WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

...

… mrkněte do rubriky telegraficky, možná tam i něco najdete

splynul s pozadím

Sezóna začala a tráva roste jako z vody. Tož je potřeba jí posekat. Sekačka je od podzimu uložená, vyčistěná, bezín jsem dovezl, olej tam je, stačí nastartovat. To se to bude panečku sekat, list je nově nabroušený, všechno jak má být.
Tak mě napadá, je tam ten žací list namontovanej? Radši se mrknu. A hele, není, jsou tam jen dva šrouby. Safra, kam já ho dal. Nabroušenej je, to si pamatuju. A musel jsem ho dávat někam k tý sekačce. Jenomže tam není.
V kůlně vím, kde co je. Tedy mám vždycky takovou tu představu, kde co vždycky bylo a tak tam jdu a většinou to tam je. Protože v kůlně se neuklízí. Kdyby se tam uklízelo, byl ba tam sice pořádek, ale zase bych nevěděl, kde co je. Takhle to vím. Většinou. Tentokrát jsem ten list nemoh' najít. Tak volám, jestli mi ten list opravdu nabrousili. Samozřejmě, že ano, a hned druhý den jsme ho měl zpátky. Na podzim. Teď je jaro a list tu není. Samozřejmě, že mám v regále list novej, náhradní, eště zabalenej do papíru. Ale ten je náhradní. Kde může bejt ten původní, nabroušenej?
Prohledal jsem kůlnu, prohledal jsem v domě komoru, podíval se i do pracovny … nic. To vše asi třikrát z různých pohledů a různých výšek. Nic. Nikde nic. Ale posekat je potřeba. Když neposekám, přeroste to, bude s tím vobštrukce a stejně to nakonec nějak posekat budu muset. No tak jo, tak tam namontuju ten náhradní list.
List jsem namontoval. Krásnej, lesklej, novej, trávou nedotknutej. Do té sekačky, co je trávou dotčená až až. O laku a kráse mluvit nemožno. Je to takový to hnědo-zeleno-rezavý. Však to znáte. Dívám se na ten namontovanej novej list do tý starý sekačky a už předem je mi ho líto. Nedá mi to a jdu se podívat ještě jednou do tý kůlny. Začnu tam hned za sekačkou, kde měl bejt ten starej nabroušenej list uloženej. Kouknu tam a von tam je. Přesně tam, kde bejt měl. No doprkýnka, kdo ho tam dal? Dyť tam eště před chvílí nebyl!
Schoval se, je to jasný. Nechtělo se mu do tý šichty. Je nabroušenej, komu by se chtělo zase se tupit, že. Tak použil mimikry, splynul s pozadím kůlny a krčil se v koutě, ani nedutal. Stejně mu to nepomohlo. Nakonec jsem ho načapal. Ten novej, náhradní, jsme odmontoval, znovu uložil a ten starej nabroušenej se v zápětí pustil do práce.
Tak to bychom měli. Jarní rozborku sekačky už mám nacvičenou, teď už to půjde s tím nabroušeným listem samo.

zelí nevysadím

Pohled na teploměr mi dneska ráno dal jasně vědět, že jaro a teplé dny ještě zdaleka nejsou samozřejmostí. Ranní pokles teploty se zastavil na 0,4°C. Popravdě jsem už žádný mrazík nečekal a vysazovat další várku nových muškátů místo těch pomrzlých by mě už nebavilo. Podíval jsem se tedy na pranostiky a není mi z toho úplně jasné, co se bude dít. Protože k 28. a 29. dubnu se vážou pranostiky poněkud rozporné:
28. dubna Vlastislav (dle starého kalendáře Vital): Hřmění mezi Markem a Vitalem značí úrodný rok. Nebo: Mrzne-li na svatého Vitala, mrzne ještě 40 dní.
29. dubna Petr (dle starého kalendáře Mučedníka sv. Petr): Na Petra mučedníka je dobře vysazovat zelí na pole.
Co si z toho vybrat? No, já to udělám tak, že zelí nevysadím, jelikož stejně nemám kam, muškáty nechám tam, kde jsou a budu se řídit tím, že dneska přeci jen nemrzlo, i když to bylo o fous a tudíž nebude mráz ani příštích čtyřicet dní. No a to už by měl být červen, čímž se dostaneme pěkně do léta a bude od mrazů klid.
Tedy pokud lze takovou pranostiku použít i opačně a pokud vůbec platí.

půjčuje si květy

To jsme u nás na zahradě kolikrát mudrovali o vypůjčené krajině. Je to jeden ze způsobů, jak se vypořádat s tvorbou zahrady. Když je k tomu příležitost - a v našem případě se přímo nabízí - byla by škoda jí nevyužít. Tak jsme se o to pokusili a za ty roky už bereme krajinu jako součást naší zahrady, jen ten plot nám připomene, kde jsou hranice.
No a takhle v neděli na to koukám, a ten trik s vypůjčenou krajinou se najednou objevil zase trochu jinak. Je to jako z trikového filmu, když si posunete kameru o kousek vedle a zjistíte, že ten dinosaurus je jen namalovanej a dřevěnej.
Na prvním obrázku je mladá bohatě kvetoucí švestka v naší zahradě.
Na obrázku druhém už je na ní květů mnohem méně a vzadu o stopadesát metrů dál je u lesa další strom, který je mnohem starší a mnohem bohatěji kvete. A ta naše švestka si ty květy půjčuje, když si před něj stoupne.
Když o tom tak přemýšlím, říkám si, že je to typický příklad, jak se šikovně chlubit cizím peřím.

hádanka dubnová

Tuhle je jedna taková jarní hádanka. A jelikož jste vyšli ze cviku, poněvadž se mi nedaří najít šikovné obrázky častěji, bude obzvlašť snadná.
Nuže tedy
na obrázku je:
a) mníšek šedý v hnízdě
b) kos černý v hnízdě
c) drozd zpěvný v hnízdě

vona si čte

"A vem Matěje k holiči," pravila mápečliváHanička, neboť, jak podotkla, "už to má hrozný."
No jo, co se dá dělat. Měli jsme řízení ve městě a tak jsem našel i toho holiče, tentokrát jinde, než na Smíchově, protože tam jsme zrovna cestu neměli. Salon Marmaris nebo tak nějak se to jmenovalo. Je to takhle kousek nad stanicí metra na Kačerově. Koukám okny zvenku do oficíny. Je tam jedna pani na křesle s rozdělanou hlavou, čeká až vyprší technologická lhůta příslušné chemikálie, kterou má napatlanou ve vlasech. Na jiném křesle sedí jiná pani, zřejmě ta, která jí tam ten vlasomor napatlala.
"Mají zrovna volno, Matěji, to se bude hodit. Pojď dovnitř," povídám a šli jsme.
Vešli jsme, Matěj první, pozdravil a šel dál. Pani v křesle s tabletem v ruce ani nevzhlédla od čtení. Když jsem vešel já a pozdravil hlučněji, hlavu už zvedla. S výrazem dogy nechápající, proč jí rušíme z odpolední siesty.
"Dobrý den," povídám ještě jednou,"ostříhala byste mi tady synka?"
Pani použila dramatickou pomlku, jako výrazový element, který mi měl naznačit, jak hloupu otázku jsem položil.
Když jsem dostatečně svižně neprojevil pochopení pro její reprodukční umění, procedila unaveným tónem iniciativního pracovníka:
"Dneska? To nepude. Já tady mám až do večera plno."
Rozhlédl jsem se po salónu, kde jsme napočítal tři prázdná křesla plus to, co na něm ta pani sama seděla.
Mně stačí naznačit. Pochopil jsem, že tady už mají vyděláno.
"No, to vidim, ten frmol," povídám přiměřeně hlasitě, aby mě pani slyšela a rozuměla. Otočil jsem se k Matějovi: "Pojď, Matěji, tady nás pani nevostříhá. Vona nemuže. Vona si čte."
Pani slyšela a rozuměla.
Od zad, když jsme odcházeli, se nám odrážely mocné akustické vlny nesoucí jakousi směs zvuků vyjadřující pohoršení, nevoli a vesmírné svinstvo vůbec.
Tak Matěj zůstal včera odpoledne neostříhán, což vzhledem k potenciální újmě, kterou mohla ta pani způsobit, považuji za štěstí.

huláká krásně

Včera jsem zaslechl cosi o poslouchání ptačího zpěvu. Mělo to souviset se Dnem Země a kdosi měl kohosi vést kamsi, kde měli společně naslouchat ptačímu zpěvu. Brzo ráno. Snad nějak kolem osmé. Paní moderátorka podotkla, že ví o jiných akcích, které začínají taky brzo ráno, ale to brzo, že je například v pět. Myslela tím pochopitelně začátek ranního moderovaného vysílání na Praze, což ovšem z vrozené slušnosti neřekla.
Já k tomu můžu s naprostým klidem přidat to, že poslouchat ptáky v osm ráno je, mírně řečeno, pošetilost. V osm už jsou na snídani a cpou se vším, co najdou. Ranní zpěv začíná v tomhle období v pět, v půl páté, i dřív. Prakticky s rozbřeskem. Já o tom něco vím. Ostatně už pár let o tom tady taky vždycky na jaře píšu.
Letos to má jedno akustické specifikum.
U sousedů se totiž začalo stavět. Tedy ne snad, že by začli stavět amfiteátr pro ptáky, kdepak. Obyčejný domeček, jako třeba náš. Akorát, že má štít. Ten štít je dost vysoký, aby lákal našeho kosa. Láká ho natolik, že ho přilákal a kos na něm pravidelně za kuropění (zde se prosím jedná o nepřesné použití tohoto výrazu, jelikož kos není kur) usedá. Kdyby jenom usedal. On zpívá. No, zpívá. Řve. Huláká na celé okolí, že on je tu doma. To má pravdu. Pravdou taky je, že ten štít je slabých deset, patnáct metrů od otevřeného okna.
Znalci už vědí.
Ano, používám kosa místo budíčku. Rámus je to takovej, že se rozhodně nedá přeslechnout. A nedá se při něm spát. Ale nešť. Stejně vstávám brzo. A koneckonců, dyť von huláká docela krásně. A kdo má to štěstí, že ho budí ušlechtilý zpěv, že.

stačí si vybrat

Události, jak známo, se šíří ve vlnách. To je nějakou dobu klid a pak to najednou začne o překot. Jako třeba tuhle sobotu. To je u nás chůze, běh i jízda Drsoň a Měkoň, ve Zvoli Zvolský běh, v Černíkách slet čarodějnic, v Ohrobci procházka a ekohrátky … to se prostě nedá stihnout najednou.
Nu a tak abychom nikoho neurazili, že nepřideme, nepůjdeme nikam. Máme totiž na programu už dávno jiný podnik.
Je to třetí
wushu festival, který z velké části organizuje Tomáš, tedy náš trenér a kamarád. Nuže tedy, pokud se vám nechce ani do lesa, ani na procházku, ani na slet čarodějnic, přijďte se podívat do pražské sokolovny v Riegrových sadech na Vinohradech. V sobotu dopoledne a odpoledne se bude soutěžit a večer bude exhibice wushu umění.
Na jednu sobotu je toho až až. Stačí si vybrat.

zejtra zase

Nemáte kočkena? Tak se podívejte za dveře. My se teď za dveře díváme často. A je tam.
Cyrda, pochopiterlně, kdo jinej.
Ono se nějak přihodilo, že letošní jaro je obzvlášť příznivé courání ven, čímž má Cyria o zábavu víc. Maxmilián ne, ten je posera, ale Cyrda, to je jiná.
"Děti, neviděli jste Cyrdu?"
"Ne."
"A hele, támhle je. Venku, za dveřma."
Cyrda se plíží po terase a hledá, kde nechal tesař díru dovnitř. Protože tu díru ven už našla. Jenomže ona ta díra nezůstane otevřená pořád. To se prostě otevře a zavře.
Když je člověk, totiž kočken, dost rychlej, stihne to, dírou nepozorovaně proklouzne a je venku. Jenomže jak potom dovnitř? Venku je to sice báječný, ale přeci jen neznámý. A tak se i Cyrda bojí tam zůstat. A máme tady zpátky tu otázku: "Jak teď dovnitř?"
A tak je poslední dny vidět kolem našeho jinak docela bílého domu černá šmouha. To je Cyrda, která běhá dokolečka a hledá to díru, co byla před chvílí otevřená a už není. Zrovna teď koukám tady v pracovně a cosi černého proběhlo venku kolem. Tož jdeme na terasu a hleďme koho to tu máme!
"Cyrdo, tak pojď."
A vona de. Páč se bojí. Čumákem strká do dveří a už už aby byla vevniř. Ale pak se vohlídne.
Dyž vono je venku tak krásně. Já to zejtra zase zkusím, pane. Jo?!

na těsto, na chleba, na rohlík, na ...

Závodit se dá v lecčems a protože děti rády závodí a kromě toho mě už dlouho Matěj přemlouvá, abychom šli na ryby, spojili jsme to dohromady.
V sobotu totiž byly ve Zvoli rybářské závody. Asi tak před měsícem Kačka spolu se třídou pomáhali skládat do rybníka přivezené ryby a teď se to zužitkovalo. Ne snad, že by si ty ryby někdo odnesl, to ne. Závodilo se systémem chyť a pusť.
My jsme ovšem nic nepustili, jelikož jsme nic nechytili, ale i tak jsme si to užili, i když byla po ránu děsná zima a Kačka s Matějem museli pro zahřátí obíhat rybník. Cestou kolem rybníka ještě nabrali od kamarádů rady, jak na to, ale stejně to nepomohlo. Tedy s těmi rybami. A to jsme udělali důkladnou přípravu. Měli jsme pruty, háčky, splávky, olůvka, vezírek, podběrák, peán, holinky, vlastnoručně uhňácaný těsto, no prostě měli jsme úplně všechno, jenom holt to štěstí ne.
Hned vedle nás chytal místní pan rybář. Nejen chytal, ale i chytil. Asi tak tři, čtyři ryby. Kačenka se ptala, na co prý chytá. Na rohlík, pravil pán a Kačce jeden dal, ať to taky zkusí. Zkusila a taky to nepomohlo. Chytali jsme na těsto, na chleba, na rohlík a stejně to bylo na prd. Nechytli jsme ani mřenku.
To ještě kousek vedle další rybáři zasekli vrbu. Pěkně až nahoře. Když pak vlasec vymotali z větví, pustili se do chytání vesele dál. Ale taky nic nechytli. Inu. Je to holt o tom štěstí. Do vody člověk nevidí.

červený safíry

Když už máme chvilku čas, projdeme se kousek po městě, řekl jsem si, a šli jsme.
Měli jsme s Matějem namířeno na pravidelnou dětskou prohlídku (kam jsme vlastně ani nemuseli chodit, protože, když jsme tam přišli, paní doktorka odborně posoudila, že je všechno skvěle v pořádku). Nu a tak jsme vylezli z metra pod vocasem, což je důležitý orientační bod, a vydali se po Václaváku dolů. Matěje zaujalo až to, že Mozart to měl do divadla kousek z domu, kde bydlel, ale jinak ho Staré město nijak extra nezajímalo. Betlémské náměstí, rotunda, Platýz, prostě nic moc. A tu se mu zaleskly vočička. Muzeum lega! Hned tam zamířil i přesto, že jsme tam namířeno vůbec neměli.
"Jé, tatínku! To je úžasný! Tolik safírů jsem jakživo neviděl!"
Matěj se začal slastně přehrabovat v safírově červených kostičkách. Kolem bylo v přihrádkách spoustu jiných, jenomže tyhle byly safírové!
"Tady jich je tolik. A já mám jenom jednu."
Nemohl se od toho odtrhnout a musel se vrátit a znovu se prohabat tou záplavou kostiček. Pak, když si to užil dostatečně na to, aby mohl sebrat dost sil a odejít, pravil: "To byl, tatínku, ten největší zážitek, to musím povědět mamince."
A bylo to tak. Večer doma hned vyprávěl, jak mají v tom obchodě-muzeu fantastickou místnůsku a tam je spousta přihrádek s kostičkama a v jedný je poklad. Samý červený safíry!
Inu, právě takové neplánované procházky můžou naprosto neplánovaně nadchnout. Například kostičkama.

měření na sucho

Ne, nepršelo, už dlouho neprší a to, co vidíte na meteostanici, je sice záznam pravdivý, ale jinak úplně zcestný.
Tato zmatená věta neznamená nic jiného, než že jsem zase po čase vylezl na střechu a upravoval upevnění čidel meteostanice. Tedy konrétně toho srážkoměru. Von byl po zimě tak nakřivo, že už neukazoval, ani když byla průtrž mračen (tedy ona žádná pořádná nebyla, ale on stejně neukazoval).
Tož jsem dal srážkoměr do latě, rozumějte do váhy, čili už je v obou osách vodorovně, což doufám způsobí, že až zas někdy bude pršet, projeví se to i na grafu meteostanice. Zatím se to projevilo jen tím, že jak jsem ho přemisťoval, on měřil a měřil a měřil … a klidně bez deště. Až naměřil těch třináct milimetrů úplně na sucho.
Nu a když už jsem byl na té střeše, ještě jsem protřel oko meteokameře, aby lépe viděla.
Tím proběhla jarní údržba a sezóna může začít.

nepoměr mezi hmotami

Bude to pár let, co jsem ve tmě v autě nad mapou zjistil, že ty mrňavý písmenka nepřečtu.
"Holt budeš potřebovat brejle," pravila mácitliváHanička, "já už je mám na dálku dávno."
Tím byla tato kapitola uzavřena a dalo by se říct, že od té doby se bez brýlí na čtení neobejdu. Standard, nic nového pod Sluncem. Brýle má každý, mám je tedy i já. A stejně jako ostatní je furt někde hledám. S Ondřejem zastáváme tu teorii, že hledání brýlí do jisté míry eliminuje nasycenost prostoru brýlemi, což je teorie užitečná. Mám tedy brýle v množství větším než malém na všech místech domu. Mám je i v pracovně u počítače, jelikož bych jinak na klávesnici ani na monitor neviděl.
Každé ráno píšu a každé ráno přijde mánejmilejšíHanička dát mi dobré ráno. Tedy já u klávesnice v křesle za stolem, ona jen tak, jak sejde z koupelny.
"Dobré ráno," říká každé ráno a přitulí se. Milé, vidťe.
A teď si to promítněte před očima. Já sedím, máusměvaváHanička stojí. Ona se přitulí, já mám oči přesně tam, kde je chce mít.
Máte tu představu přesně?
Nemáte!
Já totiž na těch očích mám ty brejle. Dycky. Takže se muckáme, máveseláHanička si přivine moji hlavu na svou hruď a když to skončí, mám brejle nakřivo a napůl vypíchnutý voko.
"Dobré ráno, Haničko," říkám pravidelně.
Tuhle byla ta milá pravidelnost narušena nepravidelností. Výrazný nepoměr mezi hmotami mých brýlí a hrudí méšikovnéHaničky způsobil, že ty brejle to nevydržely. MáněžnáHanička se přitiskla tak vroucně, že mi ty mý brejle prsama prostě rozlomila. Ovšem něžně.
Pah … co je mi po brejlích! Tahle scéna jak z Feliniho mi za to stála!

( …. a nic nedejte na to, když se tu teď čtouc mi přes rameno máprobuzenáHanička rozčiluje, že takle to nebylo, že jsem si ty brejle přece rozlomil sám, jak jsem ….)

Angry Bird

Znáte tu hru s těma naštvanejma ptákama? Určitě ano, jsou všude kolem nás. V počítačích, v telefonech, plyšáci v obchodech … všude jsou Angry Birds. Ani nás ty naštvaný ptáci neminuli. Ovšem vrtá mi hlavou, proč ten kos může bejt tak naštvanej. Dyť se celou dobu láduje našima semínkama v našem krmítku.

kos_vzteklej

tady už jsme byli

"To je on, zadej ho jako cíl," pravil kolega nad displejem telefonu s navigací. Zadal jsem ho tam, zadali jsme ho i do navigace auta a jeli jsme.
Museli jsme do Verony, což je město spojované spíš s turistickým ruchem, s historií, i s nejslavnějším párem milenců. Průmysl v průvodcích příliš zmiňován není, ale nevěřte tomu, cosi se tu najde i z tohohle oboru.
A tak jedeme, všechno sedí, dálnice průjezdné, sníh je jen na severní straně Alp, pohoda, klídek. I v té Veroně je všechno, jak má být, jedeme do centra, blížíme se k hotelu a tu vznikla první pochybnost:
"Heleď, to je divný, tuhle v tom centru ten hotel bejt nemůže, von je na tý fotce moc velkej. Sem by se nevešel."
"No, uvidíme."
A viděli jsme:
"No vidíš to je von."
"No jo, je to von, ale to neni ten náš. Von se sice menuje stejně, ale je to úplně jinej hotel!"
"Aha. No tak musíme zadat jinou adresu. Ukaž, co máš napsaný na tom papíře."
Našli jsme správnou adresu asi osm kilometrů od centra severním směrem. Jedeme, všechno sedí, pohoda, klídek …. Jenomže jedeme jaksi do takové vilové předměstské čtvrti, ve které je široko daleko vidět, že tak velkej hotel tady taky bejt nemůže …
"Tak jsme tady. To je ta ulice."
"No jo, ulice. Ta tu je. Ale ten hotel tu není. Tady v tý vile nás asi neubytujou."
"Počkej. Ukaž nám tem papír. Heleď: tady ale nepíšou Verona. Ta ulice je úplně jinde."
"Vida, toho jsem si nevšim'."
"Tak teď to musíme zadat konečně správně. Město, ulice, číslo, …. hele, tady není to číslo!"
"To nevadí. Město a ulice sedí. Jedeme tam."
Tentokrát jsme jeli asi tak tak šest kilometrů od Verony jižním směrem, takže jsme si centrum projeli znovu již podruhé. Moc hezký to tam maj.
"Hele, támhleto, to je von!", hlásil kolega už z dálnice, když uviděl vlevo před námi vysokou stavbu. "Ten je na tý fotce."
Zajeli jsme na parkoviště a byl to von. Hned napotřetí jsme to měli.
"A to vám musím říct, že já vždycky na cestě kamkoliv alespoň jednou zabloudím," pravil kolega ještě na parkovišti, "a moje žena se tím ohromně baví."
"Tak to máš teď vybráno na tři cesty dopředu."
Když jsme pak večer po jednání jeli na večeři do města, říkali jsme našemu udivenému průvodci, když nás pyšně provážel středem Verony, že tady už to známe.
Tady už jsme dneska dvakrát byli …

jen telegraficky

O půl čtvrté normálně nepíšu, což by mohlo znamenat, že se něco děje. Ale ono se nic neděje. Jenom holt tenhle týden už budou příspěvky spíš v rubrice telegraficky.
Budou-li jaké.

koleda na sněhu

Vajíčka, pomlázka, koleda, beránek … to už tu bylo a bude to tu zase. Letos ale byly Velikonoce vysloveně aprílové a počasí se střídalo přesně tak, jak jsem popsal v předminulém zápisu. A protože povídání o počasí bylo dost, tuhle se podívejte, jak to u nás vypadalo letos na Velikonoce.
Koledníci tentokrát přiletěli a s nimi i sníh.

stehlik

stehlici


pondeli

na vlastní internet

Ve světě globální počítačové sítě je všechno propojeno se vším a tudíž nebude problém si zapnout české rádio třeba v Texasu.
Já ovšem včera v Texasu nebyl, byl jsem v Modřanech a tak jsem si to rádio pouštěl. Tedy Prahu 2 (dneska tomu říkají Dvojka a já to furt nemůžu skousnout). No a na tý Praze dvě zrovna povídali o denících. Jářku, sednu a napíšu o tom svém. Zastavil jsem tedy auto, vzal telefon a napsal mail panu moderátorovi. A ejhle, než jsem dojel domů, už jsem byl v éteru. A protože máme ten svět toho internetu a všechno se dá propojit se vším, hned, jak jsem přijel domů, jsem si ten záznam po tom internetu stáhnul a mám ho v archivu na důkaz, že se woleschko dostalo i do rozhlasu.
Tuhle to můžete slyšet na vlastní uši, totiž na vlastní internet.
Nu a kdybychom se do pondělka už nečetli ani neviděli, ani neslyšeli, tož přeju hezké svátky!

Apríl, jak má bejt

Málokdy to vyjde tak, jako letos. Aprílový počasí vždy aprílový nebývá, byť by bylo na prvního Apríla. Tentokrát nás počasí nenechalo na pochybách, které datum se píše. A nezůstalo jen u jednoho dne, ale vypadá to na delší období a to stojí to za to, udělat si o tom záznam.
To máte třeba pocit, že zrovna teď ráno je krásný modrý nebe. Otevřete si okno a jdete si udělat kafe. Jen, co zmáčknete knoflík, začne se mlít káva a dělá to takovej rámus, až se okno třese. Ale je to tou kávou? A do háje! Není! Padají kroupy a buší to do oken. Běžíte nahoru zavřít, máte kroupy i na koberci, zavíráte okno a říkáte si: proč to vlastně dělám? Dyť je venku jenom trošku větrno, ale jinak docela hezky.
Pro jistotu necháte zavřeno a než sejdete zpátky dolů, do oken ze severu buší liják, že čekáte, kdy to skrz to sklo proteče do světnice. Za pár minut zase září slunnce. Pak je chvíli hezky, aby vás to přesvědčilo, ře už hezky zůstane. Jen otočíte klíčkem zapalování u auta a odjíždíte, musíte pustit stěrače a vjedete do vánice. Je to v pohodě, mám pořád ještě zimní gumy, říkáte si a brodíte se v pěticentimetrové břečce rozměklého sněhu. Ale u Prahy už je zase jasno, ba přímo letních devět stupňů.
Dojedete do kanceláře a jdete si pro rohlík k snídani. Jen tak v košili, poněvadž už je vážně teplo. Uděláte deset kroků a zatáhne se. Dobrá, jdu si pro bundu. Vezmete si bundu a jdete konečně pro ten rohlík. Když máte snídani, otevřete dveře krámu a vichřice vám vyrazí dveře z ruky a za ní vlítne do obchodu ta chumelenice, co je právě venku. Potácíte se v té čině zpátky a jste rádi, že je to sice hustý, ale sníh. Protože kdyby to byl déšť, jste promoklí na kůži. Jen zavřete dveře kanceláře, už zase vysvitne sluníčko a kouká vám oknem na stůl. Tak si to okno otevřete, aby jste měli uvnitř čerstvý vzduch, nečež ten čerstvý vzduch vtrhe dovnitř takovou silou, že to málem vyvrátí to okno. Přirazíte ho právě včas, aby ten slejvák zůstal venku a vy vevnitř. Bez vzájemného působení.
No a takhle to jde pořád dokola už dobře od soboty. A prý to má vydržet celý duben. Inu Apríl, jak má bejt.

jarmark

Když si představím dílnu, je to místo vonící kolomazí, oplývající všelijakými stroji a nářadím, notně hlučné a neméně zašpiněné. Ráj pro kluky. Když se ovšem řekne dílna ve škole, lze jí popsat slovy téměř opačnými. Tedy žádné stroje, žádná kolomaz, strojek jen jeden a to takovej mrňavej lis, a hluk je tu jen z dětských hlásků. O klukovském ráji lze mluvit jen těžko. A přece: včera se takové školní dílny konaly, vlastně spíš takový Velikonoční jarmark. A mě ukecala paní učitelka Lenka, jestli bych prý uměl pomlázku … Inu, uměl. A mášikovnáHanička umí zdobit perníčky a Matěj umí dělat píšťalku z vrby a Kačka bude zdobit vajíčka s Lenkou. Nu a tak jsme šli včera dělat dětem Velikonoce.
Nastrojili jsme se do krojů, čímž jsme se stali velmi viditelnými, neboť, jak pravila Lenka: Já v tom chodim furt a mě si nikdo nevšimne, ale na vás každej civí. Já si od toho moc nesliboval, protože koho dnes zajímají velikonoční zvyky. A to jsem se spletl.
Zapadli jsme mezi všechny ty ostatní jarmarečnice okamžitě a najednou se odněkud vyrojila spousta dětí a nastal ten správnej jarmareční mumraj. Ani jsem si nestačil všimnout, jak je na tom mápilnáHanička a už jsme kolem sebe měl nějakých osm dětí a že prý by chtěly dělat tu pomlázku. Jářku od toho jsem tady, pojďme si nejdřív vybrat stejné proutky. Jenže mi nedošlo, že nejsem chobotnice. Každému jsem s tím jednotlivě pomáhat nemohl a tak jsme pletli hromadně. Někdo líp, někdo hůř. Děti odcházely, přicházely, někdo pletl, někdo upletl, někdo se do toho už dál nechtěl plést.
Matěj ťukal do píšťalky, mápilnáHanička nestačila pomáhat malým perníkářům při zdobení a Kačka obcházela ostatní a jediná z nás zjišťovala, co se děje vedle. Byl to takovej frmol, že jsme si ani nevšimli, že jsme o hodinu přetáhli. Perníčky byly rozebrány a ozdobeny a snědeny, já jsem jakživo neuplet najednou tolik pomlázek (tedy pletly děti, já jen pomáhal) a Matějovi se nakonec i přes hodně suché větičky podařilo jednu pískající píšťalku udělat. Kačka dostala ručně dělané srdíčko a začali jsme ten jarmark balit.
Uf, … ale povedlo se to.