WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

jen se něco šustne ...

Informace. To je dneska horký zboží. Tedy ne snad, že by jindy nebyly. Ale nebyly tak rychlý. Teď se něco šustne a už to vědí za mořem. A našinec o tom třeba nemá ani tuchu. Dneska jsem to zažil obráceně.
Mrknul jsem na zprávy a co nevidím: V Kanadě se potopila loď, která pozorovala velryby. To je tam docela populární zábava, tenhleten whale watching. Podíval jsem se blíž, jestli to náhodou není tam u kamarádů, co žijou na Vancouver Islandu. A vono jo. Máme ty rychlý datový spoje, tak jsem hned žhavil drát a přes skype se ptám, jestli jsou v pořádku.
"Jsme, co se děje? Milan teď sleduje formuli 1. Tak nevím, co je," odpovídá Monika.
Poslal jsem jí odkaz na naše noviny, načež jsem dostal odpověď, že oni jsou doma u kamen a nic netuší. Tak to je dobře, říkám si.
Dostal jsem ještě v zápětí zprávu, že je to vážné, že tam jsou nějaké oběti, ale že to bylo na severní straně ostrova. Oni že teď sledují ty závody F1 v Austinu a Nico Rosberg by moh' přijít o druhý místo, což je nervák nerváků. Nakonec prý to dobře dopadlo a jdou na kutě, což vzhledem k časovému posunu je akorát. Já zrovna vstal.
Nu a při tom vstávání jsem stihnul zjistit, co se děje na Vancouver Islandu v Britský Columbii i jak dopadly závody v Austinu v Texasu v USA.
Inu jak říkám: jen se něco šustne, už to vědí až za mořem.

kvalita

Vedeme s kolegou letitý spor o to, co je kvalita, za kterou je třeba zaplatit. On tvrdí, že ty vopravdu kvalitní věci jsou prostě drahý a nedá se s tím nic dělat, jelikož kvalita holt stojí peníze. Já tvrdím, že rozdíl v kvalitě prostě není takový, aby cena byla rozdílná v násobcích a to někdy i mnohem více než desetinásobcích. On argumentuje výlučnou kvalitou materiálů a zpracování, já oponuji svým strojařským vzděláním a znalostí například metalurgie či výrobních technologií.
No a máme furt vo čem mluvit.
Tuhle jsem ovšem narazil na případ, který ilustruje situaci ležící mimo jeho i moji argumentaci. Není to "pravda někde uprostřed". Je to úplně jinak.
Ložiska. Obyčejný ložiska v Matějově prkýnku na ježdění.
Už mu to nejezdilo, dohodl se s Jurášem, půjčil si od něj větší skateboard, ten jezdí výborně. A ten jeho původní jsem rozebral, abych zjistil, proč mu to nejezdí.
Ložiska.
To, co se na mě vysypalo z těch koleček, rozhodně nebyla kvalita, za kterou je třeba platit (ostatně to prkýnko do té kategorie nepatřilo), ale nebyla to kvalita vůbec. Kdyby ta ložiska byla z plastelíny, pravděpodobně by vydržela víc. Výrobce používající takto nekvalitní materiál může mít jediný cíl, který ovšem nikterak nesouvisí s účelem prkýnka. Totiž s ježděním. Kdyby výrobce chtěl, aby se na prkýnku jezdilo, nedal by do koleček ložiska z tak měkké oceli. Jenomže to výrobce nechce. Výrobce chce, aby se těch prkýnek prodalo co nejvíc a aby vydržela co nejníň. Pak se prodají znovu. Jenomže kdyby použil skutečná ložiska a ne jejich napodobeninu, nic dalšího by neprodal, protože i ta nejhorší ložiska za třicet korun maloobchodní ceny za kus vydrží víc, než to, co bylo v kolečkách prkýnka.
Takže jsem dal za pravdu kolegovi. Tedy za pravdu v tom smyslu, že za kvalitu se musí zaplatit. Jenomže nikoliv za kvalitu výrobku samotného, nýbrž za kvalitu výrobce, který nebude šidit a bude vyrábět z opravdu kvalitních materiálů. Což ovšem okamžitě přináší otázku: kde je ten pomyslný etalon kvality? Ono totiž to prkýnko Matějovi vydrželo půl roku. Kolegovi jeho ložiska a písty v jeho kole (nejde o prkýnko, ale o bicykl) vydrží sotva tři roky. Dalo by se říct, že tedy budou kvalitnější. Má to háček. V násobcích té ceny toho jeho kola a kola dejme tomu průměrného. Za tu ceny bych si dokázal představit kolo, které vydrží podstatně víc. Jenomže to jsou představy moje a nikoliv výrobce. Kdyby vydrželo, už by dál nic neprodal.
A jsme zase zpátky u té ceny za kvalitu. Za kvalitu výrobce.

nostalgie u regálu

Výměnný obchod už dávno není populární, tudíž se za zboží platí penězi. Za zboží se chodí platit do obchodu a pryč jsou už i ty časy, kdy jste si v hokynářství mohli popovídat. Dneska se nepovídá, dneska se plněj kvóty. Plnění kvót nemám rád a tím pádem mi nakupování nečiní žádné potěšení.
Jsou ovšem vyjímky.
V pondělí měli v obchodě retro dny. Oni tam mají každou chvíli nějaké dny, ale tohle byla novinka. Moc jsem tomu nevěnoval pozornost a zkoumal jsem spíš jablka a ředkvičky. Od ředkviček vede cesta kolem regálu s pomazánkovým máslem zpátky k pokladnám. Ale musíte minout ty regály s novinkama. Tentokrát retro.
A najednou se vrátily vzpomínky na podobný regály, ale v úplně jiným krámu. A tak jsem začal Matějovi, který byl nakupovat se mnou, vysvětlovat, proč se prádlo namáčelo do prášku jménem Namo a pralo se v jiném s názvem Titan, proč se dodnes říká "jede, jak s jelenem", že támhleta divná krabička s Májkou obsahuje to samý, co ty jiný krabičky o kus vedle, že tohleto Pe-Po je stejný Pe-Po, co máme doma a zatápíme s ním v krbu, že támhlety žvejkačky Pedro se prodávaj už nejmíň padesát let a tady ten Vitacit je přesně ten, co o něm maminka vypráví, že ho cestou ze školy lízali přímo z pytlíku a měli žlutej jazyk.
Tomu všemu se říká nostalgie. Obchod vsadil na vzpomínky a tentokrát se mu to povedlo.
Nedalo se nic dělat a musel jsem si koupit mýdlo s jelenem (ovšem jelen už jen na obalu, nikoliv vyražený v kostce jádrového mýdla), pevný podpalovač v krabičce, kterou si pamatuju z dávných dob a Vitacit, aby měla máveseláHanička zase žlutej jazyk. Byl to nákup úplně zbytečný, ikdyž … to potěšení z jakési nostalgie za těch pár korun možná stálo.

kolona kolem rybníka

Šířka vozovky bývá obvykle určena účelem, ale často se holt širší udělat nedá, protože tomu brání s cestou sousedící objekty. Jako třeba rybník nebo škola. Případ lze ilustrovat příkladem ze Zvole, kde je rybník obkroužen silnicí a právě u školy je nejužší místo, jelikož širší už to udělat nejde. Pochopitelně by šel zasypat rybník nebo zbourat škola, ale to by zase ta cesta ztratila důvod vést ke škole. Ať tak či onak, cesta je to moc hezká a zvolská náves je vysloveně romantická, tedy pokud je průjezdná.
Včera jedu večer pro děti na trénink. Jeden autobus už vyjel ze zastávky od rybníka, druhý jsem objel a dojíždím ke škole. To už mě dojel i ten druhý autobus a stáli jsme všichni. Ten první autobus, já, druhý autobus, několik aut za tím druhým autobusem a třetí autobus v zastávce. Kolona už byla po celé hrázi rybníka. Kdosi totiž zaparkoval stříbrnou oktávku přímo v cestě autobusu u školy. Každý, kdo tu jezdíme, dobře ví, že tohle místo je zakázané, protože tady parkovat znamená zablokovat autobus. Ten, kdo to včera provedl, zřejmě tohle na paměti neměl, při parkování nepoužil zdravý rozum a navíc zaparkoval ještě k tomu půl metru od chodníku a o průjezd dalších vozů se nestaral. A zmizel.
Řidič autobusu troubil, jak je zvykem, pokud se něco takového přihodí, a doufal, že hříšník přiběhne ze školy a odjede s překážející oktávkou. Nic takového se nestalo. To už jsem běhal po škole a sháněl majitele vozu. Nikdo to nebyl. Někteří přítomní se pokusili o zpytování paměti, jestli to auto nakonec přeci jen není jejich nebo nějakého známého, ale když došli k závěru, že nikoliv, pustili to z hlavy a starali se dál svoje věci. Kdosi prohlásil, že řidič ze školy není, ale že to klidně může být někdo jiný, že může bejt třeba z kulturáku, a tím to zhaslo.
No nezhaslo. Kolona se omotala kolem rybníka, auta začala objíždět autobusy po chodníku a vyjíždět pod hrází dolů, zmatek, tma, do toho pršelo. V autobusech lidi, co jeli domů. Jeden trouba to všechno blokuje.
Byl jsem jedinej, kdo doběhl do multifunkčního domu, kde se konal kulturní pořad s paní Hüttnerovou. Požádal jsem u dveří o prověření, zda mezi diváky není řidič - pachatel. A ejhle - nebyl. Byla to řidička. Paní, dejme tomu vyššího středního věku.
Zatvářila se tak nějak nedefinovatelně, pravila cosi roztomile roztržitého a odešla za mnou ze sálu. Já doběhl k řidičům autobusů a sdělil jim, že paní už jde. Dál jsem to neřešil a co si říkali, nevím.
Zatím už Kačka s Matějem čekali v autě a o překot mi sdělovali, že se o mě báli, že nevěděli, kde jsem a že tu je děsnej zmatek.
Do Oleška jsme přijeli za dvěma zpožděnými autobusy, které se mi podařilo od školy nakonec vyprostit a dětem jsem cestou vysvětloval, že když je člověk jedinej, kterej s nastalou situací může něco udělat, že to prostě udělat musí, jelikož je na to právě jenom on sám.
Ovšem vysvětlit chování té paní, to se mi nepodařilo. Na to mi rozum nestačil.

nekupte to, když je to tak výhodný

"Ale nekupte to, když je to tak výhodný!" říká Hrabalův Leli ve Slavnostech sněženek. Mám pro něj pochopení. Někdy se dá těžko odolat.
Sháněl jsem náhradní iPhone za ten svůj stařičký, abych vydržel ještě rok, než bude sedmička, ke které tak nějak volně směřuji, což je pochopitelně pošetilost, ale laskaví čtenáři jistě prominou. Jde o cenu té výdrže. Měla by být výhodná za model již fungující pod novým systémem, ale jinak starý. Jasná volba padla na "poslední Jobsův kousek", tedy 4S. Dá se pořád ještě sehnat a stojí opravdu málo. Našel jsem ho, objednal, zprovoznil a funguje k mé spokojenosti. Tím by mohl příběh končit.
Není tomu tak.
Tady příběh začíná.
Obchod s telefony udělal jakousi chybu v distribuci a do poštovní skříně, kde jsem si zásilku vyzvedával, poslal balíčky dva. Skutečnost jsem ověřil u prodejce a bylo to tak. Nedopatřením poslali balíčky dva, tož mám tedy ten jeden prostě nechat v bedně a ona ho služba po čase vrátí k nim zpět. Inu nechal jsem ho.
Ale začalo mi to vrtat hlavou. Naprosto funkční a na všechny pohledy nový. Ten, co se mi vždycky líbil nejvíc. Mám ho už instalovaný a odzkoušený. Nemá vadu. Za ty peníze! Dyť ho můžu dát někomu jako dárek. ….
Tak jo. Včera ráno jsem zajel k tý plechový bedně, zaplatil za druhej balíček a vyndal si z plechový skříňky druhej telefon. Ještě v autě ho rozbaluju. Roztrhnu obálku a uvnitř vidím krabičku. To je v pořádku. Co v pořádku není, je barva tý krabičky. Má být bílá a je oranžová.
To budou nějací vtipálkové, ti pánové z toho obchodu, říkám si a vytáhnu tu oranžovou krabičku. Je na ní napsáno Samsung. Fuj! Málem mi to upadlo. Černý humor prodejcův, říkám si dál a doufám, že pod oranžovým měkkým obalem bude ta správná sněhobílá tvrdá krabička. Není! Po otevření na mě vykouk rovnou Samsung. Eeeeeee ….
S odporem jsem ho nehtem jednoho prstu zasunul zpátky. Tohle byl špatný vtip, pánové!
Zavolal jsem do obchodu a tam se vše vysvětlilo. Pán, který toužebně očekával Samsung, už volal. Sháněl se po svém telefonu. Já tedy poslal celý ten balíček zpátky a z obchodu mi vrátí peníze i poštovné. Ale to zklamání, to už mi nikdo nenahradí.
Ale když ono to bylo tak výhodný …

domácí bitva

Stejně jako bouře ve sklenici vody může zuřit i bitva v obýváku. Nemám tím na nysli bitvu šachovou odehrávající se u stolku, nýbrž bitvu skutečnou. Tedy pokud se shodneme na tom, že plastové válečky jsou dostatečně účinným střelivem.
Jsou.
Když takovou molitanovou šipkou dostanete například do nosu, docela vás to štípne. Takto štípnutí pak lítáte po domě s automatickou pistolí a střílíte po všem, co se pohne. Oni se tedy hýbají Kačka s Matějem, pochopitelně, jelikož za vámi před tím přišli s žádostí:
"Tatínku, pojď si s námi dát bitvu."
Tomu se nedá odolat. Maminka si pokojně čte na kanapi knihy, zatím co dva krakeni a tatínek kolem blbnou. Naštěstí máme ještě pár dalších místností, než jen obývák a tak se bitva odehrává většinou v patře nebo pod schody, což přináší všelijaké situace. Kačka piští, Matěj úlekem nadskakuje a já dostanu šipkou do nosu. Pak se jde posbírat šipky, všichni se vrhnou na podlahu a sbírají náboje. Nabijete a znovu do boje.
Když se vám podaří nepozorovaně se vypařit a schovat se do zatím nepoužité místnosti, nastane při objevení opět náramný ryk a jekot, jelikož se dílem uvolní napětí a dílem se Matěj lekne, protože za otevřenými dveřmi na něj čeká sprška střel.
To byste nevěřili, jak je taková domácí bitva náročná. Za půl hodinky jste utahaný a splavený jako koně. Máte toho dost a Kačenka přiznává, že ona už taky. Jenom Matěj by bojoval dál. Je holt nejlíp trénovanej.
Takže pokračování zas příště, teď si jdeme odpočinout k pohádce.

v mraku

Říká se, že je všechno v prachu, pokud má jeden za to, že předmět zájmu je v nenávratnu. Teď by se dalo ono úsloví s drobnou jazykovou úpravou používat dál se stejným významem. Všechno je totiž v mraku.
Jistě, zdá se to být poněkud zavádějící, ale není tomu tak.
Dnes se žije v cloudu. Tedy svět dat tam má své místo. Ukládání a zálohy do cloudu jsou bezmála povinnost a softwaroví výrobci toho už několik let s chutí využívají. Nemáš cloud, nemáš aplikaci. Tedy nejnovější aplikaci. Ona sice nedokáže posloužit o moc líp, než ta starší, ale má tu výhodu, že za ní musíš pořád dokola platit a stáváš se členem oblačné komunity na cloudu závislých. Mně to určitě taky někdy čeká, ale zatím vzdoruji.
Nu a teď to přijde.
Když máte všechny vaše zálohy či jiná důležitá data na cloudu, nemusíte mít nic dalšího. Až na takovou drobnost. Přihlašovací údaje. Obvykle jméno a heslo. To mít musíte. Když nemáte heslo, jste nejen bez hesla, což asi přežijete, ale i a bez dat, protože se k obsahu svého mraku nedostanete. A to už přežijete podstatně hůř. Někdy se ztrátou téměř nenahraditelnou.
Mám takový neblahý pocit, že mě v krátké době čeká dolování z mraku, poněvadž jsem kamarádům slíbil, že na to mrknu.
No, ale moc nadějí si nedělám. Spíš si myslím, že je všechno v prachu.

jedna chyba: dvojka

Ony jsou paní učitelky hodný, čímž je mají děti rády. Vede to k pozitivním výsledkům, ovšem chce to sebezapření, jelikož například chválit mají v denním popisu práce a to chválit hlava nehlava, což mně nejde, poněvadž chválím jenom za to, co si pochvalu zaslouží. Nu ale k těm výsledkům.
Kačka letos nosí samý jedničky. To je obzvlášť hodné chvály a taky se jí Kačce dostává. Včera hlásila další jedna hvězda (jednička s hvězdičkou, pozn. překl.) a hned v zápětí:
"Ale z matematiky mám dvojku. No představ si, tatínku, já tam měla jenom jednu chybu, spletla jsem se o dvě čísla a už mám dvojku!"
"No to je přece normální. Jedna chyba: dvojka, dvě chyby: trojka."
"A to ne, tatínku. Paní učitelka byla moc přísná. Normálně bych měla ještě jedničku. Já nevím, co to s ní dneska bylo."
"No co by bylo. Známkovala normálně."
"Neznámkovala. Dostala jsem dvojku!"
Tak tady to máme. Systém známkování je motivační, pochopitelně, a ty jedničky taky musej jednou skončit. Jenomže bude to chtít ještě trošku přidat na vylepšení sebereflexe.
Ona totiž paní učitelka nemůže bejt hodná furt. Už z výchovných důvodů.

kam vede provázek

Bez nabíjení dneska nedáte ani ránu. Když začnete počítat, budete překvapení, co všechno musíte nabíjet, aby vám to fungovalo. Telefon, auto, baterku, foťák, kartáček na zuby, přenosnej počítač, čelovku, gépéesku, hodinky, vysílačku, rádio, …. no prostě kdeco. Všechno je na elektriku a všechno se musí nabíjet. Máte tedy nabíječky. Máte jich habaděj a aby se vám do sebe nezamotaly, máte je uložený někde v šuplíku. Nebo je zrovna používáte, jelikož jsou denně potřeba.
Tahleta pro iPad je potřeba denně. Nebo alespoň obden. Zařízení je tu víc, proto i těch nabíječek je víc. A tak nabíjím iPad a hned vedle si ho nabíjí třeba Matěj. Ten můj už je strej, ale furt dobrej. Jenomže ta baterka … tedy akumulátor. Poslední dny mi přišlo, že je nějak často vybitej, že ho musím moc často nabíjet a že to moc nepomáhá. No jo, už je starej, to bude potřeba dát novej, to zas bude votrava a shánění, než najdu ten správnej servis. Ale jak je možný, že se nabíjí tak málo? Že by kabel?
Nechal jsem předevčírem iPad připojenej k nabíječce celou noc. A vono nic. Ukazatel nabití akumulátoru se pohnul do mínusu. Krucipísek, že by už ten přístroj na tom byl tak špatně? Kontroluju kabel, vypadá v pořádku. Nabíječka je zapojená do zásuvky a vedle leží ta Matějova, nezapojená. Kabely jsou různě v sobě popletené. Koukám na to znovu a teď jsem na to káp.
Nějakej uličník prohodil nabíječky, tan svůj iPad si nabil a tu mojí nabíječku ze zástrčky vyndal. Takže na první pohled bylo všechno v pořádku, ale po rozmotání kabelů ve stylu dětských hádanek typu "kam vede provázek" bylo jasné, že ta moje nabíječka je už tejden mimo provoz. No to se pak těžko nabíjí.
Taková klukovina. Stačilo se pořádně podívat, zapojit a iPad už zase běhá jako novej. I když je starej.

detektivové

Když se začalo mluvit o vraždě, hned se z dětí stali detektivové. A že je to skvělý a že budeme pátrat. Nu, pátrali jsme, jelikož nám mojehraváHanička opět naordinovala útěkovou hru.
Pro ty, kdo ještě nebyli, je třeba uvést, že to je relativně nový druh zábavy. Zavřou vás do místnosti a máte obvykle hodinu na to, abyste přišli na způsob, jak ven.
Tu minulou jsme nezvládli, chyběly nám dva klíče z deseti. Tentokrát jsme měli úspěch větší.
Ale po pořádku:
Že prý se v pokoji hotelu stala vražda a ven nám pomůže identifikační karta zavražděného. Tedy pokud jí najdeme.
Začali jsme pátrat a děti rejdily po pokoji jako elektronické myši. Ostatně taky jednu našly. Plyšovou. Zábava to byla až do chvíle, kdy jsme našli klíč od koupelny. A tady už byl problém.
"Fůůůůj! Já se tam bojím!", pištěla Kačka, poněvadž se jí nechtělo pátrat v koupelně s krví postříkaným sprchovým koutem. Ale museli jsme vlézt i tam. Mohly se tu nacházet důležité stopy. A nacházely.
Před vyřešením úkolu jsme však přeci jen požádali o nápovědu, ale to jen kvůli pořadí barev, které nalezený přístroj neukazoval dost zřetejně a fialová mohla být klidně červená nebo žlutá, což zásadně měnilo kód zámku. A bez kódu jsme nemohli ven. Slečna nám řekla, že to máme správně a tak jsme stihli utéct z místnosti ještě devět minut před limitem. Ono by to šlo asi i dřív, ale chaotické a bujaré pobíhání po místnosti plné důkazů na rychlosti nepřidá.
Nakonec jsme tedy byli venku, záhady jsme vyřešili, ale tu vraždu ne. Ta je tam furt a nikdo neví, kdo to udělal. Počítám, že zahradník mezi podezřelý bude patřit taky, jelikož dům musí mít ve dvoru určitě nějakou zahradu. Ale to už je jiná záhada.

mrazivý rekord

Bylo to na poslední chvíli. Včera odpoledne jsem se podíval do předpovědi počasí a ejhle: bylo tam varování před možným poklesem teplot pod bod mrazu. Pro jistotu jsem uklidil tři květináče s čajem, kumquatem a avokádem do tepla a vono jo. Vono už mrzne!
Zrovna teď je -2,7°C a počítám, že ještě nejmíň hodinu se to udrží, než začne rtuť teploměru pamalu stoupat.
Před týdnem a kousek byly ranní teploty párkrát těsně nad nulou a teď už je tu jasně řečeno: podzim je tady nejen podle kalendáře.
Píše se o tom i v pranostikách: Po svatém Radimu chystáme se na zimu.
Ovšem letos to vypadá, že ten mráz přišel o fousek dřív a kapku větší, než je zvykem. Tuhle koukám na záznamy z Klementina a nejnižší teplotu tam 12. října naměřili v roce 1936 a to jenom -1,7°C. Že to byl dneska rekord?
Tož tak. Máme tu dnes mráz u nás v kraji nebývalý. Vemte si kulicha a teplý boty.

p.s.
s tou teplotou jsem to neodhadl správně
v 6:30 je už -2,8°C, takže pořád ještě klesá
a to už svítá!

p.p.s.
6:50 -3,0°C

p.p.p.s.
7:20 -3,1°C

neumí česky

Zatím co Matěj se seznamoval s modrou ještěrkou, Kačka to vzala po svém. Poslední den dovolené se rozhodla seznámit s někým z lidí.
Měl jsem příležitost jí při tom sledovat.
Kačka se chovala jako zkušený lovec. Nedřív si vybrala pozorovatelnu. Hezky, aby viděla na všechny strany a byla co nejvíc mezi dětmi. Vytypovala si několik cílů a zahájila ofenzívu. První kontakt jí nevyšel a tak hned přešla na druhý. Ten už se chytil.
Holčička tam byla zřejmě sama s rodiči, takže uvítala někoho, kdo si s ní půjde házet míčem. Kačka to navlíkla velice šikovně a za pár minut už si pinkaly ve vodě. Následně pak došlo k bližším verbálním kontaktům, tedy konkrétně k tomu, že na otázku: jak se jmenuješ, se nedá odpovídat posunky. Nějak se holky domluvily a hra pokračovala.
Kateřina je holčička, které sebevědomí rozhodně nechybí a tudíž mě brzy přišla informovat:
"Tatínku, představ si, že ta holčička neumí ani slovo česky! To je zvláštní, viď?!"
Inu, Kačka je středobodem světa a vždycky jí nesmírně udiví, když zjistí, že se zeměkoule netočí kolem ní.

modrá ještěrka

Laskavému a pravidelnému čtenáři jistě začalo být divné, proč se tu nic nepíše už přes týden. Není to proto, že bych s tím praštil, ale prototo, že na dálku mi to psát pořád nějak nejde. Tedy ono by to šlo, ale musel bych s sebou tahat aktuální vydání a počítač, což se mi ale opravdu nechce.
Nuže tedy včera jsme se vrátili, dospali procestovanou noc a už zase fungujeme běžným způsobem.
Předevčírem v osm večer místního času nám z minaretu zamečel na rozloučenou muezinův reprodukovaný hlas a byl šmitec.
Jakousi shodou náhod jsme z Turecka odjížděli v dešti a bouřce a k nám domů jsme přijeli nad ránem taky v dešti. Asi holt pršelo všude.
Během podzimních prázdnin, které nám mámiláHanička naordinovala jaksi mimo všeobecně zavedené termíny, však bylo náramně hezky a děti, kvůli kterým to celé bylo, si užily moře i vodních radovánek dosytosti. Kačka pronásledovala kamerkou pod vodou rybičky, Matěj se nechal válet ve vlnách, oba si to užívali plnými doušky, někdy i doušky slané vody.
V poklidu hotelového komplexu se žádné historky nekonaly, jelikož tato zařízení jsou konstruovaná pro klienty, jež si historky nepřejí. Takže jedinou zajímavostí bylo, že jsem zachránil jednu z dlouhozobek, které zabloudily dovnitř budovy. Zajímavé na tom bylo to, že u nás ty můrky jsou také (
ostatně jsem tu o nich psal) a včera jsem i v té zimě a v dešti jednu potkal. Rozdíl je jen v tom, že v Turecku jsou jich hejna a tahle zbloudilá se nechala z únavy chytit a vypustit venku na vzduch. V dlani hezky šimrala, jelikož dlouhozobky jsou takový huňatý.
A Matěj se tam seznámil s takovou jednou prima modrou ještrěrkou, kterou si na památku vyfotil:

modra_jesterka