WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

dvě Fordky

To když jdete po Praze, potkáte ledacos a ledaskoho. Včera jsme se s Matějem po Praze procházeli a je to tak.
Největší nadšení vzbudilo odtahování auta - Fordky, což je událost, kterou Matěj ještě neviděl. To nezbývá, než závidět.
Pak viděl jinou Fordku, podstatně starší a jedoucí po svých, a volal: foť to, tati, honem to foť!
Ovšem panorama Hradčan ho naopak nijak neoslovilo. Prostě ho už viděl mockrát.
Nu a tak vznikly obrázky z Prahy 5 a Prahy 1, nedaleko od sebe v prostoru i čase. A jsou každý úplně, ale úplně jiný. Však posuďte sami:

Praha5

Fordka

Praha1

ošizená mapa

Byly doby, kdy se za myšlenku o kulatosti Země upalovalo. Pak se nějak přišlo na to, že se to ututlat nedá a od těch dob letíme vesmírem na kouli. Pak se ještě přišlo na to, že je ta koule trochu šišatá, ale zas ne tolik, aby to nějak vadilo. Nu a tak když jedeme z bodu A do bodu B, zdá se nám, že je to po rovině, ale kdepak, je to po kulovém povrchu. A to je právě ten háček. Na mapě je to všechno rovina, ale ona to rovina doopravdy není. Musí se to na mapách šidit a tak ta cesta z místa A do místa B je jiná na mapě a jiná ve skutečnosti.
Tuhle jsem si všimnul takovýho hezkýho pohledu z cesty do Prahy. Je tam vidět hodně do dálky. Vidíte z toho místa (až bude dobrý světlo a budu mít s sebou aparát, udělám obrázek) Hradčany a přesně za nima v zákrytu Říp. Všechno v jedné přímce. A to je ta potíž.
Vzal jsem si mapu (tedy otevřel mapu na síti) a měřím si vzálenost bod A - Hradčany - Říp. Je to nějakých 46 kilometrů a kousek. Jenomže ouha. Když zapíchnu jeden špendlík na to místo, kde jsem stál, a druhý do kapličky na Řípu, stojí Svatovítský chrám tak trošku vpravo vedle spojovací přímky. Jenomže
na fotografii (mizerné, protože mizerné světlo i podmínky) je vrcholek kopce přímo mezi věžemi chrámu. A jsme u toho. Ta mapa je ošizená, poněvadž to jinak nejde.
Ovšem je tu ještě jedna možnost. Žijeme na Zeměploše a kartografové se to před náma snažej zatouškovat tím, že schválně dělaj pokřivený mapy a tvrděj, že je to kvůli zakřivení Země.

kočičí kavárna

Kočkeni u nás patří mezi vážené tvory. Tedy vlastně, abych to napsal přesně, my patříme mezi tvory, vlastněné a někdy i považované kočkeny. Pokud jim ovšem seženeme nějaký to žrádlo a dost je drbeme za ušima. Pochopitelně to nemusí být takhle u každého a jsou i lidé na kočkeny přímo alergičtí. Ti pak samozřejmě do kočičí kavárny nesmějí.
"Do kočičí kavárny?", zeptáte se.
"Jistě, do kočičí kavárny," pravím já.
Nu ano, ve Vodní ulici na Smíchově je kavárna, kam se chodí za kočkama. Není to žádný podnik pro pány, nýbrž pro všechny, jelikož kočky se zde vyskytují čtyřnohé. A to v množství větším, než malém. Ve vchodu jsou ještě jedna vrátka, aby kočky nemohly snadno ven a za vrátky už se promenádujou kočky. Sedí vám na stole, lezou vám do tašky, vochutnávaj vám kafe. No prostě chovají se normálně, neboť jim pochopitelně kavárna patří. A vy máte možnost buď utéct nebo jejich zájem přijmout. To potom sedíte a dostane kafe a kočky vám ho nejdřív vočuchaj, pak vám zkontrolujou obsah zavazadla načež se kolem vás seskupěj a čučej vám do talíře, případně se nechaj drbat za uchem.
Je to prostě kočičí kavárna se vším všudy. Takže pokud nemáte koček dost, zkuste se tam mrknout. Tam jich dost mají.

KocKavarna_01

KocKavarna_02

KocKavarna_03

KocKavarna_04

666 let hradu Kost

Na hrad Kost jsme se vypravili z důvodu slavností pořádaných tamtéž u příležitosti 666tého výročí založení hradu. Nějak jsem přehlédl, jestli tenkrát položili základní kámen či slavnostně otevřeli bránu, ale zřejmě to nebude důležité. Mám prostě za to, že už tady tolik let stojí. A, jak bylo několikrát zdůrazněno, nikdy nebyl dobyt.
Nu a protože je to dobrý důvod k oslavám, oslavovalo se. Přijel král Karel IV., tančilo se, rytíři bojovali v turnaji, kejklíři tropili kejkle, muzikanti hráli, inu slavnost. A právě jedni z muzikantů si dovolili vtípek, který mě zaujal a totiž to, že jsou z Tábora. Což je poněkud paradoxní, neboť v dobách husitských si hordy kališníků na Kosti vylámali zuby a teď ho beze všeho táborité dobyli hudbou. Je to tak rozhodně lepší, než hrad bourat. Jo, kdyby to tak šlo všude.
Pár obrázků je
tuhlec v galerii.

potravní řetězec

Aby bylo jasno, jako je to s těmi ťuhýky, co jsou vlastně rehkové, udělal jsem pár obrázků. Je z nich jednak patrno, že ty mladý jsou dvá a taky, že potravou jsou jim motýli. Tím je skvěle ilustrováno, jak to v přírodě i u nás na zahradě pěkně funguje.
Zahrada přitahuje opeřence. Na zahradě je motýlí keř (Komule Davidova (Buddleia davidii)), který přitahuje zase ty motýly. No a motýly slouží kromě okrasy i jako potrava pro malé rehky, kteří nám za to příště na oplátku ještě i posbírají housenky. Čímž je pěkně nastaven potravní řetězec.
Kdo žere Rehky nebudu zkoumat, ale počítám, že když se Sára před dvěma lety vydala do věčných lovišť, někdo to její panství tady v Olešku určitě převzal. Pro naši zahradu ovšem platí celoroční zákaz lovu, což se až na nějaké vyjímky doufám dodržuje. Nu a proto tady taky máme teď tu ptačí školku, co posedává na větvích a řve na rodiče, aby jim ty motýly chytli, místo aby sami mávli křídlama a chytli si je do vlastního zobáku. Jo, je to holt všude stejný.
Tož tuhle jsou:

Rehek_01

Rehek_02

Rehek_03

Rehek_04

Rehek_05

ťuhýk

"Co je to za ptáka? Najednou se tu vyskyt a je ho tu plno. Má takovej zahnutej vrchní zobák a je šedivej … musím se podívat do ptákologie," mudroval jsem tuhle hledě na ptáčka, který tu předtím nebýval a najednou byl všude. A kňoural. Furt.
Podíval jsem se do Svolinského. Jediný podobný obrázek byl ťuhýk.
"Je to ťuhýk," rozhodl jsem a dodal k tomu komentář z knížky, kde se praví, že je to jeden z nejmenších dravců a v některých případech dokáže utrápit i mladého kosa nebo drozda. No to jsem si dal. Kačenka okamžitě spustila, že tu žádnýho ťuhýka nechce, protože nám utrápí našeho kosa a ten drozd, co nám běhá po zahradě, že je taky moc pěknej a že ho má ráda a ťuhýk že je tu novej tak ať si letí, odkud přilít.
No jo, vono se to řekne: ať si letí. Ale dyž vono se mu zalíbilo zrovínka u nás na zahradě. Já to chápu. Všude samej stín, skrýší habaděj, několik vodních ploch, tekoucí voda tuhle i támhle. Komu by se tu nelíbilo. Takovej bažant by moh' povídat.
Nu tak jsem toho ťuhýka pozoroval. A von nebyl jeden, voni byli hned dva, hned tři. A každej jinej. Tedy abych byl přesnej: ten ukňouranej ťuhýk byl furt ten samej, ale ti dvá byli jiný. Koukám na to a voni to nejsou ťuhýci. Jsou to rehkové. A ten ukňouranej je taky rehek jenomže mladej, sotva vylíhlej, učí se lítat, ti dva ho futrujou proviantem a von furt kňourá a kňourá. A právě, protože je mladej, tak ještě není pořádně vybarvenej, nemá tu pásku přes oči jako dospělí a je celej šedivej s hnědočernejma křídlama - celej ťuhýk. Nu a to mě spletlo.
"Hurá, není to ťuhýk!" jásala Kačka, "kos nám tu zůstane!"
Jo, zůstal. Zrovna včera na mě civěl za domem na chodníčku a cosi držel v zobáku. Že jako prej abych si šel svou cestou, tohle že je jeho zahrada.

už zase padá kočka

Teď v létě, když jsou taková vedra, míváme pochopitelně v patře otevřená okna i v noci, jelikož to způsobuje průvan. Otevřená okna ovšem způsobují i nečekané zvuky.
To třeba spíte a najednou vás probudí takový škrábání a mrňoukání.
Na zloděje nepomyslíte, poněvadž zloděj jednak nedělá rámus a druhak se neškrábe do patra. Zloděj vidí, že je dole zavřeno a nahoru se těžko dostane bez rámusu. Takže to musí bejt někdo jinej. Kouknete z okna a vida, na střeše je Cyrda. Drápy zatnutý, ale na taškách to klouže drápy nedrápy. Dělá rámus, mňouká, škrábe se nahoru. To proto, že byla zvědavá, vylezla z okna a dostala se na šiknou plochu. A teď to má.
Před lety to samé předváděl Ferda blahé paměti. Někde v roce 2009 najdete v archivu rubriky o zvířatech i jeho fotku, jak z toho samého okna pozoruje svět. Nu a Cyrda jde poctivě v jeho šlépějích.
"Cyrdo, ty troubo! Polez nahoru."
"uuuuMmmňaauuuuu!"
Ano, to jsme slýchali i v případě Ferdově. Pak následoval pád ze střechy a zoufalé mňoukání u dveří z venku. Proto taky máme na vrátkách nápis Pozor padá kočka!
"No tak, Cyrdo, zaber."
A Cyria zabere, proklouzne jí to, zabere ještě jednou a pořádně a je zpátky v okně.
"Uff! to byla fuška, pane. A koho napadlo udělat takhle blbě šiknou střechu? Co je to prosimtebe za nápad udělat pod tak skvělým oknem takhle nebezpečnou klouzačku?! Dyť jsem mohla sletět dólu!" civí na mě Cyrda vyčítavě v letní noci.
"Heleď, Cyrdo, přestaň tu dělat rámus a padat ze střechy. Na tohle už jsme tu zavedený. Ceduli na vrátkách máme, tak vo co ti de? Dyž zahučíš dolů, tak si prostě budeš muset počkat do rána, až ti votevřem. Ferda už to měl nacvičený."
"Ale já jsem nespadla!"
"To ne, ale ten rámus mě stejně probudil. Tak dej pokoj."
"Mňauuu!"
"No, taky mňau a už dobrou!"
Tak to bysme měli dalšího skokana v řadě.
Až teda půjdete zas někdy kolem, dejte pozor. Už zase tu padá kočka.

hádanka červencová

Měl bych tu jednu letní, prázdninovou hádanku. Uhodnete, co se to děje na obrázku?
a) do vody skáče jakési polozvíře, poločlověk, něco jako kentaur, ale naruby
b) do vody nikdo neskáče, naopak, z vody leze Matěj a Kačka mu balancuje na zádech
c) do vody skáčou oba paralelním skokem, ovšem fázově posunutým

zobák v pítku

Znáte žíznivýho kanára? Ale jo, znáte. Takovej ten skleněnej pták, co se houpe na bidýlku a furt pije z kalíšku, dokud v něm má vodu. Na každým rohu ho mají za výlohou a všichni ti kanáři se kejvaj a nasávaj pořád dokola. Taky jadnoho máme, ale málokdy mu nalejem. Všeho s mírou.
Ovšem máme tu i jinýho ptáka žíznivýho. Zrovna v sobotu jsem ho načapal, jak si v tom vedru byl zchladit zobák v našem pítku, co ho máme na zahradě právě pro tyhlety případy vždycky naplněný čerstvou vodou.
Ale je děsně vopatrnej. Na rozdíl od našeho kosa, kterej si nás nevšímá a řeší si ty svý žížaly ať jsme, kde jsme, tenhle je obezřetnej. Jen se něco šustne, už kráčí do úkrytu. Ba někdy nehledí ani na vlastní důstojnost a prostě se rozběhne a zahučí pod keř, jako by mu za patama hořelo. Lítat se mu moc nechce, tak to všechno radši uchodí. Ostatně je to slepice. Totiž kohout.
Však posuďte sami:

bazant_pije_1

bazant_pije_2

adrenalinová jízda

Události se, jak známo, šíří ve shlucích, což platí i o doprvních situacích. Ráno před otáčením se na křižovatce jsem jel přes hory, přes doly a přes sedmero kruhových objezdů. Ano, trošičku přeháním, nebylo jich sedm, ale když to počítám, klidně jich sedm být může. Jen bych musel jet poněkud klikatěji, než jezdím, ale sedm jich cestou do města je.
Ten s příhodou byl toho rána čtvrtý.
Přednost na kruhovém objezdu si hlídám ať už na něj vjíždím nebo na něm jsem. Vždycky se najde někdo, kdo má na přednost jiný názor. Nu a včera jsem potkal řidiče, který si názor teprve tvořil.
Přijíždím k objezdu a vidím autoškolu, jak přijíždí k dalšímu vjezdu v mém směru jízdy. Už jsem na kruháči a učedník za volantem se blíží. Radši přibrzdím, co když si mě nevšimne, říkám si a přibrzdím. Přibrzdím ještě víc, už na tom kruháči stojím a učeň jede dál. Nedívá se, nevidí a kousek vjede do mé dráhy. Zato jeho učitel se dívá a vidí. Dupne na brzdu.
Já se jen s pochopením usmívám a vzpomenu si, jak to mají žáci za volantem někdy těžký a jak se někdy naopak nedokážou z kruháče dostat ven. Ale to je jiná historka.
Tenhle zastavený nešťastník dostával od učitele pěkný kapky. Já jel dál, oni stáli na vjezdu a pan učitel vysvětloval žákovi za volantem, co si on myslí o jaho vjíždění na kruhový objezd. Ten klučina byl vykulenej a seděl za tím volantem jak hromádka neštěstí.
Inu žádnej učenej z nebe nespad, ale nejsem si jistej, jestli ten řev toho instruktora, co otřásal celým tím autem autoškoly, byl dostatečně edukativní. Skoro si myslím, že to v tomto případě byla spíš adrenalinová jízda.

vtip za stovku

Vlastně ani nevím přesně, kdy naposled mě načapala ruka zákona při nějakém prohřešku. Abych nezapomněl, jaké to je, byl jsem včera po zásluze potrestán, neboť jsem jel vykonat dobrý skutek a při té jízdě jsem se potřeboboval otočit. A ejhle, velkej plac, tady to pude.
A šlo to. Naprosto bez problému až do chvíle, kdy za mnou strážci zákona rozsvítili blikačky. A že prej není radno otáčet se na křižovatce.
Všechno jsem přiznal a požádal jsem o odstřelení, čehož pan ruka zákona nevyužil a naopak prohlásil, že je hodnej a že mě to bude stát jenom stovku. Nu a jak tak vypisuje ty papíry a kontroluje, jestli nejsem hledanej zločinec, co ukrad auto, naproti ve vilce právě vycházejí děti ze školky na zahradu. Přiběhnou ke plotu a volají "Policajt! Hele! Policajt!"
Když inkvizice skončila, povídám příslušníkovi mírně jízlivě: "Vy už jste populární i u těch dětí ve školce."
Černooděnec se zapýřil a špitl: "No, u těch dětí eště jo, ale s dospělákama je to horší".
To mi bylo satisfakcí.
Mladík ve výkonu služby zřejmě nepochytil onen drobný osten narážky a vzal to jako pochvalu.
Pobaven jsem si uložil doklady a jel vykonat onen dobrý skutek bohatší o další vtip o policajtech. Tentokrát ze života. Za tu stovku mi to stálo.

to dám

"Co to bylo?"
"Já nevim, taková rána. Že by … no jo. Už zase! Tentokrát kos."
"Že si nedaj pokoj, ptáci praštěný!"
"Jo. Praštění. To sedí."
"Spíš leží. Ale ne, neleží. Už vstal a támhle letí."
"Tak to dobře dopadlo. Protentokrát."
Takhle přibližně se odehrával dialog mezi mnou a mouvylekanouHaničkou tuhle odpoledne. A nebylo to poprvé.
Stává se totiž - a letos nějak víc - že nám někdo praští do domu či do okna. Přičemž do okna častěji. A když se jdeme podívat, kdo nám to loupe perníček, obvykle najdeme nějakýho praštěnýho ptáka. Doslova. Ono se poslední dobou nějak rozmohlo létání proti domu. Jaký to má přesně význam, to nevím. Možná to nevědí ani sami letci. Rozhodně však neznají pořekadlo "hlavou zeď neprorazíš".
Já si to představuju například i takhle:
Mladý si zkoušej svojí odvahu a šikovnost. Rozletí se proti překážce a musí si vybrat správný okamžik, kdy uhnout. Nebo musí vybrat vhodnou skulinu, kterou by mohli proletět skrz překážku. A někdo z nich holt nestačí včas uhnout a napálí to do zdi. Ti otrlejší to rozpálí proti oknu o kterém si mylí, že je průchozí, tedy průletové, a s odvážnou myšlenkou "to dám" to napálí do skla.
Výsledek je ovšem vždycky stejný.
Když se jdeme podívat, najdeme užaslýho pilota, kterak se sbírá ze země, točí se mu hlava a neví, co se s ním děje a kdo ho to praštil. Pak se ti praštěnci nějak zmátoží a odletí si po svých. Tedy většinou. Ta druhá varianta už tak veselá není, ale naštěstí je zřídkavá.
V každém případě jsou to trdla praštěný.

Hi boy!

Některé události je zbytečné komentovat. Například tuhle:

HiBoy

individuální doprava

"Ve dvě musíme být u autobusu, tak to abychom vyrazili," pravila mápečliváHanička a vyjeli jsme na čas pro Matěje. Jen vyrazíme, ozve se telefon.
"A víte, že máte individuální dopravu?" ptá se do sluchátka pan vedoucí z tábora.
"To nevíme. Nemáme."
"No máte. A Matěj tu na vás čeká."
"Kde?"
"Tady s náma na táboře. Všichni ostatní už odjeli autobusem."
"Jak odjeli? Matěj není v autobuse?"
"Není, vždyť máte tu individuální dopravu. Přijedete si pro něj?"
"My už si pro něj jedeme, ale k autobusu."
"Aha. Tam nebude. Musíte sem, na tábor."
No co s tím. Někdo někde udělal chybu. Teď jsme si dali Matěje k telefonu. Sice říkal, že je v pohodě, ale na hlase bylo znát, že úplně není. Tož, Matýsku, ještě tam počkej, za dvě hodinky pro tebe přijedem. Otočil jsem volantem a změnil směr jízdy, jelikož autobus jsme očekávali na severu, zatím co tábor byl na jihu a jeli jsme.
Na místě bylo vše v pořádku a pan vedoucí se naoknec omlouval, že všechno je jeho chyba, že to asi špatně zapsal, ale nevím, nevím, skoro bych řek' že to prostě vzal na sebe, takovej byl hodnej.
Důležitej byl výsledek.
Matěj byl rád, že jsme spolu, my byli rádi, že jsme s Matějem a tábor nakonec dobře skončil i s tou individuální dopravou.
Tak teď chvilku pauza a pak vzhůru na Šaolin! Tentokrát vlakem a pěšky.

Vynález zkázy

Když už jsme u té fantazie a pohádek, musím přiznat, že právě fantazie, přesněji řečeno fantastika čili sci-fi, je u nás doma velice oblíbené téma. Na rozdíl od Matěje či Juráše, které jsem přistrčil ke Star Wars a od té doby je ne a ne odtrhnout, jsem já sám začínal u Zemana. Tedy u Karla Zemana, aby nedošlo k politováníhodnému omylu. Jeho film Vynález zkázy byl jistě prvním, který jsem vzal na vědomí a pak už se to se mnou vezlo a sci-fi bylo a je nejčetněji zastoupenou literaturou v knihovně a nejpočetnější skupinou ve filmotéce. Se Zemanovými filmy jsem se tenkrát setkával nejčastěji v televizi a to je důvod, proč tohle dneska píšu. Totiž skutečnost, že se na televizi téměř nedívám. Tenhle zavedený zvyk ovšem dneska poruším a to proto, že má dnes večer na ČT 2 premiéru právě ten Vynález zkázy. Pochopitelně, premiéra už byla v roce 1958, ale tentokrát jde o premiéru celosvětovou a digitální. Film je restaurován a já jsem děsně zvědavej, jak to dopadlo, jelikož upoutávka, která je tuhle k vidění, napovídá, že se to povedlo.
Protože jsou povolanější, kteří k věci mají víc co napsat, zde je
odkaz na stránky pana Soukupa, které sleduji pravidelně a kde právě připomínka dnešní premiéry nemůže chybět. Tož kdo máte rádi Zemana Karla a jeho Vynález zkázy, dneska si vyjímečně zapněte televizi, jeďte do Varů, Turína či Nového Yorku. Tam všude jej dnes dávají.
Tož hezkou podívanou!

pochvala

Rozvoj dětské fantazie lze podpořit všelijakými způsoby a nevylučuju, že některé z nich občas i používáme. Například tuhle jsem si umanul, že místo hraní her stolních pro obveselení budeme hrát hru intelektuální k postrašení. Přesněji řečeno jsem na Kaččino naléhání: "Ale večer si zahrajeme Dominion, jo?!" opáčil: "Večer to uděláme jinak. Do večera si každý vymyslí nějakou strašidelnou historku a bude nám jí pak vyprávět. A budeme se bát!"
Kačce se to kupodivu líbilo a ostatní jenom jaksi cosi zamručeli a bylo na nich vidět, že krok A vítají, krok B je však nijak nenadchl. Tedy především to vymýšlení.
Já si celou sobotu vymejšlel hororovou historku. Kačka se tajuplně zahlížela do dálky a odcházela se inspirovat pohádkami, což značilo, že se jí v hlavičce taky něco odehrává. Ostatní na dotaz stran stavu historky pravidelně krčili rameny.
Nu, nastal večer a Kačenka spustila.
Musím přiznat, že si to vůbec nepamatuju, protože to bylo několik pohádek v jedné, byla tam i Medůza, useknutá hlava, sokové v přízni králově a pochopitelně princezna, se kterou to nakonec dobře dopadlo. To, co jsem obdivoval, bylo, že Kačka vymyslela a dala dohromady dost dlouhý příběh a dokázala ho docela hezky vyprávět.
Záměr cvičit Kaččin intelekt i fantazii se mi zřejmě povedl, z čehož jsem měl radost nejan já. MámiláHanička dokonce tleskala. Jenomže ta sama žádnou historku neměla, jelikož prý jsem se jí neptal a ona s tím nápadem nesouhlasila, tak ať si to prý vymyslím sám. No vymyslel jsem si. Připouštím, že syžet dost pokulhával hlavně v první části, ale fabule se mi, myslím, povedla a pointa se mi vysloveně líbila. U Kačky se dalo pozorovat, že poslouchá se zájmem a od mécitlivéHaničky jsem se dozvěděl, že nemám strašit děti místním prostředím, že se budou bát jít do lesa. To byla svým způsobem pochvala.
Čili teď nezbývá, než to vyprávění sepsat do rozumné podoby. Pokud se mi to povede, což se nedá takhle dopředu zaručit, napíšu vám sem někdy prázdninovou pohádku. Strašidelnou. A pokud by to nevyšlo, přečtěte si Válku s mloky. Inspiraci jsem bral od pana Čapka.

shoda

Už jsem si tu několikrát chválil záložní, tedy obyčejný dešťoměr, do kterého jen obyčejně naprší a tím je změřeno kolik napršelo bez potřeby převádět kapky vody na elektrické impulzy. Ovšem taky jsem si občas posteskl, že shoda těch dvou měřících zařízení není úplně dokonalá a ten obyčejný naměří vždycky víc, než ten elektrický, což vede k ustavičnému lezení po střeše a hledání té správné polohy srážkoměru meteostanice. Nu a dneska - světe, div se - se oba shodly. Na obou je napršeno nějakých sedm a půl milimetru. To je nečekaná shoda a je třeba z ní vyvodit nějaký závěr.
Tak předevšm se jednalo o popůlnoční bouřku. Dále pak o prudký a intenzivní liják. K tomu padaly i trochu kroupy, ale jen malé a nemnoho. Nárazy větru byly ovšem silné, bouřka bouřila a blesky bleskaly, seč mohly. Suma sumárum, čina.
Jaký tedy udělat závěr? Snad jedině, že pokud se jedná krátkodobé boží dopuštění, lze očekávat, že mechanický i elektronický srážkoměr dopustí, aby došlo ke shodě měření a to právě v jednu hodinu ranní. Otázka však zní: Dá se takový postulát zobecnit?
No já vim. Nedá.
Tak máme alespoň zalitou zahrádku a po těch vedrech se příjemně ochladilo.

když se urazí světluška

Když se urazí roh zdi, zamáznete to sádrou. Uraženej člověk se už tak snadno zamáznout nedá, ale když se urazí světluška …
Sedíme s Jurášem na terase a hledíme do šera. Občas něco důležitého proneseme a hledíme dál. Všichni už šli do postele, jen nám se nechce, jelikož je pořád ještě teplo. Zkouším tu baterku, co jsem koupil Kačce a Matějovi na prázdninové tábory. Svítí jako divá a ze tří mrňavejch tužkovejch baterek vyždíme čtvereček světla, kterej dosvítí bez problémů na druhej konec zahrady a i přes pole na domečky za cestou.
A hleďme, světluška. Přiletěla si na nás posvítit. Tedy světlušák. Světlušky moc nelétají, jestli to nepletu.
Začneme pozorovat světlušky. Napadne mě si na jednu posvítit. Letí přímo ke mně, což mi usnadní zaměření.
Blik. Proud světla z baterky najde světlušáka.
"Hele, von zhasnul!" povídám, "asi se urazil, že mám větší světlo."
"No jo, měl jsi trumf, tak von to složil," dodá Juráš.
A od tý chvíle už nesvítily. Že by byly světlušky vážně tak urážlivý?
Nebo jenom světlušáci?

jak nevyloupit poštu

"Dober!", můžete slyšet pod skálou nebo lezeckou stěnou. To pak ten spodní, který jistí toho horního, dobere čili potáhne jistící lano tak, aby nebylo nikde zbytečně moc prověšené.
To ovšem funguje u lezců.
Pokud jde o lid na skály a stěny nelezoucí, ten zná dobírku pouze z pošty. Tam výzva dober znamené vyzvedni, případně převezmi balík a zaplať za něj.
Já se včera zabýval tím druhým případem, jelikož mi přišel právě ten balík s čerpadlem, které nahradí to rozbité.
Na naší poště ve Zvoli se dobře známe, tak povídám, že dneska bude balík malej, načež paní po zapsání údajů odejde balík hledat vedle do místnosti a přes dveře volá:
"Jakejpak malej, dyť je velkej."
"Ale vůbec ne," odpovídám já, "velkej je dycky ten třicetikilovej pro kočkeny, tendle je malej."
"No jo, takhle jo, ale stejně je velkej."
Balík samozřejmě nijak velkej není a tak žertujem, paní se ještě podívá na dopisy, jo jsou tu dva, tak je taky vyzvednu.
Balík mám, dopisy taky, taže: "A teď ještě budete chtít peníze, že jo?"
"Nebudu."
"Ale budete."
"Nebudu."
"Ale jo, já to neplatil, tohle je dobírka"
"Ale není."
"Ale je," nehodlám se vzdát povinnosti za převzatý balík zaplatit.
"No jo, ale já to tu nemám napsaný."
"To není možný, já to fakt neplatil."
"Tak se podíváme na ten balík."
Na balíku ovšem je napsáno dobírka.
"Tak to my vám ho ale nemůžem dát."
"Ježkovy voči proč? Dyť sem se přihlásil, zaplatit to chci, peníze tu mám, tadyhle je to na balíku napsaný, tak proč by to nešlo?"
"Protože já to tu nemám v systému. Já si ty peníze nemůžu vzít. Já nevím, kam je mám poslat."
"No to je nadělení, já ten balík ale potřebuju."
"Jenomže já vám ho nemůžu vydat."
"To je teda situace. Tak já vůl poctivej se přihlásím, že chci zaplatit a vono to nakonec nejde. Dybych nic neřek …"
"Ale řek' ste. Teď vám ho nemůžu dát."
"Ale já to čerpadlo vážně potřebuju."
"Tak zkuste zavolat tomu odesílateli, třeba to pude nějak poslat na účet…"
Tak jsem si šel do auta pro brejle, abych našel v mailu v telefonu číslo na dodavatele, jelikož mi to přišlo jednodušší, než si přetáhnout přes ksicht pončochu a přepadnout poštu a uloupit svůj balík. A jak tak volám, najednou ten hovor spadne, pán na druhé straně huláká: "…haló! Slyšíme se?! … "
No neslyšíme, protože do toho volá jiné číslo, jenomže to zas hovor hnedka ukončí, telefon zešílel a z pošty vybíhá paní:
"Haló, už nikam nevolejte, já vám volám, pojďte si pro ten balík!"
"Jak to, že tak najednou?"
"Já to popletla. Jak jsem vám dávala ten dopis, tak ten byl bez dobírky a vony byly ty dopisy dva a tak jsem si to spletla s tím balíkem, co jsem ho měla v systému jako první …."
"No hurá, takže můžu zaplatit?"
"Teď už jo. A prosimvás nezlobte se, já se strašně vomlouvám."
"Ale to nic, hlavně, že mám balík. Vono taky to vedro a už je vodpoledne, že jo. To se prostě stane taková věc."
"No jo, ty vedra. Ty nás umořej."
"No a právě aby nás neumořily, tak potřebuju to čerpadlo."
"Aha."
Tak, to bychom měli.
Od večera už je čerpadlo namontovaný, funguje jak má a já jsem nemusel vyloupit poštu.

Moonstrike

Když už je dneska ten světovej den UFO, lovil jsem záběry a čekal, jestli přeci jenom nezachytím nějakej ten létající objekt.
Čekal jsem až skoro do tmy a kýho výra!
Přesně v duchu UFO se mi povedlo udělat docel pěknej Moonstrike. No, posuďte sami.

MoonStrike

světový den UFO

Hned na druhý den prázdnin vychází světový den UFO a letos i úplněk. No to je přeci příležitost zkusit vyfotit nějakej ten neidentifikovatelnej předmět při přeletu přes Měsíc. Včera jsem je zkoušel lovit a to byste něvěřili, ani jeden ufák se u nás nad Oleškem nemihnul. Je to k vzteku. V Rosswelu se to ufounama jenom hemží a u nás furt nic. Inu, nezbývá, než lovit a lovit … a nakonec třeba něco chytíte. Když ne UFO, tak alespoň rýmu nebo chrousta.
Aby vám nebylo líto, že se na vás mužíčkové se zelenejma tykadlama nebyli podívat, tuhlec jsem udělal jeden orázek. Je sice ze začátku června, ale to snad neva. Měsíc na něm je a létající objekt taky. Akorát že holt sedí na větvi.

Mesic-Strakapoud_150606