WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

mau

"Dobré ráno, pane."
"Dobrý, Cyrdo."
"Mmmrrrrrrmm"
"Tak pojď."
"Pěkně po pořádku, pane, ty první."
"Po těch schodech pomalu."
"Já chodím opatrně. Po všech čtyřech, pane."
Cyrda se o mě otře nad schody čumákem, sejdeme dolů, rozsvítím.
"No jo, dyť už jdu."
"Nějak se dneska loudáš, pane."
Odbydeme ranní zasedání a jdu si udělat kafe. Až sem je to každej den stejný. Dneska se Cyrda rozhodla jít se mnou do světnice, což ráno ještě nemá povoleno.
"Cyrdo, jedeš zpátky!"
"Mau!"
Jde do světnice a zahýbá hned doprava.
"Ven!"
"Mau!"
"Ven, povídám."
To už je u dveří na terasu.
"Kruci, Cyrdo, říkal jsem ven!"
"Mau!"
A kráčí si to kolem světnice pod stůl.
"No já se tady s tebou nebudu honit. Ven!"
"Mau! Ale budeš. Mau."
A jde do kuchyně .
Nadběhnu jí druhou stranou. Cyria se ohlídne a když zjistí, že jsem si zkrátil cestu, otočí hlavu, zdvihne ocas a vykráčí dveřmi do síně.
"Tak, to bychom měli, pane. Svoje kolečko jsem si udělala a tobě to taky neuškodilo. Hezky jsme se prošli, co říkáš? Mau!"
Dívá se na mě vítězným pohledem a jde se mnou do pracovny psát woleschko. Tedy jde dohlédnout, jestli to tam píšu správně.
"To víš, že píšu, Cyrdo. Přesně tak, jak to bylo."
"Mau."

bouřlivá noc

Jeden nemusí být nijak zvlášť cvičeným detektivem, aby mu bylo jasný, že zas něco provedli. Kočkeni, pochopitelně. Normálně se Cyria lísá hned ráno už nad schodištěm, ale dneska to bylo hodně vlažný.
"No jo, to byl ten rámus v noci, že jo, Cyrdo?!"
"Mrrmmmmau…"
Dole v síni je boží dopuštění, kočičí granule volně rozsety po dlažbě.
"Ty troubo, tys to shodila a vysypala. No to máš teda blbý. To budeš mít dneska vysypanou snídani."
"Mrrrrrrrmmmmrrr …."
MáospaláHanička do věci vnesla jasno:
"Je to pěkná potvora, ta tvoje Cyrda."
"No já vim, vysypala krabici se žrádlem."
"Kdyby jenom to. Mě to v noci probudilo."
"A mě taky, ale nevstával jsem, když jsi vstala ty."
"To je vám podobný. Voběma."
"????"
"Jeden mě probudí a druhýmu je to jedno:"
"Uhhhhhhhmmmmmm."
"Ta tvoje Cyrda v noci strčila hlavu do ucha vod papírový tašky a vláčela to po celý síni a jak nemohla ven, shodila kde co a pak zalezla pod schody a pak nemohla ven a ten rámus …."
"No tak proto takovej rámus …"
"Jo, proto!"
"Cyrdo, ty jseš ale tatrman ….. a koukej na mě, když s tebou mluvím!"
"Mmmaaaaauuuu…"
A Cyrda dělá voči na paničku, jelikož ví, že dožrala právě jí, zatím co já dneska nejsem hoden zájmu, poněvadž jsem klidně spal, což je při tak bouřlivé noci hodné zavržení.
Tedy alespň pro dnešní ráno.

pořádek

Všechno je jak má být. My, lidi, si schováváme věci, kočkeni nám je nacházejí a perou (kdo nečetl, nechť laskavě prolistuje historie o zvířatech), Cyrda ráno čeká nad schody, Max pod schody, dalo by se říct, že nic nového pod naší střechou se neděje. Je to pravda.
Všude vládne pořádek.
Cyrda na něj dohlíží.
Když někde sedíte, přijde k vám a nespokojí se s tím, že by jen tak předla nebo mňoukla nebo vám začala mejt například pravou nohu. Potřebuje vás upozornit na to, že dohlíží. Abyste si toho všimli a nepřešli to jen obyčejným pohledem. Musíte jí dát vědět, že o ní víte.
Má totiž na dohlížení vypracovanou metodu.
Abyste o ní věděli, přijde k vám, sedne si a podívá se. Významně. Když pochopíte, jak hluboký význam má její pohled, dáte to najevo tím, že se na ní otočíte. To je okamžik, na který čeká.
Takže například píšu woleschko. Cyria přijde a počká, až k ní otočím hlavu. Teď je jasné, že jí vidím a může se projevit. Tedy vstane, správněji řečeno postaví se, na zadní, pochopitelně, čímž vyroste o metr, jednu packu si opře o křeslo a druhou mně položí na klávesnici.
"Co to dneska píšeš, pane?"
"No vo tobě, Cyrdo."
"Tak to je v pořádku," mňoukne a vrátí se do normální polohy čtyřnožce.
Nebo snídám. Přijde, počká na lidský pohled, postaví se, dá hlavu na stůl, packu mně na ruku.
"Ukaž, co to máš? Aha rohlík. To já bych nejedla. Tak dobrou chuť, pane."
"No dobrou, Cyrdo, dobrou."
"Mňou," sedne si vedle a začne mi mejt nohu na důkaz soucitu s tak nekočičím krmením, který páneček musí jíst.
Pak zase přijde k mésečtěléHaničce.
Stoupne si jí za zády a když si zajistí její pohled, položí packu na stránku knížky.
"Co to čteš?"
"Ale, Cyrdo, dej pokoj, to je moje kniha."
"No bodejď že je. Jen kontroluju, jestli to není pro kočku."
"Ne, není to pro kočku, je to takový napínavý."
"Mňouk," praví Cyrda a stočí se paničce u nohou, aby to napětí líp snášela.
A takhle nás kontroluje, jestli děláme všechno tak, jak káže řád.
Když odcházíme, hlídá u dveří. Když přicházíme, vítá nás.
Inu, dohlíží na pořádek o kterém se my, lidi, pošetile domníváme, že je to pořádek náš.
To je ovšem hluboký omyl.
Cyria dobře ví, že je to pořádek kočičí. To si ohlídá.

divočáci za humny

O Skotskych hrách podám fotozprávu později. Byly jako již obvykle vydařené, ale teď je tu jedna zpráva místní. Tedy z Vraného.
Jeli jsme navečer v sobotu ze Sychrova a já počítal, jestli to stihneme ještě před západem slunce nebo ne. Sluníčko zapadá teď krátce po osmé. Stíhali jsme to a pár minut před osmou jsme již projížděli Vraným nahoru k nám na Oleško.
Těsně za pilou Matěj volá: "Viděls to? Tam byly nějaký zvířata. Takoví jako psi, ale větší. Srnky to nebyly. Je jich tam hodně!"
Pod prvními domy u lesa jsem to otočil a jeli jsme se podívat.
"Matěji, nebudou to divočáci?" ptám se cestou.
A byli.
Zřejmě je to jejich oblíbené místo, protože jsme je tam viděli i včera ve stejnou dobu, když jsme jeli z výletu. Stádečko může mít takových patnáct mladých kousků. Někteří jsou ještě pruhovaní a pár se jich navzájem potýká a zkoušejí si jeden na druhém síly. Ostatní si jen tak rejou v zemi. No ale patnáct! A takhle těsně u domů? Nějak se nám ta příroda moc přibližuje. Před rokem na jaře se jeden divočák procházel u nás v ulici a teď je potkáváme běžně cestou domů v okolí nedaleko silnice a lidských obydlí.
Tuhle je jeden mizernej obrázek. Na focení už byla velká tma, tak jenom na ukázku, jako že nekecám. Divočáci jsou už za humny:

divocaci_150822

odlet

Stačí šustnout a rozprchnou se. Včera se mi podařilo jednoho načapat při odletu:

odlet

lázně

Tuhle jsme se o tom bavili s Ondřejem: jak vytáhnete na zvířata nebo ptáky nějaký dlouhý sklo, zdrhnou. Obyčejnej foťák, co vypadá jako krabička s víčkem, jim většinou nevadí, ale jak to má na sobě nějakou rouru, prostě zdrhnou. Jestli jim to připomíná nějakej kvér a kde k té zkušenosti přišli, to je otázka, ale je to tak.
Nu a tak je problém vyfotografovat naše lázně. Buď to bude z dálky a s hejnem koupajících se anebo z blízka ovšem jenom s těmi, co si nestačili všimnout, že je fotím, a nezdrhli. Zvolil jsem tu druhou variantu. Možná příště budu úspěšnější. Voni sou tu naložený furt:

Lazne1

Lazne2

Lazne3

novej pták

Sou lidi, kerý maj imrvére pocit, že musej mít furt něco novýho, jinak sou votrávený.
Tak pro ty, co by byli votrávený, dyby nic novýho neměli, mám dobrou zprávu: máme novýho ptáka!
Strnada. Na zahradě. U potůčku.
Hele:

strnad

kočičí kavárna

Kočkeni u nás patří mezi vážené tvory. Tedy vlastně, abych to napsal přesně, my patříme mezi tvory, vlastněné a někdy i považované kočkeny. Pokud jim ovšem seženeme nějaký to žrádlo a dost je drbeme za ušima. Pochopitelně to nemusí být takhle u každého a jsou i lidé na kočkeny přímo alergičtí. Ti pak samozřejmě do kočičí kavárny nesmějí.
"Do kočičí kavárny?", zeptáte se.
"Jistě, do kočičí kavárny," pravím já.
Nu ano, ve Vodní ulici na Smíchově je kavárna, kam se chodí za kočkama. Není to žádný podnik pro pány, nýbrž pro všechny, jelikož kočky se zde vyskytují čtyřnohé. A to v množství větším, než malém. Ve vchodu jsou ještě jedna vrátka, aby kočky nemohly snadno ven a za vrátky už se promenádujou kočky. Sedí vám na stole, lezou vám do tašky, vochutnávaj vám kafe. No prostě chovají se normálně, neboť jim pochopitelně kavárna patří. A vy máte možnost buď utéct nebo jejich zájem přijmout. To potom sedíte a dostane kafe a kočky vám ho nejdřív vočuchaj, pak vám zkontrolujou obsah zavazadla načež se kolem vás seskupěj a čučej vám do talíře, případně se nechaj drbat za uchem.
Je to prostě kočičí kavárna se vším všudy. Takže pokud nemáte koček dost, zkuste se tam mrknout. Tam jich dost mají.

KocKavarna_01

KocKavarna_02

KocKavarna_03

KocKavarna_04

potravní řetězec

Aby bylo jasno, jako je to s těmi ťuhýky, co jsou vlastně rehkové, udělal jsem pár obrázků. Je z nich jednak patrno, že ty mladý jsou dvá a taky, že potravou jsou jim motýli. Tím je skvěle ilustrováno, jak to v přírodě i u nás na zahradě pěkně funguje.
Zahrada přitahuje opeřence. Na zahradě je motýlí keř (Komule Davidova (Buddleia davidii)), který přitahuje zase ty motýly. No a motýly slouží kromě okrasy i jako potrava pro malé rehky, kteří nám za to příště na oplátku ještě i posbírají housenky. Čímž je pěkně nastaven potravní řetězec.
Kdo žere Rehky nebudu zkoumat, ale počítám, že když se Sára před dvěma lety vydala do věčných lovišť, někdo to její panství tady v Olešku určitě převzal. Pro naši zahradu ovšem platí celoroční zákaz lovu, což se až na nějaké vyjímky doufám dodržuje. Nu a proto tady taky máme teď tu ptačí školku, co posedává na větvích a řve na rodiče, aby jim ty motýly chytli, místo aby sami mávli křídlama a chytli si je do vlastního zobáku. Jo, je to holt všude stejný.
Tož tuhle jsou:

Rehek_01

Rehek_02

Rehek_03

Rehek_04

Rehek_05

ťuhýk

"Co je to za ptáka? Najednou se tu vyskyt a je ho tu plno. Má takovej zahnutej vrchní zobák a je šedivej … musím se podívat do ptákologie," mudroval jsem tuhle hledě na ptáčka, který tu předtím nebýval a najednou byl všude. A kňoural. Furt.
Podíval jsem se do Svolinského. Jediný podobný obrázek byl ťuhýk.
"Je to ťuhýk," rozhodl jsem a dodal k tomu komentář z knížky, kde se praví, že je to jeden z nejmenších dravců a v některých případech dokáže utrápit i mladého kosa nebo drozda. No to jsem si dal. Kačenka okamžitě spustila, že tu žádnýho ťuhýka nechce, protože nám utrápí našeho kosa a ten drozd, co nám běhá po zahradě, že je taky moc pěknej a že ho má ráda a ťuhýk že je tu novej tak ať si letí, odkud přilít.
No jo, vono se to řekne: ať si letí. Ale dyž vono se mu zalíbilo zrovínka u nás na zahradě. Já to chápu. Všude samej stín, skrýší habaděj, několik vodních ploch, tekoucí voda tuhle i támhle. Komu by se tu nelíbilo. Takovej bažant by moh' povídat.
Nu tak jsem toho ťuhýka pozoroval. A von nebyl jeden, voni byli hned dva, hned tři. A každej jinej. Tedy abych byl přesnej: ten ukňouranej ťuhýk byl furt ten samej, ale ti dvá byli jiný. Koukám na to a voni to nejsou ťuhýci. Jsou to rehkové. A ten ukňouranej je taky rehek jenomže mladej, sotva vylíhlej, učí se lítat, ti dva ho futrujou proviantem a von furt kňourá a kňourá. A právě, protože je mladej, tak ještě není pořádně vybarvenej, nemá tu pásku přes oči jako dospělí a je celej šedivej s hnědočernejma křídlama - celej ťuhýk. Nu a to mě spletlo.
"Hurá, není to ťuhýk!" jásala Kačka, "kos nám tu zůstane!"
Jo, zůstal. Zrovna včera na mě civěl za domem na chodníčku a cosi držel v zobáku. Že jako prej abych si šel svou cestou, tohle že je jeho zahrada.

už zase padá kočka

Teď v létě, když jsou taková vedra, míváme pochopitelně v patře otevřená okna i v noci, jelikož to způsobuje průvan. Otevřená okna ovšem způsobují i nečekané zvuky.
To třeba spíte a najednou vás probudí takový škrábání a mrňoukání.
Na zloděje nepomyslíte, poněvadž zloděj jednak nedělá rámus a druhak se neškrábe do patra. Zloděj vidí, že je dole zavřeno a nahoru se těžko dostane bez rámusu. Takže to musí bejt někdo jinej. Kouknete z okna a vida, na střeše je Cyrda. Drápy zatnutý, ale na taškách to klouže drápy nedrápy. Dělá rámus, mňouká, škrábe se nahoru. To proto, že byla zvědavá, vylezla z okna a dostala se na šiknou plochu. A teď to má.
Před lety to samé předváděl Ferda blahé paměti. Někde v roce 2009 najdete v archivu rubriky o zvířatech i jeho fotku, jak z toho samého okna pozoruje svět. Nu a Cyrda jde poctivě v jeho šlépějích.
"Cyrdo, ty troubo! Polez nahoru."
"uuuuMmmňaauuuuu!"
Ano, to jsme slýchali i v případě Ferdově. Pak následoval pád ze střechy a zoufalé mňoukání u dveří z venku. Proto taky máme na vrátkách nápis Pozor padá kočka!
"No tak, Cyrdo, zaber."
A Cyria zabere, proklouzne jí to, zabere ještě jednou a pořádně a je zpátky v okně.
"Uff! to byla fuška, pane. A koho napadlo udělat takhle blbě šiknou střechu? Co je to prosimtebe za nápad udělat pod tak skvělým oknem takhle nebezpečnou klouzačku?! Dyť jsem mohla sletět dólu!" civí na mě Cyrda vyčítavě v letní noci.
"Heleď, Cyrdo, přestaň tu dělat rámus a padat ze střechy. Na tohle už jsme tu zavedený. Ceduli na vrátkách máme, tak vo co ti de? Dyž zahučíš dolů, tak si prostě budeš muset počkat do rána, až ti votevřem. Ferda už to měl nacvičený."
"Ale já jsem nespadla!"
"To ne, ale ten rámus mě stejně probudil. Tak dej pokoj."
"Mňauuu!"
"No, taky mňau a už dobrou!"
Tak to bysme měli dalšího skokana v řadě.
Až teda půjdete zas někdy kolem, dejte pozor. Už zase tu padá kočka.

zobák v pítku

Znáte žíznivýho kanára? Ale jo, znáte. Takovej ten skleněnej pták, co se houpe na bidýlku a furt pije z kalíšku, dokud v něm má vodu. Na každým rohu ho mají za výlohou a všichni ti kanáři se kejvaj a nasávaj pořád dokola. Taky jadnoho máme, ale málokdy mu nalejem. Všeho s mírou.
Ovšem máme tu i jinýho ptáka žíznivýho. Zrovna v sobotu jsem ho načapal, jak si v tom vedru byl zchladit zobák v našem pítku, co ho máme na zahradě právě pro tyhlety případy vždycky naplněný čerstvou vodou.
Ale je děsně vopatrnej. Na rozdíl od našeho kosa, kterej si nás nevšímá a řeší si ty svý žížaly ať jsme, kde jsme, tenhle je obezřetnej. Jen se něco šustne, už kráčí do úkrytu. Ba někdy nehledí ani na vlastní důstojnost a prostě se rozběhne a zahučí pod keř, jako by mu za patama hořelo. Lítat se mu moc nechce, tak to všechno radši uchodí. Ostatně je to slepice. Totiž kohout.
Však posuďte sami:

bazant_pije_1

bazant_pije_2

to dám

"Co to bylo?"
"Já nevim, taková rána. Že by … no jo. Už zase! Tentokrát kos."
"Že si nedaj pokoj, ptáci praštěný!"
"Jo. Praštění. To sedí."
"Spíš leží. Ale ne, neleží. Už vstal a támhle letí."
"Tak to dobře dopadlo. Protentokrát."
Takhle přibližně se odehrával dialog mezi mnou a mouvylekanouHaničkou tuhle odpoledne. A nebylo to poprvé.
Stává se totiž - a letos nějak víc - že nám někdo praští do domu či do okna. Přičemž do okna častěji. A když se jdeme podívat, kdo nám to loupe perníček, obvykle najdeme nějakýho praštěnýho ptáka. Doslova. Ono se poslední dobou nějak rozmohlo létání proti domu. Jaký to má přesně význam, to nevím. Možná to nevědí ani sami letci. Rozhodně však neznají pořekadlo "hlavou zeď neprorazíš".
Já si to představuju například i takhle:
Mladý si zkoušej svojí odvahu a šikovnost. Rozletí se proti překážce a musí si vybrat správný okamžik, kdy uhnout. Nebo musí vybrat vhodnou skulinu, kterou by mohli proletět skrz překážku. A někdo z nich holt nestačí včas uhnout a napálí to do zdi. Ti otrlejší to rozpálí proti oknu o kterém si mylí, že je průchozí, tedy průletové, a s odvážnou myšlenkou "to dám" to napálí do skla.
Výsledek je ovšem vždycky stejný.
Když se jdeme podívat, najdeme užaslýho pilota, kterak se sbírá ze země, točí se mu hlava a neví, co se s ním děje a kdo ho to praštil. Pak se ti praštěnci nějak zmátoží a odletí si po svých. Tedy většinou. Ta druhá varianta už tak veselá není, ale naštěstí je zřídkavá.
V každém případě jsou to trdla praštěný.

když se urazí světluška

Když se urazí roh zdi, zamáznete to sádrou. Uraženej člověk se už tak snadno zamáznout nedá, ale když se urazí světluška …
Sedíme s Jurášem na terase a hledíme do šera. Občas něco důležitého proneseme a hledíme dál. Všichni už šli do postele, jen nám se nechce, jelikož je pořád ještě teplo. Zkouším tu baterku, co jsem koupil Kačce a Matějovi na prázdninové tábory. Svítí jako divá a ze tří mrňavejch tužkovejch baterek vyždíme čtvereček světla, kterej dosvítí bez problémů na druhej konec zahrady a i přes pole na domečky za cestou.
A hleďme, světluška. Přiletěla si na nás posvítit. Tedy světlušák. Světlušky moc nelétají, jestli to nepletu.
Začneme pozorovat světlušky. Napadne mě si na jednu posvítit. Letí přímo ke mně, což mi usnadní zaměření.
Blik. Proud světla z baterky najde světlušáka.
"Hele, von zhasnul!" povídám, "asi se urazil, že mám větší světlo."
"No jo, měl jsi trumf, tak von to složil," dodá Juráš.
A od tý chvíle už nesvítily. Že by byly světlušky vážně tak urážlivý?
Nebo jenom světlušáci?

kaskadér

Skoro žádnej film se neobejde bez kaskadéra. Pochopitelně komorní dramata se zřejmě bez sportovních výkonů kaskadérů obejdou stejně jako animáky, ale u ostatních je potřeba alespoň pád ze schodů či pohlavek a to už dělá kaskadér. Kaskadéři jsou tudíž jistě velmi žádaní a musí trénovat, aby mohli všechny ty katastofy, co ně pan režisér hází, přežít. Kde všude trénují, to nemám ponětí. Jednoho jsem potkal u nás na vsi.
Jedu do Zvole a uprostřed cesty vidím hroudu. Musím jí přejet tak, aby zůstala mezi koly, říkám si. A pokračuju: Co když je to kámen a není to hrouda, to by mohl být problém. A jen na to pomyslím, ta hrouda zvedla hlavu se zobákem. Drozd to byl. Mladej, trdlo, koukal co by tak na silnici sezob. Ježkovy voči! To už se nedá zvládnout, je pět metrů přede mnou. Ještě jsem viděl, jak přesně uprostřed jízdní stopy kroutí hlavou s tím žlutým zobákem a diví se, co se to na něj řítí. Dál už jsem stihnul jen přibrzdit.
Když jsem se podíval za vůz do zrcátka, byl tam pořád. Kroutil tou hlavou a hopkal dál. Vůbec mu to nevadilo. Von se prostě nechal přejet, von prostě trénoval, von to byl kaskadér. Drozd - kaskadér.
Kdž jsem jel za chvilku zpátky, už tam nebyl. Zřejmě odletěl trénovat nějakej další ztřeštěnej kousek. Jen doufám, že nestrkal z cvičných důvodů hlavu do tlamy nějakýmu kocourovi.

chodec

Co přesně ho na tom láká, to nevím a nejsem si jist tím, zda to ví i on sám. Ovšem nevědomost hříchu nečiní, na druhou stranu však neznalost zákona neomlouvá. Ať tak nebo tak, prochází se po silnici a pranic se nestará o provoz na ní. Voni uhnou, voni zastavěj. Silnice je tu pro všechny, tak proč bych na ní nemoh' chodit i já.
Takhle nějak to vypadá skoro každá den. Já jedu buď domů nebo do města a on si vykračuje na okraji vesnice po silnici. Někdy popoběhne, jindy vysloveně utíká a včera se velmi volně procházel a když zjistil, že se blížím, loudavým krokem odešel do pole.
Ano, do pole, jelikož je to bažant. Takovej fešák. Zřejmě mu tem kousek země patří nebo si to alespoň myslí. A tak kráčí po asfaltu a kouká, kde by co sezob', což se zdá být poněkud pošetilé. Na asfaltu přece nic neroste. Leda snad, že by tu a tam něco z něčeho vypadlo a bažant slídí, kde by to mohlo bejt a jestli je to k snědku.
Škoda, že si nedá vysvětlit, že tohle počínání by mohlo skončit tím, že k snědku bude nakonec on.
Tak prosím vás, až pojedete k nám do Oleška, dávejte pozor. Kdyby si po silnici vykračoval krásnej bažant, chvilku počkejte, až přejde. Tenhle chodec je tu taky doma.

kočken činu

Divný věcy jsou divný na první pohled. Když se vám denně Cyrda ráno lísá k ruce a počká, až uděláte krok a jde za vámi dolů, je to normální. Když sedí v koutě v pelechu, kouká na vás a nepřijde, ani když mlasknete, je to divný. Znamená to, že je něco jinak.
Jenomže vy víte, že vůbec nic není jinak. Že prostě zas ta mrcha černá něco provedla a poněvadž není blbá, dobře ví, že se to nemá a že se páneček bude zlobit, až to najde.
Nu a tak jde páneček hledat. A nemusí se nijak moc namáhat. Hned u misky s vodou to najde.
Vida, tak to tu vopravdu eště nebylo. Papírky, mašle, kapesníky (jednotlivě i v celém balíčku), špinavý prachy, Kaččiny plyšáci, sponky do vlasů, vatový polštářky (ty jsou zvlášť oblíbený), tužky, plechový placky se smajlíkem, to všechno už tu bylo a možná jsem i na něco zapomněl. Ale boty? To je vopravdu novinka!
Kočkeni jsou velký, to jó, ale přeci jen s velkejma botama se netahají. Jenže tohle nebyly velký boty. Kačka si svoje cvičky (takový ty piškoty) z gymnastiky zapomněla uklidit. No, nezapomněla, prostě je mrskla vedle tašky. Nu a Cyrda se chopila příležitosti, usoudila, že botky jsou už špinavý a že je potřeba je vyprat. A protože je to kočken činu, jak usoudila, tak udělala. Pěkně cvičky v misce vyprala a - to byla další novinka - vyprané je srovnala pěkně vedle misky. A když jsem to sbíral, koukala na mě skrz žbrliny zábradlí ze schodů, jestli je to tak správně, že už jsou čistý a že teď schnou.
Houby správně, Cyrdo. Jseš čuně, abys věděla! Ovšem mývalí čuně, to připouštím.

ten nežerou

Ono se tedy všeobecně ví, že největší prase je pes, tedy že psiska sežerou, na co přijdou a čím je to odpornější, tím je to vábivější. Ostatně co chvíli loví nějaký pejskař něco z tlamy svého čtyřnožce. O kočkenech se to moc neříká, ale je to jeden za vosumnáct, druhej bez dvou za dvacet.
To máte třeba na stolku takovej kousek červený vlny. Zbylo to z nějaký čepice a teď je to na hraní právě pro kočkeny. A najednou to na stolku není. A Cyrdě kouká něco červeného z tlamy.
"Pocem, ty čuně!"
Černý čuně dělá, jako, že tu není a pokud tu je, nemůže se najít. Když se shodnete na tom, že jste se našli, zatáhnete za to, co z ní čouhá. Táhnete, táhnete a vytáhnete půl metru uslintaný červený vlny. Víc do sebe nasoukat nestihla.
"Ale to byla moje vlna na hraní, pane!" kouká na vás vyčítavě.
"Hraní není žrádlo!" odvětíte a Cyria si jde uraženě po svých.
Jindy slyšíte cvakání. Jdete za zvukem. Dojdete ke klívii a tam je Maxmilián. Hraje si na konduktéra. Přesněji řečeno procvakává zubama listy. Klivie už je perforovaná a vy Maxe odháníte se slovy, že tahle kytka není žrádlo, že je jedovatá a že k žrádlu byla ta tráva v tý misce, cos jí, Maxi, ty potvoro mlsná, nežral!
Načež zmizí dětem z pokojíčku nafukovací balonek. Objeví se až Cyrdě v žaludku. Tedy v tom, co z žaludku vyjde.
Vážně nechápu, co je na těch předmětech láká a taky mi není jasný, jak to rozlišujou a který věci jsou vhodný na mytí a který k žrádlu. Nějak rozdělený to mít musej.
Třeba takovej balíček s kapesníkama nežerou. Ten jdou rovnou vyprat.

obsazeno

No nestih' jsem to, no. Než jsem přines' foťák, už byl pryč. Je to běžná situace, člověk nemá aparát přirostlej k ruce ani ho furt nemá pověšenej na krku. A ptáci neposeděj a neposeděj. A jsou vybíraví.
Totiž ty naši drozdi a kosi (drozdi se stěhujou, kos je pan domácí) se přetahujou o nejlepší místo ku zpěvu vhodné. Takže je můžete slyšet ze všech možných stran a když se rozhlédnete, vždycky jsou někde na špičce něčeho. Na štítu domu u sousedů, na nejvyšší větvi cedru, na štítu rozestavěného domu, na střeše kůlny, na hromosvodu u nás … prostě dycky nejvejš a hlavně, aby byli vidět.
No a včera zrovna přijdu k oknu v patře a kousíček ode mě na střeše kůlny sedí drozd a huláká do kraje. Tebe si vyfotím, počkej tu chvilku, povídám. Jo, zlatý voči. Než jsem se vrátil, už byl o kus vedle na štítě u sousedů. Ale to už nebylo tak šikovný a portrét jsem mu neudělal.
Vrtá mi hlavou, čím to je, že je tak nerozhodnej. Když je předjaří a jeho kolega kos začne ladit, posadí se vždycky jen na jedno místo a spustí, dokud ho to baví. Teď, když už mají největší frmol za sebou, neposeděj ani jeden a furt přeskakujou z místa na místo a ne a ne si vybrat to pravý. Leda snad, že by vytvářeli vědomě dojem pro kolemletící, že jich je víc a že tady už je obsazeno. Kdo ví, třeba to tak je.

domů do domu

Zalito máme, jelikož včera pršelo celý den. Byl to ale déšť jarní, mírný, což prosprívá právě zahrádce, jelikož má voda čas se vsáknout a nedělá povodeň. Půda pěkně rozměkne, žížaly je v ní dobře vidět a kosové mají hody. Jenomže jak jsem včera večer koukal na to naše ptactvo, nijak extra urvaný z toho deště nebyli. Naopak. Byli docela navztekaný, že jsem přijel domů a dělal tu s dětmi rámus a oni museli z pod střechy ven. Tedy nemuseli, ale věřte člověku, že ano. Furt courá na terasu, otvírá okna, chodí do kůlny a jak má jeden poznat, estli nejde pro něco ptactvu nebezpečného. Pro jistotu je třeba se vzdálit do bezpečného prostoru, jenomže tam prší, což je jen další přitěžující okolnost.
A tak seděli různě na plotu, na kamenech, celí namoklí a rozcuchaní a naštvaní, že jsme si dovolili přijet je vyrušovat do domu. No jo, ale jak jim vysvětlit, že k nim do domu je i k nám domů, že jsme tu doma všichni a že se tu holt musíme nějak srovnat, dyž už se nám tu usalašili.
Ptačí řečí neumím, ale ono to půjde i tak. Žížal je tu pro všechny dost.

nezahálelo se

No a zatím co jsme byli s moumilouHaničkou na výletě, u nás doma se taky nezahálelo.
Když jsme odjížděli, byli ještě drozdi ve vajíčkách. Po příjezdu už nás uvítali bez skořápek a děsně hladoví. A tak je nerušíme, ať mají k tomu jídlu klid. Jen se na ně díváme. Tož se podívejte taky:

drozdi_150510

drozdi_150513a

drozdi_150513b

drozdi_150513c

huláká krásně

Včera jsem zaslechl cosi o poslouchání ptačího zpěvu. Mělo to souviset se Dnem Země a kdosi měl kohosi vést kamsi, kde měli společně naslouchat ptačímu zpěvu. Brzo ráno. Snad nějak kolem osmé. Paní moderátorka podotkla, že ví o jiných akcích, které začínají taky brzo ráno, ale to brzo, že je například v pět. Myslela tím pochopitelně začátek ranního moderovaného vysílání na Praze, což ovšem z vrozené slušnosti neřekla.
Já k tomu můžu s naprostým klidem přidat to, že poslouchat ptáky v osm ráno je, mírně řečeno, pošetilost. V osm už jsou na snídani a cpou se vším, co najdou. Ranní zpěv začíná v tomhle období v pět, v půl páté, i dřív. Prakticky s rozbřeskem. Já o tom něco vím. Ostatně už pár let o tom tady taky vždycky na jaře píšu.
Letos to má jedno akustické specifikum.
U sousedů se totiž začalo stavět. Tedy ne snad, že by začli stavět amfiteátr pro ptáky, kdepak. Obyčejný domeček, jako třeba náš. Akorát, že má štít. Ten štít je dost vysoký, aby lákal našeho kosa. Láká ho natolik, že ho přilákal a kos na něm pravidelně za kuropění (zde se prosím jedná o nepřesné použití tohoto výrazu, jelikož kos není kur) usedá. Kdyby jenom usedal. On zpívá. No, zpívá. Řve. Huláká na celé okolí, že on je tu doma. To má pravdu. Pravdou taky je, že ten štít je slabých deset, patnáct metrů od otevřeného okna.
Znalci už vědí.
Ano, používám kosa místo budíčku. Rámus je to takovej, že se rozhodně nedá přeslechnout. A nedá se při něm spát. Ale nešť. Stejně vstávám brzo. A koneckonců, dyť von huláká docela krásně. A kdo má to štěstí, že ho budí ušlechtilý zpěv, že.

zejtra zase

Nemáte kočkena? Tak se podívejte za dveře. My se teď za dveře díváme často. A je tam.
Cyrda, pochopiterlně, kdo jinej.
Ono se nějak přihodilo, že letošní jaro je obzvlášť příznivé courání ven, čímž má Cyria o zábavu víc. Maxmilián ne, ten je posera, ale Cyrda, to je jiná.
"Děti, neviděli jste Cyrdu?"
"Ne."
"A hele, támhle je. Venku, za dveřma."
Cyrda se plíží po terase a hledá, kde nechal tesař díru dovnitř. Protože tu díru ven už našla. Jenomže ona ta díra nezůstane otevřená pořád. To se prostě otevře a zavře.
Když je člověk, totiž kočken, dost rychlej, stihne to, dírou nepozorovaně proklouzne a je venku. Jenomže jak potom dovnitř? Venku je to sice báječný, ale přeci jen neznámý. A tak se i Cyrda bojí tam zůstat. A máme tady zpátky tu otázku: "Jak teď dovnitř?"
A tak je poslední dny vidět kolem našeho jinak docela bílého domu černá šmouha. To je Cyrda, která běhá dokolečka a hledá to díru, co byla před chvílí otevřená a už není. Zrovna teď koukám tady v pracovně a cosi černého proběhlo venku kolem. Tož jdeme na terasu a hleďme koho to tu máme!
"Cyrdo, tak pojď."
A vona de. Páč se bojí. Čumákem strká do dveří a už už aby byla vevniř. Ale pak se vohlídne.
Dyž vono je venku tak krásně. Já to zejtra zase zkusím, pane. Jo?!

Angry Bird

Znáte tu hru s těma naštvanejma ptákama? Určitě ano, jsou všude kolem nás. V počítačích, v telefonech, plyšáci v obchodech … všude jsou Angry Birds. Ani nás ty naštvaný ptáci neminuli. Ovšem vrtá mi hlavou, proč ten kos může bejt tak naštvanej. Dyť se celou dobu láduje našima semínkama v našem krmítku.

kos_vzteklej

záchytnej bod

Člověk se musí něčeho držet a tak se drží obvyklých rituálů. Tím nemyslím, že bych se dycky ráno namaloval červenou hlinkou a šel křepčit kolem ohně. Ale když jste zvyklí provádět nějakou činnost už leta, usnadňuje vám to start do nového dne a zatímco vaše tělo provádí navyklé rituály, vy si klidně můžete přemýšlet o spáse všehomíra.
Nejen člověk má svoje návyky. I kočkeni si zvyknou na pravidelně se opakující činnosti. Když například jdete z domu, Cyrda to ví a lehne si na schody a dohlíží, jestli máte všechno. Když všechno nemáte a vrátíte se pro deštník či holinky, kroutí udiveně hlavou ležíc na tom samém místě na schodech, jelikož návrat pro deštník nepatří do seznamu pravidelných návyků.
Tyhlety rituály ovšem dokážou právě Cyrdu pěkně zmást.
To je totiž tak. Moje ranní cesta začíná nad schody. Jsem tam dřív než ona, protože vždycky čeká, jestli náhodou nepůjdu jinam. Když zamířím dolů, přijde a zamručí. To už tady čekám já a podrbu jí za ušima, což je něco jako "dobrýtro", a jdeme dolů. Nejdřív do dveří A, pak do dveří B a nakonec do dveří C. Céčko je pracovna, tam skončíme. Já cvakám na klávesnici woleschko, Cyrda u prosklených dveří cvaká zubama na kosa u studánky. Tak je to zavedeno.
Jenomže jsou vyjímky a na ty ona není nachystaná. Například dneska jsem přidal dveře D a změnil pořadí. B-A-D-C. To Cyrdu natolik vyvedlo z míry, že se před dveřmi C točila dokolečka a koukala na mě co jako blbnu, když vona je přece dycky nachystaná u Áčka a já si klidně jdu vařit kafe do Béčka naprosto mimo protokol. To pak musím Cyrdu zase podrbat za ušima na omluvu a vysvětlení, že holt lidi jsou divný a už ani ty nejběžnější rituály nedodržujou, což Cyrdu uspokojí, zvlášť v tom případě, když si může, jako teď, lehnout k tomu oknu koukat na toho kosa spokojená, že alespoň ten poslední záchytnej bod jsem jí nechal.

pianissimo

Kdo přesně ten rámus dělá, to jsem nezjišťoval. Ovšem v rovině obecné to vím jistě. Jako každé jaro je to veškeré ptactvo. Však už je tu o nich několik záznamů. Jenomže letos mám takovej pocit, že ten rámus je nějak potichu.
Tedy ne snad, že by ptáčkové ráno nezpívali, to ne. Zpívají celý den, jako obvykle, ba dokonce ten náš kos tu oblétává všechna vyšší stanoviště a zkouší, ze kterého mu to zní nejlíp. Ovšem takový ten ranní randál, co vždycky ve čtyři málem prorazil okno, ten se nekoná.
Celý březen poslouchám, kdy to konečně nastane a ono pořád nic. Jenom takové skoro až komorní pípání, žádná symfonie, jako jindy. Zkoumám příčiny, otevírám víc okno, čekám na pozdnější hodinu, dívám se, jestli neprší a ono neprší, ani nijak extra nefouká, prostě všechno je jako vždycky, jenom ti pernatí muzikanti hrajou letos nějak potichu.
Že by byli přežraný z toho, jak mám tu denně luxujou krmítko? To asi ne. To bude něčím jiným. I mácitliváHanička si toho všimla a dává mi za pravdu, že letos jsou nějak potichu. Že by letos bylo chladněji, než jindy? Či snad pořád ještě nepřiletěli ti, kdo dělají ten největší rámus?
Kdo ví, v každém případě jsou letos zatím ty ranní koncerty hodně piano, skoro až pianissimo.

biologické čidlo

Nedokonalost lidských smyslů nahrazují ledasjaká čidla. To jsou čidla na mráz, abyste věděli, že máte topit, na teplo, abyste věděli, že máte topení vypnout; na světlo, abyste zhasli, na tmu, abyste rozsvítili a tak dál a tak dál. Čidla jsou na všechno.
My máme čidla biologická. Je to něco jako požární hlásič. Když vám začne čoudit cigareta, začne to ječet a osprchuje vás to. Náš hlásič začne cvakat zubama. Tedy nikoliv při požáru. Na to máme ty požární hlásiče. Tohle čidlo cvaká zubama, když v dohledu zeregistruje opeřence.
Říkáme jí Cyrda, tomu čidlu.
Co přesně tím Cyria sleduje, to se nám zatím nepodařilo vypátrat přesto, že k tomuto tématu existuje hromada vědeckých studií zabývajících se teoriemi od kočkení lovecké vášně až po cílenou komunikaci s člověkem. A to včetně mé
první zmínky před necelým rokem.
Skutečnost je taková, že Cyrda zalehne u okna či u dveří, zpozorní a pokud je v jejím zorném poli přítomen nějaký příslušník ptačí říše (teď, na rozdíl od minulosti jakýkoliv), začne drkotat zuby. Je to jako když vyťukáváte morzeovku na telegrafním klíči. Zrovna teď telegrafovala, že u studánky je kos.
Zatím nemáme ověřeno, co by se stalo, kdybychom otevřeli dveře a drkotajícího kočkena vypustili na kosa. Zřejmě by nastal lov, což je ovšem nepřípustné, jelikož na naší zahradě jsou ptáčkové vítáni, ale nikoliv jako proviant pro kočkeny, nýbrž jako okrasa už tak dost okrasné zahrady. Tož čidlo zůstává pěkně uvnitř.
Nuže tedy pokud uvidíte u nás za oknem telegrafovat
kočkena klapozubého, můžete si být jisti, že někde kolem bude ještě někdo další. Na tohle je to čidlo jak dělaný.

načechraný a naparáděný

Tedy vlaštovky k nám zatím nepřiletěly, ale čekáme je každým dnem. Zato ostatní strávníci už ano. Konipasové, rehci a zvonkové už jsou tu, o kosovi a sýkorkách, kteří tu zimují ani nemluvě. Ještě by měli přibýt brhlíci, konopky a ten drozd, co má hnízdo tuhle v kryptomerii. Pak už to bude všechno, leda by se k nám chtěl nastěhovat někdo další. Čili zpěvu je habaděj a havěti opeřené jakbysmet. Opeřené, hlaholící a hladové havěti.
No je to tak. Přes zimu, když tu bylo pár sýkorek a kos, stačilo do krmítka jednou za čas něco usypat a vydrželo to jakou dobu. Teď tam člověk ráno nasype pytel semínek a v poledne už ty mrchy klovou do oken, že mají zase hlad. To jen jaksi s nadsázkou, pochopitelně. Oni zas ti ptáčkové nejsou až tak vlezlí, aby nám ťukali na okno, ale prožraný jsou, to zas jo.
Když už jsme u toho okna, ono to není tolik mimo mísu. Až totiž vyvedou mladý, bude na denním pořádku, že se ti začínající piloti budou otloukat o sklo. Trdla. Barák jak stodola a oni si ho při letu nevšimnou. Ale to teprve přijde.
Teď tu máme budoucí rodiče zatím jenom na stravu. Po ránu nás probouzejí zpěvem a pak si prostě přiletí na snídani a vrátí se zase na oběd. Na jaře jsou zvlášť načechraný a naparáděný, tak se na ně hezky kouká.
Nuže, je to vážný. Jaro je tu se vším všudy. Tak já to dopíšu a jdu jim nasypat.

ps
Pro meteorology - pozorovatele: jistě jste si všimli častých výpadků meteostanice. To odcházel počítač do věčných lovišť. Včera jsem ho musel vyměnit za jiného vysloužilce, který snad zas nějakou dobu vydrží, což má dva viditelné důsledky: jednak chybí historie měření v grafech a jednak jsem zkusil ty grafy jinak nabarvit. Když změna, tak ať je vidět, že.

pps
Jo, nasypal jsem jim. Čtyři plný hrsti semínek. A co myslíte? Už vodpoledne to bylo pryč. To se muselo nějak profláknout,že je u nás zadarmo žrádlo. Počítám, že se k nám slítá celý široký vokolí.

přežabeno

Samozřejmě, že s jarem se navrací opeřenci a už to tu zase zpívá den ode dne víc a víc. Ten největší rámus teprve nastane, ale už teď o sobě ptactvo dává vědět. O kosu nemluvě, ten už tu od února huláká na celý Oleško. Ostatní ptáčkové zatím jen ladí formu po příletu z teplejších krajin. Jaro je tedy očekáváno velice aktivně, což naši kočkeni sledují v přímém přenosu, jak psáno předevčírem.
Na jaro se ovšem chystá kdekdo. Dozvěděl jsem se to i od Matěje, který byl v pondělí čistit žabám okolí rybníka.
No jo, už se to dostalo i k nám na Oleško, tohleto ochranářství. Už vloni se u rybníka objevil plůtek a letos je tam znovu. Je tam proto, aby se žaby nemohly procházet po silnici. Ony se tu totiž za poslední roky nějak usadily, či co, a předloni jich bylo tolik, že se auta pod rybníčkem v žabách přímo brodila. Což se žabomilným ochráncům pochopitelně nelíbilo. Jenomže vysvětlujte obojživelníkům, že se musí před přechodem silnice nejdřív rozhlídnout a teprve když nic nejede přejít na druhou stranu co nejrychleji a nejkratší cestou. S žabama je těžká řeč a ne každej zastaví a skokana přenese, jako onehdá já.
Nu a tak vloni postavili ochránci žabí plůtek a letos je tam zas a ještě o něco delší. A Matěj byl pomáhat čistit to kolem, aby měly žaby lepčí prostředí.
Tak až teď na jaře budete jezdit pod rybníčkem mezi Březovou a Černíky, dávejte pozor. Nejmíň měsíc tam teď bude přežabeno a občas i nějakej ten ochránce s kyblíkem plným obojživelníků. Tož tam jezděte opatrně a těm žabám i ochráncům tu radost z jara přejte.

3D kino

Chodíte do kina? Ale jistě, že ano. Dneska tedy do multikina na multitřidéfilmy, ale pořád jsou to filmy. Pryč jsou ty časy, kdy lístek do kina Morava stál patnáct korun (nebo míň? .. já už si to vážně nepamatuju) a za padesátník se při představení prodávalo eskymo ve voskovaném papíře. Všechno se vyvíjí, filmy, kina, ceny … ale ta chuť se na něco dívat a nechat se bavit, ta je pořád stejná.
Například naši kočkeni by se koukali furt.
Kdepak, do kina s nimi nechodíme, to by je nebavilo. Tady jde o něco jiného. O pozorování světa kolem. Tedy buďme upřímní. Oni Max s Cyrdou ani tak nepozorují ten svět kolem, jako spíš sledují, co kde lítá. A poskakuje. Zrovna teď sedí v první řadě u prosklených dveří v pracovně a zatím co já datluju do klávesnice, oni šmírujou, estli kolem ten datel náhodou nepoletí nebo nepůjde. To je jakživo neomrzí. Čučet na tvory za sklem.
Jsou to pořád přeci jen šelmy, i když domácí. Pustit je ven, zdecimovaly by ptačí populaci na naší zahradě i v okolí. Takhle za oknem je na nich vidět, jak se v duchu mlsně olizují. Naštěstí je sklo nepropustné, což ovšem někdy způsobuje legrační situace. Ptáčkové pochopitelně až k oknu nelétají, to jenom ten náš kos si občas vykračuje před dveřmi. Jenomže noční můry, ty se naopak snaží skrz okno v noci dostat za světlem. A to pak kočkeni blbnou na druhé straně skla, tedy zevnitř a snaží se tu můru přes to sklo lapnout. Nejde jim to ani když packou šoupou po skle, div ho nevysklí. Můra si jich pochopitelně nevšímá a Cyria či Maxmilián se můžou pomňouknout.
Teď ráno žádný můry nelítaj, čímž můžou kočkeni způsobně sedět v té první řadě u okna a čekat třeba právě na toho kosa, kterej se chodívá touhle dobou napít ke studánce.
Když se to vezme kolem a kolem, můžu klidně tvrdit, že máme doma vopravdový 3D kino.
Ovšem pro kočkeny.

růžek

Od našich kočkenů nelze čekat nějaké překvapení, už je máme prokouknutý a oni nás. Tedy alespoň si to myslíme. My i oni. Jejich mývalí povaha je popsána již velice podrobně a nemá smysl se o ní znovu zmiňovat, říkám si. Opravdu nemá? Říkám si znovu když …
Ano, mejou všechno, co unesou. Když nemají dostatečné zdroje a vše je uklizeno, utrhou kus kytky a naloží jí v misce, aby se dělo alespoň něco. To naše věčné uklízení k mytí vhodných předmětů je zřejmě dožírá a cvičí jejich pozornost.
Tuhle jsem dosypával do bedniček stelivo. Kupujeme ho v igelitových pytlích po patnácti kilech a tak vystačí na několikrát. Čímž vzniká potřeba pytli odstřihnout jen růžek, aby bylo možné uschovat další dávky na příště. A Cyrda to ví.
Tedy ví, že musím ten růžek odstřihnout a že budu mít v ruce patnáctikilovej pytel se sypajícím se stelivem a že nebudu moct okamžitě řešit nějaké odstřižky. To ona dobře ví. A číhá. Tedy to číhání se projevuje jako mírumilovný zájem o předmět mé činnosti:
"Copak to děláš, pane? Aha, ty nám jdeš vyklidit a dosypat bedýnky. No to jsi ale hodnej. A copak to máš za stelivo? Jo, to je to jako dycky. No to je v pořádku."
"Tak ustup, tvore, dyť se mi tu motáš pod nohama, eště to na tebe vysypu."
"No bóže, pro těch pár zrníček … stejně tu budeš zametat. Tak se snad tolik nestalo. Ale když jinak nedáš, tak já teda du."
A Cyrda se otočí, v otáčce popadne ten kus igelitu odstřižený z pytle a utíká s ním k misce. Tam položí pětku, totiž, co to povídám, hodí igelit do misky a vítězoslavně se na mě podívá:
"Dala jsem to! No nejsem šikovná?!"
"Inu, jseš, Cyrdo, jseš."
Jdu lovit igelit v misce s vodou a Cyria má zase bod.

předjarní ladění

Dny se dlouží a únor to bere do finiše, což předznamenává první jarní měsíc. Obvykle se tu na jaře (které je teprve před námi) zmiňuji o příletu ptactva ze zimních krajů . Tak to ne, to ještě nenastalo. Ba dokonce ráno je pořád ještě ticho jako v Olešku. Ovšem první náznaky už tu jsou.
Sýkorky, které na nás přes zimu zanevřely a přelétly o plot vedle k jiným krmítkům, už krouží kolem budky a kontrolují, jestli ten jejich bejvák nepotřebuje opravu. A kos, který tu někde u nás nebo u sousedů bydlí, ten nikam neodlít, ten tu s námi je celou zimu a teď začal cvičit.
To tuhle poslouchám a říkám si, co se to děje, že je teprv únor a už tu nějakej opeřenec řve. A vono jo. Von ten náš kos sedí tuhle u sousedů na vrbě a ladí si hlas. Není to to jarní zpívání, kdepak. Jarní zpívání začíná někdy v půl čtvrtý ráno. Tohle je předjarní ladění.
Kos se hezky a dosyta vyspí, pak se doletí nasnídat například k nám do krmítka a tak někdy kolem poledního, když už má za sebou i ranní hygienu v našem jezírku, si sedne někam nahoru, třeba na tu vrbu a začne cvičit letošní repertoár. Nic nenechává náhodě a ví, že bez pořádného cvičení každý umělecký výkon stojí za starou bačkoru.
Jó, takhle kdyby k tomu přistupovaly děti, to by bylo ušetřenejch pohlavků.

v záloze

Zálohovat je třeba. Záloha přispívá klidu mysli a je balzámem na nervy. Pokud máte zálohu, máte větší klid, protože kdyby něco, máte zálohu. Zálohuje se kde co. Jsou záložní zdroje energie, zálohované počítače, záložky v knížkách, železné zásoby potravin. Většina z toho se týká lidí.
Naši kočkeni se od nás, od lidí zřejmě učí rychleji, než bych čekal.
O mytí v misce s vodou tu už mnohokrát šla řeč. Aby nám neumyli úplně všechno, dáváme si pozor kde co položíme a snažíme se předměty menší než malé ukládat z dosahu kočkenů. To jim ovšem nevyhovuje. Když uklidíme všechno, co se dá v zubech odnést, není pak co prát v misce. A to není žádná zábava.
Kočkeni přišli na to, že si mohou udělat zálohu.
Zjistil jsem to tak, že zmizely dva Kaččiny gumové náramky a jeden balíček kapesníků. Tedy ony předměty tak nějak postupně vymizely z prostoru, který jeden běžně kontroluje, ale nikde se neobjevily. Zvlášť ne v misce s vodou. Člověk to pak vypustí z hlavy.
A najednou se v misce objevil první náramek.
"Ha! Kačko, ukliď si to. Cyrda už ti zase pere ten červenej náramek od Matěje."
Bylo mi divný, že jenom jeden. Vždyť oba náramky onehdá ležely na botníku spolu.
Další den přišel Matěj s tím, že kočkeni zase vyprali balíček kapesníků. Ale nikdo si nevzpomínal, kde byl naposled uložen.
Včera jsem Cyrdu načapal se zeleným náramkem.
A teď to bylo jasný: vona ho měla v záloze. Voni si kočkeni schovávaj někde záložní zdroje, aby měli na ty svý lumpárny zásobu předmětů na dobu, kdy jim všechno sebereme. Mrchy jedny mazaný. Jenom nevím, kde maj tu schovku.
Zatím jsem po ní nijak zvlášť nepátral, ale já na ní jednou kápnu. Počkám si na ně pěkně v záloze!

jako obvykle

Probíhá-li obvyklý denní život příliš obvykle, je třeba zpozornět a podívat se, jestli pod tou obvyklou činností není skryta činnost jiná, neobvyklá. Ono se pak většinou ukáže, že je. Ano, i včera byla.
Tedy od začátku.
Kočkeni jsou kočkeni mývalí, to je všeobecně známo. Jejich záliba v mytí čehokoliv je známa též. A protože už je máme prokouknutý, schováváme před nima peníze, dokumenty, kapesníky, rukavice a vůbec všechny omyvatelné i neomyvatelné přenosné předměty. Zdá se, že tohle naopak prokoukli zase kočkeni. Tedy to, že mytí předmětů v misce s vodou je činnost zapovězená.
Včera Cyrda zcela neobvyklým způsobem ležela velmi obvykle u misky a pila.
Tedy dělala, že pije.
Ublemcla vždycky krapet vody a pak koukala někam nahoru do dálky. Jedním okem ovšem pozorovala mě, jestli jí pozoruju. Bylo to tak obvyklé, že jí neobvyklost počínání z očí přímo čišela. Obvykle totiž Cyrda při pití neleží takhle rozplácnutá na zemi. Zaměřil jsem se na ní a zkoumám, čím mě to zase chce převézt. A hleďme. Pod tou velkou tlapou jí kouká cosi růžového.
Když jsem se k ní blížil, ani se nehnula. Jen tu tlapu ještě nenápadněji přitiskla k zemi.
"Ukaž, co to máš, Cyrdo!"
Pohled kamsi do nekonečna za mou hlavu. Zřejmě se tam odehrávalo nějaké kočkení drama.
"Heleď, nehraj to na mě. Co to máš?"
Ublemcla si zase kapku vody z misky: "Piju přece, to nevidíš, pane?"
"Jo, vidim, že zas něco přede mnou touškuješ."
Nevinný pohled velkýma kočkeníma očima: "Já? Z toho mě přece nemůžeš podezírat. Dyť tady jenom piju." Blemc …
"Hele, nedělej ciráty a ukaž, co máš!"
No nešlo to snadno. Nasadila metodu pasivního odporu a ještě víc se rozpácla na podlaze. To jí ale nepomohlo, protože já už věděl, že zase něco skovává.
"Dej to sem a žádný řeči nechci slyšet!"
Vytáh' jsem jí z pod packy takovou mašličku háčkovanou, co jí čórla u Kačky v pokojíčku.
"Tak vidíš, už mě zase chceš voblafnout. Žádný mytí mašliček!"
"Mytí? Mašliček? Já? Jak jsi na tohle přišel, pane? Jakejch mašliček? Jo, ty myslíš tu, co máš teď v ruce? Ale tu já v životě neviděla a vůbec netuším, kde se tady mohla vzít. A že je mokrá? To je ale nepříjemné. Kde se asi mohla takle umáčet? No já jsem jí v misce neviděla. Já si tady klidně piju jako obvykle …"