WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

Dědek Čistič

Znáte Dědka Čucháka? Ne? No tak to musíte do Arkadie, na Měsíc za Kubou Nedomým, ale to je úpně jiná historie a na tu tady není prostor, je to jen na vás. Já se potkal s jedním dědkem včera v tramvaji, ve dvaadvacítce.
Teda on to byl spíš takovej dědeček. Šedivý vlasy, fousy, vymydlenej, veselej a měl v ruce noviny. Nastoupili jsme spolu na Pavláku, ale ještě před nástupem se jal ten dědeček za jakéhosi mumlání čistit těmi novinami bok té dvaadvacítky. Tramvaje, pochopitelně, o jiné dvaadvacítce tu není řeč.
Když dočistil, nastoupil a stoupl si hned vedle mě.
"Hmm, hmm, hmm, tady není tyčka, vida, vida," mumlal si dál dědeček, "ale tady …"
A pustil se do dalšího čistění novinami. Tentokrát rám okna. Tu jednu stanici, co jel se mnou v tramvaji, pucoval rám okna několikrát a vždycky pak pečlivě prohlížel noviny, kterými ten rám pulíroval. Možná zkoumal oučinek novin na skelet elektrického vozu nebo naopak. To jsem se nedozvěděl. Další stanici vesele vystoupil a šel si po svých.
Nu a já mám o jednu postavičku ve sbírce víc.
Tentokrát jsem potkal Dědka Čističe.

jak je to se závěrkou

Nu ano, vystudoval jsem optiku a jemnou mechaniku, ale tím moje působení na tomto poli skončilo. Zůstala mi jen zvědavost velící zjistit, jak věci fungují.
Včera jsem si zrovna četl zprávy o novém fotoaparátu, který se tváří, jako by ho tvůrci opsali z mého přání Ježíškovi. Malej, ale šikovnej, dalo by se říct. Na jeho kvalitu se zatím ve stádiu dostupnosti předprodukčních vzorků pějí jen pochvalné ódy. Já se nechám překvapit a zatím to vydžím s jeho starším a taky šikovným bráškou. Ošem jedna věc mi jen tak mimoděk padla do oka.
Závěrka.
Pochopitelně, každej foťák má závěrku, kdyby neměl závěrku, byl by bez závěrky. Clony i závěrky mám vyštudovaný, takže se trochu orientuju. Jenomže v době mých studií byl dědečkův dvouoký Rolleiflex technickým hitem (trochu přeháním, ale ne moc). Takže by se dalo říct, že ostatní znalosti si pořád doplňuju samostudiem. A právě proto, že je všechno jasný, nějak mi unikl technický popis funkce závěrky bezzrcadlovky, tedy řekněme kompaktního fotoaparátu s výměnnými objektivy.
U zrcadlovky to je jednoduchý. Obraz vidím přes zrcátko (ostatně proto zrcadlovka, že), to jde při expozici nahoru, otvírá se závěrka, ta sklapne a zrcátko jde zase dolů. Jenomže když zrcadlovka nemá zrcátko, jednak je bez zrcátka, jendak to už není zrcadlovka a tudíž se pořád koukáme "do kamery" tedy na obrázek pocházející z neustále aktivního čipu. Přece se tam při expozici jen tak zpoza rohu neobjeví závěrka, která vlastně není potřeba. No jo, ale v tom mým foťáku je. Takže potřeba je. Ale proč, když prostě stačí vzít ten vobrázek, co vidím, a jen ho uložit? Z jakého důvodu to musí být tak zbytečně složité?
Nedalo mi to a musel jsem si to nastudovat.
Je to jednoduchý. Ony ty čipy jsou pořád ještě mizerný i přesto, že jsou naprosto dokonalý. Ony totiž pořád mají problém se šumem, tedy přemírou rušivého náboje v světlocitlivých buňkách a tím pádem jim nestačí jen tak sejmout to, na co koukáme, ale musí si "zhasnout" a "koukat" se ze tmy, aby toho šumu bylo co nejmíň. No a to se dá zajistit zatím nejlíp právě jenom tou starou dobrou mechanickou závěrkou. Takže při exponování se prostě na chvíli stáhne roleta, aby byla tma, neboť potmě je líp vidět světlo, a je to.
Čímž jsem to světlo vnesl i do svých znalostí o potřebnosti závěrky.
No a kdybyste to potřebovali taky nastudovat,
tuhle je odkaz, kde to docela dobře vysvětlují - a je to i s obrázkama!

srovnávací test on-line pohlednic

Pustil jsem se do srovnávání. Je to hit současnosti, všechno srovnávat a vynášet soudy rozhodující když už ne o bytí či nebytí, tedy alespoň o kvalitě či použitelnosti toho či onoho výrobku. Já se přiznám, že si dost často testy pročítám, když něco vybírám, a beru je jako jeden z podkladů pro rozhodování. Nu a teď se mi dostala do ruky pohlednice.
Srovnávat pohlednice? Na první pohled jsou pohlednice stejné, pokud jde a stejný pohled na věc. Ovšem na druhý pohled už je to jinak. Totiž: ony existují aplikace pro mobilní telefony, které vám umožní pořízenou fotku během několika okamžiků odeslat a pokud jí opatříte správnou adresou, fotka právě v podobě pohlednice dojde adresátovi, aniž byste museli na poštu nebo k nejbližší schránce. Řekl jsem si, že to je služba, která se mi může hodit. Ono to sice už dlouhé roky existuje například u Applu, jenomže tam jsem se k tomu z jakéhosi pocitu složitosti nedostal. Teď jsem našel tři mobilní aplikace, které umí posílat pohlednice na vybranou adresu, jsou jednoduché a použitelné okamžitě. Nabízí to
Zoner, Česká Pošta a Cewe (Fotolab). Víc jsem neobjevil a pokud existují, jistě je najdete sami. Nu a protože se mi ta služba zalíbila, jelikož z cest pohledy rád posílám, zkusil jsem to.
Udělal jsem zimní obrázek (je to
ten dolní z jednoho z nedávných zápisů) a ve stejný den jej poslal na naši adresu. Bylo to ve středu 20.ledna. A ejhle - už v pátek přišly dva pohledy: od České Pošty a od Zoneru. Ten z Fotolabu přišel až včera, tedy skutečně do pěti pracovních dní od odeslání.
Nu a to srovnání: Tiskem daleko nejhorší je Zoner. Neostrá kresba, chybí detaily, stíny jsou slité, celkově ubohá pohlednice. Nejlepší má Fotolab. Přibližně tak vypadala skutečnost. I ve stínech je pořád kresba, stébla trávy jsou ostrá, obrázek je celkově jasný - takhle nějak by pohlednice mohla vypadat. Uprostřed s kvalitou tisku je Česká Pošta. Ovšem daleko víc má k vítězi, než k poraženému. Deteily nejsou tak ostré a ve stínech se obraz už trochu ztrácí, ale pořád je to ještě použitelné, zvlášť, pokud si při focení dáte pozor na to, aby váš obrázek byl dost kvalitní už v podobě fotky na mobilu.
Tedy pokud jde o kvalitu, je to jasné. Ovšem jsou tu ještě cena a lhůta dodání. Tedy Česká Pošta 25,- Kč, Zoner 29,- Kč, Fotolab 58,- Kč. A lhůta dodání Pošta a Zoner dva dny, Fotolab pět dní.
Výsledek je následující:
Fotolab vám dodá za pět dní nejhezčí a nejdražší fotku. Jako bonus si můžete vytvořit na straně s adresou vlastní známku (je to taková legrácka a potěší).
Česká Pošta vám pošle do dvou dnů pohlednici s průměrným obrázkem, který ještě vydržíte, ale jásat nad úžasným pohledem nebudete. Ovšem ten pohled bude nejlacinější.
Zoner vám za stejné dva dny pošle neostrý a podivný obrázek něčeho, v čem budete pátrat, co jste to vlastně vyfotili. Bude za to chtít o něco víc, než Pošta.
A pro co jsem se rozhodli u nás doma?
Pro Českou Poštu. Obrázek je pořád ještě jako pohlednice z dovolené akceptovatelný, cena je dokonce nižší, než kdybyste si kupovali pohled a známku v trafice a jako bonus si můžete nakoupit balíčky až deseti pohlednic dopředu, takže pokud máte rozvětvené příbuzenstvo, nemusíte myslet na placení kartou po internetu od moře.
Tož tak. Pokud děláte rádi radost obrázky z dovolené, tohle je možnost, jak to snadno zařídit a můžete na nich být i vy, což se vám při nejlepší vůli na obrázku z trafiky nepovede.

žárovka s pupíkem

Když se člověk přimotá do situace, která ho bez přičinění katapultuje do role zachránce vdov a sirotků, není jiné volby než roli přijmout, pochopitelně.
Nuže tedy když jsem zjistil, že paní profesorce nesvítí v síni světlo, samozřejmě jsem ho okamžitě rozebral, určil závadu, totiž prasklou žárovku a šel jí koupit do konzumu. Měl jsem tušení, že tam mají takovou jednu úspornou, co není moc drahá a vydrží napořád. Měli jí tam. Jenom byla taková neobvyklá. S takovým pupíkem. I co. Žárovka má svítit a to, zda má či nemá pupík, nikdo zkoumat nebude.
Žárovku jsem namontoval, výpínač zapnul (teď mě napadá: proč se to jmenuje vypínač, když se tím zapíná?), žárovka svítí, svět je spasen od temnoty.
Ale ouha!
Žárovka zhasla. Asi tak za pů minuty. Doprkýnka, voni mi prodali šunt! Klepl jsem do vypínače a žárovka se znovu rozsvítila a znovu zhasla. Aha! To bude kontaktem. Zakroutil jsem žárovkou v objímce a rozsvítila se.
Tak, to bysme měli. Začal jsem montovat kryt světla - a zase to zhaslo. Kruci! Co je to za vejmysl?! Zase vypínač, zase to svítí a znovu zhasne.
To přece není možný, ta žárovka vo mně ví a svítí, jen když kolem ní mávám rukou. No jo, že von ten pupík …
Vzal jsem si brejle a podíval se na vyhozený obal. Bylo to tak.
Úsporná žárovka s pohybovým čidlem, stálo na obalu takovým titěrným písmem.
Tak teď jen aby měli v tom druhým hokynářství ještě otevřeno a měli tam obyčejný žárovky.
Naštěstí měli.
"No pojďte se podívat!", volala mě paní profesorka, když jsem po druhé výměně tentokrát žárovky bez pupíku už popoháněl děti, aby si zapakovaly nástroje i noty, "To je úplně jiný světlo, jak jsem to stínidlo umyla. To je krása, jak to svítí!"
Tak, tak, vše je od včerejšího večera zalito jasným světlem nové šedesátky žárovky a já jsem zase chytřejší o zkušenost, že si mám dávat pozor a na žárovky s pupíkem si brát brejle.

lepší, než kafe

Ale kdepak, kafi rozumim jako koza petrželi. Nepoznám, jestli je od žida nebo ze Spolku. Zkusil jsem obojí, a můži říct než to, že mi buď chutná nebo ne. To, co jsem nevěděl, je, že jsou společnosti, které jsem měl zapsané jako kávové, tedy kávu ve všech podobách prodávající, a ono je to jinak.
Totiž: Ve sprchovém koutě máme sprchovou hlavici, což má každej. My jí máme pohyblivou, tedy s hadicí, což má své výhody. Ovšem má to i háček, protože já si přeju tu nevětší, dešťovou sprchu a ty se vyrábějí jenom v provedení pevně do zdi zabudovaném. Onehdá jsem někde potkal takovou jednu, co byla nějvětší ze všech, tož jsem jí pořídil a našrouboval. Je sice největší z pohyblivých, ale furt je menší, než ta ze zdi čouhající. Není to otázka přežití a tudíž jsem se s tím přestal zabývat. Jen občas, když je příležitost, se podívám, jestli není k mání nějaká větší. Není. Teda alespoň do včera nebyla. Protože jsem blbě hledal.
Vážně mě nenapadlo hledat sprchovou hlavici mezi pytlíkama s kafem. A to byla chyba, kterou jsem objevil až včera. Nějak se totiž přihodilo, že jsem odpoledne šel kolem krámku, kde bych čekal právě jenom to kafe, nanejvýš kávovary a jiné předměty s kávou nějak spojené. Chyba lávky! Nejzajímavějším lákadlem za výlohou byla ta největší sprchová hlavice, jakou jsem kdy viděl. Nezabýval jsem se tím, co má co sprcha společného s kávou. Ostatně kávě, jak jsem předeslal, rozumím pramálo. Sprchu jsem pouze okamžitě zakoupil a namontoval.
A je skvělá! Mnohem lepší, než kafe, co tam mají. Zřejmě vědí, proč to dělají.

jak restartovat platební terminál

Nuže tedy drobná historka z pojišťovny.
Zvykl jsem si chodit do zdravotní pojišťovny i pro pojištění cestovní. Ono je to tak nějak všechno v jednom a člověk nemusí nic vypisovat, jelikož už to má vypsaný v systému. Paní jsem tedy nadiktoval termíny i účastníky zájezdu a že budu platit kartou.
"Ale vono to nějak nejde," povídá paní, "vono se to zaseklo a vůbec to nereaguje."
"To by chtělo restartovat," povídám já, "nejlíp by bylo vyndat baterku."
"Ale vono to baterku nemá, to má akumulátor. Já zkusím tady vedle půjčit si jinej terminál."
Terminál půjčit nešel, poněvadž byl v permanentním provozu, takže paní zvedla telefon a že zavolá o pomoc na podporu do banky.
"Jo, už jsem zmáčkla žlutej a tečku. Jo, mám to mimo základnu. Aha, ale jak to mám vyndat?"
Paní dostala stejnou radu: vyndat baterku, ale teď už nemohla uhnout, že to neumí. Teď začala s pomocí přítele na telefonu rozebírat dvířka s akumulátorem. To se jí povedlo.
"No jo, ale vono to má drátky! Aha, bílej zobáček? No ale jak? To asi nedokážu …"
"Kdybyste dovolila, já bych vám tuhle ten konektor odpojil," nabídl jsem pomoc. Vyndal jsem konektor ze zásuvky a odpojil akumulátor.
"No jo, ale jak teď zpátky? Vono to nejde. Tady jeden pán m i s tím pomoh' a já teď …," hlásila paní do telefonu.
"Ukažte, já to tam zase zpátky připojím," nabídl jsem pomocnou ruku podruhé a zacvakl konektor na místo.
"Tak už to běží, von to tady ten pán … Tak jo, děkuju," ohlásila paní do telefonu i mně.
"Takže už to běží a už můžu zaplatit?"
"Jo, teď už jo."
Zaplatil jsem a kromě pojišťovacích kartiček si odnášel i dobrý pocit, že už umím restartovat platební terminál.

historka se odkládá

Tedy drobnou historku mám, ale nestihnu jí napsat, protože za chvilku odjíždím. Zápis se tedy odkládá na zítra.

do krmítka

S tím sypáním do zobáku to není jen tak. Slunečnicová semínka mám v zásobě, o to nejde. Jde o strávníky.
Totiž mírný průběh počasí mě přiměl k tomu, abych nechal naše tradiční strávníky hledat si potravu přirozenou cestou. Tudíž se tu na začátku podzimu několikrát stavily naše sýkorky v krmítku, ale když zjistily, že pan domácí skrblí na těch pár semínkách za slunečnice, zřejmě se poohlédly jinde. Kos, ten je tu místní, ten si to denně kontroluje, takže má přehled o tom, kdy sypu do krmítka a včera to zrovna odpoledne sledoval a hlasitě komentoval. Sýkorky holt mají no to krmítko jinej pohled a pokud není plný, neukážou se. Takže teď, když máme nasněženo a začaly mrazy, sýkorky jsou na stravu asi už někde jinde.
Jsem zvědavej, jestli přiletí jako každou zimu, když začnu plnit krmítko. Zatím to vypadá, že hlavní strávníci jsou jen ti kosi. Ovšem není mi úplně jasný, kterej z těch čtyřech, co jsem tu o víkendu napočítal, je ten náš. Minulé roky to bylo jasný, byl tu jen on s kosicí, ale letos si zřejmě pozval příbuzenstvo, jelikož má zřejmě pocit, že u nás hlady nezůstane. No, má pravdu.
Uvidíme, jak brzy to přiláká i další ke stolu. Totiž do krmítka.

11°C pod nulou a pohled do historie

V neděli se sice opět pomátla meteostanice, ale naštěstí jsem jí rychle vzpamatoval, takže dneska se dá z ní odečíst, že tu byl v noci pěknej samec. Nějakých 11°C pod nulou. Vypadá to, že se po dvou letech zase vrátily pořádné mrazy, což značí, že je všechno v pořádku. A to je pěkná příležitost podívat se do historie, jak je to tu s těmi zimními teplotami.
Vloni to nebylo nic moc. Rok 2015 byl opravdu na zimu i vláhu skoupý, zřejmě to byl nejteplejší a nejsušší zaznamenaný rok. Jemu předcházel rok 2014 a to taky nebylo nic extra. Ale pak už je to zajímavější:
2006 … mrazy od ledna, v únoru až -16°C, bruslíme na Sázavě, pak sníh, kolem třiceti cm
2007 … teplý leden, kvetou jívy a podběl, koncem ledna napadlo 2 x 20 cm sněhu, ale rychle roztál, sněžilo ještě v březnu
2008 … mrazy, v únoru pod -11°C
2009 … běžná zima, hodně sněhu, děti lyžují na Chotouni
2010 … běžná zima, hodně sněhu, dokonce i nad půl metru, bruslíme na rybníku
2011 … začátek ledna zima, sněžení, v půlce ledna krátce teploty i nad 10°C, sněhu dostatek, ale v druhé půlce ledna roztál, koncem ledna znovu sněží a mrzne
2012 … začíná sněžit až v půlce ledna, ale sníh rychle taje, v únoru rekordní mrazy -21,1°C
2013 … sněhu málo, v lednu krátkobě nízké teploty až -16°C, teploty střídavé, koncem února napadlo 25cm sněhu
2014 … teploty se pohybují mezi nulou a + 10°C, kvete vilín a jívy
2015 … počasí připomíná více předjaří, než zimu. Sníh občas napadne, ale hned sleze. O Velikonocích padá mokrý sníh.
Nuže pro budoucí statistiku: teplota už třetí den nevystoupila nad nulu a pořád klesá. Sněhu deset centimetrů. Dva sněhuláci a jedna snowboardová rampa na zahradě. Je čas začít plnit krmítka, aby měli ti naši kosi co do zobáku.

Když už jsem s tím tady začal, zde je statistika:

16. - 17.1. … noc … -2°C
den … 0°C
17. - 18.1. … noc … -6°C
den … 0°C
18. - 19.1. … noc … -11°C
den … -2°C
19. - 20.1. … noc … -14°C
den … -2°
20. - 21.1. … noc … -7°C
den … 0°C
21. - 22.1. … noc … -14°C
den … -4°C
22. - 23.1. … noc … -14°C (a kousek)
den … od -8°C stoupá teplota strmě na +1°C… od rána sněží (celkem 10cm)
23. - 24.1. … noc … +2°C … konec mrazů

konečně od sněhu

Tak vida, škarohlídům sklaplo, oteplení se opět nekoná a těch deset centimetrů sněhu napadlo přes víkend. Čímž se změnilo i pořadí. Totiž nejdřív je potřeba omést a vyhrabat sníh z cesty a teprve potom psát do deníku.
Sněhu tedy zatím není nijak moc, ale sněhuláci, jak již psáno, tu už byli dva, takže přišla na řadu dráha pro snowboard, jelikož na iglů, po kterém se obzvlášť Matějovi stýská, není sněhu dost. Shrabali tedy s Kačkou půl zahrady, na kopečku navršili ještě kopeček sněhu, čímž získali o půl metru vyšší rozjezd a pustil se do toho. Matěj na plastovým prkýnku se špagátem, Kačka na placce s uchem. Kupodivu jim to jezdilo docela dobře, ale ta jízda byla jen dobrá záminka. Daleko důležitější byl ten sníh, na který se tolik těšili. Během stavby probíhalo pochopitelně i ostřelování stavitelů sněhovou municí, obrana před útočníky a následně i bitevní vřava, jejíž cílem bylo být celý od sněhu, což se oběma v zápětí podařilo.
Pro jistotu jetě na neuklizené a tím pádem nedotknuté části zasněženého trávníku udělali oba motýlka, což spočívá v tom, že sebou prásknete na záda a máváte rukama a nohama. Ve sněhu pak, pokud to nepokazíte, vám vznikne obraz motýlka. Teda motýla asi tak půldruha metru velkýho.
"Už jsem konečně celej od sněhu", pravil pak nadšeně Matěj a Kačka mu ještě trochu přisypala, aby to pojistila.
Inu takový to bylo uvloněný zasněžený nedělní odpoledne.

K+M_na_snehu_160117

160117_snih

záškodník

Ony ne všechny obrázky se vždycky povedou, člověk musí vybírat a mnohdy nevybere vůbec.
Jsou ovšem zapeklité situace, kdy jiný obrázek prostě k dispozici nemáte, jelikož jste měli jinej záměr, tudíž jste si vzali jiný sklo, objekty měly stát, světlo bylo tak jako tak mizerný, no prostě ta fotka by patřila vyhodit, poněvadž se objekty pohybovaly, všecko je rozmazaný a nezavostřený, … No jo, ale pomíjivost okamžiku je zachycena právě no tom jednom jediném mizerném obrázku.
Tak se moříte a upravujete ho. Když máte úpravy hotový, všechny vyhodíte. Nakonec to jediný, co se s tím dá ještě dělat je, že to bude černobílý. Protože vlastně jde o dokument.
Dokument o tom, jak se chtěla Kačka vyfotit se sněhulákem, kterého s Matějem opravili, poněvadž ten její se rozpadl, a jak se Matěj rozhodl to celé jako světem protřelej záškodník pěkně ze zálohy překazit.
Všechno na tom obrázku je: nic netušící Kačka, letící sněhová koule i Matěj očekávající výsledek.
Jenom je ten vobrázek holt mizernej. Ale zas má tu dokumentární hodnotu.

zaskodnik

vegáč

Kočkeni jsou sice domácí, ba přímo domácí mazlíčkové, ven chodí málokdy a povolenky na toulání nedostávají, ale přeci jen nějaké ty zvyky od pradávných předků zdědili, což se projevuje například tím, že když vám vlezou na klín, tak vás nejdřív pošlapou, aby si urovnali pelíšek.
A taky škrábáním.
Máme naštěstí kočkeny vychované, takže škrábání je povoleno a provozováno výhradně na škrábadle. Kdo kočkeny nemá, budiž mu na vědomí dáno, že škrábadlo je v principu nějaký papírový tubus omotaný sisalovým provazem. Tubus nebývá jeden, bývá jich víc, jsou na podstavci a je z nich sestavena konstrukce s různými plošinami a odpočívadly a pelíšky. Velikost a výška je čistě na libovůli páníčků.
No a tahle libovůle je u nás už nějaký čas sporem. Totiž: škrábadlo je užitkový a spotřební předmět, za nějaký čas se oškrábe, čouhají z něj cáry, je třeba ho vyhodit a nahradit novým. A tady se ty názory na věc různí.
Já dávám přednost laciné verzi a složení jednoho užitkového monumentu z více celků. MálaskaváHanička na to hledí jako na estetickou záležitost a preferuje vzhledařsky vytříbený a vkusný kočičí palác. Jenomže mezi užitkovým a esteticky vytříbeným škrábadlem je rozdíl dvoj až čtyřnásobku ceny a já tam pořád vidím, jak ty naši kočkeni vytrvale drásají jednu tisícovku po druhé až z nich nic nezbyde. Teda z těch tisícovek.
Domácí situce kolem škrábadla se však v posledních týdnech stala neudržitelnou, neboť sisal je už všude, tekže výměna je nutností. Po dlohých argumentacích se mi nakonec podařilo dosáhnout jakéhosi kompromisu a reletivně nedrahé škrabadlo už je na cestě. Ale i tak je dražší, než kdybch ho jako minule složil ze dvou menších, ovšem méně hezkých.
Pro tentokrát jsem to teda jakž takž ustál, ale příště nevím nevím: pokud bych prohrál, budou mít kočkeni luxusnější prolejzačku, než já kanape.
Jó, bejt u nás zaměstnanej jako kočken, to je holt vegáč. *)


*) … pozn. překl.: vegáč - hovorový výraz pro snadné živobytí, tedy snadnou vegetaci, veget … vegáč

záhada

"No jasně, že jí mám, jenom nevím kde," opáčil jsem na Kaččinu otázku, zda mám Záhadu hlavolamu.
Tu knížku přeci zná každej, někde jí mám, ale kam jsem jí asi uložil? Přesně vím, kde jsou Rychlé šípy, kde jsou první komiksy ze Stínadel, kde jsou ty novější, kde mám uloženej film, kde televizní seriál … jenom ta knížka, kde sakra je?
Hledal jsem jí ve své knihovně, ve společné knihovně dětí, u Matěje, u Kačky, v další knihovně nahoře v chodbě, u mépečlivéHaničky - a nic. Knížka jako by se do země propadla. Měl jsem jí vůbec? No musel jsem jí mít, vždyť si jasně vzpomínám na ten obal i na velikost - bylo to stejně velký a ve stejným šedým plátně, jako ty knížky od Trosky. A ty jsou tuhle.
No jo, ale ty jsou sice starý jenomže nově pořízený z antikvariátu, poněvadž ty původní se někam vytratily. Že by se vytratily i všechny ty Foglarovky? Asi jo. Ale kam?
Jeden má najisto uloženo v hlavě, že ty knížky měl, že je čet, jak vypadají, ale knížky nejsou k nalezení.
No to je teda vážně záhada.

ps
záhada nevyřešena, kniha zakoupena

roztomilá záhada

Jeden se občas nějakému tomu bilancování nevyhne. Bývá tomu při všelijakých kulatých příležitostech a deset let je, myslím, kulatých až až. Ano, mám tu jednu bilanční poznámku. Když zapátráte v archivu woleschka, najdete tam přibližně před deseti lety krátký zápis o jednom paranormálním jevu. Ono se vžilo říkat všemu neobvyklému paranormální. Neberte to tak. V dobách, kdy tyhle nápady vznikaly, se to tak nebralo. Byly to spíš záhady.
Tuhle je v archivu ze dne 23.2. 2006
ten zápis a tady je k němu odkaz na český patent z roku 1949. Jedná se o "Způsob udržování holících nožů a břitev ostrými". Vypadá to pošetile. Jenomže já o tom ještě dlouho, dlouho před tím slýchal a léta mi to vrtalo v hlavě. Mám totiž záhady rád. A tak se té záhadě už deset let věnuju. Ob den.
Totiž: holím se ob den. Stačí to. A mám holítka v pyramidě. Furt. No a co byste řekli? Holítka holí, že. Jistě, holí. Ovšem je tu jedna taková záhada. Není to vědecké srovnání, protože nemám komparační vzorek mimo pyramidu. Ale šlo by to jistě udělat tak, že se budu holit denně, jeden den nechráněnou žiletkou, druhý den tou z pyramidy. A po čase pod mikroskopem srovnám jejich opotřebení, udělám spektrální analýzu, metalurgický rozbor a vydám k tom práci na docentůru. Jenomže nejsem vědec. Mám jenom rád záhady a proto třeba čtu sci-fi.
No a teď k té záhadě. Prvních pár let jsem zkoušel dát do pyramidy jen jedno holítko. To aktuálně používané. Bylo použitelné asi tak půl roku. Pak mě napadlo dát do pyramidy holítka dvě. Jedno používané a druhé nové, k použití teprve nachystané. No a doba použitelnosti toho, co čekalo v pyramidě na použití, se prodloužila po jeho nástupu do služby na rok. Takže jsem měl už rok pod pyramidou dvě holítka společně. A pořád jsem se napořezal ani neodřel tím aktuálně rok používaným.
Nedalo mi to a zkusil jsem prodloužit interval na roky dva. A vono zase jo. Právě teď, na Nový rok jsem po dvou letech vyřadil to staré, dva roky používané holítko, a pod pyramidu zařadil nové z krabičky. To dva roky uložené pod pyramidou jsem aktivoval a začalo sloužit.
Ano, je rozdíl mezi nepoužitým holítkem a holítkem, které sloužilo dva roky. Ale není to tak, že by to použité bylo tupé a dřelo fousy i s kůží. Jde to jen o fousek hůř, než s úplně novým. A teď mi tu záhadu objasněte.
Je to jenom iluze a běžné holítko vydrží dva roky ať už je jen tak položené v polici nebo pečlivě uložené v pyramidě? Nebo se tam skutečně něco děje?
Záhada.
Ovšem roztomilá, že.

anděl mezi andělama

Aby se na to nezapomnělo, musím se vrátit k nedopsanému zápisu, který jsem nakous' těsně před Vánoci. Totiž k andělovi.
Tím andělem byla Kačka, což se už samo o sobě může zdát býti protimluvem. Ale kdepak, opravdu se to jenom zdá. Sbor andělů totiž patří k Pastýřské hře, kterou děti každoročně pod vedením paní učitelky Lenky předvádějí v kostele. Nebylo tomu jinak ani tentokrát. A ani tentokrát nechyběla Kačka. Tedy anděl mezi andělama.
Hra byla pochopitelně o tom, kterak se to přihodilo, že se dítě narodilo. Děti si to užívaly, nabitý kostel ani nedutal a příběh se rychle dostával od pastýřů a králova příkazu ke sčítání lidu přes hvězdu nebeskou až k tomu děcku, ke třem králům a k lidem dobré vůle. Inu, vždyť to všichni znáte. Do toho zpívají andělé a nabádají přítomné právě k té dobré vůli.
Avšak ani andělé nejsou zcela bez poskvrny a protože jsou to právě andělé, s ničím se neskrývají, čehož právě využila Lenka, když do scénáře vložila Kačce to upřímné andělské přiznání. Myslím, že si toho nikdo nevšiml kromě nás. Naštěstí jsem měl v úmyslu hru natočit, takže tu máme na věky věkův anděla, který dobře ví, že být andělem není jen tak.
Nu, však to posuďte sami:

Pastyrska_2015

na jednu noc

Tenhle týden se to nějak sešlo. Události, jak známo, se shlukují v nepravidelných intervalech do jednoho úseku. Tím předmětným časovým úsekem byl právě tento týden, což se může nezúčastněnému pozorovateli zdát nezvyklé. Ovšem pravidelný čtenář ví, že každý den bylo živo. Nu a do toho světa běhu se vtěsnala i Kačka se svou troškou do mlýna. A to tou nejzásadnější.
Udělala mi radost, aniž by to tušila.
Totiž: Kačenka se hrozně těší na sníh. Ona se vlastně těší na všechno a nejvíc na to, čeho je nejmíň. No a v poslední době je nejmíň sněhu, tudíž je sníh předmětem těšení. Jenomže on ten sníh napadl teprve teď a díky dopravním lapáliím jsme se vídali až později večer. Čímž měla Kačka prostor na zhmotnění svých ideí a to s použítím předmětu svého těšení. Vono to zní blbě takhle napsaný, to jo. Ale bylo to tak. Kačka využila času, kdy byla doma sama a ještě před odjezdem vynechaným a tedy zpožděným autobusem na gymnastiku byla venku na zahradě právě v tu jedinou chvíli, kdy bylo možné postavit sněhuláka.
A je úžasnej! Teda byl. On vydržel právě jen ten jeden večer a ráno, kdy jsem si ho musel alespoň za tmy pro radost vyfotit. Ještě jsme si při snídani říkali, že mu musíme dát nos a klobouk, jenomže ona je zas obleva, takže včera už byl rozkutálenej a Matěj ho musel opravovat a na nějaké kosmetické doplňky nebylo pomyšlení.
Vůbec nevadí, že to byl sněhulák jen na jednu noc. To důležité je, že Kačka má radost z takhle obyčejných věcí, že jí stojí za to se do nich pustit a taky ví, jak na to. A to mi právě dělá tu největší radost.
Jo, abych nezapomněl, tady je:

Snehulak_2016

dvě hodiny deset minut

To memůže bejt jinak, než že všechny zimní radovánky čekaly na mě a na chvíli, kdy bude auto v servisu, abych si to patřičně užil a to v přímém přenosu. V běžných zápisech bych nepsal totéž, co včera, ale tohle jinak nejde. To nebylo totéž.
Nuže tedy ráno ještě trochu připadlo, ale víc jak pět centimetrů sněhu to dohromady nebude. Autobus to nestíhal a přijel o šest minut později, což je pro tento případ opět dost. Navázání na vlak se děje v 7:31. Tedy odjezd vlaku. Dvakrát už měl vlak zpoždění, takže autobus navazoval. Ovšem včera nenavázal. Bylo 7:32, stáli jsme před závorami, vyběhli z autobusu, strojvedoucí i výpravčí nás viděli, jak běžíme od závor a … no co byste řekli? Vlak odjel. Nepočkal ani tu minutu, přičemž dva dny před tím měl zpoždění čtvrt hodiny. Nu což. Zavolal jsme mélaskaváHaničce, která právě vezla Kačku do školy, nasedl jsem na autobus a jel zpátky nahoru na Březovou, tam přisedl do auta a jeli jsme. Suma sumárum trvání cesty dvě hodiny deset minut.
Na cestě domů z Prahy jsem si řekl, že pojedu autobusem jinou trasou, tedy "horem" a třistatřicettrojkou od Břežan. Zpoždění vlaku a auto na kolejích už jsem si užil předchozí den. Všechno funguje, jak má, všechny spoje navazují, žádná tlačenice, až … až pár set metrů za Břežany autobus zastaví, vyhýbá se protijedoucímu autobusu a hup - do příkopu. Pěkně jsme se sklouzli po neposypané klouzačce a bylo. Vlastně nebylo. Tedy nebylo pomoci a počkali jsme na další autobus, který jel jen do Zvole a tam pak hned vzápětí přijel ten do Oleška. Během čekání u Břežan nás ještě ohodil projíždějící sypač pískem. Zřejmě si říkal, že když už to neposypal před autobusem, nějak to musí napravit a posype aspoň lidi.
V Olešku už čekala na konečné Kačka, která měl jet tím autobusem, co byl v příkopu, na gymnastiku. Nejela. Jela až tím, co jsem s ním přijel já. A během čekání vyprávěla paním na zastávce, že jí volal tatínek a je v tom autobusu, co vjel do příkopa u Břežan. Když jsme přijeli, všichni už všechno věděli a Kačka byla děsně populární.
Nu a délka cesty z Prahy - standardní: dvě hodiny deset minut.

jiný měřítko

Sníh maličko připadl, ale mení to pořád nic mimořádného. Spíš taková lehká připomínka, jak by to mohlo vypadat, kdyby byla zima. Těch pár centimetrů stačí akorát na nepříjemnou klouzačku. Něco o tom vím.
Začal jsem totiž jezdit do Prahy tím naším autobusem, jelikož mám auto v servisu. Je vám to báječnej nápad. Autobus spojuje Oleško a Vrané. Ráno je plný lidí a odpoledne jekbysmet. Záměr se očividně zdařil. Ovšem hned včera ráno měl autobus zpoždění. On ten náš autobus navazuje na vlak z Vraného a tak je každé zpoždění nepříjemné. Ale naštěstí měl zpoždění i ten vlak, takže to dobře dopadlo vlastně i díky těm pár centimetrům sněhu.
Odpoledne už to bylo horší. Vláček hned za Zbraslaví zastavil na trati mimo zastávku. Paní, co stála u dveří, vykoukla a hned hlásila, že je tam auto na kolejích a že jen tak nepojedeme. Strojvedoucí to šel omrknout, na cestě blikaly majáčky a vlak stál a čekal, kdy to auto odklidí. Hasiči to stihli za chviličku a protože trať nebyla poškozená, jelo se dál. Ovšem se zpožděním. Pan řidič autobusu, tedy Jaroušek, jak ho všichni našinci zdraví, na nás laskavě počkal, jelikož autobus opět samozřejmě navazuje na vlak a domů se jelo už bez problémů. A navíc s takovým tím pocitem, že už jste doma, poněvadž se v autobuse všichni zdraví, pan řidič je milej a laskavej a všechny nás zná.
Ovšem je tu přeci jen takovej malej mrak na jinak na docela jasném případu. To zpoždění ráno přišlo na hodinu čtyřicet a večer na hodinu padesát pět celkového času cesty. To už je znát.
Nu - začlo sněžit a zima je tu, to se pak na všechno kouká jinym měřítkem.

první sníh

Tuhle zimu to trvalo o něco déle, ale nedá se říct, že bychom se sněhu nedočkali. Včera začal odpoledne trochu padat a výsledkem jsou asi tak dva centimetry čerstvého sněhu. Není to žádná bohatá sněhová nadílka, ale sníh to je. Zvlášť, když už se zimní počasí umoudřilo, přestalo lámat kladné teplotní rekordy a pár dní trošku mrzne.
Výlety do okolí suchou nohou a bez sněhu jsme tedy stihli v hodině dvanácté a teď už jen na běžkách. Nebo radši ne. Na té vrstvičce by to asi moc nejelo. Stačí, že to klouže na chodníku a na silnici.
A teď už jen obvyklá statistika, jak to bylo s prvním sněhem na Olešku v letech minulých:
?.12.2005, 2.11. 2006, 12.11.2007, 12.2.2009, 17.12.2009, 28.11.2010, 17.1.2012, 27.10.2012, 26.11.2013, 2.12.2014, 4.1.2016

muštelka od Pikovic

O nějakých mrazech se letos rozhodně kolem svátků nedalo mluvit, takže s bruslením to nebylo nijak horký. Zkusili jsme tedy alespoň naše obvyklé zimní výlety do okolí.
Na Silvestra již tradiční pochod do Davle, ktyrý lze samozřejmě daleko spíš označit za procházku na oběd, ikdyž, pravda, trochu delší.
Nu a v sobotu jsme si opět s kamarády vyšli na Ďábel. Tentokrát s námi šli i Juráš s Álou, což byl svátek, jelikož na Ďáblu ještě nebyli. Když tedy svátek, tak pojďme ulovit tu druhou kešku , co si jí tam už roky suším pro nějakou vhodnou příležitost. Inu, byla tam, děti si jí zalogovaly, Juráš jim asistoval a tak už máme na Ďáblu obě dvě. Tahle je u tý cedulky a vrcholový knihy se středem Čech. Nu a když výlet, tak pojďmě k Sázavě podívat se na muštelky. Předevčírem na Davli jsme žádné nepotkali, tak snad budou u Pikovic. No jo, ale nebyly. Kam se poděly, těžko říct. Možná někde spaly. A tak jsme šli podél Sázavy a vyprávěli si, jak tu ještě před dvěma lety byly nutrie a jak se jim v Krkonoších říká muštelky. Tedy především v těch pohádkách o Krakonošovi. A jak tak povídáme, kus cesty pod Pikovicemi najednou ve vodě něco plave a vona je to jedna muštelka. Sama, ale pěkná. Nuže honem zalovit v baťůžku, vyhledat jablko a nabídnout muštelce.
Ano, bylo to velké lákadlo a nutrie neodolala. Dala se krmit z ruky. Tady je:

mustelka_od_Pikovic