WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

sedmkrát v Sázavě

Počítám, že ani nepočítáte, kolikrát jste jeli Sázavu. Je to takovej pěknej výlet na jeden den a máme to za humny, takže ani my jsme tuto kratochvíli neopomněli. Tentokrát pořádal Tomáš výlet pro oddíl wushu a to jsme nemohli s Matějem vynechat. Kačka to naopak vynechat musela, protože měla závody v gymnastice, takže jsme neděli strávili v kánoii jenom my, kluci. Ovšem Matěj jel s jedním z kamarádů a mě odkázal na jiného kamaráda, že prý estli nám to nevadí. Nevadilo.
Jen jsme radši neroztruboval, že na kánoi budu sedět poprvé. Vždycky jsme totiž tyhle legrácky podnikali na raftu, což je mnohem stabilnější plavidlo. Ukázalo se, že tomu tak skutečně je. Všechny jezy jsme sice sjeli v pohodě, ale cvakli jsme se vždycky až dole. Nebudu tady zastírat, že vina byla jistě na mé straně, jelikož s tím nemám tu zkušenost. Takže jsme se votočili celkem sedmkrát a z roho jednou jaksi plánovitě, protože jme šli zachraňovat Matěje, poněvadž se taky cvaknul a nějak mu uplavala loď a on sám to nedokázal zastavit, už jenom proto, že utopil boty, které neměl na nohou, ale v lodi, což byla zásadní chyba.
Nu, lodí jsem vytáh v neděli celkem devět. Sedm "našich" a dvě cizí, když už jsme se naučili, jak se správně žbluňká do vody.
Báječnej vejlet to byl. Jen možná víc koupací, než jsme původně plánovali, ale koneckonců, proč se takhle v květnu nekoupat i v Sázavě, když doma v bazénu už jsme se před týdnem taky koupali.

ps
a proč to píšu v něděli večer?
Abych to nemusel odložit o týden. O ten týden, co budu mimo woleschko.

poslední film Jana Švankmajera

Kdepak, to já normálně nedělám. Nejvejš tak … no …. třikrát za deset let.
Tedy ono k tomu ani není moc příležitostí. A právě teď se zrovna jedna nachomejtla. Totiž o mojí zálibě ve filmech všeobecně a v těch ne úplně středoproudovězábavních zvlášť se všeobecně ví. Pochopitelně, že můj archiv obsahuje i kasovní holywoodské trháky či pana radu Vacátka, na kterého se teď občas s dětmi podíváme, ale s některými vychytávkami si prostě dělám radost. Naposled to byl třeba strašidelný film z roku 1945 o snech, na kterém jsme byli tenkrát v kině Klub a jehož název mi pomohl odhalit filmový přítel pan Soukup a jeden z laskavých čtenářů woleschka. Psal jsem o tom
tuhlec a tady. Mimochodem opravdu vřele doporučuji. I po letech je to skvělé pokoukání. Zvlášť pro ty, kterým vrtá hlavou, jak je to vlastně s tím, co se nám zdá.
Nu a teď je tu ta příležitost.
První byla, když jsem se mezi prvními podepsal pod petici na vydání Markety Lazarové v důstojném provedení. Petice snad nastartovala nějaké procesy, které vedly k jejímu restaurování a vydání.
Podruhé jsem měl příležitost podpořit kupováním netuctové filmy, které vydával právě pan Soukup a které, pokud ještě zbyly, doporučuju k výběru a poté ke koupení (
zde) a ke shlédnutí dle vaší nátury.
Nu a potřetí během těch deseti let mám příležitost, ke které mě opět přivedl pan Soukup. Znáte pana Švankmajera? No já ho taky neznám osobně, ale jeho filmy mám všechny. A doufám, že přibude ještě jeden a ten budu mít taky. Totiž pan Švankmajer se chystá natočit svůj film poslední a na dofinancování shání peníze. A to je ta příležitost. Rád přispěju nějakou částkou přiměřenou mé kapse na to, aby ten film vznikl. A pokud chcete i vy, můžete si připojit.
Tady je odkaz na stránky, kde si můžete vybrat. Myslím, že je z čeho vybírat. A na ten film už se vážně těším.

když se vám ztratí díra

Důl, to je díra v zemi, tu vám můžou zatopit, zasypat, ale vzít …? Tolik vážený pan kolega Cimrman, co se děr týče. Moje zkušenost s touto problematikou až dosud nebyla nijak bohatá. Teprve včera jsem pochopil, že i díra se může ztratit.
Totiž je tu taková záležitost s kabelama.
Už při stavbě domu jsem věděl, že do něj kromě nábytku a rodiny přijdou i kabely. Stěny jsou prolezlé stovkami kabelů. A to není všechno. Některé, na něž na začátku nebyl čas a vlastně ještě neexistovaly, přicházejí postupně. A tak vznikají klubka propletených kabelů, prodlužovaček, napájení, sítě, vodičů k reproduktorům … Zkrátka kabely se množí exponenciálně. Nu a na jedny kabely jsem měl políčeno už na začátku. Věděl jsem, že tady někde bude zdroj zvuku a asi támhle někam přijdou umístit reproduktory. Takže jsem pánům od kabelů zadal úkol, aby mi tuhlec odtud až támhle natáhli ve stěnách husí krk a ten zaslepili a vytvořili tak přípravu pro budoucí vodiče. Celé ty roky o tom vím a záslepka je na svém místě. Včera jsem se rozhodl tuto utajenou cestu stěnami konečně využít pro ty kabely. Sejmul jsem krytku, povytáhl husí krk a šel odstavit skříň, za kterou měla být ta druhá záslepka. A co myslíte? Nebyla! Ztratila se. Ta díra do zdi, kterou jsem tam chtěl udělat a o které jsem byl až dovčera přesvědčen, že tam je, tam nebyla. Prohlédl jsem leza po čtyřech celou stěnu u podlahy, proklepal, odstavil jsem botník podél té samé stěny, ale z druhé strany, opět prolezl, prohlédl … nic.
Díra se ztratila.
Konec toho husího krku mám. Výstup, tedy jednu díru taky mám, ale začátek a ta vstupní díra se prostě ztratily. Kam se mohly ztratit a jestli vůbec se díra může ztratit, to nevím. Teď přemejšlím nad metodou, jak jí objevit. Napadá mě cvičená myš, která by prolezla od konce na začátek a tam by vyslala signál, podle kterého bych jí i s tím začátkem našel. Ale kde jí vzít? Nebo pouštět do toho konce kouř a hledat, kam půjde. No jo, ale jak tam tan kouř nafoukat, když to nemá tah a ten začátek je kdoví kde zaslepenej.
Taky bych moh' do toho konce hulákat a někdo jinej by chodil po domě a poslouchal, odkud ze stěny ten zvuk tou trubkou půjde.
No fakt nevim, jak ten začátek najít. Teda jestli tu vůbec někde je. No musí bejt, když konec mám. Jenomže kde?
No prostě je to lapálie, když se vám ztratí díra.

bezva parta

Už jsem tu někdy psal o vyšší verzi čili o apgrejdu? Ale jistě že ano, už jsem tu softvérové firmy pranýřoval, jen si nepamutuju, kdy to bylo. Taková zpětná vazba, to je věc potřebná a neškodí, když se člověk občas ozve, že není úplně se vším spokojenej.
Nuže tedy dnes ráno na mě zase vybaflo hlášení "software upgrade available". Tentokrát to nebyl vobyčejnej apdejt, ale vážnej apgrejd. Právě té aplikace, ve které si píšu woleschko. A že prej děsně ušetřím, když si ho eště dneska koupím. Celejch štyrycet doláčů! Dyž zaplatim devětapadesát. No a dybych prej nechtěl, nevadí, že prej pro tem můj starej softvér maj aspoň ten apdejt a ten že je prej zadarmo.
Híml kruci tyrtl! Poslední verze, která chodila byla ta předchozí. Ta současná furt padá a někdy musím restartovat počítač, abych vůbec moh' woleschko nahrát na síť. Koupil jsem si jí, hned, jak vyšla, protože jsem jim naletěl, jak prej je dokonalá. Dodnes jí záplatujou.
Tak jsem si před chvílí stáh' alespoň tu vosumadvacátou záplatu a nezbejvá, než doufat, že to třeba tentokrát v téhle opravené verzi vyřešili. Rozhodně mi to teď píše "You’re up-to-date!".
To jsem si vážně voddych.
A ulevilo se mi i podruhý, když jsem se podíval na stránky vývojářů. Ta zbrusu nová verze vyžaduje zbrusu novej systém. A ten nemám a nechci. Takže mám vlastně po starostech.
No nejsou ti kluci vývojářský bezva parta?

poslední výsadkář

Stih' jsem ho na poslední chvíli.
Už měl nakročeno přes práh a protože něvěřil, že by ho při jeho prvním kroku nikdo nevyfotil, čekal, jestli si to třeba ještě někdo nerozmyslí.
Rozmyslel jsem si to.
Hned jak jsem vstal, šel jsem se podívat, co kosi v hnízdě. Ono totiž přes noc napršelo nějakých 16 mm, tak jsem byl zvědavej, jestli jsou už po tý sprše usušený.
No jak píšu: stih' jsem to jen tak tak. Poslední kos už měl nakročeno z hnízda a čekal, až ho při tom výsadku vyfotím. Fotka se zdařila a třetí z bratří se vydal do světa.
Tož ať vám to lítá, kluci!

A tuhlec pro laskavé čtenáře je ta poslední dnešní fotka kosího výsadkáře

P5240142


a ještě pár obrázků ze soboty jako přívažek, abyste viděli, jak vypadá tříhlavá kosí saň:

P5210030

P5210062

P5210068

P5210228

P5210252

P5210272

P5210297

P5210380

P5210535

dvě plus tři

Záhady jsou nejzajímavější, když jsou. Pokud jsou vyřešeny, už to nejsou záhady a jejich zajímavost prudce klesá pod bod mrazu. Koho by zajímala oblast 51, kdyby tam byla odjakživa jenom poušť a nic jiného. A stejný je to s těma deskama.
Pod tíhou zodpovědnosti jsem se málem doznal k strašlivému zločinu, totiž k tomu, že jsem ty desky s potvrzením zasel někam já. V každém případě jsem došel k paní doktorce pro kopii potvrzení, což má hned dva důsledky. Za prvé jsem to tentokrát už pohlídal, udělal kopie a neztratil je ze zřetele a za druhé máme teď potvrzení dvě plus tři kopie. Včera večer totiž, když si balil na školu v přírodě, přišel Matěj s deskami, které byly nenávratně ztraceny a pravil:
"Tatínku, já ty desky našel v poličce, ale fakt nevím, jak se tam dostaly. Já si doteď myslel, že jsem ti je dával."
Inu myslet, jak říkávala moje babička, znamená hodně vědět. Tedy ona neříkala hodně, ale ta první dvě písmena tam byla.
Tož záhada s deskami je vyřešena a to v neděli o úplňku, což by mohlo alespoň trošku toho záhadného na tom případu zanechat. Ale nezanechá.
Matěj to prostě zašantročil a my mu na to všichni skočili.

druhý týden bez skořápky

Kosi za sebou mají další (nestihl jsem to přesně odpozorovat, ale myslím že necelý druhý) týden bez skořápky. Vypadá to, že nakonec zůstali jenom tři, protože ten čtvrtej z vajíčka už asi nevyleze. Ovšem mají se k světu a rostou jako z vody. Před týdnem ještě neviděli a dneska už koukají a natahují zobáky. Tož tady jsou:

kosi_160518

stopy mizí v pátek třináctého

Detektivní příběhy mívají pokračování a to zvlášť v případech, kdy záhada zamčeného pokoje není objasněna hned v prvním díle. Nuže tedy ta moje záhada s deskami vyřešena nebyla a proto pokračuje. Podle některých indicií by se totiž mohlo začít jevit jako pravděpodobné, že viníkem zmizení není tajemné místo uprostřed našeho domu, kde mizí předměty, ale že viníkem jsem já. Ovšem důkazy na to zatím nejsou a desky s potvrzeními jsou stále v jiném vesmíru.
Totiž: podrobil jsem paměť zevrubné prohlídce a při úklidu vzpomínek jsem si vzpomněl, že v pátek, to jest den po záhadném zmizení dokladů, jsem v kanceláři cosi kopíroval. Ale nebyl jsem si jist, zda to byl v pátek. Ke vzpomínce se pojil ještě krátký rozhovor s kolegou o rozpasovanosti barevného obrazu, který ovšem pro kopii dokumentu neměl význam. Zeptal jsem se tedy kolegy bez návodných otázek, zda si na tu situaci taky vzpomíná. Děl, že to mohlo být v úterý nebo v pátek. A dál že si vzpomíná, že měl na stole opravovaný počítač.
"Jo, a říkal jsi mi, že jsi právě musel vyměnit teplotní čidlo …", vzpoměl jsem si já.
"Tak to bylo v pátek, protože čidlo jsem vyměnil až v pátek."
"V pátek třináctýho!"
"Jo."
Takže jeden fragment příběhu bychom tu měli. S největší pravděpodobnosstí jsem ty desky s dokumenty měl den po jejich zdánlivém zmizení a dělal jsem záložní kopie těch potvrzení. V kopírce nezůstaly a ani jinde jsem je zatím nenalezl.
Příběh záhadného zmizení tedy pokračuje, ovšem máme tu další přitěžující okolnost: stopy mizí v pátek třináctého.

záhada s deskami

Nevěříte na kouzla, čáry a záhady? Já taky moc ne. I když …
Blíží se konec školního roku a s ním i školy v přírodě. Na školu v přírodě potřebujete dítě školou povinné a povinnou výbavu jako je kartáček na zuby, tepláky a potvrzení od doktora, že se potomek nachází v zachovalém stavu a je schopen být do přírody vpuštěn.
Pro bumášku jsme byli s Matějem minulý týden. U paní doktorky jsem pak vstrčil desky s potvrzením pro něj i pro Kačku Matějovi do tašky, aby se to cestou nepomačkalo. A to byl poslední okamžik, kdy jsem ty desky viděl. Už dva dny je hledáme.
Matěj nejdřív tvrdil, že mi je dal. Pak to upřesnil, že je dal na stolek ve světnici a řekl mi, že je tam dává. Prohledali jsme světnici, obě pracovny, Matějovu tašku, Kaččinu tašku, oba pokojíčky, stohy sešitů a učebnic … a desky s potvrzením nikde.
Bermudskýmu trojúhelníku se musej vzteky kroutit odvěsny, když vidí, jakou má tady u nás v Olešku konkurenci. Já vůbec nevím, že by mi Matěj něco o deskách říkal. Kačka vůbec nic netuší, mábystráHanička jen slyšela, že jí říkám, že má Matěj ty desky v tašce … Matěj je prý z tašky dal na ten stolek …
Není pomoci. Potvrzení nejsou, desky nejsou, budu muset jít k paní doktorce znovu a požádat o duplikát, a přiznat se, že nám mimozemšťani unesli desky i s tím potvrzením.
Protože jinak si tuhle záhadu nedokážu vysvětlit.

už to nevrčí

Když na vás vrčí pes, obvykle to vezmete jako upozornění, že tohle není vhodná chvíle na hraní, a jdete si raději po svých. Pokud na vás vrčí ložisko, většinou se rozhodnete si s tím nějak pohrát, abyste nemuseli chodit po svých. Tedy přesněji řečeno: když máte pocit, že na vás vrčí ložisko kola vašeho auta, zajedete s tím do opravny, aby si s tím pan mechanik pohrál a vrčet to přestalo.
Nuže já už mám skoro rok pocit, že na mě to ložisko vrčí. Jenomže tak nějak málo. Nejistě a slabě. Ale pořád se to mírně zesiluje. V servisu jsem s tím byl už třikrát a vždycky to dopadlo tak, že si s tím pan mechanik pohrál a na nic nepřišel. Až ta poslední, třetí návštěva měla za výsledek odborné pokývání hlavou a diagnózu, že by to snad mohlo bejt pravý přední, tak abych přijel až budu mít čas a že si s tím pohrajou.
Včera se to hodilo. Přistavil jsem vůz do servisu v této věci počtvrté a že tedy uviděj, co to tam vrčí. No a viděli. Totiž slyšeli. Nebylo to prvavý přední ložisko, ale levý zadní. Proto to vrčelo tak slabě. Ovšem když mi to pan technik předával, nechal si otevřená vrátka, jelikož mě zná. Děsně mu do toho totiž mluvím.
"Tak to nakonec bylo levý zadní ložisko," povídá, "ale jak jsem to projížděl, tak jsem tam zaslech zase něco dalšího, ale možná to nic nebude. Však uvidíte, až s tím budete dýl jezdit."
No, měl pravdu.
Vrčení zmizelo a teď poslouchám, co by tam tak bylo ještě slyšet.
Ale možná tam opravdu už nic není. Jenom jsem se nechal nachytat na vlastní udičku. Inu jak říkám: už mě má pan technik prokouknutýho.
Ale co, důležitý je, že to nevrčí.

Steam Computer

Alespoň nějakou krabici od bot měl v ruce každý. Krabice jsou totiž potřeba jako základní přepravní a skladovací nástroj. Krabice jsou druhu i účelu rozmanitého a jsou i krabice zvlášť umně vyvedené sloužící ku okrase.
Ovšem aby se v krabici skrýval parní počítač, to tu ještě nebylo.
Tedy vlastně bylo.
Totiž v sobotu bylo na výstavišti malé pozdvižení kolem křtu předmětné krabice. Nakladatelství Albatros, které vydává Ondřejovy knihy, přijalo nápad hodný geniálního šílence a připravilo souborné vydání trilogie Tajemství pěti světadílů vetknuté do útrob parního počítače. Ondřej mi udělal radost a pozval mě na tu trachtaci, čímž se přihodilo, že mě vytáhli i na pódium a nechali zakoktat pár vět o setrvačnících, což je důležité téma našeho literárního sporu ve steampunkovém světě vzducholodí vznášejících se nad pěti světadíly.
Nu a pak bouchla zátka od šampaňského a křtili jsme. Ale jen tak šetrně, abychom ten počítač neubryndali.
Pokud byste byli zvědaví, jak takový parní počítač od malíře Martina Zhoufa vypadá, vydejte se do knihklupectví nebo přímo do Albatrosu. Tam ho jistě najdete. Nedá se přehlédnout.
A nebojte, pára z něj nejde, ovšem nedá se vyloučit, že při čtení budete napnutý až k prasknutí.
Tuhlec je malá návnada:

SteamComputer

ve čtvrt

Ono se vstáváním je to vždycky na pováženou. Člověk tak nějak lne k tomu nevstávat a válet se dál, jenomže pak mu to nedá a stejně vstane. Ovšem vstávání a probouzení není totéž. Já si třeba musím před psaní deníku ještě udělat kafe a něco si někde přečíst, abych se probudil. Jako třeba včera. Kafe už mám, přečteno něco z novin taky a píšu první větu o kosech, když tu přijde Kačka.
Je tři čtvrtě.
"Kačko, co tu tak brzy děláš, dobré ráno."
"Já ti jdu jenom, dobré ráno, tatínku, připomenout, že v sedm patnáct musíme být ve škole, protože jedeme do toho Liberce. Tak aby ses šel rychle osprchovat."
"No to je výborný. To sis teda vzpomněla brzo. Proč jsi mi to neřekla včera?"
"Řekla."
"Neřekla."
"Řekla jsem to mamince."
"Aha. Jenomže do školy tě vezu já."
"Ale mamince jsem to řekla."
"No jo, to je fajn. Tak já to tady rychle dopíšu a jdu do tý sprchy."
Poslal jsem fotku s kosím hnízdem na síť a utíkal do koupelny. Tam si povídali Kačka s moučipernouHaničkou.
"Teda na to, že máte bejt za čtvrt hodiny ve škole tu máte docela veselou zábavu," povídám a hrnu se do sprchy, abych to stihnul.
"Za jakou čtvthodinu?"
"No ve čtvrt, říkala Kačka. A už je celá."
"No to je."
"Tak vidíš, jak jseš v klidu. Honím se tu jenom já."
"Taky je mi to divný."
"Co je na tom divnýho. Dyť to nestihnem."
"Ale stihnem."
"No tímhle tempem teda nevím jak."
"Máme spoustu času."
"Jakýho času. Čtvrt hodiny je dost času?"
"Jakou čvrt hodinu?"
"No dyť tam máme přeci bejt v sedm patnáct."
"To máme. A je právě šest!"
"Cože?! Šest?"
"Šest."
"Aha …. a já byl vyplašenej, že už je sedm. Kačko, tys vstala o hodinu dřív?"
"Když já už se nemůžu dočkat."
"No jo. Tak já se teda jdu osprchovat, když už jsem tady. Takhle to v klidu stihnem i se s nídaní."
A teprve v té sprše jsem se probudil.

3 + 1

Chvíli jsem si hrál s myšlenkou, že sem ten obrázek umístím jako hádanku, ale pak jsem myšlenku odehnal. Tohle hádat nebudeme, to je jasný. Jak už jsem totiž předevčírem předpovídal, tak se stalo. Z vajíček na hnízdě se pomalu klubou kosi. Právě před dvěma dny večer tam byl jeden mrňavej a včera večer už byli tři. A jedno vajíčko.
Takže tu máme je 3+1:

3+1

neovlivnitelné vlivy

Cesta tam byla rozhodně lepší, než autem. Tedy mám na mysli tu cestu do Opavy.
Ono autem to není žádnej děsuplnej zážitek, ale v podstatě jste při cestě tam a zpátky ten den řidičem něco přes osm hodin. Tři a půl je to čistého času jízdy a nějaká půl až třičtvrtěhodina na jednu cestu navíc je tankování a zastávka na kafe a sendvič, kterej si stejně vezmete s sebou, protože jinak byste se zdrželi ještě dýl. Nu a vlakem je to podle jízdního řádu i s čekáním na přípoj hodin pět. Čistý čas jízdy je kolem čtyř hodin. Když to porovnáme a připočteme zádrhele na dálnici, které tam teď jsou, vede jasně vlak. A to téměř od "domu k domu", protože mi to jede z Vraného až k cíli v Opavě. Chce to ale tři přestupy a to zdržuje. A v tom je taky ten zakopanej pes.
Totiž tam to jelo jako po másle. Pendolino se zpozdilo jen o dvě minuty, navazující dva spoje navázaly a byl jsem na místě na vteřinu přesně a to jsem si ještě užil zakázané přecházení kolejí na zastávce místní lokálky, jelikož je tam nachystanej schůdek z betonového pražce a pěšinka vedoucí přes trať přímo k mému cíli, což je nějakých dvě stě metrů od zastávky.
No jo, ale zpátky to bylo jinak. Pendolino jelo stejně rychle a nezpozdilo se ani o minutu. Jenomže startovalo o patnáct minut později, což odůvodňovali otáčením soupravy. To jsem jim nevěřil, ale něco si holt vymyslet museli. Těch patnáct minut dokonce stáhl strojvedoucí cestou o pět minut, ale v Praze to bylo málo, protože přesně v minutu příjezdu mi odjel Posázavskej pacifik, kterej nečekal. No a ten druhej jel až za půl hodiny a byl navíc zpožděnej o dvacet minut, protože museli přistavit jinej, jelikož tomu správnýmu se cosi přihodilo a nepustili ho na trať. Suma sumárum, cesta zpátky trvala šest hodin.
Má to ovšem nečekanej konec. MojepracovitáHanička byla včera taky na cestách a měl jsem on-line přenos z dálnice. Tam nabrala skoro dvě hodiny zpoždění, když čekala na kolegu, kterej se zasekl v zácpě před nějakou nehodou. Takže vlastně se dá říct, že to nakonec bylo rychlejší vlakem a to i s tím dvojitým zpožděním.
Inu, cestování holt ovlivňuje spousta vlivů, který člověk neovlivní. V tom aby se čert vyznal.

Pendolinem do Opavy

Při podrobné analýze jsem vypátral, že do Opavy dojedu jen asi o tři čtvrtě hodiny pomaleji vlakem, než autem. Pokud by se počítala jen čistá doba jízdy, pak je to na stejno.
Tedy dneska jdu zkusit, jak fungují České dráhy. V Pendolinu už mám nachystanou židli, tak mi držte palce, ať při těch přestupech nezabloudím.

týden na hnízdě

Po týdnu je třeba podat zprávu, jak je to s tou naší kosicí.
Inu jak by bylo. Pořád sedí na hnízdě a pořád sveřepě kouká a ani se nehne i kdyby jste jí civěli z půl metru přímo do obličeje. Musí si uhájit to svoje a zatím to vypadá, že jí to vychází.
Kosi sedí na vajíčkách asi tak dva týdny, takže se dá očekávat, že koncem tohohle týdne, pokud půjde všechno podle zaběhnutého přírodního jízdního řádu, budou v hnízdu malí kosové. Uvidíme. Podám průběžně zprávu. Dnes obrázek přísné kosice:

kosice160507

přechod Merkuru

Přechod pro chodce v nikom nevzbuzuje zájem. Ovšem když přechází Merkur a to nikoliv přes silnici, ale přes Slunce, je z toho celosvětová astronomická událost. Ta slovy doktora Choholouška nastává maximálně třináctkrát za století. Nu a protože je to taková událost, chystá se na ní celý astronomický svět. Bude se pozorovat a filmovat a fotografovat. Ale pozor! Bez očouzeného sklíčka v žádném případě!
Pro ty, kteří v pondělí 9. května odpoledne nebudou mít sklíčko nebo čas či podmínky ke sledování té malinké tečky posouvající se přes sluneční kotouč, je tu samozřejmě i hodně jiných způsobů, jak se na přechod Merkuru podívat. Například plánovaný živý přenos, který můžete
sledovat tady. Spoustu dalších informací včetně simulace, jak to bude vypadat, naleznete na stránkách Astro cz tady a tady a jistě ještě na dalších místech.
Tak na to v pondělí mrkněte, ať se nemůže říct, že jste se netrefili na přechod.

Plácnem si?

"Plácnem si?"
"A to víš, že jo, Cyrdo, a co vlastně chceš?"
"Co bych asi tak chtěla? Podrbat za ušima přece!"
"Dyť zrovna večeřím."
"No a co? Vod tý doby, cos' přišel domů, sis mě všimnul jenom jednou. To je nějakej pořádek?!"
"Ale prosimtě, tebe přece nejde přehlídnout, válíš se mezi dveřma a každej tě musí překročit."
"Já se neválím!"
"A co teda děláš, dyž se neválíš?"
"Já dohlížím na to, jestli jste všichni doma."
"No to jsme, jak vidíš."
"Vidím. A taky vidím, že mě nikdo nemucká. Tak si plácnem?"
A Cyria pořád stojí na zadních, levou tlapu položenou na desce stolu a pravou napřaženou a rozataženou jako hokejovou lapačku.
"No jo, plácnem si."
Plácnu si s Cyrdou a začnu jí drbat za ušima.
Dosáhla cíle, nechá se pomuchlat, umeje mi ruku a pak si lehne do kouta za mojí židlí, ze kterého má přehled, jestli dojídáme, co máme na talíři.
Protože jinak by to nebyl žádnej pořádek.

gravitační vlny v ložnici

Určitě jste četli něco od Dänikena, od Součka či od jiného záhadologa. Tyhle věci lidstvo neomrzej, ostatně knížky právě zmíněných pánů mám pochopitelně v knihovně. A teď se mi cpou i do postele. Tedy ty záhady, nikoliv Souček s Dänikenem.
Určitě znáte ty putující kameny v Údolí smrti v Kalifornii. Nechávají za sebou cestičky a nikdo zatím úplně přesně neví, jak se pohybují. Jsou tu teorie o ledu sloužícím jako sáňky, ale to prý neplatí úplně pro všechny kameny a tak se zkoumá dál.
Já v posteli kameny nemám. Zato tam mám polštáře. Pochopitelně, co by taky v posteli dělaly kameny, že. No jo, ale ony se ty polštáře začaly pohybovat. Samozřejmě takovej ten běžnej pohyb, kdy si s polštářem děláte ve spaní, co potřebujete a posouváte ho tam či onam, tak ten pohyb tu neřeším. Je tu jiný případ. Už pár nocí se jeden z polštářů v noci potají vytratí z postele a ráno ho najdu někde na zemi. Nejčastěji v nohách. Jenomže si vůbec nejsem vědom toho, že bych ho tím směrem odstrkoval. Ráno polštář hledám a zatím ho vždycky najdu, ale úplně mimo očekávané hranice pohybu dobře vychovaných polštářů.
Takže je tu záhada. Že by působení mocných gravitačních vln
nově objeveného vysoce hmotného tělesa za dráhou Saturnu mělo vliv nejen na bouře na Uranu, ale i na moje polštáře? Inu, kdo ví. Chtělo by to prozkoumat podrobněji. Ovšem na to já nemám myšlenky. Já totiž tou dobou, co se ten polštář pohybuje, spím. A to mi přijde daleko příjemnější činnost, než luštit vliv gravitačních vln v ložnici na pohyb polštářů.

stát a doprava

Na začátku pohádky Byl jednou jeden král je celník. U závory. Vybírá mýto nebo clo, prostě ztělesňuje podstatu celnictva jako instituce. Já to s celníkama neumím jako ta babička a tak musím zaplatit, aby se ouřadu a státu dostalo, co mu patří. Takže jsem se dostavil včera na celnici, vyzvedl si průvodku, předal účty a čekal na verdikt.
"No jo, vy tu máte dopravu zdarma," děl pan celník za okýnkem.
"Jo, mám."
"Ale vono je vod prvního května nový nařízení, že tam tu dopravu musím připočítat."
"Heleďte, já nechci vypadat jako kverulant, ale když za dopravu nechce zaplatit ani dodavatel, ani dopravce, tak komu teda mám tu dopravu zaplatit? To mi není jasný."
"To né, za dopravu né, ale k celkový ceně pro výpočet musím tu dopravu přidat."
"Aha. A jakou, když tam žádná cena není?"
"No to už já nějak zpracuju, támhle si sedněte."
Sednul jsem si a přemejšlel, jak dlouho státu vydrží tenhle podvod.
Je jasný, že doprava zdarma není zdarma. Prodejce má s dopravcem dohodu, že se ty peníze za dopravu k tomu špeditérovi nějak dostanou a jsou už obsažený v ceně zboží. To ovšem náš stát nevidí a tak si vymyslí průměrnou cenu dopravy a tu zdaní, aby bylo na platy daňových ouřeníků.
Mě je jasný, že státní aparát potřebuje čím dál víc peněz a že je někde vzít musí. Ale tahle konstrukce už mi přijde vážně hodně ujetá.
Já jsem vlastně potrestanej za to, že šetřím svoje vlastní náklady. Kdybych si nechal dát plnou cenou za dopravu k té ceně balíčku, tak by byl stát spokojenej a nemusel by mě pronásledovat za to, že jsem držgrešle a hledám firmu, co mi pošle zboží na své náklady.
Inu, když tak vidím ten stát, někdy mi nad tím zůstává rozum stát.

na kočičí stezce

Týdenní výpadek deníku jsem si naordinoval spolu s paní doktorkou z pohotovosti, která mi potvrdila, že je potřeba brát penicilín a bejt v klidu. Když v klidu, tak úplně a tudíž nebylo o čem psát.
Ale o víkendu jsem s tím seknul a to především proto, že mi došel ten penicilín no a taky bylo docela hezky, takže drobná činnost na zahradě nezaškodí.
A jak tak mápracovitáHanička cosi činí, přijde na to, že máme v jednom keři zase hnízdo.
Jo, je tam, kosice sedí na vajíčkách. Kouká krz větvičky a nehne se, ani když jste metr od ní. Druhé hnízdo jsem našel v dalším stromě, jenomže to se zdá být opuštěné. Takže co teď s tím kosem? Nechat ho být, řeknete si. No jo, to máte pravdu, jenže ona si ta kosice postavila bejvák zrovna pod místem, který od nepaměti používají kočky k přelejzání našeho plotu. Sára tu stezku tenkrát založila a dokud byla na živu, hlídala si jí se vší kočičí vážností. Teď běhá po věčných lovištích a tuhle pozemskou stezku přenechala k užívání jinejm chlupatcům. Což ovšem ta kosice zřejmě netuší.
Co s tím?
Přenášet hnízdo je nesmysl. Zkusil jsem tedy udělat překážku.
Ono je to v takovém místě, kde se plot zdvihá o úroveň výš a dá se právě po té vyšší podezdívce přejít a skočit dovnitř do zahrady. Zalátal jsem tedy to nebezpečné místo takovým trojúhelníkem spleteným z plotového drátu. Třeba to kočky nepřelezou a odradí je to. Alespoň na tu dobu, než se kosi vylíhnou a odletí.
A příště si snad ti ptáci vyberou lepší místo.
Co je to taky za nápad, dělat si hnízdo přímo na kočičí stezce.