WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

o jiných krajích

jen se něco šustne ...

Informace. To je dneska horký zboží. Tedy ne snad, že by jindy nebyly. Ale nebyly tak rychlý. Teď se něco šustne a už to vědí za mořem. A našinec o tom třeba nemá ani tuchu. Dneska jsem to zažil obráceně.
Mrknul jsem na zprávy a co nevidím: V Kanadě se potopila loď, která pozorovala velryby. To je tam docela populární zábava, tenhleten whale watching. Podíval jsem se blíž, jestli to náhodou není tam u kamarádů, co žijou na Vancouver Islandu. A vono jo. Máme ty rychlý datový spoje, tak jsem hned žhavil drát a přes skype se ptám, jestli jsou v pořádku.
"Jsme, co se děje? Milan teď sleduje formuli 1. Tak nevím, co je," odpovídá Monika.
Poslal jsem jí odkaz na naše noviny, načež jsem dostal odpověď, že oni jsou doma u kamen a nic netuší. Tak to je dobře, říkám si.
Dostal jsem ještě v zápětí zprávu, že je to vážné, že tam jsou nějaké oběti, ale že to bylo na severní straně ostrova. Oni že teď sledují ty závody F1 v Austinu a Nico Rosberg by moh' přijít o druhý místo, což je nervák nerváků. Nakonec prý to dobře dopadlo a jdou na kutě, což vzhledem k časovému posunu je akorát. Já zrovna vstal.
Nu a při tom vstávání jsem stihnul zjistit, co se děje na Vancouver Islandu v Britský Columbii i jak dopadly závody v Austinu v Texasu v USA.
Inu jak říkám: jen se něco šustne, už to vědí až za mořem.

modrá ještěrka

Laskavému a pravidelnému čtenáři jistě začalo být divné, proč se tu nic nepíše už přes týden. Není to proto, že bych s tím praštil, ale prototo, že na dálku mi to psát pořád nějak nejde. Tedy ono by to šlo, ale musel bych s sebou tahat aktuální vydání a počítač, což se mi ale opravdu nechce.
Nuže tedy včera jsme se vrátili, dospali procestovanou noc a už zase fungujeme běžným způsobem.
Předevčírem v osm večer místního času nám z minaretu zamečel na rozloučenou muezinův reprodukovaný hlas a byl šmitec.
Jakousi shodou náhod jsme z Turecka odjížděli v dešti a bouřce a k nám domů jsme přijeli nad ránem taky v dešti. Asi holt pršelo všude.
Během podzimních prázdnin, které nám mámiláHanička naordinovala jaksi mimo všeobecně zavedené termíny, však bylo náramně hezky a děti, kvůli kterým to celé bylo, si užily moře i vodních radovánek dosytosti. Kačka pronásledovala kamerkou pod vodou rybičky, Matěj se nechal válet ve vlnách, oba si to užívali plnými doušky, někdy i doušky slané vody.
V poklidu hotelového komplexu se žádné historky nekonaly, jelikož tato zařízení jsou konstruovaná pro klienty, jež si historky nepřejí. Takže jedinou zajímavostí bylo, že jsem zachránil jednu z dlouhozobek, které zabloudily dovnitř budovy. Zajímavé na tom bylo to, že u nás ty můrky jsou také (
ostatně jsem tu o nich psal) a včera jsem i v té zimě a v dešti jednu potkal. Rozdíl je jen v tom, že v Turecku jsou jich hejna a tahle zbloudilá se nechala z únavy chytit a vypustit venku na vzduch. V dlani hezky šimrala, jelikož dlouhozobky jsou takový huňatý.
A Matěj se tam seznámil s takovou jednou prima modrou ještrěrkou, kterou si na památku vyfotil:

modra_jesterka

dva obchody

Tu a tam jdu po Praze a koukám kolem sebe.
Zdálo by se, že následující fotky dělí nejméně pětadvacet let, ale opak je pravdou. Jsou pořízeny ve stejný den a místa pořízení jsou od sebe vzdálená jen pár stanic tramvají.
Na obou obrázcích je obchod.
V tom prvním případě je tu s námi pořád ještě přítomná bolševická minulost v rozpadajícícím se městě s prázdnými obchody. A v tom druhém je vidět prudká současnost, která už neví, co by si vymyslela, aby ty obchody byly pořád plné.
Inu svět se mění.

polotovary


pisoir-pro-psy

dvě Fordky

To když jdete po Praze, potkáte ledacos a ledaskoho. Včera jsme se s Matějem po Praze procházeli a je to tak.
Největší nadšení vzbudilo odtahování auta - Fordky, což je událost, kterou Matěj ještě neviděl. To nezbývá, než závidět.
Pak viděl jinou Fordku, podstatně starší a jedoucí po svých, a volal: foť to, tati, honem to foť!
Ovšem panorama Hradčan ho naopak nijak neoslovilo. Prostě ho už viděl mockrát.
Nu a tak vznikly obrázky z Prahy 5 a Prahy 1, nedaleko od sebe v prostoru i čase. A jsou každý úplně, ale úplně jiný. Však posuďte sami:

Praha5

Fordka

Praha1

je černej

Když pořebujete zaparkovat, zatočíte volantem na parkoviště. Když pořebujete zaparkovat v Pise, musíte pakroviště nejdříve najít a pak na něj zarejdovat.
Jeli jsme ulicí hraběnky Matyldy. U hradeb jsem zahlédl, že zprava malou uličkou přichází rodinka turistů a směřuje přes přechod doleva do brány v hradbách.
"Tam bude parkoviště!", ohlásil jsem a mápozornáHanička informaci potvrdila s poukázáním na značku s písmenem P, což prý je jasné, když je to tam napsané.
Zarejdoval jsem tady doprava a pak hned znovu doprava abychom po pár metrech opět vpravo našli prázdné parkoviště. Všechno fungovalo, pár aut tam stálo, jinak bylo docela prázdno, parkovné 60centů za hodinu. To vše nám hrálo do noty. Když na nás ještě mával černý hlídač parkoviště, že máme jet dál, nic nebránilo zaparkovat. Našli jsme si jediné místo ve stínu téměř u východu z parkoviště směrem k bráně. Hlídač se přiloudal k nám a máveseláHanička pravila, že má asi velkou radost, když musí přejít celý parkoviště, aby vybral parkovné.
Černoch povídá, že šest. Já na to: jakejch šest, dyž je tu 60? Tedy centů za hodinu. Černoch povídá, že jsme mu špatně rozuměl a že říkal 60, což je samozřejmý, když tu budeme stát jen hodinu. Dostal šedesát centů, ani jsem nechtěl lísteček. Pospíchali jsme k tej zvonici, co jí tam mají už leta nakřivo.
Potěšeni zvonicí, katedrálou i Camposantem jsme se vrátili za čas k autu, které na nás čekalo už ne ve stínu, ale zato v pořádku a k jízdě nachystané. Hlídač už tam nebyl.
Nasedneme a odjíždíme.
U výjezdu koukám: "Podívej, tady je automat na parkovací lístky, jako na jinejch parkovištích, dokonce tu píšou, ať platíme drobnejma … ale dyť tu byl hlídač … že von to nebyl hlídač! No jo, von byl černej! Černej hlídač! Von nás převez! … Ale že mu to stálo za těch šedesát centů …. no jo, tak proto von chtěl na začátku těch šest euro … já mu dobře rozuměl, šizuňkovi!"
Odjíždějíce z Pisy, měli jsme veselé téma k povídání o černých hlídačích parkoviště za šedesát centů. A pro vás mám poučení: V Pise kupujte lístky na parkování z automatu. A kdyby tam byl černej hlídač, nedávejte mu nic. Je černej!

k Davidovi

Pochopitelně jsem musel k Davidovi, což málaskaváHanička podporovala a tak jsme se nějaký čas ztráceli a nacházeli v tom davu na Piazza della Signoria. Na rozdíl od Davida i dalších soch nás dav nebavil a tak jsme utekli jinam, ale nebylo to o moc platné. Všechna ta náměstí, paláce, dómy, mosty i zahrady byly obsazené turisty v takovém množství, že útěk před davy se nepovedl žádným směrem. Nu, co vám budu povídat, Florencii je o svátcích lepší opustit, což jsme neudělali, a proto se nám to vyplatilo.
Že tu plácám protimluvy?
Tak trochu ano.
Když však odhlédneme od všech nevýhod brodění se davem, máme tu výhody volných vstupů do části jinak zpoplatněných objektů. Například všechny zahrady i pevnosti nad zahradami jsme prošli bez nutnosti zaplatit, což hlavně mášetřiváHanička uvítala s radostí i překvapením, poněvadž jsme mohli nachystané desítky eur na vstupy klidně projíst, což jsme pak provedli, ale jinde, jelikož ve Florencii na to není klid. Ba dokonce i do Dómu jsme se dostali bez placení a čekání. Připouštím, že jsme museli přetrpět mši svatou, ale i tu jsme nakonec vydrželi a mohli tak nasát i atmosféru, ke které byla katedrála původně určena.
Nu, Florencie je město turistů a musím přiznat, že nebude patřit na seznam míst, kam se chci vrátit. Snad jen v případě, kdy by bylo zajištěno, že tam turisti nebudou. A to jsme se tam, prosím, na konci výletu přesto vrátili, poněvadž lístky do galerie Ufizzi se dají koupit jen na dlouho dopředu … a pak zjistíte, že je to stejně jedno a stejně nikdo na vstupu nijak nekontroluje datum ani čas …
Jo, jo, kde jsou ty časy, kdy pan Werich stál před Davidem sám a měl dost času i prostoru si ho jen tak ze všech stran navečer prohlížet …

zážitkový autobus

Na výletech je fajn to, že se pořád něco děje. I kdyby se jen jelo, pořád kolem vás alespoň ubíhá krajina.
Ve Florencii jsme jezdili autobusem, jelikož pouštět se aktivně do toho dopravního mumraje nemělo smysl. Už jenom to, že nás autobus vyklopil pětset metrů před konečnou nám dávalo jasně najevo, že dopravovat se tu vlastním vozem znamená ztratit spoustu času i nervů.
Při večerní cestě z města do hotelu jsme museli nechat jeden autobus ujet, poněvadž přeplnění bylo takové, že pánové, kteří na chvilku vystoupili z hrany schůdků, na kterých se se svými kufry taktak drželi, se už nedostli zpátky, neboť jejich místo zaujali čtyří další cestování lační pasažéři. Jeli jsme až tím dalším, kterej byl ovšem taky pěkně nacvaknutej.
Nastoupili jsme u řidiče a po milimetru se posunovali dále do vozu. Jakýsi maličký páneček se jal organizovat poskládání cestujících a celou situaci neustále komentoval. Italsky, pochopitelně. Na další stanici přistoupila staší dáma, kterou okamžitě chtěla pustit sednout jiná starší dáma. To ovšem neměla dělat, protože se ukázalo, že obě starší dámy jsou přibližně stejného staršího věku a teď šlo o to, která má v té občance napsáno dřívější datum výroby. Ne snad, že bych uměl italsky, ale z gest i tónu zpěvu (Italové nemluví, Italové zpívají) bylo jasné o co jde. Malý páneček to soudcoval a dámy se smály. Nakonec se nějak v tom přecpaném autobuse porovnaly a jelo se dál. Pak přistoupila rodinka s malým dítětem. Tatínek kloučka držel na ruce a ukazoval, jak pan řidič řídí a vřele se přitom bavil s pánečkem - organizátorem. Zřejmě probírali jemné detaily večerní dopravní špičky ve Florencii.
Za chvíli začal provoz řídnout a řidší bylo i obsazení autobusu. Ale to už jsme byli u hotelu a vystoupili z toho autubusu plného zážitků.
Ten den už bylo zážitků dost.

...

… mrkněte do rubriky telegraficky, možná tam i něco najdete

tady už jsme byli

"To je on, zadej ho jako cíl," pravil kolega nad displejem telefonu s navigací. Zadal jsem ho tam, zadali jsme ho i do navigace auta a jeli jsme.
Museli jsme do Verony, což je město spojované spíš s turistickým ruchem, s historií, i s nejslavnějším párem milenců. Průmysl v průvodcích příliš zmiňován není, ale nevěřte tomu, cosi se tu najde i z tohohle oboru.
A tak jedeme, všechno sedí, dálnice průjezdné, sníh je jen na severní straně Alp, pohoda, klídek. I v té Veroně je všechno, jak má být, jedeme do centra, blížíme se k hotelu a tu vznikla první pochybnost:
"Heleď, to je divný, tuhle v tom centru ten hotel bejt nemůže, von je na tý fotce moc velkej. Sem by se nevešel."
"No, uvidíme."
A viděli jsme:
"No vidíš to je von."
"No jo, je to von, ale to neni ten náš. Von se sice menuje stejně, ale je to úplně jinej hotel!"
"Aha. No tak musíme zadat jinou adresu. Ukaž, co máš napsaný na tom papíře."
Našli jsme správnou adresu asi osm kilometrů od centra severním směrem. Jedeme, všechno sedí, pohoda, klídek …. Jenomže jedeme jaksi do takové vilové předměstské čtvrti, ve které je široko daleko vidět, že tak velkej hotel tady taky bejt nemůže …
"Tak jsme tady. To je ta ulice."
"No jo, ulice. Ta tu je. Ale ten hotel tu není. Tady v tý vile nás asi neubytujou."
"Počkej. Ukaž nám tem papír. Heleď: tady ale nepíšou Verona. Ta ulice je úplně jinde."
"Vida, toho jsem si nevšim'."
"Tak teď to musíme zadat konečně správně. Město, ulice, číslo, …. hele, tady není to číslo!"
"To nevadí. Město a ulice sedí. Jedeme tam."
Tentokrát jsme jeli asi tak tak šest kilometrů od Verony jižním směrem, takže jsme si centrum projeli znovu již podruhé. Moc hezký to tam maj.
"Hele, támhleto, to je von!", hlásil kolega už z dálnice, když uviděl vlevo před námi vysokou stavbu. "Ten je na tý fotce."
Zajeli jsme na parkoviště a byl to von. Hned napotřetí jsme to měli.
"A to vám musím říct, že já vždycky na cestě kamkoliv alespoň jednou zabloudím," pravil kolega ještě na parkovišti, "a moje žena se tím ohromně baví."
"Tak to máš teď vybráno na tři cesty dopředu."
Když jsme pak večer po jednání jeli na večeři do města, říkali jsme našemu udivenému průvodci, když nás pyšně provážel středem Verony, že tady už to známe.
Tady už jsme dneska dvakrát byli …

jen telegraficky

O půl čtvrté normálně nepíšu, což by mohlo znamenat, že se něco děje. Ale ono se nic neděje. Jenom holt tenhle týden už budou příspěvky spíš v rubrice telegraficky.
Budou-li jaké.

terakotová armáda

Ono když je pod mrakem a mrholí a není ani zima ani teplo, dalo by se říct, že je hnusně. Ale to by řekli škarohlídi. Když se to vezme z té druhé strany, je to fajn, že nemusím odklízet sníh a při chůzi po chodníku se nenatáhnu hned na prvním kroku. A když už máme takové počasí, proč bychom se nezašli podívat na výstavu.
Inu šli jsme. Dostali jsme chytrou krabičku, sluchátka, vysvětlení, jak se s tím zachází a už na nás hleděl první čínský císař. Pěkně z vysoka, aby bylo jasno, kdo je tady pánem. Tedy kdo byl pánem v Číně před nějakými dvěma tisíci lety a ještě kousek.
Terakotová armáda.
Císař si jí nechal stavět nějakých šestatřicet let. Stálo mu to za to. Bodejď by ne. Když jsem poslouchal, jak pěkně se intrikovalo a následně za zásluhy čtvrtilo na čínském dvoře, vůbec se nedivím, že si chtěl panovník podržet armádu i na onom světě. Teď, po více než dvou tisíciletích si tu jeho armádu můžeme prohlédnout i my, obyčejní smrtelníci. Ba dokonce si vojáčky, tedy jejich kopie, pochopitelně, můžeme koupit domů na zahradu místo trpaslíka. Že prý nestojí víc, jak padesát tisíc za kus i s dopravou z Číny.
Lákavé nabídce na pořízení terakotového trpaslíka v brnění jsme odolali a výstavu jsme si užili i tak. Možná nejvíc mě zaujal fakt, že ty fantastické obranné mechanismy z Indiana Jonesů a Mumií a kdejakých dobrodružných filmů tu byly skutečně použity na ochranu prostor, ve kterých ta hliněná armáda byla po tisíciletí umístěna. Holt už tenkrát se asi moc nevěřilo na nedotknutelnost mocipánů. Pro jistotu tu armádu ještě pojistili nějakým tím samostřílem a kbelíkem s kyselinou, či jiným důmyslným aparátkem, kdyby náhodou někoho napadlo vykrádat hrobku.
My jsme žádné nástrahy překonávat nemuseli a pěkně v teple jsme si to všechno mohli prohlédnout. Podívaná stojí za to, mohu jen doporučit.
A pokud se vám nikam v tom počasí nechce,
tuhlec v galerii je pár obrázků jako vzorek.