WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

ten nežerou

Ono se tedy všeobecně ví, že největší prase je pes, tedy že psiska sežerou, na co přijdou a čím je to odpornější, tím je to vábivější. Ostatně co chvíli loví nějaký pejskař něco z tlamy svého čtyřnožce. O kočkenech se to moc neříká, ale je to jeden za vosumnáct, druhej bez dvou za dvacet.
To máte třeba na stolku takovej kousek červený vlny. Zbylo to z nějaký čepice a teď je to na hraní právě pro kočkeny. A najednou to na stolku není. A Cyrdě kouká něco červeného z tlamy.
"Pocem, ty čuně!"
Černý čuně dělá, jako, že tu není a pokud tu je, nemůže se najít. Když se shodnete na tom, že jste se našli, zatáhnete za to, co z ní čouhá. Táhnete, táhnete a vytáhnete půl metru uslintaný červený vlny. Víc do sebe nasoukat nestihla.
"Ale to byla moje vlna na hraní, pane!" kouká na vás vyčítavě.
"Hraní není žrádlo!" odvětíte a Cyria si jde uraženě po svých.
Jindy slyšíte cvakání. Jdete za zvukem. Dojdete ke klívii a tam je Maxmilián. Hraje si na konduktéra. Přesněji řečeno procvakává zubama listy. Klivie už je perforovaná a vy Maxe odháníte se slovy, že tahle kytka není žrádlo, že je jedovatá a že k žrádlu byla ta tráva v tý misce, cos jí, Maxi, ty potvoro mlsná, nežral!
Načež zmizí dětem z pokojíčku nafukovací balonek. Objeví se až Cyrdě v žaludku. Tedy v tom, co z žaludku vyjde.
Vážně nechápu, co je na těch předmětech láká a taky mi není jasný, jak to rozlišujou a který věci jsou vhodný na mytí a který k žrádlu. Nějak rozdělený to mít musej.
Třeba takovej balíček s kapesníkama nežerou. Ten jdou rovnou vyprat.

správné jaro

Ono by se mohlo zdát, že je zima a že se pěkné počasí někam zatoulalo, ale není tomu tak. Právě tohle jaro je úplně normální a roky, kdy jsme mohli říkat, že jsme se koupali už v květnu, byly příliš teplé. Přírodě tohle vyhovuje víc a zahrádka nám kvete nepoměrně déle, než tomu bývá v letech s teplým jarem.
A protože mi to nedalo a brblání na zimu je slyšet všude kolem, podíval jsem se na pranostiky pro tyhle dny. A je to jasný. Už babička říkala, že studený Máj, v stodole ráj. Nu a další pranostiky to jen potvrzují: Máj chladný a deštivý pro stodoly je příznivý. Nebo: O svatém Duše choď ještě v kožiše. Tak tady to máte, žádný strachy, právě tohle jaro je to, na které jsme u nás nejčastěji zvyklí. Jenom si to holt už nepamatujeme.

woleschko před 10ti lety

Občas se podívám, jak si vede woleschko na síti. Tu a tam najdu nějaký odkaz na jiném webu či obrázek z mého deníku použitý. Člověku to udělá radost. A včera jsem narazil na vyslovenou starožitnost. Tedy stále ještě existující fragment původního deníku, který jsem si začal psát opravdu velmi, ale velmi nepravidelně v roce 2005. Tedy před deseti lety. Souviselo to pochopitelně se stěhováním do Oleška. Zápisy jsou v prvním roce velmi řídké, ale už v roce druhém zhoustly na několik příspěvků do měsíce. Vše to bylo na webu zdarma a tam to taky zůstalo. Poslední zápis zdarma byl 19.4. 2006. Pak už jsem si založil vlastní doménu. Woleschko se osamostatnilo a tak je tomu dodnes.
Pro ty, které zajímá minulost woleschka a jeho prapůvodní vzhled je tady
odkaz, pod kterým staré stránky najdete. Samozřejmě, že jsou i součástí tohohle deníku a můžete je najít v hisotrii. Ale ne v původní velice strohé úpravě, ta je už jen na zmiňovaném webu zdarma.
Nu a tak se woleschko stalo letošním prvním zápisem do rubriky "pro pamětníky". Holt to utíká.

obsazeno

No nestih' jsem to, no. Než jsem přines' foťák, už byl pryč. Je to běžná situace, člověk nemá aparát přirostlej k ruce ani ho furt nemá pověšenej na krku. A ptáci neposeděj a neposeděj. A jsou vybíraví.
Totiž ty naši drozdi a kosi (drozdi se stěhujou, kos je pan domácí) se přetahujou o nejlepší místo ku zpěvu vhodné. Takže je můžete slyšet ze všech možných stran a když se rozhlédnete, vždycky jsou někde na špičce něčeho. Na štítu domu u sousedů, na nejvyšší větvi cedru, na štítu rozestavěného domu, na střeše kůlny, na hromosvodu u nás … prostě dycky nejvejš a hlavně, aby byli vidět.
No a včera zrovna přijdu k oknu v patře a kousíček ode mě na střeše kůlny sedí drozd a huláká do kraje. Tebe si vyfotím, počkej tu chvilku, povídám. Jo, zlatý voči. Než jsem se vrátil, už byl o kus vedle na štítě u sousedů. Ale to už nebylo tak šikovný a portrét jsem mu neudělal.
Vrtá mi hlavou, čím to je, že je tak nerozhodnej. Když je předjaří a jeho kolega kos začne ladit, posadí se vždycky jen na jedno místo a spustí, dokud ho to baví. Teď, když už mají největší frmol za sebou, neposeděj ani jeden a furt přeskakujou z místa na místo a ne a ne si vybrat to pravý. Leda snad, že by vytvářeli vědomě dojem pro kolemletící, že jich je víc a že tady už je obsazeno. Kdo ví, třeba to tak je.

hádanka květnová

Včera se mi zrovna přihodil takovej obrázek, čímž vznikla hádanka. Nuže, uhádnete, co je na obrázku?
Může to být:
a) rekvizita z nového televizního velkofilmu Jan Hus
b) nový typ vatové tyčinky k čistění dutin
c) květ Bahničky mokřadní

slušení

Vždyť je to přeci jasný, už jsme se před týdnem dohodli.
Jenomže až tak jasný to zase nebylo. Tedy dětem. Mně to jasný bylo. Oni totiž Kačka s Matějem dostali nové šaty, takové čisté, světlé, docela parádní, aby jim to v nich slušelo. Jenomže slušení je velice subjektivní dojem a když to nejsou džíny a nejsou modrý, je to potíž. Pochopitelně si nedělám iluze, že by dětičky chodily do školy v bílém. Tedy alespoň Matěj ne. A Kačka má koneckonců na krajky na nohavicích taky celkem vyhraněný názor. Jenomže když jde o fotografování a kterém děti mluví už jakou dobu, bylo by žádoucí, přesněji řečeno: rodičům by se líbilo, kdyby jejich potomci vypadali na fotce k světu. Vypadání k světu si ale každý vykládá jinak a tak si Kačenka začala oblékat ty šatečky s modrými motýlky a Matěj si vzal džíny a modrý triko jako dycky.
"Ale dyť už jsme se před týdnem dohodli, dyť je to jasný," povídám, "vemte si to nový oblečení, co jsme vám přivezli z výletu."
Nastalo odmlouvání a tisíc "ale". Ale byl jsem nevoblomnej. Se skřípěním zubů se děti nasoukaly do světlého oblečení a velice temně se kabonily, aby ty odstíny vyrovnaly do obvyklého průměru. Teprve když jsem jim vymyslel, že si můžou do tašky vzít svoje běžné oblečení, přestaly se mračit.
"Ale převlíct se smíte až po focení!", nakazoval jsem.
"No jó …"
"A Kačka poprosí paní učitelku, aby jí přičísla, aby na tý fotce nevypadala jako rorejs, jako na tý minulý!"
"No jó …"
"A ne abyste se zamatlali ještě ořed focením!"
"No jó … Tak už pudem, tatínku?"
Přestal jsem vydávat zbytečné příkazy a děti jsem svěřil škole a osudu.
Když jsem je pak odpoledne po sboru vyzvedával již převlečené do normálního, hlásila mi paní ředitelka:
"Kačku jsme česaly všechny a moc jim to slušelo …."
A Matěj se zatvářil způsobem, který nenechával nikoho na pochybách o tom, co si myslí o slušení.

domů do domu

Zalito máme, jelikož včera pršelo celý den. Byl to ale déšť jarní, mírný, což prosprívá právě zahrádce, jelikož má voda čas se vsáknout a nedělá povodeň. Půda pěkně rozměkne, žížaly je v ní dobře vidět a kosové mají hody. Jenomže jak jsem včera večer koukal na to naše ptactvo, nijak extra urvaný z toho deště nebyli. Naopak. Byli docela navztekaný, že jsem přijel domů a dělal tu s dětmi rámus a oni museli z pod střechy ven. Tedy nemuseli, ale věřte člověku, že ano. Furt courá na terasu, otvírá okna, chodí do kůlny a jak má jeden poznat, estli nejde pro něco ptactvu nebezpečného. Pro jistotu je třeba se vzdálit do bezpečného prostoru, jenomže tam prší, což je jen další přitěžující okolnost.
A tak seděli různě na plotu, na kamenech, celí namoklí a rozcuchaní a naštvaní, že jsme si dovolili přijet je vyrušovat do domu. No jo, ale jak jim vysvětlit, že k nim do domu je i k nám domů, že jsme tu doma všichni a že se tu holt musíme nějak srovnat, dyž už se nám tu usalašili.
Ptačí řečí neumím, ale ono to půjde i tak. Žížal je tu pro všechny dost.

na woleschko moc času nezbylo

To je tak, když se zapletete s historií. Člověk neví, kde začít, co je pravda, co je přimalované či přibarvené.
V detektivkách obvykle vypukne pátrání, inspektoři se rozeběhnou po stopách, komisař začne bafat z dýmky a hledá motiv, skládá příběh. Jenomže tady nejsme v detektivce ani nehledáme poklad. Prostě jde jen o historii, která už málokoho zajímá.
Ale přeci jen se najdou pamětníci, či zvědavci a nadšenci, kteří buď vědí nebo vědět chtějí. Nu a díky nim bývá tu a tam k dispozici něco z historie. Já patřím nejspíš mezi ty zvědavce, co je zajímá, jak to bývalo v časech minulých. Mám k dispozici nějaké obrázky a zápisky po dědečkovi, ale ne a ne se dostat k tomu něco s tím udělat. A teď jsem se ještě připletl k historii naší vesnice. Což je ode mě jistě troufalost, protože jsem tu vlastně novej a nějakých destet let není na časové ose ani vidět.
Nu, holt už jsem se ale jednou připlet', tak teď nezbývá, než se pokusit o sestavení toho příběhu. Určitě bude dlouhej, však se stačí podívat do knížky, kterou sestavili sousedi - pamětníci k sedmisetletému výročí Oleška. A to je taky důvod, proč je dnes zápis na woleschku tak krátkej. Nějak jsem se do těch materiálů, které jsou zatím k dispozici, zahleděl, čímž se sice zabývám Oleškem, ale na woleschko dnes moc času nezbylo.

ps
pokud by někdo ze sousedů - čtenářů Woleschka - měl a chtěl dát k dispozici pro obecní kroniku a archiv nějaké další historické dokumenty, či fotografie, které třeba "ještě nikdo nemá" (pochopitelně jen zapůjčit k naskenování), rád se pro ně zastavím a můžeme si popovídat, co s tím

zapomněl ...

Před měsícem nám děti zapomněly říct, že se právě uplynulou sobotu konají dvě představení se sborem, kam sborově chodí. Náhodou jsme na to přišli jiným způsobem a sbor tím nebyl ochuzen o hlásky Kačky ani Matěje. Před deseti dny nám Matěj zapomněl říct, že má na tento týden referát a že se na něj … trochu pozapomněl a musí ho dělat právě uplynulou neděli. No, i to jsme tak nějak dali dohromady a Matěj cosi vytvořil. Minulou středu jsem Kačku vyzvedával na poslední chvíli z družiny … bez sukně. Prý ji zapomněla ve škole. Nezapomněla, nebyla tam. Nastalo hledání a po dvoudenním marném pátrání byla nakonec sukně přeci jen objevena. Včera. Byla jaksi .. v jiné skříňce. To ovšem až poté, co Kačenka našla bundu, kterou zapomněla - jak jinak - taky ve škole.
Včera jsme na poslední chvíli stíhali odjezd k paní profesorce na flétničku. Volám Matějovi: nachystejte se, ukliďte si po sobě, čekejte před školou, pospícháme. Nečekali. Kačka v klidu dál dokončovala keramiku, Matěj jančil na chodbě jako tajtrlík. Zapomněl to vyřídit i udělat. Se zpožděním jsme dorazili domů teprve poté, co si Kačka uložila do tašky penál, který si i s telefonem zapomněla dát do tašky. Ten telefon jsem jí už schoval, aby věděla, že zapomínat se nevyplácí. Doma před dveřmi jsme zjistili, že Matěj zapomněl klíče. Když je obstaral, což ho stálo deset minut běhu, popadli jsme tašku s nástroji a notami a jeli k paní profesorce, která si myslela, že jsme na ni už málem zapomněli. Načež bylo zjištěno, že si Matěj doma zapomněl tu flétnu, co si jí připravoval, pak na ní hrál a pak … jí tam nechal …
… a já se teď jdu podívat do zrcadla, jestli už náhodou nemám tik v oku. Nebo snad myslíte, že bych na to měl zapomenout?

vlezou všude

Možná taky sypete ptáčkům. Tím mám na mysli ptačí zob a ne písek pod nohy, aby jim to v zimě neklouzalo. U nás se sype do krmítka a rádi pak strávníky pozorujeme, jak tu již mnohokrát bylo psáno. Tím zřejmě získáváme ptačí přátele a správce zahrady. Takže je pořád na co koukat.
Třeba když je posekaná zahrada, okamžitě se po ní začnou procházet konipáskové a sbírají to, co je jinak ve vyšší trávě těžko dostupné. A ten náš kos jakbysmet. Krátký trávník je jako prostřený stůl a kos z něj co chvíli vytahuje žížalu. Jen pořád nevím, jak tam v té hlíně mezi tou trávou tu žížalu najde. Holt na to má brka.
Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že zahrada je ptačí říší. Rád bych tu však podotkl, že zahrada původně vznikla pro nás, pro lidi a svému účelu slouží dál. Akorát, že lidi jsou na ní méně často, jelikož si například svou obživu nevyzobají z trávníku, ale musejí zajet do konzumu pro chleba, například.
Nu a v sobotu se přihodilo, že lidi se najednou objevili na zahradě a považte, dokonce jedli! Náš domácí pan kos to zřejmě považoval za cosi nepatřičného. Normálně se totiž cpe na zahradě právě on. A teď mu tam seděli lidi a taky se něčím ládovali. Lítal kolem, posedával po stromech a na plotě, hulákal a nevěřícně nás pozoroval s pohledem majitele, ktrému vetřelci vnikli na území a teď se mu tam roztahují a ještě k tomu mlaskají. No fuj! Přilétla i kosice a pochopitelně držela s kosem basu, tedy zpívala stejnou písničku.
Jenomže lidi se pořád neměli k odchodu. No co kosům zbývalo. Slétli na trávník, chodili kolem lidí a snažili se urvat ty žížaly, co na ně zbyly. Po očku po lidech pokukovali a když zjistili, že z této strany nebezpečí nehrozí, vzali tu člověčí partu jako nutné zlo a začali jí ignorovat. Najedli se a k večeru se šli do jezírka umejt a vyčistit si zobáky. Ani jim už nevadilo, že jim lidi koukaj nejen do kuchyně, ale teď už i do koupelny.
Co se s tím dá dělat, pískali si kosi, ty lidi dneska vlezou všude.

i s hlavou

Když řeknete dámě, že jí to sluší, obvykle jí tím potěšíte. Ovšem vždycky záleží na okolnostech a takový kompliment nemusí nutně jen potěšit, ale musí se umět přijmout.
Já kupříkladu na tyhle věci nemám radar a kolegyně mi musela tuhle vysvětlovat, že když mi řekne, že mám hezký boty, nemám zahučet hmmmm, ale vesele odpovědět, že mě to těší a že děkuju za pochvalu. Inu, každej holt je z jinýho těsta.
Jako třeba Matěj.
On je takovej diplomat a hrozně rád je na někoho hodnej a dobře ví, že když maminku pochválí, udělá jí to dobře. Ona tedy máveseláHanička je kočanda i bez komplimentů, o tom žádná, ale občas snese i nějaký ten kompliment od rodiny, pochopitelně. Nu a tuhle si Matěj maminku zálibně prohlížel a chválil jí, jak jí to sluší a jeké má hezké oblečení a …:
"Maminko ty jseš dneska taková hezká a mladá … až na tu hlavu."
Von je Matěj i pravdomluvnej a ty vrásky mu k tomu jeho mládí neseděj - jen holt eště neví, že kompliment má potěšit celej a hlava se z něj vypustit nedá.
MálaskaváHanička však komplimenty přijímat umí a tak jsme se tomu všichni zasmáli - a rázem byla tou nejkrásnější maminkou, tentokrát i s hlavou.

nezahálelo se

No a zatím co jsme byli s moumilouHaničkou na výletě, u nás doma se taky nezahálelo.
Když jsme odjížděli, byli ještě drozdi ve vajíčkách. Po příjezdu už nás uvítali bez skořápek a děsně hladoví. A tak je nerušíme, ať mají k tomu jídlu klid. Jen se na ně díváme. Tož se podívejte taky:

drozdi_150510

drozdi_150513a

drozdi_150513b

drozdi_150513c

je černej

Když pořebujete zaparkovat, zatočíte volantem na parkoviště. Když pořebujete zaparkovat v Pise, musíte pakroviště nejdříve najít a pak na něj zarejdovat.
Jeli jsme ulicí hraběnky Matyldy. U hradeb jsem zahlédl, že zprava malou uličkou přichází rodinka turistů a směřuje přes přechod doleva do brány v hradbách.
"Tam bude parkoviště!", ohlásil jsem a mápozornáHanička informaci potvrdila s poukázáním na značku s písmenem P, což prý je jasné, když je to tam napsané.
Zarejdoval jsem tady doprava a pak hned znovu doprava abychom po pár metrech opět vpravo našli prázdné parkoviště. Všechno fungovalo, pár aut tam stálo, jinak bylo docela prázdno, parkovné 60centů za hodinu. To vše nám hrálo do noty. Když na nás ještě mával černý hlídač parkoviště, že máme jet dál, nic nebránilo zaparkovat. Našli jsme si jediné místo ve stínu téměř u východu z parkoviště směrem k bráně. Hlídač se přiloudal k nám a máveseláHanička pravila, že má asi velkou radost, když musí přejít celý parkoviště, aby vybral parkovné.
Černoch povídá, že šest. Já na to: jakejch šest, dyž je tu 60? Tedy centů za hodinu. Černoch povídá, že jsme mu špatně rozuměl a že říkal 60, což je samozřejmý, když tu budeme stát jen hodinu. Dostal šedesát centů, ani jsem nechtěl lísteček. Pospíchali jsme k tej zvonici, co jí tam mají už leta nakřivo.
Potěšeni zvonicí, katedrálou i Camposantem jsme se vrátili za čas k autu, které na nás čekalo už ne ve stínu, ale zato v pořádku a k jízdě nachystané. Hlídač už tam nebyl.
Nasedneme a odjíždíme.
U výjezdu koukám: "Podívej, tady je automat na parkovací lístky, jako na jinejch parkovištích, dokonce tu píšou, ať platíme drobnejma … ale dyť tu byl hlídač … že von to nebyl hlídač! No jo, von byl černej! Černej hlídač! Von nás převez! … Ale že mu to stálo za těch šedesát centů …. no jo, tak proto von chtěl na začátku těch šest euro … já mu dobře rozuměl, šizuňkovi!"
Odjíždějíce z Pisy, měli jsme veselé téma k povídání o černých hlídačích parkoviště za šedesát centů. A pro vás mám poučení: V Pise kupujte lístky na parkování z automatu. A kdyby tam byl černej hlídač, nedávejte mu nic. Je černej!

k Davidovi

Pochopitelně jsem musel k Davidovi, což málaskaváHanička podporovala a tak jsme se nějaký čas ztráceli a nacházeli v tom davu na Piazza della Signoria. Na rozdíl od Davida i dalších soch nás dav nebavil a tak jsme utekli jinam, ale nebylo to o moc platné. Všechna ta náměstí, paláce, dómy, mosty i zahrady byly obsazené turisty v takovém množství, že útěk před davy se nepovedl žádným směrem. Nu, co vám budu povídat, Florencii je o svátcích lepší opustit, což jsme neudělali, a proto se nám to vyplatilo.
Že tu plácám protimluvy?
Tak trochu ano.
Když však odhlédneme od všech nevýhod brodění se davem, máme tu výhody volných vstupů do části jinak zpoplatněných objektů. Například všechny zahrady i pevnosti nad zahradami jsme prošli bez nutnosti zaplatit, což hlavně mášetřiváHanička uvítala s radostí i překvapením, poněvadž jsme mohli nachystané desítky eur na vstupy klidně projíst, což jsme pak provedli, ale jinde, jelikož ve Florencii na to není klid. Ba dokonce i do Dómu jsme se dostali bez placení a čekání. Připouštím, že jsme museli přetrpět mši svatou, ale i tu jsme nakonec vydrželi a mohli tak nasát i atmosféru, ke které byla katedrála původně určena.
Nu, Florencie je město turistů a musím přiznat, že nebude patřit na seznam míst, kam se chci vrátit. Snad jen v případě, kdy by bylo zajištěno, že tam turisti nebudou. A to jsme se tam, prosím, na konci výletu přesto vrátili, poněvadž lístky do galerie Ufizzi se dají koupit jen na dlouho dopředu … a pak zjistíte, že je to stejně jedno a stejně nikdo na vstupu nijak nekontroluje datum ani čas …
Jo, jo, kde jsou ty časy, kdy pan Werich stál před Davidem sám a měl dost času i prostoru si ho jen tak ze všech stran navečer prohlížet …

zážitkový autobus

Na výletech je fajn to, že se pořád něco děje. I kdyby se jen jelo, pořád kolem vás alespoň ubíhá krajina.
Ve Florencii jsme jezdili autobusem, jelikož pouštět se aktivně do toho dopravního mumraje nemělo smysl. Už jenom to, že nás autobus vyklopil pětset metrů před konečnou nám dávalo jasně najevo, že dopravovat se tu vlastním vozem znamená ztratit spoustu času i nervů.
Při večerní cestě z města do hotelu jsme museli nechat jeden autobus ujet, poněvadž přeplnění bylo takové, že pánové, kteří na chvilku vystoupili z hrany schůdků, na kterých se se svými kufry taktak drželi, se už nedostli zpátky, neboť jejich místo zaujali čtyří další cestování lační pasažéři. Jeli jsme až tím dalším, kterej byl ovšem taky pěkně nacvaknutej.
Nastoupili jsme u řidiče a po milimetru se posunovali dále do vozu. Jakýsi maličký páneček se jal organizovat poskládání cestujících a celou situaci neustále komentoval. Italsky, pochopitelně. Na další stanici přistoupila staší dáma, kterou okamžitě chtěla pustit sednout jiná starší dáma. To ovšem neměla dělat, protože se ukázalo, že obě starší dámy jsou přibližně stejného staršího věku a teď šlo o to, která má v té občance napsáno dřívější datum výroby. Ne snad, že bych uměl italsky, ale z gest i tónu zpěvu (Italové nemluví, Italové zpívají) bylo jasné o co jde. Malý páneček to soudcoval a dámy se smály. Nakonec se nějak v tom přecpaném autobuse porovnaly a jelo se dál. Pak přistoupila rodinka s malým dítětem. Tatínek kloučka držel na ruce a ukazoval, jak pan řidič řídí a vřele se přitom bavil s pánečkem - organizátorem. Zřejmě probírali jemné detaily večerní dopravní špičky ve Florencii.
Za chvíli začal provoz řídnout a řidší bylo i obsazení autobusu. Ale to už jsme byli u hotelu a vystoupili z toho autubusu plného zážitků.
Ten den už bylo zážitků dost.