WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

dva filmy v jednom

Tak, máme tu pátek a případy tohoto týdne se uzavírají. Některé ovšem pokračují.
Pokračování má Matějův zámek. Ten novej, co jsem mu donesl, byl malej, načež mu ho někdo čórnul, čímž vznikla potřeba dalšího zámku, takže dostal druhej novej, kterej je už snad dost velkej a snad mu do konce školního roku vydrží.
Naopak ku konci se blíží kinopůst a já si dnes večer budu moci přestat hrát na asketu, který si klidně celý týden dokáže odepřít Star Wars, a budu moct' konečně pustit poslední pokračování, které jsem donesl už v pondělí, což mi bylo prd platný, jak jsem si posteskl už v minulém zápise.
Nu a na úplném konci je filmová hádanka. Je rozluštěna! Ba dokonce je rozluštěna víc, než jsem čekal. Poradil mi totiž přítel ze
Zóny a ozval se mi i jeden laskavý velmi moudrý čtenář. V obou případech se trefili přesně. A díky té trefě jsem přišel i na další film, na který jsem si vzpomínal jen opravdu velice matně. Vím jen to, že v něm důležitou roli hrála loutka s klapavou čelistí a groteskním vzhledem. A vono je to všecko jinak. Ony jsou to dva filmy v jednom. Ten povídkový film, na který jsem si nemohl vzpomenout, obsahuje jak povídku s vozkou pohřebního vozu, tak i tu s loutkou, se kterou vystupuje břichomluvec. Tedy jde o opravdu dost starý film z roku 1945. Přízraky noci se to jmenuje a pokud si o něm chcete zjistit víc, je třeba tuhle na ČSFD nebo i na Wikipedii. A dá se i koupit za pár liber v bazaru. Jen jsem si prohlédl obrázky, hned mi začaly běhat po zádech "príjemné zimomriavky", což je parafráze na jeden výbor ze strašidelných povídek ve slovenčině, který jsem si v době, kdy jsem chodíval do Klubu, taky pořídil.
Inu, pokud se rádi bojíte, máte tu hned dva náměty, jak se do toho pustit hezky z gruntu.
Tož hezké strašidelné večery. Ostatně čarodějnice už jsou tu za pár dnů.

ps
oběma pánům vřele děkuji, takovýho pamatováka jako oni nemám

na heslo

A je to pod zámkem, říkáme si pravidelně s úlevou ve chvílích, kdy otočíme klíčem, či zaklapneme zámek. Ovšem myslíme při tom i na to, jak zámek otevřít? Pochopitelně ano. Všechny ty systémy si nejdřív prověříme a přesvědčíme se, jestli máme klíče v kapse. Obvykle před tím, než ty dveře zabouchneme. Někdy to nevyjde a proto máme všelijaké pomůcky, jak čelit zamčenému zámku, když k němu nemáme klíč. Píšeme si hesla na papírky, dáváme klíče pod rohožku a vůbec děláme všechno pro to, aby to pod zámkem nebylo na furt i kdybychom ztratili klíče.
Matěj dostal ke své školní skříňce zámek na heslo. Aby nemusel pamatovat na klíč. Stačilo si pamatovat heslo. Předevčírem přišel, že by potřeboval zámek novej.
"Copak, zapomněl jsi heslo?"
"No, zapomněl."
"To není možný, čtyři čísla …"
"No jo, ale já je musel měnit."
"Ježkovy voči, proč, prosimtě?!"
"No protože von mi Anton furt koukal přes rameno a pak mi ten zámek vodemykal. A tak jsem teď už to heslo zapomněl a tak mi paní učitelka musela zámek přeštípnout."
"No to máte teda vypečený hry."
Matěj dostal novej zámek na klíč a já teď budu čekat na chvílí, kdy ho ztratí. Protože to pak budeme muset pořídit nějakej úplně jinej systém. Například na otisky prstů. Jenže ani tím si nejsem moc jistej. Voni kluci dycky přijdou na způsob, jak na něj vyzrát.

filmová hádanka pro pamětníky

Když už jsme u těch filmů, mám tu jednu hádanku. Není to sice ona dřívější fotografická hádanka, které jsem přestal publikovat, ale hádanka pro pamětníky. A to včetně mě, protože já taky nevím.
Totiž: už dlouho si nemohu vzpomenout na název filmu, na kterém jsem byl někdy kolem roku 1979 v Klimentské ulici v kině Klub. Možná jste tam taky chodívali. Ono ani tak nejde o ten název filmu, ale o to, že bych ho rád znovu viděl a ne a ne si vzpomenout, co to bylo za film. Na ostaní filmy z Klubu si vzpomínám. Třeba na Stalkera, na Onibabu, Šepoty a výkřiky, … to všechno mám v paměti pořád (a taky většinou ve vlastním archivu), ale tenhle film jsem prostě zapomněl.
Byl to černobílý povídkový film s jakýmsi vyprávěním hrůzostrašných historek, mám pocit, že to navíc byly sny. Začíná to příjezdem přátel do nějakého typického odlehlého sídla, kde si ti pánové u krbu vyprávějí neobvyklé sny ... dál nevím. Pak si vzpomínám, že jeden z vyprávěných snů byl o tom, jak se komusi zdálo, že ho volá vozka na kozlík pohřebního vozu větou "ještě je tu jedno místo volné" a když se pak probudil a šel do práce, stalo se mu totéž, co ve snu. Průvodčí v autobusu na zastávce ho zval na stupátko, že je tu ještě jedno místo volné. On nenastoupil a to dobře udělal, protože ten autobus měl nehodu ... a dál to zase nevím, jen mám tušení, že ten film končí opět u toho krbu snad jako pokračování jiného snu a stane se tam cosi neblahého.
Mám pořád pocit, že ten film byl zajímavej, že jsem se u něj i trošku bál a přesto, že horrory nemám rád, se mi líbil. Jenomže teď ho ne a ne objevit. A vážně jsem hledal. Docela důkladně. Ale nenašel. Je to tedy pořád hádanka. Tentokrát filmová.
Věděli byste, co to bylo za film?

askeze

Asketové doufají, že odříkáním požitků dosáhnou vyšší úrovně bytí, což je jistě činnost libá jim příslušejícímu bohu, stejně jako mnišský celibát či půst. Přinejmenším ta činnost cvičí vůli, jen si nejsem úplně jist, jestli je to skutečně ku prospěchu člověčenstva. Ono to odříkání může vést i k vážným poruchám, což se ovšem netýká požitků kulturních, jako je například koncert či divadlo nebo návštěva galerie. Určitě vám nezačne cukat koutek pravýho oka jenom kvůli tomu, že jste se nebyli podívat v paláci Uffizi na Botticelliho Venuši.
Jsou tu ovšem určitý limity, který není radno překračovat.
Jak známo, ujíždíme doma na filmech a jejich archiv je, dejme tomu, rozsáhlý. O filmovém umění se tu nebudu rozepisovat, s tím se doma moc neprosadím. Ale když jsem prohlásil, že Války hvězd jsem viděl poprvé ještě simultánně dabované od Ondřeje a pak jsem si kupoval všechna vydání od obyčejného přes speciální a thx certifikované (eště je mám schovaný) až k modrým diskům, mározumnáHanička to akceptovala pouze se shovívavou laskavostí rodiče, který chápe, že některé nesmysly prostě tomu děcku musí tolerovat. Ostatně s tím žije, co se známe, jelikož Star Wars přišly na svět daleko dřív, než jsme se potkali a tuhle úchylku prostě nějak zkousnout sama ráda musela.
Od té doby už uplynulo mnoho a mnoho času (a log time ago in a galaxy far, far away) a vyšel zatím poslední díl ságy. Pochopitelně blbnu dál a disk s filmem už mám doma. A to už jsme jen kousíček od té askeze. Jen je třeba ještě zmínit, že máveseláHanička za ty roky začala blbnout se mnou o dětech nemluvě.
Tedy disk jsem si včera vezl domů a píšu mézvědavéHaničce, že promítání začne v pět. Chyba lávky! Má pracovitáHanička to nestihla, přijela až v půl osmý a že prej promítání odložíme až na pátek.
Tak a máme to tady. Jsou z nás asketové a do pátku máme doma filmový celibát a půst. To má člověk z toho, že zblbne celou rodinu.
Jen aby mi z toho nezačal cukat koutek pravýho voka.

(ps. stejně jsem si alespoň titulky už pustil, ale mépřísnéHaničce to neříkejte)

máme novýho ptáka

"Máme novýho ptáka," pravila máčipernáHanička v sobotu po ránu.
Není divu, že mě ta věta krapet překvapila svojí nahotou, jelikož jsem na tom nebyl s oblečením o nic líp, protože bylo právě to ráno a v sobotu ráno nebývám zrovna ve fraku.
Tázal jsem se tedy, co že tím máveseláHanička myslí.
Je to duše čistá a pravila, že je červenej a že ho eště neviděla, což mě nijak neuklidnilo.
Uklidňující bylo to, že při tom pohlížela z okna.
"Teď jsem ho viděla na krmítku."
"Aha," děl jsem významně, "toho jsem zahlíd' včera u sousedů."
"Jo, teď tam je, podívej!"
Podíval jsem se a viděl. Ano, tenhle ptáček tu ještě nebyl. Nuže honem pro foťák, fotit jen přes okno, aby neulít', jde pouze o dokument, nemusí to bej čistý. Stihl jsem ho blejsknout a hned jsem šel do knihovny pro knížku s obrázky od Svolinského. Stačilo zalistovat, porovnat a měli jsme i jeho jméno. Hýl obecný.
Takže teď už můžeme dětem vysvětlit jak to vypadá, když se řekne, že má člověk hýla na nose.
Nu, šel jsem se umýt a obléknout, abych nepohoršoval. Určování ptáků jsme měli ten den už za sebou.
Dlužno ještě podotknout, že v neděli k nám zavítal další host, Zvonohlík. Ale tomu už nebyla věnována taková pozornost, neboť je podtatně menší než Hýl a objevil jsem ho já, což význam jeho návštěvy podstatně snížilo.

Keko je Hymna

Protože mám kamaráda, kterej na rozdíl ode mně umí noty a to nejen číst, ale i psát a zahrát (což naprosto nechápu, i když Kačka, Matěj i mášikovnáHanička umí taky hrát), mám to štěstí, že ho můžu občas poprosit, aby mi nějaké noty napsal. Tedy ne pro mě, co já bych s nima dělal, ale pro děti.
Před delší dobou jsem potřeboval pro děti někde sehnat naši hymnu v úpravě pro flétničku. Není to tak snadý, jak by se na první pohled zdálo. Tedy jsem poprosil Věrka a on byl tak laskavý, že mi tu hymnu pro děti napsal. Nu a před necelým rokem s ní měl Matěj na jedné soutěži docela úspěch, o čemž jsem samozřejmě psal (
tady).
Rok se s rokem sešel a je tu další příležitost, ovšem teď poněkud mezinárodní, tedy o poznání prestižnější. A jestli by prý Matěj zas nezahrál. No pochopitelně, rád. A tentokrát i s Kačkou. Věrek zašel ve své laskavosti tak daleko, že mi pro ně písničku Kde domov můj rozepsal do dvou linek a děti se to učí hrát.
Hned jsem musel pořídit nahrávku a po úpravě jí poslat panu autorovi, aby si poslechl, jak to hrajou. A když tak tu nahrávku upravuju a znovu poslouchám, co to neslyším: z reproduktoru na mě kdáká
Keko - tedy gekon z Bali. Ježkovy voči, dyť to má bejt hymna! Prohlížím tu nahrávku a vono jo. Já to nahrál do sebe, takže nejdřív kváká Keko a teprve potom hrají děti. Naštěstí jsem to zachytil ještě před odesláním, takže jsem to mohl ostřihnout. Ale ten název už tam zůstal, čímž jsem raději v průvodním dopise vysvětlil, že Keko je Hymna, člověk nikdy neví.
Ale bude to krásný, až to budou umět.

DD versus DE

Tak už mám vaky čtyři. Nákup, o kterém jsem včera psal, proběhl nečekaně rychle a nečekaně zmateně.
Bylo jasné, že potřebuju tlakovou nádobu stejných paremetrů jako původní. Tu jsem vyhledal, ověřil dostupnost a zajel koupit. Ještě pánovi v krámě ukazuju ten štítek, co jsem ho ofotil z té bandasky staré.
"Jo, to je vona," povídá pán a já si naložil krabici s nádobou a odjel pln nadějí na úspěšnou opravu domácího vodního zdroje.
Jenže ještě pro jistotu jsem si potom u počítače kontroloval všechno s tou fotkou a tumáščertekropáč! Všechno sedělo, jen dvě písmenka ne. Původní označení bylo DD a nové koupené DE.
Tak znovu.
Telefonát, konzultace, dohodnutá výměna, ale až bude DD na krámě, protože teď není. Provededeno, oprava odložena.
Dojel jsem domů a prohlížím starou DD nádobu. Podle návodu k montáži měla mít pod sebou ještě "jetflow" ventil. Jenomže ten tam není.
Nuže potřetí tedy telefonát, dotaz, konzultace. Situace je taková, že DD a DE mají stejnou funkci a DD nádoba má navíc ještě jednu, ale ta funguje pouze s "jetflow" ventilem. A pokud tam ventil není, pak je zbytečné montovat DD, protože funkce navíc stejně nebude využita. Tedy jsem odvolal, co jsem odvolal, a nechal si nádobu DE.
Nu a tu jsem namontoval v pořadí tlakový spínač, pak nádoba, pak elektro. Cvaknutí vypínačem - a voda teče. A to podle plánu trubkami, spínačem, nádobou a kohoutkem.
Heuréka!
Na závěr už stačilo jen přetěsnit závit u tlakové nádoby, neboť se ukázalo, že teflonový pásek je pro tenhle typ šroubení nevhodný, a pak už bylo vše v nejlepším pořádku - tedy jako před výměnou. Ovšem místo DD máme teď DE, což, jak se zdá, je úplně fuk.
A ještě jednu malou poznámku: ta mrcha stará nádoba byla prorezavělá a to byl kromě ventilku ten druhý důvod, proč to celé nefungovalo, jak mělo. Jenomže ta dírka byla o velikosti poloviny špendlíkové hlavičky a na straně u stěny, čímž byla skryta zrakům člověčenstva, ale stačilo to.
Nuže teď máme zase na deset let pokoj.

vak v piksle

Vy nemáte doma vak? To máte štěstí. Já mám tři, ale stejně je mi to prd platný.
Totiž jeden je v truhle a je to vak na záda, kterej jsem dostal od kamaráda a občas ho nosím, pokud potřebuju hadrovej pestrej vak místo batohu. Ten druhej obsahuje tenisové, badmintonové a speedmintové rakety, visí v komoře a vydává svůj obsah, pokud si jdeme zahrát. A v té komoře je i třetí, kterej je tou pravou příčinou mého postesknutí. Je to vak gumovej. A je schovanej v tlakový nádobě vodárny. A tam je taky zakopanej ten pes.
O domácí vodárně jsem
psal předevčírem a včera jsem měl naplánovánu montáž nového tlakového spínače. Vše probíhalo podle plánu až do chvíle, kdy jsem si řekl, že je třeba přifouknout na správný tlak vak v té tlakové nádobě. To je nejlíp dělat při vypuštěný vodě a to je právě teď. A tak jsem přines kompresor a foukal a foukal a výsledek byl stejnej jako když ten vlk chtěl sfouknout ten cihlovej domek tomu třetímu prasátku. Slovy žádnej.
Tak rozdělat kryt, zkontrolovat ventilek … no a jsme u toho. Ventilek uhnilej, nejde povolit, netěsní, tlaková nádoba netlakuje (tak proto už je nejmíň rok blbej tlak vody ve vodárně i když jsem jí už přifukoval), vak bude v háji.
V háji je mi vak na prd a tudíž potřebuju novej. Jenže tahle tlaková nádoba ho nemá vyměnitelnej, takže je třeba koupit novou celou bandasku. Tak já holt nějakou vobjednám. Už jsem stačil projít informace na webech, už mám vzorec pro výpočet, už vím, kde se dají koupit, takže jsem téměř odborníkem na tlakový nádoby. Jen tu nádobu nemám.
No jo, oprava se odkládá do chvíle, než mi přijde novej vak v piksle. Tedy v tlakové nádobě.
Do tý doby musí zahrádka vydržet bez vody.

koncert vrcholí

Já se ještě jednou vrátím k tomu letošnímu jarnímu zpěvu, který mě budí a každý rok se na něj těším. A to je právě to. V zimě je ticho a v létě už to nění tak mohutná zvuková vlna a pomalu to utichá. Prostě ten jarní ptačí chorál je každoročně očekávaná událost. A protože je člověk nedočkavej, furt poslouchá, kdy to začne.
Pochopitelně, letos už to začalo, ostatně předchozí dva zápisy o ptačím zpěvu vypovídaly. Jenomže ta nedočkavost celout u akustickou událost ještě umocňuje, protože vždycky před tím, než ještě o půl šesté vstanu, stražím uši a poslouchám, kolik zpěváků už je vzhůru a koncertuje.
Ono se to startuje pomalu,
podle pořadníku a podle toho, jak přilétají. Když už jsou všichni, koncert je opravdu hlasitý. No a toho se právě nemůžu dočkat. To vám je takovej báječnej budíček, že se budím ještě před tím, než spustí, abych ho nepropás'.
Pochopitelně, že trošku přeháním, v pět určitě nevstávám jen proto, abych slyšel, jak si ti naši zpěváci vytahují tričko, kdo zahuláká hlasitěji. Pravdou je, že každé ráno se snažím porovnávat hlasitost a mohutnost toho zpěvu s tím, co si pamatuju z minulých ročníků tohohle jarního festivalu, a dávám pozor, kdy asi tak by mohl být nejvelkolepější. To je pak ta pravá symfonie.
Nu a myslím, že v těchto dnech koncert právě vrcholí. Zrovna asi tak před hodinou jsem si to užíval. Nejmíň jako sami ti zpěváci všude kolem.
Tož dobré ráno!

oba jsou domácí

"Je tam pěkná povodeň," konstatovala suše mápořádnáHanička, která má proti povodním oprávněné námitky, zvláště pak, vyskytují-li se u nás doma. Doma v tomto případě znamenalo v komoře, kde je hromada předmětů, drátů, trubek, praček, kouhoutů, vypínačů, jističů, nářadí, bot a to jsem zdaleka nevyjmenoval všechno. Jediný štěstí bylo, že pro výraz povodeň máme s moucitlivouHaničkou každý jinou definici. V mé představě je povodeň apokalyptický příval vodního živlu beroucí s sebou vše, co mu stojí v cestě. To nebyl náš případ. Na kachlíkové podlaze byla louže, která se roztékala ještě pod kontejner s kočičími granulemi a lísku s botami.
Povodeň způsoboval tlakový ventil domácí vodárny, který má za úkol spínat čerpadlo, když tlak v zásobníku poklesne pod danou hodnotu. Nu a ten ventil už nějakou dobu kape. Ano, máopatrnáHanička už mi to dvakrát říkala. Ale kapání bylo zatím nepatrné a tudíž odsunuto napříště.
Příště nastalo včera, kdy nastala ona povodeň. On ten ventil byl buď deset let špatně utěsněný nebo holt z mizernýho materiálu a po těch rocích služby prostě urezavěl, kteroužto skutečnost jsem objevil v okamžiku, kdy jsem ho chtěl dotáhnout, aby nekapal, což se projevilo tím, že upad'.
Ne, nečekejte gejzíry vody, pokřik na členy rodiny, aby přinesli hadry a kýble a pomohli zachránit majetek a holé životy před tou vodní spoustou. Nic takového se neodehrálo, neboť jsem předem vypnul jistič i vypínač vodárny a vypustil všechnu vodu z tlakové nádoby. Takže jen pár litrů zbylé vody vyteklo do kyblíku, který mi podala málaskaváHanička.
Banální instalatérská oprava. Dnes musím někde koupit ten ventil a zítra ho namontuju.
To zajímavé na tom je, že návštěva, která navečer již po výkonu zvonila u vrátek, zjistila, že zvonek nezvoní. Napadl mě jediný důvod: jistič od čerpadla. Nahodil jsem ho a vida: zvonek ožil. Ne, opět nečekejte zapojení vodárny a vodní smršť za jekotu domácího zvonku. Vodárna má pochopitelně ještě svůj vlastní vypínač, který zůstal vypnutý.
Ovšem důvod, proč elektrikáři připojili domácí zvonek přes jistič u domácí vodárny, ten mi zatím zůstává utajen. Že by proto, že zvonek i vodárna jsou oba domácí?

než tam vletí jak splašenej

Hemží se nám to tu čtyřnožci i dvojnožci rozmanitých druhů. Před lety někdy na začátku deníku jsem si tu psával o srnci Bedřichovi, kterého bylo poznat už na dálu a bydlel tu s námi. Další záznamy jsou o mlocích v lese, o žabách u rybníka, o opeřencích v čele s kosem, který tu je trvale, o muflonech a kancích u Vraného, o kanci u nás v ulici, o zajících na zahradě a sousedovic ovcích ani nemluvě. Inu je to tady jak v zoologický zahradě. Těší nás, že se občas s nějakým tím živočichem potkáme, i když například před kanci máme respekt. Ten respekt je vzájemný. Tedy většinou.
Například včera jsem byl svědkem toho, jak jsme - tedy my, lidi za volantem - respektovali jednoho srnce. Ovšem on nás naopak nerespektoval.
Totiž silnice mezi Černíky a Zvolí je dost frekventovaná a člověk by čekal, že to zvěř z okolí bere jako samozřejmost a zvykla si. Ono to tak možná i bude. Jen nevím přesně, na jakou samozřejmost si zvykl tenhle srnec. V tom úseku mezi Šmoulovem a hřbitovem je z obou stran pole. A po tom poli směrem od bývalého zvolského prasečáku klusal srnec. Kolmo k silnici. Bylo jasné, že nemá v úmyslu se jít jen tak podívat, kdy jede autobus. Měl v úmyslu přeběhnout cestu a vydat se dál směrem k Okrouhlu. A jak si usmyslel, tak udělal. Bez zastávky pokračoval v klusu. Viděli jsme ho. Já i kolega řidič v protisměru. Zastavili jsme nějakých třicet metrů od sebe. Za námi další auta, utvořila se mírná kolona z obou stran. Srnec se ani nerozhlíd', sebevědomě překlusal silnici a zamířil, kam ho nohy nesly.
Zpoza volantů jsme na sebe mávli jako že dobrý, že cesta je volná a jeli jsme si taky po svých.
Jen ten respekt zůstal tentokrát pouze na naší straně, protože srnec si ani nevšim, že přebíhá frekventovanou silnici třetí třídy a měl by se aspoň rozhlídnout, než tam vletí jak splašenej.

vypečenej telefon

"Tatínku, já jsem ztratil mobil," volal mi z jiného telefonu Matěj.
Inu, co se dá dělat. Ještě jsem dvakrát na jeho zatím aktivní telefon zavolal a když ho nikdo nebral, usoudil jsem, že se s tím nedá dělat víc, než zablokovat kartu a poohlédnout se po telefonu novém, což bude honička, protože tlačítkové telefony už vlastně téměř vymřely.
Karta zablokována, nový telefon zatím nesehnán a tak jsme se sešli doma. Matěj byl přiměřeně nešťastnej. To se holt stává. S moulaskavouHaničkou jsme probírali, jak to uděláme, jestli Matěj dostane nějakej starší, ale už dotykovej z našich starých zásobních uloženek, či jestli se budeme pídit po nějakém novém. K závěru jsme ten večer nedošli. Zatím jsem slíbil, že druhý den půjdu pro novou kartu a třeba se cestou něco najde, co by mělo smysl pořídit.
Nu a ráno jde Matěj do školy, připravuje se, bere si bundu a:
"Tatínku, já jsem našel mobil!"
Měl ho v kapse bundy strčenej nějakým záhadným způsobem, který mu nedovolil ho najít, když ho usilovně hledal. Inu dobře to dopadlo. Telefon je zase na světě a kartu stačilo jen odblokovat do původního stavu.
Tož tak - až něco ztratíte, hledejte pořádně a klidně i znovu druhý den ráno. Není vyloučeno, že se vám ztracená věc jenom tak šibalsky schovala.
Jako tem Matějův vypečenej telefon.

i tohle jde

Dnes už jen krátký dovětek ke včerejšímu povídání o Šaolinu.
Ano, pořád mi vrtalo hlavou, jak se to dělá. Že je to nějakej trik, to mi bylo jasný. Ale jakej?
Tady prosím laskavého čtenáře o správné pochopení výrazu trik. Mám tím od začátku na mysli nějakou méně známou technickou či fyzikální skutečnost, kterou využívá právě ten, kdo neobvyklou věc předvádí.
Nuže s tím chozením po ostří jsem si zatím neporadil, ale princip nebude nijak vzdálený od chození po střepech, které, jak psáno, mám vlastnonožně odzkoušené. Lámání holí i ocelových pásů je taky jasné. Jde to, stejně jako jde ohnout kopí opřené hrotem o krční jamku nebo se dokonce na tom kopí točit či po fakírském způsobu poležet na mečích a na jehlách a nechat na sobě rozbít dlaždici. To všechno jde a čím je ten trik působivější, tím musí být pochopitelně předvádějící více zkušený a trénovaný, ale v principu to dá každý odvážný a dostatečně připravený člověk.
Jen s tou jehlou jsem pořád nevěděl. Až jsem to našel v jednom z pořadů, které demýtizují mýty. Jde o to, že tu jehlu musíte hodit naprosto přesně tak, aby v nějaké vyšší rychlosti narazila špičkou kolmo na sklo. Pak už, pokud ta tabulka skla je přiměřené tenká, nastupuje pouze fyzika, mechanika, pružnost a pevnost. Jde o krátkodobý ráz na nepatrné ploše špičky jehly. To stačí, aby sklo v tom nepatrném místě prasklo a jehla může proletět skrz. V podstatě to opět dokáže každej, ale má to pochopitelně háček. Prostě jehlu proti sklu musíte hodit rychle a musíte se trefit kolmo. Pokud ne, nic se nestane. Nu a aby to vyšlo vždycky, když hodíte jehlou, musíte na to léta trénovat. Je to cvik. A ten šaolinští mniši mají.
Nic víc v tom není.

Šaolin

Pochopitelně, že jsme byli na Šaolinu, to dá přece rozum. Pro kluky a holky z Tomášova oddílu to je něco jako výchovný koncert pro školní mládež. V tomto případě se ovšem jedná o školní mládež, ze které jde občas strach, tedy v tom smyslu, že když se člověk dívá na jejich cvičení, říká si, že by nerad dostal tou tyčí, šavlí nebo i obyčejným vějířem.
Nuže dalo by se říct, že Tomášovi žáci necvičí o moc hůř, než shaolinští mniši. Alespoň to, co předváděli v první polovině představení nebylo nijak zásadně odlišné od sportovních sestav, se kterými děti chodí na soutěže. Samozřejmě, že šaolinští žáci mají daleko širší škálu cvičení, ale to, co cvičili, řekněme společně, to naši neumí o moc hůř.
Ovšem v druhé polovině představení nastalo předvádění se, tedy šou, čínsky show. Pokud by snad laskavý čtenář měl pocit, že k tomu předvedení, jak lze popřít fyzikální zákony, nemám tu správnou ouctu, nebude daleko od pravdy.
Ani v nejmenším nepopírám, že všichni, co cvičili, mají nacvičeno, natrénováno a naučeno tolik, že se o tom nikomu z nás ani nesní. Jsou na nejlepší cestě stát se mistry v bojových uměních, učiteli téhož, či filmovými hvězdami nebo osobními strážci. Efekty, které předváděli, beze sporu potřebují cvik, trénink nebo ten správnej grif. Ovšem jde právě o to překvapení diváka, že něco takovýho přece není možný. Ale je. Už před pěti lety jsem si tu o tom udělal zápis. Sami jsme s moustatečnouHaničkou absolvovali
něco, byť jen vzdáleně, podobného. Jde o odvahu zkusit něco zdánlivě nemožného. Samozřejmě poučen a důkladně připraven.
Mně včera zaujaly dvě z těchto ukázek. Ta první proto, že mám takovej nějakej možná až přehnanej respekt k ostrým předmětům. Proto mě přechod po nožích tak nějak mrazil v zádech, zvláště pak se zátěží. Ten klouček byl rozhodně statečnej a i pyšnej na to, že to dokáže.
Ta druhá ukázka mi doteď vrtá hlavou.
Tedy jak to udělali, že to vypadalo, jako že ta jehla doopravdy prošla tou skleněnou tabulkou? Všechno by na první pohled mělo vypadat, jako že mnich prostě jehlu tím sklem prohodil. Ovšem fyzika se ošidit nedá a i fotka, kterou se mi podařilo udělat, zachycuje dvě věci, které by se neměly stát. Jednak to, že stojan je při triku v pohybu, tedy nakloněn směrem k házejícímu mnichovi a druhak to, že pravá ruka mnicha, která drží za sklem již prasklý balonek, se dotýká rámu skla. Inu, na tenhle trik jsem ještě nepřišel. (PS: mýlil jsem se, jde to a pohyb stojanu a ruka mnicha s tím nemají nic společného. Vysvětlení je v dalším zápise.)
Ať už přijdu nebo ne, bylo to hezké představení a mohu ho doporučit diváku poučenému i nepoučenému. Oba se budou bavit, když uvidí, jak asi začínali třeba Jet Li nebo Jackie Chan.

Tuhlec je pár obrázků s těmi nevídanými efekty:

P4041979


P4041985


P4042017


P4042021


P4042025


P4042026

kos je kámoš

Slunečný víkend byl v předpovědích jednoznačným trhákem, ovšem až do pátečního odpoledne to nevypadalo. Doslova na poslední chvíli se počasí rozhodlo následovat, co bylo předpovězeno a vytáhlo v sobotu i v neděli zahrádkáře na zahrádky a výletníky na výlety. My se tentokrát zařadili k těm prvním, poněvadž bylo třeba zahrádku upravit. Ne snad, že bychom teprv teď začali, ale pořád je co dělat. Já si na víkend naplánoval opravu plotu, což je v našem podání jakési záplatování. Zalíbill se nám totiž přírodní vzhled opršelého dřeva jako pozadí pro rostliny na zahradě a tudíž je plot obložen bambusovou rohoží, která ovšem není věčná. A protože je to rohož, dá se opravit, dalo by se říct: záplatovat. Už jsem vyzkoušel několik metod a nejlepší je novou rohož v celé její délce připevnit vodorovnými pásy bambusu. Jednak to vypadá docela dobře a druhak to dýl vydrží.
Nuže tedy opravoval jsem, co v zimě potrhal vítr, záplatoval, co chybělo a zas to vypadá k světu.
MáveseláHnička cosi stříhala a stříkala, děti dělaly psí kusy a Cyrda přihlížela.
Ona totiž Cyria doma nevydrží a když jsme na zahradě, musí jít za námi. Jednak jsme tam všichi a druhak je zahrada plná ptactva. Uvnitř za oknem se zdá, že to není ono, takže je třeba jít to zkontrolovat ven. Ovšem venku Cyrda na ptáky zubama necvaká, jako za oknem. Kouká po nich, že si hlavu může ukroutit. Nemám tušení, jestli si bere k srdci mé důkladné upozornění, že kos je kámoš a ostatní taky a že kámoši se nežerou. Pravdou je, že na nikoho z nich neútočí. Zatím. Možná je to tím, že jsme pořád kolem a tudíž je neustále pod dohledem. Za nějakou chvíli, když se důkladně přesvědčí o tom, co a kdo všechno je venku na zahradě, už je zase u dveří a domáhá se jejich otevření. Nu a pak si vyskočí na tu její rozhlednu u okna a omrkne skrz sklo, jestli je to pořád stejný zvenku i zevnitř. Usoudí, že se nic nezměnilo, stočí se do klubíčka, zívne a usne.
Byla to šichta s těma ptákama. Tak mě mějte rádi a nerušit.

záhada v Brdech

Letošní zpřístupnění Vojenského újezdu Brdy není jen tak. Trampům a táborníkům není třeba vysvětlovat, kudy se mají dát a kam je lépe nechodit. Znají to tam důkladněji, než kdejaký ochranář přírody. Ostatně i trampská noha přispěla k tomu, aby se chodníčky v téhle lokalitě pomalu začaly otevírat i pro normální lidi. To se ovšem neodehrává bez určitého napětí a rozhodně ne tak rychle, jak by si například Klub českých turistů přál. Pořád ještě v Brdech zůstávají oblasti uzavřené a označené jako posádkové cvičiště vojenského útvaru. To by samozřejmě až tak nevadilo, kdyby právě v těch stále nepřístupných oblastech nebyla lákadla pro lovce záhad. Ostatně i to je možná jeden z důvodů, proč se Brdy neotevírají tak úplně a proč se tu před lety tak vehementně bojovalo o přítomnost či nepřítomnost americké základny.
Podařilo se mi získat jeden obrázek, který napovídá, že jde možná o něco víc, než jen o Vojenský újezd či americkou základnu. Stavbu na obrázku určitě nemá na svědomí ani jedna z armád. Ovšem co přesně to je a jaký je původ objektu ve skále, to se mi vypátrat zatím nepodařilo. Stáří objektu se evidentně počítá né na desítky či stovky, ale na tisícovky let. Zvláštní je kontrast objektu v levé dolní části s okolím. Navíc jeho spodní díl je zakrytý jakousi plachtou. Vojenskou? Nevím. Vypadá to jako hlaveň nějaké zbraně. Jenomže jaké? Tisíce let staré hákovnice? Vždyť tenkrát neznali střelný prach. A navíc: kde by se to vzalo v Brdech?
Těžko o tom spekulovat. Mám jen tenhle snímek a strohé vysvětlení z původního zdroje, který je uveden dole pod obrázkem.

Brdy_160401

Zdroj zde.