WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

dřevěná náhražka

No, neměl jsem nějak odvahu se na to zeptat, takže vlastně nevím, k čemu to tam mají vyjma zájmu turistů, ale pravdou je, že to tam visí v trsech u každýho krámku na každým tržišti. Totiž Bali je nejen ostrov bohů a chrámů, ale i symbolů, které k tomu všemu patří.
Třeba ty vysoké ozdobené bambusové tyče s ohnutým vrškem, které jsou u každého domu, mají odhánět zlé démony a svým ohnutým vrškem mají připomínat vrcholky hor, kde sídlí bozi. Démoni vytesaní na zdech chrámů mají též strašit a odhánět ty démony, kteří by třeba měli chuť vlézt do domu. Taky proto se jim před každým jídlem dává na zem před vchod miska z listu banánovníku s pár zrnky rýže a nějakým kvítkem, aby se ty potvory nažraly venku a lidem daly pokoj. Bohům se zas dává k jejich sochám košík s květy a zapálenou vonnou tyčinkou, aby kouř stoupal bohům do oken a aby věděli, že se na ně myslí, jelikož poskytují ochranu podle svého božského zaměření.
No prostě na Bali mají celý den hromady starostí s tím, aby udrželi rovnováhu mezi bohy a démony, což jim taky zabírá spoustu času už od samotného kuropění až do noci, kdy začne kňourat a cvakat
keko.
No a do toho božského mumraje vám pak u každého stánku nabídnou pinďoura.
Jo, pinďoura, penis, úd, račte si vybrat. Od přívěšku na klíče přes otvírák na pivo až po falus dobře půlmetrový. Vše obvykle vyvedeno z leštěného dřeva, někdy vkusně malovaného balinéskými ornamenty. No a jak jsem na začátku psal, netuším, kde přišli na to, že právě tohle bude ten správnej turistickej trhák. Pravda je, že moc turistů si tyhlety dřevěné oudy nekupuje. Vlastně jsem viděl jen jeden turistický pár, kdy paní vybrala a pán pak ostýchavě schoval v baťůžku tu správnou velikost.
Pátral jsem, co to vlastně má znamenat, ale vypátral jsem než to, že by to snad mohl být jakýsi symbol štěstí, ale moc jistý ten zdroj není.
Koneckonců, každý svého štěstí strůjcem a to bez ohledu na velikost dřevěné náhražky.

P2110136

P2110135

na hlavě

Jen nechte na hlavě, říká se u nás a obvykle se tím míří na čistotu svědomí osloveného. Pokud se ovšem přesuneme na ostrov Bali, bude to mít poněkud jiný význam. Tam je totiž hlava používána nejen jako nástroj k myšlení, ale i jako nástroj k tvrdé práci. Tedy konkrétně pro spediční účely.
Ano, na Bali se na hlavě nosí nikoliv klobouky, ale náklad. Pochopitelně to není jediná země na světě, kde se přeprava nákladu realizuje tímto způsobem. Ovšem my jsme se s tou realitou všedního dne setkali naposledy právě tam.
Dámy na Bali nosí na hlavách opravdu vše, na co si vzpomenete. Jednu důstojně zahalenou paní jsem si musel dokonce nadběhnout, abych si jí mohl vyfotit. Jednak proto, že pelášila s tím obrovským nákladem docela čiperně a druhak proto, že jsem si ten nepoměr hmot, tedy nesené a nesoucí, musel prostě zaznamenat.
Dál se k tomu dá napsat jen to, že je to lepší vidět. Tož se podívejte:

P2110127

P2110280

P2120906

P2120913

P2131500

vopičárna

"Proti vzteklině se očkovat nemusíte," pravila paní očkovací doktorka, "stačí, když nepůjdete do opičího lesa."
Neposlechli jsme jí a hned na úvod musím napsat, že jsme vzteklinu nedostali a že jsme udělali dobře. Oni mají na Bali ty opice za posvátné a jako takové si mohou dělat, co chtějí, což dělají. Hlídači tam dozírají na jakýs takýs pořádek, ale nevěřte hlídačům, ani opicím. Snad jen to, že když si od nich (od hlídačů), koupíte banán, tak vám ho seberou (opice). To jo, to funguje.
Ony vám ty potvory (opice) seberou kdeco. Nesmíte mít nic na hlavě, na sobě, v kapse , v tašce, v ruce. Byli jsme toho pamětlivi a hned u vchodu mi vopice skočila na záda a zkoumala, jestli náhodou nemám na hlavě banán. Neměl jsem a tak mě nechala na pokoji. Sebrané mobily, brýle, lahve s vodou - to je na denním pořádku. Nesmíte se s nimi o to tahat. To je navzteká.
O nic jsme se s opicemi netahali a prohlíželi si je stejně zvědavě jako ony nás.
My nic extra neobjevili, ony ano.
MázvědaváHanička se s nimi chtěla trochu sblížit. Přiznávám, že to bylo na můj popud. Přál jsem si, aby šla blíž, aby měla hezkou fotku s opicí. Vyložila si to po svém a opice taky. Opice vyzkoumala, že mákrásnáHanička má něco ve vlasech, aby byla ještě krásnější. Pochopitelně. Dával jsem jí tam kvítka, kterých je na ostrově pořád spousta. Nu i kvítka se mouhou zdát být k jídlu. Zdála se a opice si moupřekvapenouHaničku přitáhla za vlasy a kvítek jí ukradla. Ochutnala ho a zřejmě jí neuspokojil. Vyskočila si na mouudivenouHaničku znovu a zřejmě jí zaujala další kvítka, ovšem tentokrát ve výstřihu a to velikostí s kvítky ve vlasech nepoměřitelná. To dala najevo tím, že se tam řádně podívala, když si před tím důkladně odtáhla tričko, které jí bránilo ve vhledu. Naštětí tu opici nic, co uviděla, nezaujalo. Tričko pustila, ve výstřihu mévyděšenéHaničky přestala pátrat a odběhla lustrovat další návštěvníky. Dobře to dopadlo a kromě úleku a poté uvolněného smíchu se víc nepřihodilo.
Nu a my máme jednak několik zajímavých fotek, které jsou ryze soukromého charakteru a druhak poučení, že dámy si v opičím lese musí hlídat nejen dlouhé vlasy s květinami, ale i výstřih a to, co v něm schovávají.
Inu je to pěkná vopičárna.

opice

p.s.
ten vocas, co vede doprava a končí vlevo není tak dlouhej, aby byl omotanej kolem dokola, jak by se mohlo zdát; to je už jinej vopičák

Keko

"Slyšelas' to v noci?"
"Co?"
"No ten rámus."
"Jakej rámus?"
"Ty zvuky. To klapání a kňourání."
"Já nic neslyšela, já si vzala prášek. A nahráls' to?"
Tím byla výpověď o podivných zvucích obrácena vniveč, neboť jsem to nenahrál.
Jenomže koho by taky napadlo nahrávat někdy v půl třetí ráno takovej rámus. Navíc ještě v půl třetí o sedm hodin dopředu posunutejch. To snad ani neumím spočítat. Tak jsem to jenom poslouchal.
První dvě noci jsme totiž spali v Ubudu v takovém příjemném zařízení, o kterém jsme ovšem netušili, že v noci kňourá a klape. Pak jsme přejeli do hotelu mezi rýžovými poli a tam nic nekňouralo. Tam jenom po schodech skákala žába velká jako bábovka. Když jsem jí chtěl dát pusu, jestli třeba není zakletá, utekla dřív, než mě máopatrnáHanička okřikla, abych se necicmal s tou havětí.
Nu a v další vile zase nic, až v tom posledním hotelu jsem to v noci zase slyšel. To už mi nedalo a v místní hospůdce nad útesem s výhledem na Tanah Lot (viz poslední záznam v rubrice
Telegraficky) jsem se zeptal. A paní hned věděla. A že prý je to Keko.
Už jsme od našich průvodců věděli, že na Bali se dávají tvorům jména podle zvuků. A tohle docela sedělo. Domysleli jsme si, že je to gekon. A protože jsem ho nenahrál sám, musel jsem ho vygůglit. A je to von!
Dělá rámus dvojhlasně úplně stejně jako ten náš.
Tuhle si ho poslechněte.
Ale doporučuju v nějakej lepší čas, než vo půl třetí ráno.

one by one

P.t. laskavý čtenář si všiml, že jsme byli na ostrově bohů, jak se prý říká ostrovu Bali. Je to proto, že tam mají bohů a démonů spoustu. Dalo by se říct, že za každou palmou nějakej vykukuje. Oni sice mají ouředně nakázáno mít boha jenom jednoho, ale nějak šikovně to obešli tím, že komusi na ministerstvu náboženství (ano, to tam mají) nakukali, že jeden je ten nejhlavnější, je nějak složenej ze tří hlavních, a vostatní mu jenom sekundujou, což ouředníka uspokojilo a oni si teď dál v klidu můžou oslavovat všechny.
A protože tam mají tolik bohů, úplně v klidu jim svěřují péči o cokoliv, jako například o dopravu, což se projevuje tím, že v dopravě je boží chaos. Žádnou nehodu jsme neviděli, ale hemžení účastníků pohybu na silnicích (silničkách) by nasvědčovalo spíš opaku. I my jsme si chvilku užili jejich nejběžnější způsob dopravy, tedy jízdu na skůtru se zavazadlem.
Dostali jsme se totiž do situace, kdy bylo třeba dostat se narychlo z jednoho hotelu do druhého, což moc nejde, jelikož narychlo se tam věci nedějí. A tak pro nás pan domácí, ke kterému jsme směřovali, poslal svého člověka.
"To by tak bylo, aby ten jeho člověk přijel na skůtru," povídám mémiléHaničce.
A už tu byl. Člověk na skůtru.
Skůtr byl menší, než ten kufr.
Bylo třeba převést mouveselouHaničku, kufr a mě.
"One by one," pravil člověk.
I při nejlepší vůli jsme mu však nedokázali vyhovět, protože on sám kufr držet nemohl, protože se mu nevešel mezi řidítka. Za sebou ho taky mít nemohl, protože neměl, čím ho přivázat.
Inu, nasedla tedy mášikovnáHanička. Úplně dozadu až na bidýlko, tedy na to držadlo za sedlem vzadu. Na sedadlo mezi řidiče a sebe umístila kufr, který jsem jí tam podal, a že prý můžou jet.
Když mizeli v zatáčce, bylo mi jasné, že jsem možná přišel o ženu i o kufr s doklady a penězi.
Nezbývalo, než odhadnout, za jak dlouho asi tak může být řidič pro mě zpátky. Vyšlo mi, že do deseti minut to musí stihnout a pokud ne, něco neklape. Přijel v minutě jedenácté a děsně se zubil, jako že je všechno v nejlepším pořádku.
Bylo. Odvezl i mě a tím byl transport do ráje dokonán.
Ocitli jsme se totiž ve velmi klidné a vpravdě příjemné vile, což byl cíl toho dne. Jízda na skůtru byla jen drobným zpestřením.

dokumentace zde:

OneByOne

od zítra telegraficky

Vypadá to, že zápis o Evičce byl na pár dní posledním řádným zápisem.
Pokud to vyjde a spojení bude fungovat, budete to muset vydržet se zápisy mimořádnými. Za tím účelem jsem si zřídil už dávno rubriku
Telegraficky. Trochu jsem jí oprášil a připravil si místo pro víc zápisů i fotografií po sobě jdoucích.
Pokud se mi to tedy povede, od zítra budou novinky tam. To poznáte podle toho, že tam nebude David, ale něco úplně jiného. Záleží na tom, jak bude fungovat telgraf.

převezla mě Evička

"Co to támhle jede?" ptal jsem se tuhle hledě na tramvaj, kterou jsem ještě u nás neviděl. Takový to bylo žlutobílý, malý, jelo to tiše a jaksi se to vymykalo už tak dost pestrému vzhledu vozového parku pražských vozů elektrické dráhy.
"Asi zkoušej něco novýho," řekl jsem si a šel po svých pěšky, poněvadž koleje nevedou všude a někde holt člověk musí použít vlastní nohy.
Netrvalo dlouho a měl jsem cestu do končin, kam koleje vedou. A hleďme! Přijela pro mě ta žlutobílá novinka. Ono to vypadá jinak zvenku i zevnitř. Je to prostě jiná tramvaj. I ten pocit je v ní jinej. Prostor uvnitř je navržen podle jiných pravidel a než jsem si to pořádně okoukal, už jsem byl na místě a musel jsem vystoupit.
Dojem z nové tramvaje byl natolik odlišný od běžného provozu, že jsem musel zapátrat, čím jsem to vlastně jel. A nebylo to těžké. Je to
prototyp čtyřnápravové plně nízkopodlažní tramvaje EVO1. A protože nebudu zdaleka jedinej, kdo si jí všiml, už se o ní ví a už má i jméno.
Takže můžu říct,
že mě převezla Evička. Z Karláku na Slupi. Je to šestka, třeba jí potkáte i vy.

z adresáta příjemce

Tuhle ve čtvrtek jsem musel napravovat, co jsem neudělal. To se tak někdy stane. Ouřad je nevoblomnej, to je známý a na vobyčejný lidi musí bejt přísnost, aby nezvlčili. Já jsem k tomu zvlčení byl podle cifršpiónů hodně blízko, když jsem se asi tak dva týdny zpozdil s lejstrem, který jsem sice podal ještě před řádným termínem, ale ne řádným způsobem, poněvadž ten způsob byl změněnej a moje paní účetní mě na to neupozornila, jelikož jí zřejmě nedošlo, že mně to nedošlo.
No prostě souhra blbejch momentů v blbej čas. Nedbal jsem varování, spolehl se na třetí osobu a bylo. Naštěstí se mi ozvala osoba čtvrtá, právě z tohou ouřadu, že abych to napravil, že papír už nestačí. Nuže, napravil jsem to.
Doba je ovšem taková, že abyste mohli bez dalších zařizování podat něco elektronicky, musíte pak stejně na poštu a ten papír stejně podat, ovšem jen jako potvrzení, že jste to podali - elektronicky. Máte pocit, že je někdo blbej? Jestli jo, nenechte si to pro sebe a klidně se mnou můžete souhlasit v tom punktu, že ten, kdo vymyslel ulehčení tak, že to podáte po drátech a pak ještě jednou na papíře na poště s tím, že to umožní podání i těm, kteří nemají datovou schránku, je fakt koumák a ze zaběhlého systému s jednoduchým papírovým formulářem udělal způsob elektronický a to na trojí způsob. Tedy buď s elektronickým podpisem (kdo si ho zařizoval, dá mi za pravdu, že to chce vyšší dívčí) nebo přes vlastní datovou schránku (založení schránky je krapet jednodušší, ale taky to není jen tak), či třetí možnost pomocí elektronického formuláře na síti s následně vytištěným potvrzením tohoto činu. Že máte pocit, že je někdo vůl? No já taky.
Tož jsem tedy šel s tím potvrzením na poštu. Poněkud rozrušen, že jsem prošvih' vrchnostenskou lhůtu, jsem opatřil obálku adresou příjemce i odesílatele, na poště si vystál frontu a potvrzení doporučeně podal.
V pátek kontroluju odpoledne doma poštovní schránku a co nenajdu. Doručenou doporučenou obálku s mým potvrzením. Koukám na to jako jelen. No jo. V tom roztržitém úprku na poštu jsem prohodil nálepky. Z adresáta byl příjemce a naopak.
Takže znovu na poštu. Naštěstí mi paní u okénka poradila, že stačí původního adresáta přeškrtnout a k původnímu odesílateli napsat adresát, což jsme společnými silami učinili. Snad to dojde.
A že vám připadám jako tatrman? To vám připadám správně, ovšem cosi mi říká, že nebudu sám.

Kužel v kuželi

O dešťoměru jsem tu psal poprvé v roce 2008, kdy jsem si ten první dovezl z Břežan, pak ještě nejmíň třikrát. Teď už mám třetí a to proto, že ten první roztloukly kroupy a ten druhej jsem před těmi letošními mrazy zapomněl uklidit, čímž zamrzl a praskl.
Nu, do třetice všeho dobrýho.
Zapátral jsem na síti a za šedesát korun českých dešťoměr znovu koupil. Jenomže jak jsem pátral, vypátral jsem najednou hned tři. Každej jinej.
Ten původní, ten jsem znal. Ale teď se najednou vyrojily další dva srážkoměry. Všechny tři měří srážky, to jo, ale už to nejsou jen tak obyčejný dešťoměry. Ten jeden má možnost jakéhosi zaznamenání historie pomocí otočné příruby a ten druhý má tvar kužele propíchnutého druhým kuželem od špičky. Kužel v kuželi. Prohlížel jsem si je a pak jsem si řek: a co - když do třetice, tak tři. Objednal jsem všechny tři najednou. A nastražím je každej do jinýho koutu zahrady a budu sledovat, jestli všude prší stejně.
A že jsem praštěnej?
Inu - kdo není.

nemusim se barvit

U holiče se vždycky povídalo. Člověk se tam dozví kdejakou novinku. Jenom ne vždycky je nálada. Tenhle týden nálada byla a paní se rozpovídala.
Že prý ty mužský by si vlasy barvit neměli.
S tím jsem souhlasil, mně se to taky nelíbí. A na to hned paní, že měla zákazníka, co měl takový krásný úplně bílý vlasy.
"A to za mnou jednou přišel, že potřebuje obarvit. No von měl milenku vo třecet let mladší, tak aby jako vypadal vedle ní líp. Já mu na to povídám, že mu to neudělám, že je to škoda a stejně by to nevypadalo dobře. A von že to mít musí a šel jinam."
"A jinde mu to udělali?"
"Udělali, jenomže jak to umyl, měl takovou divně slámovou barvu. A tak přišel znovu, že to chce zpátky bílý."
"A to jde?"
"Jde a nejde. Na těch jeho vlasech to šlo špatně a musela jsem ho odbarvovat třikrát. A nakonec měl takový světle žlutý vlasy."
"Vážně? Měl teda to barvení vůbec zapotřebí?"
"No von myslel, že jo. A to víte, takový dobrodružství … Však ať si ho užije. Ale těch vlasů byla škoda."
"To mu stálo za to?"
"No vona se s ním pak stejně rozešla."
"Takže vlastně nestálo."
"Ale jo, von si to svý užil."
"Jo, holt musel vobětovat ty vlasy."
"No jo. Nakonec jsem to dokázala, že je měl tokový hezky melírovaný jako vy."
"Takže já bych se barvit nemusel."
"To by byla škoda."
"Však já bych se taky nebarvil. Mě by to za to nestálo."
"No ale von si to svý dobrodružství užil."
Čímž jsme byli u konce.
Stříhání i povídání.
Jen nevím, jestli mě paní kadeřnice náhodou nenaváděla k nějakejm dobrodružstvím. Dyž se nemusim barvit.


střídavá zima

Po týdnu mrazivého počasí byl takový nanicovatý týden s teplotami nad nulou. Ale teď, ten první únorový, je velmi teplý. Neobvykle teplý. Na Jarově už kvetou kočičky a na několika místech padly kladné teplotní rekordy. První únorové dny bylo skoro na koupání, když noční teploty neklesly pod deset stupňů. Denní se u nás šplhají až ke třinácti a ty chladnější noci jsou ke třem, nejníž k jednomu stupni nad nulou.
Taková střídavá zima.

temperature160204

rozžužlaná stovka

Na úřadě člověk čeká úřední jednání, ostatně od toho úřad je. Ten náš úřad pro Prahu Západ není žádnou vyjímkou. Vystavení Mezinárodního řidičského průkazu je na počkání, stačí si vzít občanku, náš řidičák a sám sebe s padesátikorunou v kapse. Ostatní není třeba, nabídne vám to úřad.
Hned u vchodu na sebe prozradíte, o co vám jde a dostanete číslo, pak se jdete vyfotit do kabinky, kterou vám ukáže hrozně milá paní v informacích.
Takže do kabinky.
Ouha!
Automat nevrací, musím zaplatit přesně. Jenomže mám jenom jednu modrou a vono to chce zelenou a plechovou dvacku navrch. Tu jsem měl, ale modrou mi musela rozměnit paní v pokladně. Dala mi takovou použitou. Dal jsem jí sežrat tomu stroji a hned i dvacku. Zatím, co tu stovku dlouze žvejkal, dvacku hned vypliv, že chce jinou. Dostal jinou a tu už spolk'. Stovku žvejkal dál. Když dožvejkal, nechal si jí a napsal, že mám ze stodvaceti zaplaceno dvacet a že chce ještě stovku.
Jakoupak stovku! Dyť už jednu máš, mrcho!
Zašel jsem do informací a paní mi laskavě řekla, že musím zavolat na ten servisní telefon, co je napsanej na tom automatu a že mi klidně dá sama stovku, když se domluvím s technikem. Domluvil jsem se a šel znovu do pokladny, jelikož mi technik prozradil, že sice můžu dál pokračovat v krmení tý bestie, ale že už žere jenom plechový. V pokladně jsem je dostal a plechovka si libovala. Schroustla je jak malinu i s tou mojí stovkou a začla mě citýrovat, jak si mám sednout a jak se tvářit.
Seděl jsem a tvářil se, čtyřikrát mě to vyblejsklo a když to začalo vyrábět fotku, přišel technik, votevřel ten šifonér a dal mi mojí rozžužlanou stovku. Vzápětí vyjely i fotky.
Tak, u vokýnka pořád svítilo to moje číslo, paní už si mě pamatovala, neboť jsem si od ní už předtím vzal formulář. Všecko to dobře dopadlo a té usměvavé paní za katrem povídám, že se mi to u nich líbilo a že přijdu zas. Takovej kabaret že už jsem dlouho neviděl.
"No vidíte. A vy chcete někam jet, máte zůstat tady, tady máme taky zábavu."
Připustil jsem, že jsem si to užil a že o tom popřemýšlím.
Ale mezi náma - na úřadě už jsem byl kolikrát. Teď zkusím zas něco jinýho.

lístek v balíku

Rajská polívka patřila do seznamu toho, co ale opravdu nemůžu. A vida, teď je to jedna z těch, které vyhledávám. Holt člověk se mění.
Ne tak docela.
Fyzický odpor k vyplňování formulářů libovolné velikosti mi zůstal. K nim patří i podací lístek. Podací lístek na poště je malej formulář a jako takovej mi znepříjemňuje život. Nedovedu vysvětlit, proč to tak je, ale je to tak.
Když mě tedy mámiláHanička požádá, abych jí něco zanesl na poštu, dobře ví, že musí mít vyplněnej podací lístek, poněvadž já se do takových krkolomností nerad pouštím.
Ten včerejší balík byl řádně opatřen podacím lístkem již den předem a já si ten lístek, abych ho někam nezaložil, založil do štěrbiny v krabici. Lístek koukal ven, přímo se hlásil a nedočkavě vykukoval, až ho předám v okénku na poště.
Odpoledne jsem mu tedy vyhověl. Jdeme na poštu, jenomže ouha!
"Prosimvás, neměla byste nůžky a lepenku?" ptám se paní vedoucí u nás na poště.
Koukala na mě docela oprávněně zkoumavým okem: "A na co? Dyť máte balík zabalenej?"
"No jo, zabalenej, akorát že podací lístek jsem tadyhle zastrčil, abych ho neztratil."
"No tak vidíte, jak jste šikovnej."
"Šikovnej to jo, akorát že ten lístek mi zapad tady dovnitř do toho balíku a já to teď musím zozříznout, lístek najít a celý to znovu zalepit."
"Ale dyť to má vaše žena takový pěkně zabalený, přece byste jí to nezkazil."
"Zkazil, nezkazil, ten lístek je vevnitř."
"No tak ho snad napíšete znovu?!"
"No právě. Nenávidim podací lístky!"
"Ale no tak, přece byste kvůli tomu nerozbaloval balík. Támhle jsou ty lístky, to máte hned."
Co mi zbejvalo. Než bych vysvětlil nevysvětlitelnej odpor k formulářům, nasadil jsem si brejle a lístek vyplnil.
"Tak vidíte, že jste to měl hned."
"No jo, ale nerad."
Tak, to by bylo, dostalo se mi potvrzrného lístku i poučení, že podací lístek do balíku nepatří.

takovej hezkej park

Taková je to pěkná stavba. Objevil jsem jí tuhle v Břežanech, ostatně tam je spousta pěknejch staveb. Tahleta stojí za fotbalovým hřištěm směrem na Lhotu takhle vlevo nad cestou. Nedalo mi to a šel jsem to prozkoumat. Dva soustředné kruhy, části kruhů jsou z kamenného zdiva, část z budoucí zeleně, kruhy protínají křížem dvě dlouhé rovné cesty. To zdivo vypadá jako nově postavené hradby. Tu výčnělek, tu výklenek, sem tam úzký svislý otvor podobný střílně. Jeden by řekl, že je to nějaká replika jakéhosi původního velmi středověkého opevnění, snad věže.
Procházel jsem se tím prostorem a čím dál víc se mi líbil. Udělal jsem si pár obrázků a říkal si, že přeci jen lidi umějí udělat hezký věci. Ale k čemu tohle je? Takovej pěknej park. Áleje jsou tu už vysazené, bude to pěkný. Takový tichý místo, který uklidňuje a působí dojmem, že je tu odedávna a zůstane tu napořád. No prostě povedená stavba. Jenom te účel, ten mi pořád unikal. Park? No fajn, ale musel stát spousty peněz a je to hrozně neobvyklej park. Tvrz? No prosím, ale copak jsme ve středověku? Kdo dá dneska postavit tvrz? Připomínka nějakého původního opevnění? No jo, ale to stálo kus dál přes cestu směrem k opidu. Že by tady taky? No fakt nevím.
Doma jsem se podíval na mapu a ono vám to tam už je vyfocený na letecký mapě. Z výšky to vypadá stejně záhadně a skvěle jako ze země. Ale žádnej popisek u toho není. Jen kousek vedle na tý prázdný loučce je poznámka hřbitov. Že by nějakej historickej?
Zapátral jsem na stránkách obce a vono jo. Von je to novej, teprve připravovanej hřbitov. Takovej hezkej park … ale co, vždyť nakonec přesně tak, jak jsem popsal, by měl hřbitov vypadat. Akorát, že v takovým prostoru by mohla bejt i trochu živější zábava.