WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

pf 2017

pf2017

dobrý voči

Pro pamětníky, kteří si vzpomenou na větu:
"Kdo uvidí nejdříve někde koně, získává bod!"
mám toliko zprávu, že nemaje koně, nemohu jim nabídnout ani onen bod. Nicméně hádanku bych nabídnout mohl. Ovšem současnou, nikoliv pro pamětníky.
A tedy:

Najdete na
letošním vánočním přání tvář smějícího se skřítka?

Jestli ano, máte … no … máte dobrý voči.
A my máme na zahradě toho skřítka.

šťastné a veselé!

potucek_161222

to je normální

Nějak se povedlo, že jsem Kačku objednal na pravidelnou prohlídku na včera odpoledne. Takhle před vánoci to bylo riziko, jestli do toho nepřijde třeba školní besídka nebo nějaklá jiná bohulibá činnost. A ono ne. Vyšlo to. Tož jsme se dostavili k paní doktorce a Kačka začala. Že se těšila a že má paní doktorku ráda a že jí nic není a že mají besídku zítra ve škole a …
A paní doktorka se ke slovu skoro nedostala. A tak si povídaly, teda spíš Kačenka povídala, z čehož paní doktorka usoudila, že zdravějšího dítěte pod sluncem není.
"Ona tedy zdravá je, paní doktorko, to ano. Ale ta upovídanost. Nedá se to nějak léčit?"
Paní doktorka se na mě podívala s pochopením
"Ne, tohle se neléčí. To je normální. U ženskejch."
"Tak to se holt nedá nic dělat."
"Nedá."
Rozloučili jsme se, ale nebylo to jen tak. Ještě se paní doktorka musela od Kačy dozvědět spoustu věcí a když už jsme konečně byli u dveří, její zkušený lékařský pohled byl o poznání víc pln účasti a pochopení. Mám dojem, že přemýšlela, jestli by se to v některých vyjímečných případech přeci jen nemělo léčit.

před vložením přeložit

Balíčky nám doručuje pošta nebo jiná doručovací služba. Dopisy jenom pošta. Mezi balíčkem a dopisem je široká stupnice odlišující jednotlivé zásilky jen velice nepatrně. Co ještě je dopis a co už balíček lze velmi často rozlišit jen ztěžka. A tak je na uvážení pošťáka, aby rozhodl, co to drží v ruce. Jistě bude existovat nějaký velmi podrobný popis toho, co je ještě balíček a co už je dopis, ale to konečné rozhodnutí je na tom pošťákovi.
Důsledek tohoto rozhodnutí je jednoznačně určující: balíček vám předají do ruky, dopis hodí do schránky.
Někdo už může tušit, kam těmi okolky směřuji.
Pochopitelně.
Jsou totiž dopisy velkosti, řekněme, větší, než malé a těžko je nasoukat štěrbinou do schránky. Naopak mohou být balíčky menší, než malé a ty do dopisní schránky vhodíte snadno. Když je ta velikost tak nějak mezi, nastane problém.
Včera nastal.
Ze schránky na dopisy trčela tuhá hnědá obálka. Ta samá, kterou jsem si vícenásobně vyzvedával v minulosti na poště. Tentokrát se pan pošťák rozhodl, že se to vejde. Nevešlo. Ten snaživec mi narval obálku s filmovým diskem v plastové krabičce do schránky. Když narazil na to, že se to už dál nevleze, nemohl to vytáhnout, protože zpátky už to bez poškození nešlo. Tak to ve schránce nechal trčet. Ježkovy voči! Co to bylo za tatrmana!?
Vytáhl jsem to až po otevření schránky. Tvrdý kartónový obal rozervaný, kus dvd obalu koukalo skrz karton ven. Udělal jsem si obrázek pro vyřizování reklamace.
Po rozbalení jsem zjistil, že jsem měl dvojnásobné štěstí. Jednak byl tentokrát plastový obal z materiálu nebývale pružného, takže ho ten mamlas nerozlomil. A druhak jsem měl štěstí v tom, že toho vydařenýho poštovskýho panáčka nenapadlo tu obálku před vložením do schránky přeložit.
Pročež je přes na první pohled katastrofální způsob doručení obsah i původní obal dodávky v pořádku. Ba dokonce to přežila i ta naše schránka. Ale bylo to vo fous.

Secret Santa

Nedá se nic dělat, blíží se zimní slunovrat a s ním jeho i křesťanská náhražka, které jsme si zvykli říkat Vánoce.
Ať tak či onak, nejdelší noc roku se blíží, pro někoho to bude očekávání nového roku, pro jiného očekávání příchodu spasitele, suma sumárum období plné očekávání. Na tom se můžeme shodnout. U nás se pochopitelně slaví ty Vánoce. Je to hezká tradice a je naše. Adventní zpívání bylo, koledy jsou slyšet všude kolem, na půlnoční se chystáme a dneska bude v kostele pastýřská hra.
Nu a u Matěje ve škole mají Christmas. Jelikož se učí angličtinu. A aby to bylo ještě složitější, k nim do školy nechodí Ježíšek, ale Santa. Dává to smysl. K nám na Vánoce Ježíšek, k nim na Christmas Santa.
Včera jsem se dozvěděl další krajovou zvláštnost.
Totiž u nás ten Ježíšek dá pod stromeček sem tam nějakej ten dárek. Nikdo ho nikdy neviděl a tak se neví, od koho ty dárky jsou. Jenomže ve škole to tak snadno nejde. Tam je jasný, že ty dárky přinesou děti dětem. A to by nebylo žádné překvapení, natož tajemství. Jak tedy zařídit tajemství? Už to slovo samo to napovídá: tajně. Totiž aby se nevědělo, kdo komu jakej dárek přinesl, udělá se tajný losování, každej si tajně vylosuje svýho tajnýho spolužáka a tomu tajně dá dárek, aby nikdo nevěděl, od koho ten dárek je. Celý se to jmenuje Secret Santa a že prej je to zase v Anglii taková tradice. Inu proč ne.
Ale náš Ježíšek je stejně lepší. I když ho ještě nikdo nikdy neviděl.

zase ta štola

Pátral jsem v minulých, velmi dávných zápisech a nevypátral jsem než to, že jsem o té vánoční štole určitě psal víckrát a protože je v archivu, musel jsem tu i recept dávat k lepšímu. Je to však dávno a tudíž to zapadlo a ani já to ne a ne najít. Tož je třeba to oživit, když jsou tu zase ty vánoce.
V sobotu bylo ve Zvoli zpívání pod stromem, kam rádi za kamarády chodíme, jen holt letos jsem tam byl sám, jelikož máopatrnáHanička pokašlává a tak si šetřila hlasivky na půlnoční a radši s dětmi pekla a zdobila perníčky. A já si v neděli řekl, že když už jsem tu štolu takovou dobu nepekl, že to zase zkusím, že to někdo sní, když už se to upeče. Dobře si vzpomínám, že jsem jí přestal péct proto, že se mi vlastně nikdy nepovedla. Pokaždé byla jinak a pokaždé byla trochu přismáhnutá, nikdy pořádně nevykynula, no prostě mi to nešlo a tak jsem toho nechal.
Letos se mi nějak po té štole zastesklo. Vyhrabal jsem recept pečlivě uložený v kuchařské knížce. Držel jsem se ho poctivě. A zase to nevyšlo. Znovu to nevykynulo, čokoládu jsem tam sice dal až nakonec, ale stejně se krapet rozmíchala do těsta, celé se to peklo sice správně dlouho, ale zas tak nějak moc, čímž je to žďabec připečený. Inu jako dycky.
Ochutnal jsem to, děti ochutnaly, mámlsnáHanička ochutnala - a že prej je dobrá, že letos jí poprvé chutná. No jo, ale jak tu štolu udělat, aby vykynula, nepřipálila se a byla propečená celá, to ani po těch letech pořád nevím. No, třeba to zas někdy zkusím.
Kdybyste se chtěli i přes předchozí varovný text do té štoly pustit, tuhle je znovu recept. Třeba vás napadne, jak na to, aby to dobře dopadlo.

ŠTOLA
( recept : paní Jitka Němcová s laskavým přispěním Věroslava, chotě svého )

těsto na dvě štoly

náplň :
( po 10 dkg )
- citronát ( sušená citronová kůra ),
- pomerančová kůra,
- rozinky
vše namočené v rumu,
- k tomu další kandované ovoce,
- mandle,
- ořechy,
- krájená čokoláda
6 lžic rumu – rum, který se nevsákne, se dodá jako tekutina do těsta

těsto :
- 1 kg polohrubé mouky
- 2 kostky čerstvého droždí nebo 2 sáčky sušeného
- 25 dkg cukru
- 1 vanilkový cukr
- asi 1/4 litru mléka
- po špetce soli, kardamomu [ koření ] (mletého !), nového koření, muškátového květu (místo toho stačí i perníkové koření)
- 40 dkg másla
- ( bez vajec!!!! )
zadělá se kynuté těsto, nechá se kynout, teprve po vykynutí se vmíchá náplň

úprava :
rozválet,1x přeložit, horní okraj je kratší, znovu nechat 1 hodinu kynout – přitom omezit tvar

pomalu péci, trouba na 180 stupňů, cca 60 minut (my to pečeme míň)

pak rozpustit 10 dkg másla (i víc)
do horké upečené štoly se až do vychladnutí stále vtírá rozpuštěné máslo, vychladlou štolu vydatně posypat moučkovým cukrem, zabalit do alobalu, nechat nejméně 3-4 dny uležet (v originále leží minimálně 14 dní)


30 kilometrů v San Pedru

Vždycky mi to udělá radost, když mi někdo ze ctěných čtenářů napíše. Někdy se stane, že dostanu i dárek. Zrovna tuhle mi jeden dárek přišel poštou. Elektronickou, pochopitelně. Jak jsem totiž popisoval IT podporu školního systému, panu Jiřímu to připomnělo, že i jemu se v profesní minulosti přihodila ajťácká historka. Protože se mi líbila, schoval jsem si jí, abych s ní mohl pobavit i další čtenáře. Nuže tady je tak, jak mi jí pan Jiří napsal:

Delal jsem ajtaka pro American President Lines, kontejnerova doprava, lode, vlaky, nakladaky. Meli jsme vypocetni stredisko v Redwood City, California, jednou jsem se tam podival, byly tam dva pocitace IBM 3090, tehda superpocitace. Vprostred bedynka asi jako psaci stul, ptal jsem se, co to je. Nevime; ma to prime spojeni na IBM v Armonku, obcas sem poslou technika, a ten nam rekne, tenhle modul ma tendenci delat chyby a musime ho vymenit.
No a udelali jsme update. Vsechno bylo petkrat prezkousene, slo to hladce, ale dve hodiny po updatu zacala prichazet hlaseni chyb. Za pul hodiny jsme nasli problem: v systemu byly ctyri ruzne casy pro predpokladanou dobu doruceni (do pristavu, na zeleznici, na cilove nadrazi, k zakaznikovi) a update je pomichal. A pan reditel se rozhodl to resit exaktne, presne podle ucebnic: pretocit system zpatky pred update, nainstalovat spravny update, a znovu prehrat vsechny transakce. Pretoceni trvalo dve hodiny, instalace minutu, a prehravani transakci hodinu - behem te doby system nefungoval - a v pristavu San Pedro se vytvorila fronta vlaku 30 km dlouha (o jinych pristavech nam nerekli.)

Jak je vidět, nějaký můj problém s elektronickou žákovskou knížkou je naprostou prkotinou proti 30 kilometrů dlouhé frontě v San Pedru.
Tož děkuji, pane Jiří!

dřív, než sklapnou čelisti

V dílech s, řekněme, fantastickým či pohádkovým námětem se objevují lecjaké předměty, které mají tendenci se do vás pustit. Už třeba ten vzteklý svrchník barona Prášila, který rozcupoval celý šatník na kousky. Nebo ten bagr z filmu Svět patří nám (připouštím, to není pohádka), kterej vypadá jako drak a chce sežrat .. teď zrovna nevím koho. V nebo W? Příkladů oživlých strojů je spousta. To jsou ovšem pohádky.
Denně potkávám jednu současnou potvoru, která se mě snaží sežrat. Vrata. Vrata do garáže.
V domě s našimi kancelářemi totiž máme vjezd s dálkově ovládanými vraty. A ta si žijou vlastním životem. Tedy měla by fungovat jako normální vrata. Zmáčknete knoflík, vyjedou, zmáčknete druhý knoflík, sjedou. Ale to ne. Kdepak.
Začíná to tím, že mačkáte jako diví. Pak jedna vrata vyjíždějí nahoru. Vjedete a chcete otevřít vrata druhá. A to už sjíždějí vrata první. Jentaktak se vysmeknete zpod jedněch vrat a málem narazíte do druhých, která se zastaví, jelikož jste vjeli do ochranné zóny. Pak vyjedete na dvůr a zase mačkáte a napotřetí se to konečně začne celý zavírat. Když odjíždíte, ta tlama vás při určitém pořadí zmáčknutí knoflíků málem schramstne a chová se velmi umíněně s jasným záměrem nepustit vás dřív,dokud si alespň žďabec neukousne.
Doteď jsem nepřišel na to, jak hladce projet. Zatím to ale vždycky skončilo mým vítězstvím a stačil jsem prchnout dřív, než čelisti sklaply.
Doufám, že mi to vydrží.

Sidol

Zajímalo mě, jestli ještě existuje Sidol. A vono vám jo. Čistli jsme s ním před dávnými léty například mosazný kliky u dveří. A ty se pak blejskaly jako … no jako mosazný kliky u dveří. Ten Sidol zřejmě vstal z popela a znovu ožil, protože jsem na síti našel obrázky nových plastových balení. Ale našel jsem i tu starou skleničku s papírovou nálepkou a nápisem Sidol, cídidlo na kovy. Určitě ještě někde na chalupě bude na půdě nebo v garáži. Měli jsme doma Sidol pořád a pokud bylo potřeba něco vycídit, lepšího prostředku nad Sidol nebylo.
Vzpomněl jsem si na něj včera večer. Potřeboval jsem totiž vycídit světla.
Ne, nepoužívám mysliveckou hantýrku a nemám nic s očima. Jenom mám teď, když se brzy setmí, pocit, že ta světla, co u auta mají svítit do té tmy, svítí nějak míň, než v minulosti. V létě to člověku tolik nepřijde a to, že jsou skla (tedy vlastně plasty, protože skla už nikdo nepoužívá) světel taková matná, vám zas tolik nevadí. Jenomže teď jo. Takže mě napadlo, že bych na to moh' vzít Sidol. No jo, Sidol ale doma nemáme. Takže jsem zkusil cídidlo na sklokeramickou varnou desku. Tu máme a cídidlo na ní taky. Napatlal jsem to na ubrousek, rozetřel, rozleštil, omyl - a hleďme, hned to svítilo víc. Moh' jsem to porovnat, protože jsem cídění provedl mezi jízdami do Zvole pro děti na trénink.
No vida, tak ten Sidol funguje pořád. Pochopitelně, Sidol to nebyl, ale nějaká jemu podobná tekutá hmota to byla. Leští to náramně a tudíž vám to můžu jenom doporučit. Stačí ten Sidol, jemný klůcek, chvíle leštění a máte světla jako nový.
Jen jsem si ten návod na tom starým Sidolu nepamatoval až do konce. Píše se tam, že Sidol může podráždit pokožku. Tak to je taky pravda. Nic sice podrážděnýho nemám, ale pravou ruku mám o nějakej ten odstín zelenější. Tak pozor! Kdybyste to po mně zkoušeli, radši si vemte gumovou rukavici.

Sidol

svítí mi stromeček

Už vám svítí stromeček? Ne? Tož mně jo.
Nesvítí mi jen tak ledajakej stromeček. Svítí, bliká, až zrak přechází. Palubní deska auta.
V neděli odpoledne jsem otočil klíčkem a to jsem zřejmě neměl dělat. Buď jsem otočil špatně nebo ve špatnej čas, v každým případě jsem kromě nastartování motoru spustil i barevnou hudbu. Kromě té zábavy se světýlky ještě funguje i další kratochvíle. Auto jede jenom na jedničku. Vyšší rychlost odmítá zařadit. To vám najednou je všechno jinak. Jedete třicet, čtyřicet, všichni vás předjíždějí a kupodivu na vás nikdo netroubí ani nebliká. Zřejmě chápou, že máte jiný starosti, než se honit za nějakým cílem.
A tak jedete do servisu. Cesta, která normálně trvá tak dvacet minut, vám zabere hodinu. Nu a tam se dozvíte, že jste přijeli nevhod, jelikož mají nasmlouváno víc práce, než vůbec do konce roku stihnou. Ale že se na to podívají. Co vám zbejvá. Necháte tu pojízdnou světelnou šou u nich a doufáte, že to nějak dopadne.
Nu a v tom doufání jsem i teď, poněvadž mi včera pan technik volal, že by to mohlo bejt starým olejem v převodovce a že to zkusej vypláchnout a vyměnit a že mi zejtra (tedy dneska) zavolá. Ale když to tím nebude, že mi to vopravěj až příští rok.
Tož tak. Dneska se uvidí.

… a vidělo se.
Opravdu stačilo vyměnit ten automatickej olej a automatická převodovka automaticky naskočila a už zase funguje, pročež nic nesvítí a stromeček bude zas až na vánoce, jak má bejt.

Hohentauern a okolí

Tenhle víkend bylo v sobotu víkendově hezky. Obzvlášť na horách. Počasí jsme nesledovali jenom my, ale především Tomáš, který klukům naplánoval další horský výlet. Tentokrát jsem se nezúčastnil, jelikož po minulé zkušenosti vím, že mezi mnou a Tomášovými kluky (včetně Matěje) je dost velký rozdíl v počtu natrénovaných hodin a to rozdíl blížící se limitně k nekonečnu, jelikož se v tomhle prostém matematickém případě dělí nulou (tedy skoro nulou). Jenomže kluci z oddílu už měli něco jiného a Tomáš se rozhodoval velice narychlo. Tak jeli jen Vojta s Matějem a ostatní posádku složil Tomáš z velkých kluků. Ti ovšem, jak se ukázalo, taky nemají natrénováno tolik, jako ti naši, pročež jsem v jedné zprávě obdržel informaci, že to bylo fyzicky náročný a někteří to částečně vzdali a jiní už v neděli na kopec nešli. Inu, ti naši mají natrénováno. Nu a proč to píšu, když jsem tam nebyl? Nu proto, že Matěj si to náležitě užil, vyzkoušel mačky, cepín, lezení, pohyb po sněhu nahoru v mačkách a dolů po zadku bez maček a hlavně: viděli stádo kamzíků s jedním prý dvoumetrovým, kterej měl obrovský rohy. Ale toho se nepodařilo vyfotit. Fotku ale Matěj má. Krásnou. S jiným kamzíkem. Tuhle:

kamzik

Samozřejmě, že si taky musel udělat selfíčko, bez toho to dneska nejde. Na tomhle je zajímavej ten odraz hor v brejlích:

MySelf

čistění výměnou

Počítám, že se asi mejete. Určitě párkrát za sezónu nebo alespoň před svátky. Člověk musí bejt čistotnej, jinak nevobstojí, jelikož by nad ním ty čistotný vohrnovali nos. Pročež jsem taky čistotnej a to se mi tuhle zase vymstilo.
Totiž čistotu nelze omezovat jen na čistotu těla či duše. Je třeba udržovat v čistotě i své okolí. A to je ta potíž.
Taková klávesnice od počítače. Denně je používána, mnohdy současně s jinou činností, kupříkladu se snídaní či pitím kávy. O polité klávesnici kofolou jsem tu možná už psal a pokud ne, není to nic neobvyklého. Pokud se vyvarujeme všech nástrah výše jmenovaných, za čas se stejně nevyhneme pohledu na klávesnici mírně umolousanou. Obzvlášť je-li bílá. Moje klávesnice jsou bílé. Tedy je potřeba je občas vyčistit.
Ano, správně tušíte blížící se pohromu.
Klávesnici lze čistit mnhoha způsoby a všechny jsou destruktivní. Ta moje klávesnice je děsně dobrá a děsně nesnášenlivá. Vydrží totiž téměř všechno, ale nesnáší čistění. Na sucho jí to nevadí, ale jak na ní vezmete vlhkej klůcek, je zle. Jenomže bez navlhčení to moc čistit nejde.
Nu tak jsem to tentokrát vzal téměř laboratorně opatrně. Navhčenej ubrousek, klávesnice vzhůru nohama, teda dolů klávesama, vyklepanej prach a smetí, jemné potírání pouze povrchu kláves nepatrně navlhčeným ubrouskem. Všechno se zdálo být v naprostém pořádku. Jen eště tuhle cosi vyfoukneme. Je ne to sprej se stlačeným vzduchem … tak ještě tady a … a kruci! Von je ten stlačenej vzduch tekutej a … a zatek do klávesnice a … a je to v prdely!
Tak to bysme měli. Mám už třetí krásně čistou klávesnici. A můžu si je všechny provrtat, pověsit na krk a nosit je s nálepkou "Takhle strýc Podger pravidelně čistí klávesnice".
Inu tak, eště, že se to dá dost rychle koupit. Oni s tím v tom obchodě zřejmě už dopředu počítají.
S tím čistěním výměnou.

mně taky jednu

Na každýho jednou dojde.
Došlo i na mě, potažmo na mojí starou občanskou legitimaci. Pomalu se začala jaksi ztenčovat, jelikož jí odpadávaly věkem jedna vrstva za druhou. Zřejmě ta původní laminace nebyla nijak extra fortelná, čímž soudržnost jednotlivých vrstev nevykazovala ani zdaleka pevnost hráze někdejšího socialistického tábora. Jednoduše řečeno věkem se z té mé občanky oloupalo několik vrstev až se z ní stala, jak děl jeden policista, co jí zkoumal, výrazně odlehčená verze.
Nu a při snaze jednoho velmi ochotného bankovního úředníka napravit stav věci se z mého občanského průkazu stal občanský cár a mě nezbylo, než se dostavit na příslušný úřad, přiznat se ke všemu a nechat si vystavit občanku novou, tentokrát už velikosti i pevnosti kreditní karty.
Dostavil jsem se a pravím, čeho je mi zapotřebí. Paní byla obzvlášť milá, měla pochopení, ale přesto mi tu starou prostě sebrala se slovy, že tohle mi vážně nemůže nechat. Inu, když nemůže, tak nemůže.
Jsa poučen z internetových vyhledávačů tázal jsem se, zda má smysl si objednávat průkaz s čipem. A ta upřímná paní mi velmi upřímně odpověděla, že v žádném případě. Že ten čip je úplně k ničemu a že byla na školení a tam nějaký náměstek někoho, kdo to má na starosti, vyjevil svou vizi, že snad v roce 2018 bude mít smysl něco podobného uvést do života, ale že to bude něco úplně jinýho a kdyby to náhodou dovopravdy bylo, tak to stejně bude zadarmo a hlavně případná výměna mě nebude nic stát.
Suma sumárum, v poslední době prý nevydávají jiné občanky, než ty bez čipu.
Tož mně taky jednu, pravil jsem a nechal se vyfotit.
Paní děla, že takhle se jí na fotce líbím a že to tak můžeme nechat, pokud s tím budu souhlasit. Souhlasil jsem a jednadvacátého si prý mám přijít a mít vymyšlený PIN, jelikož bez něho se dneska vobčanky nevydávaj.
Nuže tedy občané: pokud to potřebujete, ničeho se nebojte a klidně si nechte vyměnit občanku za novou bez čipu. Bude vás to stát stovku, ale pozor! Bez PINu to už nejde.

zázraky se nedějí

Kdepak, zázraky se nedějí. Ostatně: co je to vlastně zázrak, že. Nejdřív bychom si ho museli důkladně popsat a definovat. Ale popište zázrak, když je to zázrak. Tudíž nechme zázraky svatým a jiným zázrakykonajícím.
Ovšem jsou tu i vyjímky, které by za zázrak mohly být na první pohled považovány, kdyby …
Tedy Kačenka je holčička čiperná, všude vleze, všem skáče do řeči, všude musí být vidět a slyšet. To je její parketa, ta slyšitelnost. Je tím proslulá do té míry, že při loňské Pastýřské hře v kostele dostala text, ve kterém si sama ze sebe a své upovídanosti udělala legraci, což odborníci ocenili a nezasvěcení si toho ani nevšimli. I ten letošní svatý Mikuláš se předevčírem nechal slyšet s poznámkou o syndromu starý báby Blažkový.
"Kačenko, teď chvíli mlč!", bývá hodně častá věta používaná v jejím okolí.
Kačenka to vždycky chvíli vydrží.
Asi tak dlouhou chvíli, než se stačí nadechnout k odpovědi, že ona přeci mlčí, že teď jen potřebuje říct, že …
Inu, pusu má prořízlou dokonale.
Dneska nemohla dospat, jelikož má narozeniny. To je pochopitelné. Nedočkavost v očekávání oslavy je přirozená věc. To, co přirozené nebylo, bylo ticho.
Kačenka přišla dolů z pokojíčku, podívala se, jestli píšu, opřela se mi o rameno a šeptá:
"Tatínku, já nemůžu mluvit. Mně ti úplně ztuhnul krk!"
"Tak nemluv, Kačenko, nech ten krček trochu odpočinout," doufal jsem v trošku klidu ku psaní woleschka.
"Dyť já, tatínku nemluvím, já vím, že píšeš, já ti jen přišla říct, že nemůžu mluvit, protože…"
Tož tak. Zázraky se nedějí.

jak velký měl rohy

To si vždycky dobře rozmyslíte, když zvete domů návštěvu. Upečete bábovku, uvaříte kafe a čekáte, že vám to návštěva dbalá dobrých mravů pochválí.
Když pozvete bytosti spojené víc s nadpřirozenem než se zemskou hroudou, žádnou pochvalu či mravnost čekat nemůžete. Takový čerti maj přímo v popisu práce chování nemravné, svatej Mikuláš je všechny na uzdě neudrží, navíc má knihu hříchů a tam se moc pochval nedočte. Eště, že s sebou ta povedená nebeská parta mívá anděly, aby to všechno uklidnili a byl svatej klid.
Takovouhle návštěvu si ovšem můžete pozvat jen jednou za rok. My to děláme pravidelně a už pěknou řádku let k nám chodí kamarádi, aby si to s dětmi užili. Letos se to celý propíchlo už před čtrnácti dny v autě,
jak jsem si tu poznamenal. To však nic neměnilo na tom, že děti na návštěvě Mikuláše trvaly. A tentokrát se k nám připojil i Tomáš se svými holčičkami, poněvadž ty to mají ještě skoro jako doopravdy. Však taky Baruška natahovala moldánky a maminky se nechtěla pustit. Jak by taky ne, když ti čerti byli letos obzvlášť strašliví. Ba dokonce si jeden vyšláp i na mě, že musím říct ňákou básničku, jinak prej šup do pekla. Já chtěl do pekla, ale to vzal pekelník hnedle zpátečku. Tož jsem mu jeden starej veršík radši řek', aby se se mnou nemusel vláčet. Bylo mi jasný, že by mě daleko nedones.
Hezký to bylo a už přemejšlím, jak to udělat, aby to bylo za rok zas. Jenomže to už budou Kačka s Matějem vážně moc velký. No, uvidíme. V každým případě tuhle si můžete udělat obrázek, jak to u nás včera vypadalo a jak velký měl ten Belzebub, co nám volal do auta, rohy:

Mikulas_2016

fyzika je jenom jedna

Fyzika je jenom jedna. Tuto argumentaci lze bez problému aplikovat na veškeré vesmírné dění. Ovšem nesmíte se pouštět do fyziky kvantové, tam je, zdá se, všechno jinak. Naštěstí se nás kvanta netýkají, alespoň ne přímo. Nás trápí spíš ta obyčejná, stará dobrá fyzika. Jako například voda a její skupenství. A natrápí se nás dost. Tu se voda vypaří, tu vzkypí a přeteče, a v zimě zmrzne. Máme tu zimu pročež je aktuální onen posledně jmenovaný stav vody, tedy led.
Jistě, zamrzá nám horní rybník i dolní rybník, v potůčku je taky ledový potah a studánku tvoří spíš ledopád než vodopád. Ostatně začalo mrznout.
A jak tak v sobotu koukám na ten zamrzlý horní rybník, v jednu chvíli nad ním stojí japonská lampa a v druhou chvíli nad ním nestojí japonská lampa.
Kdepak, lampa není na kolečkách a neodjela, ani jí nikdo neodnesl. Po nějakých osmi letech se najednou zničehonič odporoučela přímo do toho rybníka. Ježkovy voči! Jak je tohle možný? Šel jsem jí posbírat pod led. Naštěstí bylo téměř všechno v pořádku, jen zadní část schránky na světlo byla trochu vylomená, ale to jednak nebude až tolik vidět a druhak to půjde opravit. Tedy budu muset zjistit, jak se opravuje a lepí žula. No jo, ale jak je možný, že to spadlo? Dyť to léta drželo a ani se to nehnulo.
Zkoumám příčiny a co nevidím. Do podstavce natekla voda do prostoru pod patu nohy. Podstavec byl mírně šikmo, jak jsem ho letos po úpravě vodních děl znovu instaloval. Proto tam bylo víc prostoru pro tu vodu. Voda zmrzla a ten led, co byl pod nohou, vytlačil tu stokilovou hmotu nahoru dost na to, aby se převážila a spadla. Kdo by tohle byl čekal. Taková lapálie.
Jo, fyzika je jenom jedna, s tím se holt nedá nic dělat.
Mimochodem, nevíte, jak se nejlíp lepí žula?

EET na tři papírky

"No to je přece jasný," slyším argumentaci stran zdražení v hospodách.
"Mně to jasný není," pravím já.
"No přece ty hospodský budou teď muset všechnu tržbu přiznat."
"A to vadí? Jsem myslel že je to normální."
"A z čeho si myslíš, že platěj zaměstnance?"
"Normálně ne?"
"Normálně by za ně museli eště platit daně a pojištění. Takhle je platěj bokem z toho, co nepřiznaj, aby nemuseli ty dávky vodvádět."
"Aha … tak to sem teda blbej, to sem nevěděl."
"No, to seš."
Takže jsem byl poučen a o něco míň blbej jsem šel do hospody na oběd i první den zákonem zavedené elektronické evidence tržeb.
"Dobrý poledne, tak co EET? Jak vám to funguje?"
"Nefunguje. Nejde nám kasa. Tak abysme to mohli hlásit, píšeme si to všechno na papírky. Na tři papírky. Jeden na stůl, jeden pro mě a jeden na kasu. Pakárna."
"Dyť dycky stačilo hlásit, kde jsem seděl a zaplatit…"
"Jo, ale to fungovala kasa. Teď nefunguje. Teď píšem papírky."
"Ale jídlo je furt dobrý."
"To je, ale ta pakárna."
Tož tak.
První den používání elektronického biče na šedou ekonomiku proběhl na různých úrovních různě.
Pan ministr si pochvaluje, jak mu bič pěkně práská, já se dozvěděl, co jsem nevěděl a v hospodě píšou papírky.

bakalářská podpora

Když se vám rozpadne mlejnek na mák, prostě utáhnete šroub a melete dál, abyste měli na řepánky. S autem už to tak snadný není a abyste zas mohli porouchaným autem jezdit, musí ten šroub obvykle utáhnout automechanik, jelikož ví, kterej utáhnout. A když se dostanete do ouzkejch s programem, tedy softwarowou aplikací, nezbývá, než rovnou volat IT podporu. Zrovna to jsem včera potřeboval, pročež jsem zvedl telefon a volal odborníkům.
"Prosímvás, potřebuju pomoct s vaším programem Bakaláři. Používáme ho už druhej rok a jsme s ním spokojený. Jenomže po zveřejnění vašeho nového updatu přestal fungovat. Volám správně na podporu?"
"No … voláte správně, tady magistra Voženílková (nebo tak nějak se ta podpůrkyně jmenovala)", pravila paní na druhém konci drátu.
"Prima, takže používáme jenom zařízení iOS, máme čtyři druhy se dvěma nejaktuálnějšími systémy iOS a po posledním updatu, který jste vydali, se aplikace vůbec nerozběhne a zamrzne v prvním okně", snažil jsem se krátce a jednoznačně popsat stav věci. To mají ajťáci nejradši.
"… A … aha … takže vy se nemůžete přihlásit …"
"Ne, tak to není. Kdybych se nemohl přihlásit, tak by bylo vyhráno. To by znamenalo, že program funguje a já mám špatný heslo nebo jméno serveru k přihlášení, ale k tomu vůbec nedojde. Ten program vůbec neběží a zamrzne hned po spuštění."
"A zkoušel jste to na Androidu? Tam vám to neběží?"
"Vy snad žertujete! Od začátku vám říkám, že máme jenom iOS. Tedy iPhony a iPady. Žádnej Androjd doma nemáme."
"No to je zvláštní. Mě to tady na všech referenčních iOS zařízeních funguje."
"Ježišmarjá, já snad mluvím s úplně nekompetentní osobou! Pomoct potřebuju já, mě to nefunguje. Na iPhonu mě to nefunguje. Po vašem posledním updatu. Do tý doby to fungovalo. S tím potřebuju pomoct. Dokážete mi vůbec poradit?!"
"Samozřejmě. Popište mi chybu v mailu a my se vám ozveme."
"Cože? Tohle je on-line podpora? No tak vám teda pěkně děkuju!"
Praštil jsem té magistře s telefonem. To jsem ještě nezažil.
Společnost Bakaláři.cz, která spravuje školní servery pro polovinu škol v republice má na lince podpory natvrdlou magistru Vopičkovou (nebo Mejzlíkovou nebo kdovíjak se jmenuje), která nerozezná jeden sytém vod druhýho a není schopná normálně lidsky komunikovat a poskytnout pomoc, kvůli který je tam placená.
Ufff…
Zkusill jsem to tedy k Matějovi do školy.
To byla cesta, kterou jsem nechtěl původně jít, protože je mi jasný, že za tuhle chybu škola ani náhodou nemůže. Přesto se mi tam velice laskavě věnovali. Paní, která má správu tohohle informačního kanálu na starosti, mě vyslechla, rovnou řekla, že zavolá jejich ajťákovi, což učinila a za chvíli volala zpátky s tím, že teď poskytovatel softwaru měnil nějaký databáze a nějaká cesty na serveru a že by to mohlo být nastavením cesty v mé aplikaci ještě po staru a pokud mi to nepůjde nastavit, že mám aplikaci smazat a znovu nainstalovat, že by to mohlo být řešení a kdyby ne, tak ať ještě zavolám, že se mi ozve jejich moudrý ajťák, aby mi poradil.
Jo, zafungovalo to. Smazání a nová instalace odstranily chybu nastavení, program už zase funguje a všechno je v pořádku tak, jak to bylo před updatem.
Ovšem ten zážitek s profesionální podporou poskytovatele softwaru a správce serverů a databází škol - ten stál za to.
Hned jsem ho sdělil i laskavé paní z naší školy a dodal jsem, že bych se v případě té bakalářské podpory zachoval stejně jako primář Somr z komedie Pane, vy jste vdova!, který káral svého podřízeného, jenž se dopustil fatální chyby, těmito slovy:
„Abych z vás neudělal nezaměstnaného.“