WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

nemáte jich dost

"A já si tam koupím drapák," pravila máveseláHanička, "ale musíš mi na něj pučit."
"To teda nevim, tam je maj děsně drahý, já bych za to ty prachy nedal, to si rači koupim objektiv."
S těmi názory na opačných pólech stupnice jsme se vydali na kočičí výstavu. Jest třeba podotknout, že vyýstava to byla jakási mezinárodní děsně prestižní a drapaki (ano, "i" je tam správně) jsou kočičí škrábadla v Polsku vyráběná za cenu mezinárodní a prestižní prodávaná.
Tedy chlupatců tam byla spousta a lidí taky. Všude se oceňovalo. Někde se radostí hladilo, protože se bylo oceněno. To ovšem hlaholili páníčkové, jelikož kočandy byly akorát votrávený, poněvadž je furt někdo vočumoval a předváděl a hodnotil a prohlížel a … a koho by to taky furt bavilo, že jo.
Nu, kočandy to byly pěkný, to zase jo. A nemusely bejt nutně všechny chlupatý. Některý byly i nahatý a děsně pomačkaný. Inu, každej podle svýho.
Došlo i na ty drapáky. MározumnáHanička uznala, že ceny jsou přeci jen poněkud světovější, než by odpovídalo skutečné hodnotě škrábadel pro kočky a tak jsme s nimi učinili totéž, co s vystavovanýni kočkami. Prohlédli jsme si je.
Ovšem výsledek to celé mělo, to zase ano. Jednak jsem doma předělal a opravil to pochroumané škrabadlo do nepochroumané sestavy a taky se u nás začalo živě diskutovat o možnosti pořízení si dalšího člena naší kočkení bandy.
Protože jak praví jedna poučka: "Pokud dokážete přesně vyjmenovat, kolik koček máte, nemáte jich dost."