WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

na houby v hodině dvanácté

MástarostliváHanička letos mírně hudrala, že je to na houby, že nemá na zimu houby jelikož jsme žádný nenašli, poněvadž letos nerostou. Pravda, tentokrát to s těma houbama bylo na houby. Nějak bylo sucho, či co - no prostě jsme to sice párkrát zkusili, ale bylo jen tak do bramboračky. Až v posledních týdnech se nějak rozkřiklo, že prý rostou. Jenomže to bylo pořád něco. Nejdřív jedny závody, pak druhý, pak pršelo … no prostě se nám ne a ne povést zajít do lesa.
Až teď o prodlouženém víkendu.
Byli jsme třikrát a vždycky jsme něco přinesli. Byl toho, když jsme to sesypali dohromady, vždycky přibližně jeden košík a když se to za ty tři dny sečetlo, máme zásobu do jara. Ba dokonce se mápečliváHanička dala slyšet, že to vypadá natolik dobře, že asi přes zimu vydrží s tím, co jsme nasbírali. Tentokrát Kačka s Matějem velmi pomáhali, neboť je bavilo nejen sbírat, ale i krájet, čímž bylo krájení vyřešeno a mápečliváHanička už to jen v sáčcích uložila do mrazáku. Tři krabice hub pěkně v sáčcích rozděleno tak, aby jeden vyšel na jedno jídlo. Zdá se, že to vážně do jara přežijem.
Tudíž se zdá, že jsme to tentokrát stihli v hodině dvanácté, jelikož právě teď koukám na teploměr a letos poprvé se teploměr dostal dneska ráno necelý jeden stupeň pod nulu, takže to opravdu bude poslední den babího léta a od zítřka už nastane nejen listopad, ale i ten skutečnej podzim, čímž je jasný, že teď už houby vážně neporostou. Leda snad takový ty zimní, který neznáme.
A to je na houby.

povodeň, záplava a jiná přirozená katastrofa

Tož jsem to včera zase zkoušel. Najít tu díru v potoku. Při tom jsem i odklidil fůru na přechodnou dobu uloženého kačírku za humny a tak to bylo odpoledne vysloveně vodohospodářské. Další kolečka kačírku se vešla do nově upravených prostor a furt to není dost. Důležité je, že jsem objevil další možné úniky vody z potoka. Je to velmi podobné běžnému stavu v přírodě.
Uděláte potok, do něj vložíte kameny, nasypete kačírek, děláte krásno a přitom vám ale roste přehrada. V tom korytě se pochopitelně kameny a štěrkem pomalu zvedá hladina. Jenomže původně dost vysoký břeh zahradníci při práci sešlapali, fólii na několika místech kvůli sázení prostříhali a tak vám ta stoupající hladina z potoka přeteče. Našel jsem dvě, tři místa a jeden souvilý pás, kde se nám řeka vylévala do kraje. Tož opět ten kačírek, podsypat fólii, vytvarovat břeh a celé to zase zpátky urovnat. Teď jsem se byl s baterkou podívat, jak je na tom vodní hladina a vypadá to, že ubyla jen o málo. Zdá se, že by tedy mohlo být hlavní místo úniku nalezeno a opraveno. Snad se mi podaří najít i ty další.
Ovšem poučení tu mám. Pokud si budete stavět potůček tak, aby vypadal jako v přírodě, musíte počítat s tím, že se vám občas zanese listím a ta přehrada pak způsobí přelití, povodeň a záplavu či jinou přirozenou katastrofu - tak jako v tej přírodě.

Nu a takhle vypadají kousky rozestavěného vodního díla v horní části, která, byť zadaleka ne ještě hotová, se blíží ku konečné podobě.

161023_01

161023_02

a ještě jedna sobotní ranní s mlhou:

161028

měříme čas na centimetry

Už dlouho, předlouho jsem tu o tom nepsal. O čem? O našem vodním díle.
Kdepak, nedělám si tu z vás dobrý den, ani se nejedná o žádnou taškařici. Čas se v tomto případě neřídí geologickými hodinami tikajícími miliardy let +/- nějaké ty stovky milionů. Měříme ho na dny, ba dokonce na hodiny. A taky na centimetry.
A že už mi teď úplně přeskočilo - měřit čas na centimetry? Ani to není mimo fyzikální zákony. Mohl bych se tu vymlouvat na světelné roky a ptát se například na to, kolik centimetrů uletí světlo za 1x10
-12 sekund. Ani tím tu nebudu zastírat skutečnost. Ale právě o ty centimetry tu jde. Ovšem o centimetry úbytku vodní hladiny jezírka za hodinu.
Totiž:
Před několika týdny, kdy bylo dílo hotové, jsem ho ještě několikrát upravoval, zvláště pak v části potoční, tedy tam, kde se nový potůček vine loukou. Břehy bylo třeba krapet zvýšit, aby nám voda neunikala přes ně. Nu a potom, před dvaceti dny, už bylo hotovo. Voda tekla kam měla a j
á si to tu pochvaloval. Jenomže pak přišly ty dokončovací práce. Přesněji řečeno přišli zahradníci, kterým mácitliváHanička kázala, kterak osadit břehy hotového díla. A od té doby to zase začalo týct. Správněji řečeno vytékat mimo koryto potoka.
Když jsem hledal kudy, zjistil jsem, že šikovní zahradníci hezky vysadili rostliny blízko potůčku a aby to bylo co nejblíž, ještě vystřihli z potůčkové fólie kusy, aby mohli sázet …! Vystřihli řečiště potoka! Na kolika místech přesně nevím, celý potok jsem ještě nerozebral a po pravdě řečeno, nějak mi to vzalo náladu. Opravoval jsem to už třikrát a pořád to někudy vytéká. Někde to bude ještě překopnuté, prostřižené, ….
Ach jo. Takovej to byl hezkej potůček. A je pořád. Akorát, že znovu neteče, kam má. A tek' by, tek', jen kdyby ho ti trulanti nepřefikli.

do kanálů nejen ve Stínadlech

Pamatujete, jak Rychlé šípy hledaly v kanále ztracený míček? Nebo na jejich dobrodružství v chodbách a stokách pod Svatým Jakubem ve Stínadlech? Možná si na to vzpomenete, pokud jste to četli. Já si to připomněl nedávno, ovšem s Rychlými šípy to nemělo nic společného.
Zaslechl jsem totiž vyprávění z dob před dávnými léty, z dob, kdy jsme my byli přibližně v tom věku Rychlých šípů.
Bylo to vyprávění o tom, jak se kluci vydávali do kanálů a stok ústících do pražského Botiče. Dobrodružné výpravy do nitra podzemí byly podnikány z čiré klukovské zvědavosti. Nebylo to žádné nakukování přes okraj. Byly to dlouhé výlety do podzemí přes křižovatky a dómy s rozcestími, kolem přepadových jímek až na konec chodeb, do nichž tam vyúsťují kanály s malým průměrem, kam se už nedá prolézt.
Dnes už budou vstupy do kanálů pravděpodobně dobře chráněné proti vstupu a mřížemi nepůjde prolézt, jako tenkrát. Ale to nevadí. Vzpomínky vypravěče jsou dodnes dost živé na to, aby si vzpomněl, jak je tenkrát ani nenapadlo, že by mohli nepříjemně doplatit na neznalost prostředí a na to, že nikdy neměli zjištěno, zda a kdy by mohla kanály začít téci voda. Pokud by do kanálů voda vnikla, zřejmě by neměli šanci na únik. Ale to klukům tenkrát nedošlo nebo to považovali za málo pravděpodobné. Důležité bylo to dobrodružství a tajemství, která v kanálech objevovali.
Ovšem konec těch výprav byl jen zčásti podobný příběhům pana Foglara. Policista je sice nenašel, ale jedna z maminek, které se jeden z kluků nešikovně zmínil, se hned domluvila s druhou a už byl průšvih na světě. A mám dojem, že i nějaká ta policejní asistence u toho snad i byla. Skončilo to neslavně, ale to zažité dobrodružství, to klukům zůstalo dodnes.

brejle jsme potřebovali všichni

Tyhlety schůzky po letech jsou něco jako kvíz. To prostě přijdete a hádáte, kdo ještě přijde a pak, když už přijde, hádáte, kdo to vlastně přišel.
Velice dobře si vzpomínám na setkání po letech se spolužáky ze střední školy. Trvalo mi dost dlouho, než jsem se osmělil a zeptal se "… hele a kerej ty vlastně seš?". Spolužák měl fousy, což ve škole neměl a tudíž mi připravil hádanku, kterou jsem nerozluštil bez nápovědy.
Tenhle pátek to bylo o fous lepší. Ty fousy už jsem znal, ale zmátly mě vlasy. Tedy spolužák měl fousy v době, kdy jsme se viděli naposled a má fousy dodnes. Ovšem spolužačka má naopak vlasy krátké, což v deváté třídě, kdy jsem jí viděl naposledy, neměla. A kdo se v tom má vyznat, že ano?
To například zrovna už v té základní škole jsem dostal poznámku, že jsem nepozdravil paní učitelku na chodbě. No jo. Nepozdravil. To je pravda. Jenomže to nebyla paní učitelka, ale nějaká úplně cizí ženská. Tedy já to tak viděl. Paní učitelka to viděla jinak, jelkož si ten den pořídila a nasadila paruku s úplně jinejma vlasama a já jí prostě nepoznal, čímž jsem se dopustil hned dvou trestných činů najednou. Jednak jsem jí, jak již psáno, nepoznal a druhak jsem jí nepochválil, že jí to děsně sluší, což byl prohřešek z těch dvou ten větší.
V pátek to nebylo v žádném případě o paruce, ale o tom ostříhání a barvě, žímž se spolužačka natolik změnila, že jsem málem zase dostal poznámku. Naštěstí jsme nebyli ve škole a ona není paní učitelkou, ovšem měl jsem namále.
Nu a tak jsem se sešli v počtu hojném a kupodivu jsem všechny ostatní poznal hned. Takže kvíz se vlastně nekonal, jen jsem měl chvilku pocit jakési osobní nedostatečnosti, jelikož nemám nic plechovýho místo kloubů a nic mi neschází, což se už přestalo nosit, poněvadž zajímavej je ten, kdo má aspoň provrtaný koleno.
No, alespoň v jednom jsem držel krok: brejle jsme potřebovali všichni.

milujte se a množte se

Včera se mi přihodila jedna knížka, kterou jsem už léta sháněl.
Možná znáte ten kreslenej film Stvoření světa. Je to už krapet pro pamětníky, jelikož ho pánové Effel a Hofman natočili v roce 1957. Vídal jsem ho občas v černobílé televizi, dokonce nám ho přivezli ukázat před dávnými léty i do Hořesedel na chmelovou brigádu.
(Mohlo se stát, že tam tenkrát byl místo komentáře pana Wericha jiný komentář a to pana Horníčka? …. je mi to dodnes záhadou, jasně si pamatuju, že komentář byl na tu dobu hodně odvážný a slova "rudá je barva naše" mi utkvěla, ale dohledat to nemůžu.)
Teď ten film máme v archivu a občas ho dětem pustím. Trochu mě trápí ta rudá agitace, bez které by v té době film asi neprošel, ale například taneční scéna ďábla s vodním obrazem Evy, do které se i v roce 57 podařilo vpašovat rock'n'roll, je úžasná.
Nu a já dobře vím, že k tomu filmu vyšla v té době i knížka. Byla zvláštní, oboustranná typu "převrať a čti dál". Vídal jsem jí na návštěvách u jedné tety, které jsem pak po dlouhých letech o knížku řekl. Ale kdepak. Ani prodat jí nechtěla a tak knížka zmizela ze světa i s tetou.
Chodívám do antikvariátu a nikdy se nezapomenu zeptat, jestli Stvoření světa mají. Někteří antikváři si vzpomenou, ale nemají. Jiní si ani nevzpomenou. Až včera jsem na síti na aukčním portálu naprostou náhodou našel Stvoření světa hodinu před ukončením aukce.
Nikdo to nechtěl. Já ano.
Klaplo to a odpoledne jsem si pro knížku zajel. No je báječná. Jako si jí pamatuju. Hned jsme si večer po tréninku s dětmi dali i ten film a Kačka si pak po schodech, když šla do koupelny, zpívala :"… milujte se a množte se …"
Inu, je to vážně roztomilej film.
Jen ten komentář z chmelovýho promítání mi pořád vrtá hlavou. Nevíte o něm náhodou taky?
Rád bych ho někde našel … kdyby byl … teda jestli vůbec je …

Stvoreni_sveta

Třicet sedm!

No já tedy nemám moc vzorů, ale přeci jen by se něco našlo. Snad to není ani vzor, ani idol, ale člověk, kterého si desítky let vážím.
Pan Grygar, astrofyzik a, pokud se s ním potkáte, docela obyčejný velmi chytrý člověk, který poctivě pracuje a o své práci umí skvěle vyprávět.
Včera jsem měl opět příležitost se s ním potkat a to - světe, div se! - ve Zvoli. Nějak se přihodilo, že má kamarády právě u nás a proto přijal pozvání na povídání pro sousedy. Ono se to jinak ani nazvat nedá, natož pak přednáška. Ale protože jsem něco podobného čekal, rád jsem si poslechl jeho povídání a vzal s sebou i Matěje, který si to náležitě užil.
Nu a když jsem u těch vzorů, pan Grygar začal i se svým vzorem. Tedy vzpomínkou na to, kterak si kdysi koupil knížku, jejímuž autorovi se jí podařilo i v nelehkých časech druhé světové války vydat:

Pohledy_do_nebe

Hned mi to připomnělo i můj knižní vzor. Ten je z trochu jiného oboru. Tedy z oboru sci-fi, ale v určitém smyslu stojí pevnýma nohama na zemi. Tedy alespoň do té doby, než se spolu s kamarády vypraví na vesmírnou cestu v Aeronautilu kapitána Nema. Petr Holan se, myslím, v knížce jmenuje a je to strojař, který si umí vždycky se vším poradit. Taky bych rád.
Pan Grygar začínal knížkami vědeckými a třeba i proto je vědcem. Já zůstal u té fantastiky. A i to může být důvodem, proč mám rád jeho vyprávění.
Skoro dvě hodiny jsme ho poslouchali a nakonec, když nám odpověděl i na nějaké otázky, jsem ho požádal, aby tentokrát podepsal knížku Matějovi. Bral jsem to jako jakési předávání štafetového kolíku. Ostatně televizní Okna vesmíru dokořán (to je i ta knížka, kterou pro Matěje schovávám a kterou má teď podepsanou) byla spolu s povídáním v Meteoru právě příčinou, proč jsem si pana Grygara před desítkami let objevil.
Teď nezbývá, než přát Matějovi, aby mezi jeho oblíbené vzory v budoucnu patřila vzpomínka na včerejší setkání. Zatím je to na dobré cestě.
Například před chviličkou, ještě než odešel do školy, mě opravil, když jsem tvrdil, že jsme se na včerejší přednášce dozvěděli, kterak se od nás Měsíc vzdaluje rychlostí 23 milimetrů za rok:
"Třicet sedm! Copak si to nepamatuješ?!"
Nu, snad se ten vzor dostatečně vryl.

podzimní běh

To, že jsme jeli s Tomášem o prázdninách daleko na východ a byli třeba v Šaolinu ještě neznamená, že děti cvičí jenom wushu. Tomáš už minulý školní rok začal s atletikou a gymnastikou, která ostatně k wushu patří. Nu a v té atletice teď pokračujou vážně, což znamená, že tréninky jsou i atletické, tedy zvláště pak běžecké. Tady u nás je příležitostí k přespolnímu běhu habaděj a tudíž je z čeho vybírat. Děti občas přijdou z lesa poněkud zablácený a navlhlý, jelikož trasa vedla, dejme tomu, složitým terénem.
A to by nebyl Tomáš, aby děti neodměnil účastí na závodech. Jedny byly hnedle minulou sobotu v Kunratickém lese. Běhalo se ve spoustě kategorií za účasti běžeckých nadějí z celé Prahy a přilehlého okolí. Nechyběla zvučná jména atletických klubů a mezi nimi i Wushu Zvole. Byl to pamětihodný závod. Ono se totiž ukázalo, že Tomáš je skvělej trenér a děti mají hezky natrénováno. Dopadlo to totiž tak, že ani ti nejpomaleší od nás se rozhodně mezi trénovanými běžci neztratili a ti nejrychlejší byli v závěsu hned za medailovými místy těch nejrychlejších, kteří trénují právě jen ten běh. Zatím ještě na stránkách pořadatele nejsou umístěny výsledky, ale při zběžném pohledu do cíle na tom náš oddíl nebyl vůbec špatně a běžci z oddílů jako třeba Dukla, Sparta, Slavia a podobně naše děti nepředběhli zase o tolik, aby se dalo říct, že jsou v jiné kategorii. Kdepak. Ti nejlepší z nich běhají jen o trochu rychleji a v cíli jsou jen o pár metrů dřív.
Inu, je to radost, když to s těmi našimi dětmi Tomáš tak pěkně umí.
Takhle třeba vypadal start v Matějově kategorii:
(a Matěj doběhl pátej nebo šestej!)

podzimni_behani_2016_CB

dvakrát do měsíce

Tuhle jsem si tu popsal nadšení z hodinek, jejichž jednu funkci jsem objevil až teď. Pochopitelně si s tou hračkou nehraju celej den, ale skoro celej den jí nosím. No dyť jsou to hodinky na nošení. Takže se mi každou chvíli připomínají. A to je důvod, proč si to zapisuju i dneska.
Totiž ony se nepřipomínají jen hodinky, ale i jejich výrobce. Je to ovšem připomínání takový neobvyklý. Kdyby se tak choval výrobce jiného zařízení, nevím, nevím, jestli by dostal šanci přežít. Tihleti koumáci na tu strategii zřejmě vsadili a kromě léty prověřené spolehlivosti poskytují uživateli tohoto typu strojku i další potěšení ve formě neustálého napínání, co bude dál. A právě tohle by mohlo v jiných případech způsobit bouři nevole majitelů a odmítnutí si takovou věc vůbec poříídit. Tady je to obráceně.
Dostanete do ruky, vlastně na ruku, sice pěknej aparátek, kterej funguje, ale funguje málo. Má v sobě počítač a ten toho umí daleko, daleko víc. To, co umí, vědí jenom jeho výrobci a vám to dávkují po kapkách. Dávkování se odehrává podle zveřejněného scénáře, kterej se navíc ještě trochu zpožďuje, jak nestíhají vyvíjet a odzkoušet příslušný software. A tak jsou v komunitách kolem hodinek rozvášněné diskuze. Jedni to zatracují a vychvalují konkurenci, jiní jsou nadšení a vítají každou novou dovednost aparátku. Já patřím mezi ty druhé, jelikož jsem hračička.
Já se vlastně těším na to, že mám skoro každejch čtrnáct dní v hodinkách novej dárek, nějaký překvapení, který můžu zkoumat a se kterým si můžu hrát. A právě možná na takovejch pošetilcích staví prodejní oddělení výrobců těchhle hodinek.
Ať už je to jak chce, vypadá to, že tahle hračka mi vydrží. Ostatně řekněte sami: není to fajn, mít za jedny peníze dvakrát do měsíce nový hodinky na hraní?

Měsíc za měsíc

Už za měsíc bude pořádnej Měsíc. Tedy úplněk. Včera byl taky pěknej, ale za měsíc, 14. listopadu by se měl Měsíc přiblížit Zemi nejtěsněji, jak umí. V tomto století to nebude zas tak časté a příští podobné přiblížení má být až 25. listopadu 2034. Ale to je daleko.
Takže za měsíc neprošvihněte, až Měsíc pofičí kolem. Tuhlec je závdavek.
Totiž tem včerejší Měsíc:

moon_161016

Brsecowi a Olsek

Z hlediska historie jsou dva roky položkou zanedbatelnou a čím jdeme dál do minulosti, tím na nějakém tom roku nezáleží. Ovšem pro moje zápisy tady na woleschku jsou dva roky značnou porcí článků a docela dobře zmapovanou dvouletou historií. Nu a tedy před těmi dávnými dvěma léty jsem si tu zapsal poznámku o rodokmenech, které jsme díky Matějovu školnímu úkolu začali sestavovat a o Janu Jeníkovi, kterýžto snad býval kolem roku 1802 čilým rychtářem, snad ve stavení v Koutech č.8, které stojí dodnes a najdete ho dokonce i na mapách. Toho starého zápisu si všiml jeden náhodný čtenář právě kvůli Janu Jeníkovi, který je i jeho předkem, jelikož se k němu v rodokmenu taky propátral a našel i ony informace o stavení v Koutech a barokní selské bráně. Svět je prostě malej a o náhody v něm není nouze. A tak mi současný pan Jeník trochu napověděl, jak se v těch archivech vyhledává, ale zas to k ničemu objevnému nevedlo, poněvadž to, co jsem v minulosti hledal a zkusil jsem vyhladat i teď, to ještě v digitálních archivech není, takže to opět budu muset odložit.
Jenomže při takovém bádání se člověk dobádá nejen toho, po čem bádá, ale obvykle i něčeho dalšího.
To je i můj případ.
Při prohrabování se elektronickými archivy jsem přišel i na archivy listin jiných, než matričních, týkajících se rodokmenů. Ony jsou už digitalizovány i lecjaké listiny z archivů vládců a potentátů, což mě přimělo mrknout se, zda-li nenajdu i tu písemnou památku, kterou jsem zmiňoval
v úvodníku pro naší obec. Tenkrát jsem to prostě po křížové kontrole pouze opsal z dostupných pramenů, které ovšem citovaly jeden druhý, ale listinu jsem nenašel. Nu a hleďme: teď jo.
Takže pro ty, kteří chtějí vidět, jak vypadá listina vydaná v Avignonu 13. prosince 1310 papežem Klimentem V., ve které přijímá klášter ostrovský do ochrany papežského stolce a potvrzuje jeho statky včetně obcí Brsecowi a Olsek, mám dobrou zprávu. Jednak se můžou podívat na podrobné kopie listiny
tady na odkazu a jednak tuhlec přikládám její obrázek, na kterém v červeném rámečku jsou vedle sebe jména našich vesnic.
Nuže je to tak, už je nám nejmíň 706 let.

Kliment_1310

česká louka v německým pytlíku

Ona tráva se prý má vysévat buď brzo na jaře nebo na podzim. Jinak je prý příliš sucho a tráva nevzejde.
Inu, může to tak být, ostatně naše tráva, o které tu už pokolikáté píšu, byla před lety vyseta, myslím, v listopadu. A vzešla i když už na ní byla krapet jinovatka.
Nuže teď jsem byl v situaci podobné, ovšem o kus vedle.
Tedy za humny jsme rozhrnuli trochu hlíny tak, abychom vyrovnali nerovný povrch a aby tam vznikl povrch rovný čili plocha, jelikož si tam občas hrajou děti. Takhle to bude ještě příjemnější a třeba tam půjde i hrát něco s míčem, aniž by se člověk přerazil. S míčem se hraje nejlíp někde na louce. Tudíž jsem pátral po tom, jak po těch letech udělat z toho proužku země louku. Ono tam roste kde co a kdybych to pravidelně nesekal, bude tam především bodláčí. Ale sekám to a používám i jako vzorek k porovnávání růstu a kvality trávy na zahradě, což jsem tu už několikrát taky zmiňoval.
Ale teď k té louce.
Louka není jenom tráva, ale jsou tam všelijaké byliny, kytky, inu - louka, co voní a kdejakej čmelák si na ní smlsne. No jo, ale kde vzít tu pravou českou louku?
Chvilku jsme pátral a opět se povedlo něco vypátrat.
Tu pravou českou louku koupíte v německým pytlíku!
Totiž jedna semenářská firma přímo nabízí osev s lučním kvítím a bylinami. Hned jsem to využil a dvy pytlíky objednal. V pondělí to dorazilo a v úterý ráno skoro za tmy jsem to ještě zasel, aby to pěkně deštěm provlhlo. A teď se už druhej den chodím dívat, estli mi ta louka roste.
No neroste, pochopitelně. Za dva dny nic nevyroste. Ale ten pocit, že mám zaseto! Skoro jako hospodář, co se s ním zdravíme, když jezdí za humny s traktorem. Akorát že on to má holt ve větším.

potkal jsem udavače

Možná si někdo z vás bude pamatovat na animovaný film, který vznikl těsně po válce v roce 1946. Dělali ho pánové Trnka a Brdečka spolu s výtvarníkem Raoulem Servaisem. Jmenuje se Pérák a SS a nemá s těmi dvěma novými animáky nic společného, jen snad ten námět. Jde o legendu o kominíkovi, který si dělal srandu z SS a pomáhal na svobodu těm, které esesáci na udání jednoho přičinlivého čecháčka zavřeli. Tenkrát se těm vykukům říkalo kolaborant či udavač. A nejen tenkrát, ono to sedí dodnes.
Tvůrci toho filmu geniálně vystihli podstatu zapšklého mrňousa slídícího městem a udávajícího kdekoho, ba kdeco. Mimochodem, kdo ten film neviděl, můžu mu ho jen doporučit. Občas si ho s dětmi pustíme a pořád se neokoukal. Nu a včera jsem viděl, co jsem ještě neviděl.
Já potkal toho udavače.
Ne, nemám stroj času a nevrátil jsem se do doby světové války toho jména druhé. Naopak v té nejsoučasnější přítomnosti jdu takhle po Smíchově Štefánikovou ulicí a tu přímo na Arbesově náměstí slyším hlasitě:
"… ano, na zákazu zastavení, přímo pod značkou pro zásobování na patnáct minut, šedé BMW X5 se značkou, … u domu číslo …, před obchodem s …, ano, už tu stojí déle, než …"
Otočím se a vidím takovýho mrňousa drobnýho, mohlo mu bejt tak kolem pětašedesáti, možná o pět víc. Nenápadnej, drobnej, šedivej … telefon u ucha, oči vykulený, horečnatě hlásil do sluchátka, co a kde a kdo …
Udavač! Živej udavač!
Než mi došlo, koho vidím a napadlo mě, že si ho vyfotím, najednou zmizel. Nebyl. Někam se vetřel, splynul s davem. Šedivě, nenápadně, s telefonem u ucha …
Byl to tak silnej zážitek, že to musím zaznamenat. Už proto, že na Smíchově máme kanceláře dlouhé roky a občas se nám místní strážníci omlouvali a domlouvali nám, že bychom si měli přeparkovat, protože tady přeci jen nestojíme úplně správně a oni mají hlášení a že by nám jinak museli dát pokutu. Tak teď už vím, kdo to udává. Potkal jsem ho. Proč to dělá? Nevím. Musí to bejt prostě taková nátura udavačská. Možná to už dělá leta. A vzhledem k věku může být, že to udavačství pěstuje i za různých režimů. Minulých i současných.
Ten v tom filmu o Pérákovi neskončil dobře. Jak skončí ten současnej, smíchovskej, těžko říct.
A jak vypadá, abyste si na něj mohli dát na Smíchově pozor?
Fotku jsem nestih', ale tuhle je obrázek z toho Trnkova filmu. Vystihuje ho docela přesně. Tenhleten druh tvora bude mít zřejmě hodně podobné určovací znaky.

Perak

před čím se chrání

Člověk prý chrání sám sebe kromě jiného tím, že zapomíná to nepříjemné a ve vzpomínkách si uchovává jen to příjemné. To by mě vážně zajímalo, před čím se chrání naše děti. Podle téhle teorie už víc ochráněné být nemohou, neboť si nevzpomínám na žádný příklad toho, že by si na něco vzpomněly.
Máme tu už nejmíň šest let takovou pravidelnou situaci kolem muziky. Kačka i Matěj se učí tak trochu hrát. Dlouho. Matěj dýl. Pravidelně jezdíme každý týden k paní profesorce a ta má tu trpělivost se s nimi každý týden trápit. Ono to vede k docela pěkným výsledkům, jenomže taková muzika se bez pravidelného cviční neobejde a ani bez not. Noty si žák nosí na hodinu s sebou. Tedy když si je nezapomene. A tady je ten zakopanej pes.
Letošní školní rok to vzalo obzvlášť rychlý spád. Možná by bylo lépe použít opačné označení, tedy to, že to dosud nestačilo vzít vůbec žádný spád, že to vlastně vůbec pořádně nenaskočilo. Totiž už druhý měsíc se pravidelně den předem rozčiluju, že děti nemají poskládané noty a připravenou tašku s sebou na hodinu. A každý následující den, když jsme u paní profesorky, se zjistí, že se něco zapomnělo. Tuhle neděli už mě to roztesknilo takovou měrou, že jsem spustil hromobití a předlouhou litanii zakončenou otázkou, zda ještě tedy vůbec chtějí hrát. Dostalo se mi kladné odpovědi. Matěj přerovnal tašku, vytřídil nepotřebné, potřebné do tašky uložil, ještě ráno si s Kačkou překontrolovali noty, Kačka dodala flétničku, vše nachystáno.
Odpoledne u paní profesorky hrajou, docela jim to šlo. Hrajou z jedněch not, z druhejch a teď ještě tu sonátu, co dostali za úkol před týdnem …
"Jé, já jsem jí asi zapomněla doma," praví Kačka.
Načež hledá Matěj tu svojí sonátu. Hledá. Hledá, důkladněji.
"Tatínku, já jí taky nechal doma …"
Nu a teď mi řekněte, před čím se ta dětská paměť chrání.

hvězda velikosti přinejmenším střední

Rozmazané a nezřetelné fotografie bývají velmi častým zdrojem důkazů čehokoliv, najmě pak častého výskytu neidentifikovatelných létajících předmětů. Nepoužívám to. Nikdy. Teda skoro nikdy. Vlastně tohle je poprvé, co si tu zapisuju situaci doloženou naprosto mizernou fotkou, která je jako změť barevných fleků naprosto nepoužitelná. Navíc je to brázek s nepatrným rozlišením pořízený v mizerných podmínkách původně sejmutý jako film, ze kterého jsem ho vyexportoval a ještě udělal výřez. Lepší podmínky holt k dispozici nebyly. Vidíte tu napsené bezmála všechny argumenty oněch lovců senzací a létajících předmětů.
A teď se k nim dobrovolně řadím i já. Ano, skutečně nebylo lepších podmínek, ale situace byla natolik závažná, že bylo třeba jí zaznamenat i s fotodokumentací, byť natolik mizernou, že její vypovídací hodnota je prachbídná.
Ale k věci.
Tož včera v podvečer jsem měl příležitost pozorovat množství létajících předmětů v jedné gymnastické tělocvičně. Dokonce jsem je i natáčel a mezi nimi byla i mávelmišikovnáHanička, která si spolu z dětmi z Tomášova wushu oddílu zavzpomínala na své mírně gymnastické mládí.
A jsme u toho létajícího předmětu. Na obrázku vidíte mojímrštnouHaničku, kterak zdánlivě stojí na pramenu vlasů při konání přemetu. Povedlo se jí to několikrát a báječně si to užila.
Nuže vězte, že není nezbytné, aby se létající předměty vyskytovaly jenom na obloze. Byť by to byly, jako v tomhle případě, hvězdy velikosti přinejmenším střední velikosti, které navíc máte doma.
Zde onen dokument:

premet

neuměj číst

Létáte letadlem a víte, že v přihrádce na opěradle sedadla před vámi je hromada materiálu. Jsou tam časopisy, jsou tam informace o letadle, někdy sluchátka a hlavně je tam blicí pytlík. Tedy oficiálně sáček na odpad, ale tak se to jen píše. Je to prostě blicí pytlík.
Naši kočkeni letadlem nelétají a tudíž takový vynález jako je sáček na odpad logicky nemůžou znát. Nevědí tedy, že v civilizované společnosti existují určité vymoženosti, které v případech nouze umožňují člověku jakž takž si zachovat důstojnost. Osatně kdo by se o takové zbytečnosti staral. Blicí pytlík nepotřebují. Už proto, že mají blicí koberec. Ten plní svou funkci stejně jako sáček na odpad, akorát je to mnohem pohodlnější. Von to po nich totiž dycky někdo, nejčastěji já, uklidí. To že máme koberec už kolikátej, že ho čistíme, luxujeme, drhneme, to je nezajímá. Fantasticky se na něm totiž leží. Nu a když se člověk, totiž kočken, tak pohodlně rozvaluje, proč by se nějak excitoval, dyž je mu kápku šoufl, že.
No a tak máme blicí koberec. Zrovna před chvílí jsem ho drhnul, jelikož Max měl zas pravidelnou potřebu vyčistit si žaludek.
Už jsem přemejšlel o tom, že po baráku rozvěsím ty sáčky s výrazným červeným nápisem "na odpad". Ale bylo by to marný.
Kočkeni neuměj číst.

dobrej pocit

Takovej ten dobrej pocit, že jste něco udělali správně a včas a v ten nejpříhodnější okamžik, se nedostaví nijak často. Vlastně se dostaví málo kdy, přesněji řečeno velmi vzácně. Mně se po dlouhé době tenhle pocit přihodil právě teď, když už několik dní prší.
Není to deštěm, i když s počasím to souvisí.
Pozorný čtenář si jistě všiml, že jsme ve stádiu rozdělaného vodního díla. Rozpracovanost je toho druhu, že na dokončení čeká jen estetická úprava potoka i spodního jezírka. Tedy stavební práce jsou hotovy, voda teče kam má, vše ověřeno a na svém místě, jen ta již zmiňovaná estetická část díla je ve stádiu vášnivých diskuzí o způsobu i kvalitě provedení. Rozumějme tomu tak, že část potoka teče jen foliovým korytem a kameny jsou položeny jen na zkoušku, jak by to asi vypadalo, kdyby se pokládaly takhle. Nu a mechový vodopád je třeba doupravit zpět do jeho původní podoby a vymyslet, jak přesně jej zakončit v dolním jezírku.
Jsou to práce jak již řečeno druhu estetického a tudíž se nikam nespěchá neboť s tímhle se spěchat nemá. Hrubé práce skončily, materiál odklizen, hlína rozhrnuta a oseta za humny, kde vzniká nově vyrovnaná travnatá plocha s cílem mít za humny kousek louky na hraní s pestrou květenou - osivo s trvalkami a bylinami na dosetí již objednáno. Nu a louku tedy trávník na zahradě jsem ještě během soboty a nedělního rána zarovnal do výšky 2,5cm, takže vypadá jako zelenej kobereček, což je zásluha především té zázračné ruční sekačky, kterou jsem si tu už
dvakrát vychvaloval. Vážně je to hodně znát.
A teď už jistě tušíte, kam mířím.
Ano.
V neděli dopoledne skončila úprava a úklid zahrady po hrubých pracech na vodním díle a odpoledne začalo pršet. Prší s přestávkami pořád a já mám právě ten dobrej pocit, že všechno, co bylo potřeba udělat, je hotový a že jsme to stihli v ten nejlepší okamžik. Teď to déšť hezky umeje a zaleje.
Jen, jak tak koukám, nám krapet přeteče rybník, totiž dolní jezírko, což je ovšem úplně v pořádku, jelikož povodeň nehrozí, poněvadž se voda rozleje pěkně po tom upraveným trávníku a vsákne zpátky do země, čímž ten dobrej pocit ještě o fous vylepší.

mám ještě počkat?

To je každej rok velký rozhodování: tak už nebo eště chvíli počkat?
Letos je to tu zas a zase si nejsem jistej, jestli bych s tím neměl ještě chvíli vydržet. Jde o kytky, abych vás zbytečně nenapínal. O kytky pokojové, co je vždycky na jaře vyvedu ne pastvu a jsou tam až do podzimka. A právě teď přichází to rozhodování, jestli je už čas zanést je zpátky dovnitř nebo ještě ne. Skoro každý rok totiž přibližně touhle dobou přijde krátkodobé ochlazení a po něm ještě na pár týdnů docela teplé počasí. A to je právě ten oříšek: ochladí se tolik, že bude ráno při zemi mráz nebo neochladí? Když ano, mám jenom jeden pokus. Pokud kytky zůstanou venku, už tam můžou zůstat na furt. Nic z nich nezbude. Ale pokud se neochladí příliš, můžou zůstat po oteplení ještě skoro měsíc venku, což jim prospívá. To, co by jim vadilo by bylo schovávání přes noc do tepla a venčení přes den.
Nu a jak jsem psal na začátku: už je to tu zase a teď babo raď!
Blíží se to ke čtyřem stupňům a předpověď nevylučuje přízemní mrazík a na horách sníh.
Tak já snad pro ty kytky pudu. Anebo mám ještě počkat?

je to bomba

Nakonec se ještě jednou vrátím do Číny. Tedy k zápisům o výletu.
Myslím, že byly docela důkladné a nemůžu vyloučit, že třeba i někoho mohly pobavit. Nu a teď se ukazuje, že ta moje záliba v přístrojcích, co člověku dělají radost tím, že fungují, pobaví zpětně i mě.
Totiž: zápisky byly v několika případech doplněny mapou a trasou, kterou jsme v Číně prošli. To si rád zaznamenávám právě pro ty zápisky a vzpomínky. Už na Bali jsem měl ten aparátek v hodinkách s sebou a taky jsem si tam ty trasy zaznamenal. Na tom není nic divného, leda snad, že se starám o zbytečnosti, které nikoho nezajímají, jak tvrdí mápraktickáHanička. Mně to baví a rád si s nima hraju. Nu a při tom hraní jsem teď v sobotu přišel na další funkci, která mi uděla radost. Totiž ten výrobce hodinek stejně jako jiné chytré společnosti, například ta s tím ovocem ve znaku, neprodává jenom aparátky, ale je za nimi i zajímavá nádivka do těch přístrojků. Hodinky tedy poskytují možnost zaznamenávat, upravovat, sdílet a všelijak využívat to, co změřily. Z toho jsou pak třeba právě ty mapy s profilem cesty.
No jistě, řeknete si, to umí i ta nejlacinější GéPéeSka. Jo, umí. Jenomže takovej aparátek nemám a na rozdíl od těch hodinek ho tudíž nemůžu použít. Hodinky použít můžu. A mezi ty možnosti, jak si hrát, výrobce vložil i jednu, kterou jsem objevil až teď. Ono to umí udělat vám filmeček z cesty krajinou, kterou jste si zaznamenali. Do něj pak ještě vložit poznámky či fotky. To jsem ještě nezkoušel, ale určitě se na to za dlouhých zimních večerů podívám. Teď jsem díky záznamu jízdy na kole zjistil, že to jde a hned se podíval na to, jak jsou zaznamenány naše výlety v Číně. A vono jo. Vono to funguje a puntík běhá po mapě, jako bychom tam právě byli.
MápřísněpraktickáHanička sice tvrdí: vono ta tvoje hračka nikoho nezajímá. No jo, ale na co jinýho by ty hračky byly, když ne na hraní. A koneckonců, když jsem si s tím, teď co začalo pršet, začal hrát, přiznala máspravedliváHanička, že na tom něco je, že je to vlastně bomba. No je, jen se třeba podívejte, jak jsme chodili v Šaolinu:

Shaolin_Trek

záclonky na zahradě

Ještě v sobotu bylo babí léto, ale v neděli odpoledne nastal podzim. Prostě začalo pršet, což bylo zapotřebí. No a protože je ten podzim a ráno se nad krajem plazí mlhy, můžeme snadno najít, kde si kdo souká sítě. Tedy kdo je jasný, ale kde už tak jasný není, jelikož za sucha se do pavučin akorát zamotáme neboť nejsou dost dobře vidět. Jenomže právě ty ranní mlhy pavučiny zviditelní a udělají z nich pavoučí záclonky, které jsou rozvěšené všude po zahradě. Třeba jako tahle:

pavucina_161001