WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

drby

"Já bych potřeboval takový ty časopisy, co jsou v nich děsně vymyšlený a senzační zprávy. Takový ty s hodně obrázkama a s málo textem, jak se to čte v tramvaji a jak tam je spousta známejch osobností a vo nich se tam píše a …", popisoval jsem paní trafikantce, co potřebuju koupit pro maminku, jelikož jí chci přinést právě tohle, aby měla co číst a měla alespoň nějakou zábavu.
Pán vybírající cosi z nabídky v trafice ustoupil a sledoval, co mi paní trafikantka vybere. Chvilku váhala a přemýšlela, co to po ní vlastně chci. Já to měl vymyšlený, jenomže nevím, ve kterých časopisech se těch nesmyslů vyskytuje nejvíc, poněvadž je nečtu a tudíž nemám ten náležitej přehled. Po chvilce hluboké meditace to paní trafikantka měla:
"Vy chcete drby!"
"Jo! To je vono, to potřebuju."
"Tak tuhle jsou nejčerstvější a tady taky a ještě …"
"Perfektní, no samozřejme, tady je mistr na titulní stránce (no jo, von se rozvádí, víte?) a tady oba manželé - to bude mít maminka počteníčko."
Nakoupil jsem plnou náruč drbů a měl radost, že mi paní trafikantka připomněla to kdysi v mém mládí tolik frekventované slovo.
Když tenkrát šla babička vedle k sousedům na drby, byla to vážná věc. Taková skoro až zpravodajská mise, ze které vždycky přinesla nějaké senzační a naprosto zaručené zprávy. Jako například, že budou bourat chlívek a místo něho stavět garáž nebo že to támhle přes ulici v noci békaly ovce kvůli tomu, že jim vlez do maštale tchoř.
Inu takovej vesnickej Intelligent Service po česku. Dneska je z toho instituce a výdělečnej podnik. Ale ta podstata je furt stejná.

voňavý krámy

Nákupní horečka se projevuje ve vlnách a ta pravděpodobně největší se začíná vzpínat právě touhle dobou. Jsou však i vlny menší a vlnky docela malé. Myslím, že čím menší jsou, tím častěji se objevují.
Tedy u Matěje bych nic jako nákupní horečku nečekal. Nu a vypadá to, že už i on se začal vozit na vlnce pravidelných nákupů. Vždycky každé druhé pondělí.
Objevil totiž papírnictví.
Možná je to dědičné, jelikož moješetrnáHanička popustí uzdu své vášni nakupovat taky právě jenom v papírnictví. Nu a Matěj teď už skoro pravidelně vyráží za mnou do kanceláře odpoledne po škole, když nemají prodloužené vyučování. Jezdíme pak rovnou pro Kačku a za paní profesorkou, ale tu chvíli, která zbývá, využívá Matěj k návštěvě papírnictví. Nákupy si šetří pěkně do zásoby. Jednou je to tužka, pak gelová propiska pro spolužáky, jindy pravítko a včera tři role krepovýho papíru.
"Víš, tatínku, oni se mě ptali, jak ty řetězy dělám. Že jsou daleko hezčí, než ty kroužkový, lepený. A tak jsem jim slíbil, že je udělám. A taky dostanu jedničku."
"Aha. A to je nikdo jiný ve škole neumí?"
"Ne, oni dělají jen ty z těch kroužků."
"Vida. Tak to jsou ty řetězy, co jsem tě je učil skládat?"
"No."
"Takže teď ten krepák povezeš do školy a budeš ty řetězy vyrábět?"
"Jo, voni ho v tom papírnictví mají nejlepší."
"A víš, že vedle jsou i výtvarný potřeby a tam …"
"Já vím, já už tam včera taky byl, tam mají zase jiný věci."
"No, právě. Spoustu."
Inu, nákupní horečka to přímo není, ale ty voňavý krámy s papírnickým a výtvarnickým zbožím tolik lákají. Já to chápu, já tam taky rád chodím.
A vlastně Matějovi děsně závidím, že si je může objevovat.
Když tak o tom přemýšlím, mám takovej dojem, že bych potřeboval nějakou novou pěknou tužku …

čeká nás čekání

Už jen čtyři neděle a zase to vypukne. Tak, tak, advent začal a jeho první neděle je za námi. U nás se to celé odehrávalo ve znamení událostí dlouho do předu plánovaných.
Předně v sobotu byl, jak v pátek oznámeno, Národní pohár ve wushu, což zabere vždycky celý den. Naši wušáci i Matěj zase pobrali nějakou tu placku, Kačka se zase o fousek zlepšila a tak to celé bylo pro radost. Jen na vyhlašování jsme nikdo nečekali, takže rozdílení cen proběhlo až včera, kdy dětem Tomáš přinesl příslušné metály a poháry, které si vybojovaly.
Ovšem radost pokračovala nikoliv kvůli těm medailím, ale proto, že večer jsme byli za odměnu zase v gymnastické tělocvičně. Děti už si dokáží poradit se skoky a přemety, takže to včera bylo jako v cirkuse. A to byla teprve ta pravá radost. Salta a přemety ze všech možných situací byly na pořadu večera a především Matěj ještě s jedním kamarádem skákali jako v bleším cirkuse. Nu, vyřádili se dosytosti. A to jsme do tělocvičny jeli rovnou z kostela, kde bylo žehnání adventních věnců a Kačka spolu s mouveselouHaničkou zpívaly ve sboru, aby byla ta správná nálada. Celý měsíc na to zkoušely a stálo to za to. Kostel byl plnej a to nejhezčí na tom bylo asi to, že si nikdo na nic extra nehrál. Prostě se sousedi sešli jako obvykle, pan farář (tedy u nás je to jáhen) připomněl advent, věnce požehnal, inu jako v kostele. Akorát, že u nás je to v džínách a tak nějak po sousedsku, protože se většinou všichni známe.
Nu a tak máme za sebou první neděli a teď nás čeká to čekání, jak říkal pan farář, tedy Vláďa, když povídal dětem o adventu.
Čekat se dá různě, tož vám přeju, ať je to čekání alespoň tak fajn, jako bylo celý tenhle víkend.

advent

hop

lev v kufru

Tak už mám zase lva v kufru. Zní to divně, ale je to tak. Není to lev ledajakej, ale čínskej a vždycky, když je nějaká sláva, vyrazí mezi lidi.
Kdepak, není to žádná kůže nebo vycpanina. Prostě kostým čínskýho lva. Zítra je totiž Český národní pohár wushu. No a na tom obvykle lvi vystupují. Ten náš žlutej je už takovej léty ošoupanej, ale rozhodně je nachystanej zase zatancovat. Tomáš s Vojtou si ho zase oblíknou a na té slávě předvedou lví tanec. Nu a pokud byste se chtěli podívat na čínské lvy a na soutěž ve wusu, přijďte zítra ráno. Tuhle jsou
informace o místě a čase konání.

je to to první

Ono tedy čtení dneska není nijak extra v módě. Pochopitelně, že když jdete třeba do hospody, obvykle si přečtete nad vchodem, jestli to vůbec hospoda je, pak ještě projdete jídelní lístek, ale tím to končí. Potom už nastane prohlížení elektronických médií jako jsou třeba telefony a jiné hračky, které pořád nosíme s sebou. Tam se sice taky trochu čte, ale spíš se prohlížejí obrázky nebo hrají hry. No prostě číst knížku nebo nějaký delší text, to už člověk v tramvaji nebo ve vlaku skoro nevidí.
O to víc si vážím čtenářstva, které má pořád ještě tu trpělivost občas otevřít stránky mého deníku a přečíst, co jsem to zrovna dneska zapsal. Čtenářů sice ubývá, ale pořád ještě neubyli úplně, takže se tu a tam setkám i s krátkým dopisem reagujícím na něco, co bylo na woleschku. To potěší už proto, že člověk má takovej příjemnej pocit, že normální lidi na týhle planetě pořád ještě jsou.
V poslední době vzbudila největší pozornost moje meteostanice, která se zbláznila a jejíž vrtoch jsem tady tuhle popisoval. V žebríčku zájmu hned za počasím, které zajímá hlavně nejbližší čtenáře, je naše zahrádka a vodní dílo, což chápu, jelikož voda je živel a jednoho zajímá, kam poteče, byť je to zájem až ze zámoří, z Texasu. Pak je tu třeba pravidelná amatérsko-ornitologická komunikace vždycky takhle na jaře, kdy s jedním laskavým čtenářem probíráme, jestli zpívají kosi dřív u nás v Olešku nebo u nich v Insbrucku.
Nu a kromě toho, že se laskaví čtenářové občas ozvou, aby mi udělali radost, prozradí i oni něco o sobě. Například o tom čtení. Někdo si dává woleschko ke snídani, někdo v kanceláři, když otevře počítač, další při obědě. Ovšem na naprostou špičku se nedávno dostal laskavý pan čtenář, kterého si dovoluji citovat přímo z jeho dopisu:

Velice rád si vždy po ránu počtu a je to to první co po příchodu na záchod vždy otevřu (tedy kromě nedělí a svátků)
😀
Někdy to po návratu přečtu nahlas i manželce.

Tož moji milí čtenáři: děkuji vám za přízeň a za čtení!

já taky nic nevidím

Výška - tlak - teplota - rosný bod
321 - 1018 - 7 - 6,1

Máte pocit, že tentokrát mi už opravdu konečně přeskočilo? Nikoliv, neradujte se předčasně. Ani nepřeskočilo, ani necituji úvod k semináři divadla Járy Cimrmana. Prostě jenom konstatuji, že posledních pár dní tu máme všudypřítomnou mlhu a to skoro celý den.
V pondělí se mlha nerozestoupila vůbec a měli jsme tu bílou tmu, včera se válela nad naším krajem jen ráno a pak zase večer, kdy jsem musel už jet kolem čtvrt na osm jen krokem, jelikož bylo i s mlhovkami vidět asi tak na pět metrů a autobus s rozsvícenými světly byl tak na třicet metrů rozeznatelný jen jako poletující bludičky někde nad zemí.
Kačka to komentovala tím, že se bojí, že nic nevidí.
Tož jsem jí uklidnil, že je to v pořádku, že já taky nic nevidím.
Inu letošní podzim je obzvlášť mlhavý. Vlhkost prospívá zahrádce, jen si nejsem jist, jestli to prospívání prospěje taky nám řidičům. Možná jo. Jezdíme pomaleji a opatrněji.
Tož šťastnou cestu a oči na šťopkách!

pekelná distribuce

Tak, a je to venku!
Totiž vevnitř.
Teda abyste tomu rozuměli: stalo se to vevnitř, ale je to venku.
Asi bude nejlíp začít od začátku.
Nuže: končí listopad, prosinec je za dveřmi a s prosincem za dveřmi stojí i Mikuláš. No jistě, nestojí tam vod rána do večera, to by nedal, ale pátej prosinec se blíží a s ním se začínají kolem potulovat čerti, jelikož, jak známo, na kopci Ďábel, na který koukáme a vidí ho i meteokamera, je díra do pekla. To se samo sebou rozumí, že portýři už promazávají panty u vrat, aby se jim ta vrata pátého navečer nevylomila. A v pohotovosti nejsou jen pekelní vrátní, ale i ďábelští dopisovatelé a referenti. Ti nic nemažou, ti shánějí knihy hříchů.
Jeden takovej mi včera volal.
"Dobrý vodpoledne, já jsem ten od Vojty, co jsme u vás byli vloni s Mikulášem, tak jsem se chtěl zeptat …"
"No nazdar, teď jste to vymňouk!"
"Ale já jsem přeci ještě ne …"
"To nevadí, to nevadí! Já jsem Honzu stejně poznala a my chceme, aby přišli zase a já už se učím básničku!" skočila nám do řeči Kačenka, která se mnou jela v autě, jelikož jsme právě jeli pro Matěje a mířili k paní profesorce. Telefon byl nahlas, takže Kačka byla přímým účastníkem hovoru.
"No, tak teď už to víte. Já jsem v autě a mám s sebou jednu z vašich obětí. A teď to všechno ví!"
"No tak jo, ale můžeme přijít?"
"Jistě, přijďte jako dycky."
"Jé, tatínku, já už se děsně těším!"
"Tak jo, my přijdeme. A prosimvás, nezapomeňte mi do mailu napsat ty hříchy, ať to máme nachystaný …"
"Ježišmarjá! Už se v tom nehrabte! Kačka všechno slyší… Prostě mi pošlete mail, já ho někam založil, a já vám to napíšu."
"Uhhhmmmhhm … tak jo …. a eště …"
"Uvšechvšudy co eště?"
"Já jsem chtěl eště … teda … estli byste nevěděl telefon na toho vašeho souseda, co má ty dvě malý holčičky …"
"Věděl, ale řídím a se mnou je tu Kačka! Já vám to pak večer pošlu, doprkýnka!"
"Jo? Tak jo. A děkuju …"
"Jo! Já taky."
Čert zavěsil a hned, jak jsme naložili Matěje, Kačka spustila:
"Matěji! Víš co jsem teďka slyšela? Čerti sháněj hříchy po mailu! A chodí k nám Honza s Vojtou, já je stejně poznala! A teď volali tatínkovi. A já to všechno slyšela!"
Tak, a je to venku!
Celá ta pekelná distribuce hříchů se odehrává po mailu. Že jste to taky nevěděli?

nádhernej škvár

"Ach ten můj proklatý koníček. …", nechal se slyšet ve svém dopise hrdina Cimrmanova kriminalistického období. Nejsem na tom úplně stejně jako sklenář Zeithammel, ale nějaký ty trable moji zálibu rozhodně provázejí.
To si například umanete, že ne zas až tak moc starej film American Hot Wax, u nás promítaný pod názvem V zajetí rytmu, si chcete po letech pustit v nějakém koukatelném formátu. Tak se začnete pídit a zjistíte, že to na dvd nevyšlo nikde, než v Americe a tam je to vyprodaný, nanejvejš se to dá sehnat jako sběratelskej kousek za nekřesťanský peníze. Leda snad - tady v tom výprodeji. Z druhý ruky, mezi seznamem obzvlášť archaických počinů zábavního průmyslu. No jo, tak jo, těch pár doláčů za to dám, von se mi ten film fakt líbil. No a abych měl poštovný zadarmo, ještě k tomu přidám Vzpomínky na budoucnost, kompletní seriál Flash Gordon z třicátých let a cosi o Alanu Freedovi, kde vystupuje on sám, ale to neznám, to bude překvapení. Tak, to by bylo, poštovné zdarma, teď už jen počkat, až mi přijde avízo z celnice, abych šel zaplatit DPH a pak mi to vydají bez cla.
Jo, je to skoro tak, jak píšu. Akorát to DPH je najednou dvakrát takový, než jsem si zpočítal.
"Já tady asi nějak špatně počítám," povídám mládenci u vokýnka na celnici, "nemá to DPH bejt menší?"
"Nemá, vono se to počítá i z dopravy."
"Jak to? Dyť já mám dopravu zadarmo!"
"To je takový nařízení."
"Aha, takže stát mě tady vokrádá vo prachy, kerý mi jinej nabídne jako bonus."
"Já za to nemůžu, to je nařízení EU."
"Ach jo, to je pakárna," povzdechl jsem si a zaplatil DPH i z neplacené dopravy plus stovku poště za to, že existuje (nic jinýho neudělala) a dostal balíček s plackama z Ameriky.
Mám takovej dojem, že jsem si tu na to už jednou stěžoval, ale je to tak doočíbijící okrádání vobyčejnýho člověka, že si to musím zapsat znova. Pochopitelně, že nejde o ty moje tři stovky, ale o ten princip.
No, stěžování bylo dost. Film o rock'n'rollu jsem si užil a když se po kouskách dívám na Flashe Gordona z roku 1936, musím přiznat, že to stálo za to. Nemá to chybu. Tak nádhernej škvár jsem už leta neviděl.

je to ňákej brouk

Už si toho všiml i jeden laskavý čtenář. Meteo se zase zbláznilo. Je to takovej evrgrýn.
Tentokrát je to opět srážkoměr, jedna ze dvou mechanických součástí meteostanice. Anemometr, ta druhá mechanická část, se porouchal jen jednou a to tehdy, když ho roztloukly kroupy. Zato dešťoměr, ten vlatně zlobí pořád. Je to taková kolíbka v krabici s trychtýřem. Když na kolíbku kápne voda, sklopí se a nastaví druhou plošku. No a když prší pořádně, kolíbe se za strany na stranu tak dlouho, dokud voda teče. Kolíbání kolíbky s magnetem zaznamenává čidlo a podle toho, kolikrát se to zhopupne, tolik napršelo. Jednoduché.
Ovšem když několikrát po sobě naprší skoro 30mm a pak dokonce 290mm, nebude něco v pořádku. Protože kdyby to tak bylo, už bychom tady u nás na kopci měli postavenou archu, jelikož by nastala potopa světa.
Jak jest lze si všimnouti, potopa nenastala. To se jen zase zbláznil ten dešťoměr.
Potíž je v tom, že se mi teď nějak v té zimě a vlhku nechce prolejzat oknem na střechu, kde mám ten srážkoměr umístěný. Takže to, prosím, vážení čtenářové ještě chvíli vydržte a dělejte, jako by měření srážek nebylo. Prostě ho ignorujte. Já, až se dostanu na střechu a opravím to, dám vědět. Počítám, že to může bejt zas nějakej hmyzák, co si tam dělá na zimu komůrku a z dlouhý chvíle se vozí na tej kolíbce. V každým případě je to ňákej brouk a já ho časem odstraním.
Teda hned, jak se dostanu na tu střechu.

byl to poklad

Taková to byla úzká stará ulička. Spíš ušmudlaná, skoro jako ze Stínadel. Stál v ní velký stěhovací vůz. Taky starý. Kohosi stěhovali. Možná vyklízeli. Na chodníku a na kamenné dlažbě vozovky cosi cinkalo. Metály. Sposta vyznamenání a medaiilí. Se stuhami, bez stuh, jen samotné plíšky. A všechny staré. Alespoň z První republiky. To tu nemůžu nechat ležet. Sehnul jsem se a prohlížel ten poklad. Nikoho nezajímal. Ostatně koho taky zajímají stará vyznamenání a staré medaile. Světská sláva, polní tráva. Dávno zapomenuté chvíle slávy před nastoupenými jednotkami nebo na stupních vítězů. Teď se to tu válí na ulici. Pár jsem jich sebral. Ale bylo jich víc. Kam je dát? Tuhlec je nějakej hadr, zabalím to do něho. Ale … to není hadr. Čisté hrubé hedvábí, tmavě modré, ošité šedými krajkami a mačkanými černými korály s vmačknutými siluetami hlaviček, hedvábné třásně. Šaty jako by je Mucha pro Sarah vymaloval. Ještě voněly levandulí, čísté složené, na chodníku vedle těch medailí. To není možný, tohle přeci patří do muzea!
A tady sametová kabelka s řetízkem, uvnitř menší taštička na líčidla, v ní malá portmonka a v ní …
… a pak jsem se probudil.
Krucityrtl! Takovej pěknej starobylej sen. Úplně živej, barevnej.
No nic, aspoň si to tady můžu zapsat.
Ale byl to úplnej poklad, vážně.

stačí krapet proklestit

Centrem zpravodajství bývaly oficíny mistrů bradýřských. Takový holič věděl všechno o všech a při výkonu své profese měl zajištěny široké informační kanály. Teď už je to spíš nostalgie, ale k holiči chodíme pořád a občas se tam člověk i něco dozví, byť to třeba není zrovna žhavá aktualita veřejného dění.
Zrovna včera jsem doprovázel Matěje k ostříhání. Já sám byl minulý týden, takže tentokrát jsem dělal skutečně jen doprovod. Matěj seděl na křesle a poroučel si, jak to ostříhat, aby to vypadalo jako dostatečně kreativně rozcuchaný. A tu vejde další zákazník.
"Tuhle se můžete hned posadit. Jestli se teda jdete ostříhat," pravila paní kadeřnice.
"Uhmmm … ostříhat," pravil mladý muž tmavší pleti.
Ne, nebyl to cikán, ani černoch a běloch už vůbec ne. Prostě tak nějak mezi. Na hlavě měl takovou - no změť nedlouhých vlasů všelijak zakudrnacenou.
"Tak jak to bude?"
"Hmmm … hodně nakrátko a nahoře nějak míň," odvětil mladík.
"Dobře a tady nahoře, jak se češete?"
"Já se nečešu!"
"No to jsem si všimla, jak jste přišel, ale nějak to ostříhat musíme."
"Uhmmmm … hmmm …"
"No jo, tak já to nějak …. ," kadeřnice se pustila do nelehkého úkolu.
Jak to nakonec dopadlo, nevím. Nejspíš nějak ostříhaně.
A vidíte, nic světobornýho jsme se s Matějem ani tentokrát nedozvěděli.
Snad jen to, že i když máte na hlavě pořádnou houštinu, ještě to není důvod k tomu, abyste si jí česali. Prostě stačí jenom občas krapet proklestit.

Warscheneck až příště

Jo, jo, Tomáš nás vzal na výlet. Malý velký kluky z oddílu za odměnu a já, že prý abych jel taky, že to bude krásnej podzimní výlet na kopec.
Nebýt toho počasí, tak to tak i bylo.
Jenomže předpověď se zhoršila a nelhala. V pátek už dole mírně pršelo a když jsme se už za tmy vyškrábali nahoru na chatu, sněžilo. Dohromady napadlo úplně nahoře asi tak půl metru čerstvého sněhu. Kluci z toho měli radost, já už menší. Výbavu jsme měli dobrou, tekže jsme ani neprochladli ani nepromokli, ale ta cesta.
Ve sněhu se špatně hledá, ale to Tomášovi nijak nevadilo. Kousek jsme šli v sobotu ráno po stezce, kousek mimo, pak stezku znovu našel a až teprve pod vrchlem kopce Rote Wand to bylo natolik zaváté, že jsme museli zpátky, protože stezka zmizela. No měl jsem toho dost. Bez tréninku, který mají děti z Tomášova odílu, jsem se nahoru a zpátky sotva dovlekl.
To Tomáš a dva další trénovaní kolegové z dospělého doprovodu si ten kopec dali v sobotu odpoledne ještě jednou. Že prý půjdou za těmi Rakušáky, kteří to tam znají a udělali si přestávku na chatě, kam jsme se k polednímu vrátili. Děti si nadšeně ve sněhu odpoledne dělaly skopičiny, já dělal chataře. Nu a pozdě odpoledne už dospělí navrátilci hlásili, že vrchol byl dobyt a že už to mají prošlápnuté novou cestou a zítra u můžou vzít kluky nahoru, aby si udělali zápis do vrcholové knížky.
Na mě už to nebylo. Bylo jasné, že bych neúnosně zdržoval a sotva se tam podruhé vyškrábal. Tož jsem poklidil světničku a krátce před polednem už vítal výpravu zpátky. Matěj mě taky do vrcholové knížky pod křížem zapsal, prý za zásluhy. Nu a po poledni jsme se vydali dolů. Sněhu ubývalo a dole u jezera Gleinkrersee už byl jen lehký cukrový poprašek. Tak prý to mělo vypadat podle plánů i nahoře, říkla Tomáš. Inu, holt ty plány někdy příroda pozmění. Tentokrát nám nádherně nasněžila, takže kluci (vlastně kluci a jedna slečna, ta s námi statečně byla taky) měli letošní první radost z čerstého prašanu. Že prý salta nazad do sněhu šla náramně dobře, tvrdil Matěj. Inu byl to prima výlet a Warscheneck máme schovanej napříště.
Tuhlec pro představu, jak to vypadalo:

pod_RoteWand

Gleinkersee

tady někde ...

A kdyby byl někdo zvědavej, jak je tam, co tam jedeme na výlet, tak tuhlec je odkaz na pohled na kopec, po kterým dneska a zítra a v neděli půjdeme. Držte nám palce, ať je hezky.

zásadní změna

"Vy jste jistě jistě přijel autem," pravil jeden vlídný pán, se kterým jsem měl schůzku na Vinohradech.
"Kdepak, já jsem teď objevil lepší cestování. Tramvají."
"Tramvají?"
"No jo. Já totiž objevil perfektní místo."
"V tramvaji?"
"Jo, v tej novej. Tam vzadu na těch místech úplně na konci vozu."
"Aha?…"
Nevypadalo to, že by se mnou pán souhlasil. Ono je to autem jistě pohodlnější. To ano, to je. Jenomže tou tranvají to má taky svý kouzlo. Když totiž máte to štěstí a přistaví vám ten nový vůz s těmi obrovskými okny vepředu u řidiče a vzadu, můžete si, pokud je volno, sednout až úplně dozadu zády ke směru jízdy. A to dělám já. Změnil jsem původně upřednostňované sezení ve směru jízdy a koukání dovnitř do vozu.
Ta změna je naprosto zásadní.
Sedíte před obrovským panoramatickým oknem a máte fantastický rozhled. Já si to užívám a pozoruju, co všechno člověk nevidí, když jede autem nebo jde pěšky. Takhle máte čas, nic vás nerozptyluje a může vidět věci, které normálně přehlédnete.
Budete-li mít k takové cestě příležitost, můžu jen doporučit, což jsem učinil i na té schůzce.
"Víte, já si sednu tam dozadu zády ke směru jízdy a během té cesty se vysloveně kochám."

první sníh

Nuže počasí je dnes toho druhu, že vede k obvyklému zápisu ve formě statistiky. Ano, o letošním podzimu nás pocukroval sněhový poprašek poprvé právě dnes nad ránem. Vlastně je to letos druhý první sníh, poněvadž tu loňskou zimu napadl poprvé až v lednu letošního roku. Tentokrát to má načasováno správně, ba docela o fous dřív, protože Martina bude teprve až zítra. Nuže, berme ten sněhový poprašek, zatím ani ne centimetrový, jako vzorek na ukázku.
A ohlášená statistika je tady - první sníh napadl v Olešku: ?.12.2005, 2.11. 2006, 12.11.2007, 12.2.2009, 17.12.2009, 28.11.2010, 17.1.2012, 27.10.2012, 26.11.2013, 2.12.2014, 4.1.2016 a 10.11.2016.

předjel jsem letadlo

Jsem si vzpomněl, že jsem zapomněl si tu zapsat …
… takovejch zapomenutí je spousta. Ale tohle jsem pro případ výpadku paměti zdokumentoval telefonem ještě v průběhu události. Totiž: to takhle jedu do kanceláře, normálně si poslouchám ranní zprávy, kolem jede auto, auto, náklaďák, auto, dodávka, skůtr, auto, letadlo, auto …
Počkat! Letadlo! Co tu dělá letadlo?!
No, co by dělalo, vezou ho někam do dílny. A protože je to letadlo malý, vejde se na kamion a může jet po silnici. Na tom přece nic není.
Není, pravda, ale každej den ho taky nepotkáte.
Tak jsem si to radši natočil, aby se mi pak věřilo, že jsem předjel letadlo.

OK-EAA

to normálně mužský neuměj

Šel jsem koupit ručník a jako přívažek jsem vzal i košili. Jenomže znáte to. Jakživo si nepamatuju velikost a navíc jsou ty velikosti značený pokaždý jinak a taky každej výrobce má tu velikost jinak velkou.
"No to si právě nepamatuju, tu velikost. Můžete mě změřit?" tázal jsem se paní za pultem.
Paní mě změřila, pak ten metr dala druhý paní a ta mě změřila znovu.
"Tak to by byla tahleta. Nebo tahle a tahle a ještě třeba ta," nabízela první paní košile.
"Hmm … tuhlecta by se mi líbila. Tuhle ne. A třeba ještě tady ta je hezká," vybíral jsem košili.
"No a kdybyste doma zjistil podle jiný košile, že to není vaše velikost, tak to ani nevybalujte a přineste to zpátky, my vám to vyměníme za tu správnou," sdělovala mi ta druhá paní, co mě měřila, zatímco jsem si vybíral košile u první paní.
"Tak jo, mám vybráno. Tyhle dvě."
"A vnímal jste mě vůbec?!", ptala se druhá paní, co mě měřila a co mi pak radila, jak košile vyměnit.
"No a kdybych doma zjistil podle jiný košile, že to není moje velikost, tak to ani nevybalím a přinesu to zpátky a vy mi to vyměníme za tu správnou," citoval jsem doslova košaté souvětí druhé paní o výměně.
"Dával jste pozor. To teda koukám. Normálně bych řekla, že jste mě vůbec nevnímal," ocenila druhá paní moji paměť, "to normálně mužský neuměj, dělat dvě věci najednou."
"Tak to vidíte, jsou i vyjímky," děl jsem v odpověď a koupil si ty dvě košile a ručník.
Ona ta druhá paní totiž nevěděla, že mám doma docela dobrej trénink.
Kačenka mě z týhle dovednosti zkouší denně.

dýně s křížkem po funuse

Už je to přeci jen pár let, co jsem si tu posteskl a zabrblal nad konáním nám nepříslušícího helloweenu. Nám přísluší dušičky, jenomže to je svátek poklidný, tichý, komerčně nezajímavý. Jest tedy pohlédnouti k vyspělým ekonomikám, kde se naučili i tenhle původně tichý svátek zeněžit daleko líp, než my. Nu a máme tady blbnutí se strašidly i dýněmi. Marno lamentovat, časy se mění.
Nu a tak jsem si zase letos vzpomněl a přivezl domů dýni. Jenomže už jsem to nepropagoval nijak aktivně a tudíž si Matěj vzpomněl až s křížkem po funuse. Tedy konkrétně teď v sobotu. Ovšem nutno dodat, že ho dlabání a výroba strašidelné dýně natolik zaujala, že u toho vydržel dobré čtyři hodiny. Vyhledal si totiž obzvlášť neobvyklý model. Dlabal dýni s mozkem.
Celé to vyrobil sám a jen při vyřezávání zubů jsem mu krapítek poradil, jak řezat, aby zuby zůstaly. Nu a tak tu máme dýni s mozkem. Úplně mimo ten potřeštěnej svátek, ale zato pro radost z výroby a taky z toho výsledku.
Není pochyb, že se Matějovi obzvlášť povedla. Však posuďte sami:

pumpkin

jsou v kůlně

Máte muškáty? U nás jsou hned u vchodu a každý rok je tam věším, když se na jaře teploty umoudří a neklesají pod nulu. Předminulé jaro jsem je musel věšet nadvakrát, protože jsem špatně odhadl ranní mrazík, na listech přimrzl déšť a muškáty to nepřežily. Musel jsem koupit další. Každý rok je kupuju a každý rok rostou od malých sazeniček. A včera jsem si všiml, že by mohlo už vážně začít dnes ráno mrznout i zaptal jsem se, zda bych neměl zkusit ty muškáty poprvé nějak zachránit.
"No tak je strč do kůlny," pravila mápraktickáHnaička.
Udělal jsem to ještě pozdě večer.
Nu a teď při rozednění jsou skoro dva pod nulou, což by pro muškáty už nebylo nic, co by snesly. Ovšem tentokrát jsou v kůlně, před mrazem chráněny. A když už jsem je tam včera dal, zkusím to s nimi. Naštuduju literatůru o muškátech a pomůžu jim přežít zimu. Třeba to vyjde a pokud ano, na jaře nebudeme muset začínat od nuly jako každý rok. Ale to se teprv uvidí. Teď jsou v kůlně.

jen aby to bylo perfektní

Když jde o zábavu, nejsou žádné prostředky dost velké a nákladů není nikdy dost. Kupříkladu takovej komiks. Kdo to dneska čte?
Ano, patřím mezi ty pošetilce (
zde odkaz na jeden můj archivní komiks pro pamětníky). Ovšem jsou i daleko větší blázni, kteří mají komiks tak rádi, že se jím i živí. Mám mezi přáteli takové. Vydávají sešity i knihy s obrázky už léta letoucí. A jsou natolik zapálení do svého koníčka, že když mají vydat knihu, tak jedině v perfektním provedení. A jsme pomalu u těch nákladů a prostředků.
Včera jsem si u nich v
comicscentru byl zase pro další díl Goona (doporučuju zvláště staromilcům s příklonem k nadsázce a sarkasmu). Je výtečný. Nu a vždycky při takové návštěvě pohovoříme o komiksech a o tom, co bude.
Teď se zrovna šťourají v jedné stránce budoucí velké knihy. Ta stránka v datové podobě v dostatečné kvalitě chybí. A to by teda nešlo. Podoba musí být dokonalá. Takže kluci posháněli od fanoušků sešit s touto stránkou, dlouze a na drahém zařízení ve studiu, které takový skener ještě má, tu stránku oskenovali, vypreparovali z ní perokresbu, tu budou teprve kolorovat podle originálu a doplňovat textem. Jedna stránka a zabere to hodiny a hodiny práce. Jen aby to bylo perfektní.
A že jsou to blázni? Jo jsou. A já k nim svým způsobem patřím a fandím jim. Poněvadž to dělají s nadšením, s chutí a s takovou pečlivostí, až se člověk diví, že v dnešní době ještě něco takového existuje.
Inu mají to rádi. A já taky.

jednou za čas

Jednou za čas je to potřeba. Za jaký čas to je potřeba, na to se názory různí. Někdy to záleží na vás, jindy to určuje například zákon.
Pokud jde o kominíky a komíny, je to ten druhý případ. Jenou za čas znamená jednou za rok. Když je to tak, ideální to je před topnou sezónou. Ne snad, že bychom v krbu nějak zvlášť moc topili, ale občas si v něm oheň rozděláme. Krb má komín a komín je tydy třeba vyčistit a zkontrolovat v zákonné lhůtě.
K tomu došlo minulý týden. Pan kominík tuhle ze Zbraslavi přijel v dohodnutou dobu a byl to opravdový kominík, tedy člen cechu kominického. Jen tu čepici si nechal v autě, jinak měl všechno, co kominík potřebuje. Kouli na laně, štětku a když byl s prací hotov, byl i trochu od sazí, což komentoval tím, že dneska už je to vzácnost, že od sazí už kominíci moc nejsou. A tak si Kačka ty vzácné saze pro štěstí smázla prstem a otiskla si je do památníku, jelikož opravdový saze od opravdovýho kominíka prostě štěsí nosit musejí.
Nu a tak máme na zimu nachystáno, můžeme topit a Kačka už ví, jak to vypadá, když se čistí komín. Byla u toho osobně i na střeše. Však se podívejte:

kominik_161025

už mi to nedělej

"Tati?"
"No co tentokrát, Kačko?"
"Kde jseš?"
"No kde bych byl. V autobuse. Jedu si do servisu pro auto."
"Tati! Tys' na mě zapomněl!"
"Ježkovy voči, no jo. Dyť já na tebe úplně zapomněl. A kde teď jseš, Kačko?"
"No kde bych byla. Ve škole. A čekám tu na tebe už půl hodiny."
"Já jsem ti asi zapomněl říct, že dneska nejedeme k paní profesorce, že mám auto v servisu a že jdu večer na schůzi a nestihli bysme to?"
"No, tos' mi neřek'."
"To jsem to vyved. A máš s sebou peníze na autobus?"
"To máš, tati, štěstí, že mám."
"Tak jeď autobusem domů."
"Ale kdy mi jede?"
"To já, Kačko, nevím."
"Jé, támhle zrovna jede! Tak já běžím. Ale to mi, tati, už víckrát nedělej! Já se tady můžu uběhat, kolik autobusů už mi ujelo a ty na mě zapomeneš."
"Tak se nezlob, Kačko, já měl za to, že jsem vám to všem řek', že dneska nejedem na flétničku."
"No jo, tak já už musím končit, já nestíhám ten autobus, tak já běžím … a už mi to nedělej."

inu, stane se