WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

na startovní čáru

Mediální sláva je lákadlo převeliké a nejeden mu podlehne. To mě ale nenapadlo, že se tím laciným pozlátkem nechají zlákat i naši kočkeni. Záhadou ovšem zůstává, jak se naučili číst a jek se dostali k woleschku, aby se dozvěděli, že o nich píšu. Jak jinak si vysvětlit jejich další aktivitu právě ve chvíli, kdy jem zveřejnil Cyrdina nová alotria.
Kočkeni mají nahoře v chodbě pelíšek. No, pelíšek, pelech. Kočkeni jsou velký a pelech je taky velkej. Mají ho tam na noc, aby měli pohodlí. Pelech je na koberci, opět velmi pohodlném, chlupatém, měkkém, válecím. Ještě před dvěma dny bylo vše na svém místě. Pak se to změnilo. Rázem. Tedy místo uložení pelechu se změnilo.
Když jsem našel pelech večer dole pod schody, bylo mi to divné a tázal jsem se rodiny, zda nějak pelíšek nepřesouvala a pokud ano, jaké jí k tomu vedly důvody. Nikdo k tomu neměl co říci a kočkeni dělali, jako že se jich to netýká.
Odnesl jsem pelech zpátky po schodech nahoru na dedikované místo.
Když jsme přijeli včera večer ze školní slavnosti v kostele, byl pelech zase dole pod schody. Bylo jasné, že doma nebyl nikdo, než Max s Cyrdou a tedy se na té nepleše s pelechem podíleli packou společnou.
Pelech opět putoval nahoru.
Teď ráno je pelech znovu dole pod schody a Cyrda mi významně líže ruku tak, aby viděla na klávesnici a na monitor. Zřejmě dělá korekturu a dohlíží, jestli to píšu správně.
Jo, Cyrdo, píšu to tam všechno. A taky musím napsat, že jedinej způsob, jak dostat ten pelech dolů, kterej mě napadá, je, že si do něj sedneš a drandíš v tom pelechu dolů po schodech jako na saních, což musí být zábava náramná.
Tak teď jste s Maxem dostatečně mediálně prezentovaný a já jdu dát ty vaše sáně zase nahoru na startovní čáru.

nasazení jí nechybí

Dneska se mnou do pracovny nešla. Má práci. Ona totiž nutně potřebuje vyřídit ten papír. Teď zrovna dává najevo, že je to náramná dřina. Taky je slyšet šustot papíru. A už i špouchání vody.
Ano, uhodli jste. Cyria už zase ouřaduje v misce s vodou.
Nějakou dobu jsem si myslel, že jí to přejde, ale kdepak. Úsilí se stále mírně stupňuje a nasazení je mnohdy až zarputilé. Teď máchá Cyrda ve vodě nějaký kus celofánu. Ale kde ho vzala? Po všech těch zkušenostech schováváme a uklízíme všechno, co by se dalo vzít mezi zuby a vodtáhnout k vodě. Jenomže ona si vždycky někde něco najde a i z tašky vytáhne.
A kdyby jenom z tašky.
Už si tak troufá, že bez problému za mými zády vleze (neslyšitelně, to dá rozum) na stůl a začne tam plenit odložené předměty (to už slyšitelně) a když se otočím a zlobím se, kouká nevinnýma velkýma oči, jako že to přece musela tohleto …
A když popadne něco do tlamy, už to jen tak nepustí. Bývaly doby, kdy stačilo křiknout "Cyrdo!" a ona úlovek poslušně upustila. Teď zařvete "Cyrdo!!!" a ona pevněji stiskne čelist a s nasazením vlastního kožichu uhání k vodě. Když za ní utíkám, ona přidá, kličkuje a závodí, kdo bude u misky dřív. Pochopitelně dycky vyhraje. Položí pětku, sedne si a vítězoslavně si počká, až si to z brankoviště, totiž z misky, vylovím.
Kde se učila pravidla rugby, to vážně nevím. Ale je vidět, že se pořád učí a to nasazení, to jí nechybí.

ptačí věžák

Lidstvo se už dávno stěhuje do měst a bydlí v domech čím dál větších a pojímajících čím dál větší množství obyvatel. Čím více pater, tím lépe. Jsou ovšem případy, kdy se do mnohopatrových domů slétá i ptactvo. Jeden takový stojí tuhlec kousek od nás. Už dávno jsem si ho chtěl vyfotografovat a zrovna včera, když sluníčko vykouklo nad obzor, se to hodilo. Tož tady je.
Ptačí věžák:

budky

poslouchá jen pánečka

"Kdepak, ta poslouchá jen pánečka, viď Cyrdo."
"No jen aby ses z toho pánečkování nepomňouk," komentovala liknavost Cyriinu máveseláHanička.
Ono je totiž docela k vzteku, když na Cyrdu mástarostliváHnaička zavolá, chce jí například mucknout, a Cyrda nepřijde. Když ale zavolám já, přeci jen se někde za rohem zvedne a přiloudá se, načež mi začne drhnout palec u nohy. To je takové znamení, že je všechno v pořádku.
Nu a tak se škádlíme a přetahujeme o to, kdo tu má větší slovo.
Cyrda se zatím zabydlí v tom staronovém škrabadle - prolejzačce, které jsem před časem předělal a zpevnil, aby to pod těma našema kočkenama věčně nepadalo. Má tam takový metrový korýtko, z kterýho jí visí akorát ocas, když se tam usalaší. A to je ten problém. Líbí se jí tam.
Večer, když se jde spát musí ven ze světnice, protože by dělala neplechu. Pelech má pochopitelně i na chodbě a kobereček měkoučkej taky. Ale tam se jí nechce. Z korýtka se jí nechce.
"Tak pojď, Cyrdo, jdeme spát."
Jenom se mrskne špička ocasu visící z korýtka dolů.
"Tak dolů."
Nic.
"Cyrdo! Ven!"
Pohne uchem.
"No tak Cyrdo! Ven povídám!"
Otevře oko. Jedno.
"Cyrdo, vypadni!"
Zavře oko.
"No, teď vidím," komentuje to celé máuštěpačnáHanička, "jak poslouchá jenom pánečka."
"No tos' mě teda dožrala, Cyrdo!" povídám já.
Vyzvednu tu chlupatou hromadu, co dělá, že je zrovna hadr přilepenej k odpočívadlu. Jako náhodou se k němu chytí i drápkem. Takovej suchej zip po kočičím způsobu.
"No tak tvore! Pusť se!"
Přenáším tu chlupatou hmotu do síně. Teprve, když vidí, že není návratu, stane se z chlupaté hromady zase kočken. Odkráčí po schodech směrem k pelíšku. Naštvaně, ani se nevohlídne.
Potvora.

Noctuidae

Další záhada je možná rozluštěna. V červenci jsem tu uváděl obrázek čehosi, co se vyskytlo na fasádě domu. Ani jsem nemohl dát vybrat, o co by se mohlo jednat, poněvadž jsem neměl nejmenší tušení, co to je.
Nu a při jiné příležitosti jsem našel obrázek podobné věci - teď už vím, že tvora.
Jedná se pravděpodobně o nějakou můru z čeledi Noctuidae (můrovití). Jaké je její vlastní jméno, to se mi zjistit nepodařilo, ale už to, že se nejedná o suché listí s klacíkem uprostřed je objev.
Tak až někde budete šťourat do hromádky listí, dejte si pozor, může to být živočich.

nemáte jich dost

"A já si tam koupím drapák," pravila máveseláHanička, "ale musíš mi na něj pučit."
"To teda nevim, tam je maj děsně drahý, já bych za to ty prachy nedal, to si rači koupim objektiv."
S těmi názory na opačných pólech stupnice jsme se vydali na kočičí výstavu. Jest třeba podotknout, že vyýstava to byla jakási mezinárodní děsně prestižní a drapaki (ano, "i" je tam správně) jsou kočičí škrábadla v Polsku vyráběná za cenu mezinárodní a prestižní prodávaná.
Tedy chlupatců tam byla spousta a lidí taky. Všude se oceňovalo. Někde se radostí hladilo, protože se bylo oceněno. To ovšem hlaholili páníčkové, jelikož kočandy byly akorát votrávený, poněvadž je furt někdo vočumoval a předváděl a hodnotil a prohlížel a … a koho by to taky furt bavilo, že jo.
Nu, kočandy to byly pěkný, to zase jo. A nemusely bejt nutně všechny chlupatý. Některý byly i nahatý a děsně pomačkaný. Inu, každej podle svýho.
Došlo i na ty drapáky. MározumnáHanička uznala, že ceny jsou přeci jen poněkud světovější, než by odpovídalo skutečné hodnotě škrábadel pro kočky a tak jsme s nimi učinili totéž, co s vystavovanýni kočkami. Prohlédli jsme si je.
Ovšem výsledek to celé mělo, to zase ano. Jednak jsem doma předělal a opravil to pochroumané škrabadlo do nepochroumané sestavy a taky se u nás začalo živě diskutovat o možnosti pořízení si dalšího člena naší kočkení bandy.
Protože jak praví jedna poučka: "Pokud dokážete přesně vyjmenovat, kolik koček máte, nemáte jich dost."

bylo to vyčerpávající

Hledáte často? Pochopitelně každý občas něco hledá. Brejle, peněženku, tužku, hodinky, kleště ... jak kdo a jak co. U nás doma se furt něco hledá. Nejčastěji takový velký, černý, chlupatý, s vocasem to měří víc, jak metr. Cyrda se to jmenuje. Ano, hledá se to a dost často se tu o tom píše.
Takhle v sobotu se to zase ztratilo.
Nechal jsem otevřené dveře a myslel si, že pořád dokážu koutkem oka monitorovat, kde Cyrda je. Pošetilé přecenění sebe sama. Samozřejmě. Během pěti minut mi zmizela.
"Tak pojď domů, Cyrdo, dyť já vim, že jseš zase pod autem."
Šel jsem se podívat na obvyklé místo. Kdepak. Nebyla tam. Obešel jsem dům. Dvakrát. Jednou zleva, jednou zprava. Pak jsem to vzal kolem kůlny opět oběma směry. Při tom jsem lezl i po čtyřech, abych se přiblížil perspektivě kočkena hrajícího si s člověkem na schovávanou. To je samozřejmě nesmysl, protože jsem čtvernožce jenom předstíral a Cyrda dobře ví, že chodím normálně po dvou a po čtyřech mi to nejde, ani když si loknu něčeho dobrýho.
"No tak, Cyrdo! Domů!"
To už volala i mástarostliváHanička a já znovu obcházel zahradu a prohledával místa pod keři ... nic.
"Tak, děti. Zase jsem ztratil Cyrdu. Musíte mi jí pomoct najít. Už jsem hledal všude a ne a ne jí najít."
"A kde jí máme hledat, tatínku?"
"Všude. Například pod autem, tam už jsem hledal třikrát. A není tam."
Děti se rozešly obklíčit proradného kočkena. Netrvalo to ani půl minuty a Kačka hlásí: "Tatínku, tady je!"
"Kde?"
"Pod autem."
"Dyť tam nebyla."
"Dyť tam je."
"Cyrdo! Domů!
Potutelně se tvářící ztracenec nakráčel do dveří se vztyčeným ocasem: "No tak jste mě teda zase našli. Ale dalo vám to práci, co? Však uvidíme příště!"
Voblízla se a šla si lehnout na koberec. Bylo to vyčerpávající.

záhada zavřené pracovny

Pochopitelně se i Cyria učí, dyť jsou jí teprv necelé dva kočičí roky. Vymýšlí, co vyprat, jak se zdekovat, co kde šikovně ukrást - inu má furt něco na práci. A pravidelně mě kontroluje jak píšu. To dá rozum, abych náhodou na woleschko nenapsal nějakou psinu. Nanejvejš kočičinu, na to si ona dohlídne.
Z toho je vidět, že v pracovně bývá stejně často jako já. Je pravidelným obyvatelem, jako já. Ovšem po kočičím způsobu. Ono jaksi je v pracovně tolik předmětů, které by si chtěla ozkoušet a případně ukrást a vyprat, že je příšerně těžký odolat. No jo, ale dyž von je tu páneček a dycky jí od těch papírů a předmětů odstrčí: "Cyrdo! Nežer to!" To je pak těžká věc, zkoumat takový objekty, dyž je člověk, tedy pardon, kočken, nemůže ani pořádně vzít do tlamy a vochutnat.
Ale jak jsem řekl: Cyrda se furt učí.
To už jsem byl dávno na cestě do Prahy, když mi volá mástarostliváHanička. Taky z auta.
"Že ty jsi zapomněl, jak jsem ti říkala, že máš v pracovně zavřenou Cyrilku?"
"No jó, já jí tam viděl, ale vona tam nějak asi zůstala ..."
"Jo zůstala."
"Tak to vona mě asi neposlechla, dyž jsem jí řikal, ať vypadne."
"Jo, neposlechla."
"Tak to vona tam asi eště bude."
"Nebude. To by to dopadlo, dyby tam eště byla."
"No a kde by byla?"
"Už v síni."
"Aha."
"No - aha! Nebejt mě, mohls' mít v pracovně pěknej čurbes. Jak jsem jí před odjezdem hledala, byla u tebe v pracovně. Na křesle! A na stole! A prohrabovala se ti tam v těch papírech."
"Jo?!"
"Jo! A když jsem otevřela dveře, dělala, jako, že tam není a vystřelila z křesla, jen mě viděla. Asi neměla čistý svědomí."
"To asi neměla. To vona se tam nechala schválně zavřít. Aby si to mohla užít, až budu pryč."
"Jo, a moc jí to tam bavilo."
Vida, máme tu další trik. Tentokrát by se mohl jmenovat záhada zavřené pracovny. Ovšem kočičí.

mít tak po ruce foťák

Nejsemť cestovatelem a tudíž jsem se nesetkal přímo se situací, kdy objekt zájmu odmítl fotografování, jelikož by mu fotografie vzala duši. Ovšem je to situace, domnívám se, pořád ještě reálná a může se stát kdykoliv. Mně se stává každou chvíli. Nikoliv snad, že by mi někdo odmítl postát před objektivem, poněvadž by se bál, že přijde o duši, ale prostě ho to fotografování tak nějak dožírá. Viď, Cyrdo!
Fotografování zvěře je obzvlášť náročné. Zvlášť té domácí. Když jdete vyfotit tygra nebo kance, máte před nimi respekt a víte, že to bude dlouhé a musíte se vyzbrojit trpělivostí a mít se na pozoru. Když zkoušíte vyfotografovat kočkeny, máte za to, že jsou součástí vaší rodiny a tudíž se nechají exponovat, kdy se vám zamane.
To je ale hluboké nedorozumění!
Pokud se vám totiž nepodaří kýžený snímek takříkajíc ukrást, nastává hra o vaše nervy. Chcete, aby vám Cyrda zapózovala zrovna tak, jak právě stojí, protože právě teď vám to připadá zajímavé. Jenomže než přinesete aparát, je v trapu. Přece na vás nebude čekat. Když už máte ten foťák v ruce, řeknete si, že tedy uděláte pár obrázků. Jenomže to si řeknete vy. Cyrda si naopak neřekne nic a jde něco koupat do misky.
Tyhle fotky už máte, tím pádem začnete Cyrdu lákat jinam. Přiloudá se, ale jakmile vidí sklo objektivu, otráveně uhne a jde si zalézt pod stůl. Pod stolem se vám to na fotografování nezdá dost vhodné, na rozdíl od Cyrdy, které to tam naopak velmi vyhovuje. Nastává střet vůlí a Cyria nakonec odkráčí ke škrabadlu, protože tahat se o místo pod stolem nemá zapotřebí. Figuru, kterou původně vzbudila váš zájem, rozhodně nepředvede a jde si lehnout nahoru do nejvyššího patra, kdy má rozhled. A usne. Teda dělá, že spí a svět že jí může bejt ukradenej. Podaří se vám jí probudit, ale ujede vám foťák a než ho znovu zaostříte, už je zase v limbu.
A tak to vzdáte.
Jenomže jen se otočíte,
už zvedne hlavu a sleduje, jestli jste už konečně vypad' a ona se konečně může jít protahovat, což je ta figura, co vás zaujala. A just ne! Teď zase nechci já. Tedy hlavně proto, že vím, jak by to zase dopadlo. Odložíte aparát a jdete si po svých. Cyria taky. Seskočí z pelechu a kočkením způsobem se protáhne a zívne.
Jo, teď! Teď by to byla fotka, mít tak po ruce foťák.

na pořadí záleží

Mejete se? No, dyť já taky. A docela pravidelně. Dokonce častěji, než jen o vánocích. Jenomže to zřejmě nestačí. Zatím jsem tedy nikomu nepřipadal špinavej kromě Cyrdy. Jistě, už jsem tu o tom psal, ovšem to je ranní rituál svým charakterem především vítací. Hygiena je ovšem něco jiného.
Poslední dobou si Cyria totiž umanula, že o mě bude pečovat. Jestli si to vykládá jako péči o dítě nebo naopak péči o přestárlé, to se mi zatím vypátrat nepodařilo. Její pozornosti neujdu tak ani tak.
U dveří na mě čeká (to v případě, když je nechám do ložnice zavřené, poněvadž v případě dveří otevřených nastane
varianta popsaná v minulém článku) a hned mi voblízne ruku. Jo, je dost velká, aby došáhla. Pak na mě počká u schodů, kde se ujistí, že jdu taky dolů a provede vstupní kontrolu lísáním se. Pak mě předběhne a čeká, až otevřu další dveře a další a chodí se mnou, dokud si nesednu a nezačnu psát. Potom, zatímco já si sednu, ona si stoupne a začne mě mejt ruku, kterou mám položenou na myši (počítačové, pochopitelně). Když všechno spustím a začnu ťukat do kláves, opustí již umytou ruku a přejde na palce u nohou a lýtka. Pak to jde do síně k misce s vodou zapít, jelikož se unavila. Poté se vrátí, lehne si opodál a kontroluje, jestli na něco nezapomněla. Pokud ano, jde to napravit a umeje mi zas druhou nohu.
Unavena ranní hygienou (... se vo něj furt musim starat, von by se jinak sám neumyl ...) si jde lehnout k francouzskému oknu a kouká ven, jelikož venku je spousta dalších předmětů zájmu.
A to už vstává i mámiláHanička. Jenomže ta jde rovnou do sprchy, čímž dává najevo, že je čistotnější, než já, kterej se meju až po psaní. To zřejmě vnímá i Cyrda a právě ten rozdíl v pořadí činností jí vede k přesvědčení, že já jsem čuně a je mě potřeba mejt. Na moučistotnouHaničku jen přísně dohlíží v koupelně. Holt jí asi na pořadí záleží.

nejmíň deset

Subjektivně vnímaná velikost je po čertech relativní veličina. Však na to téma taky existuje hromada vtipů. Ovšem zatím jsem nezaznamenal vtipy o velikosti koček. A protože se o kočičí veličiny nijak zvlášť nezajímám, připadají mi naši kočkeni docela normální. Tedy normálně velcí. Jenže jsou mývalí a tudíž je ten subjektivní srovnávací etalon objektivně posunut a zkreslem směrem nahoru. Rozumějme tomu tak, že Max i Cyrda jsou kočkeni kapitální, ovšem ve světě mývalím celkem průměrní. Nic extra.
A teď přichází to zkreslení. Pokud potkám někde nějakou jinou kočku, mám za to, že je to koťátko. Není, pochopitelně. Ale to mi dojde většinou pozdě. Jako včera.
V domě, kde máme kanceláře, byla z ničehož nic najednou kočka. Takový mourovatý koťáko.
"Hele, kotě, kde se tu bereš?", povídám.
Kotě nebylo kotě, ale velká, tedy správně řečeno dospělá, kočka. Cosi odsekla a pelášila si to nahoru do patra. A šup na otevřené okno. V druhým patře, prosím!
"Noták, čičí, neboj."
Čičí na mě zasyčela a přikrčila se. Chápu, nebudem se kamarádit, tak si běž po svých. Kočka zřejmě tušila, co si myslím, a hned se podle toho zařídila. Z toho okna v druhém mezipatře vyskočila!
No tě pic. Jak tohle dopadne?
Ano, dopadlo to. Kočka dopadla. Nejdřív na plexisklovou stříšku nad vchodem na dvorek, potom na dvorek samotný. Po kočičím způsobu. Na všechny čtyři.
Vůbec nic jí nebylo. Ani se neohlédla a rovnou přeskočila zídku dvorku a pelášila dál přes druhý dvorek. Jako by to dělala denně.
No tedy, to kdybych vyprávěl našim kočkenům, ti by čubrněli. Jsou sice víc jak dvakrát větší, ale o takovejch vejškách se jim ani nesní. To akorát Ferda blahé paměti tady z koupelny skákal z okna a pak mňoukal u dveří, abychom ho pustili domů. A to je sotva nějakých pět, šet metrů.
To ta pražská kočka to měla takových dobrých deset dohromady. Nejmíň.

dožranej duch

Duchařina bejvávala v kurzu v dobách minulých, kdy duchy neplašil dneska všude ve vzduchu přítomný signál těch elektronickejch hejblátek. Pokud by se dneska někde duch jenom šustnul, už po něm půjde nějaká kamera támhle na rohu. Natočí ho , nahraje ho a duch se už nemůže jen tak vypařit, jak to míval ve zvyku za starých zlatých časů digitálního temna. Teď se to začne rozebírat, retušovat, zvětšovat a zjistí se, co je duch zač, kam je příslušnej a hned se uspořádá tiskovka a učiní se prohlášení a duch je propálenej. Kdepak, do týhle doby se duši nehoděj.
Tím to máme vysvětlený.
Jenomže, co když se vám najednou začnou doma votvírat dveře jen tak mírnyxdýrnyx samy od sebe?
Ještě nedávno se dveře v koupelně trochu pootevíraly čas od času samy. To se sprchujete a najednou se dveře do koupelny jen tak trochu pohnou a dál nic. Průvan to není, lidi taky ne. Nehledíte na to, na duchy nevěříte. Včera zas. Dveře se pootevřely. Stará vesta, říkáte si. Jenomže proti pravidlům se dveře začnou otevírat dokořán.
Aha, máospaláHanička jde do koupelny. Nejde. Nikdo nejde. Ve dveřích prázdno.
Duch, musel to bejt duch. Máme v koupelně ducha!
Ano, máme. Má pruhovaný packy a chlupatej vocas. Jmenuje se Maxmilián a děsně rád chodí do mokrého sprchového koutu. Jenomže mu tam vaděj lidi. Takže čeká, až se osprchuju a teprve potom tam vleze. Ale znáte to: to čekání je nesnesitelné. A tak packou pootevírá dveře. Včera jsem se sprchoval zřejmě o minutku dýl a to ho dožralo. Tak ty dveře otevřel úplně. Abych jako věděl, že mám už vypadnout. Vypadnul jsem a Max měl volno, čehož hned využil. Ani nepoděkoval. Inu, byl dožranej. Tak dělal ducha. Dožranýho ducha.

Dlouhozobka svízelová

Vždycky v létě se u nás objeví. Staví se tu jako u benzinky. Natankovat. Vlastně se přijde nasát, tedy přiletí, jelikož je to motýlek. Dlouhozobka svízelová se jmenuje. On ten motýlek vypadá jako kolibřík a taky se tak chová. Stojí ve vzduchu, křidýka skoro nejsou vidět, jak s nima kmitá, a sosákem koštuje květy, jestli v nich není něco na zub. Tedy do sosáku.
A protože na motýlím keři je květů nepočítaně, má o nějakej ten nektar postaráno. Když se to podaří, nechá se i portrétovat. Tuhlec je pár obrázků:
D1, D2, D3, D4, D5

dveře jako pozvánka

O vynálezech se ledacos ví. Například kdo nebo kdy to proved'. To se ovšem týká takových vynálezů jako třeba žárovka nebo skafandr. Tedy věcí tak či onak hodných pozoru. Věci obyčejné zřejmě nikdo nevynalezl. Ty tak nějak vznikly samy od sebe jako důsledek potřeby. Jako třeba dveře. V encyklopediích majdete, že již staří Egypťané ...
No bodejď by né. Tam měli kočky za posvátný, tak ty dvéře potřebovali jako sůl. Že nevíte, proč ausgerechnet kvůlivá kočkám musely vzniknout dveře? No tak to teda nemáte kočku.
Představte si tuhle situaci:
Je vedro, máte všude otevřeno, aby byl průvan. Tedy i v noci v ložnici. Čili z pohledu architekta jsou pro toto období dveře zbytečné. Netoliko z pohledu kočičího. Viděno očima kočkenů tu dveře byly a oddělovaly od nich předmět jejich zájmu. Teď tu nejsou, což znamená, že předmět zájmu je volně k dispozici. Dveře fungují jako pozvánka.
A nastane dělba práce.
Asi tak v pět ráno.
Nebo i dřív.
Z postele vám visí ruka, jak tak při spaní z postele ruce přečnívaj. To je předmět zájmu. Z pod deky vám vyčuhuje noha případně vyčuhujete celý, jelikož je vedro. To je další předmět zájmu.
O předmět zájmu jest se zajímati a spravedlivě se oň poděliti. To probíhá buď tak, jak jsem už
onehdá psal nebo následujícím způsobem:
Cosi vám v pět ráno začne drhnout pilníkem palec u nohy, pak chodidlo, pak lejtko, načež tu rašpli jemně odsunete, což si onen čtyřnohej nástroj vysvětlí jako pobídku k drhnutí další končetiny nebo hlavy.
Současně se zdrsňováním povrchu vám na jiné straně do té visící ruky vrazí něco mokrýho a mňouká to, což lze vykládat jako podání kolkovaný žádosti vo muckání. Ruka je totiž k muckání obzvlášť vhodná.
Tedy Cyrda vás vydrhne blemcákem vod paty k hlavě a Max vám vomucká vobě ruce. Čímž je předmět zájmu obstarán. V pět ráno.
To, že kočkeny vodstrkujete a snažíte se je nějak dostat z postele, vůbec nefunguje. Pochopitelně. Protože jste nechali votevřený ty dvéře, co používali už starý Egypťani.
Voni už tenkrát dobře věděli, nač jsou dovopravdy potřeba. Prdlajs do hrobky. Mně to budete povídat.
Proti kočkám, to dá rozum!

tygra za fousy

Události mají svůj vývoj i dynamický spád. Nikdy dopředu nevíte, co přesně bude následovat. Pořekadla o tygrovi a vousech či hadovi a bosé noze mají svůj původ v lidské zkušenosti. Ovšem ne každý ta pořekadla zná a chová se podle nich.
To se například v jednom poklidném ránu najednou síní rozlehne:
"Ty potvoro jedna! Jak si tohle představuješ! No vona mi jí normálně vytáhla z tašky!"
A když se běžíte podívat, proč se boří dům, zjistíte, že kočkeni mývalí se zase vyznamenali a to opět novým, původním způsobem.
MározezlenáHanička stojí nad miskou s vodou, tedy miskou kočičí, my lidi pochopitelně pijeme z hrnku. Pod ní sedí Cyrda a tázavě a nevinně na moubleskydštícíHaničku civí.
"To tinestačej kapesníky?! To mi musíš brát i svačinu, ty potvoro?"
MáoloupenáHanička tahá z misky ve folii zabalenou svačinu. Pěkně si jí nachystala a velice se na ni těšila. Teď je to pro kočku. Celý rozmáčený. A Cyrda má takovej ten nevinej vobličej, jako že to prostě musela, když se to tak nabízelo.
Jo, nabízelo. Houby! Svačinu si mápečliváHanička uložila pěkně do tašky, jenomže během mžiku oka jí Cyrda vyčuchala, vytáhla a vyprala v misce.
Kočka mývalí, svačinová.
Tak to bychom měli další
úlovek do sbírky předmětů, které lze prát. Tohle ovšem byl případ nadmíru riskantní, protože tahat tygra za fousy, či dráždit hada bosou nohou není vůbec nic proti tomu, když se šáhne médrahéHaničce na jídlo. To jdou ale vážně žerty stranou.
Teď už to ví i Cyrda.

na přechodu

Nejdřív se zkracovalo, teď se zrychluje. Tedy zkracovaly se vzdálenosti, čímž se stal svět jaksi menším a to v důsledku zrychlení dopravy. Teď se zrychluje života běh a ta doprava je ještě rychlejší, aby se tomu běhu vyrovnala. Ovšem i zrychlování má své limity, o tom by věděl své třeba takovej pan Einstein. Jenomže z Einsteina se stal pojem v učebnicích, zatím co zrychlování nás trápí neustále.
Tož jsme jako lidstvo proti zrychlování zakročili a na cestách se objevily všelijaké zpomalovače. Naštěstí už nikoho nenapadlo, že zpomalení je jen zrychlení s opačným znaménkem. Ale to sem nebudeme tahat, eště by se toho někdo chyt’. Jak by to vypadalo, kdyby se říkalo, že zpomalovače nás nutí zrychlovat se záporným koeficientem, že ano.
Ale dost teorií, zpět ke zpomalovačům. Mají své místo i význam.
Jezdím téměř denně přes monoho takových. Dva jsou támhlec v Modřanech. Široké prahy z dlažebních kostek. Jedu po nich i včera ráno. Jezdím z toho kopce na jedničku (ano, i automat má jedničku a umí brzdit motorem) přibližně dvacítkou. A právě včera se to velmi vyplatilo. Na tom druhém prahu byl zrovna chodec. No, byl. Šel tudy, pochopitelně. Šel po čtyřech a vůbec nepospíchal.
Pustil jsem blikačky, abych dal najevo těm za mnou, že budu zastavovat, což jsem učinil.
Chodec neváhal a pokračoval přes prah na druhou stranu ulice. Uprostřed se zastavil a začal větřit, co se kolem děje. To už jsem měl stažené okénko, já i ti dva řidiči za mnou. Nikdo netroubil, všichni jsme stáli a čekali jsme, až přejde. Byla to vzácná shoda.
Ostatně není divu.
Kdo z vás taky potkal takhle v pondělí ráno v Modřanech na přechodu ježka, že?!

mord hadry

To už je tak: podej čertu prst ...
Jenomže čerti u nás jsou až támhle pod kopcem Ďábel, tak je zastupujou kočkeni. A protože je máme rádi, děláme pro ně, co jim na očích vidíme. A má to svoje výsledky, pochopitelně.
Nuže tedy kočky se nechodí venčit, ty mají reterát doma. Vznešeně pak kočičí wc. Ono to s wc nemá nic společnýho, jelikož to není vodou uzavřený, ba naopak to je velmi suchý záchod, ale tak se to označuje v krámě, kde se ta bedýnka dá koupit. Občas bedýnka doslouží a je potřeba nová. Naštěstí je to tak, že máme dvě - to muší bejt - dva kočkeni, dva reteráty.
Nuže objednal jsem jednu, aby bylo vše v pořádku a plném počtu.
A našel jsem jeden záchod obzvlášť velký pro velké kočky. Nepsali tam sice pro kočkeny, ale to oni jenom nevědí, že je máme. Bedýnka doručena, instalována, a skutečně působí bezmála dvojnásobně mohutně. Je to holt reterát pro velký kočkeny.
Včera to jdu čistit jako obvykle a co nevidím: Stará bedýnka je netknutá, nepoužitá, píseček září čistotou jako na pláži v karibiku. Nová velká bedýnka je o to plnější.
Ty potvory začaly okamžitě stávkovat a starého záchodu se ani nedotkly. Už je jim malej. Dávají mi tak najevo, že mám obratem koupit další velkej, poněvadž do toho malýho, pane, přece nepolezem, když máme teď konečně důstojnej reterát.
Inu tak: podej kočkenovi packu ...
Nuže nezbývá, než objednat další a láteřit jako Sarka Farka.
Mord hadry, kruci tirtn.
Bassama terentete.
Himl laudon element.
Horrenty tuty kvanty.
Piškunt kalibr, rete ré.

ušák

Tak jsme jí našli, přesněji řeščeno on si jí našel. Vlastně mu nezbylo nic jinýho.
Ale pěkně po pořádku.
Tuhle
asi před měsícem jsem si zapsal pochybnosti o existenci králíka, který neustále mizel a objevoval se na zahradě. No a minulý týden se zase objevil.
On se ani tak neobjevil, jako spíš hopkal po trávníku. Malej králíček.
"Ha! Tady je! Obklíčíme ho a vypoklonkujeme ze zahrady."
Ono se to snadněji řekne, než udělá. Kačka chtěla muckat králíčka, protože je roztomilej, Matěj ho chtěl lovit, ale jenom na pohlazení, mápořádkumilovnáHanička ho chtěla rychle vystrnadit zpátky na pole a já se snažil vymyslet, jak to udělat.
Jenže von králík nepočká, až se rozmyslíte co s tním uděláte. Von prchá. Jenomže když je na zahradě, prchá chaoticky. Tedy neví, kam prchnout.
Nuže mášikovnáHanička rychle běžela otevřít vrátka za humna a já s dětmi jsme drželi králíka v šachu, přesněji řečeno dělali jsme dost velkej rámus, aby se bál a nevyběhl zpátky na horní zahradu.
Branka otevřena, rojnice rozvinuta a ušák prchá.
Tentokrát už organizovaně, poněvadž jsme na něj byli čtyři v jedné řadě. K plotu. A teď začal hledat, kde nechal tesař díru. Jenomže nějak přehlíd' ty votevřený vrátka a vběhl pod cedr, kde vartovala mápozornáHanička. Nedala se ošálit a neuhnula. Uhnul ušák. Napálil to rovnou do plotu, tedy lépe řečeno pod plot. Našel tam mezi podezdívkou a oky dost velkou škvíru, aby se jí protáh'. Trouba. Dva metry vedle měl otevřená vrátka. Musel dost tlačit a hrabat, aby se dostal ven, ale nakonec se tou škvírou protáhl a byl za humny. To už byl na svém a dál jsme ho nepronásledovali. Jen jsme zaklapli vrátka, aby se nám zas obloukem nevrátil.
Tak. To by bylo. Ušák je v zemi hojnosti, v lánu s osením, my máme zahradu bez záhadně mizejících králíků, všechno je na svém místě.
Jen jsem si pak vzpomněl na vyhnání z ráje ... ale to byla jiná pohádka. A navíc: u nás stejně žádný jabka nemáme.

kanec a sojka

Jen co jsem v pátek ráno dopsal woleschko, přišel kanec. To není překlep, nemyslel jsem konec, ale kanec. Zvíře. Chlupatý zvíře. Ano, po naší ulici šel kanec. V lehkém poklusávání procházel shora kolem nás dolů k rybníčku. Jestli šel jen tak na vycházku nebo si tu byl vytipovat, kde bude bydlet, to nevím. Nožná se doslechl, že se k nám houfně stěhují ptáci a přišel vomrknout, estli by nedošáh' na krmítko. Co já vím. Naštěstí je krmítko na zahradě za plotem. Taky je možný, že se přišel podívat na ten včelí roj, co tu od čtvrtka hostoval vedle u sousedů na vrbě. V každém případě vypadal spokojeně jako každej druhej kanec na procházce po ulici.
No a včera
navečer se přiletěla podívat sojka. Tu už jsem stihl vyfotografovat. Přilétla přesně tam, co minule žluna. Ovšem sojka se nespokojila jen s prohlídkou jednoho stromu. Vzala to pěkně pořádně ze stromu na strom, na kamennou lampu, kolem zahrady a nakonec ještě přes celou zahradu dál někam k Davli. Pečlivě prozkoumala všechna místa, kde seděla a teprve potom se vydala jinam. Sojku jsme si prohlédli a sojka nás - zatím jaksi nezávazně, bez smluvního vztahu.
To jsem zvědavej, kdo přijde příště. Jak tak počítám, co tu všechno kolem leze, běhá a lítá, tak teď už snad chyběj jenom mufloni.

v domě a v domečku

Tej ptačí havěti je tu nás čím dál víc, to se muselo nějak rozkřiknout, že je tu hostíme nebo co. Tuhle jsem tu viděl i dalšího ptáčka - stehlíka. A ne dosti na tom: ty vlašťovky, co se tu vždycky slétají na kus řeči a co na ně Cyrda klape zubama, se rozhodly, že si u nás postaví dům.
Tedy hnízdo, pochopitelně. Jenomže normální ptáci bydlí v hnízdě spleteném z proutí a trávy, nejvýš se usadí ve stromě či, pokud je k dispozici, v budce, jako ty naše sýkorky. Vlaštovky staví z hlíny. Když z hlíny, tedy dům. Takovej malej domeček.
Vobhlídly si naši terasu, usoudily, že tady to bude to pravý a pustily se do díla. Žádnou velkou radost nám tou stavbou tedy nepůsobí, von je z toho pěknej svinčík, ale nakonec jsme rádi, že tu budeme mít takovou společnost. Bílá fasáda se v rohu pod stropem terasy mění v zablácený kout a hnízdo pomalu roste. Na zem pod hnízdo jsem dal lísku od zeleniny, abychom to, co spadne z hnízda, nemuseli dobývat z dlažby. Ono toho bude pochopitelně čím dál víc a pokud už letos budou bydlet, bude toho dole pod hnízdem přibývat.
Když to ale vezmeme z druhé strany, je to docela vyznamenání. Zřejmě se to s náma dá vydržet. Vlaštovky příjemně štěbetají a naše přítomnost jim nijak zvlášť nevadí. Nezbývá, než doufat, že ten svinčík nepřeroste únosnou míru. No uvidíme, zatím mají, jak tak na to koukám, hotovou akorát základovou desku. Když vezmu, že staví teprve necelý týden, může být, že by mohly do konce května začít bydlet. Jak to mají naplánovaný dál nevím. Možná pomýšlejí i na potomstvo, což by bylo zvlášť potěšující. Bylo by nás tu v domě a v domečku zase o něco víc.
Tož nezbývá, než si přát, ať se jim u nás dobře žije. Pokud to všechno dobře dopadne, mohl by z toho být pěkný seriál o bydlení.

Saturnin

Znáte Saturnina? Ale já nemyslím Saturnina, toho s těmi koblihami. Já myslím ten večerníček s tím housetem. Ono už je to je opravdu dávno, co to běželo v televizi, může to být přes čtyřicet let. Saturnin - tedy housátko Saturnin, se choval převelice statečně a kdekoho ze zvířecí říše zachraňoval. Před pár lety jsem na ten večerníček našel nějaký odkaz, ale jen na jakousi ukázku a vzpomínku podobnou té mé.
Ovšem včera jsem našel Saturnina.
Tuhle ve Zvoli u rybníka čekáváme na děti, až skončí jejich odpolední činnosti. V úterý to bývá trénink. Dali jsme se tuhle se sousedem do řeči a on hned na úvod povídá: "Ale dej pozor, tady je malý kachně. Vono šlo přes cestu a jeden pán ho zachránil a dones ho sem k rybníku a od té doby se tu kolem nás pořád motá."
A vono jo. Mrňavej chlupatej tvoreček se tam batolil kolem a děsně se čehosi dožadoval.
"Ježkovy voči, ty patříš na vodu. Tak pocem, já tě tam donesu," povídám a vzal jsem opatrně kachňátko. Vůbec se nebránilo, jenom se nadšeně uvelebilo v dlani a nechalo se odnést na rybník. Jenomže jen jsem ho dal na vodu, už chtělo na břeh. Dobrá, vylovil jsem ho a dal na břeh. A jak bylo na břehu, už běželo za mnou.
"Hele, tady bejt nemůžeš, tady tě něco přejede. A vůbec, kde máš mámu?"
"No jo, vony tu kachny nějak nejsou," povídá Martin, "teď budeš muset dělat kachnu ty. Nějak si tě voblíbil."
"Tě pic! Kam bych ho dal? Kdepak. Tady zůstaneš," a nesl jsem kachně znovu k vodě.
A ono tentokrát vylezlo samo a zase šlo trávou za mnou. Ba dokonce mi lezlo přes nohu a když jsem ho opatrně odháněl, vždycky chtělo vlézt do dlaně. Bodejď ne, v dlani je teplo a voda studí.
"Tak my jdem," povídá Martin. Zvedli se z lavičky a šli si pro synka. Já zůstal s kachnětem.
"No to je dobrý, co teď s ním?"
Tak jsem zkusil znovu nasměrovat kachně k rybníku a poodešel jsem dál. Po několika pokusech mě konečně přestalo považovat za starou kachnu a vydalo se hledat pravé rodiče směrem k vodě.
To už jsem i já šel pro Kačku, která končila ve škole cvičení. A jak to dopadlo? Nevím, ale doufám, že se nakonec našli a kachně se doma chlubilo, co má známejch lidí a jak s nima poklábosilo. Inu Saturnin.


p.s.
dobře to dopadlo, včera odpoledne už rybník brázdila celá rodinka společně

strakapoud je žluna

Tuhle jsem tu psal o strakapoudovi. Že k nám přilít vizitýrovat do krmítka. A teď si tím nejsem tak jistej. Tedy tím strakapoudem.
Ono to bylo velký, vymetlo to všechnu havěť z krmítka a mělo to nějaký červený peříčka. Jenmomže v tom frmolu jsme si nestih' přesně všimnout, kde to ty peříčka mělo červený. Tak nějak jsem si myslel, že to byly takový červený kalhoty, což ovšem byla jenom domněka. Prostě jsem si řek', že to byl asi strakapoud a protože jsem to nestih vyfotit, napsal jsem to.
No je to možný, že to strakapoud byl. Ale v sobotu volá Kačenka: "honem pojďte se podívat, už je tu zase ten strakapoud!"
Seběhli jsme se všichni, jen Matýskovi se nechtělo z postele. Dole na zahradě na magnolii seděl ten strakapoud. Stihl jsem přinést dalekohled, abychom si ho prohlídli z blízka.
"Ten je krásnej. Já si ho vyfotím!" jásala Kačenka a než jsem něco stačil namítnout, udělala snímek.
"To je, Kačko, daleko, to nebude stát za nic. Já ten foťák ani nevytahuju."
"To nevadí, já to zkusím."
Tak jsme strakapouda pozorovali a Kačka si ho i fotila. Než se dolů přišoural Matěj, strakapoud ulít'.
"Ale já jsem si ho vyfotila," chlubila se Kačka.
"Tak ukaž," vzal jsem si aparátek od Kačenky a podíval se, co se s tím dá udělat. A vono to i přes úvodní nedůvěru šlo. Samozřejmě jsem tomu obrázku musel trošku pomoct, ptáka na kmenu stromu trochu zvýraznit, ale nedalo to moc práce a musím přiznat, že se nakonec ten strakapoud Kačce poved'.
Jenomže von to není strakapoud! Jak jsme byli všichni nadšení, že máme na zahradě velkýho ptáka, drželi jsme se mé původní a jak se ukázalo, chybné teze.
Vono to ani nemá červený kalhoty, ale čepici a nemá to černý křídla jako třeba datel. Naopak spíš žlutozelený. Ano, klíč k určování ptáků, který tu máme po dědečkovi, mluví jasně:
Ten strakapoud je žluna!
Tak to je prvně, co jsem kdy žlunu viděl. Měl jsem o ní úplně jinou představu, zřejmě popletenou Karifiátovými broučky. Kdepak nějakej malej žlutej ptáček. Pěknej macek je to. Však to posuďte sami.
Tady je ten Kaččin obrázek.
Kdybychom se bývali drželi mých předsudků o možnosti pořízení kvalitního snímku, neměli bychom obrázek žádný. Ještě že tu Kačku máme. Teď díky ní víme, že tu máme žlunu.

kočken klapozubý

V Praze se jezdí na Slinták - to kvůli Pavlovovi, po kterém se jmenuje náměstí a významný dopravní uzel, tedy stanice metra a tramvají. Taky na Ípák nabo na Pavlák, jak to komu vyhovuje. Tady u nás doma žádného Pavlova nemáme, zato jeho reflex je přítomen každodenně. Teď ovšem Cyrda povýšila běžný úprk k misce či loudění na další úroveň.
Přilétly totiž vlašťovky.
Ony u nás vždycky přes léto hostují. Nějak se jim zalíbilo na terase, kde posedávají a štěbetají na baňkách světel pod stropem a nebo na lanku nataženém mezi houpacími sedačkami. Letos si tu udělaly zase debatní kroužek a již týden si přilétají posedět a poklábosit.
A to je něco na Cyrdin mlejn.
Ona ven nesmí, zvlášť teď, když se to venku hemží mladými ptáčky. Max má pochopitelně stejný zákaz. Jenomže ten si sedne na prolezačku k oknu a civí na drozdy a kosy jak se promenujou po trávníku. Cyrda sedí buď u krbu nebo před dveřmi na terasu, ale vždy tak, aby měla výhled na vlašťovčí bidýlko. A jen ty holky přiletěj, začne klapat.
Že kočky neklapou? Vobyčejný kočky možná neklapou. Cyrda patří mezi kočkeny a ti klapou.
Chvilku nám s moupozornouHaničkou trvalo, než jsme přišli na to, co je to za zvuk. Zní to jako rychlé hryzání skořápek ořechu nebo jako intenzivní kousání celofánu či pingpongového míčku. Prostě Cyria leží v pohotovostní poloze, civí na vlašťovky a cvaká zubama. Při tom ty zuby cení jako vlčák na tureckej med. Zvláštní na tom je, že proces klapání startuje výhradně za přítomnosti vlašťovek. Na ostatní ptactvo prostě jenom civí.
V každém případě je možno tento druh chlupatce bez váhání zařadit do řádu kočkenů, čeledi klapozubých.

je tu frmol

To už tak na světě chodí, že se rodiče starají o své potomstvo. No však to znáte. Maminko sem, tatínku tam, já bych potřeboval tohle, já zase tamto, ... to je furt něco. A jeden to dělá rád, to dá rozum.
Nejinak je to v říši ptačí. To máme teď v přímém přenosu.
Sýkorky, drozdi a konopky vyvádějí v těchto dnech z hnízda mladé, které až doteď krmili. Co, krmili. Cpali do nich, co se do nich vešlo. V kryptomerii sedí v hnízdě dva mladý drozdi, žlutý zobáky jim čouhaj nad vokraj, hnízdo málem rozloměj, jak jim už je malý, ale furt řvou, že by jako něco chtěli. A starý drozdi se můžou přetrhnout.
Sýkorky jakbysmet. Včera odpoledne už a mladé z budky vyvedli. A ty nevěděly nic lepšího, než to napálit rovnou od cedru do našeho okna. Starej sýkor a sýkora nám nadávali, že se třás' celej barák. Bylo to něco v tom smyslu, že jako koho to napadlo postavit dům na takhle blbým místě a eště k tomu s voknama zrovna tam, kde se jejich mladý učej lítat. No, pak si je sehnali do houfu a odlétli k lesu.
A konopky, ty předvedly vůbec tyjátr. Mladý si sedly do keře u krmítka a hulákaly jak na lesy, dokud jim z toho krmítka starý nepřinesly slunečnicový semínka. A takhle furt dokola celý dopoledne. A když jsme s moumilouHaničkou kolem krmítka vytrhávali pampelišky, ještě nám spílaly, že rušíme rodinnou pohodu.
Inu, je tu teď frmol.
A to nepočítám strakapouda, kterej tuhle párkrát přilít od lesa k nám do krmítka, vymet' tu čeládku ven a nacpal se semínkama sám.

prát je potřeba

Čistotný? Pochopitelně, že jsou kočky čistotný. Naši kočkeni jsou tak čistotný, že někdy mejou i nás, když to uznaj za nutný. A jak je všeobecně známo, jsou k tomu ještě mývalí, což napovídá něco i o jejich zálibě všechno umývat.
Už jsem tu psal
jak mi umyli po ránu schody a jak prali špinavý prachy. Kočkeni ovšem nespí na vavřínech a perou v misce s vodou všechno co unesou a co jim přijde ku praní vhodné.
S oblibou například čapnou v nestřežené chvíli balíček s kapesníky, který fantasticky nasaje vodu a pokud je ještě neotevřený, kapesníky se nerozpadnou a dá se to celé použít jako houba, se kterou umejou i podlahu v síni.
Jako všechno ostatní, i zálibu v kapesníkách dolaďují k dokonalosti krůček po krůčku.
Jak pořád ještě rostou, už se umí postavit na zadní a položit si hlavu na desku kuchyňské linky. Tam bývá občas něco dobrého a tak vočumujou, kde co popadnout. Max obvykle loudí a někdy i něco dostane. Cyrda si ráda bere sama a nemusí to být zrovna k jídlu. Cílem je ulovit to sama a tím dosáhnout pocitu samostatnosti.
Včara jsme nechali na lince balíček rozbalených kapesníků. Zahlédl jsem sice jedním okem, jak Cyria stojí u linky a cosi tam nahoře kutí, ale nevěnoval jsem tomu pozornost, to ona kutí furt něco.
Až mápozornáHanička volá: "Cyri! Kde jsi vzala zase ten kapesník? Dej ho okamžitě sem!"
MámrštnáHanička vystartovala za Cyrdou právě v okamžiku, kdy ten chlupatec nesl jeden papírový kapesník do síně k misce s vodou. Prát, pochopitelně. Byl to její úlovek. Vybrala a vytáhla si ho z balíčku na lince a teď si ho má nechat vzít? Zlatý voči, kerý by to viděly! Přidala na rychlosti a zmizela v síni.
"Nehoň se se mnou a koukej navalit ten kapesník! Tak dáš ho sem? Cyri! Ty potvoro, nehraj si se mnou! To je můj kapesník!" slyšel jsem ze síně mouveselouHaničku.
Musím přiznat, že jsem tak trochu fandil Cyrdě, poněvadž to byla švanda. Nad moušikovnouHaničkou je však nemožné vyhrát, o tom já něco vím. Nuže, první se ze síně vrátila paní a vládkyně domu a za ní do dveří strčila hlavu Cyrda.
Ta první nesla vítězně kapesník a děla, že holt budeme muset ty balíčky dávat dál od kraje, že vyskočit nahoru se před náma kočkeni zatím eště bojej.
Ta druhá dobře poslouchala a sledovala, kam mášetrnáHanička ty kapesníky schovává.
Aby věděla, kam pro ně příště. Neboť prát je potřeba.

dvanáct tisíc žabiček

Na koncerty se chodí do síní či hal, v létě pod širák do amfiteátrů nebo jen tak na louku. My máme teď tu výhodu, že nemusíme ani na tu louku. Máme totiž rybníček, takovou malou louži, zahradní jezírko se tomu říká, aby se zdůraznilo, že je to krásný. Ano, jsou i koncerty na jezeře, bývají pořádány i benátské večery nebo celé benátské noci. My máme noci bengálské a nejen noci, ale i dny. My máme totiž žabu.
A kdyby žabu. Žaby tři. Včera je Kačka počítala a s velikou radostí nám přiběhla sdělit, že ty žabičky nejsou jenom dvě, ale už tři.
"No to je fajn, to bude o to větší randál!"
"A já jim budu muset něco za to dát, že mi tak krásně koncertujou pod oknem," pravila Kačka a hned je rozdělovala, že ty, co plavaly, budou její a ta, co seděla na kraji, že bude Matějova.
Naštěstí jim nic nedala, ještě by mohly přilákat další. Už takhle je celej den rámus jak o žabích manévrech.
Ony vlastně žabí manévry jsou. Jak jsem si našel, ropucha zelená, což je ten druh,
co se nám tu letos usadil, klade až dvanáct tisíc vajíček. Nebudu to násobit a radši si řeknu, že si třeba nakonec ta rodinka vybere o pár desítek metrů vedle opravdovej rybník. Protože estli ne, tak tu máme za pár tejdnů žabí invazi a o prázdninách se tu nehnem. To by pak byla Kačka teprv nadšená. Už teď pořád básní, jak je ta žabička roztomilá a že už si jí pohladila.
No nevim, hladit dvanáct tisíc žabiček....

začíná se to zamotávat

Začíná se to zamotávat. Za plotem slídí bažant, někdo na zahradě krade z hnízda a vypíjí ptačí vajíčka, teď jsem zahlíd' pod krmítkem volně se procházející myš a tuhle ráno na poli zase kance. Skoro by člověk řek', že se tu odehrává jakýsi pozvolný návrat k přírodě. A do toho mápozornáHanička hlásí, že v neděli zas viděla toho králíka na zahradě.
No ano, toho, co jsme
lovili a neulovili a toho, co jsem ho hledal a nenašel.
Když jsme totiž přijeli z toho výletu, povídá máveseláHanička, že ho taky viděla.
"Koho?"
"No - toho tvýho králíka."
"Jakýho mýho králíka, copak já mám nějakýho králíka?"
"Toho, jak jsi ho nenašlel. Já ho viděla na tom samým místě pod višní, jako ty tuhle."
"A chytilas' ho?"
"Kdepak, chtěla jsem ho vyhnat ven, protože vokusoval brusinky."
"Mrcha! A vyhnala?"
"Nevyhnala. Jen jsem si otevřela vrata a když jsem se potichu vrátila k brusinkám, už tam zas nebyl."
"To je potvora. Tada ... vidělas' ho určitě?"
"Prosimtě! Eště mi začni tvrdit, že je to nějakej králík z jinýho rozměru."
"To netvrdím, ale chytit ho nemůžem a taky úplně přesně nevíme, jestli jsme ho dovopravdy viděli a jestli ja to králík a jestli ..."
"... a jestli nám vožere brusinky, tak ho přetrhnu!", učinila konec králičím spekulacím máráznáHanička.
Ono je někdy potřeba si dupnout, ovšem zatím tu dupe ten králík. Tedy jestli to králík je.
Zatím tu totiž jsou pořád nejmíň ty dvě možnosti: je to buď cyklicky se zjevující a mizící králík z paralelního vesmíru nebo je to vobyčejnej vypečenej ušák, kterej se rozhod', že u nás bude bydlet a směje se nám z nějakého houští, kde ho nemůžeme najít.

prožraný

Jarní práce na zahradě se provést musí. Například ostříhání srarých suchých větviček ze stromů je potřeba, poněvadž po takovém ostříhání ten strom jaksi omládne. Jednak je to tím, že ho zbavíte těch uschlých částí a taky tím, že působí jaksi učesaně. Tedy pokud toho suchého není víc, než toho zeleného. To pak vypadá poněkud oholeně.
Tedy jal jsem se česat stromy a stromky. To chodíte s nůžkami po zahradě a pěkně po pořádku provádíte zahradnicko-kadeřnické práce. Musím přiznat, že jeden ze stromků, byla to jedna z kryptomerií, jsem spíš oholil, než učesal. Jenomže to jinak nešlo, jelikož toho suchého bylo na jižní straně víc, než zeleného, a celý minulý rok to neobrostlo a dělalo to takový neupravený dojem. Teď to upravený je, ovšem mírně řečeno upraverný stejně, jako když se ostříháte do hola.
Druhou kryptomerii jsem naopak učesal velmi mírně, protože uschlých větviček měla minimálně. Některé byly uvnitř keře a tak jsem to probíral pěkně pečlivě od kmenu. A jak se tak hrabu v tom zeleném houští vevniř, cosi shora frnklo ven. Koukám, kde co lítá a ono vám tam nahoře kousek pod vrškem v té nejhustší části je uložené hnízdo. Kdo tam přesně byl, to jsem si všimnout nestihl, ale bylo jasné, že to
malinké vajíčko, které bylo ráno o kus dál na trávníku prokousnuté a vypité muselo být z tohohle hnízda.
Byl jsem zvědavej a začal jsem vyhledávat obrázky vajíček ptáků, které tu na zahradě máme. Sýkorky jsem rovnou vynechal, ty bydlí v budce. Do úvahy přicházeli konipásek, brhlík, rehek, čížek, zvonek a drozd. Ti dva poslední mají vajíčka podobná vzhledem. Nikoliv však velikostí. Drozd má o maličko větší. Usoudil jsem tedy, že to budou zvonkové. To jsem se ovšem spletl, poněvdž odpoledne se ukázalo, že to jsou drozdi. Tedy ti, kteří předváděli tuhle tu
zahradní výchovu.
Inu, tak to bychom tedy měli druhý nájemný byt. Po sýkorkách v budce tu na zahradě máme i drozdy v kryptomerii. Kde bydlí ten kos, co nám tu otevírá jarní sezónu a teď vehementně vyhání menší ptáčky z krmítka, to zatím ještě nevím, ale ono se to jistě časem ukáže. V každém případě tu máme na byt a stravu docela narváno. To abych šel shánět pytel slunečnicovýho semínka.
Mimochoedem: nevíte, kde se dá normálně koupit? Nemyslím ten kilovej pytlík v Obi nebo u pumpy. Myslím někde od hospodáře velkej pytel slunečnicovýho semínka. Tak dvacet kilo. Voni sou ty vopeřnci totiž děsně prožraný.

studený tlapky

To, že nemáme myši, má několik důvodů. Jednak máme kočkeny, kteří se s myšma neslučují, jednak myš je mírně řečeno poněkud cítit. Řečeno naplno smrdí, přesto, že jí denně čistíte pelíšek. No a taky se myš blbě hledá, když pelíšek opustí. Máme s tím vším drobnou zkušenost z dávné doby, kdy se k nám zatoulala myška bílá. Chvilku jsme jí měli doma a pak ještě Ferda, blahé paměti, udělal té návštěvě rázný konec kočičím způsobem.
Jsou ovšem lidé, kteří nemají kočkeny, zato mají myšáky. Juráš mezi ně patří. Asi před měsícem jsem ho pomáhal stěhovat, což mělo vliv na můj vztah k myšákům. On má totiž dva. Žijou odděleně, jelikož se prý občas perou, ale jinak jsou děsně fajn. A tak jsem zjistil, že krysáci jsou roztomilý zvědavý zvířátka. Juráš jim udělal obrovskej bejvák a stará se o ně tak, že cítit nejsou. To, co mě překvapilo, byla třeba skutečnost, že mají studený tlapky. Ony jsou to takový mrňavý ručičky a prý pouze v případě, že dlouho běhají, se zahřejou a mají pak packy teplý. A vůbec není pravda, že mají holej ocas, Kdepak, je takovej jemně ohcmýřenej.
Skoro by člověk řek', že kdyby neměli všeobecně mizernou pověst, byli by to příjemný zvířátka.
No a dneska je možná zase uvidím.
To ovšem není žádnej důvod k tomu, abych měnil náš domácí status quo.
Tady v Olešku máme v domě jenom kočkeny a myšáci ať jsou na poli.

Möbius

To když vezmete proužek papíru, otočíte jeden konec o stoosmdesát stupňů a proužek slepíte, začnou se dít věci. Nemá to konce, nemá to druhou stranu, furt na to kreslíte čáru a najednou se ta čára potká sama se sebou ... no prostě podivnost podivná. Vždyť jí znáte, Möbiův pruh se tomu říká, jelikož si tím proužkem poprvé hrál matematik August F. Möbius někdy v 19. století.
Tenhle týden si s proužkem hrál Matěj, poněvadž to měli ve škole za úkol. Různě jsme to stříhali, malovali na to, vymýšleli jsme, proč to tak je, co je to matematická topologie a singularita a vůbec jsme byli za vědce. Přečetli jsme si i povídku Podzemní dráha Möbius, která o té záhadě pěkně vypráví. To všechno je pochopitelné, když se o tom ve škole čtvrťáci učí.
Jenomže naši kočkeni se o ničem takovém neučili, což jim ovšem nebránilo nám Möbiův pruh ukrást. Ráno jsem ho našel samozřejmě v misce s vodou. I matematika potřebuje občas pořádně omejt, což kočkeni zvládají na jedničku. Jenomže jak si tak těma packama ten proužek přehazovali, čekal jsem, kdy zmizej. Ono se to v té povídce píše, že za určitých okolností ...
Inu, kdyby se vám náhodou někde zcela nečekaně objevila Cyrda nebo Max, vězte, že to je přirozený přechod z jiného rozměru a není na tom nic divného. Jednak se o tom píše v té povídce a jednak - a to je podstatnější - už na tom začali kočkeni pracovat.

díra na zahradě

Králíka na smetaně zná každej, je to běžné jídlo, ovšem králík na zahradě už tak běžnej neni. A už vůbec to není jídlo, jelikož jídlo neběhá a neschovává se.
To je totiž tak. Asi tak před čtrnásci dny jsme měli otevřená vrata déle, než tu malou chvilku při vjíždění či vyjíždění. Nešla elektrika a vrata jsem otevíral ručně, což je taková operace a musím odblokovat oba motory a tak jsem to nechal otevřený a dojel jsem pro děti bez zavírání vrat.
Mezi tím už proud do drátů zase zpátky natekl a vrata jsem mohl zavřít obvyklým způsobem. Jak je zavírám, vidím za vraty, tedy uvnitř, mrňavýho králíčka. No vůbec jsem si nedělal naděje, že ho sám chytnu a vypoklonkuju ven zpátky na pole. Zavolal jsem si pomocníky, kteří už byli doma a všichni čtyři včetně mézvědavéHaničky jsme uspořádali hru na honěnou. Tedy na honěnou králíka, pochopitelně.
Jenomže stejně pochopitelně nám králíček utek.
"Von tak bude čekat, až si ho pohladíš," volal jsem na Kačku.
"Ale když von je tak roztomilej."
"No jo, roztomilej, ale sežere nám mrkev, až vyroste."
Chvíli jsme ho ještě pronásledovali, ale protože byla už tma, vzdali jsme to. Někam zmizel. Nenašli jsme ušatce ani druhý den a tak jsme si řekli, že asi našel nějakou vhodnou díru, kterou odešel sám.
Jenže včera odpoledne koukám z okna pod višeň, zrovna tam kvetou hyacinty a tulipány, a vono se tam něco hejbe. Jako malej králík, co se schovává za kytkama. Tak nějak opatrně se to tam hemžilo. No jo, ale je to králík? Vyšel jsem potichu na terasu, ale než jsem obešel dům, už to tam nebylo. Ani podrobnější hledání nepřineslo výsledek. Zmizelo to. Křovin na schovávání je v tom místě zahrady dost, ale zdálo se, že to, co jsem zahlédl, tam není. Zas je to pryč.
Že by to byl neviditelnej králík? Nebo duch toho, co jsme tuhle měli na smetaně? Nebo snad nějakej jinej zvířák? Navštívili nás mimozemšťani a protože je ještě chladno, nosej králičí kožichy? A co když máme na zahradě díru do jinýho vesmíru a choděj k nám Prouklovi kočkeni?
Nevím. Ale jistej na zahradě už si nejsem.

výchova

Výchova u nás probíhá denně. Naposled včera jsem byl za zlýho, zatím co má laskaváHanička byla za hodnou. Není to tak vždycky, ale včera jsem na Kačku hulákal já, jelikož dožrala mě, což končilo onou výchovou. Mě to taky nebaví, jenomže to musí holt bejt. Ovšem nejsme v tom sami.
Včera probíhala výchova i v jiných rodinách.
Všiml jsem si, že máme na zahradě větší, než malé množství ptactva. Mohli to být drozdi. Jeden byl větší a kontroloval situaci z plotu. Jeden byl prostřední a evidentně se věnoval výuce a jeden byl menší a výuce byl podrobován. Mohlo to být tak, že to bylo jakési jarní natřásání peříček, protože se mi zdá nepravděpodobné, že by už teď byli na zahradě mladí drozdi a učili se létat. Ale koneckonců možné je i to, zima byla mírná, třeba se vylíhli takhle časně z jara. Ať tak či onak, bylo vidět tohle:
Z kamene na horní části zahrady startoval ten nejmenší. Mával zběsile křídly a jediný výsledek, kterého se mu podařilo dosáhnout bylo jakési zdánlivě řízené dlouhé padání na dolní část zahrady. Tam se rozplác. Za ním následoval ten prostřední. Běžným způsobem slétl k němu a začal láteřit:
"Takhle se lítá? Takhle se vůbec nelítá! Takhle se padá! Na co máš u všech žížal křídla?"
"Ale dyť jsem s nima mával."
"Mával? Houbels mával. Trochu jsi s nima třepal ve vzduchu. To nebylo žádný pořádný mávání!"
"Dyť jsem mával."
"Mával?! Nedělej si ze mě srandu! To že bylo mávání? Takhle se mává, když se mává!"
A prostřední se jal na trávníku předvádět, jak se mává, když se mává pořádně.
Po něm to zkusil ten nejmenší. Zas mu to moc nešlo.
"Mávej pořádně!", hulákal ten prostřední a znovu předváděl, jak to má správně vypadat.
To už k nim slétl z plotu ten největší a začal taky mávat. A pak si všimli, že na ně civím.
"Hele, von na nás čučí! Do toho mu nic není, to je naše věc!", zahartusili společně a zalezli pod jalovec, čímž se uklidili do soukromí.
Zřejmě nechtěli prát špinavý prádlo takhle na veřejnosti.
Inu, jak jsem říkal, výchova probíhá i v jiných rodinách.

záchranáři

Tedy rovnodennost už letos byla, jaro taky nastalo a Apríl byl předevčírem, jeden by řek' že už jsou první jarní atrakce za námi, včetně těch žab támhle u rybníka.
O žabách už jsem tu
letos psal. A vezmu to ještě jednou.
Zdálo by se, že obojživelníci v našem rybníčku jsou jako v bavlnce. Pochopitelně je to jenom zdání a přesto, že se ochránci snaží, neochrání všechny, a některé holt nedoskáčou. Tedy do rybníka nedoskáčou, poněvadž doskočí akorát pod kola projíždějícího auta. To je věc mrzutá, ale i přes snahu příznivců žab nevyhnutelná. Stejně jako čapí zobák, který klape nedaleko. Výběr to není nijak extra přitažlivý, to je jasné. Já bych si taky nerad vybíral mezi rozplácnutím na asfaltu a rozkousnutím v zobáku. Naštěstí nejsem žaba a mám přeci jen o nějakou tu možnost navíc. Například můžu takovou žábu taky zachránit.
Minulý týden, jak pršelo, jedu s Kačkou ze školy, žabičkáři u rybníka sbírají skokany do putýnek, a co nevidím daleko za rybníkem: úplně mimo očekávanou trasu, daleko od vody sedí uprostřed cesty v dešti ropucha.
Zastavím a povídám, že jí budeme muset zachránit.
"Ano! Zachráníme ji!"
Kačka hned vystoupila a hrnula se k žabákovi.
"Jé, ta je krásná!"
Teda nevím, co je na ropuchách krásnýho. Seděla a koukala uprostřed silnice. Nezbylo, než jí popadnout a odnést. Brrr. Byla studená, mokrá, slizká, měkká, ... inu jako žaba.
Donesli jsme jí do struhy vedle cesty.
"Tak jsme jí zachránili, tatínku. Doskáče do rybníka?"
"No snad jo. Nemá to daleko."
Zaklapli jsme dveře a jeli po svých domů, zatím co žabák skákal do rybníka. Taky po svých.
A když tak teď přemýšlím o té pohádce, naprosto chápu tu nechuť cicmat se s obojživelníkem. Tedy nevím, jak vy, ale ropuchu bych nevoblíz' ani za zlatou kredenc, mám s tím teď čerstvou zkušenost.

vypustit rybník!

Dneska v 17 hodin 56 minut 36 vteřin to přijde.
Jenom nedělejte, že o tom nevíte. Jarní rovnodennost je tu a s ní i jaro. Už se to nedá tutlat. Ono tedy letos je jaro už nejmíň od února. Ví se to jaksi všeobecně a jaksi se s tím i počítá.
Tuhle u rybníku v zatáčce mezi Březovou a Černíky už přes měsíc ochránci přírody stavějí a opravují žabí plůtek.
Už jsem tu o tom psal vloni, ale až v dubnu. Letos žaby drží basu s počasím a mají se k světu už teď. Legrační je na tom to, že ochránci dělají co můžou a žaby taky.
Vypadá to takhle:
Plůtek je dlouhý možná i sto metrů. Skoro denně tu teď vidím ochránce žab, jak ho všelijak opravují a procházají škarpou, estli se tam ti skokani už nezačali rojit. A opravdu, žaby už se probudily a chtějí do rybníka. Ale mají v cestě plůtek. Co s tím?
"Ale děti moje, to přece není vůbec žádnej problém," pravila by babička z Takové normální rodinky.
Žaby nejsou blbý a plůtek jednoduše obejdou. Tedy to, co vloni bylo na jednom místě přímo v záhybu silnice, je teď roztaženo podél plůtku těch sto metrů. Žáby prostě tu překážku obejdou, tedy přesněji řečeno obskákají, a šup přes cestu zase do rybníka. Zrovna včera navečer jsem pomalu objížděl nejmíň čtyři. Jeden žabák dokonce seděl uprostřed cesty a bojovně kvákal. Dával jsem pozor, abych mu nic neudělal, ale kdo ví, jak to dopadlo dál. No, snad se dostal na druhou stranu.
Já vidím jedinou možnost, jak těm jarním tragédiím zabránit: vypustit rybník! Když nebude rybník, žaby se přestěhujou jinam a nebude je potřeba chránit. Pak by eště mohli ochránci celý jaro vartovart u cesty a v případě potřeby zastavovat povozy a čekat, dokud žaba nepřeskáče. Nebo by mohli nafasovat nůše, do nich si dát putýnky a v těch putýnkách žaby přenášet přes cestu. Taky by šlo cestu buď podkopat tunelem nebo přemostit lávkou pro žaby. Případně cestu na jaře úplně zrušit. A nebo ....
Máte pocit, že mi přeskočilo? Ale kdepak. Jenom domejšlím, co asi všechno napadá ty statečné ochránce.

pták podruhé

Už jste vyfotili Lochnesku? Nebo UFO? Tedy mně se zatím nic takového nepodařilo, pokud nepočítám tuhle fotku ze září 2009. Jenomže dneska jsem se dostal do role lovce záhad, který předkládá důkazy o svém pozorování, ovšem důkazy tak mizerné, že výklad může být libovolný. Tedy klidně UFO nebo Lochneska nebo cokoliv jiného.
Ale od začátku.
Na začátku byl pták. Tedy na štítu sousedního domu zpívá pták. Ještě včera jsem si myslel a zapsal a nahrál, že je to kos. A tím jsem rozpoutal odbornou disputaci, neboť laskavý pan kolega (posílám pozdrav) támhlec z Insbrucku píše, že, cituji: "on sa ten Váš kos volá umeleckým menom "Drozd zpěvný"".
Slíbil jsem mu, že mu ptáčka vyfotím. Toho u nás na střeše, pochopitelně.
A jsme u těch mizernejch důkazů.
Ona je totiž takhle po ránu na fotografování ještě dost tma. A já nemám foťák s dost dlouhým sklem a velikostí čipu, aby ta fotka mohla za těchto podmínek být akceptovatelným důkazem.
Nuže zde je jedna
extrémně mizerná, a tady o něco míň mizerná, ale i tak jako důkaz nepoužitelná. A když už je světlo, pták odlít' někam na zálety. Bodejď ne, dyť je jaro a přeci nebude jen tak mírnixdýrnix hodinu pózovat na střeše.
Takže jsme tam, kde jsme byli. Já si myslím, že je to kos, pan kolega si myslí, že je to drozd, ale žádnej z nás to dokázat nemůže.
Eště, že u nás na rybníce nemáme Lochnesku, to by teprv bylo dokazováníčko!

do zobáku

Už je tam zas. Sedí tam a huláká. Dobrejch čtrnáct dní už pravidelně kolem čtvrt na šest ráno naladí a spustí. Dlouho mu to nevydrží, tak dvacet minut, ale zato je první. Tedy první, kdo mě takhle na jaře budí.
Jo, vy nevíte, že už je jaro? Bodejď, že je. Tedy v kalendáři ještě ne, ale na zahradě a v přírodě vůbec už jo. Sněženky už odkvetly, krokusy jsou v květu a narcisy jsou před rozkvětem. No a ptactvo nebeský huláká.
A první je ten náš kos.
Voni sou totiž kosové teritoriální. Von už se pře lety rozhod', že u nás bude bydlet a udělal to. Přes zimu má vystaráno, jelikož je u nás v krmítku na stravu no a na jaře se nám odvděčí hulákáním na lesy, totiž zpěvem na celý Oleško.
Jak jsem říkal: ráno po pátý hodině si sedne na nejvyšší bod v okolí, tedy aby to bylo co nejblíž u nás, přesněji řečeno tuhle přes ulici u sousedů na špičku střechy. No a spustí. Hodinky byste si podle něj mohli řídit.
Zřejmě považuje za svou povinnost odvděčit se nám za zimní proviant. Tož se odvděčuje. Každý jaro.
Však o tom taky pravidelně píšu.
Huláká do světa, že je tu eště jedno místo volný a že vezme na byt a stravu nějakou kosici, dyž už je teda to jaro. Aby si dali společně do nosu. Totiž do zobáku.
Tuhlec máte ukázku.

brčkem

Tuhle jsem se zmiňoval o našich kočkenech coby myčkách nádobí. Nyní přináším doplnění a důkaz, že jsou mývalí. Tedy přinejmenším Cyria, ale von Max nejni nikterak pozadu, jenomže toho jsem nenačapal s brčkem.
Nuže bude to krátké:
Pijou vaše kočky? Pochopitelně, každá kočka pije.
A pijou brčkem? Ne? Tak to nebudou mývalí, poněvadž mývalí kočky pijou zásadně brčkem. Teda alespoň Cyrda.
Zde důkaz:

1) brčko uchopíme pravou rukou, eeee - totiž packou
Cyrda_1

2) brčko vsuneme do misky s vodou
Cyrda_2


3) a dáme si do nosu
Cyrda_3

dvě myčky

Máte myčku? Samozřejmě, že máte myčku. A kolik má ta vaše myčka nohou?
Že jsem se už konečně zbláznil?
Jak se to vezme.
Tedy na počátku nebylo slovo, ale miska s jogurtem. Přesněji řečeno miska od snídaně a v ní zbytky jogurtu. A Max.
Max totiž loudí.
Stoupne si na zadní, dá přední packy a hlavu na stůl (ne nemáme nízekej stůl, máme velkýho kocoura) a loudí. To dělá úplně zbytečně a úplně pravidelně. Nic ze stolu nedostane, ale má aspoň přehled, co jíme. No a dneska ráno zbyla ta miska. Tak mě napadlo, že mu jí dám k vylízání.
"Maxi!"
Pochopil okamžitě, o co jde, a jal se tím svým blemcákem pečlivě vylizovat zbytky jogurtu. Cyria se přiloudala taky, když viděla, že jde o nějakou dobrotu. Max se poctivě snažil jazykem a Cyrda naopak nabírala packou a olizovala si jí jako lžičku. Co Max nechal, Cyrda dojedla.
Miska byla dočista dočista umytá.
"Tak jí můžeme dát rovnou do kredence," povídám mémiléHaničce.
"Ty bys z toho jed?"
"No, vlastně asi ne …"
Miska putovala do myčky číslo jedna, neboť myčka číslo dvě nemá vystavený hygienický průkaz o bezinfekčnosti blemcáku. Což ovšem nikterak nesouvisí s odpovědí na úvodní otázku.
Tedy my máme myčky dvě. Jednu obyčejnou a ta druhá má noh osm. A dva vocasy.

překážková

Je to pořád to samý, každej je jinej a už to tak zůstane. Tedy naši kočkeni. Max se lekne kdečeho a Cyrdě je to fuk.
Na první pohled se to ovšem projevuje úplně stejně a to tím, že se oba válej. Každej z nich má k válení vlastní přístup.
Max se zašije za prolejzačku nebo za kanape a tam sebou plácne. Zatím, co Cyrda si pečlivě vybere. Jistě, důkladně nejdřív zjistí, kde je potřeba se dneska válet. A v tom se právě zásadně liší od Maxe.
To místo k válení je totiž naprosto zásadní. Pro Cyrdu. Válet se můžete prakticky kdekoliv, pokud jste kočka. Pokud jste Cyria, válení připadá v úvahu pouze na místě, kde se v daný čas bude nacházet nejrušnější komunikační uzel, takto místo, kudy bude chodit nejvíc lidí. Není to vždycky stejné místo. Ale je to vždycky pečlivě vybrané místo.
Jak na to Cyrda pokaždé přijde, to je záhada. Nikdo jí to neučil, do školy nechodila, ale naštudovaný to má jak z vysoký překážkový. Lehne si vždycky přesně. Do dveří, do kuchyně, před krb, do vchodu - prostě kamkoliv, kudy, jak správně předpokládá, bude muset v danou chvíli chodit nejvíc lidí a kde bude nejvíc překážet. Vůbec jí nevadí, že jí musí všichni překračovat, že se kvůli ní nedají otevřít dveře, že se přes ní každou chvíli někdo přerazí. Naopak. Právě toho chtěla docílit a povedlo se.
Prostě před vámi na tom nejblbějším místě leží černej chlupatej koberec. Kouká po vás, vyvaluje ty svý kukadla a nechá sebou posunovat, když to jinak nejde a těmi dveřmi prostě musíte projít. Ale sama se nehne. Prostě se rozplácne a teď si mě tu mějte.
A čím je starší, tím jí to jde líp. Kde se to učila, to vážně nevím.
Například teď odešla z pracovny, kde se válela u okna, protože bylo jasné, že během psaní nikdo nikam nepůjde.
Jen jsem přestal klapat do kláves, bylo jasné, že jdu nahoru budit děti a moumilouHaničku. Cyrda už u okna nebyla. Čekala nahoře na schodech rozplácnutá na posledním schodu tak, aby se nedalo projít. Čekala, jak si s tím poradím, aby si to zapamatovala a příště překážela zas o chlup víc.
Teda o celej pytel chlupů. Má jich nepočítaně.

v posteli

Kolikrát už jsem tu psal, že kočky u nás do postele nesmějí? Už ani nevím. Platí to pořád. Jsou ovšem tu a tam vyjímky.
Vyjímka vznikne, když necháte otevřeno do ložnice a když pak v noci neprojevíte dost rázně svůj názor na přítomnost čtvernožce v ložnici například polštářem. Takový polštář je argumentem dosti pádným. Dojdou-li polštáře, dojdou i argumenty.
A nebo se jednomu tak nějak zdá, že koneckonců taková pěkná černá kočanda v posteli není nic proti ničemu, viď, Cyrdo?
A ona se k vám ta kočanda pomalu vplíží a když jí neodeženete a necháte se pošlapat, poněvadž trávu v pelíšku je potřeba ušlapat, to dá rozum, tak potom máte o jeden černej kožich pod peřinou víc. Obvykle se Cyrda uloží někde v nohách a pokud jí vysloveně neshodíte, je tam až do rána.
Jenomže to je ten kámen úrazu.
Ona má ráno dřív, než lidi.
Lidi, jako třeba já, mají ráno například od půl šesté. Cyrda má ráno už tak v půl páté.
Takže stačí sebemenší pohyb, který naznačuje, že už nespíte, či to tak alespoň z kočičího pohledu vypadá, začne ranní hygiena.
To se Cyrda nejdřív protáhne a pak obejde postel, aby zjistila, že hlavu máte pořád tam, co jste jí měli večer. Když se ujistí, že jsou věci na svém místě, začne je mýt. Tedy hlavu vám začne mejt. Po kočičím způsobu. Tím příšerně drsným blemcákem. Vůbec nepomůže to, že jí po pár minutách dření jemně odstrčíte. Vrátí se zas, protože vás potřebuje umýt důkladně. Po několikerém odstrčení "tak už dej pokoj, Cyrdo …!" to vezme jako pobídku k mytí opačného konce, najde si vaše nohy a začne vám je mejt prst po prstu. Lechtá to a když ucuknete, pochopí, že už jste docela vzhůru a rafne vás láskyplně do palce, jelikož už je čas na hraní.
"Tak dost! Koukej toho nechat! Dyť je eště tma."
Dobrá, palec vám přestane kousat a vrátí se na začátek, tedy jde vám zas mejt hlavu.
A to už toho máte dost vy a vstáváte.
Cyrda způsobně sleze z postele první a počká, až vykročíte z ložnice. Teprv pak se k vám přidá a poťouchle mrnčí.
Já bručim a potácím se dolů po schodech.
Mám já tohle zapotřebí? Vstávat v pět kvůli černý kočandě v posteli?

předpisově

Všimnul jsem si ho někde pod Barrandovem. Jel jsem jako každý den Strakonickou ke Zbraslavi a nad Vltavou právě letěl velký pták. Mohla to být volavka. Na obloze nad řekou byla zřetelně vidět a letěla proti proudu. Stejným směrem jako já jel po silnici. Je tam sice osmdesátka, ale ta končí před Mostem inteligence a tak jsem nikterak nepospíchal a sledoval jsem, jak to té volavce jde.
A ono to vypadalo, že mě předjíždí. Srovnal jsem s ní tedy rychlost a oba jsme přibližně stejnou rychlostí mířili k Chuchli. Držel jsem s ní krok a na tachometru bylo něco mezi padesáti a šedesáti. Tu rychlost volavka bez problému držela od Barrandova až po Lahovický most. Tam jsem jí ztratil. Zřejmě odbočila na Berounku. Asi tam má domovskou adresu.
Nevím, jestli to byla běžná letová rychlost nebo jestli se držela omezení na Strakonické, ale v každém případě mě ta volavka překvapila. Dokonce se mi podařilo jí za jízdy natočit, jenomže holt je to tak mrňavý, že se to nedá publikovat.
Tož mi tedy musíte věřit, že volavky létají nad Strakonickou směrem na Zbraslav předpisovou rychlostí.