WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

snad se to nerozkřikne

Nemám tady rubriku Nad dopisy čtenářů, ale pokud by byla, zrovna teď by v ní byly dopisy dva. Ten včerejší a ještě jeden o trochu starší. Před nedávnem mi totiž napsal z Vysokého Mýta pan Vratislav. Zaujal ho zápis o strastích kolem gumy a gumovacího pera. Já jsem popisoval situaci z hlediska rodičovsko - obchodního. On téma rozvinul i do oblasti takřka vědecké (ostatně není to daleko od jeho profesní činnosti, pokud se nemýlím). Inspiruje mě hlavně ta část dopisu, kde vyjmenovává další možnosti práce s teplocitlivým inkoustem. Dovolím si citát:
" … Jedná se o teplocitlivý inkoust, který při teplotě nad 60(?) °C zmizí -- výborně se mažou naškrabané domácí úkoly nad sklokeramickou varnou deskou nebo pomocí žehličky. Jestli mne paměť neplete tak ten vygumovaný inkoust se zobrazí po vystavení záporným teplotám. :-) Teď jsem to našel: http://www.pilotpen.cz/cs/FAQ … "
Z hlediska technického či chemického je to pro znalce z oboru jistě stará vesta.
Mě ovšem opět zaujala možnost praktického využití.
Tedy co si takhle představit uličníka, který čórne spolužákovi sešit, doma ho nad plotnou ohřeje a druhý den ho čistý vrátí. Pěkná polízanice, že. Všechna písemná cvičení jsou fuč, jenom červené známky od paní učitelky v sešitě zůstaly. Když to udělá nepozorovaně, může z něj být hrdina, protože se nabídne, že by to mohl zkusit opravit. Doma to pak dá do mrazáku, písemky se znovu objeví a on bude slavnej. A dá se pokračovat s dalším scénářem: "…ten domácí úkol, co ti ze sešitu zmizel, ti znovu napíšu tvým písmem, ale dostanu za to pytlík bonbónú …." Ani se mi nechce domyslet, kam by to mohlo vést.
Takhle to tedy páni výzkumníci z japonské společnosti Pilot asi nemysleli. No, nezbývá, než doufat, že se to s těmi fígly nerozkřikne.

Tejnice

Svět je daleko menší, než byste čekali a překvapení čekají na každém rohu. Nebo v zatáčce. Například v té zatáčce v Tejnici.
Jo, vy nevíte, co je Tejnice?
To já sice vím, ale nevěděl jsem, proč se tomu městu tak říká, když se jmenuje Týnec nad Labem.
Nu a před pár dny se všechno rázem vysvětlilo.
Psala mi totiž paní Mirka. Těch náhod už je prý moc. Že naše děti mají v podobném věku podobné zájmy, to by snad prý ještě šlo, ale že jim jezdím v Tejnici tou jejich zatáčkou, to že prý už je vážné. Poslední kapkou byla moje zmínka o veveřácké záchranné stanici, která je jim teké velmi blízká. To už vážně nešlo vydržet a musela mi napsat. Chápu, tak velký zásah do soukrokmí není možné nechat bez povšimnutí.
Nu a já měl konečně příležitost se zeptat, jak je to s tou Tejnicí. Já totiž jezdil do Tejnice už víc jak před čtyřiceti lety s dědečkem na kole. Neměli jsme to z chalupy daleko a dědeček svůj rodný kraj dobře znal, takže přes Žehuň nebo Sány a Kozí hůrku jsme jezdívali právě do Tejnice a pak dál buď zpátky přes Kolín nebo ještě kousek dál do Přelouče. Nu a já pořád nevěděl, proč dědeček říká Tejnice, když na ceduli píšou Týnec nad Labem.
A teď už to vím.
Dovolím si citovat paní Mirku:
" … To budou pozůstatky z němčiny - Elbe Teinitz tuším :-) Časem z toho byla Labská Tejnice, pak Týnice. …"
Nuže, teď to víte i vy. A víte i to, že
v Tejnici si musíte dát velkej pozor na zatáčku.

takhle to dopadá

Na první pohled to vypadalo, že to nemůžu stihnout. Za necelou hodinu ve Zvoli. Jenomže ze Smíchova přes Troju a Barrandov. Na druhý pohled už bylo jasné, že to jde, protože tunely pod Prahou cestu zkrátí ve špičce na čtvrtinu. Nu a tak jsme to stihli a mohlo se zkoušet.
Včera byl totiž ten koncert, na který se děti už od října připravují a před třemi nedělemi začaly zkoušet i s Věrkem, který laskavě svolil, že je bude doprovázet na klavír (
jak poznamenáno zde). Nuže byli jsme na místě včas a to i s paní profesorkou Bachtíkovou, která Kačku a Matěje už léta učí a tentokrát se rozhodla, že si dětský koncert nenechá ujít.
No bylo to zase velký. Sál byl plný a začalo se tradičně od nejmenších. Na Kačku a Matěje došlo až po hodině, ale stálo to za to. Kdybych měl potleskoměr, určitě by naměřil z celého večera největší rámus, tedy potlesk. Na to jsem dával jako pyšný rodič samozřejmě obzvlášť pozor. Ono jim to opravdu šlo a jediný, kdo je přehrál, byl profesionální hudebník se dvěma syny, což je pochopitelné, jelikož já žádný profesionály doma nemám.
Ta dřina prostě stála za to a nezbývá, než obdivovat trpělivost paní profesorky a laskavost Věrkovu. Bez nich by to v žádném případě nešlo. Dětem to zcela vyjímečně docvaklo a tak bylo třeba je jen nepatrně postrčit, aby za tu péči svým učitelům poděkovaly. Skoro bych řekl, že to bylo i upřímné.
Inu, nějak se povedlo, že máme štěstí na přátele. A pak to takhle krásně dopadá.

v Zóně

Do Svitav jezdím už léta. Pracovní povinnosti mívám i v Litomyšli, je to kousíček a hlavně tam mají hezké náměstí a nakladatelství Paseka, což je pravidelný cíl mých zastávek. Včera jsem se tam stavil zas a mám o jednu páně Váchalovu knihu víc, konkrétně tu s těma knihoznačkama.
Nu a protože včera bylo docela pěkně v tomhle kraji, dodal jsem si odvahy a zavolal panu Soukupovi. Pokaždé, když tudy jedu, říkám si, že mu zavolám, jestli bych se nemohl cestou domů stavit v Zóně (
viz odkaz na mé stránce s odkazy) a vždycky si řeknu, že to je blbý takhle vyrušovat. Včera už jsem se přemlouval potolikáté, že mi přišlo blbý se dál přemlouvat. Nuže zkusill jsem to a byl jsem laskavě vyslyšen i pochopen. Odbočil jsem z cesty a zamířil ke Kolínu. Nikoliv za holkama, ale za veverkama. On totiž pan Soukup kromě toho, že u nás vydal Tarkovského filmy a další netuctové filmy, což je předmětem naší nepravidelné velice řídké korespondence, má spolu se svou ženou Káťou veveřáckou stanici. Nikoliv vlakovou zastávku, nýbrž stanici záchrannou. Celé to vzniklo kolem veverky Pinky a dočtete se to jednak na facebooku zde a jednak v knize, kterou vyšla už ve dvou vydáních (zde). Mimochodem je to náramný dárek k Vánocům.
Tož jsem v tom docela neprosincovém včerejším odpoledni konečně po letech navštívil nejen pana Soukupa, ale i ty veverky, kterých je teď ve stanici pomálu a zůstávají jen ty, které by samy v přírodě nepřežily. Ostatní už jsou vypuštěny do světa.
Dostalo se mi velice vlídného přijetí a výkladu o veverkách. V tenhle adventní čas to bylo obzvlášť milé. Veveřáci to tam mají báječné a určitě se na ně s dětmi někdy pojedeme podívat, ale to až bude sezóna. Teď se to všechno už nachystalo na zimu a většinu dne se spí nebo odpočívá, což je touhle dobou oblíbená veverčí činnost, kterou jim, přiznávám, docela závidím.
Hezká zastávka v Zóně, tedy ve veverčí stanici to byla.

to byly časy

Jó tenkrát, to bylo jiný, povzdechneme si čas od času, když nám něco příjemného připomene minulost. Pochopitelně ty hezký věci si pamatujeme, ty nehezký zapomínáme. A proto bývá nezřídka minulost lakována růžovými barvami, aniž by si to doopravdy zasloužila. Jsou ovšem vyjímky.
Bývaly doby, kdy v každém hokynářství byl provázek a něco, do čeho bylo možno zakoupené zabalit. Jistě, byly to třeba nařezané noviny, v lepším případě hnědý balicí papír, obyčejný provázek nebo dokonce nóbl mašle. Jistě, teď se to taky nosí, dokonce v mnoha případech i s komfortní službou dárkového balení, které dříve pochopitelně taky existovalo. Takže vlastně není nač si stěžovat.
Tedy téměř není.
Ano, jsou tu ty zmiňované vyjímky.
Totiž velkokapacitní obchody/výdejny. Jsou všude, internetový prodej jen kvete. Vydává se na každém rohu, ba dokonce vydávají i automaty a poštovny a plechové bedny. To je pokrok. Jsou i výdejny obchodům podobné, kde najdete člověka. A ten člověk vám to vydá, pokud jste zaplatili.
A už se blížíme k té vyjímce.
Ten člověk je tam od vydávání. Už jste koupili, jenom je třeba zboží z místa za pultem přemístit na místo před pultem. Což učiní. A dá vám tašku, abyste měli v čem zboží odnést.
A tady je ta vyjímka.
Když máte zboží menší či malé, je vám taška milou pomocnicí a odnašíte si, co jste si koupili. Když si koupíte zboží větší než malé, máte smůlu. Nemají ani provázek, ani balicí papír, ani lepicí pásku. Nic. Jsou jen výdejna.
Včera jsem takhle převzal jednu krabici. Pán vrtěl hlavou, že provázek nemá a pak se zálibně díval, jak se s tím poperu. Nepral jsem se. Popad jsem to jak rugbyovou šišku pod rameno a vláčel se s tím k autu. Auto bylo daleko a já cestou vzpomínal na to starý hokynářství, kde měli ten provázek …
Jó, tenkrát … to byly časy.

s telefonem u ucha

Už dlouho se nepřihodilo na ulici v Praze nic, co by stálo za poznámku, obzvlášť ne nic podobného těm krvavým psím stopám, jak jsem si tu zaznamenal před dvěma lety. Je to takovej klidnej kout mezi Andělem a Újezdem. To dokládá i včerejší shluk drobných událostí, které se nakonec přeci jen přihodily, zřejmě proto, aby se dělo alespoň něco.
Už jenom to, že na vás v druhém patře domu kouká chlap oknem dovnitř s telefonem u ucha, když si v klidu ulevujete na toaletě, může být neobvyklé. To, že opravují fasádu domu vám sice hned dojde, ale ten moment překvapení tu je.
Pak jdete po obědě k bankomatu a u něj stojí paní, je nad něj nakloněná a křičí do něj. Co, přesně nevím, poněvadž když jsem přišel blíž, všimla si mě a přestala do stroje hučet. Teprv potom jsem si všiml zase já, že při obcování s automatem ještě i telefonuje a komusi na druhé staně cosi vysvětluje. A přitom s telefonem u ucha křičí do tej mašiny.
Paní odejde, vy si vybíráte a kolem vás jde pán a nese si igelitku s plastovou krabicí a v ní oběd. Vylezou na vás bankovky z automatu a tu kolem běží paní a volá: "Pane, haló, pane!" Pán nic, protože neslyší, protože telefonuje a tak paní tleská a volá dál. Pán se zastaví, ohlédne se s telefonem u ucha a paní křičí na dálku: "Pane, ten oběd není váš! Vy jste vzal jinej!" Nějak se domluví a jdou to vyměnit, jelikož pán zřejmě zaměnil svíčkovou za kachnu nebo tak něco.
A jdete dál a po přechodu u Arbesáku jde mladík, u ucha telefon a povídá do aparátu: "… tak říkám hrnečku vař a vono nic! A tak opakuju hrnečku vař, hrnečku vař a potom …" Co bylo potom nevím, protože jsme víc neslyšel, jelikož jsme se od sebe vzdálili jdouce opačnými směry.
Nu a tak jsem šel radši zpátky do kanceláře a s telefonem u ucha spílal té paní na druhé straně linky, že se na mě vykašlala a tu oslavu na zámku nezařídila, přesto, že jí už čtrnáct dní naháním.
Takže jak je vidět, tu a tam se i na Smíchově pořád něco děje. Ovšem doba pokročila a události se dnes dějí s telefonem u ucha.

na konci tunelu

Na konci tunelu může být ledacos. Věční optimisté tam vidí světýlko, jiní tam i při sebevětším pátrání nenejdou nic, než tmu. Nám se přihodilo, že na konci tunelu nás čekala čirá radost.
Ten konec tunelu je pochopitelně jen symbolický, jelikož co by to bylo za radost uprostřed frekventovaného výjezdu z tunelu v Troji, že ano. Jenomže kousek od toho konce tunelu už je klid a ticho, tu a tam vinice, botanická zahrada, skleník, zoologická zahrada - no prostě takovej tichej kout. A bydlí se tam. A bydlí tam i jeden děsně laskavej pán, kterého si považuji za čest řadit mezi své přátele. Nu a tenhle pán je na rozdíl ode mě velice vzdělán v oblasti, na kterou já tak nenejvejš z dálky koukám tím tunelem. Tedy v hudbě.
Kačka s Matějem mají to štěstí, že jim Věroslav slíbil, že je bude na prosincovém dětském koncertu doprovázet na klavír.
Včera jsme měli první přehrávky.
No to byste nevěřili, jak ty krakeni vyšilovali. Nevím, čím přesně to bylo způsobeno, ale nedočkavost stoupala každým okamžikem a když jsme chviličku čekali před domem, měl jsem dojem, že je nedokážu zpacifikovat.
Naštěstí se to povedlo a ta radost ze setkání a z toho, že si můžou společně zahrát, byla vzápětí naplněna. Dobrou půldruhou hodinu společně zkoušeli a já jenom zíral.
Totiž: když cvičí s paní profesorkou, je to prostě pravidelná každotýdenní dřina, ale tohle bylo něco úplně jiného. Tady si mohli zahrát s někým, kdo je bere jako skoro rovnocené partnery a vlastně je pořád chválí. To ona paní profesorka taky, jenomže ona je holt v té nezáviděníhodné situaci pedagoga, který musí občas přitlačit, aby z těch dětí něco bylo. To Věroslav nemusí a navíc svojí laskavostí děti vysloveně hýčká. Což je voda na jejich mlejn. Jakživo jsem neviděl, že by Kačka s Matějem s takovou chutí a tak rádi hráli, opakovali, opravovali a znovu a znovu zkoušeli, jen aby to bylo co nejlepší.
Inu, byla to radost poslouchat i vidět. Tedy radost pro mě. Děti měly radost ze společného hraní a já doufám, že Věroslav taky. Tož ještě tak dvě, tři zkoušky a v prosinci je koncert. Už se těším.
A děkuju, Věrku!

kvalita

Vedeme s kolegou letitý spor o to, co je kvalita, za kterou je třeba zaplatit. On tvrdí, že ty vopravdu kvalitní věci jsou prostě drahý a nedá se s tím nic dělat, jelikož kvalita holt stojí peníze. Já tvrdím, že rozdíl v kvalitě prostě není takový, aby cena byla rozdílná v násobcích a to někdy i mnohem více než desetinásobcích. On argumentuje výlučnou kvalitou materiálů a zpracování, já oponuji svým strojařským vzděláním a znalostí například metalurgie či výrobních technologií.
No a máme furt vo čem mluvit.
Tuhle jsem ovšem narazil na případ, který ilustruje situaci ležící mimo jeho i moji argumentaci. Není to "pravda někde uprostřed". Je to úplně jinak.
Ložiska. Obyčejný ložiska v Matějově prkýnku na ježdění.
Už mu to nejezdilo, dohodl se s Jurášem, půjčil si od něj větší skateboard, ten jezdí výborně. A ten jeho původní jsem rozebral, abych zjistil, proč mu to nejezdí.
Ložiska.
To, co se na mě vysypalo z těch koleček, rozhodně nebyla kvalita, za kterou je třeba platit (ostatně to prkýnko do té kategorie nepatřilo), ale nebyla to kvalita vůbec. Kdyby ta ložiska byla z plastelíny, pravděpodobně by vydržela víc. Výrobce používající takto nekvalitní materiál může mít jediný cíl, který ovšem nikterak nesouvisí s účelem prkýnka. Totiž s ježděním. Kdyby výrobce chtěl, aby se na prkýnku jezdilo, nedal by do koleček ložiska z tak měkké oceli. Jenomže to výrobce nechce. Výrobce chce, aby se těch prkýnek prodalo co nejvíc a aby vydržela co nejníň. Pak se prodají znovu. Jenomže kdyby použil skutečná ložiska a ne jejich napodobeninu, nic dalšího by neprodal, protože i ta nejhorší ložiska za třicet korun maloobchodní ceny za kus vydrží víc, než to, co bylo v kolečkách prkýnka.
Takže jsem dal za pravdu kolegovi. Tedy za pravdu v tom smyslu, že za kvalitu se musí zaplatit. Jenomže nikoliv za kvalitu výrobku samotného, nýbrž za kvalitu výrobce, který nebude šidit a bude vyrábět z opravdu kvalitních materiálů. Což ovšem okamžitě přináší otázku: kde je ten pomyslný etalon kvality? Ono totiž to prkýnko Matějovi vydrželo půl roku. Kolegovi jeho ložiska a písty v jeho kole (nejde o prkýnko, ale o bicykl) vydrží sotva tři roky. Dalo by se říct, že tedy budou kvalitnější. Má to háček. V násobcích té ceny toho jeho kola a kola dejme tomu průměrného. Za tu ceny bych si dokázal představit kolo, které vydrží podstatně víc. Jenomže to jsou představy moje a nikoliv výrobce. Kdyby vydrželo, už by dál nic neprodal.
A jsme zase zpátky u té ceny za kvalitu. Za kvalitu výrobce.

kolona kolem rybníka

Šířka vozovky bývá obvykle určena účelem, ale často se holt širší udělat nedá, protože tomu brání s cestou sousedící objekty. Jako třeba rybník nebo škola. Případ lze ilustrovat příkladem ze Zvole, kde je rybník obkroužen silnicí a právě u školy je nejužší místo, jelikož širší už to udělat nejde. Pochopitelně by šel zasypat rybník nebo zbourat škola, ale to by zase ta cesta ztratila důvod vést ke škole. Ať tak či onak, cesta je to moc hezká a zvolská náves je vysloveně romantická, tedy pokud je průjezdná.
Včera jedu večer pro děti na trénink. Jeden autobus už vyjel ze zastávky od rybníka, druhý jsem objel a dojíždím ke škole. To už mě dojel i ten druhý autobus a stáli jsme všichni. Ten první autobus, já, druhý autobus, několik aut za tím druhým autobusem a třetí autobus v zastávce. Kolona už byla po celé hrázi rybníka. Kdosi totiž zaparkoval stříbrnou oktávku přímo v cestě autobusu u školy. Každý, kdo tu jezdíme, dobře ví, že tohle místo je zakázané, protože tady parkovat znamená zablokovat autobus. Ten, kdo to včera provedl, zřejmě tohle na paměti neměl, při parkování nepoužil zdravý rozum a navíc zaparkoval ještě k tomu půl metru od chodníku a o průjezd dalších vozů se nestaral. A zmizel.
Řidič autobusu troubil, jak je zvykem, pokud se něco takového přihodí, a doufal, že hříšník přiběhne ze školy a odjede s překážející oktávkou. Nic takového se nestalo. To už jsem běhal po škole a sháněl majitele vozu. Nikdo to nebyl. Někteří přítomní se pokusili o zpytování paměti, jestli to auto nakonec přeci jen není jejich nebo nějakého známého, ale když došli k závěru, že nikoliv, pustili to z hlavy a starali se dál svoje věci. Kdosi prohlásil, že řidič ze školy není, ale že to klidně může být někdo jiný, že může bejt třeba z kulturáku, a tím to zhaslo.
No nezhaslo. Kolona se omotala kolem rybníka, auta začala objíždět autobusy po chodníku a vyjíždět pod hrází dolů, zmatek, tma, do toho pršelo. V autobusech lidi, co jeli domů. Jeden trouba to všechno blokuje.
Byl jsem jedinej, kdo doběhl do multifunkčního domu, kde se konal kulturní pořad s paní Hüttnerovou. Požádal jsem u dveří o prověření, zda mezi diváky není řidič - pachatel. A ejhle - nebyl. Byla to řidička. Paní, dejme tomu vyššího středního věku.
Zatvářila se tak nějak nedefinovatelně, pravila cosi roztomile roztržitého a odešla za mnou ze sálu. Já doběhl k řidičům autobusů a sdělil jim, že paní už jde. Dál jsem to neřešil a co si říkali, nevím.
Zatím už Kačka s Matějem čekali v autě a o překot mi sdělovali, že se o mě báli, že nevěděli, kde jsem a že tu je děsnej zmatek.
Do Oleška jsme přijeli za dvěma zpožděnými autobusy, které se mi podařilo od školy nakonec vyprostit a dětem jsem cestou vysvětloval, že když je člověk jedinej, kterej s nastalou situací může něco udělat, že to prostě udělat musí, jelikož je na to právě jenom on sám.
Ovšem vysvětlit chování té paní, to se mi nepodařilo. Na to mi rozum nestačil.

na třináctce

Někdo si nosí do práce bandasku s polívkou, někdo skývu chleba s tvarohem, někdo chodí do kantýny a jiný zase do hospody. Jak to komu sedí líp. Já většinou do té hospody, jelikož bandasku doma nemáme. Kousek od kanceláře máme takovou jednu, která dobře funguje a dobře tam vaří. Je tam ostatně o polednách vždycky narváno. Už nás tam znají, jsou pořád veselí, a mají dobrou náladu. Jestli to jen tak dělají, protože mají rádi hosty a chtějí, aby se k nim chodilo, to nevím, ale v každém případě jim to funguje. Aby to odsejpalo, hosti už jsou navyklí platit u baru, aby nezdržovali ostatní. Točí se to tam a když chvilku počkáte, uvolní se místo a vy si můžete dát oběd. Dobrej, za slušnou cenu. Nu a jak už tam nějakou dobu chodíme, známe se se slečnami, paními i pány.
Usmíváme se na sebe, je to takovej prima podnik.
Takhle v úterý platím u baru.
"Seděl jsem támhle a měl jsem …"
"Jaký támhle," povídá slečna," vy si nepamatujete číslo stolu?!"
"Tak nějak ne," přiznávám.
"Tu už byste teda moh' za tu dobu."
"No jo, nepamatuju."
"Tak třináctka to byla. A ať se mi to naučíte!"
"A myslíte, že sem eště můžu přijít i když to nebudu vědět?"
"No nevim, to je vážný," pravila slečna a spolu s pánem za barem u kasy jsme se na sebe řehtali.
Ve středu na mě vyšel stejnej stůl. Platím zas u baru a povídám paní, která u toho včera nebyla:
"Tak už to vim, seděl jsem na třináctce."
"Vy jste dobrej, že to víte."
"Jo, dobrej. Včera jsem dostal vynadáno a že prej sem nesmím, dokud se to nenaučím."
Paní se rozesmála a slečna ze včerejška už tu byla taky a tak nějak se zapýřila, jako že za to může ona:
"No, von to pán včera nevěděl," a mrkla na mě.
Zasmáli jsme se zas na sebe a pan za barem mi místo zelený stovky vracel zelenou stravenku.
"Jinou," povídám, "tohle je blbá barva."
"No tak jo, když jí nechcete …," a chechtal se i on.
Dobrá hospoda je to. Klape jim to a na nás hosty jsou děsně milí.
Jo. A včera jsem seděl na sedmičce.

nic nerozpojovat

Máme veselého souseda, jenž je obeznámen s mnoha obory lidské činnosti, byť v nich není vzdělán. Je samoukem, ovšem samoukem na vysokoškolské úrovni. Pokud tedy něco nevím, jest se domnívati, že soused to ví. Nuže tedy v sobutu jsem nevěděl.
Totiž už v dávné minulosti mi Tomáš vysvětlil, že třífázová elektřina se od dvoufázové neodlišuje počtem komínů u elektrárny, a v kabelu, že jsou obvykle tři barevné dráty, z nichž má každý svůj nezastupitelný význam. To jsem pochopil a ku prospěchu svému i svého okolí se tím od té doby řídím. Jenomže svět se neskládá jen z jednoduchých úloh. V sobotu mi volal Ondřej se zapeklitou úlohou. Proradní řemeslníci mu rozpojili vypínač a vypařili se, čím byl Ondřej bez řemeslníků, bez vypínače i bez proudu. Zapeklitost se projevila v tom, že kabel neobsahoval barvy zelenou, modrou a hnědou, nýbrž šedou, černou a hnědou. To Ondřeje mátlo a mě jakbysmet.
Nuže za Tomášem. Ten bude vědět. Věděl. Dostalo se nejdříve mě a potom Ondřejovi po telefonu podrobného vysvětlení s drobným historickým exkurzem, teoretickým výkladem a praktickým příkladem. Inu osvětlení případu tří drátů na vysokoškolské úrovni.
Vše jasno. Vzal jsem zkoušečku, bedýnku s nářadím a zajel to pro jistotu zapojit. Povedlo se to díky Tomášovu perfektnímu lektorskému výkonu na první pokus. Zapojeno. Proud proudí dráty, voda proudí z hadice, vodárna funguje, svět se na nás usmívá.
A počítám, že se někde za rohem škleběj i ti řemeslníci, co měli důrazný příkaz nic nerozpojovat, nechat vypínač na pokoji. Dráty ulomili, zaizolovali a tím mazaným trikem se jim podařilo zaměstnat v sobotu odpoledne nejmím tři lidi.

penál

Je to o přístupu. Já například beru každou ztrátu jako pohnutou událost. Jiní jako příležitost k obnově. No jo, ale obnovovat úplně novej penál po čtrnácti dnech?
I to se přihodí.
V žádných ztrátách a nálezech Matějův penál nebyl, nezbylo tedy, než jít pro nový. Paní nám vybírala, nabízela, Matěj se zamýšlel, vzpomínal, co ještě, posuzoval nu a nakonec ještě notýsek. Ten taky ztratil.
"Měla bych tu jeden takovej …"
"Ten, ten se mi líbí," pravil bez váhání nadšeně Matěj.
Musel jsem se podívat, s čím tak nadšeně souhlasí. To nebývá často. No jo, pochopitelně!
"Vy to máte pěkně nacvičený, na Star Wars se chytí každej," povídám té veselé paní.
"Kdepak nacvičený. Já mám doma taky dva kluky."
"Aha. Tak to už určitě máte lístky na prosinec, že jo?"
"No to ne, dyť eště nejsou, ale já se taky těším. Copak vy nepudete?"
"Jasně, že pudu, to dá rozum, to se musí."
Matěj na nás koukal s notýskem, na kterém byl Darth Vader, jako na dva dospělý pošuky. Pak mu došlo, že se bavíme o novém díle Star Wars, který by měl jít do kin někdy v prosinci, čímž vstoupil do hry a pravil, že se taky těší.
"To bude ta sedmička, tatínku, že jo? A fakt pudem?"
"No jo, na to musíme, to se nedá nic dělat."
Když jsme platili celou tu penálovou patálii, dostali jsme ještě dárek.
"Děkujem," povídám, "a třeba se uvidíme v prosinci v kině."
"My pudem určitě," pravila veselá paní.
A my jsme šli na tramvaj. Když to vezmu kolem a kolem, nakonec ta ztráta přispěla k docela příjemnému setkání.
Ovšem těch peněz, co to stálo, to vám snad ani nebudu povídat.

do stejný hospody

A jestli prej si může přisednout, ten cizí pán, co po mně při obědě furt pokukoval. Jistě, povídám a hned přemejšlím, co asi tak bude chtít.
A jak si sedá, začne povídat: "Nezlobte se, já na vás pořád koukám a řikám si, jestli my jsme se už někdy …"
A v tom mi to došlo. Skočil jsem mu do řeči:
"No jó, dyť my jsme…"
A to zas skočil do řeči on mně:
"… byli spolu na vojně, že jo?!"
"No jasně!
"Já si jenom nemůžu vzpomenout na jméno …"
"Já jsem Jirka. A ty jseš Petr, že jo?"
"Ne, Pavel, ale to je jedno."
"No to je báječný, že ses ozval."
"Ty seš furt stejnej, akorát jsi šedivej."
"No ty vypadáš taky dobře …"
A tak jsme během pár minut zavzpomínali na Janovická kasárna a rok vojny, kterou jsme jako absolventi museli přetrpět. Je zvláštní, jak se ty vzpomínky najednou začnou vynořovat. Zřejmě tam budou dost dobře zapsaný. Byl to hodně silnej zážitek, ta vojna.
Nu a tak jsme si řekli, že se zas na obědě uvidíme, poněvadž nás to nějak zaválo nedaleko od sebe a chodíme už nějakej čas do stejný hospody na oběd.
Inu svět je malý a o náhody v něm není nouze.

adrenalinová jízda

Události se, jak známo, šíří ve shlucích, což platí i o doprvních situacích. Ráno před otáčením se na křižovatce jsem jel přes hory, přes doly a přes sedmero kruhových objezdů. Ano, trošičku přeháním, nebylo jich sedm, ale když to počítám, klidně jich sedm být může. Jen bych musel jet poněkud klikatěji, než jezdím, ale sedm jich cestou do města je.
Ten s příhodou byl toho rána čtvrtý.
Přednost na kruhovém objezdu si hlídám ať už na něj vjíždím nebo na něm jsem. Vždycky se najde někdo, kdo má na přednost jiný názor. Nu a včera jsem potkal řidiče, který si názor teprve tvořil.
Přijíždím k objezdu a vidím autoškolu, jak přijíždí k dalšímu vjezdu v mém směru jízdy. Už jsem na kruháči a učedník za volantem se blíží. Radši přibrzdím, co když si mě nevšimne, říkám si a přibrzdím. Přibrzdím ještě víc, už na tom kruháči stojím a učeň jede dál. Nedívá se, nevidí a kousek vjede do mé dráhy. Zato jeho učitel se dívá a vidí. Dupne na brzdu.
Já se jen s pochopením usmívám a vzpomenu si, jak to mají žáci za volantem někdy těžký a jak se někdy naopak nedokážou z kruháče dostat ven. Ale to je jiná historka.
Tenhle zastavený nešťastník dostával od učitele pěkný kapky. Já jel dál, oni stáli na vjezdu a pan učitel vysvětloval žákovi za volantem, co si on myslí o jaho vjíždění na kruhový objezd. Ten klučina byl vykulenej a seděl za tím volantem jak hromádka neštěstí.
Inu žádnej učenej z nebe nespad, ale nejsem si jistej, jestli ten řev toho instruktora, co otřásal celým tím autem autoškoly, byl dostatečně edukativní. Skoro si myslím, že to v tomto případě byla spíš adrenalinová jízda.

vtip za stovku

Vlastně ani nevím přesně, kdy naposled mě načapala ruka zákona při nějakém prohřešku. Abych nezapomněl, jaké to je, byl jsem včera po zásluze potrestán, neboť jsem jel vykonat dobrý skutek a při té jízdě jsem se potřeboboval otočit. A ejhle, velkej plac, tady to pude.
A šlo to. Naprosto bez problému až do chvíle, kdy za mnou strážci zákona rozsvítili blikačky. A že prej není radno otáčet se na křižovatce.
Všechno jsem přiznal a požádal jsem o odstřelení, čehož pan ruka zákona nevyužil a naopak prohlásil, že je hodnej a že mě to bude stát jenom stovku. Nu a jak tak vypisuje ty papíry a kontroluje, jestli nejsem hledanej zločinec, co ukrad auto, naproti ve vilce právě vycházejí děti ze školky na zahradu. Přiběhnou ke plotu a volají "Policajt! Hele! Policajt!"
Když inkvizice skončila, povídám příslušníkovi mírně jízlivě: "Vy už jste populární i u těch dětí ve školce."
Černooděnec se zapýřil a špitl: "No, u těch dětí eště jo, ale s dospělákama je to horší".
To mi bylo satisfakcí.
Mladík ve výkonu služby zřejmě nepochytil onen drobný osten narážky a vzal to jako pochvalu.
Pobaven jsem si uložil doklady a jel vykonat onen dobrý skutek bohatší o další vtip o policajtech. Tentokrát ze života. Za tu stovku mi to stálo.

jak nevyloupit poštu

"Dober!", můžete slyšet pod skálou nebo lezeckou stěnou. To pak ten spodní, který jistí toho horního, dobere čili potáhne jistící lano tak, aby nebylo nikde zbytečně moc prověšené.
To ovšem funguje u lezců.
Pokud jde o lid na skály a stěny nelezoucí, ten zná dobírku pouze z pošty. Tam výzva dober znamené vyzvedni, případně převezmi balík a zaplať za něj.
Já se včera zabýval tím druhým případem, jelikož mi přišel právě ten balík s čerpadlem, které nahradí to rozbité.
Na naší poště ve Zvoli se dobře známe, tak povídám, že dneska bude balík malej, načež paní po zapsání údajů odejde balík hledat vedle do místnosti a přes dveře volá:
"Jakejpak malej, dyť je velkej."
"Ale vůbec ne," odpovídám já, "velkej je dycky ten třicetikilovej pro kočkeny, tendle je malej."
"No jo, takhle jo, ale stejně je velkej."
Balík samozřejmě nijak velkej není a tak žertujem, paní se ještě podívá na dopisy, jo jsou tu dva, tak je taky vyzvednu.
Balík mám, dopisy taky, taže: "A teď ještě budete chtít peníze, že jo?"
"Nebudu."
"Ale budete."
"Nebudu."
"Ale jo, já to neplatil, tohle je dobírka"
"Ale není."
"Ale je," nehodlám se vzdát povinnosti za převzatý balík zaplatit.
"No jo, ale já to tu nemám napsaný."
"To není možný, já to fakt neplatil."
"Tak se podíváme na ten balík."
Na balíku ovšem je napsáno dobírka.
"Tak to my vám ho ale nemůžem dát."
"Ježkovy voči proč? Dyť sem se přihlásil, zaplatit to chci, peníze tu mám, tadyhle je to na balíku napsaný, tak proč by to nešlo?"
"Protože já to tu nemám v systému. Já si ty peníze nemůžu vzít. Já nevím, kam je mám poslat."
"No to je nadělení, já ten balík ale potřebuju."
"Jenomže já vám ho nemůžu vydat."
"To je teda situace. Tak já vůl poctivej se přihlásím, že chci zaplatit a vono to nakonec nejde. Dybych nic neřek …"
"Ale řek' ste. Teď vám ho nemůžu dát."
"Ale já to čerpadlo vážně potřebuju."
"Tak zkuste zavolat tomu odesílateli, třeba to pude nějak poslat na účet…"
Tak jsem si šel do auta pro brejle, abych našel v mailu v telefonu číslo na dodavatele, jelikož mi to přišlo jednodušší, než si přetáhnout přes ksicht pončochu a přepadnout poštu a uloupit svůj balík. A jak tak volám, najednou ten hovor spadne, pán na druhé straně huláká: "…haló! Slyšíme se?! … "
No neslyšíme, protože do toho volá jiné číslo, jenomže to zas hovor hnedka ukončí, telefon zešílel a z pošty vybíhá paní:
"Haló, už nikam nevolejte, já vám volám, pojďte si pro ten balík!"
"Jak to, že tak najednou?"
"Já to popletla. Jak jsem vám dávala ten dopis, tak ten byl bez dobírky a vony byly ty dopisy dva a tak jsem si to spletla s tím balíkem, co jsem ho měla v systému jako první …."
"No hurá, takže můžu zaplatit?"
"Teď už jo. A prosimvás nezlobte se, já se strašně vomlouvám."
"Ale to nic, hlavně, že mám balík. Vono taky to vedro a už je vodpoledne, že jo. To se prostě stane taková věc."
"No jo, ty vedra. Ty nás umořej."
"No a právě aby nás neumořily, tak potřebuju to čerpadlo."
"Aha."
Tak, to bychom měli.
Od večera už je čerpadlo namontovaný, funguje jak má a já jsem nemusel vyloupit poštu.

chutná nebo ne

Především je to o tom, jestli chutná nebo nechutná. Všechno ostatní jsou řeči.
Ano všichni vinaři a ochutnávači světa mě teď sežerou. Nevím, jestli se najde nějakej laskavej, kterej mi odpustí. Ať tak či onak víno, stejně jako každá jiná položka závislá na subjektivním úsudku konzumenta, musí především tomu konzumentovi chutnat.
Tak je to prosté.
Všechno ostatní jsou řeči sloužící k ošálení chuti i dalších smyslů a především peněženky konzumentovy.
Trošku se vyznám v čajích, maličko jsem ochutnal z kávy, dejme tomu, že i nějakou tu režnou jsem ochutnal a jakživo jsem se nesetkal s tolika nadháněčema a s tolika řečima jako u vín. Jsou na to školy a kurzy a inženýři a vzdělanci, tuny popsanýho papíru, králové i šaškové o víně napsali a namluvili víc, než o samotném kralování a šaškování. Vlna vinařského hněvu a spravedlivého rozhořčení se vždycky zvedne proti tomu, kdo se opováží otřít se o pravou víru vinařskou.
Nuže i já se přidávám k těm nepoučitelným.
Včera jsem dostal ochutnat z vinotéky. A zase to bylo stejný. Nevím, ze které to bylo tratě, jak to zrálo, ani jakej to byl ročník. Vím, že to bylo stejný, jako flaška támhle z konzumu za stovku.
Ano, pil jsem asi tak tři vína v životě, o kterých jsem mohl tvrdit - hmmm, to je dobrý! O ostaních to tvrdit nemůžu a je fuk, kolik ta lahev stála.
Nejlíp ty tanečky kolem zkvašených hroznů popisuje povídka Chutě od Roalda Dahla.
Nuže tedy pijme, co hrdlo ráčí a co kdo snese, ale nevrďte mi, že cena je vyvážena kvalitou. Kdepak. Prostě vám to chutná nebo ne.
Ostatní jsou řeči.

dýmku, pikslu tabáku a tři vtipy

"Dobrý den, můžu jen tak vočumovat?" zeptal jsem se slušně krále dýmek, poněvedž jsem vstoupil do jeho krámku s úmyslem vočumovat. Já totiž mám dýmky rád a pár jich i vlastním, jenomže to kouření zas moc rád nemám. Kdyby tak byla k sehnání jenom ta chuť a ta vůně do těch dýmek, to by byla jiná. Jenže jiná není, kouření víc smrdí a tak chodím občas fajfky jenom vočumovat, protože jsou krásný.
Sympatický král dýmek pochopitelně s vočumováním souhlasil. Po chvilce jsem se zeptal, jestli má i nějakýho falcona, že tu žádnýho nevidím. Měl dva v krabičkách. A hned mi je začal ukazovat. Já právě taky jednoho mám a tak jsem se ptal na jeho názor a pan král se vyjádřil v tom smyslu, že je to takovej přístroj na kouření a že jeho známej má do auta sedm hlaviček nacpanejch tabákem a že mu vydržej akorát z Prahy do Bratislavy a tudíž je to vlastně docela fajn dýmka. S tím jsem souhlasil a už jsem si hrál s jednou z předváděných.
To jsem neměl dělat.
Pochopitelně jak si vezmete fajfku do ruky, už jí z ruky nedáte. A tak z vočumování bylo nakupování. A ještě tady ten tabáček. Když dýmka s hlavičkou Dublin, tabák musí bejt taky Dublin, to dá rozum. Prostě jsem si udělal radost na další spoustu let dopředu, protože dýmky a tabák si kupuju tak jednou za deset let.
Pan král dýmek měl taky radost a za to, že jsem si u něj po dlouhých letech zas něco koupil, přidal ještě vtip a pak ještě jeden a když už jsem musel, protože jsem pospíchal na oslavu, na cestu mi řekl ještě třetí. A tak jsme se rozešli. Já dolů Štěpánskou a on zpátky za pult svého království k dalšímu zákazníkovi, který právě vstoupil.
Odcházel jsem bohatší o jednu dýmku, pikslu tabáku a tři vtipy - no musíte uznat, že se to vyplatilo.
Je to přeci fajn, že pořád ještě jsou krámky, kde si můžete popovídat.
Ale už jich neni moc.

bez kraťasů

Pochopitelně, že mám montérky. Jenomže nevhodný. Nepochybuju o tom že i v jiných rodinách se najdou montérky, ale už si nejsem jistej, jestli jsou použitelný.
Samozřejmě montérky jsou na montování, případně na jinou práci a proč by tedy neměly být vhodné, že ano. To se ovšem ukáže teprve podle toho, zda pravým účelem je skutečně to montování.
A tady jsme u jádra pudla.
Není tomu vždy tak, aby se v montérkách jen montovalo. Ono se v nich i hraje. Někdy.
Například dneska. Děti mají školní akademii a na ní bude i divadlo páťáků a v něm bude Matěj potřebovat právě ty montérky. Ale kde je vzít?
První pokus totálně selhal, neboť ta moje kombinéza je skutečně použitelná jen jako pracovní oděv. Pro Matěje ba se hodila nenejvejš jako spací pytel.
Pátrání po pracovním oděvu se logicky stočilo směrem k půjčovně kostýmů. Laskavá čarodějnice
Saxana, tedy paní Riegrová od vedle ze vsi ale taky neoplývala příliš optimismem. Kostýmů má opravdu hodně, ale montérky? To vážně ne.
"Ale vy něco vymyslíte," dodával jsem jí jistotu něco najít a sobě naději, že už nebudeme muset dál hledat.
Když jsme s Matějem přijeli do půjčovny, paní Riegrová měla nachystané pohádkové lacláče. Jenže chyba lávky! Opravdu moc pohádkové a opravdu moc malé. Nebyly by ani Kačce.
"Já si myslela, že budou moc malý," pravila nikoliv poraženecky paní Riegrová a já si všiml jakéhosi modrého balíčku.
"Tak snad jedině tady ty …."
Vytáhla nádherný kraťasy - montérky s laclem.
"Ale nejsou vypraný, muž v nich o víkendu něco dělal."
Matěj se rozzářil: "To jsou ty pravý, ty jsou perfektní!" Oblékl si je a opravdu byly perfektní. Kraťasy mu byly akorát, skoro na zem.
No a bylo to. Ještě modrou helmu k tomu Matěj vyfasoval a dneska z něj bude montér, jak má bejt.
Čímž děkujeme hodné čarodějnici paní Riegrové, která to nakonec vymyslela jako vždycky, a laskavému panu Riegrovi, který to, doufám, dneska bez těch kraťasů vydrží.

samec

Jestliže se vyznáte v biologii, dokážete popsat kdejaký druh, jaho varianty i pohlaví, tedy pokud nepočítáme hermafrodity, k nimž díky svým závažným nedostatkům v přírodopisném vzdělání řadím jenom šneky. Rozmanitost přírody přímo ke studiu vybízí, mně však nezbývá, než to jen tak z povzdálí pozorovat, neboť přírodopis jsme na strojárně už neměli. To ovšem neznamená, že bych rozmanitost kolem sebe nevnímal.
Kupříkladu takové konektory. Připouštím, že s přírodou nemají ani drtek společného, avšak jejich rozmanitost je až zarážející. A tu jsem tuhle byl donucen studovat. A došel jsem i k tomu pohlaví, neboť konektory, jak známo, jsou buď samci nebo samice.
Nuže tedy Matěj se zamiloval do drona, kterej tu už leta leží právě pro tenhle případ nachystanej. Teď zřejmě přišla ta chvíle, kdy došlo ke vzájemné interakci. Vznášedlo Matěje nadchlo, naučil se to ovládat a lítá s tím po zahradě. Jenomže to má jen dva akumulátorky a ty jsou za čtvrt hodiny vybitý. A protože je to postarší typa, už se náhradní nevyrábí, pochopitelně. Výrobce dronů už rejžuje prachy z nové a nové generace a všechno označil jinak, aby to nebylo použitelné navzájem. To dá rozum, to by přestal vydělávat. Jenže ony se ty akumulátorky vyrábí, ale musíte vědět jekej to je, pod jakým označením a jakej konektor je k balancéru a jakej k napájení. Prostě bejt in. Zkusmo jsem poslal obrázek akumulátorku do dvou obchodů, aby mi poradili. Do třetího už jsem nic neposílal, protože ty první dva rovnou a ihned profesionálně nevěděli. Tož jsem začal pátrat sám.
Nebylo to složitý. Takový věci se nejsnáz hledají podle obrázků. Našel jsem ten správný
konektor tady a pak už byl jen krůček ke správnému určení druhu. Je to konektor modelářům velmi dobře známý, všichni ho mají na akumulátorech, akorát že jsem si ho musel určit sám. Prodavači na to nepřišli. Ovšem jedna věta z jejich odpovědí, když už jsem se jen ptal, jestli příslušný konektor na příslušném akumulátoru mají, mi docela utkvěla: "na baterkách máte Tamiyu - samec".
A pak, že rozmanitost je jen v přírodě.

vona si čte

"A vem Matěje k holiči," pravila mápečliváHanička, neboť, jak podotkla, "už to má hrozný."
No jo, co se dá dělat. Měli jsme řízení ve městě a tak jsem našel i toho holiče, tentokrát jinde, než na Smíchově, protože tam jsme zrovna cestu neměli. Salon Marmaris nebo tak nějak se to jmenovalo. Je to takhle kousek nad stanicí metra na Kačerově. Koukám okny zvenku do oficíny. Je tam jedna pani na křesle s rozdělanou hlavou, čeká až vyprší technologická lhůta příslušné chemikálie, kterou má napatlanou ve vlasech. Na jiném křesle sedí jiná pani, zřejmě ta, která jí tam ten vlasomor napatlala.
"Mají zrovna volno, Matěji, to se bude hodit. Pojď dovnitř," povídám a šli jsme.
Vešli jsme, Matěj první, pozdravil a šel dál. Pani v křesle s tabletem v ruce ani nevzhlédla od čtení. Když jsem vešel já a pozdravil hlučněji, hlavu už zvedla. S výrazem dogy nechápající, proč jí rušíme z odpolední siesty.
"Dobrý den," povídám ještě jednou,"ostříhala byste mi tady synka?"
Pani použila dramatickou pomlku, jako výrazový element, který mi měl naznačit, jak hloupu otázku jsem položil.
Když jsem dostatečně svižně neprojevil pochopení pro její reprodukční umění, procedila unaveným tónem iniciativního pracovníka:
"Dneska? To nepude. Já tady mám až do večera plno."
Rozhlédl jsem se po salónu, kde jsme napočítal tři prázdná křesla plus to, co na něm ta pani sama seděla.
Mně stačí naznačit. Pochopil jsem, že tady už mají vyděláno.
"No, to vidim, ten frmol," povídám přiměřeně hlasitě, aby mě pani slyšela a rozuměla. Otočil jsem se k Matějovi: "Pojď, Matěji, tady nás pani nevostříhá. Vona nemuže. Vona si čte."
Pani slyšela a rozuměla.
Od zad, když jsme odcházeli, se nám odrážely mocné akustické vlny nesoucí jakousi směs zvuků vyjadřující pohoršení, nevoli a vesmírné svinstvo vůbec.
Tak Matěj zůstal včera odpoledne neostříhán, což vzhledem k potenciální újmě, kterou mohla ta pani způsobit, považuji za štěstí.

tři dny předem

"Ale tady to máte špatně, to jde jenom na měsíc, " pravil pán za přepážkou.
"Tak to tam nějak přepište," pravil sem já.
"A na jak dlouho to chcete? Bejvalo to jen na půl roku, ale teď už je to možný na libovolnou dobu."
"Vždyť jste říkal, že to jde jen na měsíc."
"No to jo, to je pravda, jde to jenom na měsíc, ale můžete to chtít na libovolnou dobu."
"Tak tomu já nerozumím. Říkáte, že to jde jenom na měsíc …"
Tu se přitočila jedna paní, kterou jsem před chvílí pouštěl do dveří a povídá, ať si to nastavím na půl roku, že na víc to nejde. Jenomže ten mládenec za okýnkem jí slyšel a povídá:
"No právě, to bylo. A teď už to jde i na víc, než na půl roku. Teď už si můžete vybrat."
Paní odešla a já stál před okýnkem.
"Jenomže já tomu furt nerozumím. Nejdřív říkáte, že na měsíc a pak, že na libovolnou dobu. To jsem z toho vopravu blázen."
"No tadyhle vám to píšu. Vy to máte napsaný vod pětadvacátýho do třicátýho. A to nejde. Jde to jenom na měsíc."
"A - ha! Vy myslíte, že nejmenší období je běžný měsíc a těch měsíců si pak můžu zvolit, kolik chci."
"No ano. Jde to jen na měsíc a můžete to mít na libovolnou dobu. A pak si to můžete prodloužit zase tak, jak chcete."
"Tak už tomu rozumím. Ono to jde například od pětadvacátého do pětadvacátého a pak …"
"No ano, na měsíc a na libovolnou dobu."
"Jo, konečně rozumím. Tak mi to prosimvás napište na měsíc."
"Tak jo. A kdybyste to chtěl prodloužit, klidně můžete na jak dlouho chcete. Ale nezapomeňte. Tři dny předem!"
"Jo dám na to pozor. Tak teda pěkně děkuju."
Po deseti minutách jsem to měl. Naštěstí nikdo další na té poště nebyl, jen já. A já byl za tatrmana.

to se bude muset vyřešit

Besedy s panem spisovatelem nejsou už příliš v módě, ale taky nejsou úplnou minulostí. Matějova paní učitelka je, jak známo, nejlepší paní učitelkou na světě a tudíž se stará i o takové věci, jako je přímý kontakt s autorem doporučené literatury. Nu a protože jeden z autorů, pochopitelně taky ten nejlepší, je mým kamarádem, pomohl jsem zprostředkovat onu již zmíněnou besedu se spisovatelem.
Ondřej se dostavil ve skvělé náladě, přinesl nejnovější knížku, spoustu obrázků z chystaných dalších dílů, děti si přinesly taky knížky k podpisu, rozprávělo se o fantastických problémech fantastických románů, o vzducholodích, ponorkách a taky o padouších jejich pronásledovatelích. To vše k fantastickým dobrodružstvím pánů Verna i Neffa patří.
Nu a pak přišlo na dotazy.
Jak se třeba píše kniha, kdy pan spisovatel napsal svou první knihu a kolik jich vlastně bylo, proč už se nedělají do knížek rytiny a jak vlastně takové rytiny vznikaly, jestli bude taky v dalším dílu ten robot kraken, co byl v tom prvním díle … nu otázek bylo spousta. A tu se přihlásil jeden zkoumavý žáček a tázal se, jak to bude s řekama, když se teda to moře vypustí do podzemních světů. Kam že pak ty řeky potečou a jestli potečou vůbec.
Pan spisovatel ctí zásadu, že dětem se odpovědět musí. A tak tedy ctil a odpovídal. Odpovídání začal pochvalou, že je klučina šikovný, že si toho všiml a pokračoval popisem koloběhu vody od mraků přes řeky a moře. Nakonec dal kloučkovi za pravdu, že tohle se musí vyřešit. Což hošíka uspokojilo, ale nikoliv Ondřeje. Bylo jasné, že se klučina trefil do něčeho, co pan spisovatel ve své knize neřešil a nevyřešil.
Když jsme pak na obědě s Ondřejem dojídali řízek, pochvaloval si, že to byla skvělá beseda, že děti byly fantastické, ale toho šťouru, toho si bude pamatovat. A ty řeky, že vyřešit bude muset. Dětské otázky totiž musí být zodpovězeny. Na tom jako autor trvá.

odpor

Touhle dobou si tu opakovaně zapisuji zápis o zápisu do první třídy. Ani dnešek nebude vyjímkou, protože budoucí prvňáčci přišli do školy právě včera. Ta naše škola je pořád báječná a tak ze svých vítacích ceremoniálů nikterak neslevila a kandidáti byli podle zvyku uváděni pohádkovými postavami, aby pak plnili úkoly na ně kladené.
Ovšem to si můžete přečíst třeba v loňském archivu. (
www.woleschko.cz - archiv deníku, 5.února 2014)
Tentokrát mě u zápisu zaujala holčička, která do školy nechtěla. Mám takový pocit, že už jsem jí viděl při zápisu odporovat i vloni. Letos tedy pravděpodobně přišla podruhé a její odpor ke škole trval.
Odpor byl tak silný, že odmítla vejít do třídy a zůstala za dveřmi. Maminka jí šla příkladem a začala plnit úkoly sama, aby dokázala, že to nic není a že je to naopak zábava. To zřejmě holčičku nakonec přimělo ke vstupu a započetí zábavných her a plnění úkolů s pohádkovými postavami. Maminka to zvládne, tak bych to mohla zkusit i já, říkala si jistě holčička, ovšem s odporem.
Když jsem je pak viděl odcházet, zdálo se, že holčička opět odporuje. Tentokrát odejít. Nebyl to nijak hlasitý či divoký odpor. Byla to prostá a zarputilá rezistence vůči okolí, kterému dávala mračíc se najevo, že tohle tedy ne.
Nakonec ale ze školy s maminkou trefily ven a není vyloučeno, že v září přijde holčička odporovat pravidelně.
A mně už asi navždy zůstane záhadou, proč se jí tak strašně do tak báječné školy nechce. Do téhle naší školy se přeci všechny děti těší.

do příští vichřice

Vy nemáte páku? No to máte ale štěstí, poněvadž s pákou jsou starosti. Čím víc pák, tím víc starostí. Ono se sice jedná o jednoduchý stroj, jak víme z prvních hodin mechaniky, ale i ten se může porouchat. Koneckonců, je to stroj, že.
To onehdá foukalo, může to bejt takovejch čtrnáct dní. Vítr dul mocně, ale na nás si nepřišel, jen holt ta páka … Tedy páka od vratového pohonu. Křídla vrat se ve větru chovají jako plachta, ba dalo by se říci jako vratiplachta. Ta naše už má nějaký ten pátek za sebou a zřejmě už byla unavená, což se projevilo tím, že vratipeň to nevydržel a prasl v oku. Totiž oko té páky od vratového pohonu prasklo.
A nastaly starosti.
Na moři nastoupí lodní tesař a vratipeň prostě při tesá novej. Jenomže tady to tak snadný není. Jednak nejsem tesař a druhak ta naše páka není ze dřeva, ale z oceli. A měl by to být vysoce pevnostní zápustkový výkovek. A to tak pevný, že se zřejmě nepočítá s tím, že by se někdy porouchal. To se ovšem výrobce přepočítal. Všechno se může rozbít. I tak jednoduchý stroj, jako je páka.
S náhradními díly nepočítal ani místní dovozce pohonu. Naštěstí byl mládenec od firmy ochotnej a začal shánět. Asi po deseti dnech se dovolal někam, kde ty pohony vyrábějí, další dny trvalo, než se dohodli na ceně a včera se mi konečně dostalo zprávy, že si páku můžu objednat. Hned jsem to udělal a už jsem ve fázi čekání na potvrzení objednávky a času dodání.
Nezbývá, než doufat, že to stihnou poslat do příští vichřice.

koncovka

Stáli tam u regálů dva. Oba zjevně do krámu patřili, což byl důvod, proč jsem si je vybral a požádal o radu.
"Prosím vás, potřeboval bych tyhlety koncovky k tomuhle zdroji, kde bych je tu našel?"
Jeden z mládenců se na mě ochotně podíval a ochotně odpověděl: "To tu nemáme."
"Ale máte, našel jsem si to na internetu."
"To muselo bejt v é-šopu."
"Ano bylo."
"Tak to musíte do é-šopu."
"Ale tam píšete, že právě v téhle prodejně jako jediné to máte a v dostatečném množství k osobnímu odběru."
"Tak si to musíte vobjednat …"
"To mi chcete říct, že se teď mám votočit, dojít si domů, tam si to vobjednat a pak si to teprve mám přijít sem k vám vyzvednout…?!"
"No tak já se teda podívám do …", pravil a šel k počítači, co k němu měl jeden a půl kroku.
Mezitím druhý mládenec zmizel. Zatím, co ten první hledal na stole klávesnici, ten druhý už mi podával příslušnou krabičku s příslušnými koncovkami, které jsem si přál.
"Jé, to jste hodnej," povídám, "já bych si to teď potřeboval ještě vyzkoušet, jestli mi to pasuje k tomu počítači. Já ho mám s sebou."
První mládenec se odtrh' od hledání klávesnice a hned přispěl svou troškou do mlýna: "Nejdřív si to kupte a pak si to můžete vyzkoušet!"
"Ale to já nechci. Právě proto jsem tu osobně, abych si to nejdřív moh' vyzkoušet a teprve potom koupit …"
"Tak to prostě budete muset …."
Co budu muset, už jsem se nedozvěděl, protože ten druhý už mi podával rozbalenou koncovku k mému počítači. Seděla přesně.
"Děkuju, to je přesně ona. Hned si to vezmu. Díky za pomoc."
Druhý mladík se usmál a podal mi znovu zabalenou krabičku. Ten první zmizel kamsi mezi regály. Patrně hledat další oběť nakupování.
A já doteď přemýšlím, jestli tu otřepanou hru na zlýho a hodnýho měli předem nachystanou nebo prostě jen byli takoví.