WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

voda přestala téct

Připouštím, že mít potůček na vypínač se může zdát poněkud pošetilé. My máme vodní díla tři a nijak pošetilé nám to nepřipadá. Jenomže tuhle potůček přestal bublat, čímž je jasné, že ostatní dvě čerpadla přestala s ním, jelikož jsou všechna napojena na jeden jistič. Zkusil jsem to nechat odpočinout, jestli to náhodou nebude nějakým přetížením a kdepak. Pochopitelně.
Nuže tedy první zásuvka - nic, v suchu, druhé dvě, taky nic, až ta třetí skupina. Tam bylo vlhko. Přesně podle receptu, který praví, že když něco hledáte, je to až v tom posledním šuplíku.
Nezbývá, než vyměnit zásuvku, do které natekla voda. Zatím je to vyřazeno z provozu, aby na dvou zbývajících místech mohla čerpadla fungovat.
A proč píšu o takové drobné lapálii?
No protože mi přišlo legrační, že studánka přestala téct ve chvíli, kdy do ní zatekla voda.

klidné branné odpoledne

Kačce jsme zase museli vysvětlovat význam slova branný. Nějak se nám to povedlo, čímž byla příprava vyřešena a my mohli po letech navštívit Dětský branný den tady u nás v Olešku. Nečekejte od toho žádné armádní cvičení. Spíš takovou komorní sešlost nadšenců, kteří přivezou své veterány a připraví pár soutěží pro nejnenší. Je to od nich hezké a zřejmě se i trochu baví sami tím, že se můžou pochlubit, co si doma piplají.
Tak to má být a k tomu obdivování se občas přidají i děti, které se mohou po domluvě na něčem i svézt, prolezou opičí dráhu, vystřelí si ze vzduchovky nebo si hodí granátem. Gumovým, pochopitelně. Nu a tak ubíhá líné slunečné odpoledne babího léta. Do toho přijedou hasiči, předvedou, jak se vyprošťuje z auta, jak se příslušné auto hasí a jak to děsně čoudí. Dá se u toho udělat nějaký ten obrázek, dětem se dostane odměny za námahu v soutěžích a pak se jde domů, jelikož už je večer.
|nu, jak jsem říkal, žádné armádní cvičení jsme nečekali. Bylo to takové klidné branné odpoledne.

P9120051

P9120137

P9120242

P9120284

P9120415

P9120520

každej to vidí jinak

To se takhle koukne máromantickáHanička z okna a rozplývá se: "To je nádherný, podívej!"
"No, dyť pršelo."
"Ale ty ses nepodíval."
"A podíval."
"Dyť ses ani nevotočil!"
"Ale votočil, sem votočenej."
"Ale koukáš se do zdi. Máš se koukat z vokna."
"A dyť se koukám. Mraky, no."
"Ale krásný."
"No jo, tak já ti je du teda vyfotit."
A když jsem ten obrázek udělal, povídám: "Tak jsem ti je vyfotil. Pojď se podívat."
"No, hezký."
"Jak hezký? Dyť ses ani nepodívala."
"Ale podívala."
"No jo, ale málo. Já ti dělám vobrázek …"
"A dyť si ho stejně děláš pro sebe, abys měl co dát na woleschko."
"No jo, ale vono je to krásný…"
Jak je vidět, nakonec jsme se shodli, že krásný jsou, ty naše deštný pralesy, ale každej to holt vidí trochu jinak.
Tož tady jsou v odkaze. Ono by se to na stránce s textem nevyjímalo dobře.

ošizená mapa

Byly doby, kdy se za myšlenku o kulatosti Země upalovalo. Pak se nějak přišlo na to, že se to ututlat nedá a od těch dob letíme vesmírem na kouli. Pak se ještě přišlo na to, že je ta koule trochu šišatá, ale zas ne tolik, aby to nějak vadilo. Nu a tak když jedeme z bodu A do bodu B, zdá se nám, že je to po rovině, ale kdepak, je to po kulovém povrchu. A to je právě ten háček. Na mapě je to všechno rovina, ale ona to rovina doopravdy není. Musí se to na mapách šidit a tak ta cesta z místa A do místa B je jiná na mapě a jiná ve skutečnosti.
Tuhle jsem si všimnul takovýho hezkýho pohledu z cesty do Prahy. Je tam vidět hodně do dálky. Vidíte z toho místa (až bude dobrý světlo a budu mít s sebou aparát, udělám obrázek) Hradčany a přesně za nima v zákrytu Říp. Všechno v jedné přímce. A to je ta potíž.
Vzal jsem si mapu (tedy otevřel mapu na síti) a měřím si vzálenost bod A - Hradčany - Říp. Je to nějakých 46 kilometrů a kousek. Jenomže ouha. Když zapíchnu jeden špendlík na to místo, kde jsem stál, a druhý do kapličky na Řípu, stojí Svatovítský chrám tak trošku vpravo vedle spojovací přímky. Jenomže
na fotografii (mizerné, protože mizerné světlo i podmínky) je vrcholek kopce přímo mezi věžemi chrámu. A jsme u toho. Ta mapa je ošizená, poněvadž to jinak nejde.
Ovšem je tu ještě jedna možnost. Žijeme na Zeměploše a kartografové se to před náma snažej zatouškovat tím, že schválně dělaj pokřivený mapy a tvrděj, že je to kvůli zakřivení Země.

na woleschko moc času nezbylo

To je tak, když se zapletete s historií. Člověk neví, kde začít, co je pravda, co je přimalované či přibarvené.
V detektivkách obvykle vypukne pátrání, inspektoři se rozeběhnou po stopách, komisař začne bafat z dýmky a hledá motiv, skládá příběh. Jenomže tady nejsme v detektivce ani nehledáme poklad. Prostě jde jen o historii, která už málokoho zajímá.
Ale přeci jen se najdou pamětníci, či zvědavci a nadšenci, kteří buď vědí nebo vědět chtějí. Nu a díky nim bývá tu a tam k dispozici něco z historie. Já patřím nejspíš mezi ty zvědavce, co je zajímá, jak to bývalo v časech minulých. Mám k dispozici nějaké obrázky a zápisky po dědečkovi, ale ne a ne se dostat k tomu něco s tím udělat. A teď jsem se ještě připletl k historii naší vesnice. Což je ode mě jistě troufalost, protože jsem tu vlastně novej a nějakých destet let není na časové ose ani vidět.
Nu, holt už jsem se ale jednou připlet', tak teď nezbývá, než se pokusit o sestavení toho příběhu. Určitě bude dlouhej, však se stačí podívat do knížky, kterou sestavili sousedi - pamětníci k sedmisetletému výročí Oleška. A to je taky důvod, proč je dnes zápis na woleschku tak krátkej. Nějak jsem se do těch materiálů, které jsou zatím k dispozici, zahleděl, čímž se sice zabývám Oleškem, ale na woleschko dnes moc času nezbylo.

ps
pokud by někdo ze sousedů - čtenářů Woleschka - měl a chtěl dát k dispozici pro obecní kroniku a archiv nějaké další historické dokumenty, či fotografie, které třeba "ještě nikdo nemá" (pochopitelně jen zapůjčit k naskenování), rád se pro ně zastavím a můžeme si popovídat, co s tím

vlezou všude

Možná taky sypete ptáčkům. Tím mám na mysli ptačí zob a ne písek pod nohy, aby jim to v zimě neklouzalo. U nás se sype do krmítka a rádi pak strávníky pozorujeme, jak tu již mnohokrát bylo psáno. Tím zřejmě získáváme ptačí přátele a správce zahrady. Takže je pořád na co koukat.
Třeba když je posekaná zahrada, okamžitě se po ní začnou procházet konipáskové a sbírají to, co je jinak ve vyšší trávě těžko dostupné. A ten náš kos jakbysmet. Krátký trávník je jako prostřený stůl a kos z něj co chvíli vytahuje žížalu. Jen pořád nevím, jak tam v té hlíně mezi tou trávou tu žížalu najde. Holt na to má brka.
Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že zahrada je ptačí říší. Rád bych tu však podotkl, že zahrada původně vznikla pro nás, pro lidi a svému účelu slouží dál. Akorát, že lidi jsou na ní méně často, jelikož si například svou obživu nevyzobají z trávníku, ale musejí zajet do konzumu pro chleba, například.
Nu a v sobotu se přihodilo, že lidi se najednou objevili na zahradě a považte, dokonce jedli! Náš domácí pan kos to zřejmě považoval za cosi nepatřičného. Normálně se totiž cpe na zahradě právě on. A teď mu tam seděli lidi a taky se něčím ládovali. Lítal kolem, posedával po stromech a na plotě, hulákal a nevěřícně nás pozoroval s pohledem majitele, ktrému vetřelci vnikli na území a teď se mu tam roztahují a ještě k tomu mlaskají. No fuj! Přilétla i kosice a pochopitelně držela s kosem basu, tedy zpívala stejnou písničku.
Jenomže lidi se pořád neměli k odchodu. No co kosům zbývalo. Slétli na trávník, chodili kolem lidí a snažili se urvat ty žížaly, co na ně zbyly. Po očku po lidech pokukovali a když zjistili, že z této strany nebezpečí nehrozí, vzali tu člověčí partu jako nutné zlo a začali jí ignorovat. Najedli se a k večeru se šli do jezírka umejt a vyčistit si zobáky. Ani jim už nevadilo, že jim lidi koukaj nejen do kuchyně, ale teď už i do koupelny.
Co se s tím dá dělat, pískali si kosi, ty lidi dneska vlezou všude.

splynul s pozadím

Sezóna začala a tráva roste jako z vody. Tož je potřeba jí posekat. Sekačka je od podzimu uložená, vyčistěná, bezín jsem dovezl, olej tam je, stačí nastartovat. To se to bude panečku sekat, list je nově nabroušený, všechno jak má být.
Tak mě napadá, je tam ten žací list namontovanej? Radši se mrknu. A hele, není, jsou tam jen dva šrouby. Safra, kam já ho dal. Nabroušenej je, to si pamatuju. A musel jsem ho dávat někam k tý sekačce. Jenomže tam není.
V kůlně vím, kde co je. Tedy mám vždycky takovou tu představu, kde co vždycky bylo a tak tam jdu a většinou to tam je. Protože v kůlně se neuklízí. Kdyby se tam uklízelo, byl ba tam sice pořádek, ale zase bych nevěděl, kde co je. Takhle to vím. Většinou. Tentokrát jsem ten list nemoh' najít. Tak volám, jestli mi ten list opravdu nabrousili. Samozřejmě, že ano, a hned druhý den jsme ho měl zpátky. Na podzim. Teď je jaro a list tu není. Samozřejmě, že mám v regále list novej, náhradní, eště zabalenej do papíru. Ale ten je náhradní. Kde může bejt ten původní, nabroušenej?
Prohledal jsem kůlnu, prohledal jsem v domě komoru, podíval se i do pracovny … nic. To vše asi třikrát z různých pohledů a různých výšek. Nic. Nikde nic. Ale posekat je potřeba. Když neposekám, přeroste to, bude s tím vobštrukce a stejně to nakonec nějak posekat budu muset. No tak jo, tak tam namontuju ten náhradní list.
List jsem namontoval. Krásnej, lesklej, novej, trávou nedotknutej. Do té sekačky, co je trávou dotčená až až. O laku a kráse mluvit nemožno. Je to takový to hnědo-zeleno-rezavý. Však to znáte. Dívám se na ten namontovanej novej list do tý starý sekačky a už předem je mi ho líto. Nedá mi to a jdu se podívat ještě jednou do tý kůlny. Začnu tam hned za sekačkou, kde měl bejt ten starej nabroušenej list uloženej. Kouknu tam a von tam je. Přesně tam, kde bejt měl. No doprkýnka, kdo ho tam dal? Dyť tam eště před chvílí nebyl!
Schoval se, je to jasný. Nechtělo se mu do tý šichty. Je nabroušenej, komu by se chtělo zase se tupit, že. Tak použil mimikry, splynul s pozadím kůlny a krčil se v koutě, ani nedutal. Stejně mu to nepomohlo. Nakonec jsem ho načapal. Ten novej, náhradní, jsme odmontoval, znovu uložil a ten starej nabroušenej se v zápětí pustil do práce.
Tak to bychom měli. Jarní rozborku sekačky už mám nacvičenou, teď už to půjde s tím nabroušeným listem samo.

půjčuje si květy

To jsme u nás na zahradě kolikrát mudrovali o vypůjčené krajině. Je to jeden ze způsobů, jak se vypořádat s tvorbou zahrady. Když je k tomu příležitost - a v našem případě se přímo nabízí - byla by škoda jí nevyužít. Tak jsme se o to pokusili a za ty roky už bereme krajinu jako součást naší zahrady, jen ten plot nám připomene, kde jsou hranice.
No a takhle v neděli na to koukám, a ten trik s vypůjčenou krajinou se najednou objevil zase trochu jinak. Je to jako z trikového filmu, když si posunete kameru o kousek vedle a zjistíte, že ten dinosaurus je jen namalovanej a dřevěnej.
Na prvním obrázku je mladá bohatě kvetoucí švestka v naší zahradě.
Na obrázku druhém už je na ní květů mnohem méně a vzadu o stopadesát metrů dál je u lesa další strom, který je mnohem starší a mnohem bohatěji kvete. A ta naše švestka si ty květy půjčuje, když si před něj stoupne.
Když o tom tak přemýšlím, říkám si, že je to typický příklad, jak se šikovně chlubit cizím peřím.

koleda na sněhu

Vajíčka, pomlázka, koleda, beránek … to už tu bylo a bude to tu zase. Letos ale byly Velikonoce vysloveně aprílové a počasí se střídalo přesně tak, jak jsem popsal v předminulém zápisu. A protože povídání o počasí bylo dost, tuhle se podívejte, jak to u nás vypadalo letos na Velikonoce.
Koledníci tentokrát přiletěli a s nimi i sníh.

stehlik

stehlici


pondeli

chyba na mapě

Tento způsob zimního počasí připomíná více předjaří, než zimu. Sníh občas napadne, ale hned sleze a u nás na Olešku jsou už jen tu a tam zbytky sněhových hromádek. Kupodivu stále čistě bílých. Nu a když je tak hezky, nedalo nám to a šli jsme s Matějem prozkoumat les nad Davlí, kterým chodíme už roky. Dolů vedou dvě cesty. Jedna k Maškovu mlýnu a druhá k tunelu. Oběma dojdete k Vltavě, ale ta přes tunel je kratší a strmější. Vede kolem studánek, které jsou vzorně čisté a opečované.
Řeknete si: Co tedy zkoumat?
Právě mezi těmi cestami je pro nás neprobádané území. Tedy bylo, až do včera.
Teď, když stromy většinou shodily listí, je dobře v lese vidět a tím pádem se nám najednou objevila před očima rozpadlá chajda. Takovej tuláckej brloh. No a pod mím skrytá cestička na ještě skrytější vyhlídku. Ta vyhlídka je hodně zarostlá křovím a stromy. Proto v létě není vidět a je k ní hodně zakrytý přístup. Teď jsme s Matějem tu skálu objevili. Tvoří na konci takové koryto, kam se dá posadit a vyhlížet na Davli, na trať Posázavského pacifiku a na velký kus řeky. Skála je těsně nad soutokem Zahořanského potoka s Vltavou. Vyhlídka je tedy velmi podobná té oficiální, jenomže tahle je lepší, dobrodružnější, nebezpečnější.
Naše objevitelské nadšení poněkud zmírnila přítomnost rezavého kyblíku a malé vaničky maplněné hlínou a porostlé travou, což značí, že civilizace pronikla i do tak neproniknutelné houštiny. Ale vzali jsme to statečně a když se to vezme z té lepší stránky, tak ta vanička v tom skalním žlabu vlastně slouží komusi záhadnému jako skryté sedátko a pozorovatelna.
Na zimní procházku to nakonec nebylo špatný a když jsem se pak díval na mapu, objevil jsem v ní chybu. S touhle vyhlídkou kartografové napočítají a tudíž na mapě není a zůstává světu skryta.
Až bude přívětivější světlo než včera, kdy nám mraky zatáhly jinak slunný den, bude tam nádherný výhled.
Tentokrát jsme se museli spokojit s tím, že sluníčko znovu vysvitlo, až když jsme se vrátili domů. Zato nám svým zváštním pozdně odpoledním světlem vykouzlilo neobvykle barevný pohled. Ani jsem ho nemusel moc upravovat. Však posuďte sami:

150201