WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

domácí Temelín

Pračlověk Pim míval v jeskyni ohniště. Tahle vymoženost se vžila a něco, v čem se dá topit, je dneska v každé jeskyni, ba i v modernějších příbytcích. I v našem domečku máme ohniště. Pravda, poněkud uzavřené, šavlozubýho tygra si na něm neupečem, ale topit se v tom dá. A protože jsem si řekl, že když už krb, tak by to mohlo bejt propojený s vytápěním celého domu, máme tu složitý systém. Když jsem tenkrát vysvětloval topenářům, jak bych si to představoval, dali hlavy dohromady a po několikatýdenním úsilí vymysleli topnou soustavu. Na první pohled by se dalo říct, že je to jednoduchý. Prostě buď topí elektrika samotná nebo jí doplňuje teplá voda z krbu, pokud se v něm topí.
No jo. Na první pohled to jednoduchý je. Ovšem ty další pohledy už tak jednoduchý nejsou. Ono se to totiž musí všechno nějak regulovat, poněvadž se jedná o teplo ze dvou zdrojů a do toho zasahuje regulátor, který bere v potaz nastavenou teplotu uvnitř domu a teplotu venku. Je z toho regulační úloha, do které nárazově vstupuje krb jako další zdroj tepla. Ovšem náhodně a tím pádem těžko předvídatelně.
A jsme u té situce, co nastává pravidelně v topné sezóně.
Řeknu si, že zatopím, protože je venku přesně to počasí, ve kterém je potřeba si zatopit v krbu. Škrtnu sirkou a rázem nastane regulování jako v elektrárně. Topný systém totiž nepočítá s tím, že si někdy odpoledne zatopím. On má zatopeno dvacet čtyři hodin denně. Má zatopeno i když si zatopíte v krbu. Takže ho musíte přesvědčit, že to teplo chcete. Tuhle otevřete ventil, támhle pustíte teplou vodu a sledujete, jestli teplota ve výměníku nestoupá příliš. A protože jste vyřadili z činnosti automatiku, stanete se sami automatikou. Co chvíli chodíte kontrolovat, jak je na tom soustava a jak jsou na tom teploty.
Po letech ručních regulací už s tím mám nějakou tu zkušenost a systém asi tak během půl hodiny dostanu do relativně rovnovážného stavu. Pak už jenom chodím tu a tam kontrolovat, jestli to teplo teče, jak má. Inu, teče. A mámiláHanička si sedí u krbu a pochvaluje si, jaká je to idylka.
A pramálo se zajímá o to, že já během té idylky řídím domácí Temelín.

tohle se nedá vysvětlit

Kolik máte doma šuplíků a skříní? No já bych to taky musel jít spočítat, poněvadž z paměti to nevím. Skříně, šuplíky, police, regály, všechno se to plní nějakými předměty. Užitečnými a potřebnými stejně jako neužitečnými a nepotřebnými. Já mám ten problém, že si vždycky říkám: ale to by se mohlo ještě hodit …
Dál je zbytečné to rozmazávat.
Ovšem vzniká tak problém: kam s ním?
A stejný problém jsem musel teď vyřešit s daty. Tedy konkrétně s fotografiemi. Nějak se mi začal moc zaplňovat disk na počítači. Šel jsem téměř najisto a bylo to tak. Při kontrole velikosti složek se jako největší jevila ta s těmi fotografiemi. Inu je třeba zálohovat na externí disk, ale externí disky už jsou téměř plné, nutno pořídit nový, tudíž disk pořízen, fotografie přesunuty, pevný disk počítače uvolněn. Tím problém zdánlivě zmizel. Chyba lávky, opak je pravdou!
Ty obrázky pečlivě srovnané v adresářích budu muset zpracovat a měl bych větší část vyhodit, tedy smazat. Jenomže co kdyby se zrovna ta, kterou smažu, někdy v budoucnosti ukázala jako potřebná a hodila se? No jo. Takže pečlivě prohlédnout, zhodnotit a … archivovat. Jenomže to stojí zase čas a ten v koloniálu nekoupíte.
Není to jednoduchý, tohleto rozhodování.
Ale mám tu jeden silnej argument proti těm pořádku a vyhazování milovným:
Když dědeček v dávných časech přinesl domů něco, co babička považoval za zbytečné, dostal vyhubováno slovy "Taťko, zas krám! Co s tím budeš dělat?".
"Ono se to na něco hodí", odpovídal dědeček. Hodilo. Vždycky se to na něco hodilo. Ty krámy. A já měl spoustu příležitostí se v těch báječných krámech občas přehrabovat.
Nu a teď mám vlastní kůlnu a vlastní pracovnu a vlastní šuplíky a vlastní fotky a … A poslouchám, jak mámiláHanička hartusí "Co s tím krámem budeš dělat?!"
Však ono se to určitě na něco hodí, Haničko.


ps
teď mi nakoukla mázvědaváHanička přes rameno:
"… a eště napiš, že se to za celejch patnáct let nikdy k ničemu nehodilo …"
"Ale hodilo, každou chvíli se to k něčemu hodí."
"Nehodí a nehodilo …"
Tak to vidíte, tohle se prostě nedá vysvětlit ani mélaskavéHaničce.


pps

-ami, - emi, -ými

tak tak, ani časné ráno mě neomlouvá, tož si to opravte jako já a vězte, že ani mávzdělanáHanička si po ránu nevšimla, jaký hrubky jsem tam napsal,
zřejmě jí zaujalo téma dne víc, než čeština - mimochodem, původně to bylo správně, ale jak přišla mákrásnáHanička v noční košili, cosi se zvrtlo a hned tam byly hrubky
(paní Miladě děkuji, byla první!)

na trůně

Vono to nebejvá tak často. Vlastně to bejvá jenom jednou za život, že je člověku deset let. Kačence je dneska, ale oslavu už měla v sobotu, aby na ní bylo dost času. Aby nebyla o nic zkrácená, udělali jsme jí stejnou oslavu jako Matějovi, tedy ve vznešené společnosti ve Schwarzenberském paláci v Praze. Pořád ještě tam ty oslavy dělají a i tentokrát nám vyšli vstříc. Matěj se ovšem zúčastnil jako fotograf, tedy prohlásil, že nebude hrabětem, nýbrž hlavním fotografem a já že budu vedlejší. Tož jsem byl vedlejší.
Zato Kačenka byla hlavní a užívala si to s holkama, totiž s dámami z vybrané společnosti, celé dopoledne až přes oběd. Byla i návštěva obrazové galerie, kde se nám podařilo dvakrát spustit alarm, což nelibě nesla zamračená paní hlídačka. Mám to ale nevadilo a Kačce už vůbec ne.
Nastala hostina a z dortu sršel vysoký sloup narozeninových jisker, což ovšem zase vyděsilo paní lektorku, která poněkud plaše připomněla, že tu mají požární hlásiče a jala se o překot otevírat okna. I požár jsme včas zažehnali a po hostině nastal tanec. Tedy dvorní tanec, kterého se s dámami uvolil zúčastnit i Matěj, který si za tím účelem vzal kostým i s parukou a kloboukem, čímž dosáhl mocného efektu a podoby malého rošťáka Mozarta. Kačenka se ovšem nedala vyvést z míry nějakým rošťákem a naopak se švarným bratrem si zatančila, aby po tanci spočinula na trůně.
Nu a na tom narozeninovém trůně, na který se těšila nejméně týden, si užila přáníček a dárečků do sytosti. Ve vznešené společnosti, pochopitelně.
Inu, Kačence je deset a někdy působí dokonce už i jako dáma. Zvláště pak na trůně.

na_trune

natěšený špióni

To jsme šli včera s Matějem domů z jednoho velkokapacitního konzumu a protože kolem byla spousta obchodů, docela logicky se stočil hovor k Vánocům a k Ježíškovi. Bodejď ne, když to na vás kouká z každý výlohy. No a tak Matěj opatrně prohlásil, že už tak trochu ví, jak to s tím Ježíškem je.
"No jasně, ale je to hezká pohádka, tak jí můžeme společně dál hrát, co říkáš?"
"Vždyť já hraju," povídá Matýsek.
"To je prima. A co teda víš, Matěji?"
"No přece já jsem tě viděl, jak zvoníš na zvoneček a pak jsi ho rychle strčil pod polštář."
"No jo, to je těžký, když jseš takovej špijón."
"Jenomže, tatínku," pustil se Matěj do přemýšlení nahlas, "já furt nevím, jak se ty dárky dostanou pod stromeček."
"Tak to asi přeci jenom bude ten Ježíšek, ne?"
"Ale ne. Zvoníš ty."
"No tak jak?"
"To právě nevím. Sousedi už to bejt nemůžou. Ty mají už taky malý děti, tak já vážně nevím."
"Že by teda opravdu …?"
"Ale já na to přijdu, nějak se tam přeci musejí dostat."
Z Matějovy řeči bylo cítit odhodlání vypátrat to tajemství, které mu pořád vrtá v hlavě. Přeci jen je tam pořád ještě pochybnost, jestli se ty dárky pod stromeček nedostávají nějakým tajemným způsobem.
Inu, Vánoce jsou pořád ještě svátky tajemné a já si přeju, aby to tak zůstalo co nejdéle. To ovšem záleží na tom, jak bude ten Ježíšek šikovnej, protože špióni jsou natěšený už teď.

výuka telefonistů

Graham Bell to měl jednoduchý. Potřeboval udělat něco, čím by pomohl hluchoněmým, což se mu víceméně povedlo. Telefon, o který z počátku neměl nikdo zájem, byl vlastně takovým vedlejším produktem. Ostatně koho by zajímalo, že si může z přízemí přivolat pomocníka z podkroví po drátě. Stačí přeci jen trochu zvýšit hlas a jde to taky.
Doby, kdy se přenášel telefonem jen hlas jsou ty tam a pomalu začínají mizet i ty dráty. Telefonování je odsunuto až na spodní příčky, vede přenos dat a zábava. Už to nejsou telefony, ale krabičky pro zábavu. A toho se u nás doma bojíme jako čert kříže.
Naše děti nemají dotykové telefony - zábavné krabičky. Všichni ostatní kolem už je dávno mají. Někdy i od první třídy. Kačka s Matějem tak působí jako exoti. Něco jako dvouhlavé tele, které straší na půdě ve škole. Tuhle skutečnost jsme se pokusili mírně posunout kupředu ve směru evoluce a Kačka dostala k svátku postarší telefon z našich zásob s klávesnicí, ale už s dotykovým displejem. Takovej ten hybrid, co umožňuje trochu víc, než jen telefonování, ale ten skutečnej dotykáč to ještě není.
A hned je oheň na střeše.
Už druhý den jí ho musel Tomáš na tréninku zabavit, protože si Kačenka místo basketu hrála s telefonem.
A takhle je to s těmi zábavnými krabičkami se všemi. Kdepak na telefonování. K zábavě.
Místo toho, aby se lidi bavili spolu, píšou si přes telefon, byť by od sebe byli půl metru. Je to zhouba, tahleta elektronika. Ovšem zhouba pokroková. Takže hledáme nějakou cestu, jak to celé ukočírovat, protože je jasné, že za čas už bude stav s tlačítkovým telefonem neudržitelný. Do té doby budeme muset zvládnout výuku telefonistů alespoň v Cimrmanově duchu.

budil mě Matěj

No to se ještě nestalo. Dneska mě budil Matěj, jedinej člověk v domě, kterej měl správně nastavenýho budíka. Z toho jasně vyplývá, že jsem zaspal. Nijak zásadně, ale s běžným vstáváním to nemělo nic společného. Pokud bych měl hledat příčiny, těžko je najdu.
Včera jsme večer hráli s dětmi evoluční hru (to je taková ta hra, kde máte dinosaury a kdo jich na konci hry má nejvíc, přežil pád meteoritu a vyhrál) a pak se šlo spat. Normálně si vždycky nařídím budíka (na telefonu, pochopitelně), jenomže včera jsem na to úplně zapomněl. To bude tou změnou v zavedených zvyklostech. Hru totiž nikdy takhle do večera nehrajeme v neděli, jelikož se v pondělí vstává. Jenomže včera jsme začali nějak pozdě, do hry jsme se zabrali a rázem bylo půl devátý, což ja nejvyšší čas zahnat školní mládež do hajan. Protože jsme se zdrželi s hrou, nezbyl už čas na čtení Boříkových patálií, což je poslední dobou velice oblíbená četba. Nu a tím byl porušen večerní pořádek a v tom bude ten pes zakopanej.
Prostě dodržovat zaběhnutý zvyklosti je potřeba, jinak se může stát, že si nenatáhnete budíka. Tož dobrý ráno, já jdu dohánět, co jsem zaspal.

jak se pozná trojský kůň

Vymyslet zábavu na celej den někdy trvá celý týdny.
Někdy ne.
Záleží na tom, co za zábavu považujete. Vymýšleli jsme spolu s mouveselouHaničkou zábavu pro naše děti a dalo to někdy docela práci. Však jsem tu o tom psával. Předevčírem vymyslel Matěj zábavu pro mě. No, tedy vymyslel …. bylo to na jedno, dvě kliknutí "enter".
Že prý potřebuje udělat domácí úkol z informatiky a že mu to na jeho postarším počítači nějak nejde otevřít. Když nejde, tak tady máš na ten úkol noťas. Je to s windowsama, tak to ti určitě pude. Šlo to to, úkol hotov a Matěj spokojen.
Druhý den zkoumám stav počítače a hleďme: nějak se to celé zpomalilo a v prohlížeči se pořád objevuje yahoo vyhledávač. Co to s tím Matěj zase dělal? Pokouším se to vrátit do původní podoby a pořád mi to nejde. Aktualizuju windowsy (to je na půl dne), ale nepomáhá to. Opravuju předvolby v prohlížečích, všechno se to vrací po restartu do nežádoucího stavu. Tak začnu hledat, najdu nové doplňky, začnu je odstraňovat a přitom zjistím, že Matěj se po domácím úkolu pokusil instalovat dvě hry včetně těch nežádoucích yahoo doplňků. V duchu mu spílám a hledám další nevyžádané aplikace. Čistím to a furt to nejde. Tak se obrátím o radu k panu gůglovi, ten ví všecko. Ví i tohle. Na počítač byl nainstalován spolu s programem zdarma nevyžádaný software (malware, čili nedestruktivní, ale i tak škodlivý virus). A kdyby jeden. Chce to důkladné pročištění dle návodu. A stáhnout antivirový program.
Čistím já, prohledává jeden antivirák, druhej antivirák …. Ten první, co vyhledává spyware našel nějakých dvěstěpadesát špionážních souborů, které měly zájem o naše privátní data. Našel je a označil. Všechny jsem je ručně smazal. Ten druhý našel tři trojské koně (ti se poznají ne podle řehtání, ale podle toho, že vám chcou čórovat soukromé údaje a vůbec prošmejdit celej obsah počítače a poslat ho dál k dalšímu zneužití), které smazal sám.
Byla to zábava na celý odpoledne.
No a když sečtu tu aktualizaci windows a odvirování, je to zábava na celej den.
Matěje omlouvá jen to, že něco podobnýho nezažil, protože ten jeho počítač je Mac a Maců se tyhle věci netýkají, tudíž s tím nemá žádnou zkušenost.
Tak teď jí má.
Nu a já znovu blahořečím panu Jobsovi, budiž mu země lehká, za takhle vymyšlený systém a panu Gatesovi přeju, aby ho za ten paskvil, kterej pořád dokola recykluje a zaplavuje s ním planetu, hrom po poli honil.

malíř číslo tři

Poslední zápis tu byl před týdnem. Pozorný čtenář tedy jistě domyslí, že k tomu byl důvod v mé nepřítomnosti. A má pravdu. Dva dny jsem byl nepřítomen fyzicky, tedy v Londýně, potažmo ve Watfordu, což je od Londýna co by kamenem dohodil, pak byl svátek a následně jsem byl nepřítomen duchem, jelikož se děly události. Události běžné, leč, jak známo, události se šíří ve shlucích a tudíž jest třeba jim čelit po pořádku a důkladně, aby nenastal chaos.
Nuže tedy nejdřív byl nápad. Dalo by se říci, že na počátku bylo slovo - ostatně to je celkem běžná praxe. Idea. Idea o nových pokojíčcích. MálaskaváHanička dětem vymyslela, že když už jsou tak velký, nebudou mít pokojíčky dětské, ale, dejme tomu, mládežnické. Ano, hádáte správně, nastala rekonstrukce. Přijdou tam skříně na míru, starý nábytek bude jinak nebo úplně pryč, koberce jiné, a samozřejmě bude nově vymalováno. Nejsnažší to bylo vystěhovat. Horší už to bylo s kobercem, poněvadž ten, co si mámiláHanička spolu s Matějem vybrali, nebyl, čímž se koberec odkládádá na neurčito. Tím odklady skončily.
A začalo malování. MácitliváHanička má pro mě pochopení a ví, že některé činnosti rád přenechám zkušeným řemeslníkům. Sjednala si tedy malíře. A hned dva.
Ten první, objednaný dlouho dopředu, se dlouho dopředu neozval a nepřišel. Ten druhý přišel ochotně, ba dokonce v neděli (před týdnem) ráno, aby se podíval, co ho čeká. Čekala ho máusměvaváHanička a vysvětlovala mu, kudy vést štětku. Já byl tou dobou ve sprše. Když si malíř s paní domácí povídali na chodbě před koupelnou, byl jsem právě hotov. Omotal jsem se tedy ručníkem a po vzoru Petra Nárožného z filmu Marečku, podejte mi pero, jsem vylezl z koupelny. Šla ze mě pára a otázka, zda se už bavili o barvách. Že si přeju tu vinylovou, omyvatelnou, stejnou, jako máme v celém domě. To pama mistra zaskočilo. Chvíli trval na Jupolu, ale nedal jsem se a odpařujíc ze sebe mračna páry děl jsem, že si přeci jen přeju tu vinylovou. Pan mistr pod tlakem páry a argumentů o trvanlivosti nátěru nakonec ustoupil. Ustoupil natolik, že za hodinu poslal zprávu, že nepřijde.
"Vidíš," pravila rozhořčeně máspravedliváHanička, "tys ho vylekal. Byl jsi na něj s tou svou barvou vošklivej a von se teď bojí přijít, abys mu do toho nekecal."
"No jo, citlivka. Já stejně tušil, že to zbyde na mě," odtušil jsem já. Zbylo.
Stal jsem se malířem číslo tři.
Hned, jak jsem se vrátil z londýna, votevřel jsem barvu a začal. Tedy ono to samozřejmě nešlo tak snadno a rychle. Den zdržení mi nachystala maminka, jelikož se rozhodla, že když je ten svátek, tak se nechá odvézt do sto kilometrů vzdálené nemocnice a já jí tam přivezu věci. To se zdařilo, ale nastalo zdržení již zásadní. Tedy skříně na míru musely být též pozdrženy a to o celý týden.
Nu a ve čtvrtek začalo to malování. Matěj s Kačkou úžasně pomáhali. Matěj se chopil stěrky a vyspravil všechny závady na zdech. Oba pak válečkovali stěny a dokonce jim to skvěle šlo. To, že mi s tím přidělali trochu práce, poněvadž zamalovat kocoury je složitější, než jednolitou plochu, to bylo nepodstatné. Důležité bylo, že se dá napsat, že Matěj s Kačkou si část svých pokojíčků (kam dosáhli) vymalovali sami. Úžasné! Bavili se při tom a jak se ukázalo, práce šlechtí, neboť se při malování vůbec nehádali. To až potom, když šlo o úklid. Ale ten nastal až v sobotu odpoledne. To byl ten čas, kdy jsem s tím byl po třech dnech hotov.
Načež mášikovnáHanička pravila, že je to bílý, jak nemocniční pokoj a tudíž že se musí zamyslet, co s tím udělá. Já dělal, že to neslyším a protože už byla neděle a poslední hezký den, šel jsem sekat zahradu. Bylo to potřeba a poslední krátký podzimní sestřih mi zabral skoro celý den.
Tož jsem stihnul všechno, co jsem si před odletem do Londýna naplánoval.
Ovšem malovat měl původně někdo úplně jinej.

ps
úprava zahrady byla na poslední chvíli, protože dnes ráno už jsou tři pod nulou

domácí bitva

Stejně jako bouře ve sklenici vody může zuřit i bitva v obýváku. Nemám tím na nysli bitvu šachovou odehrávající se u stolku, nýbrž bitvu skutečnou. Tedy pokud se shodneme na tom, že plastové válečky jsou dostatečně účinným střelivem.
Jsou.
Když takovou molitanovou šipkou dostanete například do nosu, docela vás to štípne. Takto štípnutí pak lítáte po domě s automatickou pistolí a střílíte po všem, co se pohne. Oni se tedy hýbají Kačka s Matějem, pochopitelně, jelikož za vámi před tím přišli s žádostí:
"Tatínku, pojď si s námi dát bitvu."
Tomu se nedá odolat. Maminka si pokojně čte na kanapi knihy, zatím co dva krakeni a tatínek kolem blbnou. Naštěstí máme ještě pár dalších místností, než jen obývák a tak se bitva odehrává většinou v patře nebo pod schody, což přináší všelijaké situace. Kačka piští, Matěj úlekem nadskakuje a já dostanu šipkou do nosu. Pak se jde posbírat šipky, všichni se vrhnou na podlahu a sbírají náboje. Nabijete a znovu do boje.
Když se vám podaří nepozorovaně se vypařit a schovat se do zatím nepoužité místnosti, nastane při objevení opět náramný ryk a jekot, jelikož se dílem uvolní napětí a dílem se Matěj lekne, protože za otevřenými dveřmi na něj čeká sprška střel.
To byste nevěřili, jak je taková domácí bitva náročná. Za půl hodinky jste utahaný a splavený jako koně. Máte toho dost a Kačenka přiznává, že ona už taky. Jenom Matěj by bojoval dál. Je holt nejlíp trénovanej.
Takže pokračování zas příště, teď si jdeme odpočinout k pohádce.

jedna chyba: dvojka

Ony jsou paní učitelky hodný, čímž je mají děti rády. Vede to k pozitivním výsledkům, ovšem chce to sebezapření, jelikož například chválit mají v denním popisu práce a to chválit hlava nehlava, což mně nejde, poněvadž chválím jenom za to, co si pochvalu zaslouží. Nu ale k těm výsledkům.
Kačka letos nosí samý jedničky. To je obzvlášť hodné chvály a taky se jí Kačce dostává. Včera hlásila další jedna hvězda (jednička s hvězdičkou, pozn. překl.) a hned v zápětí:
"Ale z matematiky mám dvojku. No představ si, tatínku, já tam měla jenom jednu chybu, spletla jsem se o dvě čísla a už mám dvojku!"
"No to je přece normální. Jedna chyba: dvojka, dvě chyby: trojka."
"A to ne, tatínku. Paní učitelka byla moc přísná. Normálně bych měla ještě jedničku. Já nevím, co to s ní dneska bylo."
"No co by bylo. Známkovala normálně."
"Neznámkovala. Dostala jsem dvojku!"
Tak tady to máme. Systém známkování je motivační, pochopitelně, a ty jedničky taky musej jednou skončit. Jenomže bude to chtít ještě trošku přidat na vylepšení sebereflexe.
Ona totiž paní učitelka nemůže bejt hodná furt. Už z výchovných důvodů.

kam vede provázek

Bez nabíjení dneska nedáte ani ránu. Když začnete počítat, budete překvapení, co všechno musíte nabíjet, aby vám to fungovalo. Telefon, auto, baterku, foťák, kartáček na zuby, přenosnej počítač, čelovku, gépéesku, hodinky, vysílačku, rádio, …. no prostě kdeco. Všechno je na elektriku a všechno se musí nabíjet. Máte tedy nabíječky. Máte jich habaděj a aby se vám do sebe nezamotaly, máte je uložený někde v šuplíku. Nebo je zrovna používáte, jelikož jsou denně potřeba.
Tahleta pro iPad je potřeba denně. Nebo alespoň obden. Zařízení je tu víc, proto i těch nabíječek je víc. A tak nabíjím iPad a hned vedle si ho nabíjí třeba Matěj. Ten můj už je strej, ale furt dobrej. Jenomže ta baterka … tedy akumulátor. Poslední dny mi přišlo, že je nějak často vybitej, že ho musím moc často nabíjet a že to moc nepomáhá. No jo, už je starej, to bude potřeba dát novej, to zas bude votrava a shánění, než najdu ten správnej servis. Ale jak je možný, že se nabíjí tak málo? Že by kabel?
Nechal jsem předevčírem iPad připojenej k nabíječce celou noc. A vono nic. Ukazatel nabití akumulátoru se pohnul do mínusu. Krucipísek, že by už ten přístroj na tom byl tak špatně? Kontroluju kabel, vypadá v pořádku. Nabíječka je zapojená do zásuvky a vedle leží ta Matějova, nezapojená. Kabely jsou různě v sobě popletené. Koukám na to znovu a teď jsem na to káp.
Nějakej uličník prohodil nabíječky, tan svůj iPad si nabil a tu mojí nabíječku ze zástrčky vyndal. Takže na první pohled bylo všechno v pořádku, ale po rozmotání kabelů ve stylu dětských hádanek typu "kam vede provázek" bylo jasné, že ta moje nabíječka je už tejden mimo provoz. No to se pak těžko nabíjí.
Taková klukovina. Stačilo se pořádně podívat, zapojit a iPad už zase běhá jako novej. I když je starej.

neumí česky

Zatím co Matěj se seznamoval s modrou ještěrkou, Kačka to vzala po svém. Poslední den dovolené se rozhodla seznámit s někým z lidí.
Měl jsem příležitost jí při tom sledovat.
Kačka se chovala jako zkušený lovec. Nedřív si vybrala pozorovatelnu. Hezky, aby viděla na všechny strany a byla co nejvíc mezi dětmi. Vytypovala si několik cílů a zahájila ofenzívu. První kontakt jí nevyšel a tak hned přešla na druhý. Ten už se chytil.
Holčička tam byla zřejmě sama s rodiči, takže uvítala někoho, kdo si s ní půjde házet míčem. Kačka to navlíkla velice šikovně a za pár minut už si pinkaly ve vodě. Následně pak došlo k bližším verbálním kontaktům, tedy konkrétně k tomu, že na otázku: jak se jmenuješ, se nedá odpovídat posunky. Nějak se holky domluvily a hra pokračovala.
Kateřina je holčička, které sebevědomí rozhodně nechybí a tudíž mě brzy přišla informovat:
"Tatínku, představ si, že ta holčička neumí ani slovo česky! To je zvláštní, viď?!"
Inu, Kačka je středobodem světa a vždycky jí nesmírně udiví, když zjistí, že se zeměkoule netočí kolem ní.

karta v trapu

Tentokrát to bylo vážný. Matěj se ráno vrátil od autobusu s brekem.
"Nemám openkaru," oznámil a rychle se pokusil jí najít. Bez výsledku, pochopitelně. Karta byla v trapu.
Naštěstí jede hned vzápětí autobus druhý, záchranný. Na ten dostal místo peněz plastových, které ztratil, peníze opravdové, a utíkal znovu do školy.
Mezitím, co jsem se rychle připravoval na případný zásah, pokud by nestihl vlak, mápečliváHanička obvolávala ztráty a nálezy v dopravním podniku.
"Dovolala jsem se až na dispečink v Jílovém a pán mi slíbil, že obvolá řidiče a dá vědět."
Matěj vlak stihl a hlásil se v pořádku z cesty. Kačka se vypravila v běžném časovém limitu a odjížděli jsme do školy.
Na konci Oleška ještě před zastávkou U Topolu volá mápilnáHanička:
"Počkejte na ten autobus, co teď jede od nás. Pan řidič má Matějovu kartu!"
Počkali jsme U Topolu a bylo to tak. Že prý panu řidiči kartu vrátili cestující, kteří jí našli pod sedadlem.
Úžasné! Jednak ta rychlost, s jakou dokázali máakčníHanička společně s dispečinkem dopravy ztracenou kartu najít a hlavně: pořád ještě existují poctiví lidé.
Nuže: děkujeme tímto neznámému poctivému nálezci, že Matějovi zachránil zadek před inzultací a mě před tou kalvárií při blokování a znovuvystavování karty.
Kdyby ta poctivost byla nakažlivá, našel by se i ten penál.
To nám to letos pěkně začíná, ten školní rok.

lze i kružítkem

"Tatínku, půjčíš mi mapu?" tázala se odhodlaně Kačenka.
"No jo, za chvilku, teď nemůžu."
"Ale já jí potřebuju teď. Maminka říkala, že …"
Nebylo vyhnutí. Kačka dostala kompletní turistický atlas a šla hledat nejbližší hory. Nešlo jí to. Slyšel jsem, jak diskutují nad mapou.
"Tak už můžu, Kačenko. Jak znělo zadání?"
"No, paní učitelka říkala, že máme udělat ten úkol ze sešitu a máme napsat, který hory jsou od nás nejblíž."
"Aha. Tak jak poznáš, co je na mapě od nás nejblíž?"
"Změřím si to."
"Správně. A taky to můžeme zkusit kružítkem."
"Hmmm …"
"Takhle, Kačko. Tuhle, jak je soutok Sázavy a Vltavy, zabodneme kružítko, protože tam bydlíme a …"
"Hmmm …"
"Ale tebe to nebaví. Víš co? Přines ten sešit!"
Kačka přinesla sešit.
"Tady čtu … Kateřino!!!"
"Hmmm …?!"
"Dyť ty máš jenom správně napsat velký a malý písmena. Dyť to je úkol z češtiny a ne ze zeměpisu! Proč my se tady s maminkou trápíme s mapou?!"
"Ale paní učitelka říkala, že máme napsat nejbližší hory a já nevím, který to jsou …!"
"V češtině je to jedno. Na to jsme nepotřebovali kružítko, ale mluvnici …"
Ach jo. A takhle je to pořád.
Furt je fšecko jinak.

lasergame

A že prý se je to děsná legrace. No tak jo, tak jsme to zkusili. Není to žádná novinka, vlastně je to už hodně stará zábava, ale pořád to funguje. Děti už jsou na to dost velký, k hrám na počítači se tak jako tak dostanou, tož pojďme si zastřílet skoro doopravdy. Laserem, pochopitelně.
MápodnikaváHanička vygůglila, kde je to nejblíž a objednala to na neděli na ráno, abychom tam byli sami, což se povedlo. Nu a tak v neděli ráno došlo k naší historicky první laserové bitvě. Běháte v zešeřelé místnosti, máte oči na šťopkách, hlavu ukroucenou kolem dokola a furt po vás někdo střílí a vy po něm.
Děti pištěly nadšením, máveseláHanička taky, vyblbli jsme se dosytosti a těch dvacet minut stačilo až až.
Co k tomu dodat? Snad už jen to, že nás ještě nakonec vyfotili. Tuhlec je důkaz:

lasergame 150920

nejlepší škola

Spoustu starostí jsme měli s tím, jakou školu si Matěj nakonec vybere. Jezdil půl roku na přípravu do Prahy, chodil i na přípravku do školy, pořád tvrdil, jak chce tam či onam, až nakonec prohlásil, že zkoušky udělal dobře, jenomže dobře nestačí a účastnit se přípravy a ten čas strávit diskuzemi o tom, jak se musí na tu školu dostat, taky ne.
Tedy jiná škola, taky prestižní, doporučená, taky zkouška. Především z angličtiny. A taky měl dobrej pocit, že jí udělal. Tady to skutečně vyšlo, Matěje přijali a tudíž chodí už čtrnáct dní do školy nové. Jenomže jak poznat, že je ta škola opravdu dobrá? Jistě, jsou reference, existují známí s doporučením, ale to je pořád jaksi z druhé ruky, že.
Matěj to za nás rozřešil.
"Tatínku, ta škola je perfektní!"
"Jo? A jak jsi na to přišel?"
"No, jednak už umím španělskou abecedu a hlavně: tam všichni jezděj na skejtu!"
No a je to. Nejlepší škola na světě se pozná podle toho, kolik prken stojí před třídou.
Inu, jak jsem říkal: informace a doporučení jsou přeci jen z druhé ruky. Není nad vlastní zkušenost.

vyskákaný odpoledne

A že prý už má Ondřej doma na testy ten blesk, tak jestli bychom měli v sobotu čas. Inu měli. Police z Ikea jsem právě domontoval a děti měly první víkend v novém školním roce, což znamená, že ještě žádné úkoly ani extra povinnosti. Tož tedy pojďme testovat blesk.
Pan fotograf se dostavil s brašnou plnou nádobíčka a s bleskem na stativu. Hned jsme s tím začali. A hned vznikla potíž s kompozicí.
Ono je totiž potřeba si i při zkouškách a testech nějakou tu kompozici dohodnout, ozkoušet, připravit scénu, najít klidné pozadí, … Jenomže chtěj po bleším cirkuse, aby postál a dělal jakoby nic, sdělil vám dopředu, kam bude skákat a jak bude vypadat ten skok. Určit si místo, kde bude akrobatický prvek prováděn, to už je vůbec utopie. Takže se začne improvizovat, fotit všechno, co se hejbe a ono z toho nakonec pak třeba něco vyjde.
A přesně takhle to vypadalo. Děti bylo těžké přinutit, aby postály, s Kačkou nebylo možné domluvit značku, kde bude skákat, Matěj skákal furt a nebyl k zastavení …. inu blázinec. Nakonec to ale nějak vyšlo už jenom proto, že Ondřej ví, jak na to a snažil se udělat obrázky, které potřeboval, se vším svým tvořivým úsilím a to včetně nepohodlných pozic v poloze ležícího střelce. Totiž fotografa.
Vznikla tak recenze zábleskového zařízení,
kterou si můžete přečíst tady a pár obrázků skotačících dětí.
Takový to bylo vyskákaný odpoledne.

jelen

skok

mnoho proměnných

Vaříte? Jistě ano, po hospodách se nedá žít věčně a tak i ti největší odpůrci domácího vaření si alespoň čaj už doma uvařili.
U nás bychom s čajem nevystačili, přeci jenom krakeni rostou a něco spotřebují. Nu a tak se s tím vařením střídáme. Tedy mástarostliváHanička a já. Kdo uvaří víc a kdo míň, to tu nebudeme rozebírat. Naopak si všimneme pestrosti stravy. Ta se týká mémlsnéHaničky. Pokud jde o mně, ve všední dny se nijak nesnažím stát se mistrem kuchařem. Jde mi o to, vyrobit nějaké plnivo, které nebude odmítnuto z důvodu podivné chuti či vzhledu. Pochopitelně nejrychlejší jsou nějaké těstoviny, což je mi právem vytýkáno, jelikož jsem se naučil bez přemýšlení rutinním způsobem uchystat jen dva druhy. Červený a žlutý. K tomu jsem přidal včera ještě hnědý, čímž jsem o padesát procent rozšířil repertoár a kupodivu si všichi přidali. Na první pohled by se tedy zdálo, že tohle mám zvládnuté, podud nebereme v úvahu brblání méhladovéHaničky, která neustále něco podotýká k pestrosti jídelníčku. Ba dokonce o mém červeném druhu se vyjadřuje jako o jídle, které máme furt. Není tomu tak, ale zdát se to může.
Můj problém ovšem leží jinde.
Totiž v množství.
Já vážně netuším, jestli objemová rozpínavost těstovin je pytlík od pytlíku zásadně odlišná nebo je pes zakopanej jinde. Tou znepokojující nejistotou však zůstává skutečnost, že bez výhrady pokaždé se mi podaří přichystat množství naprosto odlišné od potřeb i počtu hladových krků, čímž vzniká buď nedostatek či přebytek. Obojí je sice snadno řešitelné, ale už ten samotný fakt, že míru těstovin v poměru k míře hladu nedočkavých jedlíků není možné nijak jednoduše vypočítat, je pro mně nepřekonatelnou výzvou.
Před třemi dny byly těstoviny žluté. Nezbylo ani sousto a Matěj si šel ještě cosi najít do ledničky a ostaní ho následovali. Předevčírem byly těstoviny červené. Nezbyla ani nudle, zbyla omáčka. Lednice zůstala nadotčena. Včera byly již zmiňované těstoviny hnědé. Všichni si přidali dvakrát a zbylo toho nejmíň ještě na jednu večeři.
No do prkýnka! Tohle mi vážně nejde do hlavy. Ten matematickej vzorec popisující vztah mezi objemovou roztažností nudlí v hrnci a kapacitou žaludků strávníků. Jediný, co o tom zatím vím, je, že to nebude nijak jednoduchá rovnice a proměnnejch tam bude víc než dost.

furt je na co se těšit

Zahlédl jsem jednu zprávičku od přátel kamarádů. Že prý dcerka je už třetí den na táboře a deprimovaný tatínek vyrobil stěnu plnou obrázků, aby bylo kam chodit vzpomínat na přechodně ztraceného potomka.
No.
Nebudu zastírat, že se nám po těch našich krakenech stejská. To ano. To hned jak odjedou. Jenomže oni jsou celý prázdniny pryč a to bychom se ustejskali. Tábory si přejí sami, Kačka už má oblíbené, Matěj chce pořád nové a nové zážitky. Doma se sotva ohřejou, stačej si vybalit a znovu zabalit a zase jedou. Oni se na ně těší a na nějaké stýskání není čas.
Kačka alespoň píše pohledy a dopisy, jak děsně se jí tam líbí. Matěj nepíše skoro vůbec a akorát vozí nějaké diplomy a ceny. A když se jeden zeptá, za co to je, tak zahuhlá, že to vyhrál v támhletý soutěži. Přisype to na hromadu a jede sbírat na další tábor. Kačka zase vozí výrobky a každému něco přiveze. Děsně na nás na všechny myslí. No to my na ní taky, pochopitelně. Ale že bych kvůli tomu musel dělat nástěnku a vzpomínkový koutek, to nemusím.
Naopak, žádnej koutek, ale hned nějakou akci.
Minulý víkend se nám podařilo mezi tábor a soustředění proložit Woodstock a tuhle sobotu jedeme na Sychrov. Vy ne? A to my jo. Matěj už má nachystanej kilt, Kačka zámecký šaty a jedeme opět na Skotské hry rovnou ze soustředění. Tam měl Matěj, tedy kromě toho soustředění, pochopitelně, za úkol dohodnout se s Vojtou, což je jeho starší kamarád a vzor, co že si vezmou pod ten kilt. Mně se totiž nevěřilo.
Z toho je vidět, že na nějaké památeční nástěnky není čas.
A já myslím, že je to tak lepší. Furt je totiž na co se těšit.

bujará nálada

V pátek woleschko nevyšlo za příčinou toho, že já jsem vyšel z domu poněkud dřív než jindy a nebyl čas na psaní. Téhož dne pak vyšel Modrý Měsíc, ktarý jsem taky nestih' nafotit. Inu holt není každý den posvícení. Nu a přes víkend jsme rozváželi naše krakeny do cílových oblastí, aby chvilku páchali svá alotria na cizí půdě, což nám během několika málo minut způsobilo tesklivou náladu, zatím co krakenům náladu veselou, bujarou až hystericky-křepčivou.
Takže Kačka už je na dalším táboře, kam se dycky děsně těší, jelikož předloni pitvali mimozemšťana, vloni vytahovali Excalibur ze skály a letos staví železnici až do Oregonu, což se indiánům nelíbí a chystají se vykopat koleje.
Nu a Matěj blbne v Teplicích, což je nejlépe dokázáno na pár fotkách, které jsem na rozloučenou udělal. Tož tak, prázdniny jsou v plném proudu, hleďte:

do_vody_01

do_vody_02

do_vody_03

do_vody_04

pochvala

Rozvoj dětské fantazie lze podpořit všelijakými způsoby a nevylučuju, že některé z nich občas i používáme. Například tuhle jsem si umanul, že místo hraní her stolních pro obveselení budeme hrát hru intelektuální k postrašení. Přesněji řečeno jsem na Kaččino naléhání: "Ale večer si zahrajeme Dominion, jo?!" opáčil: "Večer to uděláme jinak. Do večera si každý vymyslí nějakou strašidelnou historku a bude nám jí pak vyprávět. A budeme se bát!"
Kačce se to kupodivu líbilo a ostatní jenom jaksi cosi zamručeli a bylo na nich vidět, že krok A vítají, krok B je však nijak nenadchl. Tedy především to vymýšlení.
Já si celou sobotu vymejšlel hororovou historku. Kačka se tajuplně zahlížela do dálky a odcházela se inspirovat pohádkami, což značilo, že se jí v hlavičce taky něco odehrává. Ostatní na dotaz stran stavu historky pravidelně krčili rameny.
Nu, nastal večer a Kačenka spustila.
Musím přiznat, že si to vůbec nepamatuju, protože to bylo několik pohádek v jedné, byla tam i Medůza, useknutá hlava, sokové v přízni králově a pochopitelně princezna, se kterou to nakonec dobře dopadlo. To, co jsem obdivoval, bylo, že Kačka vymyslela a dala dohromady dost dlouhý příběh a dokázala ho docela hezky vyprávět.
Záměr cvičit Kaččin intelekt i fantazii se mi zřejmě povedl, z čehož jsem měl radost nejan já. MámiláHanička dokonce tleskala. Jenomže ta sama žádnou historku neměla, jelikož prý jsem se jí neptal a ona s tím nápadem nesouhlasila, tak ať si to prý vymyslím sám. No vymyslel jsem si. Připouštím, že syžet dost pokulhával hlavně v první části, ale fabule se mi, myslím, povedla a pointa se mi vysloveně líbila. U Kačky se dalo pozorovat, že poslouchá se zájmem a od mécitlivéHaničky jsem se dozvěděl, že nemám strašit děti místním prostředím, že se budou bát jít do lesa. To byla svým způsobem pochvala.
Čili teď nezbývá, než to vyprávění sepsat do rozumné podoby. Pokud se mi to povede, což se nedá takhle dopředu zaručit, napíšu vám sem někdy prázdninovou pohádku. Strašidelnou. A pokud by to nevyšlo, přečtěte si Válku s mloky. Inspiraci jsem bral od pana Čapka.

hurá na prázdniny

Mávání kouzelnými proutky se odehrává především v pohádkách. Po mávnutí lze pozorovat například zkamenění, usnutí nebo naopak procitnutí. To podle toho, o jakou pohádku zrovna jde.
Jsou ovšem případy, kdy o pohádku nejde a přesto se běh věcí všedních mění, jako by proutkem mávl.
Když například ve škole nastane období před prázdninami, najednou se jakýmsi kouzlem změní jinak docela dobře zaběhnutý řád. Tedy k poslušnosti aby děti člověk lanem přitahoval a o ranním vstávání ani nemluvě. Kdo by však hádal, že jde o typický projev školní mládeže na konci školního roku, ten by pochybyl.
Když si totiž všimnete času v záhlaví každého zápisu tady na woleschku, zjistíte, že nejčastěji vepsaný čas je mezi 5:40 a 6:00. Jsou samozřejmě i vyjímky, ale lze zobecnit, že právě ve zmíněném čase se obvykle dostanu k počítači s hrnkem kafe a začnu psát. Obvykle. Ta obvyklost je daná právě tím pravidelným denním řádem. Jenomže ta pravidelnost je narušena prázdninami a to i nějaký ten čas před nimi. Přibližně týden před jejich vypuknutím vypukne svévole a velice vlažný přístup ke všemu, co se týká běžných povinností s tím řádem spojených. A jak tuhle chorobu chytnou děti, našinec se tomu chvilku brání, ale neubrání.
Nuže tedy vězte, že od zítřka jsou prázdniny a to, že zápis občas vyjde někdy i o hodinu později, není způsobeno přechodem na zimní čas, nýbrž právě těmi prázdninami, které vždycky způsobí, že se mi v těch půl šestý, jako normálně, najednou nějak nechce a nechce zpod duchny.
Ale nakonec vstanu, protože je vždycky krásnej den a navíc: prázdninovej. Tož taky vstaňte a hurá na prázdniny!

slušení

Vždyť je to přeci jasný, už jsme se před týdnem dohodli.
Jenomže až tak jasný to zase nebylo. Tedy dětem. Mně to jasný bylo. Oni totiž Kačka s Matějem dostali nové šaty, takové čisté, světlé, docela parádní, aby jim to v nich slušelo. Jenomže slušení je velice subjektivní dojem a když to nejsou džíny a nejsou modrý, je to potíž. Pochopitelně si nedělám iluze, že by dětičky chodily do školy v bílém. Tedy alespoň Matěj ne. A Kačka má koneckonců na krajky na nohavicích taky celkem vyhraněný názor. Jenomže když jde o fotografování a kterém děti mluví už jakou dobu, bylo by žádoucí, přesněji řečeno: rodičům by se líbilo, kdyby jejich potomci vypadali na fotce k světu. Vypadání k světu si ale každý vykládá jinak a tak si Kačenka začala oblékat ty šatečky s modrými motýlky a Matěj si vzal džíny a modrý triko jako dycky.
"Ale dyť už jsme se před týdnem dohodli, dyť je to jasný," povídám, "vemte si to nový oblečení, co jsme vám přivezli z výletu."
Nastalo odmlouvání a tisíc "ale". Ale byl jsem nevoblomnej. Se skřípěním zubů se děti nasoukaly do světlého oblečení a velice temně se kabonily, aby ty odstíny vyrovnaly do obvyklého průměru. Teprve když jsem jim vymyslel, že si můžou do tašky vzít svoje běžné oblečení, přestaly se mračit.
"Ale převlíct se smíte až po focení!", nakazoval jsem.
"No jó …"
"A Kačka poprosí paní učitelku, aby jí přičísla, aby na tý fotce nevypadala jako rorejs, jako na tý minulý!"
"No jó …"
"A ne abyste se zamatlali ještě ořed focením!"
"No jó … Tak už pudem, tatínku?"
Přestal jsem vydávat zbytečné příkazy a děti jsem svěřil škole a osudu.
Když jsem je pak odpoledne po sboru vyzvedával již převlečené do normálního, hlásila mi paní ředitelka:
"Kačku jsme česaly všechny a moc jim to slušelo …."
A Matěj se zatvářil způsobem, který nenechával nikoho na pochybách o tom, co si myslí o slušení.

zapomněl ...

Před měsícem nám děti zapomněly říct, že se právě uplynulou sobotu konají dvě představení se sborem, kam sborově chodí. Náhodou jsme na to přišli jiným způsobem a sbor tím nebyl ochuzen o hlásky Kačky ani Matěje. Před deseti dny nám Matěj zapomněl říct, že má na tento týden referát a že se na něj … trochu pozapomněl a musí ho dělat právě uplynulou neděli. No, i to jsme tak nějak dali dohromady a Matěj cosi vytvořil. Minulou středu jsem Kačku vyzvedával na poslední chvíli z družiny … bez sukně. Prý ji zapomněla ve škole. Nezapomněla, nebyla tam. Nastalo hledání a po dvoudenním marném pátrání byla nakonec sukně přeci jen objevena. Včera. Byla jaksi .. v jiné skříňce. To ovšem až poté, co Kačenka našla bundu, kterou zapomněla - jak jinak - taky ve škole.
Včera jsme na poslední chvíli stíhali odjezd k paní profesorce na flétničku. Volám Matějovi: nachystejte se, ukliďte si po sobě, čekejte před školou, pospícháme. Nečekali. Kačka v klidu dál dokončovala keramiku, Matěj jančil na chodbě jako tajtrlík. Zapomněl to vyřídit i udělat. Se zpožděním jsme dorazili domů teprve poté, co si Kačka uložila do tašky penál, který si i s telefonem zapomněla dát do tašky. Ten telefon jsem jí už schoval, aby věděla, že zapomínat se nevyplácí. Doma před dveřmi jsme zjistili, že Matěj zapomněl klíče. Když je obstaral, což ho stálo deset minut běhu, popadli jsme tašku s nástroji a notami a jeli k paní profesorce, která si myslela, že jsme na ni už málem zapomněli. Načež bylo zjištěno, že si Matěj doma zapomněl tu flétnu, co si jí připravoval, pak na ní hrál a pak … jí tam nechal …
… a já se teď jdu podívat do zrcadla, jestli už náhodou nemám tik v oku. Nebo snad myslíte, že bych na to měl zapomenout?

i s hlavou

Když řeknete dámě, že jí to sluší, obvykle jí tím potěšíte. Ovšem vždycky záleží na okolnostech a takový kompliment nemusí nutně jen potěšit, ale musí se umět přijmout.
Já kupříkladu na tyhle věci nemám radar a kolegyně mi musela tuhle vysvětlovat, že když mi řekne, že mám hezký boty, nemám zahučet hmmmm, ale vesele odpovědět, že mě to těší a že děkuju za pochvalu. Inu, každej holt je z jinýho těsta.
Jako třeba Matěj.
On je takovej diplomat a hrozně rád je na někoho hodnej a dobře ví, že když maminku pochválí, udělá jí to dobře. Ona tedy máveseláHanička je kočanda i bez komplimentů, o tom žádná, ale občas snese i nějaký ten kompliment od rodiny, pochopitelně. Nu a tuhle si Matěj maminku zálibně prohlížel a chválil jí, jak jí to sluší a jeké má hezké oblečení a …:
"Maminko ty jseš dneska taková hezká a mladá … až na tu hlavu."
Von je Matěj i pravdomluvnej a ty vrásky mu k tomu jeho mládí neseděj - jen holt eště neví, že kompliment má potěšit celej a hlava se z něj vypustit nedá.
MálaskaváHanička však komplimenty přijímat umí a tak jsme se tomu všichni zasmáli - a rázem byla tou nejkrásnější maminkou, tentokrát i s hlavou.

červený safíry

Když už máme chvilku čas, projdeme se kousek po městě, řekl jsem si, a šli jsme.
Měli jsme s Matějem namířeno na pravidelnou dětskou prohlídku (kam jsme vlastně ani nemuseli chodit, protože, když jsme tam přišli, paní doktorka odborně posoudila, že je všechno skvěle v pořádku). Nu a tak jsme vylezli z metra pod vocasem, což je důležitý orientační bod, a vydali se po Václaváku dolů. Matěje zaujalo až to, že Mozart to měl do divadla kousek z domu, kde bydlel, ale jinak ho Staré město nijak extra nezajímalo. Betlémské náměstí, rotunda, Platýz, prostě nic moc. A tu se mu zaleskly vočička. Muzeum lega! Hned tam zamířil i přesto, že jsme tam namířeno vůbec neměli.
"Jé, tatínku! To je úžasný! Tolik safírů jsem jakživo neviděl!"
Matěj se začal slastně přehrabovat v safírově červených kostičkách. Kolem bylo v přihrádkách spoustu jiných, jenomže tyhle byly safírové!
"Tady jich je tolik. A já mám jenom jednu."
Nemohl se od toho odtrhnout a musel se vrátit a znovu se prohabat tou záplavou kostiček. Pak, když si to užil dostatečně na to, aby mohl sebrat dost sil a odejít, pravil: "To byl, tatínku, ten největší zážitek, to musím povědět mamince."
A bylo to tak. Večer doma hned vyprávěl, jak mají v tom obchodě-muzeu fantastickou místnůsku a tam je spousta přihrádek s kostičkama a v jedný je poklad. Samý červený safíry!
Inu, právě takové neplánované procházky můžou naprosto neplánovaně nadchnout. Například kostičkama.

nepoměr mezi hmotami

Bude to pár let, co jsem ve tmě v autě nad mapou zjistil, že ty mrňavý písmenka nepřečtu.
"Holt budeš potřebovat brejle," pravila mácitliváHanička, "já už je mám na dálku dávno."
Tím byla tato kapitola uzavřena a dalo by se říct, že od té doby se bez brýlí na čtení neobejdu. Standard, nic nového pod Sluncem. Brýle má každý, mám je tedy i já. A stejně jako ostatní je furt někde hledám. S Ondřejem zastáváme tu teorii, že hledání brýlí do jisté míry eliminuje nasycenost prostoru brýlemi, což je teorie užitečná. Mám tedy brýle v množství větším než malém na všech místech domu. Mám je i v pracovně u počítače, jelikož bych jinak na klávesnici ani na monitor neviděl.
Každé ráno píšu a každé ráno přijde mánejmilejšíHanička dát mi dobré ráno. Tedy já u klávesnice v křesle za stolem, ona jen tak, jak sejde z koupelny.
"Dobré ráno," říká každé ráno a přitulí se. Milé, vidťe.
A teď si to promítněte před očima. Já sedím, máusměvaváHanička stojí. Ona se přitulí, já mám oči přesně tam, kde je chce mít.
Máte tu představu přesně?
Nemáte!
Já totiž na těch očích mám ty brejle. Dycky. Takže se muckáme, máveseláHanička si přivine moji hlavu na svou hruď a když to skončí, mám brejle nakřivo a napůl vypíchnutý voko.
"Dobré ráno, Haničko," říkám pravidelně.
Tuhle byla ta milá pravidelnost narušena nepravidelností. Výrazný nepoměr mezi hmotami mých brýlí a hrudí méšikovnéHaničky způsobil, že ty brejle to nevydržely. MáněžnáHanička se přitiskla tak vroucně, že mi ty mý brejle prsama prostě rozlomila. Ovšem něžně.
Pah … co je mi po brejlích! Tahle scéna jak z Feliniho mi za to stála!

( …. a nic nedejte na to, když se tu teď čtouc mi přes rameno máprobuzenáHanička rozčiluje, že takle to nebylo, že jsem si ty brejle přece rozlomil sám, jak jsem ….)

snář

Máte někde v šuplíku snář? Babička ho někde mívala. Já ho nemám a proto nevím, co se mi to zdálo.
Ano, mívám sny, ale jeden je hnedle zapomene anebo jsou nezajímavý. Jenomže dneska mám naprosto živou vzpomínku na to, co se mi zdálo.
Byl jsem někde na jihu, mohlo to být někde v Itálii. Sluníčko bylo, teplo bylo a já byl v nějakým krámku. Byla to spíš taková malá hospůdka nebo pizzerie s obchůdkem. Měli tak kdejaký dobroty, rajčata sušený, vína, těstoviny, sýry - no však to znáte. A takhle vlevo v regále za pultem velikánskej kus šunky. Vypadalo to jako malý uzený selátko, ze kterýho se ukrajujou tenký plátky sušený šunky - pršutu. Prodávaly a obsluhovaly tam tři dámy, které vypadaly velmi italsky a venkovsky. Tu zaslechnu, jak se ty dvě spolu baví a hleďme, já tomu rozumím. Italsky neumím, tak se musely bavit česky.
Nu, řeknu jim o tu šunku, vypadá moc dobře, říkám si a nahlas pravím:
"Copak je to za šunku? Támhleta vlevo vespod v tom regále. Ta vypadá moc dobře."
"Támhleta?", ptá se jedna z těch paní.
"Jo, zrovna ta. Co vypadá jako malý selátko."
"I to je náš pes. Vstávej z toho regálu!" zvolá paní.
A šunka se pohne a vono vám je to vopravdu psisko! Takový do barvy něco mezi vlčákem a voříškem. Začne to vrtět vocasem a lísá se to ke mně.
No tě pic! Tak z toho asi nepude plátek ukrojit, říkám si.
Dál to nevím, sen skončil, ale byl tak živej, že to muselo něco znamenat. Jenom nevím co, jelikož ten snář měla někde babička a já vím houby, kde je mu konec.

aby se neztratilo

O úklidu jsem tu už psal mnohokrát a několik laskavých čtenářů mi s účastí i psalo zpátky. Výsledkem byl závěr, že uklízet se nemá a veškerým úklidem se jen ztrácejí věci, které byly před tím, tedy v neuklizené podobě, snadno a pohotově po ruce, zatím co teď jsou v nenávratnu.
Může to být asi tak dva roky, co jsem si tu právě stěžoval na to, jak jsem uklidil a tím úklidem ztratil jedno cédéčko, na kterém byla vzácná data. Několikrát jsem prohrabal popelnici, ba dokonce jsem její obsah vysypal a probíral vrstvu po vrstvě. Nakonec jsem se smířil s tím, že úklidem se ono cédéčko vypařilo bez náhrady. A data s ním.
Nu a předevčírem na večer si jdu vybrat nějaké to cédéčko k poslechu. Do šuplíku, kterej je uklizenej a jsou v něm uložena cédéčka s mluveným slovem. S počítačovými daty to nemá nic společného. Vybral jsem si sadu s rozhlasovou dramatizací románu Jméno růže (vřele doporučuji) a jdu si to vložit do přehrávače. Když tu - zcela nerománově - na mě vypadne bílá obálka. S datovým cédéčkem. Právě s tím, se kterým jsem se před dvěma roky rozžehnal!
Ano, ztracená data jsou nalezena, v pořádku, čitelná. Nosič byl uložen pečlivě v originální obálce, vše jak má být. Akorát, že úplně jinde, než to má být. Na data je jiná skříňka a jinej šuplík!
Ani vám nevím, jestli mám mít radost nebo vztek.
Jak se tam to cédéčko dostalo, po tom už vůbec nebudu pátrat. Naopak, měl bych teď zase trochu uklidit, ale říkám si: vážně chceš projít znovu tím údolím zmaru? No, ještě si to rozmyslím. Zatím mám to cédéčko hezky před sebou na stole - aby se neztratilo.

perfektně a neomylně

Tak, sklíčko bychom měli, ale je zbytečně velký a navíc jsme čtyři. Takže každej potřebuje svý. Na zatmění Slunce se přeci každej chce dívat svým sklíčkem, to dá rozum. Pučovat si sklíčko znamená koukat se tehdy, když se k němu dostanu a ne když se dívat chci. Nuže, je třeba mít tolik sklíček, kolik je diváků.
Jedno sklíčko jsem dostal od Ondřeje, pro jedno jsem si nakonec ještě zajel, ale to je pořád málo. Je třeba dělit. Nevím, jak vy, ale já mám s dělením skla jen ty nejhorší zkušenosti. Nechovám se sice jako strýc Podger a nezaměstnám celou rodinu a sousedstvo tím, abych je posílal pro sklíčka, pro řezací nástroje, filcové podložky, kladívka, pravítka a další nezbytnosti. Ani nechci nic držet, neztrácím sako ani tužku, ba dokonce ani žádný nepořádek neudělám. Jenom si v tichosti narýhuju to sklíčko a pokusím se ho v tom místě naříznutí zlomit. Tak, jak se to má se sklem dělat. Výsledek je vždy perfektní a naprosto stejný.
Sklíčko praskne perfektně a vždy neomylně zcela mimo rýhu. Je úplně jedno, jakým způsobem se pokusím oddělit od sebe dvě čárou již rozdělené části. Nezáleží na poklepání, zatlačení, zlomení. Vždycky je to zcela mimo. Tahleta dovednost je mi už od mládí zcela odpírána. Ke sklenářům, kteří prostě přejedou diamantem po skle a pak do něj ťuknou a sklo se s lupnutím rozlomí přesně v čáře řezu, chovám dodnes úctu. To jsem nikdy nedokázal.
Ani včera se mi to nepovedlo. Místo toho, abychom dostali čtyři pravidelné obdélníky, máme čtyři křivé střepy. Naštěstí dostatečně velké, aby se limi dalo koukat na Slunce při zatmění.
Tož neváhejte a koukejte s námi. Nějaký to sklíčko určitě seženete a vsadil bych se, že bude lepší, než to naše.

A pro ty, kteří to nestihli je tady
záznam z dnešního zatmění slunce nad Oleškem.

našel sponzora

Když potřeboval pračlověk Pim pazourek, kterej si před chvílí zrovna zlomil o mamuta, směnil ho například za kus mamutího klu a tím vznikl první obchod. Výměnný. To je stejný, jako v našem životě. Když jsme malí, měníme kuličky za bonbóny, panáčky za píšťalky, ale pak se ukáže, že výměnný obchod má své meze a káčou prostě každýmu zaplatit nemůžete. A rázem jste v moderním světě businessu.
Naše děti už k k finančnímu trhu dospěly dávno a tu a tam si přivydělají nějakou tu korunu (ano, korunu, to stačí) a dostanou menší kapesné, které, jak se někdy ukazuje, je menší, než mají někteří kolem nich ve škole a tak se učí i půjčovat a hlavně tu nepříjemnou povinnost vracet - nu finanční gramotnost je dneska veledůležitá.
Nu a včera jsem je načapal před tréninkem, jak Kačka nese zbraně (samozřejmě, zbraně, Kačka má meč a tyč, Matěj šavli a tyč) a Matěj utíká do konzumu. Všimli si, že jsou načapáni a Matěj na mě zamával.
"My si jdeme něco koupit před tréninkem, protože máme na něco chuť."
"No jasně, já jdu taky nakoupit."
"A můžu jít s tebou?"
"Pojď, Matěji."
Kačka mu dávala peněženku.
"A tatínku, koupíš nám to?"
"Koupím. Matěji, peněženku nebudeš potřebovat."
A tak jsem čekal, co to bude. Matěj šel najisto. Pro oblibenou lahůdku.
"A to ti bude stačit, Matýsku?"
"Bude, tatínku, my jsme doma neměli a máme na něj strašnou chuť."
"Tak jo, já už mám taky všechno, můžeme jít zaplatit."
"Mám dvě mlíka, dva jogurty a taty ty rohlíky jsou taky dva."
Zaplatil jsem a Matěj si šťastně nesl ty dva rohlíky, co měli s Kačkou jako pochoutku. Děsně na tom vydělal, protože našel sponzora.
I to patří k finanční gramotnosti.

prostě je sežrali

Když jsem v pondělí vyzvedával Kačku ze školy, pravila, že má skvělou náladu, protože měla báječný den a zítra, že bude den ještě lepší, protože bude den palačinkový.
"A co to znamená, Kačko?"
"To znamená, tatínku, že zítra přineseme do školy osm palačinek a budeme je ochtnávat a soutěžit."
Začal jsem tušit, že mě čeká důležitý úkol: "A kde je vezmete, Kačko?"
Šla ne to oklikou: "A tatínku, kdy přijede maminka?"
"Až pozdě večer."
"Aha. A umíš palačinky?"
Tušení se proměnilo v jistotu. Naštěstí to bylo včas, takže jsme cestou od školy ještě stihli koupit hladkou mouku, vajíčka a mléko. Doma pak vypuklo palačinkování. Už jsem to dlouho nedělal, takže ta první byla krapet silnější, ale ty ostatní už byly jako papír.
Když přijel Matěj z Prahy a hned za ním i mápracovitáHanička, pravili společně: "Jé! Palačinky! To si dáme!"
Jenomže ta várka z půl litru mléka vystačila akorát na těch osm palačinek, co měla mít Kačka do školy. Nezbývalo, než se pustit do další várky. Cpali se všichni rychlostí podstatně větší, než jsem stačil palačinky smažit. Zmizely všechny, až na tu jedinou, tu první. Ta mi zbyla na ráno, abych taky ochutnal, co jsem si navařil.
Připouštím, že byly v pořádku, což ostatní potvrdili tím, že je prostě sežrali.
Dnes má palačinkovej den Matěj, ale to už bez mé asistence, neboť včera jsem přišel zase pozdě já. Ale jak tak koukám, tentokrát na mě nezbyla ani ta poslední. Holt, kdo pozdě chodí …

řeč o iPadu

Tak nevím, jestli jsem něco neproved', když jsem držel k Matějovi řeč. Bylo to o hrách v iPadu. V posledních dnech jsme musel totiž několikrát vzdorovat jeho přání zadat heslo a stáhnout aplikaci, tedy hru.
Samozřejmě se nedalo čekat, že bude Matěj používat tablet jen jako pracovní či výukovou pomůcku, ale na druhou stranu jsme měli s moustarostlivouHaničkou představu, že to hraní nebude až tolik se rozvíjející aktivitou. I Matěj nejdřív věnoval hrám jen nevelkou porci času, ale jak si s klukama ve škole povídají o tom, jakou hru kdo hraje, je to jako lavina.
Nu a tak jsem držel tu řeč v tom smyslu, že mám velkou radost z toho, že se Matýsek rozhodl dělat zkoušky na gymnázium a že se na to připravuje a že ho budeme všemožně podporovat, protože je to moc dobře a jsme rádi, že mu to jde. Ale když už se rozhodl pro tuhle cestu, měl by si uspořádat jednotlivé činnosti do nějakého žebříčku a dát přednost těm, které ho zajímají a jsou teď pro něj důležité, což je napříjklad příprava na zkoušky. Zatím co hraní her ho na gymnázim nedostane. Ale že je to samozřejmě na něm.
Po pronesené řeči Matěj odložil iPad a hned si šel dělat k počítači scio testy ke zkouškám. Pak jsme jeli na trénink a po něm se stalo další překvapní.
Matěj přinesl v krabici zabalený iPad. A že prý si ho chce u mě schovat až do doby po zkouškách. Že by ho to svádělo.
Snažil jsem se mu to rozmluvit, ale trval na svém.
Nebudu předstírat, že mě to zaskočilo. Už jenom proto, že jsem netušil, že je Matěj až takhle svědomitý a to gymnázium je pro něj tolik silná motivace.
Nevím, jestli jsem tu řeč nepřehnal, ale vím, že máme úžasného synka. Ale to vím dávno.

nové, stovky let staré

To se vždycky počítá, když je něco nové, jiné, než obvykle. Jenomže nejde to pořád. Jiné se za krátko stane stejným a obyčejným a přestane se počítat. V tyhle dny ovšem důvod počítat je. Objevil jsem totiž tuhle v krámě jedlej ubrus.
No, není to úplně přesně ubrus, to zase ne, ale když se to rozloží, má to nějakých osmdesát centimetrů v průměru, ta plachta. Tedy placka. Na placky jsme zvyklí, ty jsou obyčejné, ale tohle je jiné. Je to obrovské, netrhá se to, dá se to všelijak překládat a dá se do toho třeba vykousat ornament a udělat si z toho právě ten ubrus. Ovšem ubrus, kterej se neuklízí ani nepere, ten se prostě při večeři sní. Tenký je to jako papír, je to pečený a jmenuje se to lavaš. Na té cedulce u toho ještě píšou, že je to arménský chléb.
Když trochu zapátráte na síti, zjistíte, že je to známé už po stovky let a u nás, že už se to taky docela dlouho peče. Jenomže není u nás jako u nás. U nás doma to známe teprve týden a tudíž je to nové a tedy se počítá, když to přinesu. Když to ovšem nepřinesu, počítá se to taky, ale obráceně.
"Ty jsi dneska nepřinesl lavaš?"
Nu, jak říkám. U nás je to nové a tak je po plachtách - plackách sháňka. Včera se večeřelo dlouho a děti se předháněly, kdo si do té placky vykouše lepší ornament. Soutěž vyrcholila pochopitelně tím, že své výtvory Kačka i Matěj snědli, čímž zvítězili oba. Nu, až budou arménské placky jíst nějaký čas, stanou se jim obyčejnými, ale teď, teď se to počítá, jelikož je to jiné, lepší.
Jako všechno nové, byť by to bylo stovky let staré.

u Anděla

Dneska mám zpoždění, napadl totiž sníh a bylo třeba ho odklidit, jelikož až přijede pluh, nahrne nám to před vrata, čemuž lze předejít právě tím včasným odhrabáním. Nuže tedy budiž zaznamenáno, že dnes napadlo za letošní zimu podruhé pár centimetrů sněhu - asi tak pět. Je to sníh sněhulákovej, lepí se. Je totiž nad nulou a tím pádem nevydrží. Jenom majestátně překáží a dělá konečně na chvíli tu ladovskou zimu.
Jiná pamětihodná událost se odehrála včera odpoledne. Matěj se poprvé vydal sám do velkoměsta. Tedy ne snad, že by už od podzima do Prahy nejezdil na přípravku do školy, ale to je jen na okraj a spojení není složité. Teď ale musel dvakrát přesedat, projet celou Prahu a vystoupit u Anděla.
Dorazili jsme tam oba přesně ve stejnou chvíli. Každý pochopitelně odjinud. Matěj kličkoval mezi lidmi a hledal tu správnou refíž, na které staví devítka, což je v tomto případě docela honička, jelikož u Anděla je zastávek několik habadějů (habaděj je množstevní jednotka vyjadřující množství dostatečné, mnohdy srovnatelné s přehršlí). Vůbec ho nenapadlo, že by mohl třeba nastoupit na tramvaj jedoucí opačným směrem. Prostě jen za běhu hledal. Ano, za běhu. Rejdil cestou z metra velice čiperně. Odchytil jsem ho včas. Zamračený a soustředěný obličej se rázem rozesmál a Matěj mi hned popisoval, jak ten autobus od nás ze vsi jel pomalu, ale pořád, že prý ani moc nezastavoval, ale děsně se vlekl a měl tedy zpoždění a že to bylo dobrodružství a že tady jsou ty schody daleko lepší, než ty na Florenci a že jsou dlouhý a že je děsně snadný se orientovat, protože je všechno všude napsaný a vůbec, tatínku, to bylo hustý …
Tak s tím musím souhlasit, co se týče dopravy po Praze, hustý to je. A houstne to čí dál víc. Zvlášť takhle v půl čtvrtý vodpoledne.

2:0

Kdo hledá, najde, praví pořekadlo. Ovšem jak a kde hledat, to už nepraví. Vícekrát jsem si tu povzdychl, že uklízet se nemá, poněvadž to pak člověk všecko uklidí a nic nenajde. Jsou ale i případy, kdy máte uklizeno a tu vám něco upadne a už to nenajdete. My jsme s Matějem hledali včera dvakrát. A je tím prokázáno, že kdo hledá, ještě nemusí najít. Najde až ten, kdo hledá pořádně.
Tedy takovej mrňavej trojbokej hranolek mi upad'. Žlutej, jasně žlutej, ale jen nějakých pět krát pět milimetrů velkej. Druhej mi zbyl a podle něj jsme ho hledali.
Nejdřív Matěj. Hledal, ale málo a nic nenašel. Rozebral jsem kout vedle stolu, kde jsou kabely a kam to jasně zapadlo a taky nic. Všechno jsem to vyndal, rozložil, zásuvky vytáh'. Nic. Tady to přeci někde musí bejt. Přeci se to nevypařilo. Dyť je to zářivě žlutý. To musí bejt vidět! Nebylo to vidět.
Začal jsem znovu smotávat kabely a hleďme: pod jedním ta titěrnost byla. Rázem mělo celé to martýrium smysl. Chtělo to trpělivost a nezlomnýho ducha. Tedy přesvědčení, že to tam je. A bylo.
Načež šel Matěj hledat Vltavu. Ne snad, že bychom jí neměli tuhlec kousek přes kopec. Tohle byly noty. Flétnový part měl, ale základní notový sešit s klavírním doprovodem nikde. A že ho prý, tatínku, už hledal všude. I v tašce a v batohu a ve stole a pod postelí a v šuplíku a na klavíru a … a vůbec všude. Vztekalo mě to.
"Tak ukaž, kde jsi třeba hledal?"
"Třeba tady v knihovně."
"Kde přesně?"
"Tady v tý přihrádce. Tam není."
"Aha. Tady Jo? Tak tady přesně je!"
Vytáh' jsme Smetanu i s Vltavou a podávám jí Matějovi: "A dej si to společně mezi noty, ano?"
Bylo to 2:0.
A bylo to o tom hledání. Na to je třeba tu trpělivost a to přesvědčení, že to tam je. Matěj má zatím spoustu jinejch klukovskejch starostí, než hledat, to dá rozum.

za pět minut dvanáct

Stává se, že to člověk stihne za pět minut dvanáct. Na konci roku bývá za pět minut dvanáct velmi často. I několikrát denně. U nás se tomu shonu snažíme vyhnout tím, že ho prostě ignorujeme.
Jenomže jsou situace, kdy se tomu člověk nevyhne. Kupříkladu když chcete jít bruslit na rybník, čekáte, až bude led dost pevnej a současně víte, že předpověď počasí je stran ledu prachbídná. To pak prostě musíte vzít počasí na vědomí a zajít do kůlny vyndat brusle. Byť by bylo Silvestra.
A ono se to nakonec docela hodilo, takže jsem ty brusle vyndal docela rád a chystal se k rybníku. A hned se ukázalo, že za pět minut dvanáct nebývá včas. Člověk by čekal, že brusle nenajde nebo že je někomu půjčil a zapomněl na to. Případně, že budou rezavý nebo že nebudou nabroušený či že se přes léto scvrkly a jsou mu malý. Nic z toho se nepřihodilo. Přihodilo se něco daleko horšího. Brusle jsme našel, byly nabroušený a v pořádku. Byly tak v pořádku, že se v nich zalíbilo myším a udělaly si v jedné botě hnízdo.
Fuj! Smrdělo to příšerně. Jenomže nebyl čas botičku prát. Tak jsem ten myší élent vymetl, vyklepal, vydezinfikoval jak se narychlo dalo a jeli jsme bruslit. Asi hodinu jsme s Matějem kroužili
ve Zvoli na rybníku a pak byl čas zajet pro Kačku, která byla na návštěvě a taky jsem jí chtěl vzít na rybník.
Nuže, Matěji, počkej tu chvíli, hned jsem s Kačkou zpátky. To jsem se ale zatraceně splet! Jen jsem sundal myší botu, páchlo to tak strašně, že málem popraskal led na rybníce. Nešlo to jinak, než naboso vsednout do auta a s otevřenými okny dojet domů. Se zavřenými to nešlo. Hrozila příšerná exploze myších výparů. Bos jsem v zimě ještě neřídil, ale kupodivu i to šlo. I ta noha šla umýt a nakonec jsem stihl zajet i pro Kačku, která mezitím sáňkovala vedle ve vsi.
Když jsme dojeli zpátky na rybník, Matěj si ani nevšiml, že jsem byl pryč takovou dobu. Inu měl tam kamarády, tak nebyl čas myslet na čas.
Takže jsme to nakonec stihli i za pět minut dvanáct, protože na Nový rok už byla obleva a na rybníku se bruslit nedalo.
Mezi náma: ono se nedalo bruslit ani v tý mý páchnousí botě. Dodnes jí louhuju v pracím prášku, abych z ní tu myšinu dostal.