WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

voda přestala téct

Připouštím, že mít potůček na vypínač se může zdát poněkud pošetilé. My máme vodní díla tři a nijak pošetilé nám to nepřipadá. Jenomže tuhle potůček přestal bublat, čímž je jasné, že ostatní dvě čerpadla přestala s ním, jelikož jsou všechna napojena na jeden jistič. Zkusil jsem to nechat odpočinout, jestli to náhodou nebude nějakým přetížením a kdepak. Pochopitelně.
Nuže tedy první zásuvka - nic, v suchu, druhé dvě, taky nic, až ta třetí skupina. Tam bylo vlhko. Přesně podle receptu, který praví, že když něco hledáte, je to až v tom posledním šuplíku.
Nezbývá, než vyměnit zásuvku, do které natekla voda. Zatím je to vyřazeno z provozu, aby na dvou zbývajících místech mohla čerpadla fungovat.
A proč píšu o takové drobné lapálii?
No protože mi přišlo legrační, že studánka přestala téct ve chvíli, kdy do ní zatekla voda.

to byly časy

Jó tenkrát, to bylo jiný, povzdechneme si čas od času, když nám něco příjemného připomene minulost. Pochopitelně ty hezký věci si pamatujeme, ty nehezký zapomínáme. A proto bývá nezřídka minulost lakována růžovými barvami, aniž by si to doopravdy zasloužila. Jsou ovšem vyjímky.
Bývaly doby, kdy v každém hokynářství byl provázek a něco, do čeho bylo možno zakoupené zabalit. Jistě, byly to třeba nařezané noviny, v lepším případě hnědý balicí papír, obyčejný provázek nebo dokonce nóbl mašle. Jistě, teď se to taky nosí, dokonce v mnoha případech i s komfortní službou dárkového balení, které dříve pochopitelně taky existovalo. Takže vlastně není nač si stěžovat.
Tedy téměř není.
Ano, jsou tu ty zmiňované vyjímky.
Totiž velkokapacitní obchody/výdejny. Jsou všude, internetový prodej jen kvete. Vydává se na každém rohu, ba dokonce vydávají i automaty a poštovny a plechové bedny. To je pokrok. Jsou i výdejny obchodům podobné, kde najdete člověka. A ten člověk vám to vydá, pokud jste zaplatili.
A už se blížíme k té vyjímce.
Ten člověk je tam od vydávání. Už jste koupili, jenom je třeba zboží z místa za pultem přemístit na místo před pultem. Což učiní. A dá vám tašku, abyste měli v čem zboží odnést.
A tady je ta vyjímka.
Když máte zboží menší či malé, je vám taška milou pomocnicí a odnašíte si, co jste si koupili. Když si koupíte zboží větší než malé, máte smůlu. Nemají ani provázek, ani balicí papír, ani lepicí pásku. Nic. Jsou jen výdejna.
Včera jsem takhle převzal jednu krabici. Pán vrtěl hlavou, že provázek nemá a pak se zálibně díval, jak se s tím poperu. Nepral jsem se. Popad jsem to jak rugbyovou šišku pod rameno a vláčel se s tím k autu. Auto bylo daleko a já cestou vzpomínal na to starý hokynářství, kde měli ten provázek …
Jó, tenkrát … to byly časy.

natěšený špióni

To jsme šli včera s Matějem domů z jednoho velkokapacitního konzumu a protože kolem byla spousta obchodů, docela logicky se stočil hovor k Vánocům a k Ježíškovi. Bodejď ne, když to na vás kouká z každý výlohy. No a tak Matěj opatrně prohlásil, že už tak trochu ví, jak to s tím Ježíškem je.
"No jasně, ale je to hezká pohádka, tak jí můžeme společně dál hrát, co říkáš?"
"Vždyť já hraju," povídá Matýsek.
"To je prima. A co teda víš, Matěji?"
"No přece já jsem tě viděl, jak zvoníš na zvoneček a pak jsi ho rychle strčil pod polštář."
"No jo, to je těžký, když jseš takovej špijón."
"Jenomže, tatínku," pustil se Matěj do přemýšlení nahlas, "já furt nevím, jak se ty dárky dostanou pod stromeček."
"Tak to asi přeci jenom bude ten Ježíšek, ne?"
"Ale ne. Zvoníš ty."
"No tak jak?"
"To právě nevím. Sousedi už to bejt nemůžou. Ty mají už taky malý děti, tak já vážně nevím."
"Že by teda opravdu …?"
"Ale já na to přijdu, nějak se tam přeci musejí dostat."
Z Matějovy řeči bylo cítit odhodlání vypátrat to tajemství, které mu pořád vrtá v hlavě. Přeci jen je tam pořád ještě pochybnost, jestli se ty dárky pod stromeček nedostávají nějakým tajemným způsobem.
Inu, Vánoce jsou pořád ještě svátky tajemné a já si přeju, aby to tak zůstalo co nejdéle. To ovšem záleží na tom, jak bude ten Ježíšek šikovnej, protože špióni jsou natěšený už teď.

výuka telefonistů

Graham Bell to měl jednoduchý. Potřeboval udělat něco, čím by pomohl hluchoněmým, což se mu víceméně povedlo. Telefon, o který z počátku neměl nikdo zájem, byl vlastně takovým vedlejším produktem. Ostatně koho by zajímalo, že si může z přízemí přivolat pomocníka z podkroví po drátě. Stačí přeci jen trochu zvýšit hlas a jde to taky.
Doby, kdy se přenášel telefonem jen hlas jsou ty tam a pomalu začínají mizet i ty dráty. Telefonování je odsunuto až na spodní příčky, vede přenos dat a zábava. Už to nejsou telefony, ale krabičky pro zábavu. A toho se u nás doma bojíme jako čert kříže.
Naše děti nemají dotykové telefony - zábavné krabičky. Všichni ostatní kolem už je dávno mají. Někdy i od první třídy. Kačka s Matějem tak působí jako exoti. Něco jako dvouhlavé tele, které straší na půdě ve škole. Tuhle skutečnost jsme se pokusili mírně posunout kupředu ve směru evoluce a Kačka dostala k svátku postarší telefon z našich zásob s klávesnicí, ale už s dotykovým displejem. Takovej ten hybrid, co umožňuje trochu víc, než jen telefonování, ale ten skutečnej dotykáč to ještě není.
A hned je oheň na střeše.
Už druhý den jí ho musel Tomáš na tréninku zabavit, protože si Kačenka místo basketu hrála s telefonem.
A takhle je to s těmi zábavnými krabičkami se všemi. Kdepak na telefonování. K zábavě.
Místo toho, aby se lidi bavili spolu, píšou si přes telefon, byť by od sebe byli půl metru. Je to zhouba, tahleta elektronika. Ovšem zhouba pokroková. Takže hledáme nějakou cestu, jak to celé ukočírovat, protože je jasné, že za čas už bude stav s tlačítkovým telefonem neudržitelný. Do té doby budeme muset zvládnout výuku telefonistů alespoň v Cimrmanově duchu.

bez gumy

To se vyzmizíkuje, říkali jsme ve škole, když jsme udělali nějakou chybu. Kdo měl zmizík, měl víc, než ten, kdo ho neměl, jelikož mohl zmizet to, co napsal. Zmizík byl v lahvičkách jako třeba tuš. Potom už byl v obalech podobných fixkám. No a pak už nevím, poněvadž jsem přestal chodit do školy.
Teď jsem, nikoliv překvapen, zjistil, že zmizík už neexistuje (nebo existuje, ale už není tak rozšířen) a nahradila ho guma. Guma na pero, říkají děti. Gumovací pero. Tedy dva v jednom, jak je dneska populární v kdečem. Onehdá jsem zkoumal vlastnosti té gumy na pero a přišel jsem než na to, že to nebude chemický přípravek jako zmizík, který nějak reagoval s inkoustem a znizeli pak oba, ovšem za čas byla na papíře taková žlutá skvrna. Kdepak, teď se vývoj posunul a je to pravděpodobně tepelná reakce chemické látky přímo v tom speciálním inkoustu obsažené.
Tedy normální inkoust to negumuje. Gumuje to jenom ten gumovací. Stačí trošku pošoupat a zmizí. Kupodivu to je tak, že to vlastně stačí zahřát. Tím třením se pochopitelně vyrábí ve stopě gumy to potřebné teplo na kratičký okamžik a efekt mizení je dokonalý.
Má to ovšem háček. Ostatně co dneska háček nemá, že ano.
Zmizík se kupoval samostatně, plnicí pero a inkoust taky. Takže to bylo možné obstarat nezávisle na sobě. Teď je to jinak. Vývoj pokročil, technologie pokročily a obchod nezůstal za nimi pozadu.
Koupíte dětem gumovací pero, protože to je dneska běžná součást penálu. Pero používají, až se z něj kouří. Někdy téměř doslova. Gumují ostošest. Jenomže ta guma se opotřebovává rychleji, než to pero. Do pera se dá koupit náplň, ale guma, jak jsme včera s Matějem zjistili v papírnictví, se zvlášť koupit nedá. Tekže ten, kdo gumu vygumoval, je bez gumy. A musí si koupit celé pero přesto, že potřebuje jenom gumu, která je ovšem neoddělitelnou součástí právě toho gumovacího pera.
Inu pokrok zastavit nelze. Leda snad tak vygumovat.

budil mě Matěj

No to se ještě nestalo. Dneska mě budil Matěj, jedinej člověk v domě, kterej měl správně nastavenýho budíka. Z toho jasně vyplývá, že jsem zaspal. Nijak zásadně, ale s běžným vstáváním to nemělo nic společného. Pokud bych měl hledat příčiny, těžko je najdu.
Včera jsme večer hráli s dětmi evoluční hru (to je taková ta hra, kde máte dinosaury a kdo jich na konci hry má nejvíc, přežil pád meteoritu a vyhrál) a pak se šlo spat. Normálně si vždycky nařídím budíka (na telefonu, pochopitelně), jenomže včera jsem na to úplně zapomněl. To bude tou změnou v zavedených zvyklostech. Hru totiž nikdy takhle do večera nehrajeme v neděli, jelikož se v pondělí vstává. Jenomže včera jsme začali nějak pozdě, do hry jsme se zabrali a rázem bylo půl devátý, což ja nejvyšší čas zahnat školní mládež do hajan. Protože jsme se zdrželi s hrou, nezbyl už čas na čtení Boříkových patálií, což je poslední dobou velice oblíbená četba. Nu a tím byl porušen večerní pořádek a v tom bude ten pes zakopanej.
Prostě dodržovat zaběhnutý zvyklosti je potřeba, jinak se může stát, že si nenatáhnete budíka. Tož dobrý ráno, já jdu dohánět, co jsem zaspal.

počítače, přijímače, přepínače, směrovače

Je to k vzteku, tyhlety technologie. Za tu dobu, co to doma používáme, se mi nepodařilo uvést do provozu takovej druh síťového spojení, aby to fungovalo pořád a bez výpadku a bez chyby.
Jistě pravidelný čtenář zaznamenává, že každou chvíli meteo woleschko buď ukazuje divné hodnoty nebo neukazuje nic. Te je všechno kvůli té síti. Mám tu sítě dvě, jednu po drátě, jednu vzduchem bez drátu, což by se jistě zamlouvalo Járovi Cimrmanovi. Používám tu bezdrátovou a ta drátová slouží jako nouzová záloha.
No a co přesně se v tom vzduchu děje, to jenom čerti vědí. Každou chvíli to nefunguje, rychlost kolísá, někdy je to úplně ucpaný, jindy to běží závratnou rychlostí. No vopravdu se v tom jeden nevyzná. A zdržuje to.
Například dneska jsem ráno půl hodiny restaroval počítače, přijímače, přepínače, směrovače … a to všechno proto, že se to někde seklo a nefungovalo to vůbec. Nakonec se to odseklo, ale dožranej jsem. Krucinál, co to s tím věčně je? Takhle jsem si teda věk internetu nepředstavoval.

s telefonem u ucha

Už dlouho se nepřihodilo na ulici v Praze nic, co by stálo za poznámku, obzvlášť ne nic podobného těm krvavým psím stopám, jak jsem si tu zaznamenal před dvěma lety. Je to takovej klidnej kout mezi Andělem a Újezdem. To dokládá i včerejší shluk drobných událostí, které se nakonec přeci jen přihodily, zřejmě proto, aby se dělo alespoň něco.
Už jenom to, že na vás v druhém patře domu kouká chlap oknem dovnitř s telefonem u ucha, když si v klidu ulevujete na toaletě, může být neobvyklé. To, že opravují fasádu domu vám sice hned dojde, ale ten moment překvapení tu je.
Pak jdete po obědě k bankomatu a u něj stojí paní, je nad něj nakloněná a křičí do něj. Co, přesně nevím, poněvadž když jsem přišel blíž, všimla si mě a přestala do stroje hučet. Teprv potom jsem si všiml zase já, že při obcování s automatem ještě i telefonuje a komusi na druhé staně cosi vysvětluje. A přitom s telefonem u ucha křičí do tej mašiny.
Paní odejde, vy si vybíráte a kolem vás jde pán a nese si igelitku s plastovou krabicí a v ní oběd. Vylezou na vás bankovky z automatu a tu kolem běží paní a volá: "Pane, haló, pane!" Pán nic, protože neslyší, protože telefonuje a tak paní tleská a volá dál. Pán se zastaví, ohlédne se s telefonem u ucha a paní křičí na dálku: "Pane, ten oběd není váš! Vy jste vzal jinej!" Nějak se domluví a jdou to vyměnit, jelikož pán zřejmě zaměnil svíčkovou za kachnu nebo tak něco.
A jdete dál a po přechodu u Arbesáku jde mladík, u ucha telefon a povídá do aparátu: "… tak říkám hrnečku vař a vono nic! A tak opakuju hrnečku vař, hrnečku vař a potom …" Co bylo potom nevím, protože jsme víc neslyšel, jelikož jsme se od sebe vzdálili jdouce opačnými směry.
Nu a tak jsem šel radši zpátky do kanceláře a s telefonem u ucha spílal té paní na druhé straně linky, že se na mě vykašlala a tu oslavu na zámku nezařídila, přesto, že jí už čtrnáct dní naháním.
Takže jak je vidět, tu a tam se i na Smíchově pořád něco děje. Ovšem doba pokročila a události se dnes dějí s telefonem u ucha.

po jedničce se rozsvítilo

Takový ticho bylo. A tma. No bodejď ne, když v tej vichřici vypadla dodávka elektriky. Budík mě sice vzbudil, ale ten je na baterku, jelikož je v telefonu. Nic dalšího nefungovalo. Jen ty baterky. No tak to mám dneska bez zápisu, povídám si, to teda bude krátkej tejden. V pondělí jsem si vzal volno, včera byl svátek a dneska nejde proud.
Šel jsem pro baterku, tu mám uloženou v knihovně. Ne snad proto, že bych si čet' knihy při baterce pod peřinou, ale proto, aby byla hned po ruce. V knihovně je po ruce. Budiž světlo! Bylo světlo. Sice jen od baterky, ale dost na to, abych trefil po domě. Nu což, baterku mám, je po pů šestý, psát stejně nemůžu, jdu si lehnout. Třeba to za chvíli opraví.
Trvalo to nějak dlouho a tak si říkám, že zavolám na poruchy, abych věděl, kdy mám čekat příchod světla. No jen jsem se dostal v labyrintu přístupu k operátorovi, rozsvítilo se. Tudíž jsem po zmáčknutí jedničky pro oznámení poruchy a spojení s operátorem plynule zavěsil, tedy ukončil hovor. Měli to načasovaný naprosto přesně.
A nebo že by to bylo ovládaný tím telefónem? …. stiskněte jedničku a porucha sítě bude odstraněna?
To asi ne, to by bylo už moc sci-fi. Stačí, že to opravili včas a dnešní zápis tak může do světa.

jak se pozná trojský kůň

Vymyslet zábavu na celej den někdy trvá celý týdny.
Někdy ne.
Záleží na tom, co za zábavu považujete. Vymýšleli jsme spolu s mouveselouHaničkou zábavu pro naše děti a dalo to někdy docela práci. Však jsem tu o tom psával. Předevčírem vymyslel Matěj zábavu pro mě. No, tedy vymyslel …. bylo to na jedno, dvě kliknutí "enter".
Že prý potřebuje udělat domácí úkol z informatiky a že mu to na jeho postarším počítači nějak nejde otevřít. Když nejde, tak tady máš na ten úkol noťas. Je to s windowsama, tak to ti určitě pude. Šlo to to, úkol hotov a Matěj spokojen.
Druhý den zkoumám stav počítače a hleďme: nějak se to celé zpomalilo a v prohlížeči se pořád objevuje yahoo vyhledávač. Co to s tím Matěj zase dělal? Pokouším se to vrátit do původní podoby a pořád mi to nejde. Aktualizuju windowsy (to je na půl dne), ale nepomáhá to. Opravuju předvolby v prohlížečích, všechno se to vrací po restartu do nežádoucího stavu. Tak začnu hledat, najdu nové doplňky, začnu je odstraňovat a přitom zjistím, že Matěj se po domácím úkolu pokusil instalovat dvě hry včetně těch nežádoucích yahoo doplňků. V duchu mu spílám a hledám další nevyžádané aplikace. Čistím to a furt to nejde. Tak se obrátím o radu k panu gůglovi, ten ví všecko. Ví i tohle. Na počítač byl nainstalován spolu s programem zdarma nevyžádaný software (malware, čili nedestruktivní, ale i tak škodlivý virus). A kdyby jeden. Chce to důkladné pročištění dle návodu. A stáhnout antivirový program.
Čistím já, prohledává jeden antivirák, druhej antivirák …. Ten první, co vyhledává spyware našel nějakých dvěstěpadesát špionážních souborů, které měly zájem o naše privátní data. Našel je a označil. Všechny jsem je ručně smazal. Ten druhý našel tři trojské koně (ti se poznají ne podle řehtání, ale podle toho, že vám chcou čórovat soukromé údaje a vůbec prošmejdit celej obsah počítače a poslat ho dál k dalšímu zneužití), které smazal sám.
Byla to zábava na celý odpoledne.
No a když sečtu tu aktualizaci windows a odvirování, je to zábava na celej den.
Matěje omlouvá jen to, že něco podobnýho nezažil, protože ten jeho počítač je Mac a Maců se tyhle věci netýkají, tudíž s tím nemá žádnou zkušenost.
Tak teď jí má.
Nu a já znovu blahořečím panu Jobsovi, budiž mu země lehká, za takhle vymyšlený systém a panu Gatesovi přeju, aby ho za ten paskvil, kterej pořád dokola recykluje a zaplavuje s ním planetu, hrom po poli honil.

na konci tunelu

Na konci tunelu může být ledacos. Věční optimisté tam vidí světýlko, jiní tam i při sebevětším pátrání nenejdou nic, než tmu. Nám se přihodilo, že na konci tunelu nás čekala čirá radost.
Ten konec tunelu je pochopitelně jen symbolický, jelikož co by to bylo za radost uprostřed frekventovaného výjezdu z tunelu v Troji, že ano. Jenomže kousek od toho konce tunelu už je klid a ticho, tu a tam vinice, botanická zahrada, skleník, zoologická zahrada - no prostě takovej tichej kout. A bydlí se tam. A bydlí tam i jeden děsně laskavej pán, kterého si považuji za čest řadit mezi své přátele. Nu a tenhle pán je na rozdíl ode mě velice vzdělán v oblasti, na kterou já tak nenejvejš z dálky koukám tím tunelem. Tedy v hudbě.
Kačka s Matějem mají to štěstí, že jim Věroslav slíbil, že je bude na prosincovém dětském koncertu doprovázet na klavír.
Včera jsme měli první přehrávky.
No to byste nevěřili, jak ty krakeni vyšilovali. Nevím, čím přesně to bylo způsobeno, ale nedočkavost stoupala každým okamžikem a když jsme chviličku čekali před domem, měl jsem dojem, že je nedokážu zpacifikovat.
Naštěstí se to povedlo a ta radost ze setkání a z toho, že si můžou společně zahrát, byla vzápětí naplněna. Dobrou půldruhou hodinu společně zkoušeli a já jenom zíral.
Totiž: když cvičí s paní profesorkou, je to prostě pravidelná každotýdenní dřina, ale tohle bylo něco úplně jiného. Tady si mohli zahrát s někým, kdo je bere jako skoro rovnocené partnery a vlastně je pořád chválí. To ona paní profesorka taky, jenomže ona je holt v té nezáviděníhodné situaci pedagoga, který musí občas přitlačit, aby z těch dětí něco bylo. To Věroslav nemusí a navíc svojí laskavostí děti vysloveně hýčká. Což je voda na jejich mlejn. Jakživo jsem neviděl, že by Kačka s Matějem s takovou chutí a tak rádi hráli, opakovali, opravovali a znovu a znovu zkoušeli, jen aby to bylo co nejlepší.
Inu, byla to radost poslouchat i vidět. Tedy radost pro mě. Děti měly radost ze společného hraní a já doufám, že Věroslav taky. Tož ještě tak dvě, tři zkoušky a v prosinci je koncert. Už se těším.
A děkuju, Věrku!

nová nemusí bejt nová

Vyměnit baterku v telefonu není žádnej kumšt, tož jsem jí vyměnil. Ta stará už měla pár set cyklů za sebou a tak jsem si koupil novou a šup s ní do telefonu. Musí se to rozšroubovat, vysunout, povolit dva další šroubky, vycvaknout konektor, neztratit kontaktní podložku s pacičkou, vyjmout akumulátor, vsadit nový a to celé pozpátku zopakovat. Nic na tom není, jen je potřeba neztratit ty titěrný šroubečky velý tak milimetr.
Jenomže co čert nechtěl. Ta nová baterka nebyla v pořádku. Když mi bylo divný, že telefon se vypne již při přibližně třetině zbývající kapacity akumulátoru, změřil jsem to a vida - už měla za sebou asi devět nabíjecích cyklů. Zřejmě jí někdo už přede mnou otestoval, odmítl a vrátil znovu do oběhu. Nehodlal jsem být ten poslední, komu zůstane Černej Petr a zašel jsem do krámku.
A že prý to se stává a že mi jí vyměněj.
"No jo, ale když já jí mám tady v tom telefonu, co jsem s ním volal k vám na reklamace. Jek to uděláme?"
"No to je potíž. Vy jte si koupil jen baterku a ne baterku s výměnou."
"No bodejď, baterku si vyměním sám. To umím."
"Jenomže my vám jí teď tady nevyměníme. To musíte přinýst tu baterku v tom originálním obalu."
"No jo, ale to bude komplikace, to budu muset domů, vyndat baterku, … telefon bude bez baterky … přijít sem znovu zítra …"
"Tak snad že byste si jí vyměnil tady?"
"Estli vám to nevadí, já mám s sebou brejle, takže to nebude problém."
Dostal jsem baterku, místo u pultu, židli a pustil jsem se do toho.
Měl jsem baterku vyměněnou za pět minut.
"Hotovo. Co dál?"
"Teď už nám jen vraťte tu vadnou baterku a celej ten obal. A to je všechno."
"Tady to je. Dík. A kdybyste někdy potřebovali vyměnit baterku, ozvěte se. To umím."
Pánové se zašklebili a já si šel po svých. A to hned vedle do druhého krámku, kde mají ten nejlepší čaj, co jsem kdy kupoval.
Druhá nová baterka už se zdá být v pořádku a mně vrtá hlavou, jestli ti fištróni poslali tu vadnou znovu zpátky do oběhu. Všiml jsem si totiž jednoho rozdílu. V té krabičce, kterou jsem dostal s novou baterkou v krámě výměnou za vadnou, byl navíc kousek zelenýho tkalounu. Taková smyčka ze záložky do knihy. Nic takovýho v té první nebylo. Že by tajné označení? Těžko říct. V každém případě si na baterky dávejte pozor. Nová nemusí bejt vždycky nová.

hádanka listopadová

Přihodila se mi zase jedna hádanka, tož tady je.
Uhádnete, co je
na dnešním obrázku?
a) prototyp radaru z brdských lesů
b) rozpadlé sršní hnízdo
c) opadaná šiška cedru

HiLase a Eli

Víte, co je HiLase nebo Eli? No, já to donedávna taky nevěděl. Jenomže jsem se s dětmi přichomítl v Břežanech k objednávce na návštěvu u příležitosti dne otevřených dveří a už to vím. V sobotu nám to vysvětlili. Krátce řečeno jde o vědecká centra v Dolních Břeženech, kde je soustředěn laserový výzkum. Zjednodušeně: v jednom se provádí výzkum aplikovaný a v tom druhém výzkum základní. Ten základní teprve začně a první slavnostní výstřel laseru je očekáván až v roce 2018. V tom aplikovaném už se pracuje.
Dostalo se nám populárně seznamovací přednášky, mohli jsme nahlédnout na pracoviště za oknem ve sledovaném čistém prostředí, dětem se naskytla příležitost složit optickou sestavu tak, aby zaměřily laserový paprsek na označené místo, mohli jsme si prohlédnout ve virtuální realitě největší laser světa a to i zevnitř, dozvěděli jsme se, že budova pro největší laser světa je z jednoho kusu betonu a je projektována tak, aby se ani nehnula, poněvadž kdyby se hnula, laser by svítil za roh, viděli jsme laserová světýlka z ukazovátka při demonstraci "co je to vlastně laser", no a když jsme odpověděli správně na otázky v testu, mohli jsme si vybrat, co za to.
Stálo to za to a kupodivu se to líbilo i dětem, což okomentoval Matěj slovy: "Bylo to skvělý, ale vůbec jsem tomu nerozuměl."
A mladá vědkyně Kateřina, která nás provázela a udělala na nás ohromný dojem, mi prozradila recept jak se to přihodí, aby člověk byl špičkovým vědcem: "To si musíte chtít pořát hrát. Ale je to děsně vydřený."
Tož jsem jí popřál, ať jí ty hračky pěkně fungujou a za sebe můžu mít jenom radost, že takováhle věc v našem sousedství vznikla, což je zpráva hodná pozornosti. Jenomže holt není nijak senzační a proto neplní první stránky novin.

K+M_v_HiLase

Kacka_v_HiLase

bouřlivá noc

Jeden nemusí být nijak zvlášť cvičeným detektivem, aby mu bylo jasný, že zas něco provedli. Kočkeni, pochopitelně. Normálně se Cyria lísá hned ráno už nad schodištěm, ale dneska to bylo hodně vlažný.
"No jo, to byl ten rámus v noci, že jo, Cyrdo?!"
"Mrrmmmmau…"
Dole v síni je boží dopuštění, kočičí granule volně rozsety po dlažbě.
"Ty troubo, tys to shodila a vysypala. No to máš teda blbý. To budeš mít dneska vysypanou snídani."
"Mrrrrrrrmmmmrrr …."
MáospaláHanička do věci vnesla jasno:
"Je to pěkná potvora, ta tvoje Cyrda."
"No já vim, vysypala krabici se žrádlem."
"Kdyby jenom to. Mě to v noci probudilo."
"A mě taky, ale nevstával jsem, když jsi vstala ty."
"To je vám podobný. Voběma."
"????"
"Jeden mě probudí a druhýmu je to jedno:"
"Uhhhhhhhmmmmmm."
"Ta tvoje Cyrda v noci strčila hlavu do ucha vod papírový tašky a vláčela to po celý síni a jak nemohla ven, shodila kde co a pak zalezla pod schody a pak nemohla ven a ten rámus …."
"No tak proto takovej rámus …"
"Jo, proto!"
"Cyrdo, ty jseš ale tatrman ….. a koukej na mě, když s tebou mluvím!"
"Mmmaaaaauuuu…"
A Cyrda dělá voči na paničku, jelikož ví, že dožrala právě jí, zatím co já dneska nejsem hoden zájmu, poněvadž jsem klidně spal, což je při tak bouřlivé noci hodné zavržení.
Tedy alespň pro dnešní ráno.

proud v palcích

Rozhodně nejsem opravářem digestoří, ale někdy se to tak schumelí, že se tomu nedá vyhnout.
Začne to obvykle větou: "Ta digestoř nefunguje:"
Tu větu nelze brát jako suché konstatování zjevného faktu. Je v ní skryto mnohem víc, pochopitelně, neboť tu větu pronese mápozornáHanička ve chvíli, kdy se k digestoři blížím a viditelně zrovna nemám na starosti žádnou užitečnou činnost.
Volně přeloženo to znamená asi toto: "Pokud jsi to nebyl ty, kdo tu digestoř rozbil, já to rozhodně nebyla a tudíž očekávám, že jí co nejdřív opravíš už jenom proto, že jsi to právě ty, kdo tu furt naříká, že nemůže vystát, když si tu peču popcorn a nepustím si odsávání."
Občas rozumím i drobným náznakům. Tenhle jsem pochopil už jenom proto, že ten popcorn fakt nemůžu ani cejtit.
Rozdělal jsem tedy včera večer digestoř. První krabička unitř obsahovala elektrikářskou čokoládu a v ní spostu drátů. Do jednoho hnědého šel proud. Hnědá je fáze, to už vím a zkoušečku mám, tudíž tohle jsem konstatovat mohl. Ale nic tu v nepřádku nebylo. Druhá krabička obsahovala tlačítkový panel a desku s tištěným spojem a hromadou elektronických součástek. I sem vedla spousta drátů a jeden, opět ten hnědý, vykazoval přítomnost proudu elektronů. Bylo jasné, že závada je na desce a tím že jsem v koncích, jelikož na tohle školy nemám. Ofotil jsem tedy základní desku s číslem, abych jí mohl někde v servisu správně popsat.
Tak, teď to zas dám dohromady, aby to tu nestrašilo, říkám si a beru do ruky tu základní desku, abych jí umístil zpátky do krabičky.
Auuuuch! Co to sakra …!
A - aha!
Dyť je tu furt ten proud elektronů! Já vůl si to nevypnul a palcema jsem spojil fázi s nulákem. Koplo mě to jak navztekanej kůň. A tím se mi dostalo poučení, že bych to měl vážně nechat na odborníkovi. Což s chutí nechám. Ovšem desku, tu jsem si vyfotil ještě před tím kopancem a tak mám s čím jít do servisu.
Ale vo tom proudu v palcích radši pomlčím.

ps
desku i s krabičkou a tlačítkovým panelem jsem zakoupil asi po týdnu na síti a tentokrát již bez kopanců jí jako černou skříňku vyměnil
čímž je historka u konce
snad jen, že ta skříňka není černá, ale bílá

nemíchat

Dáte si kafe? Ale jo, samozřejmě že jo. Kafe se stalo součástí života. Zvlášť, když stačí zmáčknout čudlík a kafe je na světě. Dokonce se stane i to, že si jednou za čas poručím kafe u okýnka auto-výdejny rychlo-jídla u autostrády. Je to obzvlášť velký prohřešek, ale když má jeden na dálnici na kafe chuť a času moc není, lze to považovat za úchylku ještě snesitelnou.
Zrovna včera jsem si takhle u okýnka poručil jedno kafe do čtyřky. Je to brynda, ale dá se to vydržet, když není nic jinýho.
Jenomže se stala taková věc.
Cesta tam a zpátky trvala něco přes dvě hodiny a v druhé půlce zpáteční cesty už kafe docházelo a bylo čím dál tím hnusnější. Zkusil jsem ještě ochutnat a: fuj! Chutnalo to … no jak to chutnalo? Takovej divnej šmak to mělo. Něco mi to připomínalo, ale co? Takový jako kytky nebo odporný bonbóny … co to může bejt? Kde já tu chuť a vůni už potkal? Ano! Vůni. To je ono! Ta vůně co jí mám v autě pro všechny případy, například, aby to přerazilo ne-vůni z klimatizace a co jí mám v kastlíku pro tyhle případy schovanou.
A já do toho samýho kastlíku postavil voskovce s kafem. A krzevá ten voskovej papír se ta vůně prosmrděla až do toho kafe!
No dál vám nebnudu líčit, jak odporná tekutina tím vznikla.
A vzniklo též poučení: Kafe z auto-okýnka s auto-vůní nemíchat ani netřepat, vzniká z toho smrtící kombinace.

v pohádkovém lese

Ono tedy s tou statečností je to všelijak. To třeba jdete udělat pár obrázků do dušičkového pohádkového lesa. Vezmete s sebou Kačku, protože Matěj na tyhle akce pro malý už není. Kačka se těší, je ještě světlo, protože se teprve stmívá. Dětičky přicházejí s doprovodem do lesa a tam už je čekají pohádkové postavy.
"Jen račte vstoupit, milé děti," láká je plechová huba dál do lesa a slibuje nějakou tu taškařici, trochu toho vylekání a nakonec odměnu. Pořád to ještě jde. Odcházím po trase fotit, les se pomalu stmívá a Kačka zůstala na začátku cesty s kamarádkou. Že prý za mnou přijdou.
No jo, ale v lese jsou bludičky, každou chvíli se tu něco rozsvítí a hned zase zhasne, kdosi huláká mezi stromy a na cestu už není vidět. Od Krakonoše je to k černokněžníkovi jen kousek, jenomže kolem bludiček. Už je tma tmoucí a dětičky se drží raději v hloučcích, nejlépe za ruku s dědou. A pak se blíží další skupinka.
"Hele, támhle něco je …"
"To je … fotograf."
"Myslíš?"
"Tati …. jsi to ty?"
"No jo, Kačko."
Té odvahy už znatelně ubylo.
Když jsme šli po ukončení celého toho podniku zpátky, držela se mě Kačka radši taky za ruku. Jeden nikdy neví.
Houknul jsem jako sýček.
Kačka sebou cukla: "Tati! Nech toho! Já vím žes to byl ty!"
"Co?"
"No to houkání."
"Jaký houkání?"
"Ty mě strašíš!"
"Ale dej pokoj, Kačko. Vždyť jsi říkala, že je to pro malý."
"No jo, ale …"
"A teď jsem tě viděla! Já věděla, žes to ty. Ale už to nedělej jo?!"
"No však už jsme u auta."
A tak jsme jeli. V autě bylo daleko bezpečněji, než v tom pohádkovém lese, kde člověk neví, co a odkud na něj vyskočí.
Třeba zrovna taková bludička:

bludicka

malíř číslo tři

Poslední zápis tu byl před týdnem. Pozorný čtenář tedy jistě domyslí, že k tomu byl důvod v mé nepřítomnosti. A má pravdu. Dva dny jsem byl nepřítomen fyzicky, tedy v Londýně, potažmo ve Watfordu, což je od Londýna co by kamenem dohodil, pak byl svátek a následně jsem byl nepřítomen duchem, jelikož se děly události. Události běžné, leč, jak známo, události se šíří ve shlucích a tudíž jest třeba jim čelit po pořádku a důkladně, aby nenastal chaos.
Nuže tedy nejdřív byl nápad. Dalo by se říci, že na počátku bylo slovo - ostatně to je celkem běžná praxe. Idea. Idea o nových pokojíčcích. MálaskaváHanička dětem vymyslela, že když už jsou tak velký, nebudou mít pokojíčky dětské, ale, dejme tomu, mládežnické. Ano, hádáte správně, nastala rekonstrukce. Přijdou tam skříně na míru, starý nábytek bude jinak nebo úplně pryč, koberce jiné, a samozřejmě bude nově vymalováno. Nejsnažší to bylo vystěhovat. Horší už to bylo s kobercem, poněvadž ten, co si mámiláHanička spolu s Matějem vybrali, nebyl, čímž se koberec odkládádá na neurčito. Tím odklady skončily.
A začalo malování. MácitliváHanička má pro mě pochopení a ví, že některé činnosti rád přenechám zkušeným řemeslníkům. Sjednala si tedy malíře. A hned dva.
Ten první, objednaný dlouho dopředu, se dlouho dopředu neozval a nepřišel. Ten druhý přišel ochotně, ba dokonce v neděli (před týdnem) ráno, aby se podíval, co ho čeká. Čekala ho máusměvaváHanička a vysvětlovala mu, kudy vést štětku. Já byl tou dobou ve sprše. Když si malíř s paní domácí povídali na chodbě před koupelnou, byl jsem právě hotov. Omotal jsem se tedy ručníkem a po vzoru Petra Nárožného z filmu Marečku, podejte mi pero, jsem vylezl z koupelny. Šla ze mě pára a otázka, zda se už bavili o barvách. Že si přeju tu vinylovou, omyvatelnou, stejnou, jako máme v celém domě. To pama mistra zaskočilo. Chvíli trval na Jupolu, ale nedal jsem se a odpařujíc ze sebe mračna páry děl jsem, že si přeci jen přeju tu vinylovou. Pan mistr pod tlakem páry a argumentů o trvanlivosti nátěru nakonec ustoupil. Ustoupil natolik, že za hodinu poslal zprávu, že nepřijde.
"Vidíš," pravila rozhořčeně máspravedliváHanička, "tys ho vylekal. Byl jsi na něj s tou svou barvou vošklivej a von se teď bojí přijít, abys mu do toho nekecal."
"No jo, citlivka. Já stejně tušil, že to zbyde na mě," odtušil jsem já. Zbylo.
Stal jsem se malířem číslo tři.
Hned, jak jsem se vrátil z londýna, votevřel jsem barvu a začal. Tedy ono to samozřejmě nešlo tak snadno a rychle. Den zdržení mi nachystala maminka, jelikož se rozhodla, že když je ten svátek, tak se nechá odvézt do sto kilometrů vzdálené nemocnice a já jí tam přivezu věci. To se zdařilo, ale nastalo zdržení již zásadní. Tedy skříně na míru musely být též pozdrženy a to o celý týden.
Nu a ve čtvrtek začalo to malování. Matěj s Kačkou úžasně pomáhali. Matěj se chopil stěrky a vyspravil všechny závady na zdech. Oba pak válečkovali stěny a dokonce jim to skvěle šlo. To, že mi s tím přidělali trochu práce, poněvadž zamalovat kocoury je složitější, než jednolitou plochu, to bylo nepodstatné. Důležité bylo, že se dá napsat, že Matěj s Kačkou si část svých pokojíčků (kam dosáhli) vymalovali sami. Úžasné! Bavili se při tom a jak se ukázalo, práce šlechtí, neboť se při malování vůbec nehádali. To až potom, když šlo o úklid. Ale ten nastal až v sobotu odpoledne. To byl ten čas, kdy jsem s tím byl po třech dnech hotov.
Načež mášikovnáHanička pravila, že je to bílý, jak nemocniční pokoj a tudíž že se musí zamyslet, co s tím udělá. Já dělal, že to neslyším a protože už byla neděle a poslední hezký den, šel jsem sekat zahradu. Bylo to potřeba a poslední krátký podzimní sestřih mi zabral skoro celý den.
Tož jsem stihnul všechno, co jsem si před odletem do Londýna naplánoval.
Ovšem malovat měl původně někdo úplně jinej.

ps
úprava zahrady byla na poslední chvíli, protože dnes ráno už jsou tři pod nulou