WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

záchytnej bod

Člověk se musí něčeho držet a tak se drží obvyklých rituálů. Tím nemyslím, že bych se dycky ráno namaloval červenou hlinkou a šel křepčit kolem ohně. Ale když jste zvyklí provádět nějakou činnost už leta, usnadňuje vám to start do nového dne a zatímco vaše tělo provádí navyklé rituály, vy si klidně můžete přemýšlet o spáse všehomíra.
Nejen člověk má svoje návyky. I kočkeni si zvyknou na pravidelně se opakující činnosti. Když například jdete z domu, Cyrda to ví a lehne si na schody a dohlíží, jestli máte všechno. Když všechno nemáte a vrátíte se pro deštník či holinky, kroutí udiveně hlavou ležíc na tom samém místě na schodech, jelikož návrat pro deštník nepatří do seznamu pravidelných návyků.
Tyhlety rituály ovšem dokážou právě Cyrdu pěkně zmást.
To je totiž tak. Moje ranní cesta začíná nad schody. Jsem tam dřív než ona, protože vždycky čeká, jestli náhodou nepůjdu jinam. Když zamířím dolů, přijde a zamručí. To už tady čekám já a podrbu jí za ušima, což je něco jako "dobrýtro", a jdeme dolů. Nejdřív do dveří A, pak do dveří B a nakonec do dveří C. Céčko je pracovna, tam skončíme. Já cvakám na klávesnici woleschko, Cyrda u prosklených dveří cvaká zubama na kosa u studánky. Tak je to zavedeno.
Jenomže jsou vyjímky a na ty ona není nachystaná. Například dneska jsem přidal dveře D a změnil pořadí. B-A-D-C. To Cyrdu natolik vyvedlo z míry, že se před dveřmi C točila dokolečka a koukala na mě co jako blbnu, když vona je přece dycky nachystaná u Áčka a já si klidně jdu vařit kafe do Béčka naprosto mimo protokol. To pak musím Cyrdu zase podrbat za ušima na omluvu a vysvětlení, že holt lidi jsou divný a už ani ty nejběžnější rituály nedodržujou, což Cyrdu uspokojí, zvlášť v tom případě, když si může, jako teď, lehnout k tomu oknu koukat na toho kosa spokojená, že alespoň ten poslední záchytnej bod jsem jí nechal.

pianissimo

Kdo přesně ten rámus dělá, to jsem nezjišťoval. Ovšem v rovině obecné to vím jistě. Jako každé jaro je to veškeré ptactvo. Však už je tu o nich několik záznamů. Jenomže letos mám takovej pocit, že ten rámus je nějak potichu.
Tedy ne snad, že by ptáčkové ráno nezpívali, to ne. Zpívají celý den, jako obvykle, ba dokonce ten náš kos tu oblétává všechna vyšší stanoviště a zkouší, ze kterého mu to zní nejlíp. Ovšem takový ten ranní randál, co vždycky ve čtyři málem prorazil okno, ten se nekoná.
Celý březen poslouchám, kdy to konečně nastane a ono pořád nic. Jenom takové skoro až komorní pípání, žádná symfonie, jako jindy. Zkoumám příčiny, otevírám víc okno, čekám na pozdnější hodinu, dívám se, jestli neprší a ono neprší, ani nijak extra nefouká, prostě všechno je jako vždycky, jenom ti pernatí muzikanti hrajou letos nějak potichu.
Že by byli přežraný z toho, jak mám tu denně luxujou krmítko? To asi ne. To bude něčím jiným. I mácitliváHanička si toho všimla a dává mi za pravdu, že letos jsou nějak potichu. Že by letos bylo chladněji, než jindy? Či snad pořád ještě nepřiletěli ti, kdo dělají ten největší rámus?
Kdo ví, v každém případě jsou letos zatím ty ranní koncerty hodně piano, skoro až pianissimo.

biologické čidlo

Nedokonalost lidských smyslů nahrazují ledasjaká čidla. To jsou čidla na mráz, abyste věděli, že máte topit, na teplo, abyste věděli, že máte topení vypnout; na světlo, abyste zhasli, na tmu, abyste rozsvítili a tak dál a tak dál. Čidla jsou na všechno.
My máme čidla biologická. Je to něco jako požární hlásič. Když vám začne čoudit cigareta, začne to ječet a osprchuje vás to. Náš hlásič začne cvakat zubama. Tedy nikoliv při požáru. Na to máme ty požární hlásiče. Tohle čidlo cvaká zubama, když v dohledu zeregistruje opeřence.
Říkáme jí Cyrda, tomu čidlu.
Co přesně tím Cyria sleduje, to se nám zatím nepodařilo vypátrat přesto, že k tomuto tématu existuje hromada vědeckých studií zabývajících se teoriemi od kočkení lovecké vášně až po cílenou komunikaci s člověkem. A to včetně mé
první zmínky před necelým rokem.
Skutečnost je taková, že Cyrda zalehne u okna či u dveří, zpozorní a pokud je v jejím zorném poli přítomen nějaký příslušník ptačí říše (teď, na rozdíl od minulosti jakýkoliv), začne drkotat zuby. Je to jako když vyťukáváte morzeovku na telegrafním klíči. Zrovna teď telegrafovala, že u studánky je kos.
Zatím nemáme ověřeno, co by se stalo, kdybychom otevřeli dveře a drkotajícího kočkena vypustili na kosa. Zřejmě by nastal lov, což je ovšem nepřípustné, jelikož na naší zahradě jsou ptáčkové vítáni, ale nikoliv jako proviant pro kočkeny, nýbrž jako okrasa už tak dost okrasné zahrady. Tož čidlo zůstává pěkně uvnitř.
Nuže tedy pokud uvidíte u nás za oknem telegrafovat
kočkena klapozubého, můžete si být jisti, že někde kolem bude ještě někdo další. Na tohle je to čidlo jak dělaný.

snář

Máte někde v šuplíku snář? Babička ho někde mívala. Já ho nemám a proto nevím, co se mi to zdálo.
Ano, mívám sny, ale jeden je hnedle zapomene anebo jsou nezajímavý. Jenomže dneska mám naprosto živou vzpomínku na to, co se mi zdálo.
Byl jsem někde na jihu, mohlo to být někde v Itálii. Sluníčko bylo, teplo bylo a já byl v nějakým krámku. Byla to spíš taková malá hospůdka nebo pizzerie s obchůdkem. Měli tak kdejaký dobroty, rajčata sušený, vína, těstoviny, sýry - no však to znáte. A takhle vlevo v regále za pultem velikánskej kus šunky. Vypadalo to jako malý uzený selátko, ze kterýho se ukrajujou tenký plátky sušený šunky - pršutu. Prodávaly a obsluhovaly tam tři dámy, které vypadaly velmi italsky a venkovsky. Tu zaslechnu, jak se ty dvě spolu baví a hleďme, já tomu rozumím. Italsky neumím, tak se musely bavit česky.
Nu, řeknu jim o tu šunku, vypadá moc dobře, říkám si a nahlas pravím:
"Copak je to za šunku? Támhleta vlevo vespod v tom regále. Ta vypadá moc dobře."
"Támhleta?", ptá se jedna z těch paní.
"Jo, zrovna ta. Co vypadá jako malý selátko."
"I to je náš pes. Vstávej z toho regálu!" zvolá paní.
A šunka se pohne a vono vám je to vopravdu psisko! Takový do barvy něco mezi vlčákem a voříškem. Začne to vrtět vocasem a lísá se to ke mně.
No tě pic! Tak z toho asi nepude plátek ukrojit, říkám si.
Dál to nevím, sen skončil, ale byl tak živej, že to muselo něco znamenat. Jenom nevím co, jelikož ten snář měla někde babička a já vím houby, kde je mu konec.

načechraný a naparáděný

Tedy vlaštovky k nám zatím nepřiletěly, ale čekáme je každým dnem. Zato ostatní strávníci už ano. Konipasové, rehci a zvonkové už jsou tu, o kosovi a sýkorkách, kteří tu zimují ani nemluvě. Ještě by měli přibýt brhlíci, konopky a ten drozd, co má hnízdo tuhle v kryptomerii. Pak už to bude všechno, leda by se k nám chtěl nastěhovat někdo další. Čili zpěvu je habaděj a havěti opeřené jakbysmet. Opeřené, hlaholící a hladové havěti.
No je to tak. Přes zimu, když tu bylo pár sýkorek a kos, stačilo do krmítka jednou za čas něco usypat a vydrželo to jakou dobu. Teď tam člověk ráno nasype pytel semínek a v poledne už ty mrchy klovou do oken, že mají zase hlad. To jen jaksi s nadsázkou, pochopitelně. Oni zas ti ptáčkové nejsou až tak vlezlí, aby nám ťukali na okno, ale prožraný jsou, to zas jo.
Když už jsme u toho okna, ono to není tolik mimo mísu. Až totiž vyvedou mladý, bude na denním pořádku, že se ti začínající piloti budou otloukat o sklo. Trdla. Barák jak stodola a oni si ho při letu nevšimnou. Ale to teprve přijde.
Teď tu máme budoucí rodiče zatím jenom na stravu. Po ránu nás probouzejí zpěvem a pak si prostě přiletí na snídani a vrátí se zase na oběd. Na jaře jsou zvlášť načechraný a naparáděný, tak se na ně hezky kouká.
Nuže, je to vážný. Jaro je tu se vším všudy. Tak já to dopíšu a jdu jim nasypat.

ps
Pro meteorology - pozorovatele: jistě jste si všimli častých výpadků meteostanice. To odcházel počítač do věčných lovišť. Včera jsem ho musel vyměnit za jiného vysloužilce, který snad zas nějakou dobu vydrží, což má dva viditelné důsledky: jednak chybí historie měření v grafech a jednak jsem zkusil ty grafy jinak nabarvit. Když změna, tak ať je vidět, že.

pps
Jo, nasypal jsem jim. Čtyři plný hrsti semínek. A co myslíte? Už vodpoledne to bylo pryč. To se muselo nějak profláknout,že je u nás zadarmo žrádlo. Počítám, že se k nám slítá celý široký vokolí.

aby se neztratilo

O úklidu jsem tu už psal mnohokrát a několik laskavých čtenářů mi s účastí i psalo zpátky. Výsledkem byl závěr, že uklízet se nemá a veškerým úklidem se jen ztrácejí věci, které byly před tím, tedy v neuklizené podobě, snadno a pohotově po ruce, zatím co teď jsou v nenávratnu.
Může to být asi tak dva roky, co jsem si tu právě stěžoval na to, jak jsem uklidil a tím úklidem ztratil jedno cédéčko, na kterém byla vzácná data. Několikrát jsem prohrabal popelnici, ba dokonce jsem její obsah vysypal a probíral vrstvu po vrstvě. Nakonec jsem se smířil s tím, že úklidem se ono cédéčko vypařilo bez náhrady. A data s ním.
Nu a předevčírem na večer si jdu vybrat nějaké to cédéčko k poslechu. Do šuplíku, kterej je uklizenej a jsou v něm uložena cédéčka s mluveným slovem. S počítačovými daty to nemá nic společného. Vybral jsem si sadu s rozhlasovou dramatizací románu Jméno růže (vřele doporučuji) a jdu si to vložit do přehrávače. Když tu - zcela nerománově - na mě vypadne bílá obálka. S datovým cédéčkem. Právě s tím, se kterým jsem se před dvěma roky rozžehnal!
Ano, ztracená data jsou nalezena, v pořádku, čitelná. Nosič byl uložen pečlivě v originální obálce, vše jak má být. Akorát, že úplně jinde, než to má být. Na data je jiná skříňka a jinej šuplík!
Ani vám nevím, jestli mám mít radost nebo vztek.
Jak se tam to cédéčko dostalo, po tom už vůbec nebudu pátrat. Naopak, měl bych teď zase trochu uklidit, ale říkám si: vážně chceš projít znovu tím údolím zmaru? No, ještě si to rozmyslím. Zatím mám to cédéčko hezky před sebou na stole - aby se neztratilo.

sklíčka, medaile, pentličky

Události se šíří v nerovnoměrných shlucích, tedy přesněji řečeno jsou období, kdy se skoro nic neděje a pak najednou prásk a začnou se dít věci všechny najednou. Kdo tohle řídí, to těžko říct. Kdyby bylo na mě, nechal bych děje, ať se dějou furt a rovnoměrně. Takhle se to dá sotva stihnout, natož pak zapsat.
Však posuďte sami.
V pátek jsme tu měli zatmění Slunce a přímý přenos z něj (nyní záznam v předchozím zápisu), hnedle po zatmění nastalo jaro, což ocenili především hosté naší zahrádky a mápracovitáHanička. Tedy opeřenci, kteří málem převrhli krmítko, když se tam snažili vecpat a nacpat se všichni z okolí a máveseláHanička, která v sobotu ostříhala, co se dalo. Rozumějme tím stromky a keře, pochopitelně.
Já byl s Kačkou a Matějem naopak celý den v Kuřimi, kde se konaly letošní první závody Juniorské ligy wushu. To nám zabralo celý den a taktak jsme se stihli v neděli ráno připravit na vynášení Mořeny. Děti si nacvičily jednu, dvě písničky na flétničky a honem ke škole. Letos se Mořena vyvážela. Měla to tentokrát v luksusní ekvipáži na žebřiňáčku, aby se s ní nemusel nikdo tahat, jako v minulosti.
Hrálo se, zpívalo se a oslavovalo se jaro, které letos přišlo jako každý rok a odháněla se zima, která byla tentokrát komfortně odvezena, avšak ke spálení a utopení došlo, s tím se nedá nic dělat, to je potřeba. Zpátky jsme přivezli břízku s pentličkami, kterážto bude zasazena a pěstována na památku před školou.
Nu a to už bylo po poledni, takže jsme tak tak stihli oběd. Já pak uspořádal fotky, a to už byl skoro čas na večerní pohádku …
Z víkendu nám tentokrát zbyla spousta sklíček, medailí, pentliček, fotek a hlavně jarních zážitků.
Inu: jaro je tu, teď už se to nezastaví.

perfektně a neomylně

Tak, sklíčko bychom měli, ale je zbytečně velký a navíc jsme čtyři. Takže každej potřebuje svý. Na zatmění Slunce se přeci každej chce dívat svým sklíčkem, to dá rozum. Pučovat si sklíčko znamená koukat se tehdy, když se k němu dostanu a ne když se dívat chci. Nuže, je třeba mít tolik sklíček, kolik je diváků.
Jedno sklíčko jsem dostal od Ondřeje, pro jedno jsem si nakonec ještě zajel, ale to je pořád málo. Je třeba dělit. Nevím, jak vy, ale já mám s dělením skla jen ty nejhorší zkušenosti. Nechovám se sice jako strýc Podger a nezaměstnám celou rodinu a sousedstvo tím, abych je posílal pro sklíčka, pro řezací nástroje, filcové podložky, kladívka, pravítka a další nezbytnosti. Ani nechci nic držet, neztrácím sako ani tužku, ba dokonce ani žádný nepořádek neudělám. Jenom si v tichosti narýhuju to sklíčko a pokusím se ho v tom místě naříznutí zlomit. Tak, jak se to má se sklem dělat. Výsledek je vždy perfektní a naprosto stejný.
Sklíčko praskne perfektně a vždy neomylně zcela mimo rýhu. Je úplně jedno, jakým způsobem se pokusím oddělit od sebe dvě čárou již rozdělené části. Nezáleží na poklepání, zatlačení, zlomení. Vždycky je to zcela mimo. Tahleta dovednost je mi už od mládí zcela odpírána. Ke sklenářům, kteří prostě přejedou diamantem po skle a pak do něj ťuknou a sklo se s lupnutím rozlomí přesně v čáře řezu, chovám dodnes úctu. To jsem nikdy nedokázal.
Ani včera se mi to nepovedlo. Místo toho, abychom dostali čtyři pravidelné obdélníky, máme čtyři křivé střepy. Naštěstí dostatečně velké, aby se limi dalo koukat na Slunce při zatmění.
Tož neváhejte a koukejte s námi. Nějaký to sklíčko určitě seženete a vsadil bych se, že bude lepší, než to naše.

A pro ty, kteří to nestihli je tady
záznam z dnešního zatmění slunce nad Oleškem.

přežabeno

Samozřejmě, že s jarem se navrací opeřenci a už to tu zase zpívá den ode dne víc a víc. Ten největší rámus teprve nastane, ale už teď o sobě ptactvo dává vědět. O kosu nemluvě, ten už tu od února huláká na celý Oleško. Ostatní ptáčkové zatím jen ladí formu po příletu z teplejších krajin. Jaro je tedy očekáváno velice aktivně, což naši kočkeni sledují v přímém přenosu, jak psáno předevčírem.
Na jaro se ovšem chystá kdekdo. Dozvěděl jsem se to i od Matěje, který byl v pondělí čistit žabám okolí rybníka.
No jo, už se to dostalo i k nám na Oleško, tohleto ochranářství. Už vloni se u rybníka objevil plůtek a letos je tam znovu. Je tam proto, aby se žaby nemohly procházet po silnici. Ony se tu totiž za poslední roky nějak usadily, či co, a předloni jich bylo tolik, že se auta pod rybníčkem v žabách přímo brodila. Což se žabomilným ochráncům pochopitelně nelíbilo. Jenomže vysvětlujte obojživelníkům, že se musí před přechodem silnice nejdřív rozhlídnout a teprve když nic nejede přejít na druhou stranu co nejrychleji a nejkratší cestou. S žabama je těžká řeč a ne každej zastaví a skokana přenese, jako onehdá já.
Nu a tak vloni postavili ochránci žabí plůtek a letos je tam zas a ještě o něco delší. A Matěj byl pomáhat čistit to kolem, aby měly žaby lepčí prostředí.
Tak až teď na jaře budete jezdit pod rybníčkem mezi Březovou a Černíky, dávejte pozor. Nejmíň měsíc tam teď bude přežabeno a občas i nějakej ten ochránce s kyblíkem plným obojživelníků. Tož tam jezděte opatrně a těm žabám i ochráncům tu radost z jara přejte.

zatmění Slunce

Už čoudíte na sklíčko? Ještě ne? Tak čuďte, čuďte, poněvadž začouzený sklíčko budete v pátek potřebovat, jelikož nastane zatmění Slunce. Sice ne úplné, to byste se museli jet podívat někam na Faerské ostrovy či Špicberky, ale jenom ze tří čtvrtin. I tak to na podívanou stačí.
Tuhle dole v textu jsou odkazy, kde najdete všechny informace kolem, i to, kde si pořídit sklíčka, či brýle. Tak teď už si jenom přát, aby nebylo zataženo, nýbrž jasno. Aby bylo na co koukat.
A kdyby se vám nepodařilo včas vočoudit sklíčko, tady je
záznam mého pokusu o přímý přenos z částečného zatmění Slunce. Ve čtvrtek budu ověřovat, zda je kamerka dobře nastavená a v pátek po deváté hodině dopoledne to vypukne - tedy pokud nespadne server a kamerový software, což se stává dost často.
Tak hezkou podívanou!
odkazy:
astro.cz
planetárium
idnes.cz

3D kino

Chodíte do kina? Ale jistě, že ano. Dneska tedy do multikina na multitřidéfilmy, ale pořád jsou to filmy. Pryč jsou ty časy, kdy lístek do kina Morava stál patnáct korun (nebo míň? .. já už si to vážně nepamatuju) a za padesátník se při představení prodávalo eskymo ve voskovaném papíře. Všechno se vyvíjí, filmy, kina, ceny … ale ta chuť se na něco dívat a nechat se bavit, ta je pořád stejná.
Například naši kočkeni by se koukali furt.
Kdepak, do kina s nimi nechodíme, to by je nebavilo. Tady jde o něco jiného. O pozorování světa kolem. Tedy buďme upřímní. Oni Max s Cyrdou ani tak nepozorují ten svět kolem, jako spíš sledují, co kde lítá. A poskakuje. Zrovna teď sedí v první řadě u prosklených dveří v pracovně a zatím co já datluju do klávesnice, oni šmírujou, estli kolem ten datel náhodou nepoletí nebo nepůjde. To je jakživo neomrzí. Čučet na tvory za sklem.
Jsou to pořád přeci jen šelmy, i když domácí. Pustit je ven, zdecimovaly by ptačí populaci na naší zahradě i v okolí. Takhle za oknem je na nich vidět, jak se v duchu mlsně olizují. Naštěstí je sklo nepropustné, což ovšem někdy způsobuje legrační situace. Ptáčkové pochopitelně až k oknu nelétají, to jenom ten náš kos si občas vykračuje před dveřmi. Jenomže noční můry, ty se naopak snaží skrz okno v noci dostat za světlem. A to pak kočkeni blbnou na druhé straně skla, tedy zevnitř a snaží se tu můru přes to sklo lapnout. Nejde jim to ani když packou šoupou po skle, div ho nevysklí. Můra si jich pochopitelně nevšímá a Cyria či Maxmilián se můžou pomňouknout.
Teď ráno žádný můry nelítaj, čímž můžou kočkeni způsobně sedět v té první řadě u okna a čekat třeba právě na toho kosa, kterej se chodívá touhle dobou napít ke studánce.
Když se to vezme kolem a kolem, můžu klidně tvrdit, že máme doma vopravdový 3D kino.
Ovšem pro kočkeny.

na prkně

Letos jsme měli jarní prázdniny poslední, tedy alespoň mi to tak připadlo, protože v Jizerkách už kvetly sněženky a to i v blízkosti sjezdovek, tedy tam, kde nebylo uměle nasněženo. Naopak tam, kde nasněženo bylo, se jezdilo.
My, co to neumíme, jsme jezdili na lyžích a mášikovnáHanička s Matějem na prkně. On totiž Matěj nedal jinak, než že se musí letos na prkně naučit, protože každej už to umí (!). No, každej, já teda viděl na svahu víc lyžařů, než prknařů, ale je třeba přiznat, že prknařům to šlo. A Matějovi taky. Za hodinku už uměl základy a když si dal druhý den ještě jednu hodinu s instruktorem, už točil na sněhu hodiny.
Když jsem se ho pak ptal, co je lepší, nazaváhal a odvětil, že prkno. Ale proč je prkno lepší, to jaksi nevěděl. Prostě si to prý víc užije. Tak já nevím. Že bych to taky zkusil? Ale ne, já zůstanu u tradičních technologií, jsa konzervativním lyžníkem samoukem.
Nu ale prázdniny se vydařily, byť to bylo "jenom" v Jizerkách. Ono, jak se ukazuje, už i u nás vyrostlo dost sedačkových lanovek a člověk se nemusí nutně vláčet se ztuhlými nohami do kopce na kotvě či na talíři. Snad jen ty služby. Někde byly výtečné, jinde …. no, chtělo by to ještě žďabec přidat.
Ovšem na Pasekách měli vynikající borůvkový knedlíky a obrovský malovaný hrnky s čajem! A ty cedulky …
však posuďte sami.

první koncert

Protože jsme to Kačce neřekli, v tom napětí jí to ani nenapadlo. Tedy to, že by se měla po produkci poklonit a obecenstvu se poděkovat. Ale jinak to zvládla na jedničku. Matěj pochopitelně taky a ten i s tou hlubokou poklonou na konec.
On byl totiž včera koncert.
No, koncert. To je totiž tak: Máme báječnou školu a kousek od té školy vyrostl před rokem zbrusu nový dům. Za starších časů by se řeklo kulturák, dnes se říká polyfunkční dům. Takový dům obsahuje školní družinu, knihovnu, lékařskou ordinaci a sál, kde se právě odehrávají všeljiaká představení, přednášky, promítají se tam filmy (už jsme tam byli na pohádce) - inu probíhá tam kultura. Tedy kulurák. Ale protože nejen kulturou živ je člověk, je to dům polyfunkční. Ono to taky zní líp.
Dům má v péči obec (pochopitelně, když si ho postavila) a správcuje ho paní Humlová. Ta se stará o to, aby tam ta kultura žila. A tak včera uspořádala dětský koncert z vlastních zdrojů. Přišly zahrát a zazpívat děti ze vsi i přespolní (my jsme ti přespolní).
Já byl nejdřív proti, protože termín koncertu kolidoval s tréninkem wushu a děti mají před závody. Ale vzhledem k tomu, že se bude trénovat i v sobotu, přiznal jsem, že být proti tomuhle koncertu je hloupost a tak jsem jí napravil. Požádal jsem o zařazení Kačky i Matěje do programu už proto, že se na to těšili a oba si to nacvičovali. Paní Humlová je laskavá paní a samozřejmě děti do programu přidala.
Nu a tak Kačka s Matějem poprvé veřejně předvedli, co se u paní profesorky učí. Myslím, že jim to šlo a radost jsme s moumilouHaničkou měli samozřejmě obrovskou. Každý zahrál tři skladby, Kačka to vzala jako cvičení a prostě si sbalila noty a v potlesku odešla z podia, zatím co Matěj se poděkoval a kromě těch not sbalil i pultík, což bylo též odměněno pochavalou a vyjádřením, že je z domova jistě dobře veden a je zvyklý si po sobě vždycky všechno uklidit. To mu došlo a pultík zase vrátil (přesto, že je Kačky), aby ho mohli použít i další umělci. Čímž byla situace zachráněna a koncert mohl pokračovat dál.
Za provedené skladby pak děti dostali zaplaceno čokoládovou medailí, což je dnes běžně přijímané platidlo.
Odměna byla sladká a ten pocit z prvního koncertu - ten byl ještě sladší.

růžek

Od našich kočkenů nelze čekat nějaké překvapení, už je máme prokouknutý a oni nás. Tedy alespoň si to myslíme. My i oni. Jejich mývalí povaha je popsána již velice podrobně a nemá smysl se o ní znovu zmiňovat, říkám si. Opravdu nemá? Říkám si znovu když …
Ano, mejou všechno, co unesou. Když nemají dostatečné zdroje a vše je uklizeno, utrhou kus kytky a naloží jí v misce, aby se dělo alespoň něco. To naše věčné uklízení k mytí vhodných předmětů je zřejmě dožírá a cvičí jejich pozornost.
Tuhle jsem dosypával do bedniček stelivo. Kupujeme ho v igelitových pytlích po patnácti kilech a tak vystačí na několikrát. Čímž vzniká potřeba pytli odstřihnout jen růžek, aby bylo možné uschovat další dávky na příště. A Cyrda to ví.
Tedy ví, že musím ten růžek odstřihnout a že budu mít v ruce patnáctikilovej pytel se sypajícím se stelivem a že nebudu moct okamžitě řešit nějaké odstřižky. To ona dobře ví. A číhá. Tedy to číhání se projevuje jako mírumilovný zájem o předmět mé činnosti:
"Copak to děláš, pane? Aha, ty nám jdeš vyklidit a dosypat bedýnky. No to jsi ale hodnej. A copak to máš za stelivo? Jo, to je to jako dycky. No to je v pořádku."
"Tak ustup, tvore, dyť se mi tu motáš pod nohama, eště to na tebe vysypu."
"No bóže, pro těch pár zrníček … stejně tu budeš zametat. Tak se snad tolik nestalo. Ale když jinak nedáš, tak já teda du."
A Cyrda se otočí, v otáčce popadne ten kus igelitu odstřižený z pytle a utíká s ním k misce. Tam položí pětku, totiž, co to povídám, hodí igelit do misky a vítězoslavně se na mě podívá:
"Dala jsem to! No nejsem šikovná?!"
"Inu, jseš, Cyrdo, jseš."
Jdu lovit igelit v misce s vodou a Cyria má zase bod.

neviditelný déšť

Déšť lze těžko považovat za přírodní úkaz. Snad na poušti by se mohl jevit neobvykle, ale u nás v Olešku, které leží skoro na padesátém stupni severní šířky, nelze o dešti jako o přírodním úkazu uvažovat. A přeci je tu jakási pochybnost.
No řekněte sami: je déšť, který nevidíte? No tak vidíte! To je přece cosi podivného. No a zrovna to se mi poslední dobou stává několikrát do týdne.
Venku je vlhko, mokro. Do oken bubnují kapky. V dešťoměru na zahrádce je voda. To všechno mě ujišťuje, že buď právě prší nebo že pršet přestalo před několika okamžiky.
Ale když se podívám na ukazatel meteostanice, nic neukazuje. Déšť na ní není vidět.
Zdálo by se, že tu nastává jakýsi přírodní úkaz - neviditelný déšť.
Nu, bylo by to báječné, mít něco takového v rukávě. Jenomže ona je skutečnost daleko obyčejnější. Něco se muselo zašprajcnout ve srážkoměru a kolíbka, která se má překlápět a ukazovat tak kolik napršelo, se nepřeklápí. A protože je to na střeše, není tak snadné to prošťouchnout.
Nuže tedy pokud máte pocit, že na Olešku padá neviditelný déšť, nevěřte tomu, to je jen mechanická závada, nikoliv přírodní úkaz.
A pro pořádek uvádím, že na tom obyčejném dešťoměru na zahrádce je za posledních deset dní napršeno nějakých dobře viditelných 7mm.

zase se vydařila

Kdo pozdě chodí, … a však to znáte. Abychom tedy nebyli škodní, vydali jsme se na Matějskou hned po jejím letošním otevření. Už jsme tu dlouho nebyli a jen mě napadlo, že půjdeme, děti se nemohly dočkat. Nu a v sobotu se dočkaly.
Tedy není tu nic nového pod sluncem. Jen toho rámusu máme pocit, že je čím dál víc. A to právě patří k tomu kouzlu Matějské pouti. Hned u vchodu střelnice, pak oříšky a mandle, nečež šup do nafukovací koule a na vodu, pak autíčka, po autíčkách trdelník, pak zase střelnice, potom horská dráha, nečež házení míčky a vyhraní plašáci, pak střílení lukem a jako útěcha had, koláče, zase prařené mandle, vyražení pamětních mincí, další trdelník, tureckej med … no co vám budu povídat, bylo nám špatně, plyšáků měly děti náruč, my s moumilouHaničkou jsme reptali, že je to lumpárna, takhle nás ošidit, když jsme měli všechny šípy ve středu, ale balónky jsou tak malé a tlusté, že se po nich šípy smeknou, Matěj zkoušel, jestli ten medvěd-pilot má sundavací bundu a přilbu, Kačka se muckala se žirafou, pak s oslíkem a pak s medvídkem a pak zase od začátku; všechny růže, které děti vystřílely dostala mášikovnáHanička a ta si navíc sama vystřelila tu největší, Kačka trefila všechny válečky, Matěj je shodil na tři rány, na té horské dráze jsme vřískali ostošest, ve staročeské střelnici jsme vystříleli, co se dalo a … a máte pocit, že to píšu o překot? No pochopitelně, vždyť se to taky o překot odehrávalo.
Po třech hodinách už jsme toho měli dost a jelo se domů. A když jsem měl večer na něco chuť, vzpomněl jsem si na ten tureckej med, co jsem si tam u stánku koupil. Snědl jsem a výsledek se rázem dostavil. Bylo mi z něj zle a tak jsem to musel zapít něčím pořádným, čímž jsem měl důvod dát si něco skutečně dobrého z vlastních zásob. Nu, hned se mi udělalo líp a tak se dá říct, že ta Matějská se po letech zase vydařila.

Kouzelná flétna

Druhé podání je příležitostí napravit to, co se v prvním nepovedlo. V našem případě šlo nikoliv o sport, nýbrž o kulturu. Lépe řečeno o operu a úplně správně řečeno o zpěvohru, tedy singspiele. Tu první operu jsme před dvěma lety viděli v Národním a jak již bylo psáno, byla to sice pohádka, ale tak nějak nás to neoslovilo, byť se o to snažili Čert s Káčou. Snažili se však moc dlouho a ta snaha vedla akorát k zívání.
Letos jsem si řekl, že se pokusím divadelní reputaci napravit ve Stavovském. Wolfgang Amadeus by měl být zárukou dobré muziky, dalo by se říct pěkných písniček, pokud by se jednalo o současné dílo. Ale protože je to dílo bezmála dvěstě dvacet pět let staré, nemluví se o písničkách, ale o áriích. Ale stejně jsou to hezký písničky. Nu a nové nastudování Mozartovy Kouzelné flétny slibovalo opulentní zážitek, neboť velkým vzorem mělo být Formanovo filmové zpracování Amadea. Jen jsem o tom tedy zaslechl zmínku, už jsem běžel do pokladny pro lístky. A udělal jsem dobře.
Přesto, že se na toto uvedení Mozartovy zpěvohry snesla dost nepříznivá kritika, všechno bylo jinak. Oni totiž páni a paní kritici zřejmě žijí ve svém světě umění, jenž má sloužit především umění. Dokážu si představit, že by pěli chválu na provedení, kde by třeba Papageno seděl na chromované ptačí kleci a místo zvonkohry držel chytrej telefon s příslušným vyzváněním dle Mozarta. Chápu, že takovéto provedení by bylo jistě současné a bylo by vynášeno jako výrazný autorský počin mladého nadějného režiséra. Nic z toho se ovšem naštěstí na jevišti neodehrávalo.
Od začátku do konce jsme se skvěle bavili. Myslím, že i sám Amadeus (jehož postava provází diváka celým dějem) by byl nadšen. Kostýmy, dekorace, rekvizity, všechno v překypujícím koncertě ve skvělém souladu s hudbou. Královna noci sklízela málem ovace ve stoje, stejně jako Papageno či Pamina.
Protože jsem už čtrnáct dní děti připravoval pouštěním úryvků, užívaly si jim už známé písničky a když Papageno zavolal zvonkohrou Papagenu a spustili papapapapa …, zatahala mě Kačka nadšeně za rukáv, jako to že je to ono, na co se těšila, a málem si notovala s nimi.
Tleskali jsme jako o život a ani nám nepřišlo, že jsme byli v divadle celé tři hodiny.
Inu, druhé podání se vydařilo a pánům kritikům vzkazuji: jděte i s těmi s vašimi moudry k šípku, nám se to líbilo!