WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

na třináctce

Někdo si nosí do práce bandasku s polívkou, někdo skývu chleba s tvarohem, někdo chodí do kantýny a jiný zase do hospody. Jak to komu sedí líp. Já většinou do té hospody, jelikož bandasku doma nemáme. Kousek od kanceláře máme takovou jednu, která dobře funguje a dobře tam vaří. Je tam ostatně o polednách vždycky narváno. Už nás tam znají, jsou pořád veselí, a mají dobrou náladu. Jestli to jen tak dělají, protože mají rádi hosty a chtějí, aby se k nim chodilo, to nevím, ale v každém případě jim to funguje. Aby to odsejpalo, hosti už jsou navyklí platit u baru, aby nezdržovali ostatní. Točí se to tam a když chvilku počkáte, uvolní se místo a vy si můžete dát oběd. Dobrej, za slušnou cenu. Nu a jak už tam nějakou dobu chodíme, známe se se slečnami, paními i pány.
Usmíváme se na sebe, je to takovej prima podnik.
Takhle v úterý platím u baru.
"Seděl jsem támhle a měl jsem …"
"Jaký támhle," povídá slečna," vy si nepamatujete číslo stolu?!"
"Tak nějak ne," přiznávám.
"Tu už byste teda moh' za tu dobu."
"No jo, nepamatuju."
"Tak třináctka to byla. A ať se mi to naučíte!"
"A myslíte, že sem eště můžu přijít i když to nebudu vědět?"
"No nevim, to je vážný," pravila slečna a spolu s pánem za barem u kasy jsme se na sebe řehtali.
Ve středu na mě vyšel stejnej stůl. Platím zas u baru a povídám paní, která u toho včera nebyla:
"Tak už to vim, seděl jsem na třináctce."
"Vy jste dobrej, že to víte."
"Jo, dobrej. Včera jsem dostal vynadáno a že prej sem nesmím, dokud se to nenaučím."
Paní se rozesmála a slečna ze včerejška už tu byla taky a tak nějak se zapýřila, jako že za to může ona:
"No, von to pán včera nevěděl," a mrkla na mě.
Zasmáli jsme se zas na sebe a pan za barem mi místo zelený stovky vracel zelenou stravenku.
"Jinou," povídám, "tohle je blbá barva."
"No tak jo, když jí nechcete …," a chechtal se i on.
Dobrá hospoda je to. Klape jim to a na nás hosty jsou děsně milí.
Jo. A včera jsem seděl na sedmičce.

karta v trapu

Tentokrát to bylo vážný. Matěj se ráno vrátil od autobusu s brekem.
"Nemám openkaru," oznámil a rychle se pokusil jí najít. Bez výsledku, pochopitelně. Karta byla v trapu.
Naštěstí jede hned vzápětí autobus druhý, záchranný. Na ten dostal místo peněz plastových, které ztratil, peníze opravdové, a utíkal znovu do školy.
Mezitím, co jsem se rychle připravoval na případný zásah, pokud by nestihl vlak, mápečliváHanička obvolávala ztráty a nálezy v dopravním podniku.
"Dovolala jsem se až na dispečink v Jílovém a pán mi slíbil, že obvolá řidiče a dá vědět."
Matěj vlak stihl a hlásil se v pořádku z cesty. Kačka se vypravila v běžném časovém limitu a odjížděli jsme do školy.
Na konci Oleška ještě před zastávkou U Topolu volá mápilnáHanička:
"Počkejte na ten autobus, co teď jede od nás. Pan řidič má Matějovu kartu!"
Počkali jsme U Topolu a bylo to tak. Že prý panu řidiči kartu vrátili cestující, kteří jí našli pod sedadlem.
Úžasné! Jednak ta rychlost, s jakou dokázali máakčníHanička společně s dispečinkem dopravy ztracenou kartu najít a hlavně: pořád ještě existují poctiví lidé.
Nuže: děkujeme tímto neznámému poctivému nálezci, že Matějovi zachránil zadek před inzultací a mě před tou kalvárií při blokování a znovuvystavování karty.
Kdyby ta poctivost byla nakažlivá, našel by se i ten penál.
To nám to letos pěkně začíná, ten školní rok.

lze i kružítkem

"Tatínku, půjčíš mi mapu?" tázala se odhodlaně Kačenka.
"No jo, za chvilku, teď nemůžu."
"Ale já jí potřebuju teď. Maminka říkala, že …"
Nebylo vyhnutí. Kačka dostala kompletní turistický atlas a šla hledat nejbližší hory. Nešlo jí to. Slyšel jsem, jak diskutují nad mapou.
"Tak už můžu, Kačenko. Jak znělo zadání?"
"No, paní učitelka říkala, že máme udělat ten úkol ze sešitu a máme napsat, který hory jsou od nás nejblíž."
"Aha. Tak jak poznáš, co je na mapě od nás nejblíž?"
"Změřím si to."
"Správně. A taky to můžeme zkusit kružítkem."
"Hmmm …"
"Takhle, Kačko. Tuhle, jak je soutok Sázavy a Vltavy, zabodneme kružítko, protože tam bydlíme a …"
"Hmmm …"
"Ale tebe to nebaví. Víš co? Přines ten sešit!"
Kačka přinesla sešit.
"Tady čtu … Kateřino!!!"
"Hmmm …?!"
"Dyť ty máš jenom správně napsat velký a malý písmena. Dyť to je úkol z češtiny a ne ze zeměpisu! Proč my se tady s maminkou trápíme s mapou?!"
"Ale paní učitelka říkala, že máme napsat nejbližší hory a já nevím, který to jsou …!"
"V češtině je to jedno. Na to jsme nepotřebovali kružítko, ale mluvnici …"
Ach jo. A takhle je to pořád.
Furt je fšecko jinak.

lasergame

A že prý se je to děsná legrace. No tak jo, tak jsme to zkusili. Není to žádná novinka, vlastně je to už hodně stará zábava, ale pořád to funguje. Děti už jsou na to dost velký, k hrám na počítači se tak jako tak dostanou, tož pojďme si zastřílet skoro doopravdy. Laserem, pochopitelně.
MápodnikaváHanička vygůglila, kde je to nejblíž a objednala to na neděli na ráno, abychom tam byli sami, což se povedlo. Nu a tak v neděli ráno došlo k naší historicky první laserové bitvě. Běháte v zešeřelé místnosti, máte oči na šťopkách, hlavu ukroucenou kolem dokola a furt po vás někdo střílí a vy po něm.
Děti pištěly nadšením, máveseláHanička taky, vyblbli jsme se dosytosti a těch dvacet minut stačilo až až.
Co k tomu dodat? Snad už jen to, že nás ještě nakonec vyfotili. Tuhlec je důkaz:

lasergame 150920

nic nerozpojovat

Máme veselého souseda, jenž je obeznámen s mnoha obory lidské činnosti, byť v nich není vzdělán. Je samoukem, ovšem samoukem na vysokoškolské úrovni. Pokud tedy něco nevím, jest se domnívati, že soused to ví. Nuže tedy v sobutu jsem nevěděl.
Totiž už v dávné minulosti mi Tomáš vysvětlil, že třífázová elektřina se od dvoufázové neodlišuje počtem komínů u elektrárny, a v kabelu, že jsou obvykle tři barevné dráty, z nichž má každý svůj nezastupitelný význam. To jsem pochopil a ku prospěchu svému i svého okolí se tím od té doby řídím. Jenomže svět se neskládá jen z jednoduchých úloh. V sobotu mi volal Ondřej se zapeklitou úlohou. Proradní řemeslníci mu rozpojili vypínač a vypařili se, čím byl Ondřej bez řemeslníků, bez vypínače i bez proudu. Zapeklitost se projevila v tom, že kabel neobsahoval barvy zelenou, modrou a hnědou, nýbrž šedou, černou a hnědou. To Ondřeje mátlo a mě jakbysmet.
Nuže za Tomášem. Ten bude vědět. Věděl. Dostalo se nejdříve mě a potom Ondřejovi po telefonu podrobného vysvětlení s drobným historickým exkurzem, teoretickým výkladem a praktickým příkladem. Inu osvětlení případu tří drátů na vysokoškolské úrovni.
Vše jasno. Vzal jsem zkoušečku, bedýnku s nářadím a zajel to pro jistotu zapojit. Povedlo se to díky Tomášovu perfektnímu lektorskému výkonu na první pokus. Zapojeno. Proud proudí dráty, voda proudí z hadice, vodárna funguje, svět se na nás usmívá.
A počítám, že se někde za rohem škleběj i ti řemeslníci, co měli důrazný příkaz nic nerozpojovat, nechat vypínač na pokoji. Dráty ulomili, zaizolovali a tím mazaným trikem se jim podařilo zaměstnat v sobotu odpoledne nejmím tři lidi.

penál

Je to o přístupu. Já například beru každou ztrátu jako pohnutou událost. Jiní jako příležitost k obnově. No jo, ale obnovovat úplně novej penál po čtrnácti dnech?
I to se přihodí.
V žádných ztrátách a nálezech Matějův penál nebyl, nezbylo tedy, než jít pro nový. Paní nám vybírala, nabízela, Matěj se zamýšlel, vzpomínal, co ještě, posuzoval nu a nakonec ještě notýsek. Ten taky ztratil.
"Měla bych tu jeden takovej …"
"Ten, ten se mi líbí," pravil bez váhání nadšeně Matěj.
Musel jsem se podívat, s čím tak nadšeně souhlasí. To nebývá často. No jo, pochopitelně!
"Vy to máte pěkně nacvičený, na Star Wars se chytí každej," povídám té veselé paní.
"Kdepak nacvičený. Já mám doma taky dva kluky."
"Aha. Tak to už určitě máte lístky na prosinec, že jo?"
"No to ne, dyť eště nejsou, ale já se taky těším. Copak vy nepudete?"
"Jasně, že pudu, to dá rozum, to se musí."
Matěj na nás koukal s notýskem, na kterém byl Darth Vader, jako na dva dospělý pošuky. Pak mu došlo, že se bavíme o novém díle Star Wars, který by měl jít do kin někdy v prosinci, čímž vstoupil do hry a pravil, že se taky těší.
"To bude ta sedmička, tatínku, že jo? A fakt pudem?"
"No jo, na to musíme, to se nedá nic dělat."
Když jsme platili celou tu penálovou patálii, dostali jsme ještě dárek.
"Děkujem," povídám, "a třeba se uvidíme v prosinci v kině."
"My pudem určitě," pravila veselá paní.
A my jsme šli na tramvaj. Když to vezmu kolem a kolem, nakonec ta ztráta přispěla k docela příjemnému setkání.
Ovšem těch peněz, co to stálo, to vám snad ani nebudu povídat.

pořádek

Všechno je jak má být. My, lidi, si schováváme věci, kočkeni nám je nacházejí a perou (kdo nečetl, nechť laskavě prolistuje historie o zvířatech), Cyrda ráno čeká nad schody, Max pod schody, dalo by se říct, že nic nového pod naší střechou se neděje. Je to pravda.
Všude vládne pořádek.
Cyrda na něj dohlíží.
Když někde sedíte, přijde k vám a nespokojí se s tím, že by jen tak předla nebo mňoukla nebo vám začala mejt například pravou nohu. Potřebuje vás upozornit na to, že dohlíží. Abyste si toho všimli a nepřešli to jen obyčejným pohledem. Musíte jí dát vědět, že o ní víte.
Má totiž na dohlížení vypracovanou metodu.
Abyste o ní věděli, přijde k vám, sedne si a podívá se. Významně. Když pochopíte, jak hluboký význam má její pohled, dáte to najevo tím, že se na ní otočíte. To je okamžik, na který čeká.
Takže například píšu woleschko. Cyria přijde a počká, až k ní otočím hlavu. Teď je jasné, že jí vidím a může se projevit. Tedy vstane, správněji řečeno postaví se, na zadní, pochopitelně, čímž vyroste o metr, jednu packu si opře o křeslo a druhou mně položí na klávesnici.
"Co to dneska píšeš, pane?"
"No vo tobě, Cyrdo."
"Tak to je v pořádku," mňoukne a vrátí se do normální polohy čtyřnožce.
Nebo snídám. Přijde, počká na lidský pohled, postaví se, dá hlavu na stůl, packu mně na ruku.
"Ukaž, co to máš? Aha rohlík. To já bych nejedla. Tak dobrou chuť, pane."
"No dobrou, Cyrdo, dobrou."
"Mňou," sedne si vedle a začne mi mejt nohu na důkaz soucitu s tak nekočičím krmením, který páneček musí jíst.
Pak zase přijde k mésečtěléHaničce.
Stoupne si jí za zády a když si zajistí její pohled, položí packu na stránku knížky.
"Co to čteš?"
"Ale, Cyrdo, dej pokoj, to je moje kniha."
"No bodejď že je. Jen kontroluju, jestli to není pro kočku."
"Ne, není to pro kočku, je to takový napínavý."
"Mňouk," praví Cyrda a stočí se paničce u nohou, aby to napětí líp snášela.
A takhle nás kontroluje, jestli děláme všechno tak, jak káže řád.
Když odcházíme, hlídá u dveří. Když přicházíme, vítá nás.
Inu, dohlíží na pořádek o kterém se my, lidi, pošetile domníváme, že je to pořádek náš.
To je ovšem hluboký omyl.
Cyria dobře ví, že je to pořádek kočičí. To si ohlídá.

To všechno ona

Mezi věci, které nemáme, patří i sklep. Abychom si to vynahradili, šli jsme včera do sklepa na Žižkově. Dá se v něm i sedět a dokonce se tam i hraje divadlo. To byl tedy ten hlavní důvod, pochopitelně. Jinak bychom si vybrali třeba i jinej, větší. Tenhle je takovej útulnej, uklizenej cihlovej sklep a hlavně: to představení je vážně dobrý.
To všechno ona se to jmenuje. Tedy ona za to všechno nemůže, můžou za to oba, jenomže se v tom tak začnou plácat, že od půlky představení se nutně začnete zabejvat myšlenkou: jak se z tohohle můžou dostat? Perou se s tím každý po svém a ve dvou rovinách. Nemají to snadný a autor jim to víc a víc ztěžuje. A vám to utíká a ani si nevšimnete, že se to zlomilo a najednou to končí. Mohlo to skončit jinak? Nebo to mělo ještě pokračovat? A proč by to nemohlo jít jinou cestou? A dá se tohle vůbec ještě nějak řešit?
Máte spoustu otázek a o to zřejmě divadelníkům jde. Vtáhnout vás mezi sebe, tedy mezi postavy na jevišti, a nechat vás přemýšlet o tom, jak jinak se dají vztahy řešit.
Běžte to taky zkusit, stojí to za to. Jo - a odpojte se od sítě, mohli byste se do toho ošklivě zaplést!
Tuhle je odkaz na představení.

nejlepší škola

Spoustu starostí jsme měli s tím, jakou školu si Matěj nakonec vybere. Jezdil půl roku na přípravu do Prahy, chodil i na přípravku do školy, pořád tvrdil, jak chce tam či onam, až nakonec prohlásil, že zkoušky udělal dobře, jenomže dobře nestačí a účastnit se přípravy a ten čas strávit diskuzemi o tom, jak se musí na tu školu dostat, taky ne.
Tedy jiná škola, taky prestižní, doporučená, taky zkouška. Především z angličtiny. A taky měl dobrej pocit, že jí udělal. Tady to skutečně vyšlo, Matěje přijali a tudíž chodí už čtrnáct dní do školy nové. Jenomže jak poznat, že je ta škola opravdu dobrá? Jistě, jsou reference, existují známí s doporučením, ale to je pořád jaksi z druhé ruky, že.
Matěj to za nás rozřešil.
"Tatínku, ta škola je perfektní!"
"Jo? A jak jsi na to přišel?"
"No, jednak už umím španělskou abecedu a hlavně: tam všichni jezděj na skejtu!"
No a je to. Nejlepší škola na světě se pozná podle toho, kolik prken stojí před třídou.
Inu, jak jsem říkal: informace a doporučení jsou přeci jen z druhé ruky. Není nad vlastní zkušenost.

klidné branné odpoledne

Kačce jsme zase museli vysvětlovat význam slova branný. Nějak se nám to povedlo, čímž byla příprava vyřešena a my mohli po letech navštívit Dětský branný den tady u nás v Olešku. Nečekejte od toho žádné armádní cvičení. Spíš takovou komorní sešlost nadšenců, kteří přivezou své veterány a připraví pár soutěží pro nejnenší. Je to od nich hezké a zřejmě se i trochu baví sami tím, že se můžou pochlubit, co si doma piplají.
Tak to má být a k tomu obdivování se občas přidají i děti, které se mohou po domluvě na něčem i svézt, prolezou opičí dráhu, vystřelí si ze vzduchovky nebo si hodí granátem. Gumovým, pochopitelně. Nu a tak ubíhá líné slunečné odpoledne babího léta. Do toho přijedou hasiči, předvedou, jak se vyprošťuje z auta, jak se příslušné auto hasí a jak to děsně čoudí. Dá se u toho udělat nějaký ten obrázek, dětem se dostane odměny za námahu v soutěžích a pak se jde domů, jelikož už je večer.
|nu, jak jsem říkal, žádné armádní cvičení jsme nečekali. Bylo to takové klidné branné odpoledne.

P9120051

P9120137

P9120242

P9120284

P9120415

P9120520

zlatý rybník

Mohlo by to vypadat, že léto téměř pokračuje nebýt toho chladného a vlhkého počasí. Opak je pravdou. Na hodinkách už dopředu sleduju, kdy vyjde a kdy zapadne Slunce, abych si líp zvykl, že už se blíží podzim. Je to taková malá příprava na to, že každé ráno a každý večer z toho předchozího dne kousek ubude. Ještě o prázdninách jsem psal woleschko za světla, teď už za tmy.
A nejen délka dne. I obecná nálada v povětří naznačuje, že babí léto je tu co by dup a podzim hned za ním.
Proto je třeba nosit s sebou foťák a zaznamenávat si, jak se věci kolem nás ocitnou co chvíli v jiné náladě. Před týdnem byla horka a fotky letní. O víkendu už chladno a fotky také o něco ochladly i když na nich děti skotačí. Včera už to byl obrázek vysloveně podzimní. Takvej skoro až melancholickej. Dal by se nazvat "Zlatý rybník".

kachny

vyskákaný odpoledne

A že prý už má Ondřej doma na testy ten blesk, tak jestli bychom měli v sobotu čas. Inu měli. Police z Ikea jsem právě domontoval a děti měly první víkend v novém školním roce, což znamená, že ještě žádné úkoly ani extra povinnosti. Tož tedy pojďme testovat blesk.
Pan fotograf se dostavil s brašnou plnou nádobíčka a s bleskem na stativu. Hned jsme s tím začali. A hned vznikla potíž s kompozicí.
Ono je totiž potřeba si i při zkouškách a testech nějakou tu kompozici dohodnout, ozkoušet, připravit scénu, najít klidné pozadí, … Jenomže chtěj po bleším cirkuse, aby postál a dělal jakoby nic, sdělil vám dopředu, kam bude skákat a jak bude vypadat ten skok. Určit si místo, kde bude akrobatický prvek prováděn, to už je vůbec utopie. Takže se začne improvizovat, fotit všechno, co se hejbe a ono z toho nakonec pak třeba něco vyjde.
A přesně takhle to vypadalo. Děti bylo těžké přinutit, aby postály, s Kačkou nebylo možné domluvit značku, kde bude skákat, Matěj skákal furt a nebyl k zastavení …. inu blázinec. Nakonec to ale nějak vyšlo už jenom proto, že Ondřej ví, jak na to a snažil se udělat obrázky, které potřeboval, se vším svým tvořivým úsilím a to včetně nepohodlných pozic v poloze ležícího střelce. Totiž fotografa.
Vznikla tak recenze zábleskového zařízení,
kterou si můžete přečíst tady a pár obrázků skotačících dětí.
Takový to bylo vyskákaný odpoledne.

jelen

skok

Adršpach

Poslední výlet letošních prázdnin byl opět skalní. A to ve skalním městě v Adršpachu.
Shodou okolností se Kačka vrátila tytéž prázdniny na místo činu, protože ona byla v Janovičkách, kde jsme byli ubytováni, měsíc před tím. Ovšem na táboře. Totem tam ještě stál, ale do tábora jsme nešli. Naopak jsme si pospíšili do Adršpachu. Chtěli jsme stihnout i půjčení lodiček na pískovně, jenomže nám paní u vchodu řekla, že mládenci už včera nepřijeli a dneska že neví, že si musíme počkat. Tak jsme si nepočkali a vypravili jsme se hned do skal.
Nejstatečnější z nás byla mámiláHanička. Nevyspala se dobře a celý den jí obtěžovala bolest hlavy. Snášela to bez reptání a vydržela i moji trasu, která nám tentokrát zabrala celý den. Bylo to nějakých necelých dvacet kilometrů, jenomže v terénu více zvlněném, než v Hřensku, takže i namáhavějším a podstatně skalnatějším. Skály naopak vyhovovaly dětem a Matějovi zvlášť, jelikož bylo třeba všude vlézt, což se mi podařilo i vyfotografovat, ovšem s poznámkou "A proč musím dělat na každý skále jeřába?".
"Protože na skále nikdo jeřába nedělá a tím budeš zvláštní," měl jsem nachystanou odpověď, která pomohla jen trochu, ale aspoň to. Fotku máme.
Nejvíc nám dal zabrat hrad Střmen, o kterém ti, co vědí, vědí že je to skála, na kterou je spousta schodů a žebříků a že se jeden pořádně zadejchá, než tam vyleze. Což jsme učinili. Dolů pak už se Kačenka trošku bála a tak jí málaskaváHanička dávala záchranu. Já si to sjel námořnickým způsobem jako po skluzavce drže se madel a klouzaje dolů jako do podpalubí.
Před tím se dostalo i na plavbu po jezírku s legračním komentářem pana převozníka. Po cestě od jezírka ke Střmeni a dál jsme u Stříbrného pramene odlovili kešku a nechali v ní cestovatelskou známku, kterou jsme vyzvedli na jaře v Itálii. Už má za sebou přes dvacet tisíc kilometrů a v Adršpachu ještě nebyla, takže majitel měl jistě radost.
Nu a po cestě zpátky jsme si užívali samoty, protože cestou, kterou jsme zvolili, moc lidí nechodí. K večeru jsem ještě udělal obrázek Sloního náměstí a lezců odpočívajících na vrcholku před sestupem, což už jsem díky slabému světlu a příliš dlouhému sklu neudržel a je to roztřesený, ale zajímavý.
A pak už jsme byli na cestě zpátky a nakonec jsme si ještě v Poděbradech dali v noci báječnou večeři. Ale to už jsme byli z Adršpachu skoro doma.

Adrspach_150828_01

Adrspach_150828_02

Adrspach_150828_03

Adrspach_150828_04

Adrspach_150828

poslední letní trénink

Pořád se něco děje a tudíž poslední prázdninový výlet teprve čeká na zápis. Teď je, myslím, potřeba zaznamenat výraznou změnu počasí. Totiž ta prázdninová vedra byla skutečně prázdninová a skončila v úterý prvního září, kdy jsme se ještě vesele koupali a děti nechtěly věřit tomu, že je to letošní poslední koupání.
Ještě v úterý dopoledne, první školní den, kdy se vlastně ještě neučí, byli kluci z wushu oddílu trénovat a protože byli venku, vypili v tom horku málem celý rybník a z toho sluníčka se jim motala hlava. Ono tedy nejenom z toho vedra, pochopitelně, poněvadž trénink wushu je vlastně trénink moderní gymnastiky s některými trochu jinak pojatými prvky, ale v podstatě jde o celkové posilování, výdrž, akrobatické prvky a sestavy se zbraněmi i bez nich. To se pak jednomu zatočí hlava i když není nijak velké vedro. Nu a tak z kluků lilo (Kačka byla taky, ale ta netrénuje výkonově a tak seděla ve stínu poté, co se trochu utavila, když se snažila klukům stačit), ale trénovali a skákali, co mohli. No a právě z tohoto posledního slunečného tréninku je ta včerejší hádanka. Když se podíváte na
obrázek, jak Matěj trénuje přemet, je jasné, že ten stín není od žádného štíra, ale od něj. I když, pravda, se štírovi velmi podobá.
Tož tak. Léto skončilo a sezóna začíná.

Zde dokládám teploty na záznamech z grafu meteostanice, jak výrazně se ochladilo:

čtvrtek 27.8. - čtvrtek 3.9.:
temperature150903

úterý 1.9. - úterý 8.9.:
temperature150908

hádanka zářijová

Devátej měsíc a jenom pět hádanek?! Nuže když jich letos není tolik, zkusím zvýšit obtížnost. Tuhlec je šestá a možná se někomu bude zdát těžká.
Uhádnete,
co je na obrázku?
a) louže rozlité kolomazi
b) stín štíra na cihlové dlažbě
c) stín Matěje na tartanovém hřišti

A protože to s tím řešením není dneska úplně jednoznačné, naleznete jej zítra v zápisu.

mnoho proměnných

Vaříte? Jistě ano, po hospodách se nedá žít věčně a tak i ti největší odpůrci domácího vaření si alespoň čaj už doma uvařili.
U nás bychom s čajem nevystačili, přeci jenom krakeni rostou a něco spotřebují. Nu a tak se s tím vařením střídáme. Tedy mástarostliváHanička a já. Kdo uvaří víc a kdo míň, to tu nebudeme rozebírat. Naopak si všimneme pestrosti stravy. Ta se týká mémlsnéHaničky. Pokud jde o mně, ve všední dny se nijak nesnažím stát se mistrem kuchařem. Jde mi o to, vyrobit nějaké plnivo, které nebude odmítnuto z důvodu podivné chuti či vzhledu. Pochopitelně nejrychlejší jsou nějaké těstoviny, což je mi právem vytýkáno, jelikož jsem se naučil bez přemýšlení rutinním způsobem uchystat jen dva druhy. Červený a žlutý. K tomu jsem přidal včera ještě hnědý, čímž jsem o padesát procent rozšířil repertoár a kupodivu si všichi přidali. Na první pohled by se tedy zdálo, že tohle mám zvládnuté, podud nebereme v úvahu brblání méhladovéHaničky, která neustále něco podotýká k pestrosti jídelníčku. Ba dokonce o mém červeném druhu se vyjadřuje jako o jídle, které máme furt. Není tomu tak, ale zdát se to může.
Můj problém ovšem leží jinde.
Totiž v množství.
Já vážně netuším, jestli objemová rozpínavost těstovin je pytlík od pytlíku zásadně odlišná nebo je pes zakopanej jinde. Tou znepokojující nejistotou však zůstává skutečnost, že bez výhrady pokaždé se mi podaří přichystat množství naprosto odlišné od potřeb i počtu hladových krků, čímž vzniká buď nedostatek či přebytek. Obojí je sice snadno řešitelné, ale už ten samotný fakt, že míru těstovin v poměru k míře hladu nedočkavých jedlíků není možné nijak jednoduše vypočítat, je pro mně nepřekonatelnou výzvou.
Před třemi dny byly těstoviny žluté. Nezbylo ani sousto a Matěj si šel ještě cosi najít do ledničky a ostaní ho následovali. Předevčírem byly těstoviny červené. Nezbyla ani nudle, zbyla omáčka. Lednice zůstala nadotčena. Včera byly již zmiňované těstoviny hnědé. Všichni si přidali dvakrát a zbylo toho nejmíň ještě na jednu večeři.
No do prkýnka! Tohle mi vážně nejde do hlavy. Ten matematickej vzorec popisující vztah mezi objemovou roztažností nudlí v hrnci a kapacitou žaludků strávníků. Jediný, co o tom zatím vím, je, že to nebude nijak jednoduchá rovnice a proměnnejch tam bude víc než dost.

Pravčická brána

"Tak jedem?" tázala se máveseláHnaička.
"Jedem? Já myslel, že nejedem, že se ti nechce."
"Já myslela, že jsme se dohodli, že nepudem daleko a že jedem."
"Tak přestaneme myslet a pojedem," rozhodl jsem dobře věda, že to není rozhodnutí, jelikož rozhodnutí padlo již předchozí večer.
Nu a tak jsme jeli do Hřenska, poněvadž Pravčickou bránu děti na seznamu navštívených pamětihodností ještě nemají. Provoz tam byl ke konci prázdnin živý a turistů i neturistů mnoho. Přesto jsme si užili bránu i rozhled po krajině, neboť počasí nám přálo. Nikoliv však fotografování, jelikož o polednách nijak extra snímky neuděláte a za svítání bych nikoho nahoru nedostal. Takže obrázky jsou jen všeobecně turistické a dokumentační.
Po cestě od brány do soutěsek jsem tajně doufal, že to máčipernáHanička nějak rozchodí a půjdeme nakonec tou delší trasou a navštívíme obě soutěsky. Vyšlo to a v rozhodujícím bodě sehrál hlavní roli sklon té delší cesty, tedy to, že to bylo z Mezní Louky už jenom z kopce. Zde se ukázala jasná výhoda plánování trasy podle profilu terénu. Tedy největší stoupání a námanha na začátku.
I přes to sucho bylo vody v řece Kamenici dost, takže se Kačka dočkala toho překvapení, tedy jízdy soutěskami na lodičkách. V té první jsme potkali tradiční ocas hada, jehož hlava je až v soutěsce druhé, čímž je to nejdedelší had na světě, akorát, že je dřevěnej, což koneckonců dětem ani nevadilo.
Nu a mápečliváHanička to celé uzavřela tím, že nakonec jsme neušli ani těch necelých dvaadvacet kilometrů, poněvadž dva kilometry jsme se vezli na lodičkách. Takže to bylo jen devatenáct a kousek, což prý ještě snese. Ale večeře mě prý nemine.
Inu proč ne. Na Větruši jezdí lanovka a tou jsme taky ještě nejeli. Nahoře skvěle vaří a chlubí se vyznamenanými omáčkami. Tož jsme si dali tu jejich koprovku a svíčkovou. Byly znamenité a tak přestalo definitivně to brblání o prosazování zbytečně dlouhých výletů. Inu, jak říkala jedna babička: když tu bestii krmíte ….


Pravcicka_brana


150826_Hrensko

jak jsem zastavoval vlak

Dnes by tu měl být zápis o dalším výletě tak, jak jsem si to nalinkoval, jenomže jeden linkuje a do těch linek se najednou začnou plést linky jiný, zvláště pak autobusový a je všechno jinak. Výlety tedy musí počkat.
Prázdniny skončily předevčírem, včera byl první školní den. Kačka už se těšila do školy své a Matěj do školy nové. Tam jezdí autobus a od letošního jednatřicátého srpna i vlak. Tedy zastupitelstva dvou obcí - té naší a Vraného - se dohodla, že zřídí autobusovou linku mezi Oleškem a nádražím ve Vraném. Linka bude navazovat tam i zpátky na vlak, lidem to v mnoha případech zkrátí cestu do Prahy nebo domů, jinak dosud dopravně neobsloužené části obcí se stanou částmi obslouženými, lidem bude líp a školáci to budou mít do školy snadnější. Bohulibý úmysl byl uveden v život a v pondělí už jsme potkali malý autobus, jak jede Oleškem. V úterý, tedy v první školní den, si to Matěj šel vyzkoušet. Už prověřenou autobusovou linku na Prahu jsme nechali v záloze a jeli jsme tou novou. Přesněji řečeno já jel autem jako záloha a Matěj tím autobusem.
Čekal jsem s ním na konečné. A to už bylo zvláštní, že autobus přijel o dvě minuty později. Autem je to sedm minut, autobusem i se zastávkami to může být minut jistě víc, ale dvě minuty sekera na tak krátkém úseku, když už dopředu víme, že to těsně navazuje na vlak … no uvidíme. Vyjel jsem před autobusem a potkával na nových zastávkách spoustu nedočkavých cestujících, především školáků. I náš pan starosta čekal se synkem na zastávce. To byl perfektní nápad, říkám si a jedu k nádraží. Akorát aby to stihli, říkám si k tomu ještě.
U nádraží byl další houf školáků - prvňáků, kteří měli jet taky ke škole, ale na zpáteční cestě.
Vše promyšleno, autobus očekáván.
V tu chvíli jdou závory dolů a autobus nikde. Od Prahy přijel vláček a závory jdou nahoru. Uff, oddechl jsem si. Teď mají poslední šanci před tím, než přijede vlak na Prahu.
Autobus pořád nikde a prvňáci z Vraného to už vzdali a rozhodli se jít pěšky, aby tu školu stihli.
Závory šly dolů podruhé, vlak přijel, autobus ne. Takhle to nemůžu nechat, říkám si. Musím ten vlak zastavit, jinak to Matěj do tý školy do Prahy nestihne. Paní výpravčí už stála na peróně s plácačkou, pan strojvedoucí koukal z okýnka a paní průvodčí už dávala k puse píšťalku, jako že už můžou jet.
"Neee! Počkejte, prosím! Mohli byste chvilku počkat? Támhle ti, co utíkají po kolejích, jeli tím autobusem, co navazuje na tenhle vlak, ale autobus to nestih'."
"No já nevim," pravil pan strojvůdce rozšafně, "dyť je to teprv první školní den. To se stejně neučej, tak to stihnout nemusej. Počkáme?" a kouknul na paní výpravčí.
"A tak jo, když už támhle utíkaj."
Paní výpravčí počkala s mávnutím plácačkou a já sledoval, jak pasažéři utíkají kolem zavřených závor přes koleje, aby stihli odjíždějící vlak. Matěj mezi nimi nebyl. Když už všichni doběhli, objevil se zpoza nádraží. On ví, že po kolejích se utíkat nemá a tak jedinej běžel po chodníku, což je dvakrát tak dlouhý.
"Ještě na tohohle," křiknul jsem.
Počkali i na Matěje. Byl poslední a za ním se zaklapla dvířka vláčku. Pak už paní výpravčí dala zelenou a jelo se. Když jsem odjížděl od nádraží kolem již otevřených závor, autobus tam stále ještě nebyl. Zřejmě zůstal někde ve frontě na křižovatce před závorami.
Tak to bychom měli. Takovej pěknej nápad a nefunguje to, řekl jsem si. A od školy, kterou Matěj nakonec stihnul, jsem ještě volal panu staostovi, že bude potřeba to nějak ošetřit, že to takhle nefunguje.
Nu, uvidíme, snad to dopraváci nějak ošetří a navazování autobusu na vlak přestanene drhnout. V každém případě dnes jede Matěj starou dobrou třistatřicettrojkou. Já už totiž dneska nemám čas jet do Vraného a zastavovat vlak.

Zde důkaz, že Matěj byl opravdu poslední, zatím co probíhalo živé trojstranné jednání výpravčí - strojvedoucí - průvodčí:


posledni

Svatojánské proudy

Tak tedy k těm výletům:
první byl tady kousek za humny. Šli jsme se podívat na místo, které už tam není. Tedy ono tam je, ale pod vodou, přesněji řešeno pod hladinou Štěchovické nádrže. Svatojánské proudy nebyly ani letos při tak nízkém stavu vody vidět, tak jsme si kolem nich alespoň udělali procházku. Vydalo to na nějakých patnáct kilometrů a já si musel vyslechnout, že jsem to špatně změřil, když jsem tvrdil, že to bude nejvíc dvanáct. Zkusil jsem na svou obhajobu trik se stoupáním a klesáním, které na mapě sice je, ale z papíru se změřit nedá. To mi nepomohlo. Ale to neva.
Prošli jsme Ztracenkou i osadou Svatojánské proudy, dvěma tunely i nad přehradou a procházka to byla náramná. Dokonce i se suvenýrem, který jsme si zakoupili na konci cesty z volně přístupného stolečku právě na osadě Svatojánské proudy.
Je to taková zvláštnost. Mají tam nabídku fotografií a turistických známek, misku s penězi a kdo chce, může si koupit a poctivě zaplatit. Je to na každém, jak se zachová. A ta důvěra je natolik zavazující, že jsme tam museli nechat o pár korun navíc jako spropitné za ten nápad. Pomyšlení, že nakonec asi nebudeme - tedy lidstvo jaksi všeobecně - takoví lumpové, když tu leží miska s penězi i zboží jen tak volně bez hlídání, nás po té tůře vzpružilo a po těch dlouhých schodech nahoru od Slapské přehrady se nám šlo o něco lépe. I když máunavenáHanička pořád cosi brblala o nezodpovědně změřené trase. A tak jsme nakonec ten výlet zvládli a odměnou nebylo jen sršní hnízdo, které jsme cestou potkali, ale i náramná večeře. Inu to musí bejt, po takové tůře.
Tuhlec jsou obrázky:

srsni_hnizdo

150823_Svatojanske_proudy