anekdota skoro vánoční
22/12/15 05:55 zařazeno v kategorii: pro pamětníky
To už tak bývá, všecko je jinak, jak říkal ten starej rabín. Včera jsem to nestih' a večer, to se přiznám, už se mi psát nechtělo. A dneska zas musím brzo odjet. Se zápisem je to zase zlý.
Tak snad alespoň jednu anekdodu. Zrovna se hodí, když budou ty vánoce.
To potká Kohn Roubíčka a Roubíček se ho ptá, co že je tak zadumanej.
A Kohn na to: "Co bych nebyl. Muj jedinej syn přišel domů a povidá, že už nechce bejt žid."
"No to je komický, že to povidaj zrovna mně, Kohn," opáčí Roubíček, "to muj syn přijel z Ameriky a rovnou, že už nechce bejt žid, ale křesťan."
"Co s tim budem dělat?"
"No co, pudem za Rabínem, von mám poradí."
Tak dou, povídaj Rabínovi, co se jim přihodilo a rabín na to: "No to je komický, že to voni dvá povídaj zrovna mně. Muj jedinej syn se před tejdnem vrátil ze studií a že už nechce bejt ani rabín, ani žid, že chce bejt křesťan."
"A co jsi s tím dělal rebe?"
"Co jsem moh'? Šel jsem do templu požádat Hospodina, aby sestoupil a poradil mi."
"No a?"
"No a Hospodin sestoupil."
"A co řikal?"
"Hospodin mi povidal: To je komický, že to řikáš ausgerechnet mně!"
Tak snad alespoň jednu anekdodu. Zrovna se hodí, když budou ty vánoce.
To potká Kohn Roubíčka a Roubíček se ho ptá, co že je tak zadumanej.
A Kohn na to: "Co bych nebyl. Muj jedinej syn přišel domů a povidá, že už nechce bejt žid."
"No to je komický, že to povidaj zrovna mně, Kohn," opáčí Roubíček, "to muj syn přijel z Ameriky a rovnou, že už nechce bejt žid, ale křesťan."
"Co s tim budem dělat?"
"No co, pudem za Rabínem, von mám poradí."
Tak dou, povídaj Rabínovi, co se jim přihodilo a rabín na to: "No to je komický, že to voni dvá povídaj zrovna mně. Muj jedinej syn se před tejdnem vrátil ze studií a že už nechce bejt ani rabín, ani žid, že chce bejt křesťan."
"A co jsi s tím dělal rebe?"
"Co jsem moh'? Šel jsem do templu požádat Hospodina, aby sestoupil a poradil mi."
"No a?"
"No a Hospodin sestoupil."
"A co řikal?"
"Hospodin mi povidal: To je komický, že to řikáš ausgerechnet mně!"
anděl
21/12/15 05:50 zařazeno v kategorii: o událostech
Dneska bude zápis až odpoledne, teď to nestihnu, poněvadž musím s Kačkou na očkování …
nafukovací kytka
18/12/15 06:09 zařazeno v kategorii: pro pamětníky
No já vim, žádnej zahradník nejsem a těch pár rozumů, co jsem pochytil mám buď z minulosti od dědečka nebo ze současnosti od kamarádů. Nějak se s tím snažím vystačit. Občas posháním i pár špetek selkýho rozumu a třeba zrovna u trávníku, kterej mě furt vztekal, by to možná mohlo vyjít. Moje letošní důsledná péče, tedy důsledně žádná péče, se začala koncem léta projevovat a trávník možná začne žít svým vlastním životem i bez každodenní intenzivní péče kázané trávníkovou lobby.
Ale o trávníku to dneska není.
Je to o kytce, která navzdory mým pěstitelským snahám, roste už dlouhá léta. Je to klivie. Jistě, namítnete, že klivie je nezmar, že jí má každej a že roste úplně sama. Bude na tom něco pravdy, ale tahle moje, tedy vlastně dědečkova, je vzácným příkladem vůle k životu. Totiž tahle má původ v daleké minulosti. Je doopravdy po dědečkovi. On jí dostal, pokud se nemýlím, jako dar kolegů, když odcházel do důchodu. Nemám to přesně zmapováno, mohl bych to dohledat, ale hrubým odhadem tý kytce může být nějakých pětašedesát, sedmdesát let. A zdá se být v nejlepší kondici. I přes moji péči.
Dědeček jí míval vždycky v parádním pokoji, pak v ložnici. Co já pamatuju, byla vždycky obrovská a na jaře jí přesazoval a odnože rozsazoval do dalších květináčů a pak je rozdával. Jen ta původní klivie zůstávala pořád doma. Nu a pak se o ní nikdo léta nestaral a přesto přežila. Nakonec jsem se jí ujal já a přivezl si jí sem, do Oleška. A tady spolu v mé pracovně už žijeme deset let. Je obrovská, jednou za čas na jaře jí přesadím, odnože rozsadím, a pokud je zájem, někomu je dám. A ta původní, sedmdesátiletá kytka po dědečkovi je tu pořád se mnou. A je nafukovací! Tedy, ona prý se nemá na podzim zalévat, aby si odpočinula. A tak jí třeba dva, tři měsíce nezalévám a ona jaksi splaskne. Když jí znova zaleju, je to, jako když nafouknete balónek. Hnedle se narovná, a rozhlíží se, kam by ještě rostla. Zrovna před týdnem jsem jí nafouknul, tedy zalil a dneska už je zase obrovská a počítám, že tak do měsíce začne vyrábět ten obrovskej teleskopickej květ složenej z nádherných oranžových troub od gramofónu. To se mi dycky hrozně líbilo a líbí se mi to pořád. Ostatně, je to dědečkova klivie.
Ale o trávníku to dneska není.
Je to o kytce, která navzdory mým pěstitelským snahám, roste už dlouhá léta. Je to klivie. Jistě, namítnete, že klivie je nezmar, že jí má každej a že roste úplně sama. Bude na tom něco pravdy, ale tahle moje, tedy vlastně dědečkova, je vzácným příkladem vůle k životu. Totiž tahle má původ v daleké minulosti. Je doopravdy po dědečkovi. On jí dostal, pokud se nemýlím, jako dar kolegů, když odcházel do důchodu. Nemám to přesně zmapováno, mohl bych to dohledat, ale hrubým odhadem tý kytce může být nějakých pětašedesát, sedmdesát let. A zdá se být v nejlepší kondici. I přes moji péči.
Dědeček jí míval vždycky v parádním pokoji, pak v ložnici. Co já pamatuju, byla vždycky obrovská a na jaře jí přesazoval a odnože rozsazoval do dalších květináčů a pak je rozdával. Jen ta původní klivie zůstávala pořád doma. Nu a pak se o ní nikdo léta nestaral a přesto přežila. Nakonec jsem se jí ujal já a přivezl si jí sem, do Oleška. A tady spolu v mé pracovně už žijeme deset let. Je obrovská, jednou za čas na jaře jí přesadím, odnože rozsadím, a pokud je zájem, někomu je dám. A ta původní, sedmdesátiletá kytka po dědečkovi je tu pořád se mnou. A je nafukovací! Tedy, ona prý se nemá na podzim zalévat, aby si odpočinula. A tak jí třeba dva, tři měsíce nezalévám a ona jaksi splaskne. Když jí znova zaleju, je to, jako když nafouknete balónek. Hnedle se narovná, a rozhlíží se, kam by ještě rostla. Zrovna před týdnem jsem jí nafouknul, tedy zalil a dneska už je zase obrovská a počítám, že tak do měsíce začne vyrábět ten obrovskej teleskopickej květ složenej z nádherných oranžových troub od gramofónu. To se mi dycky hrozně líbilo a líbí se mi to pořád. Ostatně, je to dědečkova klivie.
2015
