WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

do stejný hospody

A jestli prej si může přisednout, ten cizí pán, co po mně při obědě furt pokukoval. Jistě, povídám a hned přemejšlím, co asi tak bude chtít.
A jak si sedá, začne povídat: "Nezlobte se, já na vás pořád koukám a řikám si, jestli my jsme se už někdy …"
A v tom mi to došlo. Skočil jsem mu do řeči:
"No jó, dyť my jsme…"
A to zas skočil do řeči on mně:
"… byli spolu na vojně, že jo?!"
"No jasně!
"Já si jenom nemůžu vzpomenout na jméno …"
"Já jsem Jirka. A ty jseš Petr, že jo?"
"Ne, Pavel, ale to je jedno."
"No to je báječný, že ses ozval."
"Ty seš furt stejnej, akorát jsi šedivej."
"No ty vypadáš taky dobře …"
A tak jsme během pár minut zavzpomínali na Janovická kasárna a rok vojny, kterou jsme jako absolventi museli přetrpět. Je zvláštní, jak se ty vzpomínky najednou začnou vynořovat. Zřejmě tam budou dost dobře zapsaný. Byl to hodně silnej zážitek, ta vojna.
Nu a tak jsme si řekli, že se zas na obědě uvidíme, poněvadž nás to nějak zaválo nedaleko od sebe a chodíme už nějakej čas do stejný hospody na oběd.
Inu svět je malý a o náhody v něm není nouze.