskavéHaničky, hledě na tu krabici, která zabírala celý kufr auta.
"Co sis vobjednal, to jsem přivezla," zněla odpověď.
"To není možný, dyť je to jen jedno malý čerpadlo a dvacet metrů hadice. A todle je krabice vod sekačky."
"Co mi naložili, to mám v kufru," děla pragmaticy mározumnáHanička.
Nedalo se nic dělat. Adresa byla správně, místo vyzvednutí taky, takže to muselo bejt vopravdu to, co jsem si vobjednal.
Takový malý čerpadlo na vobrázku to bylo. A ta hadice. Nevěřícně jsem do toho říznul nožem. Pomalu a vopatrně, aby z toho na mě nevyskočil nějakej dinosaurus.
Nevyskočil.
Bylo to přesně, jak jsem si přál. Akorát to na těch stránkách prodejce žďabec zkreslovalo. Totiž, jak bývá zvykem, nepřiložili k fotografovanému předmětu krabičku sirek pro srovnání. Takže se zdálo, že to čerpadlo je stejně velký, jako to malý, co přijde vyměnit. Nebylo. Je to mamut pětkrát tak větší. No taky má větší výkon, to dá rozum. Tož jsem to vybalil, čímž bylo přijetí zásilky završeno.
To, co mě uklidnilo, bylo, že ta krabice od sekačky byla přeci jen o fous větší, než bylo potřeba, a prostor zabírala hlavně ta hadice, jelikož je to hadice kapitálská. No, schyluje se k nejhoršímu. Základní materiál máme. Můžeme začít s vodním dílem.
Bude to dílo větší, než malé, to už teď můžu říct. Totiž napsat.

skalní město za den

Kdepak, práce v lomu nebude patřit mezi populární kratochvíle. Včera jsem si to vyzkoušel a nijak zvlášť mě to neoslovilo.
Ty čtyři kubíky žuly, co jsem o nich psal, že je mám v kontejneru před domem a musím je přesunout na zahradu, jsem nakonec složil sám. Ráno mi totiž po telefonu ochotný pan zahradník sdělil, že jsou kluci nachystaný a hned jak skončej práci na jedný zahradě, přijdou mi pomoct. Asi tak v pět, v šest odpoledne.
"No to je dobrý," povídám. "Já na to mám jen dva dny a v pátek už si pro kontejner přijedou."
"Nebojte, kluci přijdou a pomůžou vám s tím. To stihneme."
Nějak jsem to s tím stíháním neviděl. Radši jsem vyvezl takovej ten ruční vozík na přepravu předmětů, co ho mám už leta v kůlně a s úspěchem ho často používám. Rudl se tomu říká. A pustil jsem se do toho. Vlastně to šlo docela dobře a těch kamenů přes stopadesát kilo nebylo zas tak moc. Kolo je totiž největší lidskej vynález. Rudl má kolečka dvě, takže to šlo tuplovaně dobře. Žádný spěchy a po čtvrté odpoledne už jsem volal na dispečink, že si můžou ten kontejner odvézt, že ho mám vyloženej. Pan řidič přijel do půlhodinky. Zrovna jsem kontejner vymetl a zavřel. Klapla dířka a klaplo to celé.
Na suchém jezírku (to je takovej japonskej zahradnickej výmysl - štěrk uhrabanej do libých tvarů představuje vodní plochu) jsem provizorně uskladnil tu nalámanou skálu ze zbourané zdi. Teď to tam vypadá jako malej Adršpach. Celej den mi to skládání skalního města trvalo. Teď tam alespoň týden bude. Pak z něj bude vodní dílo. Do tý doby z něj mají naši drozdi a kosi labyrint.
Zrovna před chvilkou na jednoho Cyrda čučela. Teda čučeli na sebe navzájem. Cyrda ze dveří a vykulenej drozd od vstupu do bludiště. Měl takovej zmatenej výraz. Něco jako: "co jste mi to tu postavili? Vod svítání tudy chodim a eště jsem nenašel konec."

doprava zdarma

Tak ty kamínky máme doma. A aby bylo jasno, včera jsme je nakládali ve třech a je jich plnej šestikubíkovej kontejner. Položili jsme tam jen jednu vrstvu, aby se to nepotlouklo moc o sebe. Takže suma sumárum, nějaký čtyři metry krychlový to budou. A to zmizela z tý hromady slabá polovina. Tolik k odhadu velikosti hromady. Dneska a zítra mě čeká to celé vyložit, což bude jistě pěkný počin. V kamenolomu jsem ještě nedělal. Inu, vyzkouším si, jaký to měl Jean Valjean nebo takovej Rambo. Včera to byla jen rozcvička a dneska nezbývá jen doufat, že mi s tím někdo přijde pomoct (moje starostliváHanička už někoho zjednala, jen jde o to, aby měli čas).
Ovšem k tomu vodnímu dílku je potřeba ještě další materiál a čerpadlo a … a tak jsem to objednal a sleduju zakázku. Teď na to koukám a vrtím hlavou. Firma sídlí na Kladně. Objednali přepravce, ten má obvyklé stránky pro trasování balíku. Já to teď čtu a nestačím se divit.
Dobírková a přepravní data přijata, píšou. Pak tam mají Beroun - vyzvednuto. To je nějakejch 40 km z Kladna. A další zápis je Jihlava - příjem balíku. Z Berouna do Jihlavy je to bratru 160 km. Poslední dvě zprávy jsou: příchod na depo Kunratice a sdělení do telefonu, že mi to budou dnes doručovat. Z Jihlavy k nám do Oleška přes Kunratice je to 140. Dohromady, jestli dobře počítám, 340 km. Přitom z Kladna k nám dojedete s rezervou za 50 kilometrů. Vlastně mám štěstí, že to nevzali přes Aljašku.
To by mě teda vážně zajímalo, kdo a jak plánuje u těchhle přepravců ty cesty. Jestli je to skutečně tak, jak píšou na té trasovací stránce, nechtěl bych to platit. Eště, že mám dopravu zdarma.

oucta k zákazníkovi

Příručka zákazníka, 1000 rad ku obraně vašich práv a tak všelijak podobně se jmenují návody, jak postupovat v případě, kdy vám obchodník upírá vaše práva. Já to naštěstí nikdy nepotřeboval a tak nějak jsem s reklamacemi nikam nechodil. Prostě nepatřím mezi ty, kteří si na jaře koupěj nový boty a na podzim je jdou vrátit, že se jim ošlapaly podrážky.
Jenomže teď se nějak navršily drobné i závažné poruchy zařízení.
Tedy Matějův mp3 přehrávač přestal přehrávat, ba přestal reagovat na podněty zvenčí vůbec, u brýlí mi po týdnu upadla taková ta botička na nos a u klukovské hračky - takových těch kleštiček s nožem a nůžkami, co se vejdou do pravé kapsičky na mince u džínů, mi upadla pružinka od těch nůžek. A ještě před tím se Matějovi podařilo prasknout řemínek na hodinkách. No prostě kalamita.
A to už bylo i na mě moc případů. Tož jsem začal reklamovat.
To největší překvapení bylo, že to všude okamžitě šlo. Matěj má nový řemínek, já mám novou botičku na brejlích a mptrojka i kleštičky jsou v řízení a budou vyměněny. To vše bez řečí, v zákonné lhůtě, ba dokonce na počkání, pokud jde o brýle.
Asi se něco s tím trhem opravdu děje. Že by se v těchto časech blejskalo na lepší časy? Vypadá to tak. Teď nezbejvá, než si přát, aby nám to vydrželo. Ta slušnost i oucta k zákazníkovi.

ranní idylka

Vzpomínáte na tu scénku ze Tří mužů na toulkách? No přeci tu o tom, kterak Harris na tandemu křikl na svou paní "Drž se!", aniž se otočil. To jsou fatální okamžiky, tahleta drobná opomenutí. A nemusí se jednat o tak nebezpečný podnik jako je jízda s dámou na tandemu.
Například včera.
Že prý rostou a že prý každej z lesa nosí košíky hub a tedy že my taky na ty houby půjdeme. Kus jsme jeli, pak kus šli a začali hledat. Nějak se to v tom lese, co do něj na houby už nějakou dobu jezdíme, nedařilo. Jen pár houbiček. Spíš to působilo dojmem, že je v lese víc divočáků než praváků, poněvadž půda byla všude důkladně rozrytá. Prostě příliš mnouho strávníků na jeden les. Nedařio se nám v jedné části lesa najít skoro nic.
"Tak co?" tázala se mánedočkaváHanička.
"Dneska tu žádný houby nejsou. Buď jsme přišli moc pozdě nebo moc brzo," odvětil jsem já a jal jsem se prozkoumávat další oblast lesa, tentokrát pod lesní cestou.
"Tak já jdu támhle," děla máveseláHanička a kráčela dál tou lesní cestou směrem k další části lesa.
Hledal jsem dál a v té dolní části jsem i nějakou tu houbu našel. Jedlou, pochopitelně. I tři praváky. Prolézám houštím, křižuju po svahu, dostal jsem se na spodní lesní cestu a pomalu zas stoupám k té horní, cestou tu a tam najdu nějakou tu houbu, očistím a šup s ní do košíku. Nikde nikdo, žádní houbaři, hub pomálu, ale přeci jen pár jich tu je. Tedy těch hub.
Prostě nedělní ranní idylka.
"Jiří!" slyším najednou mouustaranouHaničku a vidím, jak přichází po té cestě, kterou odešla, ale z opačné strany.
"Copak?"
"Já tě tu hodinu hledám, mám strach, volám …. a ty nic!"
"Já jsem pořád tady. Sbírám ty houby, na který jsi chtěla jít."
"Ale já jsem ti přeci jasně řekla, že jdu touhle cestou."
"Jistě, řekla. Já jsem to slyšel a hledám dál."
"Ale já už jsem šla k autu, když jsi řek', že tu nic není."
"Támhle nahoře nebylo. Tady je."
"Ale já už na tebe čekám u auta, píšu ti nápisy na zem, volám, běhám tady znovu dokola …"
"No, já jsem furt tady … a nic jsem neslyšel …"
"Ale já jsem tě hledala a pak u auta …"
"Já hledám ty houby tady, a k autu bych pomalu došel, jako vždycky."
"Ale teď jsi tam nebyl a já měla strach a …"
"No jo, no, tak chceš jít jinam?"
"Ne, už nechci nikam. … Jé, ty máš houby? A praváka? Ten je pořádnej …"
"No jo, něco jsem tu našel …"
Nezbývalo, než být rád, že jsme se nakonec našli. O houby už ani tak nešlo.
Inu jak jsem říkal: taková nedělní ranní idylka.

jdu zatopit

Huh, včera byl teploměr ráno na šestce, dneska kolem desítky. Ve zprávách je slyšet, že na Šumavě jsou dva pod nulou. Tak já nevim, jestli je léto nebo už podzim. No jsou prázdniny, tak musí bejt srpen, ale při pohledu na teploměr to nevypadá.
Ale houby prý rostou, takže vzhůru do lesa.
No nic, je už dávno po svatý Anně a já jdu štípat polénka a zatopit v krbu.

trávě se to líbí

Je to zrovna měsíc, co jsem si tu zapsal, jakej jsem to blázen, jelikož jsem si přivezl další sekačku na trávu, která trávu konečně nežužlá, ale střihá. Od té doby jsem byl jednak čtrnáct dní na výletě v Číně a druhak i stačil před a po výletě trávu několikrát (!!!) sekat. Ano, je to jinej pocit, to pořád platí. Ano, pořád to trávu stříhá. A světe, div se: on je ten trávník už po měsíci vážně jinej. Zdá se hezčí, upravenější, hustší.
Vypadá to jako reklama na vřetenový sekačky, to, co tu píšu, ale opak je pravdou. Je to spíš o tom, že mě neustálý výzkum na poli sekaček trávy možná přivedl k tomu pravému, trávníkovému. On si toho tedy všiml i Ondřej, když se minulý týden vyjádřil k věci tím, že je pozuruhodné, kolik už jsem sekaček vyzkoušel a furt nemám dost, to on že zůstane věrný té své Božce (nebo Boschce?). Ná pravdu. Moje chování k sekačkám by si možná zasloužilo prozkoumat od psychiatra, ovšem na svou obhajobu uvádím, že dnešní ranní pohled na trávník mě z té sekačkové deprese vytáh'.
Po těch letech pokusů a vztekání se s trávníkem to vypadá, že by to mohlo vyjít. Možná to bude spojením sekání trávy vlastní silou a neporovnatelně lepším výsledkem takhle brzo po začátku "nové éry" na našem trávníku. A to podotýkám, že kromě toho typu sekačky jsme nezměnili nic. Tedy dál odmítám trávu hnojit, zaléváme jí málo a provzdušňování ani pískování se už dva roky nekonalo. Teď se chytnete za hlavu a řeknete mi, že si nemám co stěžovat, když se o ten trávník nestarám. To jste ale vedle. Právě před těma dvěma lety jsem se o něj "řádným a předepsaným způsobem" starat přestal záměrně, protože to vedlo jen k absurdním výkyvům v kvalitě a absurdní závislosti na dodaných hnojivech. Jak už jsem tu psal v minulosti. Ošetřovanej trávník se choval jako drahej ratlík, co se rozklepe, když má jít sám bez dečky ven. Tráva za humny rostla líp, aniž by ji někdo ošetřoval a to mě namíchlo. Proto konec toho blbnutí s hnojivama.
A teď se zdá, že možná mám pravdu. Nic z toho, co radí odborníci na trávu záměrně nedělám. Neutrácím čas a peníze za prostředky na údržbu trávníku. To se ještě před měsícem zdálo být bojem s větrnými mlýny. Lámal jsem nad tím trávníkem hůl a chystal se znovu zavést citýrování trávníku péčí, hnojivy, provzdušňováním, pískováním, pletím, ošetřením proti plísni, válcováním, prvidelným sekáním na dva a půl centimetru dvakrát týdně … a spoustou dalších činností vřele doporučovaných trávníkovou lobby.
A ejhle. Ono to vypadá už za pouhý jeden měsíc, že stačí tu trávu nezatěžovat častým a nešetrným drcením tupým listem motorové sekačky. Úplně postačuje jednou tak za pět dní přejet po trávníku ruční vřetenovou sekačkou, sestřihnout, co trošku přerostlo a je to. Trávě se to líbí a mě taky.
Uvidíme, jak dlouho nám to vydrží.

znamenaje tuto řádnost

Nedopustím sporu s Antonínem, mistrem lázeňským, abych mu po své vůli vzdoroval myšlenkou, že právě tento způsob léta nezdá se mi vůbec nešťastným. Spíš mi vrtá hlavou jeden ukáz na naší zahrádce. Počasí je střídavé a teplo se míjí s vláhou, což hospodářům moc na poli nepomáhá, ale zahrádce to prospívá. I vodním dílkům na ní.
Máme takhle na kraji horní zahrady takovou studánku. V Japonsku se sluší u takové studánky umýt ruce, aby člověk vcházel do zahrady jaksi uklidněn a očistěn na duši i těle. Nu a tahleta naše studánka pochopitelně není přírodní pramen. Kdyby byla, byl by ze mně druhej Mattoni. Není. Proto musíme studánce pomoci, aby zurčela. Ta pomoc kromě čistění a údržby spočívá v občasném dolití vody. Holt se za čas vybryndá a je potřeba jí dolejt.
A teď jsme u toho úkazu.
Když neprší, musíme dolévat do studánky vodu častěji a naopak. Na tom se nic ukazovat nedá. Jenomže mi pořád nějak neštimuje množství srážek s doplněním stavu vody ve studánce. Jednoduše řečeno, jakživo mi nepřijde, že naprší tolik, aby to stačilo na doplnění. Leda když je nějakej pořádnej slejvák. No a to mě právě pořád nejde na rozum.
Například včera už bylo potřeba zase trochu dolít vody. Nedolilo se a dneska ráno už studánka zase teče normálně. Napršelo nějakého půldruhého milimetru, což je monožsví menší než malé. A přeci to stačilo, aby studánka nevyschla.
Že by se do ní nějak stahovala voda ze širšího okolí?
Nebo že by se někde odněkud vzal skutečně nějaký pramen, který i při nepatrném dešti stačí studánku naplnit?
Máme snad na zahradě vodníka, kterej se o studánku stará?
No vážně nevím.
Prostě tu píšu woleschko, mám otevřený dveře, poslouchám šplouchání vody ve studánce a dobře vím, že jí nikdo nedolil a přece nevyschla.
Inu, bude tu něco, o čem nevím.
A znamenaje tuto řádnost, dím, že tento způsob léta zdá se mi poněkud šťastnějším, než Antonínovi.

dvakrát do stejný řeky

Tu o tej řece, co se do ní nedá vlízt než jednou, určitě znáte. Přišel na to už Herakleitos. Je s podivem, že i když to po něm Seneca za pár stovek let důkladněji popsal znovu, málokdo to za ty tisíce let bere furt vážně.
Jako třeba s těma filmama.
O mé úchylce ve sbírání filmů se ví a nemá cenu to tu rozebírat. Protože si filmy ještě pořád kupuju, je jasné, že hledám rozumné zdroje. Tím se před lety stal obchod Filmarena. Mezi velké přednosti patřila dostupnost v centru města, ceny a vlídné zacházení. Ten pán, co mi tam filmy chystal, si mě už pamatoval a vždycky jsme spolu prohodili něco o filmech.
Jenomže najednou se to celé nějak začalo rozjíždět a měnit. Filmů přibývalo, ceny klesaly a nastala doba sběratelských edicí. To máte totiž úplně ten samej film, o kterej vám jde, ovšem zabalenej třeba do plechový krabičky nebo dokonce do knížky a rázem je v násobcích dražší. Už tu nejde o film, ale o sbírání obalů. No na to se můžu tak akorát … si to nekoupit. Této svobodné volby jsem využil.
Zřejmě nebudu sám.
A tak se najednou krámek přestěhoval. Z centra na periferii. Ještě před tím jsem při několika porovnáních zlistil i to, že už dávno nepatří mezi ty s nejvýhodnější cenou a podmínkami. Ještě z jakési nostalgie jsem si u nich objednal kompletní serii starého televizního seriálu Akta X. Opravdu jen z nostalgie. Já to nikdy neviděl celé a tak jsem si říkal, že na to řeba teď někdy budu mít čas a koneckonců, Matěj s Kačkou by se třeba taky mohli začít bát u nevyjasněných případů Muldera a Scullyové. Tož jsem v obchodě učinil čtvrt roku předem předobjednávku, abych na to nemusel myslet. Že si to přijdu osobně vyzvednout, až to vyjde. A nevyšlo to. Ani vyzvednutí, ani vydání. Vydání se opozdilo tak, že se krámek mezi tím přestěhoval a když jsem chtěl po odloženém vydání ten balík za docela velkej balík poslat poštou, řekli mi, že si musím připlatit a že se mnou už telefonem nebudou mluvit, poněvadž telefonní linku zrušili.
Inu, přátelé, takhle se k dlouholetému zákazníkovi nechová.
Tož tak. Nostalgie nenostalgie, nakoupil jsem totéž u konkurence s dopravou zdarma dvě minuty pěšky od kanceláře a to celé o dvacet (slovy dvacet!) procent laciněji.
A proč to píšu?
Inu proto, že mě trápí, jak to tisíce let starý přísloví nikoho, ale vůbec nikoho nepoučí a nepoučí. Holt dvakrát do stejný řeky to prostě vopravdu nejde.

hromádka kamení

Začalo to všechno tím, že jsem před časem vyslovil návrh stran vodního díla. Tedy malého vodního díla před velkým časem. Nějak se to ujalo a nové vodní dílo na naší zahrádce se stalo předětem horlivých diskuzí za dlouhých zimních večerů. Nezůstalo u toho a mátrpěliváHanička vzala myšlenku za svou a tím pádem se z ní stal realizační plán, který se mi zatím daří různými protinávrhy stále oddalovat. Ba dokonce navrhuju a vymýšlím tvary a možnosti a kreslím návrhy. Nic z toho jí neodrazuje a na mě se pomaličku valí jakási zodpovědnost za to, co jsem si vymyslel.
První hromada té zodpovědnosti mě málem zavalila minulou středu.
Totiž k vodnímu dílu je třeba materiálu. V našem případě kamenů ze staré zvětralé žuly, což je prvek, který na naší zahrádce již existujícím vodním dílkům dominuje. A má starostliváHanička objevila kdesi jakýsi inzerát a pak chlapíka, který nabízí hromadu předmětného kamení.
"To odvezeš v kufru auta. Dyť na co máme auto?!"
"Haničko, to se nemůže vejít, to auto nepobere."
"No tak nějaký zařiď. Já se tam byla podívat. Jsou to kameny asi tak jako jedna, maximálně dvě krabice od bot velký. Tuhle máš fotku tý hromádky kamení."
"Tak až přijedeme z tej Číny. Teď na to není čas."
Bláhově jsem si myslel, že se na to nějak zapomene. Pochopitelně se na to nezapomnělo. A tak jsem požádal o velké skříňové auto na dvě a půl tuny. V autě byly dva kontejnery s objemem dohromady dva kubíky. To by mohlo podle popisu mépečlivéHaničky stačit, domníval jsem se.
Dojeli jsme na místo a všechno bylo jinak. Ta hromada má kubíky nejmíň čtyři a ty kamínky, co jsou velký jak krabice vod bot jsou ty nejmenší. Většina jich má třicet a víc kilo, běžně padesát a jsou tam jistě i stokilový. To jsme ve dvou nemohli naložit. Odjeli jsme s nepořízenou.
A situace je rázem vážná. Ty kameny se mi zalíbily a k tomu vodnímu dílku se budou hodit. Jenomže teď abych sháněl pětitunku, jeřáb a partu svalovců. Jinak to totiž k nám nedostaneme.
To má člověk z toho, že má nápady.

ovčí oči, česky v Pekingu

Ještě jsem tu nepsal o jídle. O čínském jídle, pochopitelně. Ti, kdo vědí, vědí, že když si dáte u nás čínu, není to čínské jídlo. Ani se mu to nepodobá. A pro ty ostatní může být docela překvapením, že například rýže by se měla na stůl podávat až jako poslední, protože je třeba ukázat, že hostitel není držgrešle a nehodlá hosta přecpat suchou rejží. Na stůl se tak nosí všelijaké polévky, omáčky, zelenina, tofu, maso, knedlíčky, mořská havěť a hromady dalších jídel. Stůl je kulatý, uprostřed otáčecí a každý si k sobě přitočí to, co mu zrovna do oka padne. V některých restauracích mají dokonce tu točnu na motorek a stůl se tak otáčí pomalu sám a vy máte možnost a dost času si vybrat co oko či hrdlo ráčí.

stul

Na stůl na uvítanou patří pro hlavního hosta slepičí hlava i pařát. S obojím se Tomáš vypořádal statečně a pak už jsme ochutnávali a ochutnávali a dobrý to bylo.

hlava

To jsou ovšem restaurace. V nich jsou buď takovéhle otáčecí stoly nebo stoly občejné a jídlo již popsané. Pak je tu ovšem pouliční prodej místních jídel. Tam se fantazii meze nekladou. A tak jsme jedli v Huludau ústřice, slepičí žaludky, ovčí oči, olihně a nejedli to ostatní, co nám připadlo až příliš místní jako třeba škorpiony, cikády, brouky, stonožky a další havěť, kterou pořád ještě v Pekingu na místním trhu téměř na hlavní obchodní třídě najdete. Tu pověstnou uličku, kterou jsem původně hledal, jsem ale nenašel a jeden anglicky mluvící pán nám sdělil, že už jí vláda zavřela. Pitomci. Teď na jejím místě staví nějakej maxi obchoďák či co. No, ale našli jsme to jinde a po prodírání se davem v Zakázaném městě přes den to byl večer příjemný zážitek.

brouci

Odpoledne jsme měli ještě jeden.
Totiž nahoře v parku nad Zakázaným městem u altánku, kde jsme v tom vedru odpočívali, mě oslovil jeden Číňan. A že prý odkud pak jsme, ptá se anglicky. No z Evropy, z Čech, povídám.
"Tak vy jste Češi? No to mě těší. Já se učím sám česky už čtyři měsíce. Po němčině jsem si vybral právě češtinu jako zajímavý slovanský jazyk. Já znám třeba: Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas. Hrdliččin zval … Karel Hynek Mácha. A taky: Kde domov můj, … voda hučí po lučinách … domov můj. Tedy domov váš. Můj domov je Čína, ale vy máte krásnou hymnu a …"
Ten člověk ze sebe chrlil brilantní češtinu a nedal se zastavit. Že prý má hroznou radost, že právě teď může poprvé v životě mluvit s někým česky. Že se chystá do Čech, ale že to zatím nejde, že je zaměstnám jako editor učebnic a při té práci prý studuje jazyky …
Byli jsme z toho paf. Panáček se vymluvil, pak se rozloučil a najednou byl pryč. Ani jsme si nestačili vyměnit nějaký kontakt. Taková náhoda! Peking má nějakejch 16 tisíc kilometrů čtverečních rozlohu, bezmála dvanáct milionů obyvatel, my jsme tam na skok na jeden den a natrefíme ausgerechnet na jedinýho Číňana z Pekingu, co umí plynně česky. Inu svět je malej a o náhody v něm není nouze.

Zakazane_mesto

A tak jsme si nad ránem sbalili ten uzlíček s těma zážitkama a odjeli na letiště a pak domů, do Čech, do Prahy, do Oleška … vlastně jsme se už vážně těšili na tu naši zahrádku … japonskou.

kumulonimbus

tisíc a pět schodů Šaolinu

Do Šaolinu se v těch všech filmech putuje přes hory a doly a pustěj tam jen toho, kdo si to zaslouží. My jeli nějakých tisíc kilometrů rychlovlakem, pak ještě kus autobusem a zaplatili jsme vstupný, čímž jsme si zřejmě vstup do chrámu taky zasloužili.
To je totiž tak: on ten šaolinský klášter nebo spíš oblast je dnes děsně profláknutý turistický místo. Každej chce vidět, kde to začalo a kde se ten či onen filmovej hrdina proplejtal těma šestatřiceti komnatama Šaolinu. My je nenašli. Zato nám předvedli představení šaolinských mnichů včetně proražení skleněné tabulky jehlou.
Jsou to kluci šikovní a když jim Tomáš přidal něco na přilepšenou, nechali se s našima vyfotit, což, doufám, bylo pro všechny zážitkem - kdo má dneska fotku s šaolinskejma mnichama v Šaolinu, že.

s_mnichy_v_Shaolinu

Ale co dál? Všude je to samej turista, na cvičištích cvičej tisíce mladejch bojovníků … no mumraj, jak na Václaváku. Prohlídli jsme budovy chrámu, kde se kdekdo fotil s kdečím, šli jsme se podívat na les pagod, kde se nám podařilo obejít turistickou hordu oklikou tak, že jsme chvilku byli sami, ale furt to tak nějak nebylo to posvátný místo, kam se každej bojovník wushu musí alespoň jednou za život podívat.
Zbejvalo jediný: vylézt nahoru na kopec do tý jeskyně, kde se indickej princ Bódhidharma někdy v pátým století zabydlel a devět let koukal do zdi, načež ho začaly bolet kolena a tak vstal a aby se protáh', vymyslel wushu. Teda tak nějak přibližně se to vypráví. A ta jeskyně, ta tam v Šaolinu je. Nemohli jsme jí vynechat a tudíž jsme zas, jako v Číně vlastě furt, lezli po schodech do kopce. Je to na vrchol tisíc a pět schodů. Já je počítal. Ta jeskyně je kousek pod vrcholem. Jsou tam místní a neustále to udržujou, čtou tam jakési texty a nepřejí si, aby je člověk fotografoval. Tak jsem je vyfotil jen jednou a potají.

Bodidharma

No a nahoře na té skále je na památku Bódhidharmova socha, dobře pěti - šestimetrová, a pod ní se všichni musej zvěčnit. To dá rozum. Když wushu, tak právě tady.

Matej_vs_Bodidharma

Zpátky už to nebyl takovej nářez, ale taky to chvilku zabralo a když se to všechno sečetlo, stihli jsme akorát ten poslední autobus, co jede zpátky do města.
Tak a máme to za sebou.
Co vám budu povídat: třicet šest komnat Šaolinu je hezká pohádka, ale je to všechno jinak.

Shaolin trek

do vlaku jen s pasem

To ví každej, že když vleze s brejlema v zimě do hospody, okamžitě zabloudí a najde se, až když se mu ty brejle odmlžej. Nejsem si úplně jistej, jestli taky každej ví, že když si nechá mošnu s foťákem a sklíčkama nahoře v regále klimatizovanýho autobusu a pak s tím vším vyrazí na Velkou čínskou zeď, že dopadne stejně.
Já to nevěděl.
Nestalo se sice, že bych zabloudil, ale dobře přes půl hodiny jsem nemoh' fotit. Leda snad fotky z mlhy. Všechno se mi vorosilo. Vorosil jsem se i já i všichni ostatní. Bylo nějakých osmatřicet stupňů, takže se není co divit. V autobuse bylo dvacet sedm a na poličce nahoře takovejch osmnáct. Pivo se tam dalo chladit.
Když jsem to zjistil, bylo pozdě. Takže žádný pořádný obrázky z Velký zdi nemáme. Jen ty, co jsou jak v mlze a jakš takš se mi povedlo je trochu vylepšit. Ale na výstavu to není. V každým případě to byl ale pořádnej vejšlap. Vůbec nechápu, jak se mohlo to vojsko po tak strmých, vysokých a nepravidelných schodech se zbrojí po té zdi pohybovat. Já měl jen tu fotobrašnu a klobouk proti sluníčku (ten čínskej, rákosovej, eště ho mám schvanej) a sotva jsem v tom vedru lezl. Možná, že se válčilo jen v zimě. To by pak snad nějak šlo.
Dokonce ne tej věži nahoře se muselo nahoru i dolů po žebříku se skružemi kolem a tam mě ta vychlazená a zamlžená fotobrašna zachránila foťák i optiku, jelkož se víko brašny zachytilo za skruž, ale naštěstí se to celé neobrátilo a nevysypalo. To by byly pod zdí jenom střepy a aparátek na padrť.
Nezbyla by ani ta fotka s nevěstou ze začátku zdi. Totiž stejně jako u nás se jezdí fotit svatby třeba na Karlštejn, tady se jezdí na zeď. Tady je ta zamlžená nevěsta i s ženichem. Děsně to prožívali.

Velka_Zed

No a my se škrábali tam za ně nahoru na tu věž a pak ještě dál až nad jezero a ke chrámu, kterej odtud ani nebyl vidět. Tuhlec je ostatně záznam cesty:

Great Wall trek

Ale protože mi za tu hoďku už foťák voschnul, mohl jsem udělat pár obrázků našemu oddílu wushu. Tomáš si je pěkně postavil a já to cvaknul. Vypadaj děsně vostře, co myslíte?

Wushu_Zvole_na_Zdi

Za zmínku ještě stojí, že jsem třikrát ždímal tričko, že z něj tekl pot proudem, což vzbudilo pozornost a veselí. A jak si tak vesele u chrámu odpočíváme, zeptá se Filip, jestli máme s sebou pasy.
Nemáme, pochopitelně.
"No tak to jsem zvědavej, jak se dostaneme zpátky. Do vlaku jsou tady totiž pasy potřeba."
A nastal chaos, úprk a mazec. Propustili jsme totiž autobus s tím, že zpátky pojedeme právě tím vlakem, což, jak se teď ukázalo, byl nápad značně iluzorní. Filip si ale vzpomněl v hodině dvanácté. Autobus s druhou částí skupiny totiž právě ukončil spěšnou prohlídku na jiné části zdi a těsně před odjezdem se Tomáš do autobusu dovolal.
Přijeli nás zachránit.
Ovšem my museli pospíchat a proto jsme dolů nešli pěšky, ale pěkně šupem lanovkou. Ale stihli jsme to. A i tak to byl pěknej vejlet.


Ling Shan

Když už jsem byl v tom lezení z kanálu, vydali jsme se k chrámu Ling Shan, v překladu snad Horský chrám. Tam se taky musí vylézt.
Je to kousek od Huludaa. Taxíkem jsme tam byli za necelou půldruhou hodinku, i když jsme museli trošku oklikou. Průtrž mračen a lokální záplavy totiž poničily silnice, ale vyplatilo se to. Taxík se sice místy brodil, ovšem nijak dramaticky. S bouráním chrámů během kulturní revoluce vyhlášené strýčkem Maem zrovínka před šedesáti lety se ty podemleté cesty nedají srovnávat.
Tenhle chrám nějak tomu bourání ušel a když po těch desítkách let straně a vládě došlo, jak blbej to byl nápad, bourat chrámy a nejen je, rozhodla se udělat z chrámů turistickou atrakci. Chrám je, jak už plyne z jeho jména, v horách. Tudíž se tam musí do kopce a to furt. Ostatně tuhlec si můžete prohlídnout mapku i s výškovým profilem. Tentokrát už jsem si nezapomněl zapnout trasování v hodinkách (jako ten první den, kdy se přihodila ta prožluklá historka s kanálem).

LingShan trek

Měli to tam ti mniši nádherný a děsně promyšlený. Kvůli ochraně proti démonům - tedy aby zmínění zabloudili - je to tam samý schodišťátko, kterým musíte prolézt, sotva se tam vejdete. Schodišťátko ústí do věžičky, tam je svatyně. Ale do té další musíte zase zpátky a jiným schodištěm se doslova proplazit, aby vám došla ta oucta k přítomnému bohu. Žádná ze svatyní není spojena jednoduše s druhou. Musíte hledat a proplétat se mezi stavbami. Po schodech tam a zase dolů. Někdy ty schody vedou strmě nahoru. Doslova schody do nebe. A nad nimi je chrám, co vám bere dech (kterej už stejně nemáte, poněvadž jste vylezli po těch schodech).
A když se vydýcháte, objevíte za tím chrámem ve skále další chrám a po schodeh ještě nahoru a tam je svatyně a jedinej, kdo tam chybí, je Indiana Jones. Úžasný. Tohle by Indy záviděl. Dýchá tam na vás něco … no něco co se nedá popsat. Až tam budete, ucítíte to sami.
Jenomže to pořád není všechno. Na vrcholcích ten den zamlžených hor hlídá chrám pět Buddhů. Na dalších vrcholcích jsou altány. A všechno po schodech nahoru, pak zase dolů a znovu nahoru a zas dolů. Tisíce schodů. Ti mniši se museli děsně nachodit.
My už měli těch schodů po krk, tlačil nás čas, protože jsme museli být včas zpátky, a tak jsme se vyškrábali jen na ten nejvyšší altán a ke dvěma Buddhům. Já k jednomu, máudýchanáHanička k druhému. Bylo to nádherné a pokud budete mít někdy cestu kolem, určitě se tam stavte. Stojí to za to. A je to takový zastrčený. Do severovýchodní Číny moc turistů nepřijde.
Tuhlec je na ochutnání jeden obrázek. Ostatní obrázky z výletu do Číny dám za čas do galerie, ale to až je budu mít zpracovaný.

LingShan

do kanálu bez pasu

Někdy člověk jedná jako smyslů zbavenej, někdy je těch smyslů zbavenej doopravdy, třebas jen nakrátko. My jsme se smyslů zbavili dobrovolně na pár vteřin v Huludau. To je město vzdálené od Oleška asi tak osm a půl tisíce kilometrů letadlem a pak ještě nějakých +/- 500 autobusem po dálnici. Po překonání těchto vzdáleností a jakéms takéms zmátožení se pod sprchou a u pozdního oběda u kulatého stolu jsme se rozprchli. Tedy některé děti pod Tomášovým vedením šly na nějaký lehký trénink - první v Číně a my že půjdeme za nimi s našimi dětmi hned, jak najdeme Kaččin pas, který někam dala a teď ho nemůže najít. A právě v té chvíli došlo na to zbavení se smyslů a zdravého rozumu - dílem ztrátou toho pasu a dílem zmatečního jednání.
Pěkně jednoho po druhém.
Tedy: čínsky neumíme a proto jsme se zeptali paní domácí, kam že to ty naše děti jely. Cosi nám vysvětlovala a protože to bylo marný, zavolala taxíka, posadila nás do něj a řidiči řekla kam nás má zavézt. Zavezl nás k moři na takovou promenádu vedle plaveckého stadionu a sportovní haly. Tak tady přesně v té hale bude soutěž, kvůli které jsme přijeli, ale to je všechno. Hledaná část výpravy tu není. Fajn, je tu hezky, ale jak zpátky do hotelu? Číst sice umíme, ale ne čínsky. Snad proto jsme si ani nevzali vizitku s adresou hotelu. To byla další chyba. Díky chvilkové ztrátě smyslů jsem si ani na hodinkách, které za tím účelem nosím, nenastavil bod návratu. Totéž jsem neudělal ani na telefonu, kde na to mám nejmíň čtyři aplikace včetně map v of-line režimu, jelikož ty on-line mapy z googlu v Číně nefungujou, poněvadž se po nich šíří ideologická diverze a tudíž je strana a vláda zakázaly.
Když to všechno sečteme, podařilo se nám odjet nějakých devět kilometrů (podle taxametru) neznámým směrem od hotelu, propustit taxikáře, kterej věděl, kam patříme, nevzít si s sebou žádné doklady, ani pasy, ani vizitky - a to vše v prostředí, kde nikdo neumí jinak, než čínsky a my nepřečteme ani čárku.
Inu - jednali jsme skutečně zbaveni smyslů. Tohle by normálně myslící člověk neudělal. Tož tak. Vzali jsme po nějaké době jiného taxíka a vnucovali mu kartu - klíč od hotelového pokoje, který měl u sebe Matěj v dobré víře, že je na něm tím rozsypaným čajem popsána adresa a telefon do hotelu - naše poslední naděje. To byla ovšem mylná domněnka, poněvadž z gestikulace taxikáře volajícího na ten telefon jsme vyrozuměli, že se bude pravděpodobně jednat o tísňovou linku výrobce uzamykacích systémů pro hotely a ten nemá nejmenší tušení, ke kterému zámku právě tahleta karta patří.
"Tak jeď, my ti budeme ukazovat," pobídli jsme taxikáře, on to po chvíli pochopil a vyrazil tím směrem, o kterém jsme se domnívali, že by to mohl snad být směr k našemu hotelu. Čím víc jsme se blížili do čtvrti, kde by hotel mohl být, tím méně jsme si byli jisti, že tam opravdu je. Když už jsme potřetí objížděli jeden blok, taxikáře jsme zastavili a vydali se hledat hotel pěšky.
Když hledáte hotel v cizím městě, kde se nevyznáte, hledáte nějaké záchytné body. Ty se obvykle nacházejí někde ve výšce. Brány, štíty, střechy, reklamy … vyvracíte hlavu, koukáte do všech možných směrů a hledáte něco, co vám přijde známé. Na to, že jdete po chodníku, ani nepomyslíte. Natož pak na to, že na tom chodníku jsou dekly od kanálů. Ale měli byste na to myslet. Protože když to neuděláte, můžete, stejně jako já, objevit jednu z nepříjemných vlastností kanálů. Titiž tu, že jdou otevírat. A ne vždy je po otevření příslušný kanálník zase pečlivě zavře. A tak jsem zčistajasna zapad pod pěkné těžké litinové víko nezavřeného kanálu. Naštěstí jen pravou nohou. Levou jsem se zachytil nahoře.
No to je báječný! Cizí město, cizí jazyk, cizí písmo, pasy v hotelu, nikdo o nás neví a já mám nohu v kanále skřípnutou litinovým víkem, kterým nikdo nehne.
Nějak jsem se vzpříčil a zapřel, mávyděšenáHanička táhla za víko, Matěj táhl, Kačka táhla, já jsem jednou rukou víko vyklápěl a nakonec jsem tu nohu z pod toho víka nějak vytáh. Uff … zlomený to nebylo, jen z toho tekla běžná provozní kapalina červené barvy. Situace začínala být vskutku zajímavá kromě jiného i proto, že máopatrnáHanička s sebou neměla telefon a mně nefungovalo volání, jelikož operátor nějak selhal.
My jsme si selhat dovolit nemohli. A tak jsme šli dál kroužit kolem pomyslného středu, jímž byl hotel. Támhle za rohem … ne, tak támhle, tam mi to připadá povědomý … ne. Tak se vrátíme. Ale kam? Tak eště za tímhle rohem by snad … ne. Musíme to vzít na druhou stranu, ale za chváli se stmívá, musíme sebou hodit. Tak snad tady, tahle ulice by to mohla být. Není. Tak tam za rohem se rozhlídneme a … to je von! To je náš hotel! A jsou tam naši!
Pan domácí mě hned popad a odvedl mě za dva rohy k nějakám vědmám, které seděly před domem na schodech a kdesi uvnitř měly schovaný tác s vatovými tyčinkami a karafami s jódem. Zřejmě na mě čekaly. Rozedranou nohu mi pečlivě vydezinfikovaly a pak mě i spanem domácím vrátily do hotelu, kde už kdosi našel ten Kaččin zracený pas.
Nu, teď už jen opravit ten záchod, co v naší koupelně nesplachoval, a mohla začít čtrnáctidenní dovolená v Číně.