WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

PF 2016

pf2016

šťastné a veselé!

Vanocni_Zvon

anekdota skoro vánoční

To už tak bývá, všecko je jinak, jak říkal ten starej rabín. Včera jsem to nestih' a večer, to se přiznám, už se mi psát nechtělo. A dneska zas musím brzo odjet. Se zápisem je to zase zlý.
Tak snad alespoň jednu anekdodu. Zrovna se hodí, když budou ty vánoce.
To potká Kohn Roubíčka a Roubíček se ho ptá, co že je tak zadumanej.
A Kohn na to: "Co bych nebyl. Muj jedinej syn přišel domů a povidá, že už nechce bejt žid."
"No to je komický, že to povidaj zrovna mně, Kohn," opáčí Roubíček, "to muj syn přijel z Ameriky a rovnou, že už nechce bejt žid, ale křesťan."
"Co s tim budem dělat?"
"No co, pudem za Rabínem, von mám poradí."
Tak dou, povídaj Rabínovi, co se jim přihodilo a rabín na to: "No to je komický, že to voni dvá povídaj zrovna mně. Muj jedinej syn se před tejdnem vrátil ze studií a že už nechce bejt ani rabín, ani žid, že chce bejt křesťan."
"A co jsi s tím dělal rebe?"
"Co jsem moh'? Šel jsem do templu požádat Hospodina, aby sestoupil a poradil mi."
"No a?"
"No a Hospodin sestoupil."
"A co řikal?"
"Hospodin mi povidal: To je komický, že to řikáš ausgerechnet mně!"

anděl

Dneska bude zápis až odpoledne, teď to nestihnu, poněvadž musím s Kačkou na očkování …

nafukovací kytka

No já vim, žádnej zahradník nejsem a těch pár rozumů, co jsem pochytil mám buď z minulosti od dědečka nebo ze současnosti od kamarádů. Nějak se s tím snažím vystačit. Občas posháním i pár špetek selkýho rozumu a třeba zrovna u trávníku, kterej mě furt vztekal, by to možná mohlo vyjít. Moje letošní důsledná péče, tedy důsledně žádná péče, se začala koncem léta projevovat a trávník možná začne žít svým vlastním životem i bez každodenní intenzivní péče kázané trávníkovou lobby.
Ale o trávníku to dneska není.
Je to o kytce, která navzdory mým pěstitelským snahám, roste už dlouhá léta. Je to klivie. Jistě, namítnete, že klivie je nezmar, že jí má každej a že roste úplně sama. Bude na tom něco pravdy, ale tahle moje, tedy vlastně dědečkova, je vzácným příkladem vůle k životu. Totiž tahle má původ v daleké minulosti. Je doopravdy po dědečkovi. On jí dostal, pokud se nemýlím, jako dar kolegů, když odcházel do důchodu. Nemám to přesně zmapováno, mohl bych to dohledat, ale hrubým odhadem tý kytce může být nějakých pětašedesát, sedmdesát let. A zdá se být v nejlepší kondici. I přes moji péči.
Dědeček jí míval vždycky v parádním pokoji, pak v ložnici. Co já pamatuju, byla vždycky obrovská a na jaře jí přesazoval a odnože rozsazoval do dalších květináčů a pak je rozdával. Jen ta původní klivie zůstávala pořád doma. Nu a pak se o ní nikdo léta nestaral a přesto přežila. Nakonec jsem se jí ujal já a přivezl si jí sem, do Oleška. A tady spolu v mé pracovně už žijeme deset let. Je obrovská, jednou za čas na jaře jí přesadím, odnože rozsadím, a pokud je zájem, někomu je dám. A ta původní, sedmdesátiletá kytka po dědečkovi je tu pořád se mnou. A je nafukovací! Tedy, ona prý se nemá na podzim zalévat, aby si odpočinula. A tak jí třeba dva, tři měsíce nezalévám a ona jaksi splaskne. Když jí znova zaleju, je to, jako když nafouknete balónek. Hnedle se narovná, a rozhlíží se, kam by ještě rostla. Zrovna před týdnem jsem jí nafouknul, tedy zalil a dneska už je zase obrovská a počítám, že tak do měsíce začne vyrábět ten obrovskej teleskopickej květ složenej z nádherných oranžových troub od gramofónu. To se mi dycky hrozně líbilo a líbí se mi to pořád. Ostatně, je to dědečkova klivie.

jako z Mrazíka

Každé zboží má svou hodnotu, na to jsme zvyklí a zvykli jsme si i na to, že stejná věc může stát i desetkrát míň, pokud ji nakoupíme na síti a například v Číně. Ostatně já sám to dělám docela často. A tak jsou předměty, které si člověk pořizuje, rozdělovány do kategorií podle nutnosti je pořídit, spolehlivosti a kvality od nich požadované a dostupnosti. Nečekal jsem, že se to projeví i mezi stromy. Tedy mezi stromky. Vánočními, pochopitelně.
Zvykl jsem si kupovat jedličku tuhle v Břežanech. Je to blízko, mají tam vždycky docela pěkný výběr a tvrdí, že jsou to stromky od nás z vysočiny, což dostává takový příjemný nádech patriotismu. Jenomže už pár let se mi to nějak nezdálo s cenami. Měl jsem takovej pocit, že v porovnání stejného typu, velikosti a vzhledu se ty břežanské stromky z vysočiny zdají poněkud dražší, než ty samé například v Praze na Smíchově. Zdálo se mi to divný. Na Kinských náměstí mají stromků vždycky jenom pár, žádný velký zásoby, žádný davy tatínků poměřujících kvalitu stromku. Prostě jeden pán ve vaťáku, pár stromků, dřevěná konstrukce stánku, cedule s cenama a firmou. A právě ty cedule mě každej rok upoutaly.
Letos jsem si řekl, že to teda zkusím prozkoumat přímo nákupem.
Povídám, že bych chtěl jedličku asi takhle velkou a pěknou. Pán bez přemýšlení udělal pět kroků a nabídl mi stromek, který mi otočil ze všech stran. No, jako z Mrazíka. Tu mi dejte! Jedlička zabalena, zaplacena, připravena na uložení do auta. To vše na dlažbě bez bláta, v suchu a čistotě.
"Odkudpak jsou tyhle stromky?" ptám se ještě nakonec pána.
"Tyhle zrovna z Dánska," povídá prodavač stromků.
Popřáli jsme si hezké svátky, já šel se stromkem do auta a pán k zákaznici, která pravila, že se pořád ještě rozmejšlí.
Nu a to srovnání?
V Břežanech v ohradě zámku, v rozbláceném prostoru se spoustou kupujících a vybírajících, stromky pyšnící se původem z vysočiny … to vše o patnáct procent dražší, než na Kinských náměstí, v klidu, bez bláta a s původem až z Dánska. Tak trochu mi to připomíná ty nákupy na čínské síti: výrazně levnější, kvalita stejná a doprava zdarma.
Inu holt neviditelná ruka trhu už drží pod krkem i ty vánoční stromky.

mau

"Dobré ráno, pane."
"Dobrý, Cyrdo."
"Mmmrrrrrrmm"
"Tak pojď."
"Pěkně po pořádku, pane, ty první."
"Po těch schodech pomalu."
"Já chodím opatrně. Po všech čtyřech, pane."
Cyrda se o mě otře nad schody čumákem, sejdeme dolů, rozsvítím.
"No jo, dyť už jdu."
"Nějak se dneska loudáš, pane."
Odbydeme ranní zasedání a jdu si udělat kafe. Až sem je to každej den stejný. Dneska se Cyrda rozhodla jít se mnou do světnice, což ráno ještě nemá povoleno.
"Cyrdo, jedeš zpátky!"
"Mau!"
Jde do světnice a zahýbá hned doprava.
"Ven!"
"Mau!"
"Ven, povídám."
To už je u dveří na terasu.
"Kruci, Cyrdo, říkal jsem ven!"
"Mau!"
A kráčí si to kolem světnice pod stůl.
"No já se tady s tebou nebudu honit. Ven!"
"Mau! Ale budeš. Mau."
A jde do kuchyně .
Nadběhnu jí druhou stranou. Cyria se ohlídne a když zjistí, že jsem si zkrátil cestu, otočí hlavu, zdvihne ocas a vykráčí dveřmi do síně.
"Tak, to bychom měli, pane. Svoje kolečko jsem si udělala a tobě to taky neuškodilo. Hezky jsme se prošli, co říkáš? Mau!"
Dívá se na mě vítězným pohledem a jde se mnou do pracovny psát woleschko. Tedy jde dohlédnout, jestli to tam píšu správně.
"To víš, že píšu, Cyrdo. Přesně tak, jak to bylo."
"Mau."

teplej prosinec

Dívám se do předpovědi i na metostanici a vidím pořád to samé. Vypadá to na hodně teplej prosinec a to bez sněhu.
Ne snad, že by nepršelo, ale o tom, že by ta voda cestou ztuhla, se nedá mluvit.
Přijde mi legrační hnutí zimních sportovců vyzývyjící svět, aby zasáhl proti globálnímu oteplování a vrátil jim sníh na závodní tratě. Inu, každej se s tím vyrovnává po svém. Zrovna teď se například v Paříži živě diskotuje a globálně shrnuje, jak je třeba s tím globálním počasím zatočit.
Tedy já to vidím od nás z Oleška jinak.
Řekněme ten první sníh. Tak například
ze zápisů za posledních deset let je vidět, že právě jenom za těch deset let se první sníh u nás objevil dvakrát až v novém roce. A to jednou v lednu a podruhé dokonce až v únoru, kdy už to vypadalo, že tu zimu žádný sníh nebude.
Nuže mně to počasí připadá normální a ze sledování jenom za těch zmíněných deset let plyne, že nijak nevybočuje z toho, co tu už bylo. Je pravda, že letos to zatím na stavbu iglů nevypadá, ale na druhou stranu je tu zase naděje, že nebudu muset protahovat hrablem celou ulici sám, jako právě před těmi deseti lety. Což je ovšem poznámka vysloveně řečnická, protože za tu dobu se i u nás změnily podmínky a cestu, když ten sníh napadne, protahuje obecní pluh. Teď má volno a je jistě připravenej, kdyby náhodou.

domácí Temelín

Pračlověk Pim míval v jeskyni ohniště. Tahle vymoženost se vžila a něco, v čem se dá topit, je dneska v každé jeskyni, ba i v modernějších příbytcích. I v našem domečku máme ohniště. Pravda, poněkud uzavřené, šavlozubýho tygra si na něm neupečem, ale topit se v tom dá. A protože jsem si řekl, že když už krb, tak by to mohlo bejt propojený s vytápěním celého domu, máme tu složitý systém. Když jsem tenkrát vysvětloval topenářům, jak bych si to představoval, dali hlavy dohromady a po několikatýdenním úsilí vymysleli topnou soustavu. Na první pohled by se dalo říct, že je to jednoduchý. Prostě buď topí elektrika samotná nebo jí doplňuje teplá voda z krbu, pokud se v něm topí.
No jo. Na první pohled to jednoduchý je. Ovšem ty další pohledy už tak jednoduchý nejsou. Ono se to totiž musí všechno nějak regulovat, poněvadž se jedná o teplo ze dvou zdrojů a do toho zasahuje regulátor, který bere v potaz nastavenou teplotu uvnitř domu a teplotu venku. Je z toho regulační úloha, do které nárazově vstupuje krb jako další zdroj tepla. Ovšem náhodně a tím pádem těžko předvídatelně.
A jsme u té situce, co nastává pravidelně v topné sezóně.
Řeknu si, že zatopím, protože je venku přesně to počasí, ve kterém je potřeba si zatopit v krbu. Škrtnu sirkou a rázem nastane regulování jako v elektrárně. Topný systém totiž nepočítá s tím, že si někdy odpoledne zatopím. On má zatopeno dvacet čtyři hodin denně. Má zatopeno i když si zatopíte v krbu. Takže ho musíte přesvědčit, že to teplo chcete. Tuhle otevřete ventil, támhle pustíte teplou vodu a sledujete, jestli teplota ve výměníku nestoupá příliš. A protože jste vyřadili z činnosti automatiku, stanete se sami automatikou. Co chvíli chodíte kontrolovat, jak je na tom soustava a jak jsou na tom teploty.
Po letech ručních regulací už s tím mám nějakou tu zkušenost a systém asi tak během půl hodiny dostanu do relativně rovnovážného stavu. Pak už jenom chodím tu a tam kontrolovat, jestli to teplo teče, jak má. Inu, teče. A mámiláHanička si sedí u krbu a pochvaluje si, jaká je to idylka.
A pramálo se zajímá o to, že já během té idylky řídím domácí Temelín.

tohle se nedá vysvětlit

Kolik máte doma šuplíků a skříní? No já bych to taky musel jít spočítat, poněvadž z paměti to nevím. Skříně, šuplíky, police, regály, všechno se to plní nějakými předměty. Užitečnými a potřebnými stejně jako neužitečnými a nepotřebnými. Já mám ten problém, že si vždycky říkám: ale to by se mohlo ještě hodit …
Dál je zbytečné to rozmazávat.
Ovšem vzniká tak problém: kam s ním?
A stejný problém jsem musel teď vyřešit s daty. Tedy konkrétně s fotografiemi. Nějak se mi začal moc zaplňovat disk na počítači. Šel jsem téměř najisto a bylo to tak. Při kontrole velikosti složek se jako největší jevila ta s těmi fotografiemi. Inu je třeba zálohovat na externí disk, ale externí disky už jsou téměř plné, nutno pořídit nový, tudíž disk pořízen, fotografie přesunuty, pevný disk počítače uvolněn. Tím problém zdánlivě zmizel. Chyba lávky, opak je pravdou!
Ty obrázky pečlivě srovnané v adresářích budu muset zpracovat a měl bych větší část vyhodit, tedy smazat. Jenomže co kdyby se zrovna ta, kterou smažu, někdy v budoucnosti ukázala jako potřebná a hodila se? No jo. Takže pečlivě prohlédnout, zhodnotit a … archivovat. Jenomže to stojí zase čas a ten v koloniálu nekoupíte.
Není to jednoduchý, tohleto rozhodování.
Ale mám tu jeden silnej argument proti těm pořádku a vyhazování milovným:
Když dědeček v dávných časech přinesl domů něco, co babička považoval za zbytečné, dostal vyhubováno slovy "Taťko, zas krám! Co s tím budeš dělat?".
"Ono se to na něco hodí", odpovídal dědeček. Hodilo. Vždycky se to na něco hodilo. Ty krámy. A já měl spoustu příležitostí se v těch báječných krámech občas přehrabovat.
Nu a teď mám vlastní kůlnu a vlastní pracovnu a vlastní šuplíky a vlastní fotky a … A poslouchám, jak mámiláHanička hartusí "Co s tím krámem budeš dělat?!"
Však ono se to určitě na něco hodí, Haničko.


ps
teď mi nakoukla mázvědaváHanička přes rameno:
"… a eště napiš, že se to za celejch patnáct let nikdy k ničemu nehodilo …"
"Ale hodilo, každou chvíli se to k něčemu hodí."
"Nehodí a nehodilo …"
Tak to vidíte, tohle se prostě nedá vysvětlit ani mélaskavéHaničce.


pps

-ami, - emi, -ými

tak tak, ani časné ráno mě neomlouvá, tož si to opravte jako já a vězte, že ani mávzdělanáHanička si po ránu nevšimla, jaký hrubky jsem tam napsal,
zřejmě jí zaujalo téma dne víc, než čeština - mimochodem, původně to bylo správně, ale jak přišla mákrásnáHanička v noční košili, cosi se zvrtlo a hned tam byly hrubky
(paní Miladě děkuji, byla první!)

dobrej původ

Vyměnit baterku v baterce, tedy ve svítilně, umí i malé děcko, vyměnit baterku v telefonu koneckonců taky. O výměně baterky telefonu v servisu jsem tu už psal a tudíž je známo, že to taky není nic nesnadného. Včera se ovšem objevil nový pohled na věc s baterkou.
Je důležitý její původ.
Je všeobecně známé, že rodokmen zajímá dneska kdekoho, jelikož je to v módě. S podivem jsem zjistil, že i původ baterky do telefonu je důležitý. Zjistil jsem to ale až po úmorné peripetii s instalací nové verze systému telefonu.
Totiž: banální instalace zcela nečekaně telefon vyřadila z činnosti. Odmítl se chovat jako řádný telefon, chcípnul a vyžadoval resuscitaci. Té se mu dostalo, ale on stále odmítal obživnout. Přistoupil jsem tedy se skřípěním zubů k hloubkové nové instalaci, což znamenalo ztrátu části nedávné historie v datech a ztrátu času. Ani to nepomohlo a po opakovaném pokusu ležel telefon dál bez života. Zavolal jsem tedy do obchodu, kde jsem ho koupil, tam mi laskavý pán řekl, že jediné, co lze dělat, je poslat jim ho zpět k reklamaci. To se mi pořád ještě nechtělo a jal jsem se procházet všelijaké konference a diskuze. A tu jsem narazil na podobný případ: výměna baterie se špatným původem způsobila potíže a ty zmizely v okamžiku, kdy byla instalována baterie s původem dobrým.
Inu co, zkusím to. Vrátil jsem do telefonu původní akumulátor s rodokmenem. A ejhle!
Hned to začalo žít a vše je nainstalováno v pořádku a telefon žije.
No tedy páni inženýři, to mě teda dejte pokoj s takovouhle lapálií. Aby už i baterka musela mít dobrej původ? Kam se ten svět točí?

snad se to nerozkřikne

Nemám tady rubriku Nad dopisy čtenářů, ale pokud by byla, zrovna teď by v ní byly dopisy dva. Ten včerejší a ještě jeden o trochu starší. Před nedávnem mi totiž napsal z Vysokého Mýta pan Vratislav. Zaujal ho zápis o strastích kolem gumy a gumovacího pera. Já jsem popisoval situaci z hlediska rodičovsko - obchodního. On téma rozvinul i do oblasti takřka vědecké (ostatně není to daleko od jeho profesní činnosti, pokud se nemýlím). Inspiruje mě hlavně ta část dopisu, kde vyjmenovává další možnosti práce s teplocitlivým inkoustem. Dovolím si citát:
" … Jedná se o teplocitlivý inkoust, který při teplotě nad 60(?) °C zmizí -- výborně se mažou naškrabané domácí úkoly nad sklokeramickou varnou deskou nebo pomocí žehličky. Jestli mne paměť neplete tak ten vygumovaný inkoust se zobrazí po vystavení záporným teplotám. :-) Teď jsem to našel: http://www.pilotpen.cz/cs/FAQ … "
Z hlediska technického či chemického je to pro znalce z oboru jistě stará vesta.
Mě ovšem opět zaujala možnost praktického využití.
Tedy co si takhle představit uličníka, který čórne spolužákovi sešit, doma ho nad plotnou ohřeje a druhý den ho čistý vrátí. Pěkná polízanice, že. Všechna písemná cvičení jsou fuč, jenom červené známky od paní učitelky v sešitě zůstaly. Když to udělá nepozorovaně, může z něj být hrdina, protože se nabídne, že by to mohl zkusit opravit. Doma to pak dá do mrazáku, písemky se znovu objeví a on bude slavnej. A dá se pokračovat s dalším scénářem: "…ten domácí úkol, co ti ze sešitu zmizel, ti znovu napíšu tvým písmem, ale dostanu za to pytlík bonbónú …." Ani se mi nechce domyslet, kam by to mohlo vést.
Takhle to tedy páni výzkumníci z japonské společnosti Pilot asi nemysleli. No, nezbývá, než doufat, že se to s těmi fígly nerozkřikne.

Tejnice

Svět je daleko menší, než byste čekali a překvapení čekají na každém rohu. Nebo v zatáčce. Například v té zatáčce v Tejnici.
Jo, vy nevíte, co je Tejnice?
To já sice vím, ale nevěděl jsem, proč se tomu městu tak říká, když se jmenuje Týnec nad Labem.
Nu a před pár dny se všechno rázem vysvětlilo.
Psala mi totiž paní Mirka. Těch náhod už je prý moc. Že naše děti mají v podobném věku podobné zájmy, to by snad prý ještě šlo, ale že jim jezdím v Tejnici tou jejich zatáčkou, to že prý už je vážné. Poslední kapkou byla moje zmínka o veveřácké záchranné stanici, která je jim teké velmi blízká. To už vážně nešlo vydržet a musela mi napsat. Chápu, tak velký zásah do soukrokmí není možné nechat bez povšimnutí.
Nu a já měl konečně příležitost se zeptat, jak je to s tou Tejnicí. Já totiž jezdil do Tejnice už víc jak před čtyřiceti lety s dědečkem na kole. Neměli jsme to z chalupy daleko a dědeček svůj rodný kraj dobře znal, takže přes Žehuň nebo Sány a Kozí hůrku jsme jezdívali právě do Tejnice a pak dál buď zpátky přes Kolín nebo ještě kousek dál do Přelouče. Nu a já pořád nevěděl, proč dědeček říká Tejnice, když na ceduli píšou Týnec nad Labem.
A teď už to vím.
Dovolím si citovat paní Mirku:
" … To budou pozůstatky z němčiny - Elbe Teinitz tuším :-) Časem z toho byla Labská Tejnice, pak Týnice. …"
Nuže, teď to víte i vy. A víte i to, že
v Tejnici si musíte dát velkej pozor na zatáčku.

na trůně

Vono to nebejvá tak často. Vlastně to bejvá jenom jednou za život, že je člověku deset let. Kačence je dneska, ale oslavu už měla v sobotu, aby na ní bylo dost času. Aby nebyla o nic zkrácená, udělali jsme jí stejnou oslavu jako Matějovi, tedy ve vznešené společnosti ve Schwarzenberském paláci v Praze. Pořád ještě tam ty oslavy dělají a i tentokrát nám vyšli vstříc. Matěj se ovšem zúčastnil jako fotograf, tedy prohlásil, že nebude hrabětem, nýbrž hlavním fotografem a já že budu vedlejší. Tož jsem byl vedlejší.
Zato Kačenka byla hlavní a užívala si to s holkama, totiž s dámami z vybrané společnosti, celé dopoledne až přes oběd. Byla i návštěva obrazové galerie, kde se nám podařilo dvakrát spustit alarm, což nelibě nesla zamračená paní hlídačka. Mám to ale nevadilo a Kačce už vůbec ne.
Nastala hostina a z dortu sršel vysoký sloup narozeninových jisker, což ovšem zase vyděsilo paní lektorku, která poněkud plaše připomněla, že tu mají požární hlásiče a jala se o překot otevírat okna. I požár jsme včas zažehnali a po hostině nastal tanec. Tedy dvorní tanec, kterého se s dámami uvolil zúčastnit i Matěj, který si za tím účelem vzal kostým i s parukou a kloboukem, čímž dosáhl mocného efektu a podoby malého rošťáka Mozarta. Kačenka se ovšem nedala vyvést z míry nějakým rošťákem a naopak se švarným bratrem si zatančila, aby po tanci spočinula na trůně.
Nu a na tom narozeninovém trůně, na který se těšila nejméně týden, si užila přáníček a dárečků do sytosti. Ve vznešené společnosti, pochopitelně.
Inu, Kačence je deset a někdy působí dokonce už i jako dáma. Zvláště pak na trůně.

na_trune

v Týnci pozor

Řídit auto jsem se učil před … no, už je to dávno. Řidičák, ještě tu růžovou rozkládací knížku, jsem dostal necelý rok před osmnáctinama, což znamenalo, že musím počkat, až mi bude těch osmnáct. Nebyl to problém, stejně jsem neměl s čím na silnici. A tak jsem se občas učil jezdit za tatínkovy přítomnosti. Pokud si vzpomínám, dost mu to drásalo nervy, ale vydržel to. A vydrželo to i auto. Polskej Fiat to byl. Ten se vyznačoval kromě jiného tím, že měl zadní náhon, což znamenalo, že se auto v zatáčkách poněkud přetáčelo. A tuhle vlastnost jsem poprvé poznal v Týnci nad Labem. Tam když se jede od řeky nahoru k náměstí, musí se vyjet takovou serpentínou s jednou obzvlášť nepříjemnou do protisměru stočenou zatáčkou. Tenkrát tam byla ještě dlažba a na té to pěkně klouzalo. Ano, dostal jsem smyk, ale naštěstí nic nejelo - ono toho tenkrát vůbec moc málo jezdilo - a tak se nic nestalo, auto vzápětí dostalo správný směr a já pohlavek. Od té doby si tu zatáčku pamatuju.
Tuhle jsem měl příležitost tou zatáčkou jet po dlouhých letech znova. Ovšem shora, od náměstí k Labi. Už je tam asfaltka a bývalou dlažbu připománjí jen kostkové rámy kolem kanálů. Jedu dolů a zrovna v té mně dobře známé zatáčce musím brzdit a těsně pod ní zastavit. Stojí to všechno přede mnou. No jo, stojí. Ono to totiž ani jet nemůže, poněvadž od řeky v té první lomené zatáčce směrem nahoru je zalomenej kamion s cisternou. Škube sebou jako moucha v pavučině, chvilku tam, chvilku zpátky, nakonec zastaví a řidič vystoupí. Rozhodí rukama a bezradně naznačí, že to fakt nevyjede, že mu to klouže a že musí vycouvat zpátky. Z Polska byl ten kamion. Evidentně tam nepatřil, protože touhle zatáčkou prostě nemohl projet a tou mojí už vůbec ne, tam by se musel převrhnout. Začala probíhat operace. Kdosi mu pomohl ukazovat při couvání a pomalu se to všechno začalo uvolňovat. Povedlo se a já mohl jet po svých. Kam jel ten zbloudilej řidič, to nevím.
Nu a já mám z tý zatáčky po letech znovu zážitek. Holt v Týnci se musí dávat náramnej pozor, kam člověk jede. Já bych moh' vyprávět.

takhle to dopadá

Na první pohled to vypadalo, že to nemůžu stihnout. Za necelou hodinu ve Zvoli. Jenomže ze Smíchova přes Troju a Barrandov. Na druhý pohled už bylo jasné, že to jde, protože tunely pod Prahou cestu zkrátí ve špičce na čtvrtinu. Nu a tak jsme to stihli a mohlo se zkoušet.
Včera byl totiž ten koncert, na který se děti už od října připravují a před třemi nedělemi začaly zkoušet i s Věrkem, který laskavě svolil, že je bude doprovázet na klavír (
jak poznamenáno zde). Nuže byli jsme na místě včas a to i s paní profesorkou Bachtíkovou, která Kačku a Matěje už léta učí a tentokrát se rozhodla, že si dětský koncert nenechá ujít.
No bylo to zase velký. Sál byl plný a začalo se tradičně od nejmenších. Na Kačku a Matěje došlo až po hodině, ale stálo to za to. Kdybych měl potleskoměr, určitě by naměřil z celého večera největší rámus, tedy potlesk. Na to jsem dával jako pyšný rodič samozřejmě obzvlášť pozor. Ono jim to opravdu šlo a jediný, kdo je přehrál, byl profesionální hudebník se dvěma syny, což je pochopitelné, jelikož já žádný profesionály doma nemám.
Ta dřina prostě stála za to a nezbývá, než obdivovat trpělivost paní profesorky a laskavost Věrkovu. Bez nich by to v žádném případě nešlo. Dětem to zcela vyjímečně docvaklo a tak bylo třeba je jen nepatrně postrčit, aby za tu péči svým učitelům poděkovaly. Skoro bych řekl, že to bylo i upřímné.
Inu, nějak se povedlo, že máme štěstí na přátele. A pak to takhle krásně dopadá.

v Zóně

Do Svitav jezdím už léta. Pracovní povinnosti mívám i v Litomyšli, je to kousíček a hlavně tam mají hezké náměstí a nakladatelství Paseka, což je pravidelný cíl mých zastávek. Včera jsem se tam stavil zas a mám o jednu páně Váchalovu knihu víc, konkrétně tu s těma knihoznačkama.
Nu a protože včera bylo docela pěkně v tomhle kraji, dodal jsem si odvahy a zavolal panu Soukupovi. Pokaždé, když tudy jedu, říkám si, že mu zavolám, jestli bych se nemohl cestou domů stavit v Zóně (
viz odkaz na mé stránce s odkazy) a vždycky si řeknu, že to je blbý takhle vyrušovat. Včera už jsem se přemlouval potolikáté, že mi přišlo blbý se dál přemlouvat. Nuže zkusill jsem to a byl jsem laskavě vyslyšen i pochopen. Odbočil jsem z cesty a zamířil ke Kolínu. Nikoliv za holkama, ale za veverkama. On totiž pan Soukup kromě toho, že u nás vydal Tarkovského filmy a další netuctové filmy, což je předmětem naší nepravidelné velice řídké korespondence, má spolu se svou ženou Káťou veveřáckou stanici. Nikoliv vlakovou zastávku, nýbrž stanici záchrannou. Celé to vzniklo kolem veverky Pinky a dočtete se to jednak na facebooku zde a jednak v knize, kterou vyšla už ve dvou vydáních (zde). Mimochodem je to náramný dárek k Vánocům.
Tož jsem v tom docela neprosincovém včerejším odpoledni konečně po letech navštívil nejen pana Soukupa, ale i ty veverky, kterých je teď ve stanici pomálu a zůstávají jen ty, které by samy v přírodě nepřežily. Ostatní už jsou vypuštěny do světa.
Dostalo se mi velice vlídného přijetí a výkladu o veverkách. V tenhle adventní čas to bylo obzvlášť milé. Veveřáci to tam mají báječné a určitě se na ně s dětmi někdy pojedeme podívat, ale to až bude sezóna. Teď se to všechno už nachystalo na zimu a většinu dne se spí nebo odpočívá, což je touhle dobou oblíbená veverčí činnost, kterou jim, přiznávám, docela závidím.
Hezká zastávka v Zóně, tedy ve veverčí stanici to byla.

vánoční ostuda

Už jsem tu psal o těch nástrahách techniky? Možná jo. Tahleta je nejčerstvější.
Totiž v sobotu se rozsvěcel strom.
Vánoční, pochopitelně. A sám by se nerozsvítil, to je taky jasný, pročež ho rozsvěceli, jestli to nepletu, již po čtvrté sousedi u nás ve vsi. Je to taková malá slavnost. Děti v kožíškách přinesou svíčky ke stromu, zazpívají koledu a strom se rozzáří. Pak se zpívají koledy a debatuje se o vánocích, jak má kdo napečeno a podobně. Je to milé a sejde se spousta lidí.
Nu a letos jsme se to dozvěděli včas a já šel udělat s dětmi pár obrázků a pořídit záznam na kamerku. Už dopředu jsem hlásil, že na to nemám vybavení, ale že to zkusím.
Tedy nafilmovat. Fotky jsem bral jaksi automaticky.
Hned na začátku jsem se ptal odkud a kam půjde ten průvod. Abych správně postavil stativ s kamerou. Směr udán, stativ postaven, vše nachystáno. Měl jsem dokonce kamerky pro jistotu dvě. Jednu jsem dal Matějovi, aby točil z ruky. Ale ouha! V té tmě jsem prohodil přístroje a Matěj dostal hlavní kameru. Už to začlo a tak jsem honem hledal Matěje, abych to vyměnil. Naštěstí to byl začátek zkušební a stačil jsem kamerky prohodit. Tím to ovšem nekončilo.
Nějak jsem totiž nepochopil, že se uprostřed scénky děti obrátí hromadně zády ke kameře a částečně tedy i k publiku. Tož jsem tedy znovu utíkal a s tím stativem už v ostrém záběru pobíhal před scénou a hledal vhodný záběr. Jako tatrman.
Nakonec jsem to nějak znovu postavil, kamera běžela dál a já si říkal, že to poskakování a komíhání prostě vystřihnu a doplním záběry z kamery vedlejší od Matěje, což, jak jsem hned na konci představení zjistil, vůbec nebylo potřeba.
Hlavní kamera se totiž zasekla, nešla vypnout a záznam na kartě byl zničen k nepotřebě. A záložní kamera? Ta byla úplně v pohodě. V té karta nebyla vůbec.
Ještě že jsem měl foťák a nějakých pár obrázků se mi podařilo udělat. Jinak by to byla ostuda přímo vánoční.