WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

našel sponzora

Když potřeboval pračlověk Pim pazourek, kterej si před chvílí zrovna zlomil o mamuta, směnil ho například za kus mamutího klu a tím vznikl první obchod. Výměnný. To je stejný, jako v našem životě. Když jsme malí, měníme kuličky za bonbóny, panáčky za píšťalky, ale pak se ukáže, že výměnný obchod má své meze a káčou prostě každýmu zaplatit nemůžete. A rázem jste v moderním světě businessu.
Naše děti už k k finančnímu trhu dospěly dávno a tu a tam si přivydělají nějakou tu korunu (ano, korunu, to stačí) a dostanou menší kapesné, které, jak se někdy ukazuje, je menší, než mají někteří kolem nich ve škole a tak se učí i půjčovat a hlavně tu nepříjemnou povinnost vracet - nu finanční gramotnost je dneska veledůležitá.
Nu a včera jsem je načapal před tréninkem, jak Kačka nese zbraně (samozřejmě, zbraně, Kačka má meč a tyč, Matěj šavli a tyč) a Matěj utíká do konzumu. Všimli si, že jsou načapáni a Matěj na mě zamával.
"My si jdeme něco koupit před tréninkem, protože máme na něco chuť."
"No jasně, já jdu taky nakoupit."
"A můžu jít s tebou?"
"Pojď, Matěji."
Kačka mu dávala peněženku.
"A tatínku, koupíš nám to?"
"Koupím. Matěji, peněženku nebudeš potřebovat."
A tak jsem čekal, co to bude. Matěj šel najisto. Pro oblibenou lahůdku.
"A to ti bude stačit, Matýsku?"
"Bude, tatínku, my jsme doma neměli a máme na něj strašnou chuť."
"Tak jo, já už mám taky všechno, můžeme jít zaplatit."
"Mám dvě mlíka, dva jogurty a taty ty rohlíky jsou taky dva."
Zaplatil jsem a Matěj si šťastně nesl ty dva rohlíky, co měli s Kačkou jako pochoutku. Děsně na tom vydělal, protože našel sponzora.
I to patří k finanční gramotnosti.

předjarní ladění

Dny se dlouží a únor to bere do finiše, což předznamenává první jarní měsíc. Obvykle se tu na jaře (které je teprve před námi) zmiňuji o příletu ptactva ze zimních krajů . Tak to ne, to ještě nenastalo. Ba dokonce ráno je pořád ještě ticho jako v Olešku. Ovšem první náznaky už tu jsou.
Sýkorky, které na nás přes zimu zanevřely a přelétly o plot vedle k jiným krmítkům, už krouží kolem budky a kontrolují, jestli ten jejich bejvák nepotřebuje opravu. A kos, který tu někde u nás nebo u sousedů bydlí, ten nikam neodlít, ten tu s námi je celou zimu a teď začal cvičit.
To tuhle poslouchám a říkám si, co se to děje, že je teprv únor a už tu nějakej opeřenec řve. A vono jo. Von ten náš kos sedí tuhle u sousedů na vrbě a ladí si hlas. Není to to jarní zpívání, kdepak. Jarní zpívání začíná někdy v půl čtvrtý ráno. Tohle je předjarní ladění.
Kos se hezky a dosyta vyspí, pak se doletí nasnídat například k nám do krmítka a tak někdy kolem poledního, když už má za sebou i ranní hygienu v našem jezírku, si sedne někam nahoru, třeba na tu vrbu a začne cvičit letošní repertoár. Nic nenechává náhodě a ví, že bez pořádného cvičení každý umělecký výkon stojí za starou bačkoru.
Jó, takhle kdyby k tomu přistupovaly děti, to by bylo ušetřenejch pohlavků.

tři dny předem

"Ale tady to máte špatně, to jde jenom na měsíc, " pravil pán za přepážkou.
"Tak to tam nějak přepište," pravil sem já.
"A na jak dlouho to chcete? Bejvalo to jen na půl roku, ale teď už je to možný na libovolnou dobu."
"Vždyť jste říkal, že to jde jen na měsíc."
"No to jo, to je pravda, jde to jenom na měsíc, ale můžete to chtít na libovolnou dobu."
"Tak tomu já nerozumím. Říkáte, že to jde jenom na měsíc …"
Tu se přitočila jedna paní, kterou jsem před chvílí pouštěl do dveří a povídá, ať si to nastavím na půl roku, že na víc to nejde. Jenomže ten mládenec za okýnkem jí slyšel a povídá:
"No právě, to bylo. A teď už to jde i na víc, než na půl roku. Teď už si můžete vybrat."
Paní odešla a já stál před okýnkem.
"Jenomže já tomu furt nerozumím. Nejdřív říkáte, že na měsíc a pak, že na libovolnou dobu. To jsem z toho vopravu blázen."
"No tadyhle vám to píšu. Vy to máte napsaný vod pětadvacátýho do třicátýho. A to nejde. Jde to jenom na měsíc."
"A - ha! Vy myslíte, že nejmenší období je běžný měsíc a těch měsíců si pak můžu zvolit, kolik chci."
"No ano. Jde to jen na měsíc a můžete to mít na libovolnou dobu. A pak si to můžete prodloužit zase tak, jak chcete."
"Tak už tomu rozumím. Ono to jde například od pětadvacátého do pětadvacátého a pak …"
"No ano, na měsíc a na libovolnou dobu."
"Jo, konečně rozumím. Tak mi to prosimvás napište na měsíc."
"Tak jo. A kdybyste to chtěl prodloužit, klidně můžete na jak dlouho chcete. Ale nezapomeňte. Tři dny předem!"
"Jo dám na to pozor. Tak teda pěkně děkuju."
Po deseti minutách jsem to měl. Naštěstí nikdo další na té poště nebyl, jen já. A já byl za tatrmana.

to se bude muset vyřešit

Besedy s panem spisovatelem nejsou už příliš v módě, ale taky nejsou úplnou minulostí. Matějova paní učitelka je, jak známo, nejlepší paní učitelkou na světě a tudíž se stará i o takové věci, jako je přímý kontakt s autorem doporučené literatury. Nu a protože jeden z autorů, pochopitelně taky ten nejlepší, je mým kamarádem, pomohl jsem zprostředkovat onu již zmíněnou besedu se spisovatelem.
Ondřej se dostavil ve skvělé náladě, přinesl nejnovější knížku, spoustu obrázků z chystaných dalších dílů, děti si přinesly taky knížky k podpisu, rozprávělo se o fantastických problémech fantastických románů, o vzducholodích, ponorkách a taky o padouších jejich pronásledovatelích. To vše k fantastickým dobrodružstvím pánů Verna i Neffa patří.
Nu a pak přišlo na dotazy.
Jak se třeba píše kniha, kdy pan spisovatel napsal svou první knihu a kolik jich vlastně bylo, proč už se nedělají do knížek rytiny a jak vlastně takové rytiny vznikaly, jestli bude taky v dalším dílu ten robot kraken, co byl v tom prvním díle … nu otázek bylo spousta. A tu se přihlásil jeden zkoumavý žáček a tázal se, jak to bude s řekama, když se teda to moře vypustí do podzemních světů. Kam že pak ty řeky potečou a jestli potečou vůbec.
Pan spisovatel ctí zásadu, že dětem se odpovědět musí. A tak tedy ctil a odpovídal. Odpovídání začal pochvalou, že je klučina šikovný, že si toho všiml a pokračoval popisem koloběhu vody od mraků přes řeky a moře. Nakonec dal kloučkovi za pravdu, že tohle se musí vyřešit. Což hošíka uspokojilo, ale nikoliv Ondřeje. Bylo jasné, že se klučina trefil do něčeho, co pan spisovatel ve své knize neřešil a nevyřešil.
Když jsme pak na obědě s Ondřejem dojídali řízek, pochvaloval si, že to byla skvělá beseda, že děti byly fantastické, ale toho šťouru, toho si bude pamatovat. A ty řeky, že vyřešit bude muset. Dětské otázky totiž musí být zodpovězeny. Na tom jako autor trvá.

Podivuhodné cesty Julese Verna

Starý pán pravil, že je Jules Verne a že chce vidět Lunu. Dalo se mu to věřit, přesto, že to bylo na divadle a to dokonce v Laterně Magice.
Onehdá mě totiž zaujalo, že se chystá premiéra Podivuhodných cest Julese Verna a hned jsem koupil lístky, protože verneovky, to já rád. A konec konců, děti taky, i když je k tomu musím skrz jinou zábavu trochu postrkovat. Nu tak jsem je tedy postrčil i do Laterny.
Naštěstí nechodíme do divadla denně, takže to byl trochu svátek a Kačenka se už čtrnáct dní nemohla dočkat. V sobotu se dočkala. Já jsem byl také celý natěšený, jenomže u toho bohužel zůstalo. Panu Verneovi se dalo věřit, že by chtěl vidět víc a já bych byl býval taky rád viděl víc. Poučen komentáři a rozhovory, nečekal jsem nic, co z Verna znám. Ale nečekal jsem, že neuvidím z Verna vůbec nic. A to jsme seděli ve druhé řadě uprostřed.
Ne snad, že by se představení nekonalo, ale Podivuhodné cesty se nekonaly.
Verneovky nabízejí obrovské množství nápadů, hemží se to v nich scénami, dobrodružstvím, všelijakámi krajinami zemskými i nezemskými, jsou v nich vynálezy, stroje ušlechtilé i stroje padouchů - a téměř nic z toho se na jevišti Laterny Magiky nekonalo. Ano, tu a tam se objevilo něco, co se dalo do Verneovky zařadit, ale jeden Nautilus to nevytrhne. Místo pana Verna, kterému jedinénu jsem věřil, je hlavní postavou magor, kterej v kostýmu Eda Wooda režíruje film o kterém si troufá tvrdit, že je to Verneův Tajuplný ostrov. Není! Pochopitelně, když máte nekonečnou fantazii, jste bezbřeze shovívaví a Tajuplný ostrov jste četli, dokážete někde v pozadí najít zbytky náznaků tohohle příběhu. Jenomže to pak není divadlo, ale detektivní pátrání.
Takže se vlastně ani nedivíte, když nakonec starého pána trefí šlak. On to tedy asi pan režisér tak nezamýšlel, ale já to vidím tak, že se mu pod tíhou hovadin na konci představení postava pana Verna zhroutila. A já s ní.

před použitím vyluštit

Vynálezy lidský by měly lidstvu sloužit ku prospěchu, což sice slouží, ale ne úplně vždycky. Možná je víc těch neprospívajích ani lidstvu, ani jeho zdraví. Zrovna včera jsem se jal použít jeden z nich, svým původem ku prospěchu zdraví člověčenstva určený.
Stopangin. "Jakej je tohle vynález, dyť to má každej v lékárničce a stříká si s tím do krku, aby vystříkal ty bacily?", budete se ptát. A budete mít pravdu. Nic na tom není. Tedy skoro nic. On totiž někdo vynalézal a ten aparátek vylepšil.
Původně to je nádobka s ventilkem, na který se nasadí rozprašovač s dlouhou trubičkou. Tak dlouhou, aby dosáhla až na krční mandle a tam teprve rozprašovala obsah nádobky. Všichni vědí. No jo, ale já včera rozbalil nově vynalezenej patent. Tedy ten rozprašovač. Vyndám to z pytlíku a koukám na to. Nezdá se mi to. Je to jiný, než bejvalo. Ta fajfka je tak nějek jinak zalomená. Na první pohled mi to nesedí. Ale nešť, třeba se mi to jen zdá. A nezdá se mi to. Nasadill jsem to na lahvičku a zdání se ukázalo nebýt zdáním, ale skutečností. Trubička po nasazení rozprašovače na nádobku směřovala podél nádobky, nikoliv kolmo k ní.
Začal jsem přemýšlet o nějakém vynálezci se smyslem pro humor, kterej vymyslel a uvedl do života něco jako úspornej hrnek s uchem vevnitř hrnku. Jediná cesta, jak nastříkat rozok do krku se zdála býti ta, že si celou nádobku narvu do krku a až tam bude, zvenku zatlačím a pak se mechanismus spustí a vystříkne roztok na kýžená místa.
To je přece hovadina. Tohle musel někdo poplést, to přece nemůžou prodávat v tomhle stavu. Zalomcoval jsem trubičkou rozprašovače a vona se pohnula.
Ha! Tady je ten pes zakopanej!
Veden správným směrem, otočil jsem trubičkou o devadesát stupňů a rázem se ocitla ve správné poloze, tedy kolmo k ose nádobky.
Heuréka! Nyní lze rozpračovat do sytosti směrem, kterým to bude prospěšné.
Ovšem pořád mi není úplně jasné, co tenhle vynález zjednodušil a vylepšil. Jediné, co mě napadá, je tříbení technicky založené mysli a dobré nálady při luštění tohohle hlavolamu před jeho použitím.
Nyní bude na obalech psáno: před použitím vyluštit!

šedesát jedna

Ztrácení je procesem přirozeným už jenom proto, aby byla zachována rovnováha ztraceného a nalezeného a taky proto, aby měl být z čeho živen ekonomický růst. Přesto, že ztrácíme pořád něco, ztrácet se bojíme. Tedy přesněji řečeno někomu je to nepříjemné, jiný to neřeší. Například Matěj už během jednoho roku ztratil tři bundy, jednu čepici a nějak mu to nepřijde. Já jsem předevčírem ztratil futrál s doklady, kartami (nikoliv mariášovými, ale platebními) a docela mi to přišlo. Přišlo mi to jako … no, nebudeme si tu hrát na slušňáky, slušná a spisovná slova mě právě nějak nenapadala. Nu a tak jsem se snažil přijít na to, kde jsem to pouzdro mohl ztratit.
Obzlášť zajímavé na tom bylo to, že jsem ztrátu objevil až při návratu z Děčína, když jsem potřeboval natankovat, což je sice snadné, ale méně snadné už je zaplatit, když nemáte ty správný platební naástroje. Tož jsem nenatankoval. Štěstí při mě stálo a ručička palivoměru třikrát obtočená kolem zarážky měla pořád ještě nějakou tu rezervu a auto dojelo domů, kde jsem začal hledat. Nic jsem nenašel a vzpomínal dál, protože pouzdro nebylo nikde ve spěchu ani náhodně položené.
Měl jsem smluvenou další schůzku, kterou jsem sice mohl odložit, ale to by se na mě pak v půjčovně dívali skrz prsty a příští rok by mi nic tak ochotně na Masopust nepůjčili. Tož šup do auta bez dokladů a bez benzínu, vrátit kostýmy a … a po cestě plné beznadějných úvah o konci světa mě napadlo že by snad …
Vrátil jsem se zpět domů a šel za poslední nadějí. A vono jo. Von ten futrál vypad' z kapsy pověšených kalhot do takového prostoru, kam není vidět. Byl tam a čekal na mě, až si vzpomenu.
Bylo vyhráno, vzpomněl jsem si, sebral pouzdro a zamířil k pumpě. Benzínové, pochopitelně. A bylo to pořád v pohodě. Nádrž má mít podle papírů nějakých padesát sedm litrů. Natakoval jsem šedesát jedna a zdálo se, že by to bývalo pořád ještě pár kilometrů ujelo.
No tak, žádná katastrofa, chce to jen ztrácet s rozvahou. Vono se to nakonec dycky někde najde. Už jenom proto, aby zůstala zachovaná ta rovnováha.

prostě je sežrali

Když jsem v pondělí vyzvedával Kačku ze školy, pravila, že má skvělou náladu, protože měla báječný den a zítra, že bude den ještě lepší, protože bude den palačinkový.
"A co to znamená, Kačko?"
"To znamená, tatínku, že zítra přineseme do školy osm palačinek a budeme je ochtnávat a soutěžit."
Začal jsem tušit, že mě čeká důležitý úkol: "A kde je vezmete, Kačko?"
Šla ne to oklikou: "A tatínku, kdy přijede maminka?"
"Až pozdě večer."
"Aha. A umíš palačinky?"
Tušení se proměnilo v jistotu. Naštěstí to bylo včas, takže jsme cestou od školy ještě stihli koupit hladkou mouku, vajíčka a mléko. Doma pak vypuklo palačinkování. Už jsem to dlouho nedělal, takže ta první byla krapet silnější, ale ty ostatní už byly jako papír.
Když přijel Matěj z Prahy a hned za ním i mápracovitáHanička, pravili společně: "Jé! Palačinky! To si dáme!"
Jenomže ta várka z půl litru mléka vystačila akorát na těch osm palačinek, co měla mít Kačka do školy. Nezbývalo, než se pustit do další várky. Cpali se všichni rychlostí podstatně větší, než jsem stačil palačinky smažit. Zmizely všechny, až na tu jedinou, tu první. Ta mi zbyla na ráno, abych taky ochutnal, co jsem si navařil.
Připouštím, že byly v pořádku, což ostatní potvrdili tím, že je prostě sežrali.
Dnes má palačinkovej den Matěj, ale to už bez mé asistence, neboť včera jsem přišel zase pozdě já. Ale jak tak koukám, tentokrát na mě nezbyla ani ta poslední. Holt, kdo pozdě chodí …

pro kočku

Hromadu stránek už jsem popsal popisováním 3D tiskárny, jejího provozu a lapálií s ním spojených. Lapálií už bylo dost, teď je načase něco vytisknout.
No jo, ale co? To je ta potíž. Právě to, že ta tiskárna je vlastně k ničemu, tedy přesněji řečeno, že je to hračka a hodí se pouze k tisku neužitečných věcí, o které by člověk jinak vůbec okem nezavadil.
Nu ano, jsou tiskárny průmyslové stokrát dražší a tisknou stokrát lépe, ale - jaksi to samé. Tedy modely, prototypy, unikáty, vzory.
Není to tak, že byste přišli do krámu a řekli: "Prosimich, potřebuju půl kila hřebíků."
A hokynář by zvesela pravil: "Maj štěstí, vašnosti, právě sou čerstvě vytisknutý. Ráčej posečkat, hnedle jim jich půl kila navážim a tuhle maj eště přívažek, ať sou s náma spokojený."
Opak je pravdou.
Musíte vymejšlet, co vlastně vytisknout, aby to mělo alespoň žďabec smyslu.
Nu a teď přijde ta očekávaná pointa: Přišel jsem na to, že můžu vytisknout něco užitečnýho.
Kočeni mají dva záchody a jejich poklopy se zavírají takovými klapkami a ty klapky jsou na takovejch titěrnejch kolíčkách, co se snadno uloměj. Plast klapek a plat k tisku jsou si velice podobné. Nic nebránilo tomu ty kolíčky vytisknout, což jsem učinil. Trefil jsem se, kolíčky pasovaly, hned jsem je přilepil ke klapkám a klapky zase fungují, jak mají.
Zdálo by se, že se tiskárna konečně dočkala úcty a naplnění účelu. Ba ne. Je to jen zdání. Úplně by stačilo tam přilepit třeba kolíček dřevěnej nebo kus plastový tyčky od lízátka. Cena by byla desettisíckrát menší.
I nešť, takhle si můžu alespoň namlouvat, že ten aparátek přeci jen má své využití.
Byť by to bylo pro kočku. Totiž pro kočkeny.

loutkový režim ve Zvoli

Koza nechyběla, tedy ta na kárce, která s námi jezdí každý Masopust. Chyběla Kačka s moumilouHaničkou, které obě ležely v posteli, poněvadž to zrovna tak nešikovně vyšlo a tu virózu, co se tu plíží kolem, dostaly ausgerechnet před Masopustem. Tak jsme to s Matějem zachraňovali alespoň za mužskou část naší rodiny.
Ovšem vyzbrojili jsme se na to pořádně. Matěj šel za ninju a já za … no já ani nevím, za co jsem to šel, ale malé děti se toho bály a dospělí mě těžko poznávali. Však si s tím dala málaskaváHanička spoustu práce. Trvalo jí dobře hodinu,
než mě namalovala. Vzor jsme si vzali z masky čínské opery a mášikovnáHanička to drobně zjednodušila. Výsledek byl nadmíru uspokojivý, pro děti předškolního věku až děsivý.
Tož jsme šli před školu děsit, což bylo venkoncem docela zbytečné, protože tam už bylo děsů dost.
Po desáté začalo dívadlo. Tentokrát pimprlové a obzvlášť veselé, loutkoví herci a loutkoherci (pozor, to není totéž!) sklízeli potlesk na otevřené scéně a přesto, že to byl příběh děsuplný, smály se i ty nejmenší děti.
Poté byl vodícími lany připoután k vodiči i sám pan starosta, čímž byl ve Zvoli jednak nastolen loutkový režim a jednak bylo nám, maškarám, povoleno si zařádit, což jsme poctivě provedli.
Veselo bylo a nakonec střelený medvěd byl na úplný konec dle tradice vzkřísen čistými pannami. Masopustní veselí skončilo a masopust teď potrvá až do Velikonoc, kdy se to zase pořádně oslaví s pomlázkami a třeba už přijde i jaro.
A pro dnešek ještě tuhle jedna
pohlednice s maškarami u rybníka.

řeč o iPadu

Tak nevím, jestli jsem něco neproved', když jsem držel k Matějovi řeč. Bylo to o hrách v iPadu. V posledních dnech jsme musel totiž několikrát vzdorovat jeho přání zadat heslo a stáhnout aplikaci, tedy hru.
Samozřejmě se nedalo čekat, že bude Matěj používat tablet jen jako pracovní či výukovou pomůcku, ale na druhou stranu jsme měli s moustarostlivouHaničkou představu, že to hraní nebude až tolik se rozvíjející aktivitou. I Matěj nejdřív věnoval hrám jen nevelkou porci času, ale jak si s klukama ve škole povídají o tom, jakou hru kdo hraje, je to jako lavina.
Nu a tak jsem držel tu řeč v tom smyslu, že mám velkou radost z toho, že se Matýsek rozhodl dělat zkoušky na gymnázium a že se na to připravuje a že ho budeme všemožně podporovat, protože je to moc dobře a jsme rádi, že mu to jde. Ale když už se rozhodl pro tuhle cestu, měl by si uspořádat jednotlivé činnosti do nějakého žebříčku a dát přednost těm, které ho zajímají a jsou teď pro něj důležité, což je napříjklad příprava na zkoušky. Zatím co hraní her ho na gymnázim nedostane. Ale že je to samozřejmě na něm.
Po pronesené řeči Matěj odložil iPad a hned si šel dělat k počítači scio testy ke zkouškám. Pak jsme jeli na trénink a po něm se stalo další překvapní.
Matěj přinesl v krabici zabalený iPad. A že prý si ho chce u mě schovat až do doby po zkouškách. Že by ho to svádělo.
Snažil jsem se mu to rozmluvit, ale trval na svém.
Nebudu předstírat, že mě to zaskočilo. Už jenom proto, že jsem netušil, že je Matěj až takhle svědomitý a to gymnázium je pro něj tolik silná motivace.
Nevím, jestli jsem tu řeč nepřehnal, ale vím, že máme úžasného synka. Ale to vím dávno.

kdyby bylo potřeba zalejvat

V létě se na půdě schovávají například lyže a sáňky, zatím co v zimě patří k odloženým předmětům třeba konev. Ano, i v zimě by se mělo, pokud je mírná a suchá, občas zalévat, ale není to nijak běžným zvykem, spíš vyjímkou. Konev se tedy schová do kůlny, aby byla případně po ruce, kdyby jí ruka potřebovala.
Včera jsem se vydal konev hledat. Máme dvě. Jedna byla v kůlně, ale stalo se mi záhadou, proč nemůžu najít tu druhou. Právě ta druhá bývala v pohotovostní poloze hned u vodovodního kohoutku. V zimě tam pochopitelně není, poněvadž se čeká, že kohoutek zamrzne, případně, že bude šetrným hospodářem před zamrznutím odpojen a vypuštěn (což už roky nedělám, neboť se ukázalo, že to není nezbytné). A právě na tom místě pod tím koutkem bývá nachystaná ta konev. V létě. V zimě jí uklízím. Někdy.
Teď nebyla ani pod kohoutkem, ani v kůlně, prostě nebyla. Prošel jsem zahradu, jestli se konev náhodou nezatoulala někam pod strom či za keř. Kdepak. Nikam se nezaběhla. Kde tedy může bejt?
"No tys' jí někam uklízel," pravila na dotaz mápořádnáHanička.
"No jo, ale kdy? A kam?"
Zase jsme u toho uklízení, které způsobuje ztrátu předmětů až do doby úklidu obývajících jedno obvyklé místo. V tomto případě pod kohoutkem. Po pečlivém uklizení se ztratí. Zmizela i konev.
Použil jsem tedy tu konev, co byla uložená na obvyklém místě v kůlně. Ale klidného mě to nenechalo. Konev není špendlík. Ta prostě nemůže jen tak zapadnout mezi dlažební kostky nebo do trávy.
A pak jsem jí našel. Byla uložená pod kohoutkem. Ovšem v komoře. Aby byla po ruce, kdyby jí někdo i v zimě potřeboval. Jenomže teď už jsem jí nepotřeboval. Teď už jsem použil tu z té kůlny.
Teda koho napadlo postavit konev do komory? Dyť tam jakživo nebyla.
No jo, to byl asi můj nápad. V rámci přípravy na zimu. Kdyby bylo potřeba zalejvat …

pozor na medvěda

Tuhle čtu: 10. února - O svaté Školastice navleč si rukavice.
Pranostika je zajímavá především tím jménem. Častěji se píše Scholastika. Ať tak či tak, mělo by mrznout i když je prý Školastika považována za ochránkyni proti bleskům a dešťům. Nu a nemrzne. Mráz byl naopak minulý týden a vrcholil v sobotu, kdy jsme tu měli nějakých 10°C pod nulou. Teď už je ale zase teplo a blátivo.
To, co mě na té pranostice zaujalo, je, že v roce 1929 byla k datu následujícího dne, tedy 11. února, naměřena zatím nepřekonaná mejnižší teplota -41,2°C (některé prameny uvádějí dokonce o stupínek méně, tedy -42,2°C).
Naštěstí nám zatím dnes takové mrazy nehrozí a nemusíme se bát, že na svatého Valentýna zamrzne i kolo mlýna. To bude 14tého.
A protože se mrazu nemusíme bát, dáme si právě
v sobotu 14. února ve Zvoli Masopust.
Tož přijďte v maskách, před desátou u školy to vypukne a začne každoroční masopustní rej - a pozor na medvěda!

Masopust_2015

jako po másle

Když to všechno jde jako po másle, jest míti se na pozoru. Toť letitá, ovšem nepřenositelná zkušenost. Tedy nepřenositelná ani sama na sebe, jelikož nejsou vždy všechny příhody těm zkušenostem podobné. Máte-li tiskárnu a ta tiskne, můžete si být jisti, že nebude tisknout dlouho. Méte-li 3D tiskárnu, jistota je trojnásob větší.
Abych tu nechodil zbytečně kolem horké kaše, vlastně kolem horké tiskové podložky: jen jsem přinesl nový tiskový materiál, poněvadž ten startovní už došel, něco se pokazilo. Jenomže co? Ono to tisklo, ale na můj vkus v příliš mnoha rozměrech. Tisk se jaksi posouval v rovině x-y, abych byl přesný. To je jako když nakrájíte jabko na kolečka a pak se vám ho nepodaří dát zpátky do původního tvaru. Nějaká ta kolečka vyčuhují tu v jednom, tu v jiném patře. Prostě se u toho tisku rozjížděly jednotlivé vrstvy a já nemoh' přijít na to proč.
Tiskárna má mnoho součástí. Vytypoval jsem, které by mohly způsobovat posouvání rovin tisku a pustil jsem se do diagnostiky a opravy. Utáhl jsem šrouby na krokových motorech, protože se zdály být volné, napnul jsem ozubené řemeny, jelikož ty byly volné taky. Pak jsem to všechno zase znovu rozdělal a řemeny vyndal, protože to nepomohlo. Zkoumal jsem rovnoběžnost rovnoběžných vodících tyčí a vodorovnost vodorovných ploch. Zkoumal jsem kde co. Pořád to nefungovalo. Ba co víc: zhoršovalo se to.
Po nějaké době jsem přišel na to, že vodící tyče osy x brání zpětnému posunu vozíku. Tedy znovu ta rovnoběžnost … Rovnoběžky se, jak známo, protínají v nekonečnu a mně už to taky připadalo nekonečný. Prostě to nefungovalo. Ten pojezd při návratu v ložiskách drhnul a drhnul a …
… a vlastně proč takový ložisko drhne?
Protože je málo namazaný? No jo! Vono nebylo namazaný! Ani jedno z těch čtyřech. Nastříkal jsem do nich olej a tím pomazáním nastal zázrak pohybu.
Okamžitě to začalo jezdit, jak mělo. Tedy jako po másle.
Taková maličkost! Stačilo to jenom namazat. Ani nebyl potřeba 3D olej. Stačil obyčejnej.

duši neduši

Tedy, že bych věřil na duchy, to nemůžu říct. Někdy si ale říkám, čím by to jiným mohlo být, než zásahem z nadpřirozena.
Zrovna včera. Tisknu takovej labyrint v kostce. Ano, na té 3D tiskárně, co jsem tu o ní začátkem roku často psal.
Tisk probíhá bez problému, je to kostka velká, nějakých 5 x 5 centimetrů, prožraná jak ementál. Měla by se v ní schovat kulička, záhadně mizet a záhadně se objevovat. Taková hračka - přesně, jak vyplývá z určení té tiskárny.
Nu a tisk má probíhat asi tak tři hodiny. Tak to tiskne a tiskne a tiskne. A najednou se to zastaví. Ve dvou třetinách tisku se to zastaví a nic. Pokusy oživit tisk nefungují, všechny zásahy, na které přijdu, nepomáhají. Prostě konečná. Přejdu k drsnější metodě a zjistím, že tiskárna prostě přestala odpovídat během tisku. Nereaguje, je odpojená.
Jenomže jak se mohla odpojit? Byl jsem zrovna u toho, když to přestalo tisknout. Jedinou změnu, kterou jsem udělal, bylo, že jsem zhasnul stolní lampu. Jinak nic. Světlo přestalo svítit a tiskárna se odpojila. Počítač jí neviděl, zřejmě proto, že jsem zhasnul to světlo. Jinak si to nedovedu vysvětlit.
Ještě snad ty duchové, že by nějakou nekalou kejklí zasáhli ze čtvrtého do třetího rozměru, aby mi pokazili radost z diravé kostky. Ale já se nedám. Koupím si zásobu tiskové struny a tu kostku si vytisknu. Duši neduši.
Stejně na ně nevěřím.

nové, stovky let staré

To se vždycky počítá, když je něco nové, jiné, než obvykle. Jenomže nejde to pořád. Jiné se za krátko stane stejným a obyčejným a přestane se počítat. V tyhle dny ovšem důvod počítat je. Objevil jsem totiž tuhle v krámě jedlej ubrus.
No, není to úplně přesně ubrus, to zase ne, ale když se to rozloží, má to nějakých osmdesát centimetrů v průměru, ta plachta. Tedy placka. Na placky jsme zvyklí, ty jsou obyčejné, ale tohle je jiné. Je to obrovské, netrhá se to, dá se to všelijak překládat a dá se do toho třeba vykousat ornament a udělat si z toho právě ten ubrus. Ovšem ubrus, kterej se neuklízí ani nepere, ten se prostě při večeři sní. Tenký je to jako papír, je to pečený a jmenuje se to lavaš. Na té cedulce u toho ještě píšou, že je to arménský chléb.
Když trochu zapátráte na síti, zjistíte, že je to známé už po stovky let a u nás, že už se to taky docela dlouho peče. Jenomže není u nás jako u nás. U nás doma to známe teprve týden a tudíž je to nové a tedy se počítá, když to přinesu. Když to ovšem nepřinesu, počítá se to taky, ale obráceně.
"Ty jsi dneska nepřinesl lavaš?"
Nu, jak říkám. U nás je to nové a tak je po plachtách - plackách sháňka. Včera se večeřelo dlouho a děti se předháněly, kdo si do té placky vykouše lepší ornament. Soutěž vyrcholila pochopitelně tím, že své výtvory Kačka i Matěj snědli, čímž zvítězili oba. Nu, až budou arménské placky jíst nějaký čas, stanou se jim obyčejnými, ale teď, teď se to počítá, jelikož je to jiné, lepší.
Jako všechno nové, byť by to bylo stovky let staré.

odpor

Touhle dobou si tu opakovaně zapisuji zápis o zápisu do první třídy. Ani dnešek nebude vyjímkou, protože budoucí prvňáčci přišli do školy právě včera. Ta naše škola je pořád báječná a tak ze svých vítacích ceremoniálů nikterak neslevila a kandidáti byli podle zvyku uváděni pohádkovými postavami, aby pak plnili úkoly na ně kladené.
Ovšem to si můžete přečíst třeba v loňském archivu. (
www.woleschko.cz - archiv deníku, 5.února 2014)
Tentokrát mě u zápisu zaujala holčička, která do školy nechtěla. Mám takový pocit, že už jsem jí viděl při zápisu odporovat i vloni. Letos tedy pravděpodobně přišla podruhé a její odpor ke škole trval.
Odpor byl tak silný, že odmítla vejít do třídy a zůstala za dveřmi. Maminka jí šla příkladem a začala plnit úkoly sama, aby dokázala, že to nic není a že je to naopak zábava. To zřejmě holčičku nakonec přimělo ke vstupu a započetí zábavných her a plnění úkolů s pohádkovými postavami. Maminka to zvládne, tak bych to mohla zkusit i já, říkala si jistě holčička, ovšem s odporem.
Když jsem je pak viděl odcházet, zdálo se, že holčička opět odporuje. Tentokrát odejít. Nebyl to nijak hlasitý či divoký odpor. Byla to prostá a zarputilá rezistence vůči okolí, kterému dávala mračíc se najevo, že tohle tedy ne.
Nakonec ale ze školy s maminkou trefily ven a není vyloučeno, že v září přijde holčička odporovat pravidelně.
A mně už asi navždy zůstane záhadou, proč se jí tak strašně do tak báječné školy nechce. Do téhle naší školy se přeci všechny děti těší.

hádanka únorová

Já úplně zapomněl na hádanky. Tož to napravuju a tady jedna je. Uhodnote, že na obrázku je:

a) část dřevěné váhy na dopisy ?
b) malá hodinová ručička dřevěných hodin ?
c) klukovská pistolka z kolíčku na prádlo ?

chyba na mapě

Tento způsob zimního počasí připomíná více předjaří, než zimu. Sníh občas napadne, ale hned sleze a u nás na Olešku jsou už jen tu a tam zbytky sněhových hromádek. Kupodivu stále čistě bílých. Nu a když je tak hezky, nedalo nám to a šli jsme s Matějem prozkoumat les nad Davlí, kterým chodíme už roky. Dolů vedou dvě cesty. Jedna k Maškovu mlýnu a druhá k tunelu. Oběma dojdete k Vltavě, ale ta přes tunel je kratší a strmější. Vede kolem studánek, které jsou vzorně čisté a opečované.
Řeknete si: Co tedy zkoumat?
Právě mezi těmi cestami je pro nás neprobádané území. Tedy bylo, až do včera.
Teď, když stromy většinou shodily listí, je dobře v lese vidět a tím pádem se nám najednou objevila před očima rozpadlá chajda. Takovej tuláckej brloh. No a pod mím skrytá cestička na ještě skrytější vyhlídku. Ta vyhlídka je hodně zarostlá křovím a stromy. Proto v létě není vidět a je k ní hodně zakrytý přístup. Teď jsme s Matějem tu skálu objevili. Tvoří na konci takové koryto, kam se dá posadit a vyhlížet na Davli, na trať Posázavského pacifiku a na velký kus řeky. Skála je těsně nad soutokem Zahořanského potoka s Vltavou. Vyhlídka je tedy velmi podobná té oficiální, jenomže tahle je lepší, dobrodružnější, nebezpečnější.
Naše objevitelské nadšení poněkud zmírnila přítomnost rezavého kyblíku a malé vaničky maplněné hlínou a porostlé travou, což značí, že civilizace pronikla i do tak neproniknutelné houštiny. Ale vzali jsme to statečně a když se to vezme z té lepší stránky, tak ta vanička v tom skalním žlabu vlastně slouží komusi záhadnému jako skryté sedátko a pozorovatelna.
Na zimní procházku to nakonec nebylo špatný a když jsem se pak díval na mapu, objevil jsem v ní chybu. S touhle vyhlídkou kartografové napočítají a tudíž na mapě není a zůstává světu skryta.
Až bude přívětivější světlo než včera, kdy nám mraky zatáhly jinak slunný den, bude tam nádherný výhled.
Tentokrát jsme se museli spokojit s tím, že sluníčko znovu vysvitlo, až když jsme se vrátili domů. Zato nám svým zváštním pozdně odpoledním světlem vykouzlilo neobvykle barevný pohled. Ani jsem ho nemusel moc upravovat. Však posuďte sami:

150201