WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

oprava schodů

Ty schody už potřebovaly opravit od minulého léta. Totiž takové ty schody zahradní. Však je znáte. Chodí se po nich z horní zahrady do dolní zahrady. Původně byly travnaté, ale po několika sezónách trápení se sekáním schodů - tedy trávy na schodech - jsem je předělal na kostkové. Takové ty veliké kočičí hlavy jsem na ně dal a dobře dva roky sloužily docela obstojně. Jenomže vloni se služba poněkud zkomplikovala, poněvadž jílové podloží povolilo, dřevěné palisády už neudržely, co držet měly a ze schodů byla spíš skuzavka. Inu potřebovaly opravit.
Ony teda potřebují udělat znovu, ale protože se tu chystá větší úprava zahrady, nepřišlo mi to jako rozumný nápad betonovat schody dřív, než bude jasno s přestavbou celku. Nu a včera zrovna tuhle sousedovi vybyly dvě kolečka štěrku. On si totiž po starém cestářském způsobu štěrkuje vjezd, což je práce zdlouhavá. Vrší, dusá a válcuje se na sebe měkolik velikostí stěrku. Ten nejjemnější až nahoru. Pokud prý se to udělá dobře, vydrží to. Uvidíme, zatím to vypadá jako hezká štěrková plocha. Nu a z toho nejhrubšího něco zbylo, tož jsem si ten zbytek vyprosil, jelikož se zrovna hodil na opravu schodů.
Matěj mi statečně pomáhal a někdy v první třetině se nechal slyšet, že je to hrozně těžká práce a v druhé třeně, že už nemůže. S oběma výroky jsem souhlasil a děl jsem, že už taky nemůžu, ale že to musím dodělat.
"Když, tatínku, nemůžeš a stejně dál pracuješ, tak já budu taky," nenechal se zahanbit synek. A tak jsme ty schody do večera jakš takš opravili. Už to není skluzavka, ale výstavní palácový schodiště vypadá přeci jen o fous líp, než ty naše kočičí hlavy.
Však uvidíme, chvilku to ještě vydrží a za čas to bude stejně jinak. Teď jde o to, abychom dolů scházeli a neklouzali. A to se snad povedlo.

po kočičím způsobu

Kočkeny máme doma dva, to ovšem neznamená, že bychom už měli kočkenů dost. Když jde o to, podívat se do kočičí kavárny, rozhodně tu příležitost nevynecháme. Včera jsme jí s dětmi nevynechali. V Karlíně zrovna jedna je a protože jsme tam měli něco k vyřizování a zrovna byl ten podnik vedle, zašli jsme tam.
Pokud se to dá srovnat, je to o poznání čistší kavárna, než ta smíchovská. Ovšem to kočkám nijak nebrání vyskočit si na stůl a očichávat vám jídlo z talíře. Pochopitelně jsou všude nápisy nekrmit, ale kočky číst neumí, takže si z nápisů nic nedělají. Jen si prostě počkají, až vám přinesou talíř s něčím dobrým, očichají si to a když mají pocit, že by jim to chutnalo a vy je necháte, olíznou si to, co si vybraly.
No nenechal jsem je, aby mi to snědly, ale o zábavu bylo postaráno i tak. Protože jsme na kočičí chování zvyklí, nijak nám to nevadillo. A to ani kousky, které naši kočkeni nesmějí, což je třeba právě to lezení na stůl. Doma za to Cyrda dostane vždycky vycinkáno, tady si kočanda naopak přišla pro koláč. Ale směla si jen čuchnout, protože nekrmit!, jak je všede psáno.
Inu, mají to tam hezký a pro ty, kteří mají kočky rádi, lze tenhle podnik jenom doporučit. A to o jednu až dvě hvězdičky víc, než ten smíchovský, ale i tam je hezky, i když o trochu víc po kočičím způsobu.

stavělo se Ontario

Často se staví něco nového, když se před tím zbouralo to staré. Tohle ovšem není tak docela náš případ. Dalo by se spíš říct, že se stavělo na zelené louce, i když ani to není přesné. Bylo to vlastně od každého trochu.
V sobotu se totiž stavělo Ontario.
Ono se pochopitelně nestavělo samo, stavěli ho táborníci minulí, současní i budoucí. Ontario je tábor turistického oddílu téhož jména a protože pázdniny vypuknou už doslova za pár dní, bylo potřeba tábor postavit. A samozřejmě na té louce u rybníka, kde stává už od nepaměti a kde je každý rok zbourán, aby byl napřesrok postaven znovu. A na louce, kterou hospodář vždycky před stavbou poseká. Tedy jak jsem psal: od každého trochu.
Nu a letos jsem měl čas přispět trochu k tomu dílu. Onehdá jsem ho pomáhal bourat, tentokrát jsme byli s Matějem pomáhat stavět. Dostali jsme se k tomu - jak jinak - opět přes Tomáše, který k oddílu patří od nejmenších let. Kačka s Matějem na Ontariu taky byli, ale jen jako hosté. Pravidelně však pod Tomášovým vedením užívají tábor pod názvem Šaolin, k čemuž jim právě oddíl Ontario tábor zapůjčuje. Nu a to je ten pravý důvod, proč jsme byli pomáhat stavět. I když letos budeme mít šaolin skutečný a jinde. Ale to bych zbytečně předbíhal.
Nuže tedy v sobotu jsme pomáhali s nakládáním i vyhládáním materiálu - byly toho obvyklé dva valníky za traktor. Kopali jsme i latríny a pak bylo i koupání a jízda na kanoi, se kterou si Matěj s Vojtou objeli rybník a zavzpomínali na loňský Šaolin.
Nu a když jsem se díval na zprávy z Ontaria, kupodivu jsem už včera našel obrázky ze stavby a s překvapením jsem na nich objevil Matěje i sebe. A to v plném pracovním nasazení. Zřejmě jsme se neflákali a pan fotograf to zaznamenal.
Inu tak: prázdniny jsou tu a kdo se na ně připravil, ten si je jistě o to víc užije.
Tož hurá na tábor!

rádio v úplně přirozeným stavu

Kdo byl v sobotu na divadle, nemohl si to neužít. Jak pravil pan principál na úvod představení: za celou historii to je představení, jehož se účastní největší počet žen a to žen pochybné pověsti. A není tedy divu, že si to dámy na jevišti patřičně užívaly. Jistě znáte Světáky, ten film, takže si dovedete představit, jak asi mohly ony pochybné ženštiny vyvádět. Na scénu se tak dostaly výroky o apendixu, zhoubné chorobě lidstva, o tom Hynajsovi, co ho madam znala osobně a i o té Curí, která z toho jáchymovskýho smolince vydolovala rádio v úplně přirozeným stavu. Panu profesorovi tance a společenské výchovy byl utržen rukáv, aby pak tento (rozuměj pan profesor) mohl tři fasádníky dovést až do tenat oněch dam s nevalnou pověstí.
Inu, taškařice to byla a konec byl nečekaně efektní.
Totiž několik minut před závěrečnou scénou a děkovačkou začal foukat vítr, strhl krycí igelit z osvětlovací rampy a když se pan osvětlovač snažil cár odstranit, podařilo se mu odstranit světlo, čímž se scéna ocitla ve tmě.
Vzápětí začal slejvák, takže ještě pořád jakš takš na suchu, byť ve tmě, probíhající děkovačka se zvrhla v úprk před průtrží mračen.
Kdo si pamatuje poslední záběry filmu Trhák, udělá si představu, jak to asi mohlo vypadat. Tu vřavu už jsem vyfotit nemoh', jelikož nemám vodotěsnej foťák. Takže musí stačit jenom tenhle popis.
Ovšem obrázky z celého představení jsou a je na nich zřetelně patrné, jak si to naši přátelé ochotníci ze Strejcova Hrobu řádně užívali.
Tuhlec je ukázka:

svetaci

masožravou zubatou hladovou

Shoda okolností a jakýchsi technických problémů způsobila, že Matějova škola končí už dnes a tudíž mají děti o týden delší prázdniny. Což má několik efektů, jako například ten, že jsem měl včera problém.
Totiž: Matěj mi volal, jestli nemůžu koupit kytku. Na zejtra (tedy na dnešek). Inu proč bych nemoh', že ano. Pro paní učitelky se kytky kupujou. Jenomže kupujte kytku pro pana učitele. To je prostě takový divný. Tomu by slušela spíš butylka s kápkou něčeho dobrýho. Ale posílat do školy flašku šňapsu, to se taky nesluší. Tož jak?
V oblíbeném krámě s kytkama jsme procházel od stojanu ke stojanu a tu mě to napadlo: No jasně, pan učitel dostane nějakou ježatou kytku. Třeba kaktus nebo sukulent nebo … ano!Masožravku!
Vybral jsem pro jistotu kytky dvě a jeden květináč, aby si Matěj mohl vybrat. Vybral si mucholapku podivnou, pochopitelně.
A pan učitel bude mít dnes možná spustu kytek, ale masožravou zubatou hladovou možná jenom jednu.
Snad ho nekousne.

Světáci

No jo, von už je zase čtvrtek a já to sem úplně zapomněl napsat:
Divadlo bude!
Totiž jako každý rok nacvičujou ochotníci z Ohrobce nějakou taškařici. Tu letošní taky určitě všichni znáte. Tož se přijďte podívat, určitě se zasmějete.

SVETACI_pozvanka

shodit a nahodit

Měl jsem to vědět hned, jak do lékárny přišel ten maník s kufrem. Tedy s kufrem řemeslnickým, elektrikářským.
Stál jsem totiž ve frontě, která utěšeně narůstala a řemeslník, jak se po chvíli ukázalo elektrikář, se ptal po paní vedoucí. Paní vedoucí se po chvíli přikolíbala a jala se pánovi vysvětlovat, že to jak to minule opravil, je úplně blbě, protože žárovky sice svítí, ale jinak, než před opravou, což je zásadní problém, protože mají svítit jenom ráno a veřer v určitou hodinu v pracovní dny, v sobotu jenom odpoledne a v neděli vůbec. Elektrikář se pochopitelně bránil tím, že na nějaký načasování vůbec nešahal, že jenom měnil ty zářivky, což paní vedoucí komentovala pouze tak, že tomu ona vůbec nerozumí a konec konců jí to ani nezajímá. To co jí zajímá je to, že před opravou to svítilo jak mělo a teď to svítí furt, což je špatně. A že prý ukáže panu elektrikáři, kde jsou ty jističe a ať s tím něco udělá.
A to byl ten moment, kterej mě měl probudit.
Nestalo se.
Naopak se stalo, že jsem se dostal k panu lékárníkovi a začal mu předkládat recepty pro maminku a on začal pobíhat a nosit krabičky a když byl s těmi krabičkami hotov, začal je markovat na pokladně a v tu chvíli to přišlo.
"Tak a je to. Ten chlap nám vypnul proud," pravil pan lékárník.
Zezadu z lékárny se vynořil elektrikář.
"Vy jsem nám vypnul elektriku!"
"Jó? To neni možný. Já si jenom vypnul jističe tuhle na ty světla."
"Je to možný! V celý lékárně nejde elektrika!" pravila slečna, co přišla od druhé pokladny.
"To je divný, to by to muselo ….." elektrikář nedořekl, co by muselo a zmizel vzadu.
Po chvíli se pokladny probudily. To už byla fronta až ke dveřím a k právě se probouzející pokladně se došoural mladý lékárník, kterého zřejmě nahození elektriky taky nějak nahodilo.
"Tak teď musíme počkat, až ty pokladny naběhnou," děl pan lékárník a sledoval jedním okem mladíka, jestli už taky naběhne a druhým elektrikáře, se kterým by nejraději vyběh' a dával pozor, aby zas něco někde nevypnul.
Pokladny naběhly, mladík taky, pan lékárník se přihlásil do systému a kupodivu našel i rozpracovanou objednávku, což mě vede k potřebě pochválit systém, který průběžně zaznamenal a uložil práci a nenechal se vyvést z míry tím, že mu flegmatickej elektrikář vyndal pojistky.
Inu, nezbývalo, než zaplatit a po dobré půlhodině si odnést, co jsem chtěl.
Ovšem těm dalším zákazníkům jsem to nezáviděl. Zůstal tam s nimi totiž ten elektrikář a kdo ví, co ještě potřeboval shodit a zase nahodit.

jako šafránu

Některejm věcem člověk odvykne, to se holt stává. Například taková pochvala, to se jednomu dostane jako šafránu nebo vlastně ještě míň. O to větší je potom překvapení, když to přijde nečekaně.
Totiž: udělali jsme si s Matějem takovej krátkej výlet na kole. On dopoledne jezdil se třídou na dračích lodích a odpoledne bylo volno, jelikož se přiznal, že moc necvičil a že tedy na flétničku hrát nebude, poněvadž by to stálo za starou belu. Inu, bylo počasí akorát na to kolo, tož jsme vyjeli. Tady sousedi budou vědět - je to takovej okruh přes Zvoli, Libeň, Břežany, Lhotu, Ohrobec a pak zase zpátky domů. Vydá to na nějakejch čtyřiadvacet, pětadvacet kilometrů. Od Břežan je vidět na Prahu a včera byl v tom oparu vidět i Říp.
A jak tak jedeme a užíváme si, tu Matěj prohlásí, že je to se mnou stejně na kole nejlepší. A když se zeptám proč, praví, že jednak jsem jeho otec, druhak, že to umím a třeťak, že se se mnou dá povídat, což prý s Kačkou ne, jelikož na ní musí furt čekat. A že prej bude mít aspoň dobrej trénink na ty vyjížďky, až budou s Tomášem jezdit na soustředění.
Pochopitelně, že jsem takovou pochvalu nečekal, o to mě potěšila víc.
Ovšem nic mi nedal Matěj zadarmo. Dvakrát mě do kopce přespurtoval, i když pak doma říkal, že při tom druhém měření sil už nemoh'. No jo: nemoh', ale stejně vyhrál. Inu, mám báječnýho synka.
A tuhlec je obrázek, jak jsme jeli (zajímavá mapa - čím červenější cesta, tím častěji používaná pro sport):

jizda160620

pod širákem

Kdo nevěří, že už začaly prázdniny, bude na tom stejně jako já. To jest tak, že mu utekla ta podstatná skutečnost, že už je dvacátýho června a ve školách se jezdí na výlety, chodí na hrad, plave na dračích lodích, navštěvujou se elektrárny, jezdí se na kole na Karlštejn a na školu v přírodě a vůbec se dělá všecko, jen ne škola. Pochopitelně. Už toho mají obě strany za ten rok dost a s blížícím se létem stoupají nejen teploty, ale i úroveň prázdninové nálady.
A tak není divu, že jsme se byli na konec sportovního roku rozloučit i s oddílem wushu před prázdninami, abychom se během nich pak ještě dvakrát setkali.
Ovšem to teprve přijde.
Teď bylo to přespání v přírodě, což bylo pro děti to nejlepší rozloučení. Tomáš si našel čas a vzal partu do přírody pod širák. Šli jsme s nimi, ale s tím přespáním, s tím už jsme jaksi měli předem jasno. "V žadnem připadku," jak pravila máveseláHanička.
Přespání pod širákem bylo pro děti báječným zážitkem už jenom proto, že si před spaním vyprávěly horrory - tedy chovaly se plně stejně, jako my, když jsme byli v tom věku někde sami bez rodičů a bylo potřeba ukázat, kdo se nejmíň bojí. Nakonec se asi trochu báli všichni, ale usnuli hezky pod širákem. S mouospalouHaničkou jsme pak lesem před půlnocí odešli pod střechu, abychom si neotlačili ty naše starý kosti.
Ráno jsme se pak od Matěje dozvěděli, že nejmíň dva lidi tam pod stromy v trávě viděli záhadnou bílou krabici, která tam chvíli byla, ale pak tam nebyla. Kačka, která spala o kus dál zase slyšela nějaké kroky, ale neví, kdo to tam mohl chodit. Inu - spát pod širákem, to chce odvahu.
Nu a pro ty, kteří s námi nebyli, jsou tuhlec dva obrázky. Máme to tu hezký, co říkáte?

homol160618a

homol160618b

duha 16.6.2016

Ano, od středy napršelo nějakých patnáct milimetrů a poprchává dál. V noci byla i bouřka a teď je tma jako v pytli. Už slyším všechny ty brblaly, jak hartusí na to počasí a že to není žádný pořádek, za pár dní že bude léto a takovýho deště a …
Houbeles! Konečně trochu prší a zaleje nám to zahrádku a pole. Suchý to bylo a požád ještě není vláhy dost. Tak žádný brblání.
Takhle to vypadalo včera navečer, 16.6.2016:

duha_160616

na nejvyšším místě

To už se mi tu dlouho nestalo, aby páni inženýři nevěděli. Teda voni věděj, ale jen něco a nechtěj říct co.
Jde o takovej problém s jabkama. Nakousnutejma. Totiž po několika pokusech provozovat telefony dětí pod svým heslem jsem se rozhodl, že bude lepší, aby měly každý své a nad tím, že udělám rodinné sdílení, což je takovej výmysl, kterej umožňuje jakousi kontrolovanou nezávislost. Nu a v tomto režimu našich telefonů jsem pak chtěl aktivovat další výmysl, to jest bezplatné audio i video hovory a zprávy - tedy všechno, co lze provozovat po síti a neplatit za to navíc operátorovi. A tady jsem narazil. Nejde to.
Někde jsem musel při aktivaci dětských účtů něco nastavit tak, že tuhleta komunikace nefunguje. Nezbylo, než zavolat apple podporu.
Náš pan podporovatel se mi věnoval půl hodiny a na nic nepřišel. Pak mě předal kolegovi někam do Irska či kde sedí mocnější podpora. Tam se mi věnoval mocnější podporovatel též něco přes půl hodiny a též na nic nepřišel. A že prý to předá dál inženýrům - těm úplně nejmocnějším. Zřejmě až do Cupertina. A včera jsme měli další půlhodinovou relaci. A že prý je tam cosi zamčené a jestli tedy povolím to odemknout. Proč je to zamknuté, to nevěděl. A tak jsem s odemčením souhlasil. Ovšem tím se napravila jen jedna čtvrtina problému. Matějovi můžu posílat zdarma zprávy, ale jen na jeho mailový kontakt. Telefonní číslo stále není pro tento druh zpráv aktivní a hovory nejdou vůbec. A Kačka je prej jinej případ. Tu prej budeme řešit až po vyřešení Matěje.
No, tímhle tempem máme do vánoc co dělat. Ovšem ochota, ta jim nechybí. Jenom tak nějak ten výsledek se líhne dost pomalu. I na tom nejvyšším místě.

5 km a 100 kliků

Kdepak já a běhat, na to mě jakživo nikdo neužil. Ba dokonce jsem i tu a tam kladl aktivní odpor proti běhání. Jo dlouhý procházky, to ano, turistika pro pěší, jistě, nějakej ten horskej chodníček, samozřejmě. Ale běhat - to ne, to mi nějak nedělá dobře. To se ovšem netýká Matěje a od včera ani Kačky.
On je totiž Tomáš cvičí nejen ve wushu, ale procvičuje jim celé tělo a to pokud možno všestranně. Dalo by se říct: skutečný mistr - tedy v tom, že jde sám příkladem a z dětí to nenutí násilím, ale postupně je trénuje a jim to pak ani nepřijde. Na Matějovi už je to hodně vidět a Kačka za tenhle rok obrovsky poskočila. A včera i popoběhla.
Tedy - teď, když je už teplo, jsou tréninky venku. A to je skvělá příležitost si právě zaběhat. A včera Kačenka z tréninkové tratě doběhla nikoliv poslední, ale docela brzo. (Matěje nepočítám, ten přiběhl první). A že prý už nemůže a že to bylo strašný a že museli běžet až na Homoli a tam dělat sto kliků a sto dřepů a pak zase běžet zpátky. Na Kačku fantastickej výkon! Měřil jsem to na mapách a je to tam a zpátky celkem nějakých pět kilometrů.
Kačku jsem chválil, až jsem se sám divil. A když se doma osprchovala, už ani nehudrala, že to bylo strašný, jen jí prý trochu bolely nohy. Je to skvělej výkon. Když si vzpomenu, že před pár lety kňourala v bránila se jít na sebemenší procházku …
Inu máme štěstí na úžasný lidi kolem sebe.

dva nemaj pas

Je to věčný téma, tohleto hledání. Tentokrát to však zcela vyjímečně nesouviselo s úklidem. Totiž s mým úklidem. Já ostatně raděj neuklízím, abych nic neztratil, ale to jsme tu už probrali tisíckrát.
Takže prázdniny. Na prázdniny člověk potřebuje pas a pas je támhle v poličce … teda dycky byl! Teď je tam je jenom půl várky. Dětské pasy tam nejsou. A nastává Armagedon. Čtyři příšerní jezdcové z Apokalypsy se cvalem blíží, aby roznesli prázdniny na kopytech. Tedy vlastně jsou jenom dva, protože ty dva nemaj pas.
"Já jsem je dycky dávala na stejný místo, aby se nemusely hledat a teď …"
"A teď je holt hledat musíme, protože na tom místě nejsou."
"Já si vzpomínám, že jsem ti je nedávno dávala kvůli těm letenkám …"
Vida, viník se pomalu vynořuje z temnot a já beru telefon, abych zavolal Tomášovi, jestli jsme mu náhodou nedávali pasy, kvůli letenkám …
"Tohle náhodou vím úplně přesně, nedávali. Nepotřeboval jsem je."
"Tomáš je nemá, musíme hledat."
MávylekanáHanička ještě volala na dvě místa, aby se ujistila, že opravdu nikdo z našeho okolí neví o tom, že by pasy opustily dům. Tedy náš dům.
"Naposledy jsme byli společně na horách. V březnu. A vod tý doby …"
"No právě, já si pořád vzpomínám, jak jsem ti ty pasy dávala kvůli letenkám …"
"Já je nemám. Ale dobrá, podívám se …"
Pohrabal jsem několik diluviálních vrstev na svém stole v pracovně, objevil jsem sluchátka, řemínek ke gramofonu, totiž k přehrávači u Kačky, dva poznámkové bloky se zážitky z minulých dovolených, upadlou nožičku vod brejlí, … ale pasy žádný.
"Nemám je."
"Tak se podívej do toho baťůžku, co jsme v něm nosili svačinu."
Vzal jsme balík s cestovními zavazadly a …!
Hned navrchu v cestovní tašce, kterou vždycky používáme, byly dva pasy.
"Tady jsou!"
"Uff! To jsem ráda … ale tomu nerozumím, já je vždycky dávám na jedno místo a vzpomínám si, jak jsem ti je …"
"Já vim: dávala kvůli letenkám."
"No!"
"Tak holt asi nedávala. Hlavně že se našly. Ty pasy."

sto let starej zámek

Když vám do domu vleze nezvaný vetřelec, obvykle ho nevítáte chlebem a solí. Nanejvejš tak solí a štětinama, tedy pokud jste nimrod a příslušné komponenty máte právě nasypané v patronách. No a pokud to je navíc domeček, kterej je daleko od vás a nebýváte tam moc často, je to s tím vítáním tím či oním způsobem vůbec na levačku.
Měl jsem o víkendu příležitost jednu takovou návštěvu řešit. Tedy řešili jí četníci, já jen říkal co a jak se mohlo ztratit. Něco si ten lump odnesl, ale zcela upřímně, nebyly to věci, na kterých by člověku nějak extra záleželo. A ty dvě, tři drobnůstky, o který člověk stojí, poněvadž se k nim vážou nějaké vzpomínky, ty nezajímaly ani toho zloděje.
To, co mě zaujalo bylo z oboru, řekněme, ochrany majetku.
Tedy okno bylo rozbité, sklo vchodových dveří taky, ale dveře otevřené nebyly. Ale proč si neotevřel, když už byl vevnitř? Došlo mi to až za chvíli, když jsem si po kriminalistech dveře prohlížel. Zámek. Ten starej, kovanej zámek, co k němu je jenom jeden klíč, kterej se nevejde do kapsy. Ten toho troubu zastavil, když chtěl jít ven. Dovnitř se dostal oknem a oknem pak taky musel vylézt, jelikož na ten zámek nestačil. To se holt už dneska neumí, otevřít vobyčejnej starej zámek šperhákem. Na to holt musel bejt poctivej zloděj, kterej se vyznal i v zámečnickým řemesle. Jo, kde jsou ty časy. Teď tak leda rozbít okno a vyvrátit dveře. Jenomže vyvrátit nešly a na zámečníka se vyučit, to je moc práce.
Kdo by to byl řek', že víc jak sto let starej zámek bude v takovej kondici, že na něj dnešní poberta nebude mít. Jo, vony ty starý, poctivý věci mají ještě pořád něco do sebe.

přichomejtnul jsem se

Někdy má člověk štěstí a přichomejtne se k něčemu, co by ani nečekal. Například k výletu na hrad.
Totiž my jsme ze vsi a to, že máme Prahu za humny nemění nic na tom, že mezi čistokrevné pražáky nepatříme. Rozhodně ne naše děti, které mají Prahu jako velké město, kam se jezdí například do školy nebo do práce. A taky na ten výlet.
Nu a včera si udělali čtvrťáci spolu s třeťáky výlet do Prahy a to právě na ten hrad. Nějak mě napadlo, že se tam za nimi podívám a udělám jim pár obrázků. Tož jsem se tam s nimi setkal.
A ejhle, on to byl ten výlet, co je na pozvání Hradní stráže. A tak děti prošly muzeum Hradní střáže i katedrálu a to včetně kaple sv. Václava. A protože šlo o pozvání strážců hradu, měly děti i příležitost vidět polední střídání stráží - to parádní i s muzikou. Ovšem ne jen tak někde za plotem, jako ty tisíce turistů, co se tlačily před bránou. Naopak. Pan voják je zavedl pěkně do kouta nádvoří, kde měli školáci dost prostoru k obdivování ceremoniálu střídání stráží. Musím, přiznat, že ani já jsem nikdy v minulosti neměl takouvou příležitost podívat se na to takhle z blízka.
Inu, má to člověk někdy štěstí a přichomejtne se.

Prazsky_hrad_160609

velký prádlo

"Tak šup, Cyrdo. Kde jsi? No pohni se!"
A Cyria nic. Leží, kouká, sleduje mě. Ani o píď se nepohne ke schodům.
Co jsem jí zas proved? Dyť jsem jí nic neproved. Něco jí muselo přelítnout přes nos.
Jdu dolů po schodech a přemejšlím o myšlenkách kočkenů, tedy konkrétně Cyrdy, která porušila svůj zvyk a nepřišla se muckat hned nad schodama. Sejdu dolů a už je mi to jasný. Ze zdi schozenej luk, tětiva namočená v misce s vodou hned pod čerstvým a netknutým balíčkem kapesníků už pěkně nacucaným vodou.
Ta potvora dobře ví, co se nemá.
Včera navečer jsem se s ní honil, když popadla Kaččinu půlpiškotu (to je taková kožená špička, která se navléká na nohu při cvičení, když mají holky gymnastiku). Nejdřív bafla jednu. To jsem jí rozmluvil. Pak sebrala druhou a tu už nepustila. Když jsem jí ponásledoval k misce s vodou, kde jí chtěla vyprat, prudce zatočila pod schody těsně před tím, než jsem jí chytil. Půlpiškotu nechala schovanou půl metru od misky s vodou pod schody tak, abych já jí neviděl a ona jí měla co nejvíc po ruce, až jí bude chtít vyprat. Pak si sedla u paty schodů jako nevinný koťátko (měří jen necelej metr bez ocasu) a předstírala, že se diví, proč jí honím takhle před spaním.
Nu a teď ráno tohle.
Zase měla velký prádlo a tuší, že já zrovna prát nechtěl. Tak dělá, jako že si mě nevšimla, jelikož tuší, že by dostala jednu za ucho.

otevírání Pandořiny skříňky

Tajemná místa člověka přitahují jako magnet. Když jde navíc o místa tajemstvím obestřená jaksi na příkaz, máme tu tajemství vojenské či dokonce státní. Ovšem znáte to: jak o tom tajemství jen ceknete, hned se to rozkřikne a je po tajemství.
Tenhle případ je tak nějak mezi. Ono se tam sice smí, ale je to ve vojenském prostoru. Ono tam sice je
muzeum, ale jenom na pozvání. Ono to sice je opuštěné vojskem, ale vojsku to pořád patří. Ono to sice je na našem území a to v Brdech, ale celou dobu nikdo prý neměl ani páru, co to tam ti Rusové doopravdy mají. Ono se sice neví, co přesně tam bylo, ale tak nějak se tuší, že tam byl poskládanej ruskej atomovej arzenál, kterej by rozlousk matičku Zemi jak oříšek a to hned několikrát. A tak by se dalo pokračovat.
Nu a protože Ondřej je kamarád laskavý, nabídl mi, že se tam s ním můžu podívat a to do té části bunkru, která není běžně přístupná a je ve stavu, jak jí vojsko opustilo. Správcové tvrdí, že tam po pětadvacet let nesměl nikdo z občanů naší republiky a první Češi po osmašedesátém tam vstoupili až v roce devadesát. V dalších pramenech se tvrdí, že bunkry patřily k nejlépe střeženým tajemstvím u nás a snad i v Evropě a že … inu, co a jak se tam pod vojeskou čepicí schovávalo nepůjde asi tak snadno zjistit, ale pravdou je, že ty dvoumetrový dvojnásob jištěný betonový zdi tam určitě nebyly jen tak na uskladnění KáDéPéček.
Nuže, pánové nám otevřeli a nechali nás si vyfotografovat, co tam po vojácích zbylo. Je to takovej tísnivej pocit nikoliv nepodobnej například tomu, kterej máte, když čtete právě třeba Ondřejovu
Tmu. Pro klaustrofobiky to rozhodně není.
Ondřejův komentář a obrázky najdete na jeho
Digineffu.
Tuhlec je můj obrázek vstupu, který nápadně připomíná otevírání Pandořiny skříňky:

Misov-bunkr

oprava silnice 10115

Pamětliv pořekadla o líné hubě musel jsem se zeptat, jak to teda vlastně je. Nejdřív jsem zkusil najít informace na obecní úrovni, ale kromě dvou zmínek, které jsem zachytil ve zprávách někdy přibližně před rokem od nás a ze Zvole, jsem nenešel nic. Zkusil jsem tedy hledat na úrovni kraje a vida, už se něco našlo. Nu a při dalším prohledání informací se objevilo i několik kontaktů v již podepsané smlouvě. Protože nejsem úředníkem, natož pak úředníkem státním, nemám ani páru o tom, jak se věci vyřizují a jak dlouho to všechno trvá. Například smlouva že už je podepsaná víc jak půl roku, ale před tím se nejmíň čtvrt roku sháněl někdo, kdo jí podepíše a před tím se ještě dlouho rozhodovalo, jestli se smlouva bude vůbec dělat a … No, co se vleče, neuteče. Zvlášť pak po té naší rozbité cestě. Na ní se vůbec špatně utíká i jezdí. A o ní právě jde.
Nuže zjistil jsem následující:
Naše silnice od křižovatky u hřbitova ve Zvoli až po "staničení", což si překládám až po obecní úřad v Olešku, kde je konečná stanice autobusů, by se podle smlouvy mezi Středočeským krajem a zhotovitelem skutečně měla opravit. Ve smlouvě však není termín, jen harmonogram prací roztažený na dva měsíce a cena nějakých sedmnáct milionů. Tedy ve smlouvě zapsaný kontakt mi velice sdílně a laskavě sdělil, že k opravě skutečně dojde a termín zahájení je prý na začátku prázdnin, tedy ve chvíli, kdy už děti nebudou muset jezdit autobusem do školy, protože by to přes rozkopanou silnici nestíhaly.
Takže: neoficiálně po telefonu jsem se dozvěděl, že zahájení opravy silnice 10115 ve dvou úsecích bude zahájeno 4. nebo 6. července nebo v nějaký jiný vhodný termín na začátku letošních prázdnin. Podle harmonogramu to mají ruzepsané na 59 dnů prací a jak a jestli budou nějaké objížďky se zatím neví, ale dvojnásob neoficiálně jsem se dozvěděl, že ono se tak nějak po té frézované vozovce jezdit dá, tedy když tam zrovna není ta fréza.
Nu, páni řidiči, o prázdninách to tu budeme mít složitější, ale po prázdninách budeme jezdit po zbrusu nové silnici. Teda, snad, neoficiálně.

Zdroje a dokumentaci najdete tady:

https://www.profilzadavatele.cz/profil-zadavatele/krajska-sprava-a-udrzba-silnic-stredoceskeho-kraje-prispevkova-organizace_1720/iii-10115-i-usek-od-kr-iii-1042-konec-obce-cerniky-a-ii-usek-zacatek-brezova-olesko-konec-staniceni_11019/

pohádkový les

V lese člověk najde ledacos. Ve zvolském lese se párkrát do roka dá najít i pohádka. Ne snad, že by se někde pod mraveništěm daly vyhrabat sebrané spisy bratří Grimmů, naopak, je to pohádka živá.
Právě na začátku června se taková příležitost naskýtá a v neděli se Kačka stala skřítkem.
Ano, konal se obvyklý pohádkový les, kterého se děti s chutí účastní. Matěj holt už je ze školy pryč, ale právě Kačka měla ještě předposlední šanci si to užít mezi hejkaly, vodníky, divoženkami, loupežníky a vůbec vší tou havětí pohádkovou. Jen drak tam chyběl, jelikož nikdo z dětí holt nemá tři hlavy ani tak velkou tlamu. Ovšem princezna byla a to jednak šíleně smutná a druhak spící, kteroužto bylo třeba probudit, což zas nebylo tak snadný, poněvadž tahle na nějaký vocicmávání nereagovala. Byla totiž důkladně zakletá a jenom živá voda jí mohla probrat. To však věděl málokdo a tak jsem nakonec trochu napovídal.
Povedlo se a princezna byla probuzena a to mnohokrát, až hrozilo, že jí z toho ustavičného vstávání začnou bolet záda.
Ale nebolela.
Nu, pohádkový les se tentokrát zase vydařil.


pohadkovy_les