WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

hurá na prázdniny

Mávání kouzelnými proutky se odehrává především v pohádkách. Po mávnutí lze pozorovat například zkamenění, usnutí nebo naopak procitnutí. To podle toho, o jakou pohádku zrovna jde.
Jsou ovšem případy, kdy o pohádku nejde a přesto se běh věcí všedních mění, jako by proutkem mávl.
Když například ve škole nastane období před prázdninami, najednou se jakýmsi kouzlem změní jinak docela dobře zaběhnutý řád. Tedy k poslušnosti aby děti člověk lanem přitahoval a o ranním vstávání ani nemluvě. Kdo by však hádal, že jde o typický projev školní mládeže na konci školního roku, ten by pochybyl.
Když si totiž všimnete času v záhlaví každého zápisu tady na woleschku, zjistíte, že nejčastěji vepsaný čas je mezi 5:40 a 6:00. Jsou samozřejmě i vyjímky, ale lze zobecnit, že právě ve zmíněném čase se obvykle dostanu k počítači s hrnkem kafe a začnu psát. Obvykle. Ta obvyklost je daná právě tím pravidelným denním řádem. Jenomže ta pravidelnost je narušena prázdninami a to i nějaký ten čas před nimi. Přibližně týden před jejich vypuknutím vypukne svévole a velice vlažný přístup ke všemu, co se týká běžných povinností s tím řádem spojených. A jak tuhle chorobu chytnou děti, našinec se tomu chvilku brání, ale neubrání.
Nuže tedy vězte, že od zítřka jsou prázdniny a to, že zápis občas vyjde někdy i o hodinu později, není způsobeno přechodem na zimní čas, nýbrž právě těmi prázdninami, které vždycky způsobí, že se mi v těch půl šestý, jako normálně, najednou nějak nechce a nechce zpod duchny.
Ale nakonec vstanu, protože je vždycky krásnej den a navíc: prázdninovej. Tož taky vstaňte a hurá na prázdniny!

s Maruškou na ruce

Kaše se dá udělat z ledasčeho. My měli například k obědu hrachovou, zato v Horažďovicích byla i ovesná a krupicová a ještě i jedna s uzeným a cibulkou.
To neznamená, že bychom tam jeli vyjíst místní restaurace, nýbrž to, že byly v Horažďovicích pořádány Slavnosti kaše, což bylo zavedeno na počest krále Kaše, takto Rudolfa III. Habsburského. Důvodem byl před lety jistě spíše nápad uspořádat nějakou taškařici, která by přilákala hosty, což se v našem případě povedlo. Na Slavnostech kaše jsme byli poprvé a hned se nám tam líbilo. Pochopitelně se kaše ochutnávala a soutěžilo se, kdo jí sní dřív. Ochutnali jsme, ale nesoutěžili, což jsme udalalli dobře, neboť klouček, který výhrál (a nebylo to prý poprvé), odvětil na otázku jak se cítí, že ne moc dobře. Dokonce se i tak tvářil. Ne moc dobře.
Naštěstí byly k vidění i jiné kratochvíle, a těch jsme se účastnili.
Já měl například na ruce Marušku.
Maruška je orlice a pan sokolník, kterého známe z hradu Rabí předváděl své opeřence tentokrát právě v Horažďovicích na slavnosteh.
Kačka i Matěj měli příležitost chytit a vypustit výra. Já, jak již psáno, jsem si chytil Marušku, což se mi podařilo jako jedinému z přítomných pánů. To proto, že Mary se při druhém přeletu rozhodla přerušit program a odlétla na jednu z okolních lip za řekou a tam vyčkala až do konce produkce. Pan sokolník je zřejmě na její vrtošivost zvyklý a po představení jí přilákal zpět - jak jinak - na kus žvance.
Nu a my měli prima zážitek.
Ostatně kdy se vám podaří mít na ruce Marušku, že.

chutná nebo ne

Především je to o tom, jestli chutná nebo nechutná. Všechno ostatní jsou řeči.
Ano všichni vinaři a ochutnávači světa mě teď sežerou. Nevím, jestli se najde nějakej laskavej, kterej mi odpustí. Ať tak či onak víno, stejně jako každá jiná položka závislá na subjektivním úsudku konzumenta, musí především tomu konzumentovi chutnat.
Tak je to prosté.
Všechno ostatní jsou řeči sloužící k ošálení chuti i dalších smyslů a především peněženky konzumentovy.
Trošku se vyznám v čajích, maličko jsem ochutnal z kávy, dejme tomu, že i nějakou tu režnou jsem ochutnal a jakživo jsem se nesetkal s tolika nadháněčema a s tolika řečima jako u vín. Jsou na to školy a kurzy a inženýři a vzdělanci, tuny popsanýho papíru, králové i šaškové o víně napsali a namluvili víc, než o samotném kralování a šaškování. Vlna vinařského hněvu a spravedlivého rozhořčení se vždycky zvedne proti tomu, kdo se opováží otřít se o pravou víru vinařskou.
Nuže i já se přidávám k těm nepoučitelným.
Včera jsem dostal ochutnat z vinotéky. A zase to bylo stejný. Nevím, ze které to bylo tratě, jak to zrálo, ani jakej to byl ročník. Vím, že to bylo stejný, jako flaška támhle z konzumu za stovku.
Ano, pil jsem asi tak tři vína v životě, o kterých jsem mohl tvrdit - hmmm, to je dobrý! O ostaních to tvrdit nemůžu a je fuk, kolik ta lahev stála.
Nejlíp ty tanečky kolem zkvašených hroznů popisuje povídka Chutě od Roalda Dahla.
Nuže tedy pijme, co hrdlo ráčí a co kdo snese, ale nevrďte mi, že cena je vyvážena kvalitou. Kdepak. Prostě vám to chutná nebo ne.
Ostatní jsou řeči.

dýmku, pikslu tabáku a tři vtipy

"Dobrý den, můžu jen tak vočumovat?" zeptal jsem se slušně krále dýmek, poněvedž jsem vstoupil do jeho krámku s úmyslem vočumovat. Já totiž mám dýmky rád a pár jich i vlastním, jenomže to kouření zas moc rád nemám. Kdyby tak byla k sehnání jenom ta chuť a ta vůně do těch dýmek, to by byla jiná. Jenže jiná není, kouření víc smrdí a tak chodím občas fajfky jenom vočumovat, protože jsou krásný.
Sympatický král dýmek pochopitelně s vočumováním souhlasil. Po chvilce jsem se zeptal, jestli má i nějakýho falcona, že tu žádnýho nevidím. Měl dva v krabičkách. A hned mi je začal ukazovat. Já právě taky jednoho mám a tak jsem se ptal na jeho názor a pan král se vyjádřil v tom smyslu, že je to takovej přístroj na kouření a že jeho známej má do auta sedm hlaviček nacpanejch tabákem a že mu vydržej akorát z Prahy do Bratislavy a tudíž je to vlastně docela fajn dýmka. S tím jsem souhlasil a už jsem si hrál s jednou z předváděných.
To jsem neměl dělat.
Pochopitelně jak si vezmete fajfku do ruky, už jí z ruky nedáte. A tak z vočumování bylo nakupování. A ještě tady ten tabáček. Když dýmka s hlavičkou Dublin, tabák musí bejt taky Dublin, to dá rozum. Prostě jsem si udělal radost na další spoustu let dopředu, protože dýmky a tabák si kupuju tak jednou za deset let.
Pan král dýmek měl taky radost a za to, že jsem si u něj po dlouhých letech zas něco koupil, přidal ještě vtip a pak ještě jeden a když už jsem musel, protože jsem pospíchal na oslavu, na cestu mi řekl ještě třetí. A tak jsme se rozešli. Já dolů Štěpánskou a on zpátky za pult svého království k dalšímu zákazníkovi, který právě vstoupil.
Odcházel jsem bohatší o jednu dýmku, pikslu tabáku a tři vtipy - no musíte uznat, že se to vyplatilo.
Je to přeci fajn, že pořád ještě jsou krámky, kde si můžete popovídat.
Ale už jich neni moc.

odmávaný

Mávání je činnost oblíbená a mává se pořád. Ba dokonce bylo vynalezeno i mávátko, čímž ani mávání neuniklo vědeckotechnické revoluci. Mávání je vlastně jedna z nejčastějších lidských činností, která pochopitelně nemůže chybět ani ve všech možných dílech.
Pamatuje třeba tu scénu s máváním na nádraží, jak ti na perónu předstírali, že mávají, a ti ve vlaku dostali každý pěkný pohlavek?
Nebo jiná scéna: "Mávej! Už zašly za roh? Až zajdou za roh, už se nevrátěj. Tak mávej!"
Je tudíž nabíledni, že mávání je třeba.
Včera jsem mával i já, neboť děti odjížděly na školu v přírodě. To je vždycky velká událost u které se sejde celá škola i s rodiči a mává se.
Tentokrát bylo ovšem mávání složitější. Ne snad proto, že by k mávání nebyl prostor, ale jaksi nebylo vidět, komu se mává. Autobusy měly totiž černá skla a tím pádem skla zvenku těžko průhledná. To je výhoda pro pasažéry, ale nevýhoda pro mávající.
Matěje jsem nakonec našel v tom druhém autobuse podle barvy podšívky bundy, která se prozářila i přes to černé sklo. Udělal jsem si tedy značku na okně, zamával jsem a šel hledat Kačku. Ta se hledala hůř, protože nic zářivého neměla, ale nakonec jsem jí také objevil, poněvadž mávala, ovšem zevnitř a velmi intenzivně. Udělal jsem si tedy i na tomto prvním autobuse značku a šel zas mávat k tomu druhému, tedy Matějovi. Byl u značky a mával.
Takhle jsem to párkrát prostřídal, až mi najednou bylo divné, že se v tom prvním utobuse na místě, které jsem si označil a na které jsem pořád mával, nic neděje. Prohlížím okna a Kačka nikde. Jen na druhém konci už nějakou dobu vibruje to velké černé okno, div nevypadne. Zaujala mě ta zuřivá snaha někoho vevnitř prorazit okno ven a podíval jsem se, co je to zač. A ona to byla Kačka. Naznačovala, že jsem úplně slepej, že nevidím, že si přesedla. No bodejď bych to viděl přes ty černý skla.
Udělal jsem tedy novou značku na nové okno, zamával a šel zas k Matějovi a pak opět zpátky ke Kačce. Naštěstí Kačka už dál místa neměnila, takže nebylo třeba dělat znovu další značky a u dalších oken být za tatrmana, kterej ani nevidí, komu mává. Naštěstí se to už za chvíli celé rozjelo a já přestal pobíhat od značky ke značce a od autobusu k autobusu.
Uff, tak to mám zas v pořádku odmávaný. Tentokrát to ale byla honička.

pozor na Medarda

Před čtrnácti dny jsem tu psal o padesáti milimetrech a o Medardovi a jeho kápi. A že jako nebude kapat. Tak to jsem se ale šeredně zmejlil. Tahle pranostika bude zřejmě velice dobře ověřená, poněvadž s malou přestávkou na koupání hned po Medardovi vlastně poprchává celejch těch čtrnáct dní. I dnes v noci napršelo skoro 10mm a to i přesto, že zase jednou zkolabovala moje meteostanice, kterou tentokrát sestřelil výpadek dodávky elektřiny. Déšť na poruchu stanice nic nedbá a spustí se, kdy chce. Já na něj mám ovšem políčeno a na zahrádce mám obyčejnej dešťoměr, kterej měří i bez elektřiny prostě tím, že do něj naprší.
Nuže napršelo. Má být tedy zase hezky, ale pozor na Medarda, letos to bere vážně.

na pohodu

Výlety patří k létu i k prázdninám. A protože prázdniny jsou už příští týden a léto nastalo včera, nastal i ten výlet. Tentokrát to byl výlet poslední, na rozloučenou s páťáky. Jak říkala paní učitelka Marcela, prostě aby to bylo na pohodu. Což bylo.
K památníku Karla Čapka ve Strži se dá od nás dojet vláčkem a pak už je to jen kousek pěšky ze Staré Huti. No a na tu pohodu to je, to je bez debat. Počasí bylo přímo výletní, žádné vedro a deště jenom pár kapek, kterých si nikdo ani nevšiml. Páťáci se nahrnuli do domečku, vydrželi film a muzeum nijak napobořili, což považuji za úspěch. Někteří z nás si ještě stihli dát kafe a pak se šlo na procházku po modré.
A tady byla ta správná pohoda. Postupně byl plněn i nějaký ten úkol do sešitku, kterých měla paní učitelka s sebou dost pro každého, čímž byla zajištěna i vysoká intelektuální úroveň celého podniku.
Pochopitelně se tu a tam přihodila drobnost výlet zpestřující. Skok přes potok do bahna například nebyl ve scénáři, což jednomu z kloučků nepřekáželo a provedl jej. Provedl to tak důkladně, že mu v tom bahně zůstal bota.
Teď ovšem nastala ošemetná situace, neboť jak z bahna botu vytáhnout a současně do toho bahna nezapadnout.
První pokus učinila paní učitelka, kterou však zradil úsudek o větvi pevně uložené ve dnu potoka. Větev tam sice byla, nikoliv však pevně zakotvená ve dnu, nýbrž plovoucí. Čímž byla další bota zmáčená. Nastaly další pokusy vytáhnout stále více se propadající tenisku klackem. Klacky se lámaly a bota klesala hloub a hloub. Přibližně v této fázi jsem příhodu zaznamenal. Bylo třeba přejít kousek dál po stavidle, dostat se tak na druhý břeh a mít dost dlouhou ruku, která dosáhne alespoň na tkaničky, které pořád ještě čouhaly trochu z bahna. Stalo se a botu se mi z bahna podařilo vyprostit přesně s tím zvukem, který jest při vytahování boty z bahna očekávat. Pak kluci botu důkladně omyli pod tekoucí vodou a to prostým vyplachováním, takže bota teď už nebyla jen od bahna, ale i důkladně promočená vodou. Příjemně prý po cestě čvachtala.
Další drobné příhody už zážitek s vytahováním boty z bažiny nepřekonaly a těch necelých čtrnáct kilometrů proběhlo přesně tak, jak si paní učitelka nalinkovala - tedy na pohodu.

level 5 completed

Vono to dycky strašně rychle uteče, pravila paní učitelka Lenka, voni jsou z těch prvňáků páťáci dřív, než se votočíte. A taky jo. Školní akademie je vždycky o loučení právě s těmi páťáky a letos to nebyli nějací páťáci, který jsem jenom znal a fotil. Letos to byli Matějovi páťáci.
Nuže bylo zpívání, tancování, hraní a hlavně bylo dívadlo. Mravoučné o těžké výchově v dnešní době počítačů a her počítačových. O tom, že ne každý pohádky zná, ale měl by je vyprávět, protože pohádky mají děti rády. Nu a tak se tři tatínkové - i Matěj byl jedním tatínkem právě v těch montérkách, co jsme si včera vypůjčili - jali vyprávět pohádky. A když je dovyprávěli a dozpívali a dotancovali, pochválili si, jak je to vlastně dobře, že je vyprávěli, jelikož se jim ta výchova povedla. Za odměnu dostali všichni kremroli a kakao, zamávali a byl konec.
Páťáci si to užívali, rodičové tleskali každou chvíli a nakonec dokonce velmi bouřlivě, což znamenalo, že se to povedlo.
Kupodivu i mně se povedlo nezkazit natáčení ani z jedné z kamer a fotografování asi taky dopadlo.
Nuže, teď vzhůru do světa. Na téhle báječné škole už hra skončila, jak se vtipně píše na tričkách, které páťáci dostali od paní učitelky Marcely:
Game over … level 5 completed.

bez kraťasů

Pochopitelně, že mám montérky. Jenomže nevhodný. Nepochybuju o tom že i v jiných rodinách se najdou montérky, ale už si nejsem jistej, jestli jsou použitelný.
Samozřejmě montérky jsou na montování, případně na jinou práci a proč by tedy neměly být vhodné, že ano. To se ovšem ukáže teprve podle toho, zda pravým účelem je skutečně to montování.
A tady jsme u jádra pudla.
Není tomu vždy tak, aby se v montérkách jen montovalo. Ono se v nich i hraje. Někdy.
Například dneska. Děti mají školní akademii a na ní bude i divadlo páťáků a v něm bude Matěj potřebovat právě ty montérky. Ale kde je vzít?
První pokus totálně selhal, neboť ta moje kombinéza je skutečně použitelná jen jako pracovní oděv. Pro Matěje ba se hodila nenejvejš jako spací pytel.
Pátrání po pracovním oděvu se logicky stočilo směrem k půjčovně kostýmů. Laskavá čarodějnice
Saxana, tedy paní Riegrová od vedle ze vsi ale taky neoplývala příliš optimismem. Kostýmů má opravdu hodně, ale montérky? To vážně ne.
"Ale vy něco vymyslíte," dodával jsem jí jistotu něco najít a sobě naději, že už nebudeme muset dál hledat.
Když jsme s Matějem přijeli do půjčovny, paní Riegrová měla nachystané pohádkové lacláče. Jenže chyba lávky! Opravdu moc pohádkové a opravdu moc malé. Nebyly by ani Kačce.
"Já si myslela, že budou moc malý," pravila nikoliv poraženecky paní Riegrová a já si všiml jakéhosi modrého balíčku.
"Tak snad jedině tady ty …."
Vytáhla nádherný kraťasy - montérky s laclem.
"Ale nejsou vypraný, muž v nich o víkendu něco dělal."
Matěj se rozzářil: "To jsou ty pravý, ty jsou perfektní!" Oblékl si je a opravdu byly perfektní. Kraťasy mu byly akorát, skoro na zem.
No a bylo to. Ještě modrou helmu k tomu Matěj vyfasoval a dneska z něj bude montér, jak má bejt.
Čímž děkujeme hodné čarodějnici paní Riegrové, která to nakonec vymyslela jako vždycky, a laskavému panu Riegrovi, který to, doufám, dneska bez těch kraťasů vydrží.

zaspal jsem

… no jo, je to tak, zaspal jsem, jelikož jsem včera večeřel s Tomášem z kotlíku. Z čínskýho kotlíku, pochopitelně.

vydražila Matěje

Řád otrokářský lze nalézt už jen v učebnicích dějepisu. Je pochopitelně hanebné někoho jen tak prodat na trhu. Ovšem jsou případy, kdy se to pořád ještě děje. Zrovínka včera jsem byl svědkem toho, jak vlastní matka prodala svého vlastního syna.
Byli jsme totiž s mouveselouHaničkou a s Matějem na rodinném dni, kde by člověk čekal například nějakou tu kratochvíli, případně poučení a sem tam nějaký ten pamlsek. Toho všeho se v Chuchli pochopitelně dostávalo v míře přiměřené, ovšem byla tu ještě jedna okolnost a totiž ta, že pro obveselení ostatních byly draženy rozličné služby jako třeba svačiny na celý týden, či jeden den generálním ředitelem a podobně. A málaskaváHanička patří k těm, kdož by měli dát něco do placu, což učinila.
Dala do placu Matěje!
Dokonce ho nechala vydražit ve veřejné dražbě!
A jak to bývalo dobrým zvykem na slušném trhu s otroky, hned na úvod
Matěj předvedl, co umí, aby bylo jasné, že nebude dražen zajíc v pytli.
Logicky pak došlo k tomu, že si jedna slečna Matěje vydražila. Nevím přesně, co od toho očekává, ale položka byla dražena jako trénink s mistrem wushu. Naštěstí. Matěj s tím obchodem samozřejmě předem nadšeně souhlasil a krátkou exhibici si užil. Ostatně to nebude poprvé, co prodává své umění, jelikož už točil i reklamu, což ovšem je činnost ryze komerční. Tady se nechal prodat jen tak pro legraci a pro radost mamince.
A já si napříště musím dávat lepší pozor na mouvypečenouHaničku, aby nám ty děti nějak mazaně pod rukou neprodala, když to má teď tak pěkně nacvičený.

bez blesků

Dneska jsou na všechno příručky. Většinou internetové, ale starých dobrých papírových nijak zvlášť neubylo. Zdálo by se tedy, že příruček je na vybírání přehršel. Je to tak, ba několik přehršlí. Autoři se předhánějí a nabízejí zaručeně nejlepší způsob, jak tu či onu činnost vykonat a pokud je to příručka internetová, ještě bývají ohvězdičkováni podle užitečnosti. Máme tedy z čeho vybírat.
Pokud je bouřka, očekáváte liják, vichr, hromy, blesky a právě ty blesky jsou někdy zajímavé. Co je třeba vyfotit? Inu proč ne. Kdysi jsem si nějaké blesky fotil a vylezl z toho docela slušně sršící Nuselský most. Jenomže kde je tomu negativu konec?
Udělám si obrázek nový, až bude bouřka. Pro jistotu jsem se podíval, jestli se náhodou na technice zachycení blesků na citlivý materiál něco nezměnilo. Do příruček, pochopitelně. Nezměnilo. Jen snad místo citlivé vrstvy filmu se světlu nastavují citlivé vrstvy čipu. Takže pořád potřebujete něco, na co aparát pevně umístíte, tedy stativ, dálkovou spoušť dříve drátěnou, nyní kabelovou či bezdrátovou, aparát s širším objektivem a možností dlouhé expozice. Nu a to je všechno. Vlastně ještě něco. Trpělivost.
A tak stojíte a mačkáte dráťák a čekáte, že se vám do toho obrázku nějaké ty blesky chytí.
A to je právě ta potíž. Není bouřka jako bouřka. Ta včerejší sice blýskala a bouřila, ale blesky byly většinou schované v nízkých mracích a místo efektních klikyháků se jen rozsvítilo.
A to už příručky nepraví, že k focení blesků potřebujete nejvíc právě ty blesky. Protože když blesky nemáte, nic nevyfotíte.
A jste bez blesků.

Vesničko má středisková

Dnes tu nebudou žádný dlouhý řeči, poněvadž už za týden to vypukne,
tož se přijďte podívat, bude to zase vydařená taškařice:

Vesnicka_Pozvanka

4:33

Tak to mají děti za sebou. Útrapy cvičení jsou u konce a po všech těch protivenstvích se jim to hraní včera na dětském koncertě líbilo.
Ovšem všechno bylo nakonec jinak, jak je ostatně zvykem. Původně měly hrát s klavírním doprovodem, jenomže pak se ukázalo, že termín konání koliduje s jiným termínem, který už je předem dán a není ho možné změnit, čímž klavírní doprovod skončil dřív, než začal. Bylo tedy třeba změnit repertoár a najít vhodné skladbičky pro dvě flétny, což byl taky problém, protože not mají děti sice dost, ale pokaždé si na hodinu k paní profesorce nějaké z nich zapomenou, což vede k velice nepřehledné situaci. Ale i to jsme nakonec zvádli a Kačka s Matějem nacvičili čtyři skladbičky, které mohli předvést včera na koncertě.
Matěj se na chvilku stal i moderátorem, neboť si sepsal průvodní řeč a celé vystoupení i jednotlivé písničky uváděl. Tím mě překvapil nejvíc, protože to si sepsal opravdu úplně sám. Zřejmě to bude komediant, ale zatím to úspěšně tutlá. Kačka se po holčičím způsobu zase děsně styděla, avšak výsledek byl nakonec docela uspokojivý. I přesto, že se čtyři měsíce cvičení smrskly do čtyř minut hraní na koncertě. Přesněji řečeno, do čtyř minut třiceti tří vteřin.

50mm

Dešťoměr je plnej a to znamená, že napršelo od včerejšího večera 50mm, což potvrzuje i srážkoměr na meteostanici. Tak vydatně už nepršelo opravdu dlouho. Rosničkáři z Komořan sice tvrdí, že tentokrát nám žádná pohroma nehrozí a z Medardovy kápě rozhodně nebude kapat čtyicet dní, jelikož o víkendu má být zase koupací počasí, ale věřte jim.
Letošní počasí je totiž přímo ukázkové a do Medarda se trefilo s naprostou samozřejmostí. Jen si nejsem jist, kde všude se přesně trefilo. Díval jsem se včera na radar právě k těm rosničkářům a zrovínka naše vesnice leží v takovém úzkém pásu největších srážek. Rozhodně to není nijak globální jev a potopu světa nečekejme, i když těch pásem s deštěm bylo víc. Já to beru tak, že máme pěkně zalitou zahrádku, po víkendovém řádění a vycákání dolitej bazén až po okraj, umytej a zalitej novej kus zahrádky, co jsme s moušikovnouHaničkou osadili jerlínem. No prostě ten déšť byl potřeba a vyšel zrovna tak, jak jsme potřebovali. Je to skvěle zařízený.

kaskadér

Skoro žádnej film se neobejde bez kaskadéra. Pochopitelně komorní dramata se zřejmě bez sportovních výkonů kaskadérů obejdou stejně jako animáky, ale u ostatních je potřeba alespoň pád ze schodů či pohlavek a to už dělá kaskadér. Kaskadéři jsou tudíž jistě velmi žádaní a musí trénovat, aby mohli všechny ty katastofy, co ně pan režisér hází, přežít. Kde všude trénují, to nemám ponětí. Jednoho jsem potkal u nás na vsi.
Jedu do Zvole a uprostřed cesty vidím hroudu. Musím jí přejet tak, aby zůstala mezi koly, říkám si. A pokračuju: Co když je to kámen a není to hrouda, to by mohl být problém. A jen na to pomyslím, ta hrouda zvedla hlavu se zobákem. Drozd to byl. Mladej, trdlo, koukal co by tak na silnici sezob. Ježkovy voči! To už se nedá zvládnout, je pět metrů přede mnou. Ještě jsem viděl, jak přesně uprostřed jízdní stopy kroutí hlavou s tím žlutým zobákem a diví se, co se to na něj řítí. Dál už jsem stihnul jen přibrzdit.
Když jsem se podíval za vůz do zrcátka, byl tam pořád. Kroutil tou hlavou a hopkal dál. Vůbec mu to nevadilo. Von se prostě nechal přejet, von prostě trénoval, von to byl kaskadér. Drozd - kaskadér.
Kdž jsem jel za chvilku zpátky, už tam nebyl. Zřejmě odletěl trénovat nějakej další ztřeštěnej kousek. Jen doufám, že nestrkal z cvičných důvodů hlavu do tlamy nějakýmu kocourovi.

samec

Jestliže se vyznáte v biologii, dokážete popsat kdejaký druh, jaho varianty i pohlaví, tedy pokud nepočítáme hermafrodity, k nimž díky svým závažným nedostatkům v přírodopisném vzdělání řadím jenom šneky. Rozmanitost přírody přímo ke studiu vybízí, mně však nezbývá, než to jen tak z povzdálí pozorovat, neboť přírodopis jsme na strojárně už neměli. To ovšem neznamená, že bych rozmanitost kolem sebe nevnímal.
Kupříkladu takové konektory. Připouštím, že s přírodou nemají ani drtek společného, avšak jejich rozmanitost je až zarážející. A tu jsem tuhle byl donucen studovat. A došel jsem i k tomu pohlaví, neboť konektory, jak známo, jsou buď samci nebo samice.
Nuže tedy Matěj se zamiloval do drona, kterej tu už leta leží právě pro tenhle případ nachystanej. Teď zřejmě přišla ta chvíle, kdy došlo ke vzájemné interakci. Vznášedlo Matěje nadchlo, naučil se to ovládat a lítá s tím po zahradě. Jenomže to má jen dva akumulátorky a ty jsou za čtvrt hodiny vybitý. A protože je to postarší typa, už se náhradní nevyrábí, pochopitelně. Výrobce dronů už rejžuje prachy z nové a nové generace a všechno označil jinak, aby to nebylo použitelné navzájem. To dá rozum, to by přestal vydělávat. Jenže ony se ty akumulátorky vyrábí, ale musíte vědět jekej to je, pod jakým označením a jakej konektor je k balancéru a jakej k napájení. Prostě bejt in. Zkusmo jsem poslal obrázek akumulátorku do dvou obchodů, aby mi poradili. Do třetího už jsem nic neposílal, protože ty první dva rovnou a ihned profesionálně nevěděli. Tož jsem začal pátrat sám.
Nebylo to složitý. Takový věci se nejsnáz hledají podle obrázků. Našel jsem ten správný
konektor tady a pak už byl jen krůček ke správnému určení druhu. Je to konektor modelářům velmi dobře známý, všichni ho mají na akumulátorech, akorát že jsem si ho musel určit sám. Prodavači na to nepřišli. Ovšem jedna věta z jejich odpovědí, když už jsem se jen ptal, jestli příslušný konektor na příslušném akumulátoru mají, mi docela utkvěla: "na baterkách máte Tamiyu - samec".
A pak, že rozmanitost je jen v přírodě.

chodec

Co přesně ho na tom láká, to nevím a nejsem si jist tím, zda to ví i on sám. Ovšem nevědomost hříchu nečiní, na druhou stranu však neznalost zákona neomlouvá. Ať tak nebo tak, prochází se po silnici a pranic se nestará o provoz na ní. Voni uhnou, voni zastavěj. Silnice je tu pro všechny, tak proč bych na ní nemoh' chodit i já.
Takhle nějak to vypadá skoro každá den. Já jedu buď domů nebo do města a on si vykračuje na okraji vesnice po silnici. Někdy popoběhne, jindy vysloveně utíká a včera se velmi volně procházel a když zjistil, že se blížím, loudavým krokem odešel do pole.
Ano, do pole, jelikož je to bažant. Takovej fešák. Zřejmě mu tem kousek země patří nebo si to alespoň myslí. A tak kráčí po asfaltu a kouká, kde by co sezob', což se zdá být poněkud pošetilé. Na asfaltu přece nic neroste. Leda snad, že by tu a tam něco z něčeho vypadlo a bažant slídí, kde by to mohlo bejt a jestli je to k snědku.
Škoda, že si nedá vysvětlit, že tohle počínání by mohlo skončit tím, že k snědku bude nakonec on.
Tak prosím vás, až pojedete k nám do Oleška, dávejte pozor. Kdyby si po silnici vykračoval krásnej bažant, chvilku počkejte, až přejde. Tenhle chodec je tu taky doma.

kočken činu

Divný věcy jsou divný na první pohled. Když se vám denně Cyrda ráno lísá k ruce a počká, až uděláte krok a jde za vámi dolů, je to normální. Když sedí v koutě v pelechu, kouká na vás a nepřijde, ani když mlasknete, je to divný. Znamená to, že je něco jinak.
Jenomže vy víte, že vůbec nic není jinak. Že prostě zas ta mrcha černá něco provedla a poněvadž není blbá, dobře ví, že se to nemá a že se páneček bude zlobit, až to najde.
Nu a tak jde páneček hledat. A nemusí se nijak moc namáhat. Hned u misky s vodou to najde.
Vida, tak to tu vopravdu eště nebylo. Papírky, mašle, kapesníky (jednotlivě i v celém balíčku), špinavý prachy, Kaččiny plyšáci, sponky do vlasů, vatový polštářky (ty jsou zvlášť oblíbený), tužky, plechový placky se smajlíkem, to všechno už tu bylo a možná jsem i na něco zapomněl. Ale boty? To je vopravdu novinka!
Kočkeni jsou velký, to jó, ale přeci jen s velkejma botama se netahají. Jenže tohle nebyly velký boty. Kačka si svoje cvičky (takový ty piškoty) z gymnastiky zapomněla uklidit. No, nezapomněla, prostě je mrskla vedle tašky. Nu a Cyrda se chopila příležitosti, usoudila, že botky jsou už špinavý a že je potřeba je vyprat. A protože je to kočken činu, jak usoudila, tak udělala. Pěkně cvičky v misce vyprala a - to byla další novinka - vyprané je srovnala pěkně vedle misky. A když jsem to sbíral, koukala na mě skrz žbrliny zábradlí ze schodů, jestli je to tak správně, že už jsou čistý a že teď schnou.
Houby správně, Cyrdo. Jseš čuně, abys věděla! Ovšem mývalí čuně, to připouštím.

dvě tlačítka

Jednoduché činnosti se zdají být nad slunce jasné a nepopletitelné. Samozřejmě, protože jsou jednoduché. Ovšem když potřebnujete něco "zapnout", použijete "vypínač". To je tak trochu nesoulad. Zapínat by se mělo zapínačem a vypínat vypínačem. Ale vžil se vypínač pro obojí činnost.
Když máte vypínače dva a jedním zapnete kamerku a druhým zapnete nahrávání, už by se vám to pletlo a tak jim říkáte tlačítko zapnutí přístroje a tlačítko spuštění nahrávání.
A nemáte vypínače, nýbrž tlačítka a zase vám to plete.
V pátek večer byla Noc kostelů. Tentokrát Kačka s Matějem zpívali i hráli a tudíž bylo třeba pořídit záznam. Pořizoval jsem a během zpěvu školního sboru jsem trénoval jemnou motoriku při používání tlačítka i vypínače. Pak začali hrát jednotliví hudebníci a i ty jsem nahrával a všechno šlo hladce zapnout i vypnout. Konečně když měli přijít Kačka a Matěj se mi podařilo poplést si tlačítka s vypínači.
Nejdřív jsem kamerku místo spuštění vypnul. Nic se neděje, času dost. Hned jsem jí zapnul, ostatně to mám nacvičený. A začal jsem nahrávat jejich vystoupení. Tedy myslel jsem si to až do chvíle, kdy jsem po produkci nahrávání vypnul.
Píplo to, což znamená začátek nahrávání. Pochopitelně: dvě tlačítka, dva stisky, pokud je kamera vypnutá. Jeden stisk, pokud už je zapnutá. Popletl jsem si stav zapnutá/vypnutá a stiskl jen jedno tlačítko, čímž jsem uvedl kameru pouze do stavu pohotovosti, nikoliv do stavu nahrávání.
Nu a bylo to. Všechno a všechny mám nahraný, jen svoje děti ne.
A jsem nahranej.

pro radost to bylo

Kdepak já bych se vyznal v tom, které hymna je ta správná. To mě jen Tomáš poprosil, jestli bych měl čas jí někde vyšťourat, že by v sobotu na závodech měla zaznít, když to budou závody s mezinárodní účastí, tedy že přijedou kamarádi až z Trnavy. Tedy jsem hledal a našel nějakou oficiální verzi ke stažení na jekémsi vládním serveru.
Dost mě překvapilo, v jekém je to stavu. Aniž bych se zabýval rozpočtovou politikou, mám jakés takés tušení, že tu a tam platím daně a zřejmě nebudu úplně sám a tedy asi nějaká ta koruna se možná přes všechna ta síta dle modelu "pro mě, pro mě, pro krále" přeci jen nakonec dostane do státní truhličky. A když už někdo vezme groš za zveřejnění takového docela významného státního symbolu jako je hymna, mohl by to pro veřejnost uložit v nějakém alespoň trochu důstojném formátu a ne v degradující mp3 kompresi. Ale to bych asi chtěl od státu moc.
Nuže tedy tuhletu Škroupovu písničku jsem si stáhnul, když už vláda napsala, že můžu a zadarmo, ale přeformátoval jsem jí pro širší použití (já vím, že jsem tím kvalitu nezvýšil, jen umožnil přehrání na obyčejné mechanice) a uložil na cédéčko, abychom jí na závodech mohli přehrát.
Jenomže to mě tak nějak neuspokojilo.
"Vždyť Matěj přeci dostal od Věrka hymnu upravenou pro flétničku a umí jí zahrát," vzpomněl jsem si. A ve čtvrtek večer jsem přinesl na trénink Matějovi noty i nástroj. Tomáše to potěšilo, nadchl se po ukázce pro věc, a Matěj poctivě v pátek ráno i odpoledne cvičil. A v sobotu měl premiéru. Vlastně měli premiéru. Tedy píseň Kde domov můj Františka Škroupa, ze které se stala Národní hymna se slovy Josefa Kajetána Tyla, zazněla v úpravě Věroslava Němce pro sopránovou flétnu v podání Matěje …. No zní to blbě, já vim, ale na vládním serveru by to takhle nějak určitě napsali.
Naštěstí nepíšu pro zmíněné stránky a tak si můžu napsat, že to Matějovi šlo, postavil všechny lidi do pozoru a když dohrál, spustil se obrovský potlesk, protože tohle nikdo nečekal. Soutěžící i diváci měli radost, chodili a chválili, Matěj měl radost, že mu to vyšlo, Tomáš byl pyšnej, že má nejen šampióna, ale i muzikanta v oddílu, Věrek měl radost, když jsem mu poslal poděkování a nahrávku, no a my jsme s moumilouHaničkou nepozorovaně zamáčkli slzičku. Tak, tak. Pro radost to hraní bylo.