WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

vypukly prázdniny

Z důvodu vypuknutí prázdnin se teď nějakou dobu woleschko odmlčí. Komu by se nějak extra stejskalo, může se mrknout do rubriky telegraficky.
Pokud se tam začnou měnit obrázky, znamená to, že spojení funguje.
Tož hezké prázdniny!

mám ho v ruce

Dneska jsou ty služby děsně vstřícný. Všude vám vystavěj bumášku, napíšou si mail, telefon, kdyby něco, zavolaj nebo pošlou zprávu. Vlastně jste furt v obraze, co se s tou vaší věcí děje. Ovšem kdo ten obraz vytváří, to už je zase jiná věc.
Třeba například reklamace, které do zákonem stanovené lhůty vyřízení zbývají teď už jen hodiny. Už týden visí na stránce, kam se můžu přihlásit, informace, že reklamace je vyřízena a připravuje se k osobnímu převzetí. Zajímá mě, jak se teda připravuje. Zavolám tam a pani mi povidá, že je to vychystané a že se to dopravuje na pobočku.
"No, jo, ale už dva dny," povídám já.
"Víc nemůžu zjistit," povídá pani.
Za dva dny tam volám zas. Pán (voni se tam střídaj, aby člověk měl pocit, kolich jich tam kvůli němu je) povidá, že se to dopravuje ze servisního střediska na pobočku.
"Jo, ale to už štyry dny. To samý mi předevčírem řikala pani."
"Já tu mám poznámku, že se to rozbaluje a je to na cestě," povidá pán.
"Heleďte já vim, že je to taktika se stíháním zákonnýho termínu. Mně na tom nezáleží až tolik. Já prostě jenom chci vědět, estli to do zejtra stihnete nebo ne. Obě odpovědi jsou pro mě stejně důležitý. Tak mi prostě řekněte, jak je to dovopravdy."
"To musím zjistit na servisním středisku. Já vám dám vědět."
"Takže to nevíte?"
"Já to zjistím a napíšu vám to do mailu."
Do mailu mi za půl dne přišlo oznámení, že to do zejtra asi nestihnou. No bodejď by taky jo, dyť se to připravuje k osobnímu převzetí. To nějakou dobu trvá, že ano. Už tejden.
Večer mi přišla zpráva na telefon, že to mám nachystaný, že se můžu zejtra, teda dneska, stavit.
Inu - chystali to k osobnímu převzetí. Hodně důkladně.
Taky jsem si byl nechat vyměnit displej u telefonu. Všechno proběhlo skvěle, napsali si číslo telefonu, mail, jméno, za hodinu jsem si to vyzved' v naprostým pořádku. Zapnu ten telefon, abych se podíval, jak to vyměnili a vida: mám tam novou eSeMeSku "Váš telefon je opravený, můžete si jej vyzvednout …"
Jo, všim jsem si, právě ho mám v ruce.
Tož tak - informací má člověk k dispozici přehršel, ba několik přehršlí. Stačila by jenom jedna: ta správná. To je ovšem dneska vzácný zboží.

postaví si procesor

Když člověk něco musí, obvykle se mu to moc nelíbí. Ovšem stroje jsou tu od toho, aby musely. Tedy za nás něco dělat. Kupříkladu počítač musí za nás počítat. Ten meteorologickej mám zase na to, aby vokazoval, kolik napršelo a jaký je počasí. Tedy musí zpracovat zobrazit a vysílat informace z meteostanice a kamery. No jo. Ale vono se mu dost často nechce. Chová se jako člověk. Někdy jo, někdy ne, někdy si postaví hlavu, totiž procesor.
Už roky s ním zápasím a zatím se mi ho nepodařilo přeprat. Občas to potřebuje celý restartovat, aby se to vzpamatovalo. No a to mě vzteká. Zvlášť, když u toho nemůžu přímo bejt.
Už jsem mu nastavil všechny možný automatický režimy, aby se probudil a nastartoval programy, když se něco semele. Furt to nestačí. Tak teď jsem zkusil snad to poslední, co by eště mohlo pomoct. Prostě pravidelně ho restartovat bez ohledu na to, co se děje. Uvidíme, co to udělá a jestli mu to bude po vůli.
V každém případě doufám, že nebudu muset ráno provádět resuscitaci, jako třeba zrovna dneska, kdy se zasek někdy po čtvrtý.

jak nafouknout hrášek

Nafukování balónků je stejně běžné jako nafukování čehokoliv dalšího včetně zpráv o počasí a jeho předpovídání. Teď jsem se dočetl, že v Ostravě padaly kroupy o velikosti hrášku - a je z toho téměř hlavní zpráva a senzace. No jaký jiný by u všech všudy kroupy měly bejt, než o velikosti hrášku? To jsou přeci ty nejobyčejnější. Horší je to, když padají z nebe pingpongový míčky, jako onehdá u nás. Ovšem to se nestává tak často a proto je potřeba nafouknout alespoň ten hrášek.
Já to tady u nás na zahrádce beru jinak. Už od večera jsem čekal na nějakej déšť, poněvadž ho je potřeba. Dočkali jsme se až teď, když v půl šestý ráno začalo jen tak zkusmo poprchávat a teď před sedmou už drobně a vytrvale prší. Nezbejvá, než si přát, aby to vydrželo alespoň celý dopoledne, ať ta závlaha po tom horku stojí za to. Stačí jen dobře zalejt zahrádku, o žádný senzace nestojím.
A když už jsme u toho počasí, tak letos to vypadá, že včera byl zatím nejteplejší den. Nějakých pětatřicet stupňů bylo:

temperature160711

ps
nakonec napršelo nějakých 9mm

není užužlaná

"Představ si, Matěji, že tatínek utíkal za sekačkou!"
Tato věta byla zdánlivě jediným patrným výsledkem páteční akce, při které jsem dovezl další sekačku, o které se domnívám, že by snad mohla sekat.
Že jsem se už konečně zbláznil?
Možná jo, ovšem má na tom zásluhu především trávníková lobby. Totiž sekačková.
O sekání trávy jsem tu v minulosti psal mnohokrát a jistě jsem tu psal i o hromadách sekaček, které jsem přivezl, sekal s nimi a zase poslal dál, protože se lišily představy o funkčnosti toho stroje. Tedy představy moje a výrobcovy.
Teď už můžu ze zkušenosti napsat, že rotační sekačky v podstatě jen sekání předstírají, ale na pořádnou práci prostě nejsou. Žádná. Když jí máte novou, tváří se, že ona je ta pravá a bude vám sloužit do roztrhání těla. Pak zjistíte, že to tak není, protože za pár sekání se vám otupí nůž, ucpou se póry koše, zanese mechanismus trávou a hlínou a … po třech sezónách je sekačka (i když udržovaná) prostě k nepoužití a potřebovala by generálku a ta zase stojí peníze a …. Jednoduše řečeno: stroj, kterej má pracovat a za vás posekat ten váš lán, vyžaduje čím dál tím větší pozornost a ve výsledku seká a sbírá trávu hůř a hůř až skoro vůbec a vy se s tím dřete a máte furt pocit, že vám ten stroj pomáhá v práci, ale opak je pravdou. Vy mu pomáháte přežívat ve vaší kůlně a on se občas uráčí simulovat činnost, pro kterou jste si ho původně pořídili.
Jedna z prvních sekaček, se kterou jsem se před desítkami let seznámil, byla sekačka vřetenová, ruční. Těžká, litinová, vůbec jsem to s ní neuměl, klouzala po trávníku, zasekávala se ve vysoké trávě - no prostě k nepoužití. Od té doby jsem věděl, že ty sekačky exisují a že jsou jiné, než ty rotační, ale tak nějak jsem k nim měl nedůvěru.
Teď jsem se k ní po desetiletích vrátil. Přivezl jsem tu "nejpokrokovější na světě", jak píšou v reklamě. Přivezl jsem ruční vřetenovou s tím, že nemůžu nic ztratit. Horší dojem ze sekání trávy už stejně mít nemůžu, tak se zkusím vrátit ke kořenům.
Nu a výsledek byl ten, že jsem běhal za sekačkou. Je to dřina. Musí se to tlačit, nemá to žádnej motor. Koš z toho padá při každým nešikovným pohybu. Ale seká to! Zahradu jsem měl posekanou za stejný dvě a půl hodiny jako se sekačkou motorovou.
Jenomže ten pocit byl jinej.
Tohle není stroj, ale nástroj. Stroj má pracovat za vás, nástroj vám při práci pomáhá, ale tu činnost a energii musíte vynaložit vy. Vynakládal jsem zmíněné půtřetí hodiny a vážně mě to bavilo. Na první sekání to vypadá, že návrat ke kořenům se podařil. Uvidíme dál. Ale jak jsem psal: horší, než to bylo, už to bejt nemůže. A navíc: ta tráva je v úplně jiným stavu: není roztřepaná a užužlaná. Je postříhaná.
A i to se počítá.

kdo se meje, nesmrdí

Mejete se? Ale jo, určitě jste se někdy museli mejt. Mytí je dokonce teď mediálně zajímavý, dočet' jsem se to v novinách. Že prej kolikrát denně se kerý národové mejou. Hlavně prej aby voněli a nesmrděli druhejm, že prej by byli jinak společensky úplně vodepsaný.
By mě teda zajímalo, estli umí Cyrda číst a estli jo, kde se k těm novinám dostala.
Kočkeni - Cyrda k tomuto druhu patří - se totiž mejou furt. A ne dosti na tom: když uznají, že je to potřeba, mejou i ty ostatní, co patřej do jejich smečky. A poněvadž například já do její smečky patřím (totiž ve skutečnosti je to tak, že vlastnictví si přisuzuje Cyrda a ve své velkomyslnosti mě přijala pod svou ochranu), vobčas mě musí umejt. Zřejmě jí smrdím, což je vždycky relativní. Takovej Ital by byl společensky mrtvej, dyby na sebe nevylil kyblík šanelu. Cyrda by mu vysvětlila, že takový smrady do přírody nepatřej a pokud by to nepovažovala za marnost, umyla by ho, čímž by ovšem takovej Ital došel ke společenskýmu znemožnění, jelikož by smrděl. Teda lidem. Kočkenům by voněl.
No a tak to jde pořád dokola i u nás.
Sice na sebe nelejeme kyblíky voňavek, ale Cyrdě je to pořád málo. Mytím začne ráno nad schodama, pak pokračuje ve světnici a teď mi meje nohy, jelikož jima nehejbu, poněvadž píšu woleschko. Odpoledne pak, když se zase vidíme, přijde, plácne mě packou a povidá: "Seš nějak cejtit, pane. Ale nic si z toho nedělej, já tě z toho dostanu." A pokud nezdrhnu, Cyrda mě začne drhnout tim svym blemcákem, co ho má jak šmirgl. No a pak se du umejt, čímž jí zkazim celou práci a aby začla zas znova.
"Hele, Cyrdo, tak už dost. Už jsem se dneska myl dvakrát, tak až zas zejtra."
"mmmmmrrrrrrr …!"
A voblízne mě alespoň eště jednou. Jako foršus napříště.

zázrak jemné mechaniky

Bez brejlí se brejle špatně hledaj, to je všeobecně známá pravda. Totéž platí i o opravě brejlí. Zkuste si opravit brejle bez brejlí - pude to těžko.
Naštěstí mám prostor kolem sebe nasycen dostatečným počtem exemplářů. To jednak slouží pro případ, že bych nějaký brejle ztratil a druhak to poslouží v situaci, kdy si potřebuju brejle opravit. Tedy je to jakási zbytečnost, či malichernost, pochopitelně. Když mám tolik brejlí, stačí prostě ty rozbité zahodit a vzít si jiné. No jo, ale zrovny ty, co s nima koukám na monitor, když třeba píšu woleschko, jsou jenom jedny. Protože jiný toho druhu už se rozpadly. Takže po nich zůstaly jen náhradní součástky, čímž je možné ty přeživší opravit, bude-li třeba.
Bylo třeba.
Upadla mi nožička, tedy brejlím upadla nožička. Ono je to takové celé na jakési pružince uvnitř té nožky a je to titěrné, takže se dá čekat, že to časem upadne. I stalo se.
Protože je to oprava složitá, požádal jsem moulaskavouHaničku o další dvě ruce. Dvě mi totiž byly málo. Bylo potřeba to podržet, sevřít tu pružinku, sesadit očka tak, aby jimi prošel ten šroubek, co jsem ho z těch rozbitých brýlí vymontoval a celé to sešroubovat s náhradní nožkou.
Provedli jsme několik pokusů, ale marně. Nešlo to prostrčit a poněvadž očka šlo špatně sesadit k sobě, šroubek se do oček nesoukal a jak ho tam máopatrnáHanička několikrát vkládala, při posledním pokusu jí z pinzety vypadl a tím to bylo vyřešeno. Takhle mrňavej šroubek se nedá najít ani s brejlema.
"No tak jo, tak to opravím nejuniverzálnějším nástrojem na světě!", pravil jsem po ztrátě šroubku.
A jak jsem pravil, tak jsem opravil. Vzal jsem kancelářskou sponku a před zraky mézvědavéHaničky jsem během půlminuty vyrobil kolíček, ohnul, prostrčil, ohnul na druhé straně a ucvakl. A bylo to. Řešení elegantní a okamžité.
Ovšem bez brejlí a bez té kancelářské sponky by se mi ten zázrak jemné mechaniky nepodařil.

pane inženýre, tuhle jste to zprasil

Dyž vám kape kouhoutek, vyměníte gumičku a je to. Dyž ulomíte u kouhoutku rukojeť, dáte tam novou a taky to je v pořádku. Gumička stojí dvacet halířů, rukojeť deset korun. Taky vám to přijde jako pohádka vo perníkový chaloupce? No, bejvávaly doby, kdy to tak bylo, čímž netvrdím, že to byly doby vzpomínání hodné. Teď gumička stojí dvacku, rukojeť stovku. To taky jde. Tedy jde to u kohoutku. Jenomže my kohoutky nemáme. My máme baterie. Pákový. Abysme ušetřili. A aby to bylo krásný. A to stojí nejvíc, to krásný.
Mizerná páčka vod baterie. Takovej cajk je to. Vypadá to jako konec kvrdlačky a taky se s tím tak kvrdlá, pokud chcete, aby z toho tekla voda. A už podruhý to upadlo. Vono je to blbě udělaný. Říká se tomu konstrukční vada. Je to na takovej přírubě chycený k ose baterie, jenomže ta příruba je slaboučká jak papír a nevydrží běžný zacházení. A upadne. To by až tak nevadilo, to se vopraví, teda vymění se to, o to by nebylo. Ale ta cena! Za ten klumpr si v krámě počítaj sedum stovek! Za tak blbě vymyšlenej kus blbě vodlitýho kusu nějaký pochromovaný slitiny, co ani nejde vopravit, jelikož se to drolí jako tvaroh.
No hímlfixkrucityrtl.
To by jednoho čert vzal. Dybych to tenkrát, když jsem eště byl konstruktérem, takhle blbě vymyslel, tak by mě v tý fabrice, co by to vyráběli, vzal mistr za ucho a řek by: pane inženýre, tuhle jste to zprasil, tak si to v tom výkrese předělejte, my už to tady na place vopravili.
Jenomže to taky bejvalo. Teď se to nenosí, teď se nosej páčky za sedum stovek.

prase chlupatý

Málo kdy si všimnete, že vám děti rostou. Jste pořád s nimi a tak vám těch pár centimetrů, měnící se hlas a další drobné změny ani nepřijdou. Takže vlastně máte doma furt ty malý mazánky, co se učí do pěti počítat. Pochopitelně se šeredně pletete a když to zjistíte, už jsou velký a vy nechápete, jak se to mohlo stát, když eště včera jste jim četli pohádku na dobrou noc.
Takhle tragický to u nás zatím není. Jednak proto, že Juráš už je dávno svým pánem a přes dva metry nakonec stejně nevyroste a Kačka s Matějem nám průběžně dávají najevo, že už je na čase, abychom je v některých případech brali jako děti větší než malé.
Takže jsme to zkusili pustit jim Angeliku. V době vzniku to byl film mládeži nepřístupný, ovšem morálka za ta léta poněkud povadla a hranice přístupnosti se posouvají, takže z červené knihovny se stává pomalu Červená Karkulka. Tož jsme to s tou Karkulkou zkusili. Je tam romantika, souboje, piráti, král, sultán, otroci … no jak říkám: pohádka pro nejmenší. A ukázalo se, že jsme měli pravdu. Kačka to brala vážně a Joffrey je momentálně ten nejhodnější a nejstatečnější hrdina hned po Vinetouovi. A Matěj, ten už to vzal jinak. Když se například vévoda de Vivonne vrhl v kajutě své galery na Angeliku, procedil Matěj pobouřeně: "Prase jedno chlupatý!"
Tím přídomkem se následně jal cejchovat všechny násilníky, co jich Angelika měla v posteli, což se až tak úplně nezdálo mécitlivéHaničce, jelikož ne všichni byli násilníci. Zvláště pak v poslední scéně posledního dílu, kdy Robert Hossein, totiž Joffrey, odpočívá s vkusně naaranžovanou chlupatou hrudí vedle zcela nechlupaté Angeliky.
Matěj opět vynesl soud: "taky prase chlupatý."
"Ale Matýsku, vždyť se mají rádi."
"To nevadí, stejně je to prase chlupatý."
"A to chceš říct, že, když se máme s tatínkem rádi, tak je taky …"
"Ne! Tatínek není prase chlupatý!"
Uff…! Měl jsem namále a vyklouz' jsem z toho vážně jenom o chlup. A navíc se mě ještě zastala i Kačenka, že vůbec nevadí, že jsem trochu chlupatej, ale prase prej nejsem ani trochu.
Inu, má to jeden báječný děti.