WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

PF 2016

pf2016

šťastné a veselé!

Vanocni_Zvon

anděl

Dneska bude zápis až odpoledne, teď to nestihnu, poněvadž musím s Kačkou na očkování …

jako z Mrazíka

Každé zboží má svou hodnotu, na to jsme zvyklí a zvykli jsme si i na to, že stejná věc může stát i desetkrát míň, pokud ji nakoupíme na síti a například v Číně. Ostatně já sám to dělám docela často. A tak jsou předměty, které si člověk pořizuje, rozdělovány do kategorií podle nutnosti je pořídit, spolehlivosti a kvality od nich požadované a dostupnosti. Nečekal jsem, že se to projeví i mezi stromy. Tedy mezi stromky. Vánočními, pochopitelně.
Zvykl jsem si kupovat jedličku tuhle v Břežanech. Je to blízko, mají tam vždycky docela pěkný výběr a tvrdí, že jsou to stromky od nás z vysočiny, což dostává takový příjemný nádech patriotismu. Jenomže už pár let se mi to nějak nezdálo s cenami. Měl jsem takovej pocit, že v porovnání stejného typu, velikosti a vzhledu se ty břežanské stromky z vysočiny zdají poněkud dražší, než ty samé například v Praze na Smíchově. Zdálo se mi to divný. Na Kinských náměstí mají stromků vždycky jenom pár, žádný velký zásoby, žádný davy tatínků poměřujících kvalitu stromku. Prostě jeden pán ve vaťáku, pár stromků, dřevěná konstrukce stánku, cedule s cenama a firmou. A právě ty cedule mě každej rok upoutaly.
Letos jsem si řekl, že to teda zkusím prozkoumat přímo nákupem.
Povídám, že bych chtěl jedličku asi takhle velkou a pěknou. Pán bez přemýšlení udělal pět kroků a nabídl mi stromek, který mi otočil ze všech stran. No, jako z Mrazíka. Tu mi dejte! Jedlička zabalena, zaplacena, připravena na uložení do auta. To vše na dlažbě bez bláta, v suchu a čistotě.
"Odkudpak jsou tyhle stromky?" ptám se ještě nakonec pána.
"Tyhle zrovna z Dánska," povídá prodavač stromků.
Popřáli jsme si hezké svátky, já šel se stromkem do auta a pán k zákaznici, která pravila, že se pořád ještě rozmejšlí.
Nu a to srovnání?
V Břežanech v ohradě zámku, v rozbláceném prostoru se spoustou kupujících a vybírajících, stromky pyšnící se původem z vysočiny … to vše o patnáct procent dražší, než na Kinských náměstí, v klidu, bez bláta a s původem až z Dánska. Tak trochu mi to připomíná ty nákupy na čínské síti: výrazně levnější, kvalita stejná a doprava zdarma.
Inu holt neviditelná ruka trhu už drží pod krkem i ty vánoční stromky.

dobrej původ

Vyměnit baterku v baterce, tedy ve svítilně, umí i malé děcko, vyměnit baterku v telefonu koneckonců taky. O výměně baterky telefonu v servisu jsem tu už psal a tudíž je známo, že to taky není nic nesnadného. Včera se ovšem objevil nový pohled na věc s baterkou.
Je důležitý její původ.
Je všeobecně známé, že rodokmen zajímá dneska kdekoho, jelikož je to v módě. S podivem jsem zjistil, že i původ baterky do telefonu je důležitý. Zjistil jsem to ale až po úmorné peripetii s instalací nové verze systému telefonu.
Totiž: banální instalace zcela nečekaně telefon vyřadila z činnosti. Odmítl se chovat jako řádný telefon, chcípnul a vyžadoval resuscitaci. Té se mu dostalo, ale on stále odmítal obživnout. Přistoupil jsem tedy se skřípěním zubů k hloubkové nové instalaci, což znamenalo ztrátu části nedávné historie v datech a ztrátu času. Ani to nepomohlo a po opakovaném pokusu ležel telefon dál bez života. Zavolal jsem tedy do obchodu, kde jsem ho koupil, tam mi laskavý pán řekl, že jediné, co lze dělat, je poslat jim ho zpět k reklamaci. To se mi pořád ještě nechtělo a jal jsem se procházet všelijaké konference a diskuze. A tu jsem narazil na podobný případ: výměna baterie se špatným původem způsobila potíže a ty zmizely v okamžiku, kdy byla instalována baterie s původem dobrým.
Inu co, zkusím to. Vrátil jsem do telefonu původní akumulátor s rodokmenem. A ejhle!
Hned to začalo žít a vše je nainstalováno v pořádku a telefon žije.
No tedy páni inženýři, to mě teda dejte pokoj s takovouhle lapálií. Aby už i baterka musela mít dobrej původ? Kam se ten svět točí?

v Týnci pozor

Řídit auto jsem se učil před … no, už je to dávno. Řidičák, ještě tu růžovou rozkládací knížku, jsem dostal necelý rok před osmnáctinama, což znamenalo, že musím počkat, až mi bude těch osmnáct. Nebyl to problém, stejně jsem neměl s čím na silnici. A tak jsem se občas učil jezdit za tatínkovy přítomnosti. Pokud si vzpomínám, dost mu to drásalo nervy, ale vydržel to. A vydrželo to i auto. Polskej Fiat to byl. Ten se vyznačoval kromě jiného tím, že měl zadní náhon, což znamenalo, že se auto v zatáčkách poněkud přetáčelo. A tuhle vlastnost jsem poprvé poznal v Týnci nad Labem. Tam když se jede od řeky nahoru k náměstí, musí se vyjet takovou serpentínou s jednou obzvlášť nepříjemnou do protisměru stočenou zatáčkou. Tenkrát tam byla ještě dlažba a na té to pěkně klouzalo. Ano, dostal jsem smyk, ale naštěstí nic nejelo - ono toho tenkrát vůbec moc málo jezdilo - a tak se nic nestalo, auto vzápětí dostalo správný směr a já pohlavek. Od té doby si tu zatáčku pamatuju.
Tuhle jsem měl příležitost tou zatáčkou jet po dlouhých letech znova. Ovšem shora, od náměstí k Labi. Už je tam asfaltka a bývalou dlažbu připománjí jen kostkové rámy kolem kanálů. Jedu dolů a zrovna v té mně dobře známé zatáčce musím brzdit a těsně pod ní zastavit. Stojí to všechno přede mnou. No jo, stojí. Ono to totiž ani jet nemůže, poněvadž od řeky v té první lomené zatáčce směrem nahoru je zalomenej kamion s cisternou. Škube sebou jako moucha v pavučině, chvilku tam, chvilku zpátky, nakonec zastaví a řidič vystoupí. Rozhodí rukama a bezradně naznačí, že to fakt nevyjede, že mu to klouže a že musí vycouvat zpátky. Z Polska byl ten kamion. Evidentně tam nepatřil, protože touhle zatáčkou prostě nemohl projet a tou mojí už vůbec ne, tam by se musel převrhnout. Začala probíhat operace. Kdosi mu pomohl ukazovat při couvání a pomalu se to všechno začalo uvolňovat. Povedlo se a já mohl jet po svých. Kam jel ten zbloudilej řidič, to nevím.
Nu a já mám z tý zatáčky po letech znovu zážitek. Holt v Týnci se musí dávat náramnej pozor, kam člověk jede. Já bych moh' vyprávět.

vánoční ostuda

Už jsem tu psal o těch nástrahách techniky? Možná jo. Tahleta je nejčerstvější.
Totiž v sobotu se rozsvěcel strom.
Vánoční, pochopitelně. A sám by se nerozsvítil, to je taky jasný, pročež ho rozsvěceli, jestli to nepletu, již po čtvrté sousedi u nás ve vsi. Je to taková malá slavnost. Děti v kožíškách přinesou svíčky ke stromu, zazpívají koledu a strom se rozzáří. Pak se zpívají koledy a debatuje se o vánocích, jak má kdo napečeno a podobně. Je to milé a sejde se spousta lidí.
Nu a letos jsme se to dozvěděli včas a já šel udělat s dětmi pár obrázků a pořídit záznam na kamerku. Už dopředu jsem hlásil, že na to nemám vybavení, ale že to zkusím.
Tedy nafilmovat. Fotky jsem bral jaksi automaticky.
Hned na začátku jsem se ptal odkud a kam půjde ten průvod. Abych správně postavil stativ s kamerou. Směr udán, stativ postaven, vše nachystáno. Měl jsem dokonce kamerky pro jistotu dvě. Jednu jsem dal Matějovi, aby točil z ruky. Ale ouha! V té tmě jsem prohodil přístroje a Matěj dostal hlavní kameru. Už to začlo a tak jsem honem hledal Matěje, abych to vyměnil. Naštěstí to byl začátek zkušební a stačil jsem kamerky prohodit. Tím to ovšem nekončilo.
Nějak jsem totiž nepochopil, že se uprostřed scénky děti obrátí hromadně zády ke kameře a částečně tedy i k publiku. Tož jsem tedy znovu utíkal a s tím stativem už v ostrém záběru pobíhal před scénou a hledal vhodný záběr. Jako tatrman.
Nakonec jsem to nějak znovu postavil, kamera běžela dál a já si říkal, že to poskakování a komíhání prostě vystřihnu a doplním záběry z kamery vedlejší od Matěje, což, jak jsem hned na konci představení zjistil, vůbec nebylo potřeba.
Hlavní kamera se totiž zasekla, nešla vypnout a záznam na kartě byl zničen k nepotřebě. A záložní kamera? Ta byla úplně v pohodě. V té karta nebyla vůbec.
Ještě že jsem měl foťák a nějakých pár obrázků se mi podařilo udělat. Jinak by to byla ostuda přímo vánoční.

bez gumy

To se vyzmizíkuje, říkali jsme ve škole, když jsme udělali nějakou chybu. Kdo měl zmizík, měl víc, než ten, kdo ho neměl, jelikož mohl zmizet to, co napsal. Zmizík byl v lahvičkách jako třeba tuš. Potom už byl v obalech podobných fixkám. No a pak už nevím, poněvadž jsem přestal chodit do školy.
Teď jsem, nikoliv překvapen, zjistil, že zmizík už neexistuje (nebo existuje, ale už není tak rozšířen) a nahradila ho guma. Guma na pero, říkají děti. Gumovací pero. Tedy dva v jednom, jak je dneska populární v kdečem. Onehdá jsem zkoumal vlastnosti té gumy na pero a přišel jsem než na to, že to nebude chemický přípravek jako zmizík, který nějak reagoval s inkoustem a znizeli pak oba, ovšem za čas byla na papíře taková žlutá skvrna. Kdepak, teď se vývoj posunul a je to pravděpodobně tepelná reakce chemické látky přímo v tom speciálním inkoustu obsažené.
Tedy normální inkoust to negumuje. Gumuje to jenom ten gumovací. Stačí trošku pošoupat a zmizí. Kupodivu to je tak, že to vlastně stačí zahřát. Tím třením se pochopitelně vyrábí ve stopě gumy to potřebné teplo na kratičký okamžik a efekt mizení je dokonalý.
Má to ovšem háček. Ostatně co dneska háček nemá, že ano.
Zmizík se kupoval samostatně, plnicí pero a inkoust taky. Takže to bylo možné obstarat nezávisle na sobě. Teď je to jinak. Vývoj pokročil, technologie pokročily a obchod nezůstal za nimi pozadu.
Koupíte dětem gumovací pero, protože to je dneska běžná součást penálu. Pero používají, až se z něj kouří. Někdy téměř doslova. Gumují ostošest. Jenomže ta guma se opotřebovává rychleji, než to pero. Do pera se dá koupit náplň, ale guma, jak jsme včera s Matějem zjistili v papírnictví, se zvlášť koupit nedá. Tekže ten, kdo gumu vygumoval, je bez gumy. A musí si koupit celé pero přesto, že potřebuje jenom gumu, která je ovšem neoddělitelnou součástí právě toho gumovacího pera.
Inu pokrok zastavit nelze. Leda snad tak vygumovat.

počítače, přijímače, přepínače, směrovače

Je to k vzteku, tyhlety technologie. Za tu dobu, co to doma používáme, se mi nepodařilo uvést do provozu takovej druh síťového spojení, aby to fungovalo pořád a bez výpadku a bez chyby.
Jistě pravidelný čtenář zaznamenává, že každou chvíli meteo woleschko buď ukazuje divné hodnoty nebo neukazuje nic. Te je všechno kvůli té síti. Mám tu sítě dvě, jednu po drátě, jednu vzduchem bez drátu, což by se jistě zamlouvalo Járovi Cimrmanovi. Používám tu bezdrátovou a ta drátová slouží jako nouzová záloha.
No a co přesně se v tom vzduchu děje, to jenom čerti vědí. Každou chvíli to nefunguje, rychlost kolísá, někdy je to úplně ucpaný, jindy to běží závratnou rychlostí. No vopravdu se v tom jeden nevyzná. A zdržuje to.
Například dneska jsem ráno půl hodiny restaroval počítače, přijímače, přepínače, směrovače … a to všechno proto, že se to někde seklo a nefungovalo to vůbec. Nakonec se to odseklo, ale dožranej jsem. Krucinál, co to s tím věčně je? Takhle jsem si teda věk internetu nepředstavoval.

po jedničce se rozsvítilo

Takový ticho bylo. A tma. No bodejď ne, když v tej vichřici vypadla dodávka elektriky. Budík mě sice vzbudil, ale ten je na baterku, jelikož je v telefonu. Nic dalšího nefungovalo. Jen ty baterky. No tak to mám dneska bez zápisu, povídám si, to teda bude krátkej tejden. V pondělí jsem si vzal volno, včera byl svátek a dneska nejde proud.
Šel jsem pro baterku, tu mám uloženou v knihovně. Ne snad proto, že bych si čet' knihy při baterce pod peřinou, ale proto, aby byla hned po ruce. V knihovně je po ruce. Budiž světlo! Bylo světlo. Sice jen od baterky, ale dost na to, abych trefil po domě. Nu což, baterku mám, je po pů šestý, psát stejně nemůžu, jdu si lehnout. Třeba to za chvíli opraví.
Trvalo to nějak dlouho a tak si říkám, že zavolám na poruchy, abych věděl, kdy mám čekat příchod světla. No jen jsem se dostal v labyrintu přístupu k operátorovi, rozsvítilo se. Tudíž jsem po zmáčknutí jedničky pro oznámení poruchy a spojení s operátorem plynule zavěsil, tedy ukončil hovor. Měli to načasovaný naprosto přesně.
A nebo že by to bylo ovládaný tím telefónem? …. stiskněte jedničku a porucha sítě bude odstraněna?
To asi ne, to by bylo už moc sci-fi. Stačí, že to opravili včas a dnešní zápis tak může do světa.

nová nemusí bejt nová

Vyměnit baterku v telefonu není žádnej kumšt, tož jsem jí vyměnil. Ta stará už měla pár set cyklů za sebou a tak jsem si koupil novou a šup s ní do telefonu. Musí se to rozšroubovat, vysunout, povolit dva další šroubky, vycvaknout konektor, neztratit kontaktní podložku s pacičkou, vyjmout akumulátor, vsadit nový a to celé pozpátku zopakovat. Nic na tom není, jen je potřeba neztratit ty titěrný šroubečky velý tak milimetr.
Jenomže co čert nechtěl. Ta nová baterka nebyla v pořádku. Když mi bylo divný, že telefon se vypne již při přibližně třetině zbývající kapacity akumulátoru, změřil jsem to a vida - už měla za sebou asi devět nabíjecích cyklů. Zřejmě jí někdo už přede mnou otestoval, odmítl a vrátil znovu do oběhu. Nehodlal jsem být ten poslední, komu zůstane Černej Petr a zašel jsem do krámku.
A že prý to se stává a že mi jí vyměněj.
"No jo, ale když já jí mám tady v tom telefonu, co jsem s ním volal k vám na reklamace. Jek to uděláme?"
"No to je potíž. Vy jte si koupil jen baterku a ne baterku s výměnou."
"No bodejď, baterku si vyměním sám. To umím."
"Jenomže my vám jí teď tady nevyměníme. To musíte přinýst tu baterku v tom originálním obalu."
"No jo, ale to bude komplikace, to budu muset domů, vyndat baterku, … telefon bude bez baterky … přijít sem znovu zítra …"
"Tak snad že byste si jí vyměnil tady?"
"Estli vám to nevadí, já mám s sebou brejle, takže to nebude problém."
Dostal jsem baterku, místo u pultu, židli a pustil jsem se do toho.
Měl jsem baterku vyměněnou za pět minut.
"Hotovo. Co dál?"
"Teď už nám jen vraťte tu vadnou baterku a celej ten obal. A to je všechno."
"Tady to je. Dík. A kdybyste někdy potřebovali vyměnit baterku, ozvěte se. To umím."
Pánové se zašklebili a já si šel po svých. A to hned vedle do druhého krámku, kde mají ten nejlepší čaj, co jsem kdy kupoval.
Druhá nová baterka už se zdá být v pořádku a mně vrtá hlavou, jestli ti fištróni poslali tu vadnou znovu zpátky do oběhu. Všiml jsem si totiž jednoho rozdílu. V té krabičce, kterou jsem dostal s novou baterkou v krámě výměnou za vadnou, byl navíc kousek zelenýho tkalounu. Taková smyčka ze záložky do knihy. Nic takovýho v té první nebylo. Že by tajné označení? Těžko říct. V každém případě si na baterky dávejte pozor. Nová nemusí bejt vždycky nová.

HiLase a Eli

Víte, co je HiLase nebo Eli? No, já to donedávna taky nevěděl. Jenomže jsem se s dětmi přichomítl v Břežanech k objednávce na návštěvu u příležitosti dne otevřených dveří a už to vím. V sobotu nám to vysvětlili. Krátce řečeno jde o vědecká centra v Dolních Břeženech, kde je soustředěn laserový výzkum. Zjednodušeně: v jednom se provádí výzkum aplikovaný a v tom druhém výzkum základní. Ten základní teprve začně a první slavnostní výstřel laseru je očekáván až v roce 2018. V tom aplikovaném už se pracuje.
Dostalo se nám populárně seznamovací přednášky, mohli jsme nahlédnout na pracoviště za oknem ve sledovaném čistém prostředí, dětem se naskytla příležitost složit optickou sestavu tak, aby zaměřily laserový paprsek na označené místo, mohli jsme si prohlédnout ve virtuální realitě největší laser světa a to i zevnitř, dozvěděli jsme se, že budova pro největší laser světa je z jednoho kusu betonu a je projektována tak, aby se ani nehnula, poněvadž kdyby se hnula, laser by svítil za roh, viděli jsme laserová světýlka z ukazovátka při demonstraci "co je to vlastně laser", no a když jsme odpověděli správně na otázky v testu, mohli jsme si vybrat, co za to.
Stálo to za to a kupodivu se to líbilo i dětem, což okomentoval Matěj slovy: "Bylo to skvělý, ale vůbec jsem tomu nerozuměl."
A mladá vědkyně Kateřina, která nás provázela a udělala na nás ohromný dojem, mi prozradila recept jak se to přihodí, aby člověk byl špičkovým vědcem: "To si musíte chtít pořát hrát. Ale je to děsně vydřený."
Tož jsem jí popřál, ať jí ty hračky pěkně fungujou a za sebe můžu mít jenom radost, že takováhle věc v našem sousedství vznikla, což je zpráva hodná pozornosti. Jenomže holt není nijak senzační a proto neplní první stránky novin.

K+M_v_HiLase

Kacka_v_HiLase

proud v palcích

Rozhodně nejsem opravářem digestoří, ale někdy se to tak schumelí, že se tomu nedá vyhnout.
Začne to obvykle větou: "Ta digestoř nefunguje:"
Tu větu nelze brát jako suché konstatování zjevného faktu. Je v ní skryto mnohem víc, pochopitelně, neboť tu větu pronese mápozornáHanička ve chvíli, kdy se k digestoři blížím a viditelně zrovna nemám na starosti žádnou užitečnou činnost.
Volně přeloženo to znamená asi toto: "Pokud jsi to nebyl ty, kdo tu digestoř rozbil, já to rozhodně nebyla a tudíž očekávám, že jí co nejdřív opravíš už jenom proto, že jsi to právě ty, kdo tu furt naříká, že nemůže vystát, když si tu peču popcorn a nepustím si odsávání."
Občas rozumím i drobným náznakům. Tenhle jsem pochopil už jenom proto, že ten popcorn fakt nemůžu ani cejtit.
Rozdělal jsem tedy včera večer digestoř. První krabička unitř obsahovala elektrikářskou čokoládu a v ní spostu drátů. Do jednoho hnědého šel proud. Hnědá je fáze, to už vím a zkoušečku mám, tudíž tohle jsem konstatovat mohl. Ale nic tu v nepřádku nebylo. Druhá krabička obsahovala tlačítkový panel a desku s tištěným spojem a hromadou elektronických součástek. I sem vedla spousta drátů a jeden, opět ten hnědý, vykazoval přítomnost proudu elektronů. Bylo jasné, že závada je na desce a tím že jsem v koncích, jelikož na tohle školy nemám. Ofotil jsem tedy základní desku s číslem, abych jí mohl někde v servisu správně popsat.
Tak, teď to zas dám dohromady, aby to tu nestrašilo, říkám si a beru do ruky tu základní desku, abych jí umístil zpátky do krabičky.
Auuuuch! Co to sakra …!
A - aha!
Dyť je tu furt ten proud elektronů! Já vůl si to nevypnul a palcema jsem spojil fázi s nulákem. Koplo mě to jak navztekanej kůň. A tím se mi dostalo poučení, že bych to měl vážně nechat na odborníkovi. Což s chutí nechám. Ovšem desku, tu jsem si vyfotil ještě před tím kopancem a tak mám s čím jít do servisu.
Ale vo tom proudu v palcích radši pomlčím.

ps
desku i s krabičkou a tlačítkovým panelem jsem zakoupil asi po týdnu na síti a tentokrát již bez kopanců jí jako černou skříňku vyměnil
čímž je historka u konce
snad jen, že ta skříňka není černá, ale bílá

nemíchat

Dáte si kafe? Ale jo, samozřejmě že jo. Kafe se stalo součástí života. Zvlášť, když stačí zmáčknout čudlík a kafe je na světě. Dokonce se stane i to, že si jednou za čas poručím kafe u okýnka auto-výdejny rychlo-jídla u autostrády. Je to obzvlášť velký prohřešek, ale když má jeden na dálnici na kafe chuť a času moc není, lze to považovat za úchylku ještě snesitelnou.
Zrovna včera jsem si takhle u okýnka poručil jedno kafe do čtyřky. Je to brynda, ale dá se to vydržet, když není nic jinýho.
Jenomže se stala taková věc.
Cesta tam a zpátky trvala něco přes dvě hodiny a v druhé půlce zpáteční cesty už kafe docházelo a bylo čím dál tím hnusnější. Zkusil jsem ještě ochutnat a: fuj! Chutnalo to … no jak to chutnalo? Takovej divnej šmak to mělo. Něco mi to připomínalo, ale co? Takový jako kytky nebo odporný bonbóny … co to může bejt? Kde já tu chuť a vůni už potkal? Ano! Vůni. To je ono! Ta vůně co jí mám v autě pro všechny případy, například, aby to přerazilo ne-vůni z klimatizace a co jí mám v kastlíku pro tyhle případy schovanou.
A já do toho samýho kastlíku postavil voskovce s kafem. A krzevá ten voskovej papír se ta vůně prosmrděla až do toho kafe!
No dál vám nebnudu líčit, jak odporná tekutina tím vznikla.
A vzniklo též poučení: Kafe z auto-okýnka s auto-vůní nemíchat ani netřepat, vzniká z toho smrtící kombinace.

v pohádkovém lese

Ono tedy s tou statečností je to všelijak. To třeba jdete udělat pár obrázků do dušičkového pohádkového lesa. Vezmete s sebou Kačku, protože Matěj na tyhle akce pro malý už není. Kačka se těší, je ještě světlo, protože se teprve stmívá. Dětičky přicházejí s doprovodem do lesa a tam už je čekají pohádkové postavy.
"Jen račte vstoupit, milé děti," láká je plechová huba dál do lesa a slibuje nějakou tu taškařici, trochu toho vylekání a nakonec odměnu. Pořád to ještě jde. Odcházím po trase fotit, les se pomalu stmívá a Kačka zůstala na začátku cesty s kamarádkou. Že prý za mnou přijdou.
No jo, ale v lese jsou bludičky, každou chvíli se tu něco rozsvítí a hned zase zhasne, kdosi huláká mezi stromy a na cestu už není vidět. Od Krakonoše je to k černokněžníkovi jen kousek, jenomže kolem bludiček. Už je tma tmoucí a dětičky se drží raději v hloučcích, nejlépe za ruku s dědou. A pak se blíží další skupinka.
"Hele, támhle něco je …"
"To je … fotograf."
"Myslíš?"
"Tati …. jsi to ty?"
"No jo, Kačko."
Té odvahy už znatelně ubylo.
Když jsme šli po ukončení celého toho podniku zpátky, držela se mě Kačka radši taky za ruku. Jeden nikdy neví.
Houknul jsem jako sýček.
Kačka sebou cukla: "Tati! Nech toho! Já vím žes to byl ty!"
"Co?"
"No to houkání."
"Jaký houkání?"
"Ty mě strašíš!"
"Ale dej pokoj, Kačko. Vždyť jsi říkala, že je to pro malý."
"No jo, ale …"
"A teď jsem tě viděla! Já věděla, žes to ty. Ale už to nedělej jo?!"
"No však už jsme u auta."
A tak jsme jeli. V autě bylo daleko bezpečněji, než v tom pohádkovém lese, kde člověk neví, co a odkud na něj vyskočí.
Třeba zrovna taková bludička:

bludicka

nostalgie u regálu

Výměnný obchod už dávno není populární, tudíž se za zboží platí penězi. Za zboží se chodí platit do obchodu a pryč jsou už i ty časy, kdy jste si v hokynářství mohli popovídat. Dneska se nepovídá, dneska se plněj kvóty. Plnění kvót nemám rád a tím pádem mi nakupování nečiní žádné potěšení.
Jsou ovšem vyjímky.
V pondělí měli v obchodě retro dny. Oni tam mají každou chvíli nějaké dny, ale tohle byla novinka. Moc jsem tomu nevěnoval pozornost a zkoumal jsem spíš jablka a ředkvičky. Od ředkviček vede cesta kolem regálu s pomazánkovým máslem zpátky k pokladnám. Ale musíte minout ty regály s novinkama. Tentokrát retro.
A najednou se vrátily vzpomínky na podobný regály, ale v úplně jiným krámu. A tak jsem začal Matějovi, který byl nakupovat se mnou, vysvětlovat, proč se prádlo namáčelo do prášku jménem Namo a pralo se v jiném s názvem Titan, proč se dodnes říká "jede, jak s jelenem", že támhleta divná krabička s Májkou obsahuje to samý, co ty jiný krabičky o kus vedle, že tohleto Pe-Po je stejný Pe-Po, co máme doma a zatápíme s ním v krbu, že támhlety žvejkačky Pedro se prodávaj už nejmíň padesát let a tady ten Vitacit je přesně ten, co o něm maminka vypráví, že ho cestou ze školy lízali přímo z pytlíku a měli žlutej jazyk.
Tomu všemu se říká nostalgie. Obchod vsadil na vzpomínky a tentokrát se mu to povedlo.
Nedalo se nic dělat a musel jsem si koupit mýdlo s jelenem (ovšem jelen už jen na obalu, nikoliv vyražený v kostce jádrového mýdla), pevný podpalovač v krabičce, kterou si pamatuju z dávných dob a Vitacit, aby měla máveseláHanička zase žlutej jazyk. Byl to nákup úplně zbytečný, ikdyž … to potěšení z jakési nostalgie za těch pár korun možná stálo.

nekupte to, když je to tak výhodný

"Ale nekupte to, když je to tak výhodný!" říká Hrabalův Leli ve Slavnostech sněženek. Mám pro něj pochopení. Někdy se dá těžko odolat.
Sháněl jsem náhradní iPhone za ten svůj stařičký, abych vydržel ještě rok, než bude sedmička, ke které tak nějak volně směřuji, což je pochopitelně pošetilost, ale laskaví čtenáři jistě prominou. Jde o cenu té výdrže. Měla by být výhodná za model již fungující pod novým systémem, ale jinak starý. Jasná volba padla na "poslední Jobsův kousek", tedy 4S. Dá se pořád ještě sehnat a stojí opravdu málo. Našel jsem ho, objednal, zprovoznil a funguje k mé spokojenosti. Tím by mohl příběh končit.
Není tomu tak.
Tady příběh začíná.
Obchod s telefony udělal jakousi chybu v distribuci a do poštovní skříně, kde jsem si zásilku vyzvedával, poslal balíčky dva. Skutečnost jsem ověřil u prodejce a bylo to tak. Nedopatřením poslali balíčky dva, tož mám tedy ten jeden prostě nechat v bedně a ona ho služba po čase vrátí k nim zpět. Inu nechal jsem ho.
Ale začalo mi to vrtat hlavou. Naprosto funkční a na všechny pohledy nový. Ten, co se mi vždycky líbil nejvíc. Mám ho už instalovaný a odzkoušený. Nemá vadu. Za ty peníze! Dyť ho můžu dát někomu jako dárek. ….
Tak jo. Včera ráno jsem zajel k tý plechový bedně, zaplatil za druhej balíček a vyndal si z plechový skříňky druhej telefon. Ještě v autě ho rozbaluju. Roztrhnu obálku a uvnitř vidím krabičku. To je v pořádku. Co v pořádku není, je barva tý krabičky. Má být bílá a je oranžová.
To budou nějací vtipálkové, ti pánové z toho obchodu, říkám si a vytáhnu tu oranžovou krabičku. Je na ní napsáno Samsung. Fuj! Málem mi to upadlo. Černý humor prodejcův, říkám si dál a doufám, že pod oranžovým měkkým obalem bude ta správná sněhobílá tvrdá krabička. Není! Po otevření na mě vykouk rovnou Samsung. Eeeeeee ….
S odporem jsem ho nehtem jednoho prstu zasunul zpátky. Tohle byl špatný vtip, pánové!
Zavolal jsem do obchodu a tam se vše vysvětlilo. Pán, který toužebně očekával Samsung, už volal. Sháněl se po svém telefonu. Já tedy poslal celý ten balíček zpátky a z obchodu mi vrátí peníze i poštovné. Ale to zklamání, to už mi nikdo nenahradí.
Ale když ono to bylo tak výhodný …

v mraku

Říká se, že je všechno v prachu, pokud má jeden za to, že předmět zájmu je v nenávratnu. Teď by se dalo ono úsloví s drobnou jazykovou úpravou používat dál se stejným významem. Všechno je totiž v mraku.
Jistě, zdá se to být poněkud zavádějící, ale není tomu tak.
Dnes se žije v cloudu. Tedy svět dat tam má své místo. Ukládání a zálohy do cloudu jsou bezmála povinnost a softwaroví výrobci toho už několik let s chutí využívají. Nemáš cloud, nemáš aplikaci. Tedy nejnovější aplikaci. Ona sice nedokáže posloužit o moc líp, než ta starší, ale má tu výhodu, že za ní musíš pořád dokola platit a stáváš se členem oblačné komunity na cloudu závislých. Mně to určitě taky někdy čeká, ale zatím vzdoruji.
Nu a teď to přijde.
Když máte všechny vaše zálohy či jiná důležitá data na cloudu, nemusíte mít nic dalšího. Až na takovou drobnost. Přihlašovací údaje. Obvykle jméno a heslo. To mít musíte. Když nemáte heslo, jste nejen bez hesla, což asi přežijete, ale i a bez dat, protože se k obsahu svého mraku nedostanete. A to už přežijete podstatně hůř. Někdy se ztrátou téměř nenahraditelnou.
Mám takový neblahý pocit, že mě v krátké době čeká dolování z mraku, poněvadž jsem kamarádům slíbil, že na to mrknu.
No, ale moc nadějí si nedělám. Spíš si myslím, že je všechno v prachu.

detektivové

Když se začalo mluvit o vraždě, hned se z dětí stali detektivové. A že je to skvělý a že budeme pátrat. Nu, pátrali jsme, jelikož nám mojehraváHanička opět naordinovala útěkovou hru.
Pro ty, kdo ještě nebyli, je třeba uvést, že to je relativně nový druh zábavy. Zavřou vás do místnosti a máte obvykle hodinu na to, abyste přišli na způsob, jak ven.
Tu minulou jsme nezvládli, chyběly nám dva klíče z deseti. Tentokrát jsme měli úspěch větší.
Ale po pořádku:
Že prý se v pokoji hotelu stala vražda a ven nám pomůže identifikační karta zavražděného. Tedy pokud jí najdeme.
Začali jsme pátrat a děti rejdily po pokoji jako elektronické myši. Ostatně taky jednu našly. Plyšovou. Zábava to byla až do chvíle, kdy jsme našli klíč od koupelny. A tady už byl problém.
"Fůůůůj! Já se tam bojím!", pištěla Kačka, poněvadž se jí nechtělo pátrat v koupelně s krví postříkaným sprchovým koutem. Ale museli jsme vlézt i tam. Mohly se tu nacházet důležité stopy. A nacházely.
Před vyřešením úkolu jsme však přeci jen požádali o nápovědu, ale to jen kvůli pořadí barev, které nalezený přístroj neukazoval dost zřetejně a fialová mohla být klidně červená nebo žlutá, což zásadně měnilo kód zámku. A bez kódu jsme nemohli ven. Slečna nám řekla, že to máme správně a tak jsme stihli utéct z místnosti ještě devět minut před limitem. Ono by to šlo asi i dřív, ale chaotické a bujaré pobíhání po místnosti plné důkazů na rychlosti nepřidá.
Nakonec jsme tedy byli venku, záhady jsme vyřešili, ale tu vraždu ne. Ta je tam furt a nikdo neví, kdo to udělal. Počítám, že zahradník mezi podezřelý bude patřit taky, jelikož dům musí mít ve dvoru určitě nějakou zahradu. Ale to už je jiná záhada.

To všechno ona

Mezi věci, které nemáme, patří i sklep. Abychom si to vynahradili, šli jsme včera do sklepa na Žižkově. Dá se v něm i sedět a dokonce se tam i hraje divadlo. To byl tedy ten hlavní důvod, pochopitelně. Jinak bychom si vybrali třeba i jinej, větší. Tenhle je takovej útulnej, uklizenej cihlovej sklep a hlavně: to představení je vážně dobrý.
To všechno ona se to jmenuje. Tedy ona za to všechno nemůže, můžou za to oba, jenomže se v tom tak začnou plácat, že od půlky představení se nutně začnete zabejvat myšlenkou: jak se z tohohle můžou dostat? Perou se s tím každý po svém a ve dvou rovinách. Nemají to snadný a autor jim to víc a víc ztěžuje. A vám to utíká a ani si nevšimnete, že se to zlomilo a najednou to končí. Mohlo to skončit jinak? Nebo to mělo ještě pokračovat? A proč by to nemohlo jít jinou cestou? A dá se tohle vůbec ještě nějak řešit?
Máte spoustu otázek a o to zřejmě divadelníkům jde. Vtáhnout vás mezi sebe, tedy mezi postavy na jevišti, a nechat vás přemýšlet o tom, jak jinak se dají vztahy řešit.
Běžte to taky zkusit, stojí to za to. Jo - a odpojte se od sítě, mohli byste se do toho ošklivě zaplést!
Tuhle je odkaz na představení.

zlatý rybník

Mohlo by to vypadat, že léto téměř pokračuje nebýt toho chladného a vlhkého počasí. Opak je pravdou. Na hodinkách už dopředu sleduju, kdy vyjde a kdy zapadne Slunce, abych si líp zvykl, že už se blíží podzim. Je to taková malá příprava na to, že každé ráno a každý večer z toho předchozího dne kousek ubude. Ještě o prázdninách jsem psal woleschko za světla, teď už za tmy.
A nejen délka dne. I obecná nálada v povětří naznačuje, že babí léto je tu co by dup a podzim hned za ním.
Proto je třeba nosit s sebou foťák a zaznamenávat si, jak se věci kolem nás ocitnou co chvíli v jiné náladě. Před týdnem byla horka a fotky letní. O víkendu už chladno a fotky také o něco ochladly i když na nich děti skotačí. Včera už to byl obrázek vysloveně podzimní. Takvej skoro až melancholickej. Dal by se nazvat "Zlatý rybník".

kachny

Adršpach

Poslední výlet letošních prázdnin byl opět skalní. A to ve skalním městě v Adršpachu.
Shodou okolností se Kačka vrátila tytéž prázdniny na místo činu, protože ona byla v Janovičkách, kde jsme byli ubytováni, měsíc před tím. Ovšem na táboře. Totem tam ještě stál, ale do tábora jsme nešli. Naopak jsme si pospíšili do Adršpachu. Chtěli jsme stihnout i půjčení lodiček na pískovně, jenomže nám paní u vchodu řekla, že mládenci už včera nepřijeli a dneska že neví, že si musíme počkat. Tak jsme si nepočkali a vypravili jsme se hned do skal.
Nejstatečnější z nás byla mámiláHanička. Nevyspala se dobře a celý den jí obtěžovala bolest hlavy. Snášela to bez reptání a vydržela i moji trasu, která nám tentokrát zabrala celý den. Bylo to nějakých necelých dvacet kilometrů, jenomže v terénu více zvlněném, než v Hřensku, takže i namáhavějším a podstatně skalnatějším. Skály naopak vyhovovaly dětem a Matějovi zvlášť, jelikož bylo třeba všude vlézt, což se mi podařilo i vyfotografovat, ovšem s poznámkou "A proč musím dělat na každý skále jeřába?".
"Protože na skále nikdo jeřába nedělá a tím budeš zvláštní," měl jsem nachystanou odpověď, která pomohla jen trochu, ale aspoň to. Fotku máme.
Nejvíc nám dal zabrat hrad Střmen, o kterém ti, co vědí, vědí že je to skála, na kterou je spousta schodů a žebříků a že se jeden pořádně zadejchá, než tam vyleze. Což jsme učinili. Dolů pak už se Kačenka trošku bála a tak jí málaskaváHanička dávala záchranu. Já si to sjel námořnickým způsobem jako po skluzavce drže se madel a klouzaje dolů jako do podpalubí.
Před tím se dostalo i na plavbu po jezírku s legračním komentářem pana převozníka. Po cestě od jezírka ke Střmeni a dál jsme u Stříbrného pramene odlovili kešku a nechali v ní cestovatelskou známku, kterou jsme vyzvedli na jaře v Itálii. Už má za sebou přes dvacet tisíc kilometrů a v Adršpachu ještě nebyla, takže majitel měl jistě radost.
Nu a po cestě zpátky jsme si užívali samoty, protože cestou, kterou jsme zvolili, moc lidí nechodí. K večeru jsem ještě udělal obrázek Sloního náměstí a lezců odpočívajících na vrcholku před sestupem, což už jsem díky slabému světlu a příliš dlouhému sklu neudržel a je to roztřesený, ale zajímavý.
A pak už jsme byli na cestě zpátky a nakonec jsme si ještě v Poděbradech dali v noci báječnou večeři. Ale to už jsme byli z Adršpachu skoro doma.

Adrspach_150828_01

Adrspach_150828_02

Adrspach_150828_03

Adrspach_150828_04

Adrspach_150828

Pravčická brána

"Tak jedem?" tázala se máveseláHnaička.
"Jedem? Já myslel, že nejedem, že se ti nechce."
"Já myslela, že jsme se dohodli, že nepudem daleko a že jedem."
"Tak přestaneme myslet a pojedem," rozhodl jsem dobře věda, že to není rozhodnutí, jelikož rozhodnutí padlo již předchozí večer.
Nu a tak jsme jeli do Hřenska, poněvadž Pravčickou bránu děti na seznamu navštívených pamětihodností ještě nemají. Provoz tam byl ke konci prázdnin živý a turistů i neturistů mnoho. Přesto jsme si užili bránu i rozhled po krajině, neboť počasí nám přálo. Nikoliv však fotografování, jelikož o polednách nijak extra snímky neuděláte a za svítání bych nikoho nahoru nedostal. Takže obrázky jsou jen všeobecně turistické a dokumentační.
Po cestě od brány do soutěsek jsem tajně doufal, že to máčipernáHanička nějak rozchodí a půjdeme nakonec tou delší trasou a navštívíme obě soutěsky. Vyšlo to a v rozhodujícím bodě sehrál hlavní roli sklon té delší cesty, tedy to, že to bylo z Mezní Louky už jenom z kopce. Zde se ukázala jasná výhoda plánování trasy podle profilu terénu. Tedy největší stoupání a námanha na začátku.
I přes to sucho bylo vody v řece Kamenici dost, takže se Kačka dočkala toho překvapení, tedy jízdy soutěskami na lodičkách. V té první jsme potkali tradiční ocas hada, jehož hlava je až v soutěsce druhé, čímž je to nejdedelší had na světě, akorát, že je dřevěnej, což koneckonců dětem ani nevadilo.
Nu a mápečliváHanička to celé uzavřela tím, že nakonec jsme neušli ani těch necelých dvaadvacet kilometrů, poněvadž dva kilometry jsme se vezli na lodičkách. Takže to bylo jen devatenáct a kousek, což prý ještě snese. Ale večeře mě prý nemine.
Inu proč ne. Na Větruši jezdí lanovka a tou jsme taky ještě nejeli. Nahoře skvěle vaří a chlubí se vyznamenanými omáčkami. Tož jsme si dali tu jejich koprovku a svíčkovou. Byly znamenité a tak přestalo definitivně to brblání o prosazování zbytečně dlouhých výletů. Inu, jak říkala jedna babička: když tu bestii krmíte ….


Pravcicka_brana


150826_Hrensko

jak jsem zastavoval vlak

Dnes by tu měl být zápis o dalším výletě tak, jak jsem si to nalinkoval, jenomže jeden linkuje a do těch linek se najednou začnou plést linky jiný, zvláště pak autobusový a je všechno jinak. Výlety tedy musí počkat.
Prázdniny skončily předevčírem, včera byl první školní den. Kačka už se těšila do školy své a Matěj do školy nové. Tam jezdí autobus a od letošního jednatřicátého srpna i vlak. Tedy zastupitelstva dvou obcí - té naší a Vraného - se dohodla, že zřídí autobusovou linku mezi Oleškem a nádražím ve Vraném. Linka bude navazovat tam i zpátky na vlak, lidem to v mnoha případech zkrátí cestu do Prahy nebo domů, jinak dosud dopravně neobsloužené části obcí se stanou částmi obslouženými, lidem bude líp a školáci to budou mít do školy snadnější. Bohulibý úmysl byl uveden v život a v pondělí už jsme potkali malý autobus, jak jede Oleškem. V úterý, tedy v první školní den, si to Matěj šel vyzkoušet. Už prověřenou autobusovou linku na Prahu jsme nechali v záloze a jeli jsme tou novou. Přesněji řečeno já jel autem jako záloha a Matěj tím autobusem.
Čekal jsem s ním na konečné. A to už bylo zvláštní, že autobus přijel o dvě minuty později. Autem je to sedm minut, autobusem i se zastávkami to může být minut jistě víc, ale dvě minuty sekera na tak krátkém úseku, když už dopředu víme, že to těsně navazuje na vlak … no uvidíme. Vyjel jsem před autobusem a potkával na nových zastávkách spoustu nedočkavých cestujících, především školáků. I náš pan starosta čekal se synkem na zastávce. To byl perfektní nápad, říkám si a jedu k nádraží. Akorát aby to stihli, říkám si k tomu ještě.
U nádraží byl další houf školáků - prvňáků, kteří měli jet taky ke škole, ale na zpáteční cestě.
Vše promyšleno, autobus očekáván.
V tu chvíli jdou závory dolů a autobus nikde. Od Prahy přijel vláček a závory jdou nahoru. Uff, oddechl jsem si. Teď mají poslední šanci před tím, než přijede vlak na Prahu.
Autobus pořád nikde a prvňáci z Vraného to už vzdali a rozhodli se jít pěšky, aby tu školu stihli.
Závory šly dolů podruhé, vlak přijel, autobus ne. Takhle to nemůžu nechat, říkám si. Musím ten vlak zastavit, jinak to Matěj do tý školy do Prahy nestihne. Paní výpravčí už stála na peróně s plácačkou, pan strojvedoucí koukal z okýnka a paní průvodčí už dávala k puse píšťalku, jako že už můžou jet.
"Neee! Počkejte, prosím! Mohli byste chvilku počkat? Támhle ti, co utíkají po kolejích, jeli tím autobusem, co navazuje na tenhle vlak, ale autobus to nestih'."
"No já nevim," pravil pan strojvůdce rozšafně, "dyť je to teprv první školní den. To se stejně neučej, tak to stihnout nemusej. Počkáme?" a kouknul na paní výpravčí.
"A tak jo, když už támhle utíkaj."
Paní výpravčí počkala s mávnutím plácačkou a já sledoval, jak pasažéři utíkají kolem zavřených závor přes koleje, aby stihli odjíždějící vlak. Matěj mezi nimi nebyl. Když už všichni doběhli, objevil se zpoza nádraží. On ví, že po kolejích se utíkat nemá a tak jedinej běžel po chodníku, což je dvakrát tak dlouhý.
"Ještě na tohohle," křiknul jsem.
Počkali i na Matěje. Byl poslední a za ním se zaklapla dvířka vláčku. Pak už paní výpravčí dala zelenou a jelo se. Když jsem odjížděl od nádraží kolem již otevřených závor, autobus tam stále ještě nebyl. Zřejmě zůstal někde ve frontě na křižovatce před závorami.
Tak to bychom měli. Takovej pěknej nápad a nefunguje to, řekl jsem si. A od školy, kterou Matěj nakonec stihnul, jsem ještě volal panu staostovi, že bude potřeba to nějak ošetřit, že to takhle nefunguje.
Nu, uvidíme, snad to dopraváci nějak ošetří a navazování autobusu na vlak přestanene drhnout. V každém případě dnes jede Matěj starou dobrou třistatřicettrojkou. Já už totiž dneska nemám čas jet do Vraného a zastavovat vlak.

Zde důkaz, že Matěj byl opravdu poslední, zatím co probíhalo živé trojstranné jednání výpravčí - strojvedoucí - průvodčí:


posledni

Svatojánské proudy

Tak tedy k těm výletům:
první byl tady kousek za humny. Šli jsme se podívat na místo, které už tam není. Tedy ono tam je, ale pod vodou, přesněji řešeno pod hladinou Štěchovické nádrže. Svatojánské proudy nebyly ani letos při tak nízkém stavu vody vidět, tak jsme si kolem nich alespoň udělali procházku. Vydalo to na nějakých patnáct kilometrů a já si musel vyslechnout, že jsem to špatně změřil, když jsem tvrdil, že to bude nejvíc dvanáct. Zkusil jsem na svou obhajobu trik se stoupáním a klesáním, které na mapě sice je, ale z papíru se změřit nedá. To mi nepomohlo. Ale to neva.
Prošli jsme Ztracenkou i osadou Svatojánské proudy, dvěma tunely i nad přehradou a procházka to byla náramná. Dokonce i se suvenýrem, který jsme si zakoupili na konci cesty z volně přístupného stolečku právě na osadě Svatojánské proudy.
Je to taková zvláštnost. Mají tam nabídku fotografií a turistických známek, misku s penězi a kdo chce, může si koupit a poctivě zaplatit. Je to na každém, jak se zachová. A ta důvěra je natolik zavazující, že jsme tam museli nechat o pár korun navíc jako spropitné za ten nápad. Pomyšlení, že nakonec asi nebudeme - tedy lidstvo jaksi všeobecně - takoví lumpové, když tu leží miska s penězi i zboží jen tak volně bez hlídání, nás po té tůře vzpružilo a po těch dlouhých schodech nahoru od Slapské přehrady se nám šlo o něco lépe. I když máunavenáHanička pořád cosi brblala o nezodpovědně změřené trase. A tak jsme nakonec ten výlet zvládli a odměnou nebylo jen sršní hnízdo, které jsme cestou potkali, ale i náramná večeře. Inu to musí bejt, po takové tůře.
Tuhlec jsou obrázky:

srsni_hnizdo

150823_Svatojanske_proudy

byla děsně dobrá

Letos to vyšlo neobyčejně příjemně. Poslední prázdninový týden jsme měli všichni prázdniny společně a jak si jistě pozorný i nepozorný čtenář všiml, zápisy na woleschko se z téhož důvodu nekonaly. Naopak se konaly výlety, hry a pohyb vůbec. Letošní léto přeje teplomilcům, tedy i my jsme byli naložení ve vodě, pokud jsme k tomu měli možnost. K výletům se vrátím v příštích zápisech, neboť to byly výlety dlouhé a zaznamenáníhodné.
Dnes je třeba zaznamenat týden staré Skotské hry na Sychrově.
Letos to byl už patnáctý ročník. My tam byli počtvrté. Poprvé to bylo jaksi náhodou a poslední tři ročníky už vyhledáváme cíleně, neboť Matěj má ze Skotska onen kilt, který jsme spolu kupovali v Inverness a tudíž je nezbytné ho využít alespoň jednou za rok, zvlášť, když je k tomu taková pěkná příležitost. Tentokrát jsme k tomu měli navíc jednu významnou událost navíc. Totiž rádio. Tedy nikoliv přilímač, nýbrž vysílač.
Na Skotských hrách byl přítomen vysílací stan Výletů Českého rozhlasu. Náhodou jsem se to dozvěděl během předchozího týdne a děti jsem tak v sobotu zavedl na místo činu, aby viděly, jak probíhá živé vysílání. Kačka chvíli nemohla pochopit, jak je to možné, že když tady ten pán povídá do mikrofonu, můžeme ho slyšet z rádia - tedy úplně odjinud. Nějak jsme si to vysvětlili a Kačka zůstala u paní Lavičkové přes velkou část vysílání. Prý proto, že jí to děsně zajímalo. Pochopitelně, jelikož odbdržela spoustu balónků a jiných dárečků a byla též s Matějem vyfotografována před vysílacím stanem. Prý na web rozhlasu. Nu, užila si trochu té rozhlasové atmosféry.
Před tím samozřejmě oba s Matějem házeli kládou, což je na Skotských hrách téměř povinnost. Matěj už zkušeně kládu ve vzduchu otočil a položil jí téměř přesně na čáru jako rodilý Skot. Kačka nebyla nikterak pozadu a to ani při házení tou kládou. Děti se vyznamenaly a tudíž nic nebránilo, aby byly Skotské hry i tentokrát slavnostně zahájeny ranou z kanónu, což se mi tentokrát podařilo zachytit v ten pravý okamžik.
Nu, zaskotačili jsme si a někteří z nás i ochutnali pravou skotskou. Tedy alespoň Matěj pravil, že byla děsně dobrá, ale že slíbil Vojtovi, že mi to neřekne.
Pár obrázků je tuhlec v galerii.

makro

To je vždycky tak, jeden si něco umane a když se z umanutého stane běžné, najednou to tak nějak zapadne. No ono to nezapadlo, ale zrovna na to není nijak extra využití.
Totiž: tu a tam si rád udělám nějaký makro obrázek něčeho, co je zrovna k makro fotografování. Tož jsem si tuhle řekl, že když už mám tuhle z druhé ruky docela dobrý sklo, mohlo by bejt eště lepší, když si k němu pořídím makro kroužky a bude to makro makro. On je to vlastně jenom takovej nástavec, kterej nic neumí, jenom posune objektiv dál od čipu, takže při zaostření je prostě obrázek o příslušný násobek větší, přeteče přes čip a to co na něm zbyde, je opravdu hodně zvětšený.
Nebudu vám tu vykládat, že kroužky s přenosem elektronické informace mezi tělem a objektivem aparátu stojí tady v krámě víc jak sedmkrát tolik, než po síti s dopravou zdarma. To jistě víte sami.
Nu a když si tedy takové kroužky pořídíte, hned je nasadíte mezi sklo a aparát a začnete s nimi mířit na všechno, co se nachází ve vašem nejbližším okolí. A pak je zkoušíte na všechna skla, co jich máte v šuplíku a jste u vytržení, jak vlastně z každého objektivu je najednou makro objektiv a jak se vám ta desetikoruna ani nevejde do celého okénka obrázku, takže jásáte, že makro je vopravdu makro.
Jakmile se vyjásáte, hledáte objekt, který by stál za opravdové vyfotografování …. a teď jste v koncích. Vono tu zrovna nic šikovnýho není. Žádnej brouk tu neleze, na motýly je právě v těchhle dnech zima, kapičky rosy už jsem fotil tisíkrát. No k čemu já ty kroužky vlastně mám? Ano, odpověď se okamžitě nabízí. Ale s tou nemohu souhlasit. Prostě jsem si umanul, že si je pořídím, že to s nimi zkusím a stalo se. Radost jsem si za pár šestáků udělal, tak teď už jenom potkat něco, co by za to makro stálo. Však ono se něco najde. Teď už jsem na ten makro svět pořádně nachystanej.

nikam nedošel

Velice vhodné zakončení vlny veder pořádali milci letních festivalů u nás tuhle sobotu. Přesto, že rosničkáři vyhrožovali bouřkami a dešťovými přívaly, nic z toho se letos nekonalo. Naopak se konal opět vydařený Woodstock na Woleschku. Tentokrát jsme to tak tak stíhali, protože děti zrovna v soboru přijížděly z táborů. Naštěstí ta Matějova parta přijela trochu dřív, takže jsme akorát dojeli, když Ondřej Hejma tvrdil, že modrá je dobrá. Inu, dobrý to bylo celý. Alla s Jurášem už na nás čekali na festivalu a tak jsme si to náležitě užili všichni spolu.
Večer jsme my, starší, zašli na Fixu a po příchodu domů se ještě stihli v noci vykoupat. Voda měla nějakých dvacet osm stupňů. Ocenit to ale mohli jenom dospěláci, jelikož Kačka s Matějem se nenechali probudit. A to mě velice důrazně před usnutím žádali, abych je určitě, ale určitě v noci vzbudil, že si chtějí užít nočního koupání. No jo, ale vzbuďte ty krakeny, když nechtějí. A to se Matěj už posadil v posteli a povídal, že už jde … a nikam nedošel. Spal dál.
Inu tak. Vedra skončila, Woodstock taky a v galerii nejsou žádné obrázky, jelikož si účinkující pochopitelně nepřejí, aby je kdekdo fotografoval. To dá rozum.

na lampárnu

Běž si na lampárnu, slýchá člověk v případech předem ztracených. Kromě lampárny se na nádraží nacházejí i jiné instituce jako například informační kancelář, kde by bylo lze očekávati nikoliv řešení případů, nýbrž informování o místech, kde by bylo možno případy vyřešit. Tedy kromě lampárny, pochopitelně.
Protože jsem potřeboval najít to správné okénko od té pravé kanceláře, kde se prodávají žákovské časové jízdenky a průkazy na příměstskou dopravu, zamířil jsem celkem logicky k informacím, které se již z dálky přímo nabízely.
"To nevím," pravil pán za katrem, když jsem se tázal na to správné okénko s průkazy, což mě udivilo, neboť pán vědět měl, tedy očekával jsem, že bude vědět, když pracuje v informacích. Pokusil jsem se tedy o podrobnější dotazování, ale ani to nepomohlo, jelikož ze zoufalství mě pán poslal "tady vedle k pokladně."
U pokladny byla naštěstí fronta, která mi zabránila jít se zeptat tam. Zkusil jsem tedy zajít do metra. A tam věděli. Tedy pan dozorčí stanice mě poslal "támhle na druhý konec a tam jak vidíte to malý vokýnko, tak tam to je."
Hurá! U vokýnka jsem koupil za korunu (!!!) cedulku, kterou musí potvrdit škola, musíme tam nalepit Matějovu fotku, vyplnit údaje o držiteli a pak to celé ještě musí potvrdit ta paní u toho vokýnka a teprve potom se to použije jako doklad pro zakoupení pololetního jízdného a nahrání údajů do openkarty a teprve následně to celé dohromady snad bude fungovat jedno pololetí jako časová žákovská jízdenka. Na další pololetí to prý stačí už jen zaplatit a nahrát. No, doufejme.
A že vám to přijde složitý v době superrychlého internetu? No mě taky. Ale s tím musíme právě na tu lampárnu, víc se s tím dělat nedá.

z hrušky na znak

I v tom vedru člověka napadají vzpurné myšlenky. Tedy tepla bylo 38°C a peněz 18tisíc. To se jeden vzbouří.
Totiž mápečliváHanička si vymyslela, že ložnice je moc velká a že by se tam hodila taková šatna, beztak jsme to už jednou měli a pak jsme to zrušili. A teď že by to už zase bylo potřeba, ale jinak, už proto, že vývoj se točí ve spirálách. Tedy původně, že to byly police, ale to nebylo až tak šikovné. Teď to bude stěna, obyčejná příčka, která rozdělí ten velký prostor na jeden i tak dost veliký a druhý malý, ve kterém bude šatna. Obyčejná příčka bude ze sádrokartonu a bude to hned. Bude to řešení čisté, estetické, oku lahodící a laciné.
A jsme u toho.
Že prý osmáct tisíc si budou řemeslníci počítat za bratru třikrát tři metry příčky. No to ne. Tolik to přeci nestojí!
V neděli, to už bylo jenom 37°C, jsme se o tom začali živě bavit. Doprkýnkadubovýho, dyť to přece nejde. To má zkušenej řemesník za půl dne hotový. Kdyby ten materiál stál deset, tak za práci dostane osm. To jsou dva tisíce na hodinu. No to nemá ani slušnej právník. To je nestydatost chtít za to tyhle peníze!
A tak jsme mudrovali o tom, že zase řemeslník ví, jak na to a že kdybych to dělal já, tak mi to bude trvat tejden a budu muset vymejšlet, jak příčku přidělat pod šikmý strop ve zkosení v podkroví a že vlastně si ty peníze ten řemeslník zaslouží a ….
"Nezaslouží! To prostě není přiměřený! Dva litry na hodinu prostě nedám. To by musel bejt ten sádrokarton ze zlata a musel by ho přijet dělat primář, abych mu dal ty prachy," láteřil jsem.
"Tak si to budeme muset udělat sami."
"Tak jo. Tohle mě vážně dožírá."
MášikovnáHanička hned vyhledala na síti příslušnou instruktáž. Dva chlapíci tam udělali dvakrát takovou příčku a ještě lomenou za dvě a půl hodiny.
Kostky byly vrženy.
Během dopoledne jsme nakoupili a přivezli potřebý materiál. Když jsme to pak srovnali, bylo jasné, že je ho o maličko víc, než bude potřeba. A stál jenom tři tisíce! A to včetně nástrojů.
Nu a opravdu. Jediné, co mě zdrželo bylo vymýšlení zavěšení pod šikmý strop a opomenutí přidat k zakreslení příčky ještě tloušťku toho sádrokartonu. Nu a ještě jsem pak při práci přišel na to, že mládenec, který nám radil v obchodě, nám sice všechno pečlivě vybral a poradil, ale zapomněl na šroubky k tomu závěsu pod šikmý strop. Ty koupím dneska v železářství.
Takže v neděli odpoledne byl položen základ příčky a přiložen první sádrokarton. Ostatní až budou ty šroubky. Když nepočítám nákup a vymýšlení, čistá práce byla tak na tři čtvrtě hodinky, ani ne.
Nuže pánové řemeslníci. Pokud by vaše cena za sádrokartonovou příčku o rozměrech o něco menších, než tři krát tři metry, byla šest tisíc, rád bych vám je dal, protože bych věděl, že je to poctivá cena za drobnou práci. Ale osmnáct? To jste spadli z hrušky na znak.
Já to budu mít sám s dopomocí méveseléHaničky po odpolednech za týden a za tři. Pro těch zbylých patnáct najdu mnohem lepší využití, to mi věřte.
A ještě si při tom užiju trochu toho řemesla.

666 let hradu Kost

Na hrad Kost jsme se vypravili z důvodu slavností pořádaných tamtéž u příležitosti 666tého výročí založení hradu. Nějak jsem přehlédl, jestli tenkrát položili základní kámen či slavnostně otevřeli bránu, ale zřejmě to nebude důležité. Mám prostě za to, že už tady tolik let stojí. A, jak bylo několikrát zdůrazněno, nikdy nebyl dobyt.
Nu a protože je to dobrý důvod k oslavám, oslavovalo se. Přijel král Karel IV., tančilo se, rytíři bojovali v turnaji, kejklíři tropili kejkle, muzikanti hráli, inu slavnost. A právě jedni z muzikantů si dovolili vtípek, který mě zaujal a totiž to, že jsou z Tábora. Což je poněkud paradoxní, neboť v dobách husitských si hordy kališníků na Kosti vylámali zuby a teď ho beze všeho táborité dobyli hudbou. Je to tak rozhodně lepší, než hrad bourat. Jo, kdyby to tak šlo všude.
Pár obrázků je
tuhlec v galerii.

Hi boy!

Některé události je zbytečné komentovat. Například tuhle:

HiBoy

individuální doprava

"Ve dvě musíme být u autobusu, tak to abychom vyrazili," pravila mápečliváHanička a vyjeli jsme na čas pro Matěje. Jen vyrazíme, ozve se telefon.
"A víte, že máte individuální dopravu?" ptá se do sluchátka pan vedoucí z tábora.
"To nevíme. Nemáme."
"No máte. A Matěj tu na vás čeká."
"Kde?"
"Tady s náma na táboře. Všichni ostatní už odjeli autobusem."
"Jak odjeli? Matěj není v autobuse?"
"Není, vždyť máte tu individuální dopravu. Přijedete si pro něj?"
"My už si pro něj jedeme, ale k autobusu."
"Aha. Tam nebude. Musíte sem, na tábor."
No co s tím. Někdo někde udělal chybu. Teď jsme si dali Matěje k telefonu. Sice říkal, že je v pohodě, ale na hlase bylo znát, že úplně není. Tož, Matýsku, ještě tam počkej, za dvě hodinky pro tebe přijedem. Otočil jsem volantem a změnil směr jízdy, jelikož autobus jsme očekávali na severu, zatím co tábor byl na jihu a jeli jsme.
Na místě bylo vše v pořádku a pan vedoucí se naoknec omlouval, že všechno je jeho chyba, že to asi špatně zapsal, ale nevím, nevím, skoro bych řek' že to prostě vzal na sebe, takovej byl hodnej.
Důležitej byl výsledek.
Matěj byl rád, že jsme spolu, my byli rádi, že jsme s Matějem a tábor nakonec dobře skončil i s tou individuální dopravou.
Tak teď chvilku pauza a pak vzhůru na Šaolin! Tentokrát vlakem a pěšky.

Vynález zkázy

Když už jsme u té fantazie a pohádek, musím přiznat, že právě fantazie, přesněji řečeno fantastika čili sci-fi, je u nás doma velice oblíbené téma. Na rozdíl od Matěje či Juráše, které jsem přistrčil ke Star Wars a od té doby je ne a ne odtrhnout, jsem já sám začínal u Zemana. Tedy u Karla Zemana, aby nedošlo k politováníhodnému omylu. Jeho film Vynález zkázy byl jistě prvním, který jsem vzal na vědomí a pak už se to se mnou vezlo a sci-fi bylo a je nejčetněji zastoupenou literaturou v knihovně a nejpočetnější skupinou ve filmotéce. Se Zemanovými filmy jsem se tenkrát setkával nejčastěji v televizi a to je důvod, proč tohle dneska píšu. Totiž skutečnost, že se na televizi téměř nedívám. Tenhle zavedený zvyk ovšem dneska poruším a to proto, že má dnes večer na ČT 2 premiéru právě ten Vynález zkázy. Pochopitelně, premiéra už byla v roce 1958, ale tentokrát jde o premiéru celosvětovou a digitální. Film je restaurován a já jsem děsně zvědavej, jak to dopadlo, jelikož upoutávka, která je tuhle k vidění, napovídá, že se to povedlo.
Protože jsou povolanější, kteří k věci mají víc co napsat, zde je
odkaz na stránky pana Soukupa, které sleduji pravidelně a kde právě připomínka dnešní premiéry nemůže chybět. Tož kdo máte rádi Zemana Karla a jeho Vynález zkázy, dneska si vyjímečně zapněte televizi, jeďte do Varů, Turína či Nového Yorku. Tam všude jej dnes dávají.
Tož hezkou podívanou!

Moonstrike

Když už je dneska ten světovej den UFO, lovil jsem záběry a čekal, jestli přeci jenom nezachytím nějakej ten létající objekt.
Čekal jsem až skoro do tmy a kýho výra!
Přesně v duchu UFO se mi povedlo udělat docel pěknej Moonstrike. No, posuďte sami.

MoonStrike

světový den UFO

Hned na druhý den prázdnin vychází světový den UFO a letos i úplněk. No to je přeci příležitost zkusit vyfotit nějakej ten neidentifikovatelnej předmět při přeletu přes Měsíc. Včera jsem je zkoušel lovit a to byste něvěřili, ani jeden ufák se u nás nad Oleškem nemihnul. Je to k vzteku. V Rosswelu se to ufounama jenom hemží a u nás furt nic. Inu, nezbývá, než lovit a lovit … a nakonec třeba něco chytíte. Když ne UFO, tak alespoň rýmu nebo chrousta.
Aby vám nebylo líto, že se na vás mužíčkové se zelenejma tykadlama nebyli podívat, tuhlec jsem udělal jeden orázek. Je sice ze začátku června, ale to snad neva. Měsíc na něm je a létající objekt taky. Akorát že holt sedí na větvi.

Mesic-Strakapoud_150606

s Maruškou na ruce

Kaše se dá udělat z ledasčeho. My měli například k obědu hrachovou, zato v Horažďovicích byla i ovesná a krupicová a ještě i jedna s uzeným a cibulkou.
To neznamená, že bychom tam jeli vyjíst místní restaurace, nýbrž to, že byly v Horažďovicích pořádány Slavnosti kaše, což bylo zavedeno na počest krále Kaše, takto Rudolfa III. Habsburského. Důvodem byl před lety jistě spíše nápad uspořádat nějakou taškařici, která by přilákala hosty, což se v našem případě povedlo. Na Slavnostech kaše jsme byli poprvé a hned se nám tam líbilo. Pochopitelně se kaše ochutnávala a soutěžilo se, kdo jí sní dřív. Ochutnali jsme, ale nesoutěžili, což jsme udalalli dobře, neboť klouček, který výhrál (a nebylo to prý poprvé), odvětil na otázku jak se cítí, že ne moc dobře. Dokonce se i tak tvářil. Ne moc dobře.
Naštěstí byly k vidění i jiné kratochvíle, a těch jsme se účastnili.
Já měl například na ruce Marušku.
Maruška je orlice a pan sokolník, kterého známe z hradu Rabí předváděl své opeřence tentokrát právě v Horažďovicích na slavnosteh.
Kačka i Matěj měli příležitost chytit a vypustit výra. Já, jak již psáno, jsem si chytil Marušku, což se mi podařilo jako jedinému z přítomných pánů. To proto, že Mary se při druhém přeletu rozhodla přerušit program a odlétla na jednu z okolních lip za řekou a tam vyčkala až do konce produkce. Pan sokolník je zřejmě na její vrtošivost zvyklý a po představení jí přilákal zpět - jak jinak - na kus žvance.
Nu a my měli prima zážitek.
Ostatně kdy se vám podaří mít na ruce Marušku, že.

odmávaný

Mávání je činnost oblíbená a mává se pořád. Ba dokonce bylo vynalezeno i mávátko, čímž ani mávání neuniklo vědeckotechnické revoluci. Mávání je vlastně jedna z nejčastějších lidských činností, která pochopitelně nemůže chybět ani ve všech možných dílech.
Pamatuje třeba tu scénu s máváním na nádraží, jak ti na perónu předstírali, že mávají, a ti ve vlaku dostali každý pěkný pohlavek?
Nebo jiná scéna: "Mávej! Už zašly za roh? Až zajdou za roh, už se nevrátěj. Tak mávej!"
Je tudíž nabíledni, že mávání je třeba.
Včera jsem mával i já, neboť děti odjížděly na školu v přírodě. To je vždycky velká událost u které se sejde celá škola i s rodiči a mává se.
Tentokrát bylo ovšem mávání složitější. Ne snad proto, že by k mávání nebyl prostor, ale jaksi nebylo vidět, komu se mává. Autobusy měly totiž černá skla a tím pádem skla zvenku těžko průhledná. To je výhoda pro pasažéry, ale nevýhoda pro mávající.
Matěje jsem nakonec našel v tom druhém autobuse podle barvy podšívky bundy, která se prozářila i přes to černé sklo. Udělal jsem si tedy značku na okně, zamával jsem a šel hledat Kačku. Ta se hledala hůř, protože nic zářivého neměla, ale nakonec jsem jí také objevil, poněvadž mávala, ovšem zevnitř a velmi intenzivně. Udělal jsem si tedy i na tomto prvním autobuse značku a šel zas mávat k tomu druhému, tedy Matějovi. Byl u značky a mával.
Takhle jsem to párkrát prostřídal, až mi najednou bylo divné, že se v tom prvním utobuse na místě, které jsem si označil a na které jsem pořád mával, nic neděje. Prohlížím okna a Kačka nikde. Jen na druhém konci už nějakou dobu vibruje to velké černé okno, div nevypadne. Zaujala mě ta zuřivá snaha někoho vevnitř prorazit okno ven a podíval jsem se, co je to zač. A ona to byla Kačka. Naznačovala, že jsem úplně slepej, že nevidím, že si přesedla. No bodejď bych to viděl přes ty černý skla.
Udělal jsem tedy novou značku na nové okno, zamával a šel zas k Matějovi a pak opět zpátky ke Kačce. Naštěstí Kačka už dál místa neměnila, takže nebylo třeba dělat znovu další značky a u dalších oken být za tatrmana, kterej ani nevidí, komu mává. Naštěstí se to už za chvíli celé rozjelo a já přestal pobíhat od značky ke značce a od autobusu k autobusu.
Uff, tak to mám zas v pořádku odmávaný. Tentokrát to ale byla honička.

na pohodu

Výlety patří k létu i k prázdninám. A protože prázdniny jsou už příští týden a léto nastalo včera, nastal i ten výlet. Tentokrát to byl výlet poslední, na rozloučenou s páťáky. Jak říkala paní učitelka Marcela, prostě aby to bylo na pohodu. Což bylo.
K památníku Karla Čapka ve Strži se dá od nás dojet vláčkem a pak už je to jen kousek pěšky ze Staré Huti. No a na tu pohodu to je, to je bez debat. Počasí bylo přímo výletní, žádné vedro a deště jenom pár kapek, kterých si nikdo ani nevšiml. Páťáci se nahrnuli do domečku, vydrželi film a muzeum nijak napobořili, což považuji za úspěch. Někteří z nás si ještě stihli dát kafe a pak se šlo na procházku po modré.
A tady byla ta správná pohoda. Postupně byl plněn i nějaký ten úkol do sešitku, kterých měla paní učitelka s sebou dost pro každého, čímž byla zajištěna i vysoká intelektuální úroveň celého podniku.
Pochopitelně se tu a tam přihodila drobnost výlet zpestřující. Skok přes potok do bahna například nebyl ve scénáři, což jednomu z kloučků nepřekáželo a provedl jej. Provedl to tak důkladně, že mu v tom bahně zůstal bota.
Teď ovšem nastala ošemetná situace, neboť jak z bahna botu vytáhnout a současně do toho bahna nezapadnout.
První pokus učinila paní učitelka, kterou však zradil úsudek o větvi pevně uložené ve dnu potoka. Větev tam sice byla, nikoliv však pevně zakotvená ve dnu, nýbrž plovoucí. Čímž byla další bota zmáčená. Nastaly další pokusy vytáhnout stále více se propadající tenisku klackem. Klacky se lámaly a bota klesala hloub a hloub. Přibližně v této fázi jsem příhodu zaznamenal. Bylo třeba přejít kousek dál po stavidle, dostat se tak na druhý břeh a mít dost dlouhou ruku, která dosáhne alespoň na tkaničky, které pořád ještě čouhaly trochu z bahna. Stalo se a botu se mi z bahna podařilo vyprostit přesně s tím zvukem, který jest při vytahování boty z bahna očekávat. Pak kluci botu důkladně omyli pod tekoucí vodou a to prostým vyplachováním, takže bota teď už nebyla jen od bahna, ale i důkladně promočená vodou. Příjemně prý po cestě čvachtala.
Další drobné příhody už zážitek s vytahováním boty z bažiny nepřekonaly a těch necelých čtrnáct kilometrů proběhlo přesně tak, jak si paní učitelka nalinkovala - tedy na pohodu.

level 5 completed

Vono to dycky strašně rychle uteče, pravila paní učitelka Lenka, voni jsou z těch prvňáků páťáci dřív, než se votočíte. A taky jo. Školní akademie je vždycky o loučení právě s těmi páťáky a letos to nebyli nějací páťáci, který jsem jenom znal a fotil. Letos to byli Matějovi páťáci.
Nuže bylo zpívání, tancování, hraní a hlavně bylo dívadlo. Mravoučné o těžké výchově v dnešní době počítačů a her počítačových. O tom, že ne každý pohádky zná, ale měl by je vyprávět, protože pohádky mají děti rády. Nu a tak se tři tatínkové - i Matěj byl jedním tatínkem právě v těch montérkách, co jsme si včera vypůjčili - jali vyprávět pohádky. A když je dovyprávěli a dozpívali a dotancovali, pochválili si, jak je to vlastně dobře, že je vyprávěli, jelikož se jim ta výchova povedla. Za odměnu dostali všichni kremroli a kakao, zamávali a byl konec.
Páťáci si to užívali, rodičové tleskali každou chvíli a nakonec dokonce velmi bouřlivě, což znamenalo, že se to povedlo.
Kupodivu i mně se povedlo nezkazit natáčení ani z jedné z kamer a fotografování asi taky dopadlo.
Nuže, teď vzhůru do světa. Na téhle báječné škole už hra skončila, jak se vtipně píše na tričkách, které páťáci dostali od paní učitelky Marcely:
Game over … level 5 completed.

zaspal jsem

… no jo, je to tak, zaspal jsem, jelikož jsem včera večeřel s Tomášem z kotlíku. Z čínskýho kotlíku, pochopitelně.

vydražila Matěje

Řád otrokářský lze nalézt už jen v učebnicích dějepisu. Je pochopitelně hanebné někoho jen tak prodat na trhu. Ovšem jsou případy, kdy se to pořád ještě děje. Zrovínka včera jsem byl svědkem toho, jak vlastní matka prodala svého vlastního syna.
Byli jsme totiž s mouveselouHaničkou a s Matějem na rodinném dni, kde by člověk čekal například nějakou tu kratochvíli, případně poučení a sem tam nějaký ten pamlsek. Toho všeho se v Chuchli pochopitelně dostávalo v míře přiměřené, ovšem byla tu ještě jedna okolnost a totiž ta, že pro obveselení ostatních byly draženy rozličné služby jako třeba svačiny na celý týden, či jeden den generálním ředitelem a podobně. A málaskaváHanička patří k těm, kdož by měli dát něco do placu, což učinila.
Dala do placu Matěje!
Dokonce ho nechala vydražit ve veřejné dražbě!
A jak to bývalo dobrým zvykem na slušném trhu s otroky, hned na úvod
Matěj předvedl, co umí, aby bylo jasné, že nebude dražen zajíc v pytli.
Logicky pak došlo k tomu, že si jedna slečna Matěje vydražila. Nevím přesně, co od toho očekává, ale položka byla dražena jako trénink s mistrem wushu. Naštěstí. Matěj s tím obchodem samozřejmě předem nadšeně souhlasil a krátkou exhibici si užil. Ostatně to nebude poprvé, co prodává své umění, jelikož už točil i reklamu, což ovšem je činnost ryze komerční. Tady se nechal prodat jen tak pro legraci a pro radost mamince.
A já si napříště musím dávat lepší pozor na mouvypečenouHaničku, aby nám ty děti nějak mazaně pod rukou neprodala, když to má teď tak pěkně nacvičený.

bez blesků

Dneska jsou na všechno příručky. Většinou internetové, ale starých dobrých papírových nijak zvlášť neubylo. Zdálo by se tedy, že příruček je na vybírání přehršel. Je to tak, ba několik přehršlí. Autoři se předhánějí a nabízejí zaručeně nejlepší způsob, jak tu či onu činnost vykonat a pokud je to příručka internetová, ještě bývají ohvězdičkováni podle užitečnosti. Máme tedy z čeho vybírat.
Pokud je bouřka, očekáváte liják, vichr, hromy, blesky a právě ty blesky jsou někdy zajímavé. Co je třeba vyfotit? Inu proč ne. Kdysi jsem si nějaké blesky fotil a vylezl z toho docela slušně sršící Nuselský most. Jenomže kde je tomu negativu konec?
Udělám si obrázek nový, až bude bouřka. Pro jistotu jsem se podíval, jestli se náhodou na technice zachycení blesků na citlivý materiál něco nezměnilo. Do příruček, pochopitelně. Nezměnilo. Jen snad místo citlivé vrstvy filmu se světlu nastavují citlivé vrstvy čipu. Takže pořád potřebujete něco, na co aparát pevně umístíte, tedy stativ, dálkovou spoušť dříve drátěnou, nyní kabelovou či bezdrátovou, aparát s širším objektivem a možností dlouhé expozice. Nu a to je všechno. Vlastně ještě něco. Trpělivost.
A tak stojíte a mačkáte dráťák a čekáte, že se vám do toho obrázku nějaké ty blesky chytí.
A to je právě ta potíž. Není bouřka jako bouřka. Ta včerejší sice blýskala a bouřila, ale blesky byly většinou schované v nízkých mracích a místo efektních klikyháků se jen rozsvítilo.
A to už příručky nepraví, že k focení blesků potřebujete nejvíc právě ty blesky. Protože když blesky nemáte, nic nevyfotíte.
A jste bez blesků.

Vesničko má středisková

Dnes tu nebudou žádný dlouhý řeči, poněvadž už za týden to vypukne,
tož se přijďte podívat, bude to zase vydařená taškařice:

Vesnicka_Pozvanka

4:33

Tak to mají děti za sebou. Útrapy cvičení jsou u konce a po všech těch protivenstvích se jim to hraní včera na dětském koncertě líbilo.
Ovšem všechno bylo nakonec jinak, jak je ostatně zvykem. Původně měly hrát s klavírním doprovodem, jenomže pak se ukázalo, že termín konání koliduje s jiným termínem, který už je předem dán a není ho možné změnit, čímž klavírní doprovod skončil dřív, než začal. Bylo tedy třeba změnit repertoár a najít vhodné skladbičky pro dvě flétny, což byl taky problém, protože not mají děti sice dost, ale pokaždé si na hodinu k paní profesorce nějaké z nich zapomenou, což vede k velice nepřehledné situaci. Ale i to jsme nakonec zvádli a Kačka s Matějem nacvičili čtyři skladbičky, které mohli předvést včera na koncertě.
Matěj se na chvilku stal i moderátorem, neboť si sepsal průvodní řeč a celé vystoupení i jednotlivé písničky uváděl. Tím mě překvapil nejvíc, protože to si sepsal opravdu úplně sám. Zřejmě to bude komediant, ale zatím to úspěšně tutlá. Kačka se po holčičím způsobu zase děsně styděla, avšak výsledek byl nakonec docela uspokojivý. I přesto, že se čtyři měsíce cvičení smrskly do čtyř minut hraní na koncertě. Přesněji řečeno, do čtyř minut třiceti tří vteřin.

dvě tlačítka

Jednoduché činnosti se zdají být nad slunce jasné a nepopletitelné. Samozřejmě, protože jsou jednoduché. Ovšem když potřebnujete něco "zapnout", použijete "vypínač". To je tak trochu nesoulad. Zapínat by se mělo zapínačem a vypínat vypínačem. Ale vžil se vypínač pro obojí činnost.
Když máte vypínače dva a jedním zapnete kamerku a druhým zapnete nahrávání, už by se vám to pletlo a tak jim říkáte tlačítko zapnutí přístroje a tlačítko spuštění nahrávání.
A nemáte vypínače, nýbrž tlačítka a zase vám to plete.
V pátek večer byla Noc kostelů. Tentokrát Kačka s Matějem zpívali i hráli a tudíž bylo třeba pořídit záznam. Pořizoval jsem a během zpěvu školního sboru jsem trénoval jemnou motoriku při používání tlačítka i vypínače. Pak začali hrát jednotliví hudebníci a i ty jsem nahrával a všechno šlo hladce zapnout i vypnout. Konečně když měli přijít Kačka a Matěj se mi podařilo poplést si tlačítka s vypínači.
Nejdřív jsem kamerku místo spuštění vypnul. Nic se neděje, času dost. Hned jsem jí zapnul, ostatně to mám nacvičený. A začal jsem nahrávat jejich vystoupení. Tedy myslel jsem si to až do chvíle, kdy jsem po produkci nahrávání vypnul.
Píplo to, což znamená začátek nahrávání. Pochopitelně: dvě tlačítka, dva stisky, pokud je kamera vypnutá. Jeden stisk, pokud už je zapnutá. Popletl jsem si stav zapnutá/vypnutá a stiskl jen jedno tlačítko, čímž jsem uvedl kameru pouze do stavu pohotovosti, nikoliv do stavu nahrávání.
Nu a bylo to. Všechno a všechny mám nahraný, jen svoje děti ne.
A jsem nahranej.

pro radost to bylo

Kdepak já bych se vyznal v tom, které hymna je ta správná. To mě jen Tomáš poprosil, jestli bych měl čas jí někde vyšťourat, že by v sobotu na závodech měla zaznít, když to budou závody s mezinárodní účastí, tedy že přijedou kamarádi až z Trnavy. Tedy jsem hledal a našel nějakou oficiální verzi ke stažení na jekémsi vládním serveru.
Dost mě překvapilo, v jekém je to stavu. Aniž bych se zabýval rozpočtovou politikou, mám jakés takés tušení, že tu a tam platím daně a zřejmě nebudu úplně sám a tedy asi nějaká ta koruna se možná přes všechna ta síta dle modelu "pro mě, pro mě, pro krále" přeci jen nakonec dostane do státní truhličky. A když už někdo vezme groš za zveřejnění takového docela významného státního symbolu jako je hymna, mohl by to pro veřejnost uložit v nějakém alespoň trochu důstojném formátu a ne v degradující mp3 kompresi. Ale to bych asi chtěl od státu moc.
Nuže tedy tuhletu Škroupovu písničku jsem si stáhnul, když už vláda napsala, že můžu a zadarmo, ale přeformátoval jsem jí pro širší použití (já vím, že jsem tím kvalitu nezvýšil, jen umožnil přehrání na obyčejné mechanice) a uložil na cédéčko, abychom jí na závodech mohli přehrát.
Jenomže to mě tak nějak neuspokojilo.
"Vždyť Matěj přeci dostal od Věrka hymnu upravenou pro flétničku a umí jí zahrát," vzpomněl jsem si. A ve čtvrtek večer jsem přinesl na trénink Matějovi noty i nástroj. Tomáše to potěšilo, nadchl se po ukázce pro věc, a Matěj poctivě v pátek ráno i odpoledne cvičil. A v sobotu měl premiéru. Vlastně měli premiéru. Tedy píseň Kde domov můj Františka Škroupa, ze které se stala Národní hymna se slovy Josefa Kajetána Tyla, zazněla v úpravě Věroslava Němce pro sopránovou flétnu v podání Matěje …. No zní to blbě, já vim, ale na vládním serveru by to takhle nějak určitě napsali.
Naštěstí nepíšu pro zmíněné stránky a tak si můžu napsat, že to Matějovi šlo, postavil všechny lidi do pozoru a když dohrál, spustil se obrovský potlesk, protože tohle nikdo nečekal. Soutěžící i diváci měli radost, chodili a chválili, Matěj měl radost, že mu to vyšlo, Tomáš byl pyšnej, že má nejen šampióna, ale i muzikanta v oddílu, Věrek měl radost, když jsem mu poslal poděkování a nahrávku, no a my jsme s moumilouHaničkou nepozorovaně zamáčkli slzičku. Tak, tak. Pro radost to hraní bylo.

stačí si vybrat

Události, jak známo, se šíří ve vlnách. To je nějakou dobu klid a pak to najednou začne o překot. Jako třeba tuhle sobotu. To je u nás chůze, běh i jízda Drsoň a Měkoň, ve Zvoli Zvolský běh, v Černíkách slet čarodějnic, v Ohrobci procházka a ekohrátky … to se prostě nedá stihnout najednou.
Nu a tak abychom nikoho neurazili, že nepřideme, nepůjdeme nikam. Máme totiž na programu už dávno jiný podnik.
Je to třetí
wushu festival, který z velké části organizuje Tomáš, tedy náš trenér a kamarád. Nuže tedy, pokud se vám nechce ani do lesa, ani na procházku, ani na slet čarodějnic, přijďte se podívat do pražské sokolovny v Riegrových sadech na Vinohradech. V sobotu dopoledne a odpoledne se bude soutěžit a večer bude exhibice wushu umění.
Na jednu sobotu je toho až až. Stačí si vybrat.

na těsto, na chleba, na rohlík, na ...

Závodit se dá v lecčems a protože děti rády závodí a kromě toho mě už dlouho Matěj přemlouvá, abychom šli na ryby, spojili jsme to dohromady.
V sobotu totiž byly ve Zvoli rybářské závody. Asi tak před měsícem Kačka spolu se třídou pomáhali skládat do rybníka přivezené ryby a teď se to zužitkovalo. Ne snad, že by si ty ryby někdo odnesl, to ne. Závodilo se systémem chyť a pusť.
My jsme ovšem nic nepustili, jelikož jsme nic nechytili, ale i tak jsme si to užili, i když byla po ránu děsná zima a Kačka s Matějem museli pro zahřátí obíhat rybník. Cestou kolem rybníka ještě nabrali od kamarádů rady, jak na to, ale stejně to nepomohlo. Tedy s těmi rybami. A to jsme udělali důkladnou přípravu. Měli jsme pruty, háčky, splávky, olůvka, vezírek, podběrák, peán, holinky, vlastnoručně uhňácaný těsto, no prostě měli jsme úplně všechno, jenom holt to štěstí ne.
Hned vedle nás chytal místní pan rybář. Nejen chytal, ale i chytil. Asi tak tři, čtyři ryby. Kačenka se ptala, na co prý chytá. Na rohlík, pravil pán a Kačce jeden dal, ať to taky zkusí. Zkusila a taky to nepomohlo. Chytali jsme na těsto, na chleba, na rohlík a stejně to bylo na prd. Nechytli jsme ani mřenku.
To ještě kousek vedle další rybáři zasekli vrbu. Pěkně až nahoře. Když pak vlasec vymotali z větví, pustili se do chytání vesele dál. Ale taky nic nechytli. Inu. Je to holt o tom štěstí. Do vody člověk nevidí.

na vlastní internet

Ve světě globální počítačové sítě je všechno propojeno se vším a tudíž nebude problém si zapnout české rádio třeba v Texasu.
Já ovšem včera v Texasu nebyl, byl jsem v Modřanech a tak jsem si to rádio pouštěl. Tedy Prahu 2 (dneska tomu říkají Dvojka a já to furt nemůžu skousnout). No a na tý Praze dvě zrovna povídali o denících. Jářku, sednu a napíšu o tom svém. Zastavil jsem tedy auto, vzal telefon a napsal mail panu moderátorovi. A ejhle, než jsem dojel domů, už jsem byl v éteru. A protože máme ten svět toho internetu a všechno se dá propojit se vším, hned, jak jsem přijel domů, jsem si ten záznam po tom internetu stáhnul a mám ho v archivu na důkaz, že se woleschko dostalo i do rozhlasu.
Tuhle to můžete slyšet na vlastní uši, totiž na vlastní internet.
Nu a kdybychom se do pondělka už nečetli ani neviděli, ani neslyšeli, tož přeju hezké svátky!

jarmark

Když si představím dílnu, je to místo vonící kolomazí, oplývající všelijakými stroji a nářadím, notně hlučné a neméně zašpiněné. Ráj pro kluky. Když se ovšem řekne dílna ve škole, lze jí popsat slovy téměř opačnými. Tedy žádné stroje, žádná kolomaz, strojek jen jeden a to takovej mrňavej lis, a hluk je tu jen z dětských hlásků. O klukovském ráji lze mluvit jen těžko. A přece: včera se takové školní dílny konaly, vlastně spíš takový Velikonoční jarmark. A mě ukecala paní učitelka Lenka, jestli bych prý uměl pomlázku … Inu, uměl. A mášikovnáHanička umí zdobit perníčky a Matěj umí dělat píšťalku z vrby a Kačka bude zdobit vajíčka s Lenkou. Nu a tak jsme šli včera dělat dětem Velikonoce.
Nastrojili jsme se do krojů, čímž jsme se stali velmi viditelnými, neboť, jak pravila Lenka: Já v tom chodim furt a mě si nikdo nevšimne, ale na vás každej civí. Já si od toho moc nesliboval, protože koho dnes zajímají velikonoční zvyky. A to jsem se spletl.
Zapadli jsme mezi všechny ty ostatní jarmarečnice okamžitě a najednou se odněkud vyrojila spousta dětí a nastal ten správnej jarmareční mumraj. Ani jsem si nestačil všimnout, jak je na tom mápilnáHanička a už jsme kolem sebe měl nějakých osm dětí a že prý by chtěly dělat tu pomlázku. Jářku od toho jsem tady, pojďme si nejdřív vybrat stejné proutky. Jenže mi nedošlo, že nejsem chobotnice. Každému jsem s tím jednotlivě pomáhat nemohl a tak jsme pletli hromadně. Někdo líp, někdo hůř. Děti odcházely, přicházely, někdo pletl, někdo upletl, někdo se do toho už dál nechtěl plést.
Matěj ťukal do píšťalky, mápilnáHanička nestačila pomáhat malým perníkářům při zdobení a Kačka obcházela ostatní a jediná z nás zjišťovala, co se děje vedle. Byl to takovej frmol, že jsme si ani nevšimli, že jsme o hodinu přetáhli. Perníčky byly rozebrány a ozdobeny a snědeny, já jsem jakživo neuplet najednou tolik pomlázek (tedy pletly děti, já jen pomáhal) a Matějovi se nakonec i přes hodně suché větičky podařilo jednu pískající píšťalku udělat. Kačka dostala ručně dělané srdíčko a začali jsme ten jarmark balit.
Uf, … ale povedlo se to.

sklíčka, medaile, pentličky

Události se šíří v nerovnoměrných shlucích, tedy přesněji řečeno jsou období, kdy se skoro nic neděje a pak najednou prásk a začnou se dít věci všechny najednou. Kdo tohle řídí, to těžko říct. Kdyby bylo na mě, nechal bych děje, ať se dějou furt a rovnoměrně. Takhle se to dá sotva stihnout, natož pak zapsat.
Však posuďte sami.
V pátek jsme tu měli zatmění Slunce a přímý přenos z něj (nyní záznam v předchozím zápisu), hnedle po zatmění nastalo jaro, což ocenili především hosté naší zahrádky a mápracovitáHanička. Tedy opeřenci, kteří málem převrhli krmítko, když se tam snažili vecpat a nacpat se všichni z okolí a máveseláHanička, která v sobotu ostříhala, co se dalo. Rozumějme tím stromky a keře, pochopitelně.
Já byl s Kačkou a Matějem naopak celý den v Kuřimi, kde se konaly letošní první závody Juniorské ligy wushu. To nám zabralo celý den a taktak jsme se stihli v neděli ráno připravit na vynášení Mořeny. Děti si nacvičily jednu, dvě písničky na flétničky a honem ke škole. Letos se Mořena vyvážela. Měla to tentokrát v luksusní ekvipáži na žebřiňáčku, aby se s ní nemusel nikdo tahat, jako v minulosti.
Hrálo se, zpívalo se a oslavovalo se jaro, které letos přišlo jako každý rok a odháněla se zima, která byla tentokrát komfortně odvezena, avšak ke spálení a utopení došlo, s tím se nedá nic dělat, to je potřeba. Zpátky jsme přivezli břízku s pentličkami, kterážto bude zasazena a pěstována na památku před školou.
Nu a to už bylo po poledni, takže jsme tak tak stihli oběd. Já pak uspořádal fotky, a to už byl skoro čas na večerní pohádku …
Z víkendu nám tentokrát zbyla spousta sklíček, medailí, pentliček, fotek a hlavně jarních zážitků.
Inu: jaro je tu, teď už se to nezastaví.

zatmění Slunce

Už čoudíte na sklíčko? Ještě ne? Tak čuďte, čuďte, poněvadž začouzený sklíčko budete v pátek potřebovat, jelikož nastane zatmění Slunce. Sice ne úplné, to byste se museli jet podívat někam na Faerské ostrovy či Špicberky, ale jenom ze tří čtvrtin. I tak to na podívanou stačí.
Tuhle dole v textu jsou odkazy, kde najdete všechny informace kolem, i to, kde si pořídit sklíčka, či brýle. Tak teď už si jenom přát, aby nebylo zataženo, nýbrž jasno. Aby bylo na co koukat.
A kdyby se vám nepodařilo včas vočoudit sklíčko, tady je
záznam mého pokusu o přímý přenos z částečného zatmění Slunce. Ve čtvrtek budu ověřovat, zda je kamerka dobře nastavená a v pátek po deváté hodině dopoledne to vypukne - tedy pokud nespadne server a kamerový software, což se stává dost často.
Tak hezkou podívanou!
odkazy:
astro.cz
planetárium
idnes.cz

na prkně

Letos jsme měli jarní prázdniny poslední, tedy alespoň mi to tak připadlo, protože v Jizerkách už kvetly sněženky a to i v blízkosti sjezdovek, tedy tam, kde nebylo uměle nasněženo. Naopak tam, kde nasněženo bylo, se jezdilo.
My, co to neumíme, jsme jezdili na lyžích a mášikovnáHanička s Matějem na prkně. On totiž Matěj nedal jinak, než že se musí letos na prkně naučit, protože každej už to umí (!). No, každej, já teda viděl na svahu víc lyžařů, než prknařů, ale je třeba přiznat, že prknařům to šlo. A Matějovi taky. Za hodinku už uměl základy a když si dal druhý den ještě jednu hodinu s instruktorem, už točil na sněhu hodiny.
Když jsem se ho pak ptal, co je lepší, nazaváhal a odvětil, že prkno. Ale proč je prkno lepší, to jaksi nevěděl. Prostě si to prý víc užije. Tak já nevím. Že bych to taky zkusil? Ale ne, já zůstanu u tradičních technologií, jsa konzervativním lyžníkem samoukem.
Nu ale prázdniny se vydařily, byť to bylo "jenom" v Jizerkách. Ono, jak se ukazuje, už i u nás vyrostlo dost sedačkových lanovek a člověk se nemusí nutně vláčet se ztuhlými nohami do kopce na kotvě či na talíři. Snad jen ty služby. Někde byly výtečné, jinde …. no, chtělo by to ještě žďabec přidat.
Ovšem na Pasekách měli vynikající borůvkový knedlíky a obrovský malovaný hrnky s čajem! A ty cedulky …
však posuďte sami.

první koncert

Protože jsme to Kačce neřekli, v tom napětí jí to ani nenapadlo. Tedy to, že by se měla po produkci poklonit a obecenstvu se poděkovat. Ale jinak to zvládla na jedničku. Matěj pochopitelně taky a ten i s tou hlubokou poklonou na konec.
On byl totiž včera koncert.
No, koncert. To je totiž tak: Máme báječnou školu a kousek od té školy vyrostl před rokem zbrusu nový dům. Za starších časů by se řeklo kulturák, dnes se říká polyfunkční dům. Takový dům obsahuje školní družinu, knihovnu, lékařskou ordinaci a sál, kde se právě odehrávají všeljiaká představení, přednášky, promítají se tam filmy (už jsme tam byli na pohádce) - inu probíhá tam kultura. Tedy kulurák. Ale protože nejen kulturou živ je člověk, je to dům polyfunkční. Ono to taky zní líp.
Dům má v péči obec (pochopitelně, když si ho postavila) a správcuje ho paní Humlová. Ta se stará o to, aby tam ta kultura žila. A tak včera uspořádala dětský koncert z vlastních zdrojů. Přišly zahrát a zazpívat děti ze vsi i přespolní (my jsme ti přespolní).
Já byl nejdřív proti, protože termín koncertu kolidoval s tréninkem wushu a děti mají před závody. Ale vzhledem k tomu, že se bude trénovat i v sobotu, přiznal jsem, že být proti tomuhle koncertu je hloupost a tak jsem jí napravil. Požádal jsem o zařazení Kačky i Matěje do programu už proto, že se na to těšili a oba si to nacvičovali. Paní Humlová je laskavá paní a samozřejmě děti do programu přidala.
Nu a tak Kačka s Matějem poprvé veřejně předvedli, co se u paní profesorky učí. Myslím, že jim to šlo a radost jsme s moumilouHaničkou měli samozřejmě obrovskou. Každý zahrál tři skladby, Kačka to vzala jako cvičení a prostě si sbalila noty a v potlesku odešla z podia, zatím co Matěj se poděkoval a kromě těch not sbalil i pultík, což bylo též odměněno pochavalou a vyjádřením, že je z domova jistě dobře veden a je zvyklý si po sobě vždycky všechno uklidit. To mu došlo a pultík zase vrátil (přesto, že je Kačky), aby ho mohli použít i další umělci. Čímž byla situace zachráněna a koncert mohl pokračovat dál.
Za provedené skladby pak děti dostali zaplaceno čokoládovou medailí, což je dnes běžně přijímané platidlo.
Odměna byla sladká a ten pocit z prvního koncertu - ten byl ještě sladší.

zase se vydařila

Kdo pozdě chodí, … a však to znáte. Abychom tedy nebyli škodní, vydali jsme se na Matějskou hned po jejím letošním otevření. Už jsme tu dlouho nebyli a jen mě napadlo, že půjdeme, děti se nemohly dočkat. Nu a v sobotu se dočkaly.
Tedy není tu nic nového pod sluncem. Jen toho rámusu máme pocit, že je čím dál víc. A to právě patří k tomu kouzlu Matějské pouti. Hned u vchodu střelnice, pak oříšky a mandle, nečež šup do nafukovací koule a na vodu, pak autíčka, po autíčkách trdelník, pak zase střelnice, potom horská dráha, nečež házení míčky a vyhraní plašáci, pak střílení lukem a jako útěcha had, koláče, zase prařené mandle, vyražení pamětních mincí, další trdelník, tureckej med … no co vám budu povídat, bylo nám špatně, plyšáků měly děti náruč, my s moumilouHaničkou jsme reptali, že je to lumpárna, takhle nás ošidit, když jsme měli všechny šípy ve středu, ale balónky jsou tak malé a tlusté, že se po nich šípy smeknou, Matěj zkoušel, jestli ten medvěd-pilot má sundavací bundu a přilbu, Kačka se muckala se žirafou, pak s oslíkem a pak s medvídkem a pak zase od začátku; všechny růže, které děti vystřílely dostala mášikovnáHanička a ta si navíc sama vystřelila tu největší, Kačka trefila všechny válečky, Matěj je shodil na tři rány, na té horské dráze jsme vřískali ostošest, ve staročeské střelnici jsme vystříleli, co se dalo a … a máte pocit, že to píšu o překot? No pochopitelně, vždyť se to taky o překot odehrávalo.
Po třech hodinách už jsme toho měli dost a jelo se domů. A když jsem měl večer na něco chuť, vzpomněl jsem si na ten tureckej med, co jsem si tam u stánku koupil. Snědl jsem a výsledek se rázem dostavil. Bylo mi z něj zle a tak jsem to musel zapít něčím pořádným, čímž jsem měl důvod dát si něco skutečně dobrého z vlastních zásob. Nu, hned se mi udělalo líp a tak se dá říct, že ta Matějská se po letech zase vydařila.

Kouzelná flétna

Druhé podání je příležitostí napravit to, co se v prvním nepovedlo. V našem případě šlo nikoliv o sport, nýbrž o kulturu. Lépe řečeno o operu a úplně správně řečeno o zpěvohru, tedy singspiele. Tu první operu jsme před dvěma lety viděli v Národním a jak již bylo psáno, byla to sice pohádka, ale tak nějak nás to neoslovilo, byť se o to snažili Čert s Káčou. Snažili se však moc dlouho a ta snaha vedla akorát k zívání.
Letos jsem si řekl, že se pokusím divadelní reputaci napravit ve Stavovském. Wolfgang Amadeus by měl být zárukou dobré muziky, dalo by se říct pěkných písniček, pokud by se jednalo o současné dílo. Ale protože je to dílo bezmála dvěstě dvacet pět let staré, nemluví se o písničkách, ale o áriích. Ale stejně jsou to hezký písničky. Nu a nové nastudování Mozartovy Kouzelné flétny slibovalo opulentní zážitek, neboť velkým vzorem mělo být Formanovo filmové zpracování Amadea. Jen jsem o tom tedy zaslechl zmínku, už jsem běžel do pokladny pro lístky. A udělal jsem dobře.
Přesto, že se na toto uvedení Mozartovy zpěvohry snesla dost nepříznivá kritika, všechno bylo jinak. Oni totiž páni a paní kritici zřejmě žijí ve svém světě umění, jenž má sloužit především umění. Dokážu si představit, že by pěli chválu na provedení, kde by třeba Papageno seděl na chromované ptačí kleci a místo zvonkohry držel chytrej telefon s příslušným vyzváněním dle Mozarta. Chápu, že takovéto provedení by bylo jistě současné a bylo by vynášeno jako výrazný autorský počin mladého nadějného režiséra. Nic z toho se ovšem naštěstí na jevišti neodehrávalo.
Od začátku do konce jsme se skvěle bavili. Myslím, že i sám Amadeus (jehož postava provází diváka celým dějem) by byl nadšen. Kostýmy, dekorace, rekvizity, všechno v překypujícím koncertě ve skvělém souladu s hudbou. Královna noci sklízela málem ovace ve stoje, stejně jako Papageno či Pamina.
Protože jsem už čtrnáct dní děti připravoval pouštěním úryvků, užívaly si jim už známé písničky a když Papageno zavolal zvonkohrou Papagenu a spustili papapapapa …, zatahala mě Kačka nadšeně za rukáv, jako to že je to ono, na co se těšila, a málem si notovala s nimi.
Tleskali jsme jako o život a ani nám nepřišlo, že jsme byli v divadle celé tři hodiny.
Inu, druhé podání se vydařilo a pánům kritikům vzkazuji: jděte i s těmi s vašimi moudry k šípku, nám se to líbilo!

Podivuhodné cesty Julese Verna

Starý pán pravil, že je Jules Verne a že chce vidět Lunu. Dalo se mu to věřit, přesto, že to bylo na divadle a to dokonce v Laterně Magice.
Onehdá mě totiž zaujalo, že se chystá premiéra Podivuhodných cest Julese Verna a hned jsem koupil lístky, protože verneovky, to já rád. A konec konců, děti taky, i když je k tomu musím skrz jinou zábavu trochu postrkovat. Nu tak jsem je tedy postrčil i do Laterny.
Naštěstí nechodíme do divadla denně, takže to byl trochu svátek a Kačenka se už čtrnáct dní nemohla dočkat. V sobotu se dočkala. Já jsem byl také celý natěšený, jenomže u toho bohužel zůstalo. Panu Verneovi se dalo věřit, že by chtěl vidět víc a já bych byl býval taky rád viděl víc. Poučen komentáři a rozhovory, nečekal jsem nic, co z Verna znám. Ale nečekal jsem, že neuvidím z Verna vůbec nic. A to jsme seděli ve druhé řadě uprostřed.
Ne snad, že by se představení nekonalo, ale Podivuhodné cesty se nekonaly.
Verneovky nabízejí obrovské množství nápadů, hemží se to v nich scénami, dobrodružstvím, všelijakámi krajinami zemskými i nezemskými, jsou v nich vynálezy, stroje ušlechtilé i stroje padouchů - a téměř nic z toho se na jevišti Laterny Magiky nekonalo. Ano, tu a tam se objevilo něco, co se dalo do Verneovky zařadit, ale jeden Nautilus to nevytrhne. Místo pana Verna, kterému jedinénu jsem věřil, je hlavní postavou magor, kterej v kostýmu Eda Wooda režíruje film o kterém si troufá tvrdit, že je to Verneův Tajuplný ostrov. Není! Pochopitelně, když máte nekonečnou fantazii, jste bezbřeze shovívaví a Tajuplný ostrov jste četli, dokážete někde v pozadí najít zbytky náznaků tohohle příběhu. Jenomže to pak není divadlo, ale detektivní pátrání.
Takže se vlastně ani nedivíte, když nakonec starého pána trefí šlak. On to tedy asi pan režisér tak nezamýšlel, ale já to vidím tak, že se mu pod tíhou hovadin na konci představení postava pana Verna zhroutila. A já s ní.

před použitím vyluštit

Vynálezy lidský by měly lidstvu sloužit ku prospěchu, což sice slouží, ale ne úplně vždycky. Možná je víc těch neprospívajích ani lidstvu, ani jeho zdraví. Zrovna včera jsem se jal použít jeden z nich, svým původem ku prospěchu zdraví člověčenstva určený.
Stopangin. "Jakej je tohle vynález, dyť to má každej v lékárničce a stříká si s tím do krku, aby vystříkal ty bacily?", budete se ptát. A budete mít pravdu. Nic na tom není. Tedy skoro nic. On totiž někdo vynalézal a ten aparátek vylepšil.
Původně to je nádobka s ventilkem, na který se nasadí rozprašovač s dlouhou trubičkou. Tak dlouhou, aby dosáhla až na krční mandle a tam teprve rozprašovala obsah nádobky. Všichni vědí. No jo, ale já včera rozbalil nově vynalezenej patent. Tedy ten rozprašovač. Vyndám to z pytlíku a koukám na to. Nezdá se mi to. Je to jiný, než bejvalo. Ta fajfka je tak nějek jinak zalomená. Na první pohled mi to nesedí. Ale nešť, třeba se mi to jen zdá. A nezdá se mi to. Nasadill jsem to na lahvičku a zdání se ukázalo nebýt zdáním, ale skutečností. Trubička po nasazení rozprašovače na nádobku směřovala podél nádobky, nikoliv kolmo k ní.
Začal jsem přemýšlet o nějakém vynálezci se smyslem pro humor, kterej vymyslel a uvedl do života něco jako úspornej hrnek s uchem vevnitř hrnku. Jediná cesta, jak nastříkat rozok do krku se zdála býti ta, že si celou nádobku narvu do krku a až tam bude, zvenku zatlačím a pak se mechanismus spustí a vystříkne roztok na kýžená místa.
To je přece hovadina. Tohle musel někdo poplést, to přece nemůžou prodávat v tomhle stavu. Zalomcoval jsem trubičkou rozprašovače a vona se pohnula.
Ha! Tady je ten pes zakopanej!
Veden správným směrem, otočil jsem trubičkou o devadesát stupňů a rázem se ocitla ve správné poloze, tedy kolmo k ose nádobky.
Heuréka! Nyní lze rozpračovat do sytosti směrem, kterým to bude prospěšné.
Ovšem pořád mi není úplně jasné, co tenhle vynález zjednodušil a vylepšil. Jediné, co mě napadá, je tříbení technicky založené mysli a dobré nálady při luštění tohohle hlavolamu před jeho použitím.
Nyní bude na obalech psáno: před použitím vyluštit!

šedesát jedna

Ztrácení je procesem přirozeným už jenom proto, aby byla zachována rovnováha ztraceného a nalezeného a taky proto, aby měl být z čeho živen ekonomický růst. Přesto, že ztrácíme pořád něco, ztrácet se bojíme. Tedy přesněji řečeno někomu je to nepříjemné, jiný to neřeší. Například Matěj už během jednoho roku ztratil tři bundy, jednu čepici a nějak mu to nepřijde. Já jsem předevčírem ztratil futrál s doklady, kartami (nikoliv mariášovými, ale platebními) a docela mi to přišlo. Přišlo mi to jako … no, nebudeme si tu hrát na slušňáky, slušná a spisovná slova mě právě nějak nenapadala. Nu a tak jsem se snažil přijít na to, kde jsem to pouzdro mohl ztratit.
Obzlášť zajímavé na tom bylo to, že jsem ztrátu objevil až při návratu z Děčína, když jsem potřeboval natankovat, což je sice snadné, ale méně snadné už je zaplatit, když nemáte ty správný platební naástroje. Tož jsem nenatankoval. Štěstí při mě stálo a ručička palivoměru třikrát obtočená kolem zarážky měla pořád ještě nějakou tu rezervu a auto dojelo domů, kde jsem začal hledat. Nic jsem nenašel a vzpomínal dál, protože pouzdro nebylo nikde ve spěchu ani náhodně položené.
Měl jsem smluvenou další schůzku, kterou jsem sice mohl odložit, ale to by se na mě pak v půjčovně dívali skrz prsty a příští rok by mi nic tak ochotně na Masopust nepůjčili. Tož šup do auta bez dokladů a bez benzínu, vrátit kostýmy a … a po cestě plné beznadějných úvah o konci světa mě napadlo že by snad …
Vrátil jsem se zpět domů a šel za poslední nadějí. A vono jo. Von ten futrál vypad' z kapsy pověšených kalhot do takového prostoru, kam není vidět. Byl tam a čekal na mě, až si vzpomenu.
Bylo vyhráno, vzpomněl jsem si, sebral pouzdro a zamířil k pumpě. Benzínové, pochopitelně. A bylo to pořád v pohodě. Nádrž má mít podle papírů nějakých padesát sedm litrů. Natakoval jsem šedesát jedna a zdálo se, že by to bývalo pořád ještě pár kilometrů ujelo.
No tak, žádná katastrofa, chce to jen ztrácet s rozvahou. Vono se to nakonec dycky někde najde. Už jenom proto, aby zůstala zachovaná ta rovnováha.

pro kočku

Hromadu stránek už jsem popsal popisováním 3D tiskárny, jejího provozu a lapálií s ním spojených. Lapálií už bylo dost, teď je načase něco vytisknout.
No jo, ale co? To je ta potíž. Právě to, že ta tiskárna je vlastně k ničemu, tedy přesněji řečeno, že je to hračka a hodí se pouze k tisku neužitečných věcí, o které by člověk jinak vůbec okem nezavadil.
Nu ano, jsou tiskárny průmyslové stokrát dražší a tisknou stokrát lépe, ale - jaksi to samé. Tedy modely, prototypy, unikáty, vzory.
Není to tak, že byste přišli do krámu a řekli: "Prosimich, potřebuju půl kila hřebíků."
A hokynář by zvesela pravil: "Maj štěstí, vašnosti, právě sou čerstvě vytisknutý. Ráčej posečkat, hnedle jim jich půl kila navážim a tuhle maj eště přívažek, ať sou s náma spokojený."
Opak je pravdou.
Musíte vymejšlet, co vlastně vytisknout, aby to mělo alespoň žďabec smyslu.
Nu a teď přijde ta očekávaná pointa: Přišel jsem na to, že můžu vytisknout něco užitečnýho.
Kočeni mají dva záchody a jejich poklopy se zavírají takovými klapkami a ty klapky jsou na takovejch titěrnejch kolíčkách, co se snadno uloměj. Plast klapek a plat k tisku jsou si velice podobné. Nic nebránilo tomu ty kolíčky vytisknout, což jsem učinil. Trefil jsem se, kolíčky pasovaly, hned jsem je přilepil ke klapkám a klapky zase fungují, jak mají.
Zdálo by se, že se tiskárna konečně dočkala úcty a naplnění účelu. Ba ne. Je to jen zdání. Úplně by stačilo tam přilepit třeba kolíček dřevěnej nebo kus plastový tyčky od lízátka. Cena by byla desettisíckrát menší.
I nešť, takhle si můžu alespoň namlouvat, že ten aparátek přeci jen má své využití.
Byť by to bylo pro kočku. Totiž pro kočkeny.

loutkový režim ve Zvoli

Koza nechyběla, tedy ta na kárce, která s námi jezdí každý Masopust. Chyběla Kačka s moumilouHaničkou, které obě ležely v posteli, poněvadž to zrovna tak nešikovně vyšlo a tu virózu, co se tu plíží kolem, dostaly ausgerechnet před Masopustem. Tak jsme to s Matějem zachraňovali alespoň za mužskou část naší rodiny.
Ovšem vyzbrojili jsme se na to pořádně. Matěj šel za ninju a já za … no já ani nevím, za co jsem to šel, ale malé děti se toho bály a dospělí mě těžko poznávali. Však si s tím dala málaskaváHanička spoustu práce. Trvalo jí dobře hodinu,
než mě namalovala. Vzor jsme si vzali z masky čínské opery a mášikovnáHanička to drobně zjednodušila. Výsledek byl nadmíru uspokojivý, pro děti předškolního věku až děsivý.
Tož jsme šli před školu děsit, což bylo venkoncem docela zbytečné, protože tam už bylo děsů dost.
Po desáté začalo dívadlo. Tentokrát pimprlové a obzvlášť veselé, loutkoví herci a loutkoherci (pozor, to není totéž!) sklízeli potlesk na otevřené scéně a přesto, že to byl příběh děsuplný, smály se i ty nejmenší děti.
Poté byl vodícími lany připoután k vodiči i sám pan starosta, čímž byl ve Zvoli jednak nastolen loutkový režim a jednak bylo nám, maškarám, povoleno si zařádit, což jsme poctivě provedli.
Veselo bylo a nakonec střelený medvěd byl na úplný konec dle tradice vzkřísen čistými pannami. Masopustní veselí skončilo a masopust teď potrvá až do Velikonoc, kdy se to zase pořádně oslaví s pomlázkami a třeba už přijde i jaro.
A pro dnešek ještě tuhle jedna
pohlednice s maškarami u rybníka.

kdyby bylo potřeba zalejvat

V létě se na půdě schovávají například lyže a sáňky, zatím co v zimě patří k odloženým předmětům třeba konev. Ano, i v zimě by se mělo, pokud je mírná a suchá, občas zalévat, ale není to nijak běžným zvykem, spíš vyjímkou. Konev se tedy schová do kůlny, aby byla případně po ruce, kdyby jí ruka potřebovala.
Včera jsem se vydal konev hledat. Máme dvě. Jedna byla v kůlně, ale stalo se mi záhadou, proč nemůžu najít tu druhou. Právě ta druhá bývala v pohotovostní poloze hned u vodovodního kohoutku. V zimě tam pochopitelně není, poněvadž se čeká, že kohoutek zamrzne, případně, že bude šetrným hospodářem před zamrznutím odpojen a vypuštěn (což už roky nedělám, neboť se ukázalo, že to není nezbytné). A právě na tom místě pod tím koutkem bývá nachystaná ta konev. V létě. V zimě jí uklízím. Někdy.
Teď nebyla ani pod kohoutkem, ani v kůlně, prostě nebyla. Prošel jsem zahradu, jestli se konev náhodou nezatoulala někam pod strom či za keř. Kdepak. Nikam se nezaběhla. Kde tedy může bejt?
"No tys' jí někam uklízel," pravila na dotaz mápořádnáHanička.
"No jo, ale kdy? A kam?"
Zase jsme u toho uklízení, které způsobuje ztrátu předmětů až do doby úklidu obývajících jedno obvyklé místo. V tomto případě pod kohoutkem. Po pečlivém uklizení se ztratí. Zmizela i konev.
Použil jsem tedy tu konev, co byla uložená na obvyklém místě v kůlně. Ale klidného mě to nenechalo. Konev není špendlík. Ta prostě nemůže jen tak zapadnout mezi dlažební kostky nebo do trávy.
A pak jsem jí našel. Byla uložená pod kohoutkem. Ovšem v komoře. Aby byla po ruce, kdyby jí někdo i v zimě potřeboval. Jenomže teď už jsem jí nepotřeboval. Teď už jsem použil tu z té kůlny.
Teda koho napadlo postavit konev do komory? Dyť tam jakživo nebyla.
No jo, to byl asi můj nápad. V rámci přípravy na zimu. Kdyby bylo potřeba zalejvat …

pozor na medvěda

Tuhle čtu: 10. února - O svaté Školastice navleč si rukavice.
Pranostika je zajímavá především tím jménem. Častěji se píše Scholastika. Ať tak či tak, mělo by mrznout i když je prý Školastika považována za ochránkyni proti bleskům a dešťům. Nu a nemrzne. Mráz byl naopak minulý týden a vrcholil v sobotu, kdy jsme tu měli nějakých 10°C pod nulou. Teď už je ale zase teplo a blátivo.
To, co mě na té pranostice zaujalo, je, že v roce 1929 byla k datu následujícího dne, tedy 11. února, naměřena zatím nepřekonaná mejnižší teplota -41,2°C (některé prameny uvádějí dokonce o stupínek méně, tedy -42,2°C).
Naštěstí nám zatím dnes takové mrazy nehrozí a nemusíme se bát, že na svatého Valentýna zamrzne i kolo mlýna. To bude 14tého.
A protože se mrazu nemusíme bát, dáme si právě
v sobotu 14. února ve Zvoli Masopust.
Tož přijďte v maskách, před desátou u školy to vypukne a začne každoroční masopustní rej - a pozor na medvěda!

Masopust_2015

jako po másle

Když to všechno jde jako po másle, jest míti se na pozoru. Toť letitá, ovšem nepřenositelná zkušenost. Tedy nepřenositelná ani sama na sebe, jelikož nejsou vždy všechny příhody těm zkušenostem podobné. Máte-li tiskárnu a ta tiskne, můžete si být jisti, že nebude tisknout dlouho. Méte-li 3D tiskárnu, jistota je trojnásob větší.
Abych tu nechodil zbytečně kolem horké kaše, vlastně kolem horké tiskové podložky: jen jsem přinesl nový tiskový materiál, poněvadž ten startovní už došel, něco se pokazilo. Jenomže co? Ono to tisklo, ale na můj vkus v příliš mnoha rozměrech. Tisk se jaksi posouval v rovině x-y, abych byl přesný. To je jako když nakrájíte jabko na kolečka a pak se vám ho nepodaří dát zpátky do původního tvaru. Nějaká ta kolečka vyčuhují tu v jednom, tu v jiném patře. Prostě se u toho tisku rozjížděly jednotlivé vrstvy a já nemoh' přijít na to proč.
Tiskárna má mnoho součástí. Vytypoval jsem, které by mohly způsobovat posouvání rovin tisku a pustil jsem se do diagnostiky a opravy. Utáhl jsem šrouby na krokových motorech, protože se zdály být volné, napnul jsem ozubené řemeny, jelikož ty byly volné taky. Pak jsem to všechno zase znovu rozdělal a řemeny vyndal, protože to nepomohlo. Zkoumal jsem rovnoběžnost rovnoběžných vodících tyčí a vodorovnost vodorovných ploch. Zkoumal jsem kde co. Pořád to nefungovalo. Ba co víc: zhoršovalo se to.
Po nějaké době jsem přišel na to, že vodící tyče osy x brání zpětnému posunu vozíku. Tedy znovu ta rovnoběžnost … Rovnoběžky se, jak známo, protínají v nekonečnu a mně už to taky připadalo nekonečný. Prostě to nefungovalo. Ten pojezd při návratu v ložiskách drhnul a drhnul a …
… a vlastně proč takový ložisko drhne?
Protože je málo namazaný? No jo! Vono nebylo namazaný! Ani jedno z těch čtyřech. Nastříkal jsem do nich olej a tím pomazáním nastal zázrak pohybu.
Okamžitě to začalo jezdit, jak mělo. Tedy jako po másle.
Taková maličkost! Stačilo to jenom namazat. Ani nebyl potřeba 3D olej. Stačil obyčejnej.

duši neduši

Tedy, že bych věřil na duchy, to nemůžu říct. Někdy si ale říkám, čím by to jiným mohlo být, než zásahem z nadpřirozena.
Zrovna včera. Tisknu takovej labyrint v kostce. Ano, na té 3D tiskárně, co jsem tu o ní začátkem roku často psal.
Tisk probíhá bez problému, je to kostka velká, nějakých 5 x 5 centimetrů, prožraná jak ementál. Měla by se v ní schovat kulička, záhadně mizet a záhadně se objevovat. Taková hračka - přesně, jak vyplývá z určení té tiskárny.
Nu a tisk má probíhat asi tak tři hodiny. Tak to tiskne a tiskne a tiskne. A najednou se to zastaví. Ve dvou třetinách tisku se to zastaví a nic. Pokusy oživit tisk nefungují, všechny zásahy, na které přijdu, nepomáhají. Prostě konečná. Přejdu k drsnější metodě a zjistím, že tiskárna prostě přestala odpovídat během tisku. Nereaguje, je odpojená.
Jenomže jak se mohla odpojit? Byl jsem zrovna u toho, když to přestalo tisknout. Jedinou změnu, kterou jsem udělal, bylo, že jsem zhasnul stolní lampu. Jinak nic. Světlo přestalo svítit a tiskárna se odpojila. Počítač jí neviděl, zřejmě proto, že jsem zhasnul to světlo. Jinak si to nedovedu vysvětlit.
Ještě snad ty duchové, že by nějakou nekalou kejklí zasáhli ze čtvrtého do třetího rozměru, aby mi pokazili radost z diravé kostky. Ale já se nedám. Koupím si zásobu tiskové struny a tu kostku si vytisknu. Duši neduši.
Stejně na ně nevěřím.

bez drátů

Jak říkal docent Chocholoušek: stává se to maximálně třikrát za deset let. V mém případě si nepamatuju, že by se něco podobného přihodilo, což však neznamené, že je to nemožné.
Tedy jde o připojení k síti. Vedou nám sem dráty. Ovšem už léta se ptám spolu s Járou Cimrmanem, zda by to nešlo bez drátů. Ony ty dráty jsou věčně ucpané a prošťouchnout je bývá někdy potíž. Moje kverulování vedlo kolegu k tomu, aby mi doporučil právě onu cestu bez drátů. S provozovatelem oné vzdušné sítě jsme se po vyjasnění mého základního požadavku, tedy služby bez závazku, dohodli velice rychle a já včera přinesl bílou krabičku naladěnou na příjem vzduchem. S mládencem, který měl službu jsme v prodejně probrali všechno mé nastavení, ujistili jsme se, že on ví, o co jde, že já vím, co dělám a tudíž jsem se hned doma pustil do zprovoznění, které je, mimochodem, otázkou propojení dvou, slovy dvou, drátů a jedné zásuvky k napájení. Ovšem musí se vědět jak a mít to všechno nachystané. Což jsem měl.
A teď co se nestalo: nic!
Přesněji řečeno: všechno jsem propojil po předchozím odpojení, původní směrovač jsem vyřadil ze sítě, počítače připojil, jak mají být, všechno běželo, na síti jsem všechno viděl a ono nic! Tedy žádné internetové připojení! Vzal jsem to ještě jednou a furt nic. Tedy jsem zavolal mládenci. Spolu jsme zkontrolovali po telefonu, že je všechno zapojeno správně, on viděl zapojená zařízení, já viděl zapojená zařízení - a nic!
Chvilku jsme zkoumali, jak jsme na tom s adresováním, ale bylo správně. A pak to přišlo:
"Aha, tady kolega při nastavování zapomněl nastavit překlad adres. Tak už to je, mělo by vám to běžet."
"Jo, běží to. Děkuju za pomoc."
"Není zač a omlouvám se za kolegu."
Tak tohle se mi opravdu nestává, ani snad jednou za těch Chocholouškových deset let. Že bych já měl všechno v pořádku a na druhé straně že by něco zapomněli. A ještě aby byli tak slušná firma, aby se omluvili.
Ale nemožné to není. A především: od včera už to jde bez drátů, milý Marconi!

chce to větší paměť

Znáte tu o té slepičce a kohoutkovi, že jo? Mám podobnou. O windows a upgradu paměti.
Máme doma takovej starej notebook, může mu bejt přes deset let, v době svého mládí to byl švihák, teď už dosloužil, je v regálu a občas ho oprášíme k nějaké práci, která nejde jinak, než na windows. A minulý týden zkolaboval. Zřejmě jsem mu naložil víc, než unes. Konzultoval jsem to s odborníkem, jenž mi poradil, že by to mohlo bejt pamětí. Tu jsem obstaral a myslel si, že mám vyhráno. Chyba lávky!
Aby bylo jasno, nevybral jsem paměť náhodně. Konzultoval jsem její výběr se specifikací počítače, podrobně jsem prohlédl tu která je nainstalována, probral jsem to s pánem na technické pomoci po telefonu, našel jsem stejný typ co do označení a taktování a CL parametru a teprve pak jsem jí koupil.
No a nic. Všechno sedí, ale počítač tu paměť nebere. Všemi různými resuscitačními procesy se mi podařilo toho staříka nakonec rozdýchat, vyčistit, odplevilit, defragmentovat a spustit se starou pamětí. Rozchodil to, nechal si zkontrolovat systém, odstranit nepotřebné, prohlédnout paměť - ale to všechno s tím starým paměťovým modulem. Ten nový prostě nebere.
Kolega poradil nahrát nový bios. Jenomže to taky nejde, protože to buď chce disketovou jednotku (cha cha, ví vůbec ještěš někdo, co to bejvalo?) anebo to chce připojit adaptér a baterku, přesto, že už obojí připojené je, ale on to nevidí.
Suma sumárum nákup paměti sice pomohl, ale k rekonstrukci softwarového vybavení, nikoliv ke zvětšení paměti samotné. Ta leží vedle na stole. Takže je to furt dokola: bez paměti to nebude běhat pořádně, potřebuje to upgrade, ten se nedá udělat bez připojení k adaptéru, adaptér je připojen, připojení to nevidí, …. doprdeleiswindowsama!

dnes naposled

Dnes naposled - toť oblíbená anonce všech komediantů, kteří se chtějí vrátit, ale protentokrát už balej fidlátka.
Tedy i já pravím: Dnes naposled! Týká se to 3D tisku. Včera jsme to s Ondřejem zhodnotili jako hotovou a funkční věc, tiskárna tiskne, třetí rozměr objeven, teď už je to rutina. A abyste z toho taky něco měli,
tuhle je obrázek toho, co se mi podařilo vytisknout. Ano, máte pravdu, není to k užitku, ale udělá to radost.
Tož vzhůru do 3D!
Ale dnes naposled!

žlutej válec

Pochopitelně jsem toho nemoh' nechat. Rozdělaná práce způsobuje neklid a už kvůli tomu vnitřnímu klidu jsem 3D tisk musel dotáhnout do konce.
Začal jsem nákupem jakési tiskové podložky, která je podle 3D kouzelníků vůbec to nejlepší pro použití k tiskárnám. Ona k té stavebnici samozřejmě také taková podložka je, ale v návodu je opět strašlivé varování popisující mnoho způsobů, jak jí zničit už při nalepování. Raději jsem si tedy řekl, že bude lepší použít zatím jinou, náhradní, než se to naučím. To jsem ovšem netušil, že ta náhradní se kupuje s platbou dopředu a kontakt na stránkách prodejců není. Takhle nevypadá důvěryhodný obchod. Trochu jsem zapátral a obratem našel jiné stránky s jinou nabídkou stejné firmy. Tam už telefon měli.
Na druhé straně se ozval hluboký líný hlas. A hlásal, že teda holt to koupit možný je, ale že teda von ty pravidla na e-shopu nenastavoval, ale že na poštu se zbožím chodí pravidelně, naposledy prý tam byli včera. Během řeči se hluboký hlas projasňoval a jak hovor pokračoval, majitel rozespalého basu zřejmě procital a s ním i jeho mysl. Mohlo být tak půl jedenácté. Když se konečně na druhé straně mládenec probudil, zněla jeho řeč mladistvě, avšak neústupně: pravidla jsou taková a nastavoval je parťák a tohle není jeho starost, jelikož tak se dohodli. Nuže: "já mu tedy zavolám na to druhý telefonní číslo," pravím.
"Proboha ne! teď mu nevolejte. Von právě spí!"
"V půl jedenáctý?"
"No, von pracuje přes noc."
Pochopil jsem, že s mládenci nic nenadělám a přistoupil jsem na pár stokorun předem na účet a čekání, až transakce proběhne a podložka přijde poštou.
A to byl ten včerejší zlomovej okamžik. Musel jsem to vyřešit jinak.
Na zrcadlo, které slouží jako základna pro tisk, se totiž žádná hmota jen tak nepřichytí. Je víc možností, jak to udělat. Jedna je výše popsána - jakási dokonalá podložka. Druhá je fólie ze stavebnice, kterou jsem se bál zničit. Pak prý je ještě jakýsi abs džus, tedy v acetonu rozpuštěný tiskový plast. To jsem zkusil, ale je to takovej smrad a patlačka, že jsem to hned zavrhl. Nakonec mi nezbylo, než zkusit zničit tu dodanou fólii. A to se povedlo.
Vyprávění, jak jsem jí nalepoval, by zabralo celou stránku, nuže tedy vězte jen to, že jsem jí asi napopátý nějak na zrcadlo naplácnul s vráskami a bublinkami. Ať tak či tak nakonec je tam.
A teď to zaříkávadlo k tisku, které se mi včera nepodařilo najít.
Pátral jsem se v diskuzích, a především v návodech k ovladačům a objevil jsem ho. Teď už vím, že ve světě 3D tiskáren se totiž nedá jen tak říct: tiskni! Ono se musí nejdřív říct: řež! No a teprve když to prográmek nařeže na tiskové vrstvy, může se přistoupit k tisku.
A vono vám to funguje!
I na blbě nalepený foĺii se vyvíječem vytlačený plast zachytil a už to tisklo. Napoprvé trochu řídce, po odeznění úžasu z 3D zázraku a drobném seřízení už hustěji a tudíž správněji. Celá rodina se přišla podívat.
Vono to tiskne!
Nu a první tisk byl samozřejmě pro Ondřeje. Hned jsem mu poslal informaci o úspěchu.
Když jsme pak spolu telefonovali, dostal otázku: " Máš jen jednu možnost, abys uhádl, co jsem ti vytisk'."
"Žlutej válec!" *)
"Jasně, co jinýho!"
Nu a je hotovo. Žlutej válec je vytisknut a brána do 3D světa otevřena.

*) … pozn. red.
žluté válce nás v historkách pronásledují od té doby, co přišel na svět Virgil Adrian, pán pěti světadílů.

aby mě to nesložilo

Myslím, že tu kromě tohohle zápisu bude v budoucnosti ještě nejméně jeden. Ano, opět o 3D tiskárně, pochopitelně. On mi s tím Ondřej pěkně zavařil. Jistě dobře tušil, že když mi jí podstrčí, už toho stavění a oživování nenechám, dokud se nedostanu k tisku samotnému, poněvadž jsem zvědavej. A měl pravdu.
Včera jsem se z velé části zbavil ostychu před elektronikou, vytáhl silné lupy, obrnil se trpělivostí, jak se píše v návodu k oživení, a pustil jsem se do těch motorků, které se ladí potenciometrem, co není vidět a dotykem integrovaného obvodu, aby člověk poznal, jestli topí nebo netopí.
První a současně i zlomový okamžik nastal, když se mi podařilo najít tu správnou lupu. Mám jich v šuplíku několik, ale jen jedna zvětšovala správně. Ani ne moc, ani ne málo. Tedy akorát. A vida, konečně jsem ty neviditelné poťáky viděl. A hned bylo jasno. Jezdec byl vidět, bylo možné ho nastavit pro začátek podle návodu a následně dolaďovat jeho polohu dle téhož. Chtělo to ovšem titěrný šroubováček a obrovskou trpělivost. Ale zdařilo se. Další nastavování, teď, když už jsem na to viděl, bylo zábavou.
Ještě před půlnocí jsem dosáhl prvního viditelného výsledku: vyvíječ vytvořil dobře metrovej kus tenké žluté plastové nitě, což byl test správné funkce vyvíječe a podavače tiskového materiálu. Nahrubo jsem seřídil i stolek tiskárny, což byl předposlední obávaný krok, neboť návod hrozí rozdrcením zrcadla stolku při nesprávném nastavování koncového spínače a roviny stolku. Nic jsem nerozdrtil a to mě poňouklo k vyzkoušení prvního tisku.
A tady jsem dopad', jak sedláci u Chlumce. Nic jsem nevytisk'. Zřejmě nestačí natáhnout do programu soubor pro tisk a zmáčknout tlačítko tisk. Zřejmě se musí říct nebo napsat ještě nějaké zaklínadlo, které je novicům 3D tisku zatajováno do doby, než složí zkoušky bakalářské. Nuže složill jsem tedy instrumenty a šel spát, aby mě to nesložilo.
… a pokračování bude příště

nekouřilo se z toho

Protože nejsem elektrikář, ale strojař, mám, na rozdíl od šroubků a koleček, respekt před tištěnými spoji a kondenzátory. Ne snad, že bych se jich bál, ale tak nějak tuším, že co se koleček týká, dokážu si je opravit, ale jak jednou vodpálíte integrovanej obvod, žádnej šroubovák ani pilník už vám nepomůže. Z toho vyplývá, že silnouproudá zařízení, jako je třeba domácí osvětlení, běžně opravuju, ovšem do zařízení slaboproudých se raději nepouštím.
Jenomže již zmíněná 3D tiskárna vyžaduje jednak zručnost jemného mechnika a druhak i odvahu eletrotechnika amatéra.
Tiskárnu jsem po Matějovi, Kačce i Jurášovi, kteří si svůj díl užili, dostavěl a elektronickými součástkami osadil. Jenomže osazení není oživení. Před tím oživováním mám jakýsi ostych. Přiznám, že jsem svého času montoval a oživoval počítače, ale to už je dávno a hlavně: nebylo tam potřeba nic nastavovat. Tady v té tiskárně je potřeba nastavit pohyb ve třech osách (pochopitelně, když je to 3D tiskárna) a k tomu proud krokových motorků, koncové spínače a rovinnost tiskové plochy. Ono se to takhle zdá jako banalita. Ale když máte proud motorku nastavovat potenciometrem o průměru 1,5 mimlimetru a jediným vodítkem je vám teplota přiřazeného ovladače (tedy integrovaného obvodu), kterou zkoušíte dotykem a způsobem pálí - nepálí, není to zrovna exaktní postup oživení.
Chodil jsem kolem toho tedy jako kolem horký kaše, tedy jako kolem horkejch integráčů.
První potíž byla vůbec propojit tiskárnu s počítačem. To se po delším intelektuálním vypětí podařilo především několikerým čtením návodu a správným rozlišením a zařazením slov "auto" a "serial port". Po odzkoušení nejzákladnějších funkcí termistorů a koncových spínačů měla přijít ta kritická chvíle: zapojit tiskárnu do sítě. Tedy připojit ten silnej proud. A to jsem se tak nějak pořád ostýchal.
Nu a podle hesla: nevědomost hříchu nečiní, mi pomohl Matýsek. Kamsi jsem pro cosi odešel a požádal ho, aby mi zatím zapojil iPad do sítě, že mi dochází baterka a že v něm mám ten návod ke stavbě.
"Tak jsem to zapnul, tatínku, je to tak správně?"
Zježily se mi vlasy hrůzou na hlavě. Bylo to správně, ale taky to bylo ve stejné zásuvce, jako tiskárna, čímž už i ta byla pod proudem.
"Ježkovy voči! Tys' to zapnul."
"Ano, tatínku, zapnul, jak jsi mi říkal."
"A nekouřilo se z toho?"
"Z iPadu? Ne, proč?"
"Z tiskárny. Protože jsi jí zapnul taky."
"Aha, to jsem si nevšim …"
No nic. Tiskárna na to byla na rozdíl ode mě připravena a tudíž Matěj za mě překročil onen práh ostychu před elektřinou a mohli jsme začít nastavovat.
Zatím jsme u těch mrňavejch potenciometrů a topících driverů. Ale motorky už fungujou a pojezd v ose X jezdí!
…. a pokračování příště

dobrý příklad

Občas některé instutuce otevřeou pro zájemce dveře a nabízejí jim prohlídku nikoliv virtuální. A protože jednoho zájemce doma máme, šli jsme se včera s Matějem podívat do té školy, kam by se chtěl Matěj přihlásit. Dostalo se nám informací i vlídného přijetí od toho velkého světa. Velikost se pozná například podle toho, že ta malá školní tělocvična (mají tam dvě), je dobře čtyřikrát větší, než ta současná naše. Nu a tak nás provázeli studenti i profesoři a vapadalo to úplně stejně, jako když se v naší škole pořádá stejný den otevřených dveří.
Matěj si zkusil úkoly z fyziky a kupodivu to celkem sám všechno rychle věděl, což udivilo prezentující studenty. V dějepise mu slávu z vítězství pokazila jedna chyba, která způsobila, že Krokovy dcery přiznal Lechovi, což však z hostorického hlediska naše pověsti nijak zvlášť nepoškozuje.
Jen ta španělština - to pro nás byla španělská vesnice a když na nás jedna studentka na požádání promluvila španělsky, Matějovi se to nelíbilo. Že prý huhňala a vůbec mluvila divně, čímž jazyk španělský rázem upadl v nemilost. Bylo těžké to Matějovi vymluvit. Nezbylo, než potom večer doma najít nějaký dobrý příklad. A ejhle, našel jsem ho.
Znáte tu titulkovou písničku ve které Antonio Banderas zpívá jako Desperado. El Mariachi se, myslím, ta písnička jmenuje. Zabralo to. Jednak ta kytara, no a pak i ta akce. Matěj uznal, že na té španělštině asi něco bude. Když jsme pak s moušikovnouHaničkou vytáhli ještě Picassa, Buňuela, Dalího, De Luciu a Kolumba, přehoupl se jazýček vah k pozitivním hodnotám. No, uvidíme. Zkoušky se blíží a pozitivní motivace není nikdy dost.

mobilní archeologie

Jak je něco starý, je to potřeba vyhodit. Když je to ale moc starý, je to starožitnost nebo dokonce vzácnost. Jak ale rozlišit starej křáp od cenné starožitnosti? No, jde to těžko.
A tak abych to nemusel nějak složitě určovat, mám takový malý mobilní muzeum. To by člověk nevěřil, kolik telefonů se mu vystřídalo po kapsách. Je pravda, že teď už mám přes čtyři roky pořád jeden a zdá se, že u něj zůstanu, pokud se nerozpadne věkem, ale to je ještě daleko.
Včera jsem musel vyhrabat to muzeum.
Ona totiž Kačka dostala od Matěje starou nokii a já měl za úkol koupit do ní předplacenou kartu. A pokus se nezdařil. Ona totiž, což už jsme všichni dávno zapomněli, byla ta nokia blokovaná na jednoho operátora. To už se dávno nenosí, tekže jsem to pochopitelně při koupi karty nevzal do úvahy. Nefukční sim karta, hlásila nokia. A bylo po legraci. Zalovil jsem tedy ve svém muzeu a zkusil erika - a kupodivu to fungovalo. Ten blokovanej nebyl. Ale jak ho zprovoznit? Jak vymazat obrovskej seznam kontaktů a protřídit fotky, nahrávky, uložené údaje? Zkusil jsem stařičkej software. Ten už taky nefungoval, protože mám na počítači novej systém a s tím už to neběhá … leda koupit upgrade za spoustu peněz.
A tak jsem se jako správný mobilní archeolog pustil po časové ose zpátky, vykopal jsem velmi starý software, ten jsem nainstaloval do virového prostředí, který pro tyhle účely mám na macu připravený (windows se to jmenuje) a začal jsem s prohrabáváním starého telefonu od výrobce, který už neexistuje v prostředí, které už není podporováno.
Povedlo se. Kačenka bude mít svůj první telefon (mimochodem děsně vychytanej walkman i s rádiem a spoustou pohádek uložených na kartě). A já jsem si užil mobilní archeologie.
Jen furt nevím, jestli jsou to starý křápy nebu už vzácný starožitnosti. Ať tak nebo tak, pořád ještě fungujou.

dovětek: samozřejmě, že stačilo starý telefon pro Kačku odblokovat. Tyhlety nokie jdou odblokovat během minuty po internetu. Ale kdo to má vědět, když se tím nezabývá. No, teď už to vím, telefon jsem odblokoval, vše je na svém místě a funguje a to všechno kolem, to byla jen taková malá archeologická rozcvička.

cílová skupina

Na Tři krále o krok dále a taky na koledu. Pochopitelně jsem s dětmi byl zase, abych pořídil nějaké ty obrázky.
Tentokrát jsem šel s nejmenšími, tedy s Kačkou a její partou. Samozřejmě, že holky nejsou tři králové, ale andělé, což už má Kačka nazkoušený z Pastýřské hry. Tentokrát si vzala i flétničku a když bylo vidět na noty, i zahrála. Vedla je paní učitelka Lenka, aby se děti neztratily a aby šly tam, kde je očekávali, což, jak se záhy ukázalo, se vyplatilo.
Ty dvě hodinky v chladném povětří jim vynesly docela pěknou koledu. A to je ten důvod, proč o tom píšu.
Ze školy šly tři party. Kačka byla v té nejmladší, Matěj v té nejstarší. Všichni koledníci si něco přinesli, ovšem výsledek byl velice odlišný. Ti, kteří se vydali po dobře známých trasách, měli daleko větší úspěch.
Matějova skupina se rozhodla, že půjde po svém a ukázalo se, že sice přišli poslední a měli to nejdelší, protože zamířili až do Černíků, jenomže nezvolili zřejmě vhodné adresy a koledu dohromady nepřinesli žádnou. Matěj to vysvětloval tím, že je daleko důležitější přinést lidem radost a popřát jim štěstí do nového roku. To je sice bohulibý úmysl, ale pokud by cílem byla sbírka na cokoliv dobročinného, ti nejstarší a tedy zdánlivě nejzkušenější, by dopadli mizerně.
I na takovém příkladě, jako je koleda, je dobře vidět, že dobrý úmysl ještě nenese dobrý výsledek. Ještě to chce najít tu správnou cílovou skupinu.
Tož: My třiiíí kráááloóóvéééé jdéééméé k vááám ….

koloseum

Já tyhlety zařízení moc nemusím, takže když jsme se rozhodli jít s kamarády do TepFaktoru, nijak nadšenej jsem nebyl. Už proto, že jsme tam tak před dvěma lety s moučipernouHaničkou byli a já byl děsně votrávanej, jelikož se nám nepodařilo zdolat ani jednu atrakci. Ani tentokrát jsem nadšení paní uvaděčky nikterak nesdílel a spíš jsem už od začátku počítal minuty do konce.
Jenomže dětem se to děsně líbilo. A místnost od místnosti se to začalo líbit i mně.
Kdo přesně neví o co jde, může to zjistit na stránkách TepFaktoru. V podstatě jde o takovou sportovně-dovednostní soutěž, kde nechybí ani potřeba trochu přemýšlet. Alespoň základní fyzická zdatnost je nezbytná a orintece v neznámých prostorech a úkolech jakbysmet. A pak chodíte od místnosti k místnosti a snažíte se v časovém limitu splnit úkol, kterému je místnost věnována.
Ono se nám kupodivu začalo v těch místnostech dařit. Zřejmě proto, že jsme byli čtyři a spoustu úkolů nám pomohli dokončit Kačka s Matějem. Začalo nás to bavit. Děti byly jako u vytržení a mě si získal úspěch v prémiovém úkolu v knihovně, kde jsem objevil tajnou chodbu - zrovna u mých oblíbených verneovek.
Celou dobu jsme měli na paměti, k čemu nás paní uvaděčka na záčátku nabádala: "Nenechte si ujít koloseum na konci hry." A měla pravdu.
Vyčlenili jsme si na to závěrečných dvacet minut a měli to štěstí, že tam zrovna nikdo nebyl. To vám byl nářez! Vyblbli jsme se na tom speciálním stroji do úplného omlácení a Matěj pak ještě pomáhal kamarádům, protože přeskakovat z točny na točnu a nenechat se při tom srazit jednou z obrovských koulí, to byl zřejmě už dlouho jeho sen. Kdyby se dala měřit vyzařovaná radost, zlomil by všechny rekordy.
Skončilo to báječně. Většinu úkolů jsme splnili, použili jsme jednoho žolíka a za odměnu jsme si dali koloseum mnohokrát dokola.
Takže kdo je takovej morous jako já, lze mu tuhletu zábavu rozhodně doporučit - a koloseum rozhodně nevynechejte!
Tuhlec je doklad, že jsme tam doopravdy byli a užili si to.