WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

bez drátů

Jak říkal docent Chocholoušek: stává se to maximálně třikrát za deset let. V mém případě si nepamatuju, že by se něco podobného přihodilo, což však neznamené, že je to nemožné.
Tedy jde o připojení k síti. Vedou nám sem dráty. Ovšem už léta se ptám spolu s Járou Cimrmanem, zda by to nešlo bez drátů. Ony ty dráty jsou věčně ucpané a prošťouchnout je bývá někdy potíž. Moje kverulování vedlo kolegu k tomu, aby mi doporučil právě onu cestu bez drátů. S provozovatelem oné vzdušné sítě jsme se po vyjasnění mého základního požadavku, tedy služby bez závazku, dohodli velice rychle a já včera přinesl bílou krabičku naladěnou na příjem vzduchem. S mládencem, který měl službu jsme v prodejně probrali všechno mé nastavení, ujistili jsme se, že on ví, o co jde, že já vím, co dělám a tudíž jsem se hned doma pustil do zprovoznění, které je, mimochodem, otázkou propojení dvou, slovy dvou, drátů a jedné zásuvky k napájení. Ovšem musí se vědět jak a mít to všechno nachystané. Což jsem měl.
A teď co se nestalo: nic!
Přesněji řečeno: všechno jsem propojil po předchozím odpojení, původní směrovač jsem vyřadil ze sítě, počítače připojil, jak mají být, všechno běželo, na síti jsem všechno viděl a ono nic! Tedy žádné internetové připojení! Vzal jsem to ještě jednou a furt nic. Tedy jsem zavolal mládenci. Spolu jsme zkontrolovali po telefonu, že je všechno zapojeno správně, on viděl zapojená zařízení, já viděl zapojená zařízení - a nic!
Chvilku jsme zkoumali, jak jsme na tom s adresováním, ale bylo správně. A pak to přišlo:
"Aha, tady kolega při nastavování zapomněl nastavit překlad adres. Tak už to je, mělo by vám to běžet."
"Jo, běží to. Děkuju za pomoc."
"Není zač a omlouvám se za kolegu."
Tak tohle se mi opravdu nestává, ani snad jednou za těch Chocholouškových deset let. Že bych já měl všechno v pořádku a na druhé straně že by něco zapomněli. A ještě aby byli tak slušná firma, aby se omluvili.
Ale nemožné to není. A především: od včera už to jde bez drátů, milý Marconi!

u Anděla

Dneska mám zpoždění, napadl totiž sníh a bylo třeba ho odklidit, jelikož až přijede pluh, nahrne nám to před vrata, čemuž lze předejít právě tím včasným odhrabáním. Nuže tedy budiž zaznamenáno, že dnes napadlo za letošní zimu podruhé pár centimetrů sněhu - asi tak pět. Je to sníh sněhulákovej, lepí se. Je totiž nad nulou a tím pádem nevydrží. Jenom majestátně překáží a dělá konečně na chvíli tu ladovskou zimu.
Jiná pamětihodná událost se odehrála včera odpoledne. Matěj se poprvé vydal sám do velkoměsta. Tedy ne snad, že by už od podzima do Prahy nejezdil na přípravku do školy, ale to je jen na okraj a spojení není složité. Teď ale musel dvakrát přesedat, projet celou Prahu a vystoupit u Anděla.
Dorazili jsme tam oba přesně ve stejnou chvíli. Každý pochopitelně odjinud. Matěj kličkoval mezi lidmi a hledal tu správnou refíž, na které staví devítka, což je v tomto případě docela honička, jelikož u Anděla je zastávek několik habadějů (habaděj je množstevní jednotka vyjadřující množství dostatečné, mnohdy srovnatelné s přehršlí). Vůbec ho nenapadlo, že by mohl třeba nastoupit na tramvaj jedoucí opačným směrem. Prostě jen za běhu hledal. Ano, za běhu. Rejdil cestou z metra velice čiperně. Odchytil jsem ho včas. Zamračený a soustředěný obličej se rázem rozesmál a Matěj mi hned popisoval, jak ten autobus od nás ze vsi jel pomalu, ale pořád, že prý ani moc nezastavoval, ale děsně se vlekl a měl tedy zpoždění a že to bylo dobrodružství a že tady jsou ty schody daleko lepší, než ty na Florenci a že jsou dlouhý a že je děsně snadný se orientovat, protože je všechno všude napsaný a vůbec, tatínku, to bylo hustý …
Tak s tím musím souhlasit, co se týče dopravy po Praze, hustý to je. A houstne to čí dál víc. Zvlášť takhle v půl čtvrtý vodpoledne.

2:0

Kdo hledá, najde, praví pořekadlo. Ovšem jak a kde hledat, to už nepraví. Vícekrát jsem si tu povzdychl, že uklízet se nemá, poněvadž to pak člověk všecko uklidí a nic nenajde. Jsou ale i případy, kdy máte uklizeno a tu vám něco upadne a už to nenajdete. My jsme s Matějem hledali včera dvakrát. A je tím prokázáno, že kdo hledá, ještě nemusí najít. Najde až ten, kdo hledá pořádně.
Tedy takovej mrňavej trojbokej hranolek mi upad'. Žlutej, jasně žlutej, ale jen nějakých pět krát pět milimetrů velkej. Druhej mi zbyl a podle něj jsme ho hledali.
Nejdřív Matěj. Hledal, ale málo a nic nenašel. Rozebral jsem kout vedle stolu, kde jsou kabely a kam to jasně zapadlo a taky nic. Všechno jsem to vyndal, rozložil, zásuvky vytáh'. Nic. Tady to přeci někde musí bejt. Přeci se to nevypařilo. Dyť je to zářivě žlutý. To musí bejt vidět! Nebylo to vidět.
Začal jsem znovu smotávat kabely a hleďme: pod jedním ta titěrnost byla. Rázem mělo celé to martýrium smysl. Chtělo to trpělivost a nezlomnýho ducha. Tedy přesvědčení, že to tam je. A bylo.
Načež šel Matěj hledat Vltavu. Ne snad, že bychom jí neměli tuhlec kousek přes kopec. Tohle byly noty. Flétnový part měl, ale základní notový sešit s klavírním doprovodem nikde. A že ho prý, tatínku, už hledal všude. I v tašce a v batohu a ve stole a pod postelí a v šuplíku a na klavíru a … a vůbec všude. Vztekalo mě to.
"Tak ukaž, kde jsi třeba hledal?"
"Třeba tady v knihovně."
"Kde přesně?"
"Tady v tý přihrádce. Tam není."
"Aha. Tady Jo? Tak tady přesně je!"
Vytáh' jsme Smetanu i s Vltavou a podávám jí Matějovi: "A dej si to společně mezi noty, ano?"
Bylo to 2:0.
A bylo to o tom hledání. Na to je třeba tu trpělivost a to přesvědčení, že to tam je. Matěj má zatím spoustu jinejch klukovskejch starostí, než hledat, to dá rozum.

do příští vichřice

Vy nemáte páku? No to máte ale štěstí, poněvadž s pákou jsou starosti. Čím víc pák, tím víc starostí. Ono se sice jedná o jednoduchý stroj, jak víme z prvních hodin mechaniky, ale i ten se může porouchat. Koneckonců, je to stroj, že.
To onehdá foukalo, může to bejt takovejch čtrnáct dní. Vítr dul mocně, ale na nás si nepřišel, jen holt ta páka … Tedy páka od vratového pohonu. Křídla vrat se ve větru chovají jako plachta, ba dalo by se říci jako vratiplachta. Ta naše už má nějaký ten pátek za sebou a zřejmě už byla unavená, což se projevilo tím, že vratipeň to nevydržel a prasl v oku. Totiž oko té páky od vratového pohonu prasklo.
A nastaly starosti.
Na moři nastoupí lodní tesař a vratipeň prostě při tesá novej. Jenomže tady to tak snadný není. Jednak nejsem tesař a druhak ta naše páka není ze dřeva, ale z oceli. A měl by to být vysoce pevnostní zápustkový výkovek. A to tak pevný, že se zřejmě nepočítá s tím, že by se někdy porouchal. To se ovšem výrobce přepočítal. Všechno se může rozbít. I tak jednoduchý stroj, jako je páka.
S náhradními díly nepočítal ani místní dovozce pohonu. Naštěstí byl mládenec od firmy ochotnej a začal shánět. Asi po deseti dnech se dovolal někam, kde ty pohony vyrábějí, další dny trvalo, než se dohodli na ceně a včera se mi konečně dostalo zprávy, že si páku můžu objednat. Hned jsem to udělal a už jsem ve fázi čekání na potvrzení objednávky a času dodání.
Nezbývá, než doufat, že to stihnou poslat do příští vichřice.

v záloze

Zálohovat je třeba. Záloha přispívá klidu mysli a je balzámem na nervy. Pokud máte zálohu, máte větší klid, protože kdyby něco, máte zálohu. Zálohuje se kde co. Jsou záložní zdroje energie, zálohované počítače, záložky v knížkách, železné zásoby potravin. Většina z toho se týká lidí.
Naši kočkeni se od nás, od lidí zřejmě učí rychleji, než bych čekal.
O mytí v misce s vodou tu už mnohokrát šla řeč. Aby nám neumyli úplně všechno, dáváme si pozor kde co položíme a snažíme se předměty menší než malé ukládat z dosahu kočkenů. To jim ovšem nevyhovuje. Když uklidíme všechno, co se dá v zubech odnést, není pak co prát v misce. A to není žádná zábava.
Kočkeni přišli na to, že si mohou udělat zálohu.
Zjistil jsem to tak, že zmizely dva Kaččiny gumové náramky a jeden balíček kapesníků. Tedy ony předměty tak nějak postupně vymizely z prostoru, který jeden běžně kontroluje, ale nikde se neobjevily. Zvlášť ne v misce s vodou. Člověk to pak vypustí z hlavy.
A najednou se v misce objevil první náramek.
"Ha! Kačko, ukliď si to. Cyrda už ti zase pere ten červenej náramek od Matěje."
Bylo mi divný, že jenom jeden. Vždyť oba náramky onehdá ležely na botníku spolu.
Další den přišel Matěj s tím, že kočkeni zase vyprali balíček kapesníků. Ale nikdo si nevzpomínal, kde byl naposled uložen.
Včera jsem Cyrdu načapal se zeleným náramkem.
A teď to bylo jasný: vona ho měla v záloze. Voni si kočkeni schovávaj někde záložní zdroje, aby měli na ty svý lumpárny zásobu předmětů na dobu, kdy jim všechno sebereme. Mrchy jedny mazaný. Jenom nevím, kde maj tu schovku.
Zatím jsem po ní nijak zvlášť nepátral, ale já na ní jednou kápnu. Počkám si na ně pěkně v záloze!

chce to větší paměť

Znáte tu o té slepičce a kohoutkovi, že jo? Mám podobnou. O windows a upgradu paměti.
Máme doma takovej starej notebook, může mu bejt přes deset let, v době svého mládí to byl švihák, teď už dosloužil, je v regálu a občas ho oprášíme k nějaké práci, která nejde jinak, než na windows. A minulý týden zkolaboval. Zřejmě jsem mu naložil víc, než unes. Konzultoval jsem to s odborníkem, jenž mi poradil, že by to mohlo bejt pamětí. Tu jsem obstaral a myslel si, že mám vyhráno. Chyba lávky!
Aby bylo jasno, nevybral jsem paměť náhodně. Konzultoval jsem její výběr se specifikací počítače, podrobně jsem prohlédl tu která je nainstalována, probral jsem to s pánem na technické pomoci po telefonu, našel jsem stejný typ co do označení a taktování a CL parametru a teprve pak jsem jí koupil.
No a nic. Všechno sedí, ale počítač tu paměť nebere. Všemi různými resuscitačními procesy se mi podařilo toho staříka nakonec rozdýchat, vyčistit, odplevilit, defragmentovat a spustit se starou pamětí. Rozchodil to, nechal si zkontrolovat systém, odstranit nepotřebné, prohlédnout paměť - ale to všechno s tím starým paměťovým modulem. Ten nový prostě nebere.
Kolega poradil nahrát nový bios. Jenomže to taky nejde, protože to buď chce disketovou jednotku (cha cha, ví vůbec ještěš někdo, co to bejvalo?) anebo to chce připojit adaptér a baterku, přesto, že už obojí připojené je, ale on to nevidí.
Suma sumárum nákup paměti sice pomohl, ale k rekonstrukci softwarového vybavení, nikoliv ke zvětšení paměti samotné. Ta leží vedle na stole. Takže je to furt dokola: bez paměti to nebude běhat pořádně, potřebuje to upgrade, ten se nedá udělat bez připojení k adaptéru, adaptér je připojen, připojení to nevidí, …. doprdeleiswindowsama!

koncovka

Stáli tam u regálů dva. Oba zjevně do krámu patřili, což byl důvod, proč jsem si je vybral a požádal o radu.
"Prosím vás, potřeboval bych tyhlety koncovky k tomuhle zdroji, kde bych je tu našel?"
Jeden z mládenců se na mě ochotně podíval a ochotně odpověděl: "To tu nemáme."
"Ale máte, našel jsem si to na internetu."
"To muselo bejt v é-šopu."
"Ano bylo."
"Tak to musíte do é-šopu."
"Ale tam píšete, že právě v téhle prodejně jako jediné to máte a v dostatečném množství k osobnímu odběru."
"Tak si to musíte vobjednat …"
"To mi chcete říct, že se teď mám votočit, dojít si domů, tam si to vobjednat a pak si to teprve mám přijít sem k vám vyzvednout…?!"
"No tak já se teda podívám do …", pravil a šel k počítači, co k němu měl jeden a půl kroku.
Mezitím druhý mládenec zmizel. Zatím, co ten první hledal na stole klávesnici, ten druhý už mi podával příslušnou krabičku s příslušnými koncovkami, které jsem si přál.
"Jé, to jste hodnej," povídám, "já bych si to teď potřeboval ještě vyzkoušet, jestli mi to pasuje k tomu počítači. Já ho mám s sebou."
První mládenec se odtrh' od hledání klávesnice a hned přispěl svou troškou do mlýna: "Nejdřív si to kupte a pak si to můžete vyzkoušet!"
"Ale to já nechci. Právě proto jsem tu osobně, abych si to nejdřív moh' vyzkoušet a teprve potom koupit …"
"Tak to prostě budete muset …."
Co budu muset, už jsem se nedozvěděl, protože ten druhý už mi podával rozbalenou koncovku k mému počítači. Seděla přesně.
"Děkuju, to je přesně ona. Hned si to vezmu. Díky za pomoc."
Druhý mladík se usmál a podal mi znovu zabalenou krabičku. Ten první zmizel kamsi mezi regály. Patrně hledat další oběť nakupování.
A já doteď přemýšlím, jestli tu otřepanou hru na zlýho a hodnýho měli předem nachystanou nebo prostě jen byli takoví.

terakotová armáda

Ono když je pod mrakem a mrholí a není ani zima ani teplo, dalo by se říct, že je hnusně. Ale to by řekli škarohlídi. Když se to vezme z té druhé strany, je to fajn, že nemusím odklízet sníh a při chůzi po chodníku se nenatáhnu hned na prvním kroku. A když už máme takové počasí, proč bychom se nezašli podívat na výstavu.
Inu šli jsme. Dostali jsme chytrou krabičku, sluchátka, vysvětlení, jak se s tím zachází a už na nás hleděl první čínský císař. Pěkně z vysoka, aby bylo jasno, kdo je tady pánem. Tedy kdo byl pánem v Číně před nějakými dvěma tisíci lety a ještě kousek.
Terakotová armáda.
Císař si jí nechal stavět nějakých šestatřicet let. Stálo mu to za to. Bodejď by ne. Když jsem poslouchal, jak pěkně se intrikovalo a následně za zásluhy čtvrtilo na čínském dvoře, vůbec se nedivím, že si chtěl panovník podržet armádu i na onom světě. Teď, po více než dvou tisíciletích si tu jeho armádu můžeme prohlédnout i my, obyčejní smrtelníci. Ba dokonce si vojáčky, tedy jejich kopie, pochopitelně, můžeme koupit domů na zahradu místo trpaslíka. Že prý nestojí víc, jak padesát tisíc za kus i s dopravou z Číny.
Lákavé nabídce na pořízení terakotového trpaslíka v brnění jsme odolali a výstavu jsme si užili i tak. Možná nejvíc mě zaujal fakt, že ty fantastické obranné mechanismy z Indiana Jonesů a Mumií a kdejakých dobrodružných filmů tu byly skutečně použity na ochranu prostor, ve kterých ta hliněná armáda byla po tisíciletí umístěna. Holt už tenkrát se asi moc nevěřilo na nedotknutelnost mocipánů. Pro jistotu tu armádu ještě pojistili nějakým tím samostřílem a kbelíkem s kyselinou, či jiným důmyslným aparátkem, kdyby náhodou někoho napadlo vykrádat hrobku.
My jsme žádné nástrahy překonávat nemuseli a pěkně v teple jsme si to všechno mohli prohlédnout. Podívaná stojí za to, mohu jen doporučit.
A pokud se vám nikam v tom počasí nechce,
tuhlec v galerii je pár obrázků jako vzorek.

jako obvykle

Probíhá-li obvyklý denní život příliš obvykle, je třeba zpozornět a podívat se, jestli pod tou obvyklou činností není skryta činnost jiná, neobvyklá. Ono se pak většinou ukáže, že je. Ano, i včera byla.
Tedy od začátku.
Kočkeni jsou kočkeni mývalí, to je všeobecně známo. Jejich záliba v mytí čehokoliv je známa též. A protože už je máme prokouknutý, schováváme před nima peníze, dokumenty, kapesníky, rukavice a vůbec všechny omyvatelné i neomyvatelné přenosné předměty. Zdá se, že tohle naopak prokoukli zase kočkeni. Tedy to, že mytí předmětů v misce s vodou je činnost zapovězená.
Včera Cyrda zcela neobvyklým způsobem ležela velmi obvykle u misky a pila.
Tedy dělala, že pije.
Ublemcla vždycky krapet vody a pak koukala někam nahoru do dálky. Jedním okem ovšem pozorovala mě, jestli jí pozoruju. Bylo to tak obvyklé, že jí neobvyklost počínání z očí přímo čišela. Obvykle totiž Cyrda při pití neleží takhle rozplácnutá na zemi. Zaměřil jsem se na ní a zkoumám, čím mě to zase chce převézt. A hleďme. Pod tou velkou tlapou jí kouká cosi růžového.
Když jsem se k ní blížil, ani se nehnula. Jen tu tlapu ještě nenápadněji přitiskla k zemi.
"Ukaž, co to máš, Cyrdo!"
Pohled kamsi do nekonečna za mou hlavu. Zřejmě se tam odehrávalo nějaké kočkení drama.
"Heleď, nehraj to na mě. Co to máš?"
Ublemcla si zase kapku vody z misky: "Piju přece, to nevidíš, pane?"
"Jo, vidim, že zas něco přede mnou touškuješ."
Nevinný pohled velkýma kočkeníma očima: "Já? Z toho mě přece nemůžeš podezírat. Dyť tady jenom piju." Blemc …
"Hele, nedělej ciráty a ukaž, co máš!"
No nešlo to snadno. Nasadila metodu pasivního odporu a ještě víc se rozpácla na podlaze. To jí ale nepomohlo, protože já už věděl, že zase něco skovává.
"Dej to sem a žádný řeči nechci slyšet!"
Vytáh' jsem jí z pod packy takovou mašličku háčkovanou, co jí čórla u Kačky v pokojíčku.
"Tak vidíš, už mě zase chceš voblafnout. Žádný mytí mašliček!"
"Mytí? Mašliček? Já? Jak jsi na tohle přišel, pane? Jakejch mašliček? Jo, ty myslíš tu, co máš teď v ruce? Ale tu já v životě neviděla a vůbec netuším, kde se tady mohla vzít. A že je mokrá? To je ale nepříjemné. Kde se asi mohla takle umáčet? No já jsem jí v misce neviděla. Já si tady klidně piju jako obvykle …"

dnes naposled

Dnes naposled - toť oblíbená anonce všech komediantů, kteří se chtějí vrátit, ale protentokrát už balej fidlátka.
Tedy i já pravím: Dnes naposled! Týká se to 3D tisku. Včera jsme to s Ondřejem zhodnotili jako hotovou a funkční věc, tiskárna tiskne, třetí rozměr objeven, teď už je to rutina. A abyste z toho taky něco měli,
tuhle je obrázek toho, co se mi podařilo vytisknout. Ano, máte pravdu, není to k užitku, ale udělá to radost.
Tož vzhůru do 3D!
Ale dnes naposled!

žlutej válec

Pochopitelně jsem toho nemoh' nechat. Rozdělaná práce způsobuje neklid a už kvůli tomu vnitřnímu klidu jsem 3D tisk musel dotáhnout do konce.
Začal jsem nákupem jakési tiskové podložky, která je podle 3D kouzelníků vůbec to nejlepší pro použití k tiskárnám. Ona k té stavebnici samozřejmě také taková podložka je, ale v návodu je opět strašlivé varování popisující mnoho způsobů, jak jí zničit už při nalepování. Raději jsem si tedy řekl, že bude lepší použít zatím jinou, náhradní, než se to naučím. To jsem ovšem netušil, že ta náhradní se kupuje s platbou dopředu a kontakt na stránkách prodejců není. Takhle nevypadá důvěryhodný obchod. Trochu jsem zapátral a obratem našel jiné stránky s jinou nabídkou stejné firmy. Tam už telefon měli.
Na druhé straně se ozval hluboký líný hlas. A hlásal, že teda holt to koupit možný je, ale že teda von ty pravidla na e-shopu nenastavoval, ale že na poštu se zbožím chodí pravidelně, naposledy prý tam byli včera. Během řeči se hluboký hlas projasňoval a jak hovor pokračoval, majitel rozespalého basu zřejmě procital a s ním i jeho mysl. Mohlo být tak půl jedenácté. Když se konečně na druhé straně mládenec probudil, zněla jeho řeč mladistvě, avšak neústupně: pravidla jsou taková a nastavoval je parťák a tohle není jeho starost, jelikož tak se dohodli. Nuže: "já mu tedy zavolám na to druhý telefonní číslo," pravím.
"Proboha ne! teď mu nevolejte. Von právě spí!"
"V půl jedenáctý?"
"No, von pracuje přes noc."
Pochopil jsem, že s mládenci nic nenadělám a přistoupil jsem na pár stokorun předem na účet a čekání, až transakce proběhne a podložka přijde poštou.
A to byl ten včerejší zlomovej okamžik. Musel jsem to vyřešit jinak.
Na zrcadlo, které slouží jako základna pro tisk, se totiž žádná hmota jen tak nepřichytí. Je víc možností, jak to udělat. Jedna je výše popsána - jakási dokonalá podložka. Druhá je fólie ze stavebnice, kterou jsem se bál zničit. Pak prý je ještě jakýsi abs džus, tedy v acetonu rozpuštěný tiskový plast. To jsem zkusil, ale je to takovej smrad a patlačka, že jsem to hned zavrhl. Nakonec mi nezbylo, než zkusit zničit tu dodanou fólii. A to se povedlo.
Vyprávění, jak jsem jí nalepoval, by zabralo celou stránku, nuže tedy vězte jen to, že jsem jí asi napopátý nějak na zrcadlo naplácnul s vráskami a bublinkami. Ať tak či tak nakonec je tam.
A teď to zaříkávadlo k tisku, které se mi včera nepodařilo najít.
Pátral jsem se v diskuzích, a především v návodech k ovladačům a objevil jsem ho. Teď už vím, že ve světě 3D tiskáren se totiž nedá jen tak říct: tiskni! Ono se musí nejdřív říct: řež! No a teprve když to prográmek nařeže na tiskové vrstvy, může se přistoupit k tisku.
A vono vám to funguje!
I na blbě nalepený foĺii se vyvíječem vytlačený plast zachytil a už to tisklo. Napoprvé trochu řídce, po odeznění úžasu z 3D zázraku a drobném seřízení už hustěji a tudíž správněji. Celá rodina se přišla podívat.
Vono to tiskne!
Nu a první tisk byl samozřejmě pro Ondřeje. Hned jsem mu poslal informaci o úspěchu.
Když jsme pak spolu telefonovali, dostal otázku: " Máš jen jednu možnost, abys uhádl, co jsem ti vytisk'."
"Žlutej válec!" *)
"Jasně, co jinýho!"
Nu a je hotovo. Žlutej válec je vytisknut a brána do 3D světa otevřena.

*) … pozn. red.
žluté válce nás v historkách pronásledují od té doby, co přišel na svět Virgil Adrian, pán pěti světadílů.

aby mě to nesložilo

Myslím, že tu kromě tohohle zápisu bude v budoucnosti ještě nejméně jeden. Ano, opět o 3D tiskárně, pochopitelně. On mi s tím Ondřej pěkně zavařil. Jistě dobře tušil, že když mi jí podstrčí, už toho stavění a oživování nenechám, dokud se nedostanu k tisku samotnému, poněvadž jsem zvědavej. A měl pravdu.
Včera jsem se z velé části zbavil ostychu před elektronikou, vytáhl silné lupy, obrnil se trpělivostí, jak se píše v návodu k oživení, a pustil jsem se do těch motorků, které se ladí potenciometrem, co není vidět a dotykem integrovaného obvodu, aby člověk poznal, jestli topí nebo netopí.
První a současně i zlomový okamžik nastal, když se mi podařilo najít tu správnou lupu. Mám jich v šuplíku několik, ale jen jedna zvětšovala správně. Ani ne moc, ani ne málo. Tedy akorát. A vida, konečně jsem ty neviditelné poťáky viděl. A hned bylo jasno. Jezdec byl vidět, bylo možné ho nastavit pro začátek podle návodu a následně dolaďovat jeho polohu dle téhož. Chtělo to ovšem titěrný šroubováček a obrovskou trpělivost. Ale zdařilo se. Další nastavování, teď, když už jsem na to viděl, bylo zábavou.
Ještě před půlnocí jsem dosáhl prvního viditelného výsledku: vyvíječ vytvořil dobře metrovej kus tenké žluté plastové nitě, což byl test správné funkce vyvíječe a podavače tiskového materiálu. Nahrubo jsem seřídil i stolek tiskárny, což byl předposlední obávaný krok, neboť návod hrozí rozdrcením zrcadla stolku při nesprávném nastavování koncového spínače a roviny stolku. Nic jsem nerozdrtil a to mě poňouklo k vyzkoušení prvního tisku.
A tady jsem dopad', jak sedláci u Chlumce. Nic jsem nevytisk'. Zřejmě nestačí natáhnout do programu soubor pro tisk a zmáčknout tlačítko tisk. Zřejmě se musí říct nebo napsat ještě nějaké zaklínadlo, které je novicům 3D tisku zatajováno do doby, než složí zkoušky bakalářské. Nuže složill jsem tedy instrumenty a šel spát, aby mě to nesložilo.
… a pokračování bude příště

nekouřilo se z toho

Protože nejsem elektrikář, ale strojař, mám, na rozdíl od šroubků a koleček, respekt před tištěnými spoji a kondenzátory. Ne snad, že bych se jich bál, ale tak nějak tuším, že co se koleček týká, dokážu si je opravit, ale jak jednou vodpálíte integrovanej obvod, žádnej šroubovák ani pilník už vám nepomůže. Z toho vyplývá, že silnouproudá zařízení, jako je třeba domácí osvětlení, běžně opravuju, ovšem do zařízení slaboproudých se raději nepouštím.
Jenomže již zmíněná 3D tiskárna vyžaduje jednak zručnost jemného mechnika a druhak i odvahu eletrotechnika amatéra.
Tiskárnu jsem po Matějovi, Kačce i Jurášovi, kteří si svůj díl užili, dostavěl a elektronickými součástkami osadil. Jenomže osazení není oživení. Před tím oživováním mám jakýsi ostych. Přiznám, že jsem svého času montoval a oživoval počítače, ale to už je dávno a hlavně: nebylo tam potřeba nic nastavovat. Tady v té tiskárně je potřeba nastavit pohyb ve třech osách (pochopitelně, když je to 3D tiskárna) a k tomu proud krokových motorků, koncové spínače a rovinnost tiskové plochy. Ono se to takhle zdá jako banalita. Ale když máte proud motorku nastavovat potenciometrem o průměru 1,5 mimlimetru a jediným vodítkem je vám teplota přiřazeného ovladače (tedy integrovaného obvodu), kterou zkoušíte dotykem a způsobem pálí - nepálí, není to zrovna exaktní postup oživení.
Chodil jsem kolem toho tedy jako kolem horký kaše, tedy jako kolem horkejch integráčů.
První potíž byla vůbec propojit tiskárnu s počítačem. To se po delším intelektuálním vypětí podařilo především několikerým čtením návodu a správným rozlišením a zařazením slov "auto" a "serial port". Po odzkoušení nejzákladnějších funkcí termistorů a koncových spínačů měla přijít ta kritická chvíle: zapojit tiskárnu do sítě. Tedy připojit ten silnej proud. A to jsem se tak nějak pořád ostýchal.
Nu a podle hesla: nevědomost hříchu nečiní, mi pomohl Matýsek. Kamsi jsem pro cosi odešel a požádal ho, aby mi zatím zapojil iPad do sítě, že mi dochází baterka a že v něm mám ten návod ke stavbě.
"Tak jsem to zapnul, tatínku, je to tak správně?"
Zježily se mi vlasy hrůzou na hlavě. Bylo to správně, ale taky to bylo ve stejné zásuvce, jako tiskárna, čímž už i ta byla pod proudem.
"Ježkovy voči! Tys' to zapnul."
"Ano, tatínku, zapnul, jak jsi mi říkal."
"A nekouřilo se z toho?"
"Z iPadu? Ne, proč?"
"Z tiskárny. Protože jsi jí zapnul taky."
"Aha, to jsem si nevšim …"
No nic. Tiskárna na to byla na rozdíl ode mě připravena a tudíž Matěj za mě překročil onen práh ostychu před elektřinou a mohli jsme začít nastavovat.
Zatím jsme u těch mrňavejch potenciometrů a topících driverů. Ale motorky už fungujou a pojezd v ose X jezdí!
…. a pokračování příště

dobrý příklad

Občas některé instutuce otevřeou pro zájemce dveře a nabízejí jim prohlídku nikoliv virtuální. A protože jednoho zájemce doma máme, šli jsme se včera s Matějem podívat do té školy, kam by se chtěl Matěj přihlásit. Dostalo se nám informací i vlídného přijetí od toho velkého světa. Velikost se pozná například podle toho, že ta malá školní tělocvična (mají tam dvě), je dobře čtyřikrát větší, než ta současná naše. Nu a tak nás provázeli studenti i profesoři a vapadalo to úplně stejně, jako když se v naší škole pořádá stejný den otevřených dveří.
Matěj si zkusil úkoly z fyziky a kupodivu to celkem sám všechno rychle věděl, což udivilo prezentující studenty. V dějepise mu slávu z vítězství pokazila jedna chyba, která způsobila, že Krokovy dcery přiznal Lechovi, což však z hostorického hlediska naše pověsti nijak zvlášť nepoškozuje.
Jen ta španělština - to pro nás byla španělská vesnice a když na nás jedna studentka na požádání promluvila španělsky, Matějovi se to nelíbilo. Že prý huhňala a vůbec mluvila divně, čímž jazyk španělský rázem upadl v nemilost. Bylo těžké to Matějovi vymluvit. Nezbylo, než potom večer doma najít nějaký dobrý příklad. A ejhle, našel jsem ho.
Znáte tu titulkovou písničku ve které Antonio Banderas zpívá jako Desperado. El Mariachi se, myslím, ta písnička jmenuje. Zabralo to. Jednak ta kytara, no a pak i ta akce. Matěj uznal, že na té španělštině asi něco bude. Když jsme pak s moušikovnouHaničkou vytáhli ještě Picassa, Buňuela, Dalího, De Luciu a Kolumba, přehoupl se jazýček vah k pozitivním hodnotám. No, uvidíme. Zkoušky se blíží a pozitivní motivace není nikdy dost.

mobilní archeologie

Jak je něco starý, je to potřeba vyhodit. Když je to ale moc starý, je to starožitnost nebo dokonce vzácnost. Jak ale rozlišit starej křáp od cenné starožitnosti? No, jde to těžko.
A tak abych to nemusel nějak složitě určovat, mám takový malý mobilní muzeum. To by člověk nevěřil, kolik telefonů se mu vystřídalo po kapsách. Je pravda, že teď už mám přes čtyři roky pořád jeden a zdá se, že u něj zůstanu, pokud se nerozpadne věkem, ale to je ještě daleko.
Včera jsem musel vyhrabat to muzeum.
Ona totiž Kačka dostala od Matěje starou nokii a já měl za úkol koupit do ní předplacenou kartu. A pokus se nezdařil. Ona totiž, což už jsme všichni dávno zapomněli, byla ta nokia blokovaná na jednoho operátora. To už se dávno nenosí, tekže jsem to pochopitelně při koupi karty nevzal do úvahy. Nefukční sim karta, hlásila nokia. A bylo po legraci. Zalovil jsem tedy ve svém muzeu a zkusil erika - a kupodivu to fungovalo. Ten blokovanej nebyl. Ale jak ho zprovoznit? Jak vymazat obrovskej seznam kontaktů a protřídit fotky, nahrávky, uložené údaje? Zkusil jsem stařičkej software. Ten už taky nefungoval, protože mám na počítači novej systém a s tím už to neběhá … leda koupit upgrade za spoustu peněz.
A tak jsem se jako správný mobilní archeolog pustil po časové ose zpátky, vykopal jsem velmi starý software, ten jsem nainstaloval do virového prostředí, který pro tyhle účely mám na macu připravený (windows se to jmenuje) a začal jsem s prohrabáváním starého telefonu od výrobce, který už neexistuje v prostředí, které už není podporováno.
Povedlo se. Kačenka bude mít svůj první telefon (mimochodem děsně vychytanej walkman i s rádiem a spoustou pohádek uložených na kartě). A já jsem si užil mobilní archeologie.
Jen furt nevím, jestli jsou to starý křápy nebu už vzácný starožitnosti. Ať tak nebo tak, pořád ještě fungujou.

dovětek: samozřejmě, že stačilo starý telefon pro Kačku odblokovat. Tyhlety nokie jdou odblokovat během minuty po internetu. Ale kdo to má vědět, když se tím nezabývá. No, teď už to vím, telefon jsem odblokoval, vše je na svém místě a funguje a to všechno kolem, to byla jen taková malá archeologická rozcvička.

cílová skupina

Na Tři krále o krok dále a taky na koledu. Pochopitelně jsem s dětmi byl zase, abych pořídil nějaké ty obrázky.
Tentokrát jsem šel s nejmenšími, tedy s Kačkou a její partou. Samozřejmě, že holky nejsou tři králové, ale andělé, což už má Kačka nazkoušený z Pastýřské hry. Tentokrát si vzala i flétničku a když bylo vidět na noty, i zahrála. Vedla je paní učitelka Lenka, aby se děti neztratily a aby šly tam, kde je očekávali, což, jak se záhy ukázalo, se vyplatilo.
Ty dvě hodinky v chladném povětří jim vynesly docela pěknou koledu. A to je ten důvod, proč o tom píšu.
Ze školy šly tři party. Kačka byla v té nejmladší, Matěj v té nejstarší. Všichni koledníci si něco přinesli, ovšem výsledek byl velice odlišný. Ti, kteří se vydali po dobře známých trasách, měli daleko větší úspěch.
Matějova skupina se rozhodla, že půjde po svém a ukázalo se, že sice přišli poslední a měli to nejdelší, protože zamířili až do Černíků, jenomže nezvolili zřejmě vhodné adresy a koledu dohromady nepřinesli žádnou. Matěj to vysvětloval tím, že je daleko důležitější přinést lidem radost a popřát jim štěstí do nového roku. To je sice bohulibý úmysl, ale pokud by cílem byla sbírka na cokoliv dobročinného, ti nejstarší a tedy zdánlivě nejzkušenější, by dopadli mizerně.
I na takovém příkladě, jako je koleda, je dobře vidět, že dobrý úmysl ještě nenese dobrý výsledek. Ještě to chce najít tu správnou cílovou skupinu.
Tož: My třiiíí kráááloóóvéééé jdéééméé k vááám ….

koloseum

Já tyhlety zařízení moc nemusím, takže když jsme se rozhodli jít s kamarády do TepFaktoru, nijak nadšenej jsem nebyl. Už proto, že jsme tam tak před dvěma lety s moučipernouHaničkou byli a já byl děsně votrávanej, jelikož se nám nepodařilo zdolat ani jednu atrakci. Ani tentokrát jsem nadšení paní uvaděčky nikterak nesdílel a spíš jsem už od začátku počítal minuty do konce.
Jenomže dětem se to děsně líbilo. A místnost od místnosti se to začalo líbit i mně.
Kdo přesně neví o co jde, může to zjistit na stránkách TepFaktoru. V podstatě jde o takovou sportovně-dovednostní soutěž, kde nechybí ani potřeba trochu přemýšlet. Alespoň základní fyzická zdatnost je nezbytná a orintece v neznámých prostorech a úkolech jakbysmet. A pak chodíte od místnosti k místnosti a snažíte se v časovém limitu splnit úkol, kterému je místnost věnována.
Ono se nám kupodivu začalo v těch místnostech dařit. Zřejmě proto, že jsme byli čtyři a spoustu úkolů nám pomohli dokončit Kačka s Matějem. Začalo nás to bavit. Děti byly jako u vytržení a mě si získal úspěch v prémiovém úkolu v knihovně, kde jsem objevil tajnou chodbu - zrovna u mých oblíbených verneovek.
Celou dobu jsme měli na paměti, k čemu nás paní uvaděčka na záčátku nabádala: "Nenechte si ujít koloseum na konci hry." A měla pravdu.
Vyčlenili jsme si na to závěrečných dvacet minut a měli to štěstí, že tam zrovna nikdo nebyl. To vám byl nářez! Vyblbli jsme se na tom speciálním stroji do úplného omlácení a Matěj pak ještě pomáhal kamarádům, protože přeskakovat z točny na točnu a nenechat se při tom srazit jednou z obrovských koulí, to byl zřejmě už dlouho jeho sen. Kdyby se dala měřit vyzařovaná radost, zlomil by všechny rekordy.
Skončilo to báječně. Většinu úkolů jsme splnili, použili jsme jednoho žolíka a za odměnu jsme si dali koloseum mnohokrát dokola.
Takže kdo je takovej morous jako já, lze mu tuhletu zábavu rozhodně doporučit - a koloseum rozhodně nevynechejte!
Tuhlec je doklad, že jsme tam doopravdy byli a užili si to.

za pět minut dvanáct

Stává se, že to člověk stihne za pět minut dvanáct. Na konci roku bývá za pět minut dvanáct velmi často. I několikrát denně. U nás se tomu shonu snažíme vyhnout tím, že ho prostě ignorujeme.
Jenomže jsou situace, kdy se tomu člověk nevyhne. Kupříkladu když chcete jít bruslit na rybník, čekáte, až bude led dost pevnej a současně víte, že předpověď počasí je stran ledu prachbídná. To pak prostě musíte vzít počasí na vědomí a zajít do kůlny vyndat brusle. Byť by bylo Silvestra.
A ono se to nakonec docela hodilo, takže jsem ty brusle vyndal docela rád a chystal se k rybníku. A hned se ukázalo, že za pět minut dvanáct nebývá včas. Člověk by čekal, že brusle nenajde nebo že je někomu půjčil a zapomněl na to. Případně, že budou rezavý nebo že nebudou nabroušený či že se přes léto scvrkly a jsou mu malý. Nic z toho se nepřihodilo. Přihodilo se něco daleko horšího. Brusle jsme našel, byly nabroušený a v pořádku. Byly tak v pořádku, že se v nich zalíbilo myším a udělaly si v jedné botě hnízdo.
Fuj! Smrdělo to příšerně. Jenomže nebyl čas botičku prát. Tak jsem ten myší élent vymetl, vyklepal, vydezinfikoval jak se narychlo dalo a jeli jsme bruslit. Asi hodinu jsme s Matějem kroužili
ve Zvoli na rybníku a pak byl čas zajet pro Kačku, která byla na návštěvě a taky jsem jí chtěl vzít na rybník.
Nuže, Matěji, počkej tu chvíli, hned jsem s Kačkou zpátky. To jsem se ale zatraceně splet! Jen jsem sundal myší botu, páchlo to tak strašně, že málem popraskal led na rybníce. Nešlo to jinak, než naboso vsednout do auta a s otevřenými okny dojet domů. Se zavřenými to nešlo. Hrozila příšerná exploze myších výparů. Bos jsem v zimě ještě neřídil, ale kupodivu i to šlo. I ta noha šla umýt a nakonec jsem stihl zajet i pro Kačku, která mezitím sáňkovala vedle ve vsi.
Když jsme dojeli zpátky na rybník, Matěj si ani nevšiml, že jsem byl pryč takovou dobu. Inu měl tam kamarády, tak nebyl čas myslet na čas.
Takže jsme to nakonec stihli i za pět minut dvanáct, protože na Nový rok už byla obleva a na rybníku se bruslit nedalo.
Mezi náma: ono se nedalo bruslit ani v tý mý páchnousí botě. Dodnes jí louhuju v pracím prášku, abych z ní tu myšinu dostal.