WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

cesta Vrané - Jarov uzavřena

Aktuální upozornění pro sousedy, kteří jezdí přes Vrané nad Vltavou a Jarov směrem na Zbraslav a zpátky:

od včerejšího rána je uzavřena cesta podél Vltavy mezi Vraným a Jarovem. Opět tam spadly kusy skály na cestu. Je uzavřená i cyklistická stezka. Otevření, pokud nenastanou komplikace, se očekává během pátku.

Bližší informace na webu Vrané nad Vltavou.
Zde a zde.

další do seznamu

"Koho tam, Cyrdo, zase máš?"
Cyrda klape zubama a nevnímá otázku.
"Tak Cyrdo, koho tentokrát?"
Zase jen to klapání. Jdu se podívat. Pochopitelně, opeřenec. Cyrda po svém zvyku klape zubama (
popsáno zde), ovšem během let už rozšířila okruh svého zájmu z původní úzké specializace na vlaštovky. Náš kos se prochází po trávníku a Cyrda to komentuje cvakáním čelistí.
"Hele, Cyrdo, na ptáky nemůžeš cvakat, ty máme rádi," snažím se jí marně vysvětlit, "a na toho kosa už vůbec ne, ten je náš. To je kámoš."
Klape dál. Marná snaha přivést jí k rozumu. Tedy k rozumu lidskýmu. Podle kočkeního je kos kořist a proto je na něj třeba klapat zubama.
Koukám, na koho to pořád klape, když kos už odběhl za dům a nic nevidím. Á - támhle je něco. Takový zrzavý. Že by už rehek? Ale ne, ten má oranžovej ocásek. Musím se podívat, kdo to k nám přilít'. A vida, máme tu novýho hosta a Cyrda o něm věděla první.
"Je to červenka, Cyrdo, další kamarád, na kterýho se necvaká zubama, viš?!"
Tak to máme dalšího strávníka do seznamu. V neděli jsem už taky viděl konipáska a rehka, takže za pár dní už budem zase kompletní.
Budu muset zajít pro slunečnicová semínka, už docházejí.

drozd na cedru

Je to čtrnáct dní a dva roky, co jsem se tu opět jako každoročně zmiňoval o ptactvu nebeském, najmě pak o našem kosovi, který každé jaro zpívá touhle dobou svojí písničku. Laskavý pan čtenář Ilja Vietor, se kterým si občas dopisujeme, mi však oponoval, že je to drozd zpěvný a že ho dobře zná, neboť koncertuje i u nich v Innsbrucku.
Zde si dovolím citát z jeho dopisu:
…on sa ten Váš kos volá umeleckým menom "Drozd zpěvný"
a preto asi každé ráno solíruje. Ja ich mám v Innsbrucku, v meste, vo
dvore obytného bloku, v záhradách a je to neuveritľné ako koncertujú
ešte predtým než vyjde slnko - o šiestej ráno, keď robím kávu tak
nepotrebujem rádio ...
Před těmi dvěma lety jsem
vedl důkazní řízení i s fotodokumentací, abych mohl doložit, že u nás je to kos, tedy náš kos s oranžovým zobákem, co huláká už od božího rána. Drozd přiletěl koncertovat až po něm.
A stejně je to letos.
Náš kos začal ladit formu hned po sýkorkách a
podle pořadníku už dorazil i drozd. Teď už zase koncertují všichni společně a abych učinil zadost vědecky objektivnímu pohledu na věc, přikládám tentokrát doklad o tom, že i ten drozd nám zpívá. Na tom cedru, co je vidět na meteokameře.
Tož hezké jaro do Innsbrucku i dál do světa!

Drozd_na_cedru

moh' pobejt dýl

Vloni byly Velikonoce o týden později a sněžilo. Ostatně se můžete podívat sem do archivu, že nekecám. Ovšem sníh není tou pravou příčinou, proč jsem si vzpomněl na loňské svátky. Tím pravým důvodem je stehlík. Ano, ten barevný ptáček.
Totiž vloni jsme ho tu poprvé zahlédli. On je k nepřehlédnutí, takže se není co divit, že vzbuzuje pozornost. Nu a letos přilétl znovu. Tentokrát sám a zase na Velikonoce. To zajímavé na tom je, že ani vloni ani letos se nezdržel. Byl tu jenom na den.
Začínám mít podezření, že si nás našel jenom jako stanici na mezipřistání a doplnění paliva, aby mohl pokračovat někam dál. Kam dál, to pochopitelně nevím, zprávu nám tu nenechal. Ale ať je to jak chce, zdá se, že tenhle velikonoční ptáček to má nalajnovaný dost jasně. Přiletí si pro pomlázku, zazpívá a pokračuje si po svých. Je na něj hezkej pohled, ale příště by klidně moh' pobejt dýl. Takhle ho člověk sotva stihne vyfotit.

stehlik_2016

necukej, ať tě nekousnu

Protože jsou každej jinej, mají pochopitelně naši kočkeni i jinej přístup k muckání. Takovej Max zdrhá, jen vidí něco velkýho. Největší jsem u nás doma zatím já, takže nejčastěji zdrhá přede mnou. Ovšem večer pak přijde, když sedím na kanapi, a dožaduje se muckání, což mu někdy dovolím, někdy ne. To podle toho, jak moc ten den přede mnou zdrhal.
To Cyrda, ta to má jinak. Ta má řízený muckání jako součást celodenního programu. Důsledně dodržuje muckání ranní, odpolení i večerní. Při příchodu i při odchodu z domu asistuje, dělá, že dohlíží a čeká na pomuckání.
Ovšem včera jsem zřejmě nějak nedodržel program či co a o něco jí ošidil, takže si přišla pro nášup.
Tedy to je tak: Cyria to chápe jaksi recipročně, totiž tak, že když vy jí muckáte, musí ona umejt vás. Tim svým blemcákem drsným jak šmirgl. Takže si například někam sednete, ona přijde, vy jí pohladíte a ona vám za to začne drhnout rašplí lejtko. A musíte to vydržet, protože jinak byste se dopustili urážky a neúcty k její péči.
Já jsem se právě té neúcty dopustil sedě na židli a drbaje jí za ušima. Drbání logicky vyvolalo potřebu umejt mi ruku, což jsem chvíli strpěl a pak jsem potřeboval ruku zase na stole. Takže: "Dost už, Cyrdo."
Ale kdepak!
Jen jsem naznačil, že už se nenechám voblizovat, Cyrda mi popadla zubama prst a přitáhla si ho zpátky, že prej eště není dost umytej. Samozřejmě, že nekousla, to ne, ale přitáhla si mě jako například malý kotě tak, aby mu neublížila. Citlivě, ale neústupně. Chtěl jsem znovu ruku odtáhnout a znovu si jí podržela.
Koukla na mě: "No tak, pane! Co to je?! To se tady budem přetahovat? Já ti tady meju ruku, tak to prostě vydrž, než s tím budu hotová. Dyť je to jenom chvilka."
Držel jsem, co se do mě vešlo. Jinýho mi nezbejvalo.
"Tak už to je a příště tak necukej, ať tě nekousnu," zavrněla a skončila drhnutí.
Ještě zkontrolovala, jestli mám ruku dost umytou a jala se čistit vlastní kožich.
Zřejmě nebyl dost umytej.

mazanec

"Tati, dáš si snídani?" tázal se Matěj před chvílí, když šel připravovat na stůl.
"Ale kdepak, dyť já tady píšu woleschko."
Čímž jsem se snažil dát najevo, že dneska jsem se zpozdil, poněvadž hledám téma na zápis do deníku.
Za chviličku přišla za mnou do pracovny mámiláHanička: "Viděl jsi ty perníčky?"
"No jo. Hezký. Píšu."
"A ty si nedáš mazanec?"
"Cože? Mazanec? Proč bych si nedal mazanec?"
"Matěj říkal, že jsi říkal, že nebudeš snídat."
"No to jsem říkal, ale copak jsem věděl, že bude mazanec?"
Přišel Matěj: "Tatínku, budeš snídat ten mazanec?"
"A to víš, že budu, já myslel, že chystáš jako dycky nějakej jogurt a müsli. Mazanec budu, to je jasný."
Tož tak. Dneska je k snídani mazanec a to víte, to já musím rychle dopsat, jelikož mazanec od méšikovnéHaničky, to já můžu.
A rázem mám téma na woleschko.

mazanec

sedm faktur

Nějakou chvíli si člověk může myslet, že už to všechno ví a tak uděluje rady například dětěm: "né abys prováděl na internetu nějaké nákupy nebo na iPadu mačkal tlačítka souhlasím s nákupem!" Potom se člověk rozčiluje, když mu do pošty přijde oznámení o nějakém nákupu, o kterém nevěděl. "Vidíš, tady máš ty svoje souhlasy s nákupama! Už mi zase přišel účet za tu tvojí aplikaci. Kolikrát jsem ti to říkal?!"
A tak dál a pořád dokola. Všichni kolem vás se chovají nezodpovědně a jen vy máte patent na rozum, jelikož už to znáte. Ale znáte to to doopravdy? No, myslíte si že jo až do chvíle, kdy to přijde.
Přišlo to v sobotu, poněvadž jsem potřeboval zjistit, jak dětem pojede vlak z Vraného do Prahy a zpátky. Ty tři aplikace, které jsem měl pro tento účel na telefonu nainstalované nějak stávkovaly, i řekl jsem si, že si stáhnu čtvrtou.
Stáhl, instaloval a ejhle: "Nejdříve si kupte jízdní řád, který potřebujete."
Nic není zadarmo, řekl jsem si a koupil.
Načež se objevilo hlášení "A nyní si vyberte jízdní řád, který potřebujete a stáhněte si ho do telefonu".
Provedl jsem a objevilo se hlášení: "Tuto položku jste již zakoupili, chcete jí zakoupit znovu?"
No chci, sakra, když si jí mám stáhnout. Proč mi to, kruci, píšeš. Nemáš mi nic psát a máš to rovnou stáhnout, dyž už jsem to jednou zaplatil, doprkýnka!
Chvíli jsem sakroval a stahoval a kupoval pořád dokola.
Celkem sedmkrát.
Ale v telefonu pořád nic nebylo a žádnej jízdní řád nebyl aktivní. Po sedmém provedeném nákupu už jsem toho měl dost. Vyskočil jsem ze seznamu jízdních řádů a vztekle aplikaci smazal, abych jí znovu natáhl a instaloval, protože to se někdy stává, že až napodruhé …. Jenomže ani po znovuinstalování se to nechovalo jinak.
Po delším pátrání jsem najednou objevil další seznam. Tam byly ty jízdní řády už podrobně rozepsány. A šly stáhnout už bez placení! Nu dobrá.
Nalezený vlak skutečně dle jízdního řádu přijel, i když s dvacetiminutovým zpožděním, a všechno se zdálo být zase v pořádku.
Zdálo. Jen do neděle. V neděli mi totiž přišlo sedm faktur.
No, hýml! Co je to xakru za program?! To není aplikace, to je zlatej důl pro vývojáře!
Hned, jak jsem se vyvztekal, použil jsem konečně onu zkušenost. Fakturu jest třeba si přečíst a pokud je člověk nespokojen, zboží lze vrátit. I stalo se.
Sedmkrát jsem nakupoval, ale jen jednou to doopravdy chtěl. Takže na těch šest jsem použil ono zázračné tlačítko na elektronické faktuře "Nahlásit problém."
Problém nahlášen, nákup zrušen, peníze vráceny.
Uff…
Taková lapálie a člověk je za tatrmana dřív, než se ohlídne. Inu: stane se to. A nejen dětem.

Velikonoční jarmark

No, a je jaro. Už celej jeden den, poněvadž letos začalo včera o půl šesté. Té rovnodennosti jsme využili uspořádáním jarmarku. Tedy my jsme byli jen jedni z jarmarečníků ve Zvoli. Už podruhé jsme se všichni doma převlíkli do krojů vypůjčených tuhle od té naší čarodějnice Saxany a šli pomáhat dělat Velikonoční jarmark.
Letos to vypadalo nějak větší, než vloni. O celou hodinu po předpokládaném konci se to protáhlo. MášikovnáHanička, tentokrát opět perníkářka, spotřebovala na zdobení s dětmi dva košíky perníčků, které v sobotu s Kačkou a Matějem napekla. Matěj letos nedělal píšťalku, protože vrba ještě neměla dost mízy a kůra nešla oddělit, takže se bavil jinak a asistoval u koláčků. Kačka zdobila perníčky i vajíčka a já se taky od dvou do pěti nezastavil. Přišly děti, tatínkové, maminky a všichni chtěli naučit dělat pomlázku. Spotřebovali jsme bezmála dvě velké otepi vrbových a jívových proutků a možná se mně podařilo přesvědčit (až na jednoho) všechny, kteří to zkusili, že nejlepší pomlázka je ta, kterou si člověk uplete sám.
Nu, končili jsme po půl šestý a měli jsme toho jarmarku dost. Ovšem taky jsme měli radost, že se u nás na Velikonoce pořád ještě nezapomíná a že jsme se opět mohli jarmarku zúčastnit. Ono je to fajn, když se lidi takhle pěkně sejdou.
Tož tak, za týden bude koleda.

Jarmark_2016

Keltský (jarní) telegraf

O vzniku telegrafu se na síti dočteme informací dost a dost. Dokonce i tu, že optický telegraf se příliš neujal ve století sedmnáctém ani osmnáctém a že jeho předchůdci tu existovali už za starověku. Ostatně kdo četl indiánky, dobře ví, že indiáni si telegrafovali kouřovámi signály a u telegrafu nemohl chybět ani Jára Cimrman. Takže telegraf není vůbec nic nového pod sluncem.
Jednu novinku tu ovšem mám. Tedy novinku pro mě, nikoliv pro Kelty. Keltský telegraf, který vysílá jednou ročně od roku 2010, pokud to nepletu. Já se o něm dozvěděl včera od Ondřeje, Ondřej od Ljuby a od kterého čerta ona, to už nevím. Vím však to, že
na stránkách Keltského telegrafu se dočtete, že:
"Vždy večer v první jarní sobotu se tzv.čerti vydávají na vrcholky významných kopců a navzájem se spojují pomocí světelného signálu, který vysílají z jednoho stanoviště na druhé po dohodnutých trasách napříč krajinou. Dochází k mystickému propojení všech účastníků i k napojení přesahujícímu běžný myšlenkový prostor dnešních lidí."
V každém případě je to hezký nápad podobný významně méně spirutuálnímu pálení čarodějnic. Tedy v tom smyslu, že ohně jsou vidět na kopcích.
Díval jsem se do mapy kopců, kde oheň bude hořet a vida: jeden na Ďáblu a další na Homoli pod Zvolí nad Vltavou. A protože ta správná keltská sobota vychází na právě tuhle sobotu 19.března 2016, bude to už zítra a pokud bude oheň hořet skutečně na Ďáblu (což mi není úplně jasné, kde by mohl být, protože tam je všude les), uvidíme ho ze zahrady a vy, pokud se podíváte na moji
meteokameru, ho uvidíte taky, protože kamera je na Ďábel od svého vzniku zaměřena.
Tož kdybyste viděli někde na kopci v sobotu večer oheň, vězte, že to není oheň ledajaký, ale že to Keltové telegrafují, že bude jaro.
Ostatně i ten náš kos už spustil svou jarní písničku.

Nu a tuhle je fotka ze soboty, kdy telegraf spustil na Ďáblu (19:46):

Keltsky_telegraf_160319

Pavouk Nephila

Třídil jsem si tady obrázky z výletu na Bali. Je jich hromada a je potřeba vybrat ty, které budou upraveny a z těch pak vybrat ty, které budou vytištěny. To je práce vyžadující si času a to ne málo. Pustil jsem se do toho a vybíral a vybíral a tu na mě vypadl z archivu obrázek, na který jsem zapomněl. No bodejď ne. Je vlastně skoro na vyhození rovnou. Jenomže já jsem si ho schovával, co kdyby třeba s tím šlo ještě něco udělat. On totiž vznikl v takové houštině na cestičce od kávové plantáže. Tma tam bylo, pršelo a přes cestu byly pavučiny. Takový pořádný, pevný. Nebylo jich moc, ale i to stačilo, aby máostražitáHanička zbystřila a následně prohlásila: "Tam nejdu, tam je pavouk!"
Jo, byl tam.
Takhle pod listem, chystal se pracovat. Krásnej, velkej jako ruka. Nepřeháním. U pavouků nepřeháním, pavouky mám rád. Tělo měl dobře čtyři, pět centimetrů dlouhé a kdyby roztáhl nohy, byl by i s nima o hodně větší, než ta ruka. No krásnej byl. A já, že si ho vyfotím. Jenomže mácitliváHanička se tvářila, jako že každou chvíli vznese námitku ve formě buď úprku nebo nějakého fyzického zásahu, což se mi k focení ani jedno nehodilo. Takže jsem to v té tmě nestačil nachystat a fotka nevyšla. Je na ní tma taková, jaká v tom houští byla.
Přesto jsem byl zvědavej, jestli třeba by se z toho nedalo něco vytáhnout. A vono vám jo. Takovej nádhernej pavouk - Nefila chluponohá latinsky Nephila pilipes.
Je to škoda, že jsem na to nepřišel už tam. Protože kdyby jo, nechal bych mouopatrnouHaničku projít, sám bych zůstal a snažil se udělat pavoukovi nějakej hezkej portrét.
Proč? Ptáte se. Inu proto, že jsem tenkrát, když jsem v Ohníčku hltal komiks (eště ho mám schovanej) Pavouk Nephila, neměl ani zdání, že jednou Nephilu doopravdy potkám naživo jen tak na cestě. To by byl zážitek, panečku, kdybych byl věděl, že je to on.
Na druhou stranu takhle s tou zkaženou fotkou jsem si to užil vlastně dvakrát. Jednou na místě při focení, když jsem neviděl, co vlastně fotografuju a podruhé teď, když jsem z digitálního negativu vyvolal krásnou Nephilu.
Tož omluvte mizernou kvalitu obrázku, o moc víc se s tím dělat nedalo. Tady je:

Nephila pilipes

podle pořadníku

Pořadník, to je zaklínadlo dosud platné. Když jdete na ouřad, dostanete pořadové číslo. Když číslo nemáte, jste … bez čísla.
Pořadník býval na kdeco, svého času i na auta v Mototechně. Ostatně, pokud to nepletu, na některý nový Škodovky je tu pořadník zas. Nějak je prej o ně zájem či co.
Ovšem není mi moc jasný, jakej zájem a pořadník by moh bejt tady na těch pár bidýlek u nás. Nu ano, je tu několik míst, ze kterých se to nejlíp rozléhá po okolí. Například u sousedů na štítě nebo na vrbě, u nás na štítě, na plotě nebo na jerlínu, vedle na novém štítě u nových sousedů, no prostě dost místa k hulákání na lesy. Všude je rozhled, všude se dá zpívat, místa je tu dost.
Tak k čemu ten pořadník?
Už dobře čtrnáct dní tu zpívají sýkorky. Nebo spíš sýkorové. Kos jenom přihlíží. Přilétli už zvonci a ti taky nic, jenom se cpou v krmítku. Jenomže já dobře vím, že největší rámus dělá vždycky právě ten náš kos a tomu sekundují sborem všichni ostatní. A on nic, on mlčí. Asi bude na něj ještě brzy.
Zpěv se ozývá, to ano, ale jenom ten sýkorčí. Ostatní ještě ani neladí hlasy. Že by nakonec přeci jen měli taky nějakej ten pořadník? Nejspíš jo. Budou mít někde zaznamenáno, že sýkorky jsou tu doma, tak můžou hulákat na jaře jako první, pak ti ostatní. Jako druhý zřejmě přijde domácí pan kos. Dává si na čas, protože dobře ví, že ho rozhodně nepřeslechneme. A po něm asi drozd, až se uráčí přiletět. To už bude znamení, že to letos zase začalo, to jaro.
Ovšem zatím je to jenom piánko. Zatím jen ty sýkorky - hezky podle pořadníku.

dopněk: od pátku už zpívá i náš kos - zřejmě se to jaro vážně blíží

přiletěli zvonkové

Aniž bych se chtěl pouštět do historie, dá se najít spousta záznamů a obrázků z patnáctho března, kdy bylo stejné psí počasí. Jistě, není to datum nijak slavné, ba naopak. Ale z hlediska čistě meteorologického se dá napsat, že před sedmasedmdesáti lety bylo počasí úpně stejně pod psa.
Jako dneska. Teplota půl stupně nad nulou a sněží.
Před týdnem jsem tu psal o poslední sněhové peřině, což byla evidentně předčasná zpráva. Dneska zatím nasněžily tak dva centimetry a pravděpodobně to během dne roztaje, ale obrázek zasněžené krajiny tu na chvíli bude. A proč to píšu? Nu protože si dělám strejčka na obranu proti huhlalům a navrčencům, kteří si určitě začnou stěžovat na vrtochy a nepřízeň počasí.
Pročež já pravím: není nač si stěžovat. Takovýhle počasí je tady u nás úplně běžný.
A jak tak poslouchám, sýkorka i kos už se domáhají snídaně, tož konec psaní a jdu jim nasypat. Aby měli dost, když už přibyli další strávníci a do tohohle počasí přiletěli i zvonkové.

pokračování příště

Komiksy mám rád, ostatně tu o nich nepíšu poprvé. Ba dokonce jsem tu jednou na přelomu roku pro pamětníky zveřejnil naskenované staré stripy, které byly jednou z příčin, proč mám komiksy i záhady rád. Tuhle se můžete znovu podívat.
Komiksy si kupuju dodnes a to je taky důvodem, proč jsem si všiml pozvánky na sobotní komiksovou dílnu pro děti. Jako na potvoru pochytal Matěj někde nějaké viry a tak místo na dílnu, vlezl do postele se spálovou angínou. Kačka to od něj naštěstí zatím nedostala a tak jsme na tu dílnu jeli spolu. Kupodivu se sešlo dost dětí i přesto, že ve stejnou hodinu se konal i pingpongový turnaj a cirkusové představení, to vše ve Zvoli. Inu, je to naše kulturní a sportovní centrum.
Ukázalo se, že kreslit děti pořád baví a když jim šikovná kreslířka, která se komiksy živí, ukáže jak na to, můžou děti udělat svůj první komiks. Byl na téma proměna. Proměna čehokoliv, co mají děti kolem sebe nebo i proměna jich samých. Jak kdo chce.
A tak se začalo vymýšlet.
Všiml jsem si, že jeden kreslíř velice šikovně vystihl hlavu státu, ale už jsem si nestihl všimnout, k jaké proměně jí ve svém díle dovedl. Jiný klučina snil o stromě plném nanuků, který se mu nakonec podařilo vypěstovat. Nu a Kačka se vydala na hrad,
aby se stala princeznou.
Zdá se, že ambice a vysoké cíle naší Kačce nechybí. Holt jen budeme muset zapátrat v rodokmenu, jestli tam někde v dávné minulosti netekla kolem nás modrá krev. Možná by to mohlo být v nějakém dalším komiksu, takže tu máme klasické: pokračování příště.

člověk americký

Do filmových kritik se raději nepouštím, protože se většinou shodnu jen s pár lidmi, mezi něž patří například pan Soukup, takto vydavatel mého oblíbeného serveru Zóna a nemnoha netuctových filmů. To mi ovšem nebrání se na filmy dívat, či občas chodit do kina (kde mi za krkem chroustá armáda nenasytů popcorn a mlaská při tom). Doby kdy jsem stával fronty na film v Ponrepu nebo v Klubu jsou dávno v nenávratnu a diskuze o filmové tvorbě zůstaly výsadou studentského života těch minulých (a možná i přítomných) časů.
Teď mám ale docela čerstvý srovnávací zážitek a nedá mi to, abych si ho tu nezapsal. Souvisí to s Oscary. Ne snad, že bych si myslel, že když Akademie nalepí na film značku s tím zlatým panákem, je to rázem dobrej film. To ne. Ale většinou si ten film nakonec někdy prohlídnu, jelikož díky tý ceremónii postoupil do užšího výběru.
No a letos to byl Oscar kromě jiného i o přežití. Prej děsně vydřená cena, každou vteřinu prej Leonardovi věříte. No já mu nevěřil ani to, že je mu zima. Když jsem ho viděl, jak děsně prožívá to svoje vnitřní drama, aby nakonec nedošel než k tomu, že to celý bylo stejně na nic, říkal jsem si, že je to furt stejný.
Tyhle filmy se točej, aby se na ně přišlo a zaplatilo. Film tohodle druhu je podnikatelskej záměr a když do něj nasázíte dost koření, aby byl správně sladkokyselej, máte polívku, která vám vydělá tolik, že už ty nuly za cifrou ani nepočítáte.
Mimochodem vzpomínáte si na Příběh opravdového člověka? A na tu větu "Ale tohle je sovětský člověk!"? Teď tu máme člověka amerického, který dostal sošku za totéž, co už v osmačtyřicátým na plátně i o pár let dřív ve skutečnosti dokázal Meresjev. Kdo je opravdovější? Zbytečná otázka. Mě je to jedno.
Nevěřil jsem ani jednomu.

foto rozcestí

Obrázky dělám rád a protože nejsem sám, kdo mačká spoušť fotoaparátu, je z toho docela dobrej kšeft už od dob daguerrotypie. To bude medle dvěstě let. Posledních sto let to byl pro výrobce díky panu Eastmanovi dobrej obchod a těch pár desítek let, co existuje fotografie digitální, je to vysloveně obchodní trhák. Jenomže ty sto let starý obrázky, co mám po dědečkovi jsou pořád hezký a občas si je prohlížím, zatím, co ty moje nejčastěji zapadnou v nějakém digitálním archivu, pokud nepočítám stará fotoalba a tu bednu se starejma fotkama a negativama v kůlně. Ano, pár digitálních obrázků je vytištěno ve fotoknihách a poslední fotokniha není tištěná, ale složená z pravých fotografií na pravém barevném fotopapíře. A chtěli za ní spoustu pravejch peněz.
A tak teď stojím na takovým foto rozcestí.
Fotky, aby měly smysl, musí být vytištěny, bez toho zmizí ze světa. Jenomže tisk obyčejný, digitální, je na těch fotoknihách znát. Pochopitelně si mnoho čtenářů zaťuká na čelo a bude kroutit hlavou nad tím, o jaké kvalitě že to mluvím. Inu o té, kterou vidíte, když srovnáte fotoknihu tištěnou tiskárnou (byť kvalitní) a fotoknihu z fotomašiny, která je přímo na fotky vymyšlená a udělaná. Je to velmi vidět. Ten rozdíl. Jenomže opravdové fotky stojí opravdu hodně. Takže se nabízí koupit si vlastní tiskárnu a fotky si tisknout.
A to je právě ta potíž.
Bude to sice levnější, ale je to krok zpátky právě k tomu digitálnímu tisku, kterej má pořád ještě co dohánět. A venkoncem ty obrázky nebudou až tak hezký jako pravý fotografie na fotopapíře. Leda, že bych kupoval speciální fotopapíry do tiskárny, ty po výtisku laminoval a … a výsledek by byl i s cenou tiskárny nakonec stejně drahej jako ty fotky z velkýho foto-stroje.
A teď: babo raď!
Pochopitelně se nabízí rada nejjednodušší: nefotit vůbec. To přijde nejlacinějc. Jenomže přijdu o příjemného koníčka.
Rada druhá je nehledět tak na tu kvalitu. No jó, jenomže já už tu nejlepší znám a jednomu je zatěžko vynechat z žebříčku to nejlepší.
Takže teď co? Koupit si vlastní co nejkvalitnější zařízení nebo platit za zhotovení fotoslužbě? Toť otázka!
Zatím na to jdu přes vlastní nedostatky. Tedy tak, že nejkvalitnější provedení chce nejkvalitnější zdroj - tedy tu fotku samotnou. A těch zas tak moc nemám a dá to práci jednak jí vyfotit a pak ještě v počítači zpracovat. To chce hodně času a tak těch obrázků je vlatně jen pár. A kvůli nim se nevyplatí pořizovat si vlastní tiskárnu.
Zdá se tedy, že na rozcestí svítí zelaná směrem k placené službě. Alespoň prozatím.
Ovšem jak to bude do budoucna, to se neví.

třikrát kolem rybníka

Když někdo z mordparty pana rady Vacátka zacvaknul kriminálníkovi náramky, bylo jasné, že to nejsou náramky na ozdobu. Byly to náramky ryze účelové.
Ryze účelové náramky se dostaly do módy znovu. Tentokrát ale v podobě nijak spojené s nekalou aktivitou pochybných živlů z pražské galerky. Ovšem aktivitu měří. Ano, jde o náramky chytré, sportovní, měřící.
Matěj si už dlouho takový přál a zasvěceně vybíral, který je ten nejlepší a proč. Inu měl narozeniny, tedy náramek (ten sportovní, pochopitelně) se jevil jako ideální dárek. Slovo skutkem učiněno jest a Matěj se zařadil mezi monitorované sportovce. Sleduje všechno. Jak spí, kolik kroků ujde, kolik schodů vyběhne, jakej má tep, jestli mu někdo volá, jaká zpráva mu přišla, … prostě všechno.
A to je ta potíž.
Když totiž včera šel na trénink, snažil jsem se mu vysvětlit, že na tréninku se náramek může zásadně poškodit, poškrábat, rozbít. Nerad to uznal a náramek sundal. A teď jsme u jádra pudla.
Takovej náramek, ať už je sebeodolnější, se nedá nosit na opravdu výkonový trénink. Jednak by mohl při nešikovném kontaktu zranit svého nositele a druhak by to moc dlouho nevydržel. K čemu ale potom jsou tyhlety moderní sledovače čehokoliv? No v podstatě jenom pro nekontaktní aerobní činnosti. Pokud by si chtěl změřit tep při tréninku někdo jako Matěj, bude mít spotřebu několik náramků za sezónu. Anebo musí vzít rozum do hrsti a říct si, že na takovouhle zátěž tyhle hračky prostě nejsou.
Ale na druhou stranu, až zase bude tepleji a na tréninku začnou běhat, svůj význam to měření mít určitě bude. Minimálně Matěj zjistí, kolik kroků je to třikrát kolem rybníka.

poslední sněhová peřina

Ještě musím poznamenat něco o sněhu.
Minulý týden totiž, právě když jsme si na horách trochu stěžovali na počasí a na nepříliš velkou zásobu sněhu, se u nás doma naopak sníh objevil. Meteorologové ho zřejmě očekávali a vydávali varování. My to ovšem sledovali jen z dálky, neboť ve Stubaiském údolí kousek od Insbrucku toho sněhu moc nenapadlo. Vlastně jen takový poprašek.
Tedy z pohledu lyžaře to byla spíš nepříjemnost, protože většinu dní bylo zataženo, mlhavo, sněživo, deštivo.
Zato na meteokameře na naší zahradě jsme sledovali, jak to z pondělka na úterý napadlo, jak je toho dobrých deset, patnáct centimetrů a jak nám to ohýbá stromy na zahradě. Byl to zřejmě poslední letošní příděl sněhu, ale zrovna v takovou nešikovnou chvíli, kdy jsme nemohli oklepat z větví sníh, jelikož nikdo nemáme ruku jako Saxana, která by dosáhla z Nederu až do Oleška. Naštěstí to všechno roztálo dřív, než jsme dorazili domů a tak nebýt té kamery, ani bychom nevěděli, že jsme měli na zahradě poslední letošní bílou peřinu.
Nu, ale pro pořádek v meteozáznamech je třeba tuhle událost zapsat, aby bylo jasno, jak to bylo letos s tím sněhem.

ps
… a jen jsem to dopsal a uložil na síť, začalo sněžit … takovej poprašek
zřejmě to minulý týden nebyl úplně poslední letošní sníh

náruč růží

Laskavý čtenář má dozajista pochyby, zda-li jsem nepověsil deník na hřebík, což je ovšem pochybnost zcela lichá. Ono to prostě jenom zrovna teď tak vyšlo, že jsme byli dvakrát za sebou na výletě. O tom prvním už jsem psal a tan druhý byl ryze zimně prázdninový, lyžařský. Děti si užívaly sněhu a lyžování a prknování (to jenom Matěj) a my jsme s moustatečnouHaničkou jen zatínali zuby, jak nás bolely netrénované svaly, které se na těle objevují vždycky jenom tehdy, když člověk lyžuje. Však to znáte.
Na závěr prázdnin jsem pak děti vzal na Matějskou, což je taková trojí událost. Jednak má Matěj svátek, pak má i narozeniny a konečně si to jdeme užít, protože se blíží jaro.
Tentokrát to bylo jako u Verdunu. Ano, střílelo se. Tedy ne snad, že bychom nejezdili na autodromu. To naopak. Dokonce na tom druhém nás svezli dvakrát za jedny peníze, jelikož jsme byli jediní, kdo přišel. Ovšem střelba tentokrát pouťové zábavě dominovala.
Totiž hned u první střelnice se děti zastavily a paní je přilákala nahoru, rozdala vzduchovky a že prý na co to bude. Matěj vzal post u růží, Kačka u válečků. A ono jim to vyšlo. Kačka shodila válečky, Matěj vystřelil tři růže a takhle jsme obešli další dvě střelnice. Paní střelmistrové netušily, že si s sebou vedu ostrostřelce a tak nás lákaly k nim a pak se divily, že to Matějovi i Kačce tak jde. Vrchol všeho nastal ve střelnici staročeské, tedy té mechanické. Tam střílel Matěj a místo Kačky jsem to vzal já. Užívali jsme si střelbu do terčů a mechanických panáků. A Matěj sundal i kývacího papoucha a kuličku z houpačky. Za takový výkon si zasloužil opět odměnu a tak měly děti plnou náruč plyšáků (Kačka) a růží (Matěj).
Nuže, střílelo se jak u Solferina a mámiláHanička pak doma dostala tu náruč těch růží, což bylo od Matýska velmi rytířské.
Inu, jaro už se může chystat, my jsme pro to udělali, co jsme mohli.