WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

pf 2015

PF_2015

šťastně a veselé!

vanoce2014

slunovrat pod stromem

O svatém Tomáši meluzína straší, praví jedna z pranostik na prosinec a letos se rozhodně neplete. Foukalo celý víkend a letošní slunovrat to doslova odfouklo.
V sobotu navečer to foukalo tak, že zpívání pod vánočním stromem ve Zvoli bylo spíš sípání proti větru, což ale dětem nikterak nepřekáželo v prskání prskavkami.
Když došly prskavky,
zpívala i Kačka i Matěj a když se dozpívalo, byl i ohňostroj.
Inu, nastal Slunovrat. Totiž, co to píšu - Vánoce jsou tu a s nimi i prodlužování dne, to je dobrá zpráva, co říkáte?

nebezpečný myšlení

Člověk by si myslel, že myšlení je člověku prospěšné. A většinou je to tak. Jsou ovšem vyjímky. Když se člověk zamyslí, bývá to nad něčím veledůležitým, co nesese odkladu, přitahuje pozornost a vyžaduje soustředění.
Když se člověk zamyslí cestou někam, nezřídka se mu stane, že dorazí někam jinam, jelikož se zamyslel …
Jistě, stává se mi to.
Ještě se mi však nestalo to co, včera. Nad čímsi veledůležitým jsem se zamyslel na přechodu přes ulici.
Všude svítila červená světla, všechno stálo, jen moje mysl utíkala za čímsi neodkladným. Vedle mě stála na přechodu paní a taky čekala na zelenou. Chviličku to trvalo a pak blikla zelená. Hned jsem se pohnul a vstoupil do vozovky.
Poněkud mě udivilo, že na tu zelenou se rozejela i auta. V obou směrech. Řidiči se chtěli rozejet, ale v cestě jim stál šílený chodec. Tedy já. Bylo mi divný, že jsme se pohnuli vpřed všichni, jen ta paní na přechodu vedle mě ne. Koukám nechápavě na řidiče, oni na mě, já na semafor. Zelaná svítí. Pochopitelně, jinak bych se nepohnul. Jenomže zelená pro řidiče, nikoliv pro chodce. Jakýmisi omluvnými gesty jsem se z té šlamastiky vykroutil a vrátil se zpátky na chodník. Paní tam stála pořád a s naprostým pochopením situaci komentovala:
"Musíte myslet na to, že teď nejste za volantem. Vono se to teď v tom shonu člověku někdy poplete."
"Uhmmm … no," na víc jsem se nezmoh', poněvadž měla pravdu. Přesto, že jsem byl na přechodu, byl jsem myslí ještě v autě, ze kterého jsem před chvílí vystoupil.
"A dávejte na sebe pozor, ať vás něco nezajede," starostlivě mě ještě napomenula paní, když jsme tentokrát už na správnou zelenou přecházeli přes ulici.
"Děkuju, dám," opáčil jsem a řekl si, že se musím nad sebou zamyslet. Ale rozhodně ne na přechodu.
Tam je myšlení děsně nebezpečný.

před zimním slunovratem

Zvyky vánoční a předvánoční, čili adventní jsou v našem kulturním prostoru směřovány k jakémusi usebrání a přípravě na oslavu příchodu spasitele, kteroužto pohádku si vymysleli tvůrci našeho současného náboženského směru, aby vytlačili a přetrumfli doté doby celkem běžně pořádané slavnosti jiné a to například slavnosti slunovratu, v tomto případě zimního.
Nuže, usebrali jsme se a na pozvání jednoho kolegy, který tu možnost objevil, jsme se rozejeli podívat do bunkru protivzdušné obrany. Tam je hezky patrné, jak jedni křesťané s požehnáním dokážou bez uzardění mydlit hlava nehlava jiné křesťany s jiným požehnáním. Obojí pochopitelně patřící do našeho kulturního prostoru.
Tedy z adventního sentientu mě nikdo podezřívat nemůže. Abych v tom nebyl sám, pozval jsem i Ondřeje (někdy tento týden o návštěvě bude psát na
digineffu), který zase pozval další přátele. Moc se jim to líbilo. Ostatně vám tu návštěvu doporučuju taky. Především proto, že průvodcem vám bude pan major ve výslužbě, který jedenadvacet let u protiletecké obrany sloužil a bunkr zná jak své boty. Tedy nikoliv jen bunkr, ale především všechno, co se kolem systémů a řízení protivzdušné obrany točí.
Pro děti to byla samozřejmě spíš dobrodružná prolejzačka a
Kačka občas hlásila, že se trochu bojí. Matěje pochopitelně zajímala technika a ta věc, co vypadala jako rozebranej R2-D2. Nebyl daleko od pravdy. Všechny ty věci a objekty fakticky sloužily válce. Pravda, nikoliv Star Wars, ale obyčejné válce studené.
A tady je zakopanej ten pes. Doslova. V tom bunkru a v jinejch podobnejch je zakopanejch takovejch prostředků, že kdyby je lidstvo použilo na vymyšlení toho, jak přestat blbnout a tlouct se po kebulích, byli bychom už dávno všichni spaseni. I bez adventů a svátků světel a bůhsámví čeho všeho ještě.
Nuže tedy, když už to musí bejt, zkusme se zamyslet nad tím, jestli není lepší bejt dobrym člověkem po celej rok a ne jenom teď, pár dnů před zimním slunovratem.

překročit stín

Jaká smůla! Křesadlo je v trapu a doutnák muškety mi uhasl. Dívám se té bestii přímo do chřtánu, však tu si vzpomenu na nedávnou příhodu. Bleskově se pravicí udeřím do čela, v očích se zajiskří a doutnák vzplane. Rána z hlavně vyšla na poslední chvíli - a to vám povídám, pánové, ten medvěd byl tím nenadálým obratem situce překvapen daleko více, nežli já …
Tak asi by popisoval své zkuženosti se světlem a jiskrou v očích Baron Prášil. Zdálo by se, že Baron je už drahně let na odpočinku, ale zdání klame. Jsou tu novověcí prášilové. Ti nám tvrdí co chvíli něco jiného, hlavně, že to nese ovoce. Pravda, sklízejí sami.
Například s tím světlem. Nebudu tu mluvit o loučích a olejových lampách. Začněme panem Edisonem a jeho žárovkou. Svítila nám přes stotřicet let.
A svítí dál. Prášilům se ovšem nezdála dost úsporná a tak nás začali krmit žárovkami úspornými, které jsou úsporné především pro výrobce. Nikoliv však pro nás spotřebitele. Za dobu, co jsem se pokoušel uspořit v domě na žárovkách, utratil jsem za ty úsporné více, než dvacetkrát destinásobek ceny té edisonovy. Pokrok? Samozřejmě! Tedy v cenách rozhodně.
Nu a teď se nějak přestalo prášit kolem žarovek úsporných. Jsou tu totiž ještě úspornější. LED svítidla se jim říká. A stojí stejně jako ty úsporné, když se s nimi začínalo. Tedy majlant. Pokrok se zastavit nedá: pár jsem jich pořídil místo těch úsporných, co měly vydržet deset let a po roce praskly.
A jestli svítí? Panečku a jak!
Jejich světlo je tak pronikavé, pánové, že překročit v jejich záři svůj stín je hračkou batolat. A to mi věřte, jako že se Baron Prášil jmenuju.

čertice na podiu

Odešel jsem dřív, než Mikuláš přišel.
Svatého muže i s andělem a čerty jsem pochopitelně stačil pozvat, i když už děti dobře vědí …, ale chtěly hrát tu hru a to je na tom to hezký. Kačka mě navíc načapala s košíky pro Mikuláše (s perníčky a sladkostmi, pochopitelně), čímž se jí dostalo ještě důkladnějšího poznání. To ovšem Kačence nebránilo v tom, aby před čerty zachránila maminku, po které, jak jsem se v sobotu ráno dozvěděl, čerti šli taky. Ale to už bylo jen z vyprávění, protože já jsem s Jurášem odjel na Mikulášskou do Akropole. Tedy ne dál, než do té Akropole v Praze, ale stálo to za to.
Pozvali mě totiž s Allou na tradiční Mikulášskou, která je každý rok v Praze s HP. (Pro ty, kteří by náhodou nevěděli: HP není Horse Power, ale Hudba Praha.)
Já už nebyl v Akropoli leta. Alespoň dvanáct počítám. Možná víc. A na Mikulášský, to ani nepamatuju. Kdysi jsem zažil jakousi hromadnou nadílku oživenou všemi dětmi svorně nenáviděným strýčkem Jedličkou, který vyvolával děti na podium a dělal z nich idioty.
Tohle byla ovšem jiná. Peklo vypuklo v osm a do půl desátý HP hrála. Užíval jsem si to jako za mlada a nebyl jsem sám. Hudba to rozpálila a pod kotle přikládala dobré půldruhé hodiny. Akropole byla vyprodaná. Všichni se čertovsky bavili. A já jsem si užíval tu skoro zapomenutou atmosféru pořádnýho rockovýho koncertu. A že to nebyla žádná Mikulášská? Ale byla. Čertice byla i na podiu. Však to posuďte sami:

Certice

dvacet osm a čtvrt hodiny

Mám takovej pocit, že v návodu píšou, že se dá celá stavebnice postavit za nějakých třicet hodin včetně oživení. To je, mírně řečeno, poněkud nadnesené.
Do návodu jsem se díval ještě před tím, než Ondřej tu stavebnici tiskárny přivezl. Že prý se na to sejdeme a pustíme se u nás do postavení 3D tiskárny. Taková tiskárna, to je dneska hit. Však to znáte. Někde si posháníte data, pustíte to do strojku a vono vám to vytiskne třeba hrnek na kafe.
Jenomže tak snadný to není. V tomto případě si nejdřív tu tiskárnu musíte postavit.
Nuže v návodu se píše, že začneme rámem. To je na šesté a sedmé stránce z jedenačtyřiceti (na předchozích je obsah a seznam součástek).
My začali tím, že nedočkavý Matěj udělal při vyjímání součástek hned díru do stolu, čímž navždy stolu vtiskl punc stolu technických průzkumníků. Přinesl jsem z kůlny jakýsi filc na ochranu stolu a hned potom jsme zkoumali, která část rámu je přední, která zadní, levá a pravá. Několikrát jsme ho sešroubovali a několikrát zase rozšroubovali, neboť jsme zjistili, že v návodu jest třeba pokračovati větu po větě a ne na přeskáčku, jelikož v těch větách se píše, že do rámu je třeba vložiti příslušný počet speciálních matic a to do každého dílu a na každou stranu počet jiný.
Sborka i rozborka rámu už nám šla.
Už v dalším kroku jsme zjistili, že nožičky rámu máme jen levé, zatím co v návodu se píše, abychom si dali pozor na to, které jsou levé a které pravé. Zkoumání nožiček stran jejich pravosti a levosti nás natolik vyčepalo, že jsme po jeden a třičtvrtě hodině stavbu ukončili s tím, že pokračování necháme na příště.
Teď už to bude hračka. Zbývá už jen dvacet osm a čtvrt hodiny velmi relativního času a třicet čtyři stránek velmi konkrétního návodu do úspěšného započetí 3D tisku.

každej ví to své

Wusu se stalo soušástí našich všedních i víkendových dnů, což se projevuje i tím, že Matěj se k závodům chová taky všedně. Odcvičí si sestavy, vyfasuje pohár a medaili a nijak neprožívá, že tentokrát na Mistrovství republiky nebyl ten nejlepší, jelikož jeho soupeř ho o tři poháry trhnul, což jednak svědčí o tom, že má Matěj ještě spoustu prostoru k růstu a taky o tom, že čtrnáctidenní výcvik přímo v Číně, se vyplatí - tedy když má někdo tu příležitost. Nu a tak jsme si v sobotu užívali mistrovství a měli jsme radost, že se úroveň wushu u nás viditelně zvyšuje.
Co se nezvyšuje, je úroveň masných výrobků, které, jak onehdá pravila jedna marketingová ředitelka, obsahují významně vyšší podíl masa. Jak velký podíl masa obsahoval ten vlažnej párek, co jsem si ho ve sportovní hale dal, to nevím, ale vím, že obsahoval něco, po čem mi pak bylo celou neděli tak zle, že se to dá srovnat jen s otravou tím dvakrát vyvařeným a dvakrát usušeným plesnivým kafem, co mi dali na jedý tancovačce před nějakými patnácti lety u Znojma.
Ale nesl jsem to statečně. Co by člověk pro děti neobětoval, že ano. Důležité je, že Kačka ví, že musí velice, ale velice přidat. Matěj si neověřoval nic, ten ví, že poháry jsou jen za dřinu. Nu a já vím, že párky ze sportovní haly ke sportovním výkonům nevedou.
Inu - každej ví to své.

nefukční povýšení

Zpropadený povyšování! Tedy abyste mi správně rozuměli, povyšování ve smyslu vyšší verze čehokoliv. V mém případě programu. Programu na tvorbu stránek woleschka. Upgrade.
Jo, teď na podzim vydali vývojáři novou verzi tohohle softwaru. Z minulosti jsem měl tu zkušenost, že jsem současnou verzi velmi dlouho ignoroval, ale pak se přihodilo (v řádech roků) něco, co mě přimělo začít používat tu novou (tenkrát aktuální) a nyní již starou verzi, kterou používám doteď. Byly s tím problémy, ale nějak jsem to ustál a fungovalo to.
A teď jsem zblbnul, či co a tu teď aktuální verzi, co vyšla před pár týdny, jsem si koupil a nainstaloval. A k ní i povýšení té mé pracovní a dosud funkční verze. To proto, abych mohl exportovat soubory woleschka do nového prostředí.
A tím to začalo. Ty průšvihy. Ta nová verze stále nefunguje a nic nenaimportuje a vždycky spadne. A to už je po třetí opravě ve třech týdnech. A ta moje pracovní, léta funkční verze začala po poslední úpravě padat taky!
Krucinál! Parta tatrmanů je to!
Proto včera nevyšlo woleschko. Já ho sice napsal a nafotografoval, ale při posílání na server to zničehož nic najednou spadlo uprostřed procesu. Jenomže to jsem zaregistroval až pozdě odpoledne ….
Tudíž se PT čtenářům omlouvám. Chyba není na vašich přijímačích, ale v softwaru od společnosti Realmac, která na to mastí a vypouští do světa nefukční povýšení.

zpátky v temný komoře

Starýho psa novým kouskům nenaučíš, říká se. A je to pravda. Většinou. Když to vezmu na sobě, jde o procesy vysloveně výběrové. Něco se jednomu chce a něco ne. A to, co se nechce, se buď musí nebo nemusí …. ale co vám budu vykládat, že ano, starý jste jistě dost, abyste věděli svý.
Jsou tu o všem i předměty jaksi nehmotné. I ty jsou staré a nové. V kombinaci s předměty hmotnými opět různého stáří z toho všeho vznikají rovnice o mnoha neznámých s bezpočtem proměnných. Příkladem budiž soustava fotograf (člověk, tedy pokud člověkem jsem) - fotoaparát - program (tedy v tomto případě editační software).
Nuže nejsemť nijakým profesionálem. Řekněme, že bych mohl z povzdálí pohlížet na metu mírně poučeného příležitostného fotografa - amatéra. Proto mi stačí stařičký editační program, který se nehlásí do žádných knihoven a mraků, ale vystačí si sám se sebou. Na ty mý obrázky to úplně dostačuje. A pak ještě ten foťák. Ten je, dejme tomu novějšího data, ikdyž mezi horké novinky ho taky řadit nelze. Obrazový výkon mi vyhovuje, kapesní velikost taky a tím je vyřešeno. Tedy bylo by, kdyby …
… kdybychom byli všichni přibližně stejného data výroby. Nebo alespoň ty předměty hmotné a nehmotné. Já už bych se nějak ty nový kousky naučil. Jenomže to holt není záměrem výrobců předmětů.
Každá novinka s sebou nese nějakou odlišnost a čím je mladší, tím víc se liší od těch starších. Takže fotoaparát sice dělá obrázky v syrovém formátu, ale program už ten formát načíst neumí, protože je mezi nimi moc velkej časovej rozdíl. Takže to musím načíst do převodníku výrobce fotoaparátu, vyexportovat do již komprimovaného formátu a pak teprve editovat. Nebo upravovat syrová data v mackovském programu, který je sice věkem blíž tomu fotoaparátu, ale zas neposkytuje tak vysoký komfort editace syrových dat. Pochopitelně bych si mohl koupit nejnovější software. Ale k čemu by mi byl, když potřebuju jen načíst ten novější formát …
Nezbylo mi, než se zeptat a vono vám řešení existuje. Dokonce zdarma! Jenomže ho výrobce softwaru trochu tutlá. Aby se nerozkřiklo, že jde používat i starej program.
Je to další převod syrových dat z fotoaparátu do jiného formátu syrových dat výrobce softwaru. Aby se neřeklo, pojmenovali to digitální negativ.
Nu a tak jsem po letech zase zpátky v temný komoře a vyvolávám negativy. Tentokrát ovšem digitální.
Vono to nakonec jde i těm starejm psům.

evoluce na třech kolech

Evoluce? Samozřejmě, pan Darwin by to moh' potvrdit. A to nejezdil na tříkolce!
Tedy já na ní taky nejezdím, protože jízda je definovaná jako plynulý, zpravidla dopředný pohyb. Ale má to svůj vývoj. Tedy probíhá páně Darwinova evoluce.
Nuže ten aparátek mi jaksi nedá spát. Ne snad, že bych měl Trikke v posteli, to ne, ale je tu jakýsi pocit, že to přece nejde, aby to těm na videu šlo a mně ne. Na většině instruktážních snímků, ba i na těch čistě pro radost z toho vehiklu natočených, je vidět, že do kopce to opravdu moc nejede a v návodu se i píše, že do kopce to chce hodně natrénovaného svalovce a zkušeného trikkaře. Jenomže po rovině jim to všem jezdí a z kopce na tom vysloveně pelášej.
Taže co dělám blbě, když mi to nejede nijak rychle ani z toho kopce?
Jedním ze zlomových momentů vývoje bylo zvedání kolečka. Na mnoha záběrech je vidět, jak se s Trikke dá vyjet na chodník, přejet překážku a vůbec zvedat nohu i s kolečkem pod ní, jako by člověk šel. Ale jak to udělet? Vždyť to nejde! Doma v síni jsem na tom večer stál a všelijak to kroutil a lámal a snažil se to nějak přimět ke zvedání kolečka. Až jsem z toho málem sletěl. A hleďme: jak jsem bral rovnováhu, ono se jedno kolečko zvedlo. Ha! Musím se opřít do řidítek, vlastně je vylamovat jako páku do protisměru jízdy. Mám to!
"Haničko, vono to de!"
Byl jsem pochválen za základní výzkum a hned na druhý den jsem se do toho pustil venku na asfaltu.
A vono vám mi to jelo. O mnoho líp, než předchozí den, kdy to byla jen marná dřina. Teď jsem zřejmě káp' na nějakej grif, kterej se v dostupné literatuře popisuje jako "zapojení neobvyklých svalových partií", což je prý signalizováno mimo jiné i tím, že vás večer bolej svaly, o kterých jste dosud nevěděli, že je máte.
Potvrzuji, je třeba zapojit neobvyklým způsobem neobvyklé svalové partie. Musíte se totiž takovým divným způsobem jaksi vzpírat té jízdě. Vždy jednou nohou proti kolečku a oběma rukama proti řidítkům. Trénovat se to dá u zdi. Prostě se snažíte oběma rukama odstrčit zeď stojíce na jedné noze. A pak ten pohyb převedete na Trikke.
A vono to jede. Samozřejmě to chce dál propracovávat techniku a cvičit metoduy jízdy, ale na ten princip už jsem asi přišel.
Nuže evoluce probíhá v přímém přenosu na třech kolech.

z bodu A do bodu B

Lámámí v kole bývalo docela běžnou kratochvílí, což je jednak odsouzeníhodné, jednak pochopitelné, neboť v té době příliš kratochvílí k dispozici nebylo.
Teď je doba jiná a kolo je používáno daleko častěji a k účelům daleko civilizovnějším. Někdy. Přesto je zvykem lámat se na kole i dnes. Probíhá to ovšem dobrovolně a s použitím rozmanitých bezpečnostních opatření jako je třeba přilba či cyklostezka.
Včera jsem se na jedné ze stezek zkusil dobrovolně lámat. Ovšem nikoliv na kole, to by bylo příliš jednoduché. Zkusil jsem to na tříkolce. Nebojte, nesebral jsem jí dětem na hřišti. Tahle je krapet větší a významně fortelnější.
To jsme si totiž doma usmysleli, že vyzkoušíme relativně nový výmysl. Objevila to mázvědaváHanička a já jsem to jen dopátral ke koupi z druhé ruky za pětinu ceny, aby to příliš nebolelo, kdyby se nakonec ukázalo, že to není výmysl, ale nesmysl. Ale k tomu se ještě dostaneme.
Tedy je to takové podivné monstrum, o kterém kolega vyjádřil domněku, že sice neví, k čemu to slouží, ale jistě ne k přesunu z bodu A do bodu B.
Ukázalo se, že není až tak daleko od pravdy.
Pomocí tohoto soukolí se totiž z bodu A k bodu B nepřiblížíte nijak snadno a už vůbec ne přímo. Musíte to vzít oklikou. Tedy přesněji několika oklikami. Vlastně kolem té cesty chodíte, jak kolem horký kaše. Motáte se tam a zpátky v takový vlnovce. Výrobci a prodejci tvrdí, že je to skvělá zábava a nový revoluční zpúsob pohybu na kolech. Mají pravdu. A ještě je třeba k tomu přidat označení pošetilý či nesmyslný.
V návodech se praví, že je to pohyb podobný tomu na lyžích. Ale už se v nich nepraví, že po rovině či do kopce lyže nejedou, ani kdybyste na nich dělali carvingový oblouky půl roku. To platí i o tomhle vynálezu.
Jak jsem to včera zkoušel, hned mi bylo jasné, že pro jízdu na rovině se to použít nedá. Leda jako koloběžka, což ovšem poněkud stírá ten pel neobvyklosti a navíc překáží to třetí kolo.
Pro sjezd to sice může být zajímavé, ale musíte si najít vhodnou hladkou a prostornou stezku.
Čili: pokud vás zajímá, proč tak náramný vynález už dávno nehýbe světem, vězte, že proto, že se prostě sám ani s vaší pomocí po rovině a do kopce nehýbe. Nanejvýš z kopce.
Trikke se to jmenuje.
A není to žádnej trik - leda tak na pošetilce, kteří nevědí, za co by ještě utratili.
(Přiznávám, i mě s tím nachytali, ale byl jsem naštěstí opatrnej a koupil to od člověka, kterej to odzkoušel, věděl už svý a prodal lacino.)

na vesmírném kolotoči

137 let to trvalo, než se profesor Palmyrin Rosette skutečně dostal na kometu. Hector Servadac by mu jistě záviděl, že to tentokrát dokázal nejen na stránkách románu pana Julesa Verna, ale i ve skutečnosti.
Pravda, tentokrát se ke kometě dostala jen sonda s jeho jménem. Rosette na povrch komety vysadila skotačící modul Philae, který, jak se zdá, si při přistání radostí trochu poskočil, čemuž se nelze divit. Dole na Zemi jistě poskakoval kdekdo v řídícím centru.
Mně nezbývá, než obdivovat ty, které napadlo, že na kometách se dá skutečně přistávat a prostě to udělali. Teď bude Philae sedět na povrchu a nechá se vozit Sluneční soustavou. Bude to jistě pěkná podívaná na tom vesmírném kolotoči. Třeba nám z toho výletu pošle nějakou pěknou fotku.
(odkazy hledejte pod klíčovými slovy: Rosetta, Philae, kometa 67P/Čurjumov-Gerasimenko)

stroj času

Cestujete časem? No, já běžně taky ne, ale včera se mi to přihodilo.
Začalo to v jednom domečku. Skoro jako v té povídce o čtvrtém rozměru. Byl domeček, v tom domečku domeček …
A v tom domečku, který stojí v domečku jsem se včera vyskytl. Je to domeček malinkatý, starý, ale je vidět, že se o něj majitel i jeho potomci starali. Nu a vevnitř toho domečku v domečku je spousta domečků plných koleček. Zní to trochu infantilně, to připouštím, ale je to tak. On totiž ten domeček patřil hodináři a dá se to poznat na první pohled. Hodiny mám rád a tak jsem si to užíval. Byl to takový výlet v čase do dob minulých. A pak jsem tam objevil stroj času.
Stál tam u kanapátka. Dobře dva metry vysoký. Skříňka, na ní stoleček s krátkými mosaznými válci místo nožek, na něm menší stoleček, který měl místo noh mosazné koule a na něm opět na mosazných koulích stroj. Vypadá jako hodiny s nasazeným třírohým kloboukem, jenomže ty hodiny mají spoustu ciferníků koleček, ruček, tabulek, šipek a nahoře jsou ještě dva ciferníky a po stranách ještě globus a další mosazná koule. Úpně na špici toho klobouku je nahoře kotouč se zvěrokruhem. Užasle jsem si to prohlížel. Přemýšlel jsem, kde se nastavuje letopočet, čas a místo přistání. To na strojích času vždycky bývá.
Ze zamyšlení mě vytrhla paní majitelka.
"To je orloj," pravila. "V pátek hraje postní písně a umí i hymnu."
"No to je úžasný," opáčil jsem, ale doopravdy jsem myslel na to, že mi to ta laskavá paní majitelka vlastně zkazila.
Já se těšil na výlet časem a ono to v pátek hraje postní písně ….
Ale stejně je ten aparátek krásnej!

neviditelná ruka trhu

Potřebujete tubus? Ne? Pochopitelně, k čemu by vám taky byl. Jenomže já ho včera potřeboval. Takovej ten papírovej, co se do něj dávají výkresy. Metr dlouhej. Tuhle na Újezdě jsou výtvarné potřeby a tam by takovej mít mohli. Měli. Mají jich tam desítky. Krátký, dlouhý, tlustý, tenký, ale žádnej tenkej metr dlouhej. Vedle v papírnictví taky ne. Že prej zrovna ten metrovej nemaj, že vo něj nejni moc zájem.
Jakýpak: není zájem, když ho potřebuju?
Popravdě jsem ten tubus sehnal až ve čtvrtým obchodě. Tam měli dva poslední.
Je to zvláštní. Taková drobnost jako papírovej tubus. Když ho potřebujete hned, ausgerechnet se po tubusech slehla zem a musíte ho shánět po všech čertech jako za starejch časů, kdy se sháněl i toaletní papír. Já se vsadím, že kdybych ho nepotřeboval a jen tak se procházel po krámech, byl by všude. Tedy kdybych ho nepotřeboval.
To je holt ta neviditelná ruka trhu a zákon nabídky a poptávky. Dyž jeden něco děsně potřebuje, tak to prostě není.

na celnici pro meče

Dneska se dopisy už moc nepíšou. Možná tak maily nebo esemesky, ale psát na papír, to už moc nefrčí. Když dostanete papírovej dopis, je to buď vzácnost nebo průšvih. Já v pátek dostal tlustej dopis. Vypadal na průšvih.
Nevím, kde se to vzalo, ale jak mám ve schránce ouřední dopis, tím víc se ho leknu, čím je tlustší.
Tenhle byl vysloveně nadívanej.
Tyhle věci se nemají odkládat. Neodložil jsem ho. Naopak. Rozpáral.
Ufff. Nebyl to průšvih.
Psala celnice a pošta, že prý přišla zásilka a že mám zplnomocnit poštu, aby mi to vyclila a dodala. Kdepak zplnomocnit. Radši si to proclím a vyzvednu sám. Hned včera jsem tam zašel. A šlo to velice hladce, až nečekaně hladce. Dostalo se mi rady, kam jít dřív, kam potom, co si kde vyzvednout, kde je pokladna. Zkrátka: klaplo to.
Jenom ten pan celník chvilku nevěřil, ale zřejmě byl zvyklý na ledacos a tudíž to vzal jako další běžnou zásilku:
"Tady píšete, že jsou to meče. To budou nějaký dřevěný, ne?"
"Kdepak dřevěný. Vopravdový, ocelový. To musí bejt. Ty jsou na wushu."
"Aha."
A tím to bylo vyřízený. Clo nebylo, protože cena se vešla do nějakýho limitu, bylo potřeba zaplatit jenom DPH, aby financové nedošli ke ouhoně. Pak ještě zaplatit pokutu poště, že jsem si dovolil přijít osobně a usnadnit jim práci, jelikož dodání do domu je zadarmo, zatímco osobní vyrušování na ouřadě stojí stovku.
Šlo to všechno bleskově a za chvilku jsem měl krabici s meči v ruce. Dopadlo to na výbornou a dopis ve schránce tentokrát nebyl průšvih, ale příjemná zpráva. I to se stane.
Ale že by se kdy stalo abych si šel na celnici pro meče, to by mě před pár lety nenapadlo ani ve snu.

Škoda 706 RTO

Tuhlec vám jdu takhle po Újezdě a co nevidím: Ertéóčko v plný síle si to šine kolem. Naštěstí jsem měl zrovna po ruce foťák, a čas právě na jeden obrázek. No a poved se, že jo?

RTO

stačí zadat číslo objednávky

Vyzvednout objednané zboží ve výdejně internetového obchodu by neměl být žádný problém. Už před lety jsem si liboval, jak to pěkně zařídili, všude samej automat, stačí zadat číslo objednávky …
Tak tak. Jenomže včera musely bejt nějaký skvrny na Slunci a divnej tlak a nebo tak něco. A navíc ten automat nebyl modrej, ale červenej.
Nesl jsem si s sebou papír s vytištěným číslem objednávky. Byl tam vytištěný i velký qr kód. Symbol kódu byl pod jedním z tlačítek automatu.
Zmačkl jsem tlačítko a nastavil před takový okýnko ten svůj papír s kódem. Aby si ho mašina přečetla.
Asi neuměla číst.
Nic se nedělo. Mačkání knoflíku a ukazování papíru jsem několikrát zopakoval a jedinej, kdo si mě všimnul, byla ta paní, co na vedlejším automatu platila tu svoji objednávku. Dívala se na mě takovým tím shovívavým všechápajícím pohledem, kterým shlížíme na blázny, co tvrdí že blázni nejsou.
No, nejde to. Asi je to rozbitý, pomyslel jsem si. Hned vedle tlačítka s namalovaným kódem na té skříni byla kovová klávesnice. Taková jako na telefonních automatech. Zkusil jsem tedy na ní vyťukat číslo mé objednávky. Nereagovalo to vůbec nijak.
Sakra, co budu dělat?!
Ha!
Na té skříni je veliká obrazovka!
Konečně jsem jí vzal na vědomí. Je daleko větší, než na těch modrejch automatech v jiným obchodě.
Ha!
Vona je dotyková. A je na ní taky klávesnice … a pod ní velikými písmeny napsáno Zde zadejte číslo objednávky …
…!
No jo, no. To muselo bejt těma skvrnama na Slunci.

dáreček

Kdo by neměl rád dárečky. Pochopitelně každý má rád jiné, ale obecně se dá říct, že obdarovávání přináší zpravidla radost dárcům i obdarovaným.
Tedy zpravidla.
Jsou i vyjímky z tohoto pravidla.
Zrovna včera jsem se jedné takové vyjímky zúčastnil.
Abych nijak zvlášť neroztesknil dárce, řekněme, že jsem byl pozván na jednu takovou akci, která má být dárkem pro klienty. To se prý koná pravidelně jednou za rok. Člověk se stane váženým klientem a poté se mu dostane cti mít tu možnost nechat se obdarovat. Odměnou je divadlo. Se známými postavami z reklamy, kterou klienti obdivují a tudíž se dá čekat, že když boudou moct strávit večer s oblíbenými herci naživo, budou mít radost a dostane se jim kýžené odměny.
Já jsem se účastnil jakési generální zkoušky na odměnu, neboť nejsem váženým klientem. To však bylo ve scénáři. Byla to generálka.
Ovšem dovolím si tvrdit - přesně v duchu představení - že to byl generální průser.
Tedy tu hodinu, co jsem tam musel sedět, abych neurazil (když odcházím z mizernýho představení z Národního, to je něco jiného, to jsem si zaplatil a když se mi to nelíbí, nemusím tam bejt), jsem si říkal, že kdybych jenom šel spát, udělal bych pro sebe daleko víc. Něco tak blbýho už jsem (jestli vůbec kdy) dlouho neviděl.
Páni herci se snažili, to nemůžeu říct, ale snažili se při produkci natolik hovadné, že jich mi bylo až líto.
Tak jsem si aspoň zkoušel fotit ve tmě a všelijak se snažil se zabavit.
Naštěstí to trvalo jenom hodinu a nebyla povinnost dál setrvávat na místě a tvářit se potěšeně. Tož jsem to neučinil a rychle vypad'.
A poslání?
Snad jen to, že kdyby mě někdo prohlásil váženým zákazníkem a tohle by mi dal za odměnu, konkurence by mohla slavit žně.
Obratem a bez průtahů bych se k ní přihlásil, abych co nejdřív utek' před takhle vypráskaným dárečkem.

elektronicky

K podpisu mnohdy stačí tři křížky, ale už se to moc nepoužívá. Teď je v kurzu podpis elektronický. Já se sice podepsat umím, ovšem podpis elektronickej nemám. A poněvadž je potřeba přeci jen častěji, než ony známé tři křížky, jest si podpis elektronický založiti.
Je to stejný jako s tím podpisem běžným. Taky se to musíte naučit. Vzal jsem to z gruntu a přečetl si nejdřív literaturu (rozuměj příručku) a hned jsem věděl, co nevím. Měli by to vědět na poště, kde ten podpis vyrábějí. Jenomže na té malé (tedy velké, ale z pohledu podpisu malé) to paní nevěděla. Ale sáhodlouze a velice podrobně mi vysvětlovala, proč to neví a kde všude to můžu najít a jak najdu, kde to mám najít a .... a povídala pořád, i když už jsem byl od katru dávno pryč.
Tedy přítel na telefonu. Přítelkyně mi trpělivě vysvětlila, které formuláře si stáhnout a jak je vyplnit. Vyplnil jsem je, ale nebyl jsem si úplně jistej. Tedy znovu telefon. Jiná přítelkyně mi poradila maličko jiné formuláře a maličko jiné vyplnění.
Zkoušku jsem udělal tak na tři a vyrazil na poštu. Na tu nejhlavnější. Tam to prý vědí ale úplně všechno.
V pěkně malované hale jsem pobyl nějakou tu čtvrthodinku a když se na mě dostala řada, poslala mě paní od okýnka k jinému okýnku, že tamto prý je to pravé okýnko, ona že má okýnko na něco jiného.
Tak jo, šel jsem čekat zase jinam, ale tam to šlo rychle. Tam sídlí Autorita. Tedy Certifikační autorita.
Slečna autorita byla šikovná. Nic nebyl problém, vysvětlila mi, že ty formuláře mám dílem vyplněný blbě a dílem vůbec, což ale vůbec nevadí, poněvadž to dáme spolu dohromady.
Tedy formuláře jsme dohromady dali, k ničemu jinému naštěstí nedošlo. Nu a hurá, už se umím podepsat.
Elektronicky, jak doba žádá.

výhybka Californien

A to jsem si myslel, že mě v tramvajovém provozu nemůže nic překvapit. Chyba lávky! Zřejmě se nepohybuji po kolejích dostatečně často a tudíž neznám kdejaké vychytávky. Se znalostí kolejového svršku jsem vůbec zůstal pozadu, jelikož jediné, co mi zůstalo v paměti je zaříkávadlo z pohádky o mašinkách, kterré začíná slovy: „Mašinka, výhybka, hradlo, most, ...
Nu a právě ta výhybka mě včera překvapila.
Z náměstí Kinských se totiž na dva měsíce stala konečná stanice tramvaje. Kvůli té konečné tam položili provizorní výhybku tak, že položili koleje na koleje a tramvaj může přes deseticentimetrový kopeček přejet na druhou kolej a vydat se zpět v protisměru. Je to zřejmě běžné technické řešení, jenomže já ho ještě z důvodů výše uváděných neviděl.
A tak jsem to jak malej kluk obdivoval a koukal jsem, jak to přes ty koleje na kolejích jezdí a jak ta výhybka jednoduše funguje. Je to vlastně princip takové té hračky, co mám ještě na půdě. Vláček na klíček jezdí tam a zpátky po dvou kolejích a díky šikovně vylisovaným výhybkám přejíždí z jedné strany na druhou jako by se nechumelilo. Ani na náměstí Kinských se nechumelí, ale takovejch kluků jako já je víc, ba dokonce jeden pan řidič té tramvaje, co tam zrovna přijela a měla jet zpátky, si vystoupil a fotografoval si tramvaj i s výhybkou.
Nu a jak se tak rozplývám nad tím technickým řešením, povídá kolegyně s řádnou dávkou samozřejmosti:
"No jo, to je běžný řešení. To je výhybka Californien, to se používá často."
No měla pravdu, našel jsem si to na síti a je to tak. Celým jménem se to jmenuje Povrchová kolejová spojka Californien.
Zahanben tou fatální neznalostí jsem se tázal, odkud to ví. Naštěstí to pro mě dopadlo dobře. Má kamaráda, kterej je blázen do tramvají a ve škole jim o nich děsně zajímavě vyprávěl a nezapomněl ani na tu výhybku. Čímž se vysvětluje, že já to nevím, poněvadž tramvaje nejsou mým koníčkem, ani nemám kamaráda, kterej by mi to řek.
Ovšem tedy klobouk dolů. Člověk by si myslel, že holky takový věci nezajímaj - a vono jo.

paneláky odlétají

To vám takhle ráno jedu do Prahy a co nevidím: Paneláky zrovna v kotoučích kouře startujou a vodlítaj ke hvězdám.
Nebo to byla mlha?
Kdo ví.
Vidět je tu ledacos.

domy_v_mlze

to něco stojí

Silentbloky stojej pár korun, je jich spousta druhů a furt jsou potřeba. Ovšem pokud jde o silentbloky k prkýnkům, tedy ke všem těm boardům, je to věc cti, mít ten správně barevnej a pružnej a vydizajnovanej a .... a především deset, dvacet i vícekrát dražší, než ty normální silentbloky ke škodovce. Žehrám tady proto, poněvadž Matěj si sice prkýnko děsně přál, nakonec si na něj sám ušetřil, zbytek si vypůjčil a slácí to, jenomže holt ty pružný válečky zrovna moc pružný nejsou a tak mu to nezatáčí, což ho vzteká, jelikož kamarádovi to zatáčí. Ty gumový válečky stojej stejně jako celý nový prkýnko!
Co s tím?
Nuže slíbil jsem Matějovi, že se poohlídnu, což jsem učinil.
Poohlídnutí mě zavedlo do krámku s gumou všeho druhu támhle v Ječné ulici. Je tam už od nepaměti. Nu a tam ty silentbloky neměli. To je přeci jen poněkud specializované zboží. Měli tam asi dva druhy, vopravdu ke škodovce, ale ty se mi nehodily. Jenomže tam měli něco jiného. Takové ty zarážky na dveře. Vypadá to jako pralinka s dírou uprostřed a přišroubuje se to k podlaze nebo ke zdi. No a vida, vono to má skro stejný rozměry i vlastnosti, jako potřebný pryžový váleček k prkýnku. S tím už si nějak poradím. Trochu se to provrtá, trochu ořízne a máme silentblok pro prkýnko.
Nu a poučení tu opět máme. Ty originály stojej tři až šest stovek. Tyhlety stojej deset korun ...
Jo, jo, bejt frikulín, to holt něco stojí.

pozn. překl.:
frikulín = free + cool + in

zájem

Kdepak, na spiklenecké teorie já nejsem zavedenej. Já na to hledím tak, že pokud existuje nějaký zájem, pak jeho realizece je čistě na tom, kdo ten zájem má. A je-li zájem dostatečně velký, pak v podstatě nic nebrání činům tento záměr naplňujícím. To samozřejmě platí i naopak. Bez zájmu není činů.
A že tu blábolím?
No, všeobecně se tak nějak ví, že vás kdykoliv může sledovat, kdo si zamane a má na to prostředky. Ale taky se tak nějak uchylujeme k tomu, že to patří spíš do amerických filmů. To abychom se uklidnili, že o nic nejde.
Jak se to vezme.
Teď jsem si přečetl
všeobecně dostupnou zprávu v ranních novinách. Je to zpráva pozitivní. Ostravský superpočítač monitoruje dopravu v celé republice a dokáže předpovědět i zácpy na silnicích. To je báječný. Ale jak to dokáže? Inu takovým obyčejným způsobem: sbírá prý anonymní data z gps systémů aut a gsm karet telefonů, ty pak spolu s údaji z kamer, hlásek a stanic analyzuje a má tak přehled o dopravě, ze kterého se dá ledacos předpovědět. Například ta zácpa. Tedy silniční zácpa.
Pořád vás to nenapadlo?
Tedy pokud existuje zájem sbírat anonymní data o pohybu soukromých aut a telefonů, může existovat i zájem sbírat data osobní, tedy nikoliv anonymní. Nu a máme to. Pokud byste se dostali pod drobnohled tohoto zájmu, má o vás zájemnce dokonalý přehled. Sim karta, gps zařízení, id telefonu, ip adresa počítače, id číslo platební karty, ...
Ale kdepak já a spiklenecké teorie.
Kdo by prosímvás moh' mít zájem vědět, že jsem o víkendu nakupoval v Číně pro kluky z oddílu wushu šavle na cvičení ...

Kroužky na Vltavě

V pátek ještě asfatovali části stezky, instalovali a natírali zábradlí a v neděli už jsme tu fungl novou cyklostezku jeli ozkoušet ještě před otevřením. Jezdím kolem ní denně autem z Prahy a na jaře jsem si říkal, že jí stihnou postavit do prázdnin, ale to jsem špatně odhadl. Výstavba trvala celý půlrok a to ještě není postavenej prostředek. Tam před Jarovem se musí jet asi pětset metrů po polní cestě, poněvadž prý nejsou vyřešené vlastnické vztahy pozemku kvůlivá církevním restitucím. Že by se mniši hrdlili o kus zátopový louky?
Ovšem kromě toho kousku, před kterým bruslaři směrem od Prahy jen kroutí hlavami a otáčí to zpátky, je stezka báječná. Matěj si už před čtrnácti dny zablokoval tuhle neděli, abychom se na ní mohli vypravit. A vyšlo mu to.
Jeli jsme po úplně novém asfaltu a užívali si pobřežní cesty
na prvém břehu Vltavy až do Bráníka k ledárnám. To byl náš cíl.
On totiž Matěj na školním cyklovýletě objevil, co my jsme neznali, jelikož už devět let nejsme pražáci. V Bráníku je prostor jménem Kroužky na Vltavě. A tam je největší lanový - hrací park pro děti, co jsem kdy viděl. Matěj přijel ze školy nadšen a celých čtrnáct dní vydžel básnit o přenáramně vysokých stožárech, pavučinách z lan, visutých mostech a tobogánech. A měl pravdu. Všechno to tam je. MémiléHaničce se původně na ten výlet vůbec nechtělo, poněvadž jsme byli dopoledne na houbách a čekalo nás ještě jejich zpracování, ale když jsme dorazili do lanového parku, okamžitě se chytla. Tedy odhodila kolo a chytla se lan a spolu s Kačenkou šplhaly po těch pavučinách až nahoru do hnízda, které je spojeno s ostaními hnízdy lanovými mosty. A to ve výšce nějakých deset metrů. Dolů se dostanete na tobogánu. Jsou tam tři. Matěj zmizel a byla z něj vidět jen jakási rozmazaná šmouha, která lítala po mostech a od tobogánů zase nahoru po síti a pořád dokola. Když se dost vyblbnul, pomáhal ještě Kačce dostat se nahoru, ale pak zase zmizel v jícnu tobogánu.
Náramný odpoledne to bylo a vůbec nevadilo, že jsme se zpátky do Vraného dostali až o půl sedmé. Pořád bylo ještě vidět a sluníčko teprve zapadalo.

rostou

Ale jo, rostou. Bodejď by nerostly, dyť je sezóna. A jsou dobrý, jenomže holt jak jsou ty houby dobrý a rostou, tak na ně má zálusk kdekdo, čímž se stalo, že z těch čtyřech košíků, co jsme přinesli v neděli z lesa, jsme jeden vyhodili, poněvadž byly červavý. Ale i tak byla k obědu smaženice, večer maso na houbách a na zimu je uloženo přiměřené množství zásob.
Kačka našla (tedy ona sama ne, ale zásluhu má, neboť je sama donesla)
bedly velké jako deštníky, Matěj našel modráka, což je vzácnost, no a i hříbky a hřiby byly. Tož kdo z vás ještě letos na houbách nebyl, neváhejte a honem do lesa. My byli už podruhý a pořád rostou.

Úča musí pryč!

Podzimní sezónu, která včera začala, jsme zahájili divadelním představením. Neobávejte se, nikdo z nás divadlo nehrál, ba ani maňáskový. Do divadla jsme s moumilouHaničkou šli jako diváci. S paními učitelkami, jelikož to mělo nějaký hlubší význam, který mně do teď není úplně jasný, což ovšem není nikterak podstatné. Podstatné je, že divadlo si vybraly paní učitelky a bylo o paní učitelce. Přesněji o paní učitelce a o rodičích. Dá se tedy bez přehánění konstatovat, že obě strany byly zastoupeny jak v hledišti, tak na jevišti.
Představení začalo, a mně začala tuhnout krev žilách. Slovy Járy Cimrmana: bylo to jako ze života.
"Ježkovy voči," říkal jsem si v duchu, "dyť tohle se přece musí naší paní učitelky dotknout. Takhle přesně skvělá je a tohle přesně se musí odehrávat u nás ve škole mezi rodiči, tedy alespoň mezi těmi, pokud existují, kteří si nevidí na špičku nosu."
No, trpěl jsem jak zvíře a už jsem si dával dohromady, jak naší paní učitelku budu přesvědčovat, že něco takového by si u nás o ní nikdo nemyslel. Ba naopak, že si jí všichni hrozně vážíme a máme jí rádi. Protože je nejlepší.
Jenomže pak se to na tom jevišti začalo obracet. Přítomné rodičovstvo (ano, přítomné, jelikož dle řečeného jeden pozvaný chyběl a tudíž přítomen nebyl) se začalo ukazovat v tom pravém světle. Pan autor už na začátku naznačil, že sbor rodičů a přátel školy nebude úplně charakterově v pořádku, ale do vínku mu dal moc s učitelkou zamávat, což mě hrozně popuzovalo, i když útok paní učitelka ustála opravdu skvěle. Jenomže rodičů byla přesila a mnoho vlků, zajícova smrt. Naštěstí se ti prožluklí vlci začali projevovat a mně začalo být jasné, že pan autor má rád dobré konce.
Ten konec vám pochopitelně prozrazovat nebudu, musíte se na to představení jít podívat sami. Můžu ovšem prozradit, že jsem nakonec nemusel naši paní učitelku nijak o ničem ujišťovat. Vše bylo jasné a všichni dopadli tak, jak dopadnout měli.
A já bych si velice přál, aby to takhle dopadlo vždycky.


tuhlec je na to divadlo odkaz

bez duchů

Věříte na duchy? Ne? No tak dodrá, ale jak vysvětlíte ten rámus?
To jste takhle v pracovně u stolu, píšete si do deníku, Cyrda vám líže palec u nohy. A najednou rána. Zní to jako když se sype sklo. Vyletíte, koukáte, kde se co děje a vono nic. Kde by se taky v síni sypalo sklo? nemáme tam žádné skleněné předměty, které by byly rozbitné a sypaly se samy od sebe. Pak vás napadne, že Cyrda je sice u vás, ale Max ne. Co ten by tam nahoře v patře tropil?
Uháníte nahoru po schodech a Max sedí nahoře, pohlíží na vás s nevinným výrazem a vy se v mžiku přesvědčíte, že ani tam nahoře není žádné sklo, natož pak vysypané sklo.
V tu chvíli jediný možný závěr okamžitě zavrhujete. Duchy prostě doma nemáte, to byste o nich museli něco vědět.
Jenomže vám to vrtá hlavou. Jste zcela střízliví, je šest ráno, už jste byli venku na čerstvém vzduchu vystrčit před vrata popelnici, začíná náramnej den, vzduch voní, všude klid, vy jste si jistí, že jste včera nepožili ani kapku alkoholu a sny se vám už dávno nezdají. Usoudíte tedy, že ten zvuk sypajícího se skla se vám zdát nemohl. Tak co to teda doprkýnka bylo? Všichni v domě kromě vás a kočkenů spí, tak co to mohlo být?
I co, máte jiné starosti, musíte psát woleschko, tak toho ducha hodíte za hlavu.
A jen si znovu sednete ke klávesnici, už zase začně něco pískat. No co tohle může ....
A jó, dyť vy jste ráno, jak jste si dělali kafe a vyměňovali žárovky v troubě a digestoři, ještě pustili myčku, aby bylo umyto. A nahoře na dřezu, kterej je nad tou myčkou, Matěj s Kačkou nechali postavený hliníkový lahve do školy. Postavili je dnem navrch, aby vykapaly. Jenomže hrdlo je úzké a jak ta myčka při mytí drncá, lahve to neustály a za všeobecného lomozu podobného sypajícímu se sklu spadly na zem. A na znamení, že je umyto, začala myčka pískat. Čímž vás přivolala a duchy zaplašila.
No tak vidíte. Rámus se dá vysvětlit i bez duchů.

relativita

Už nějakou dobu se snažím si vybrat. Hned na začátku jsem si moc dobře nevybral, ale byl to začátek, ono se zas nějak extra líp vybrat nedalo. Do výslužby jsem poslal velkej fotoaparát a začal s digitálama. Teď mám už spoustu let třetí a furt to není to ono. Protože jde o elektroniku, mám nepřiměřená přání. Velikost Mikromy a výkon profi Canonu za cenu, řekněme, přiměřenou. Nic takového se nedělá. Teď jsem čekal, že se mým představám přeci jen Canon trochu přiblíží, neboť se čekalo, že na Photokině v Kolíně bude uveden maličký aparátek s relativně vysokým výkonem. A tumáščertekropáč, zas nic. Zas jen další krůček k mým představám o ideálu. Kdybych měl čekat, až se digitální svět přiblíží tomu, co bych chtěl, nedočkám se. Nuže tedy zřejmě budu muset překročit Rubikon a zvolit jakýsi kompromis a začít budovat zas nějaký systém, který jsem před dávnými lety opustil. A jak si při tom připadám? Přesně takhle:

Relativita

kdybych byl dobrej ...

Není to tak, že bychom doma měli malej klášter Šaolin, to ne. Akorát se v posledních letech stává častěji a teď po prázdninách obzvlášť, že Matěj jen tak z radosti začne cvičit nějakej kousek sestavy z wushu, což může na první pohled vypadat, jako že u nás právě nějakej ten malej mnich ze Šaolinu hostuje. Není to nijak dramatický. Je to naopak milý a člověk si tak nějak zvyká na to, že Matěj už je větší a má nějaké svoje vzory a třeba i cíle.
Má to i svoje postranní efekty. K Májovkám přibývají filmy s Jetem Li, kovboje a piráty vytlačují bojovníci wushu a místo koltů a tomahavků stojí v koutě tyč z růžového dřeva a šavle s praporkem. Našinec se víc orientuje v tom asijským umění. A má to svoje výsledky.
Tuhle se mi stala taková příhoda. Shodil jsem v kanceláři skleničku s kolou. Byl u toho kolega, tedy svědecká výpověď je zajištěna. Skleničku jsem na svém stole trefil bezděky hřbetem levé ruky, když jsem se otáčel při nějaké debatě. Otočil jsem se a co vidím: zastavil se čas. Ta sklenička se vznáší mezi hranou stolu a podlahou, vyšplíchla z ní trocha tekutiny, ale pořád je ještě hromada času po té skleničce sáhnout, chytit jí a vrátit zpátky na stůl. Nu tak jsem tu skleničku pravačkou chytil a na stůl jí zpátky postavil. Kapky koly dopadly na zem, sklenička ne. Ta stála zpátky na stole.
"Jsem dobrej!," pravím nadšeně.
"Jseš hodně dobrej!," praví obdivně kolega.
A tu jsem si vzpomněl na sedm statečných (kteří byli původně v jiném filmu samurajové) a povídám:
"Jo, kdybych byl dobrej, tak bych z tý skleničky neukáp ani kapku."
Inu Šaolin má vliv i na takhle pomíjivé okamžiky.

už nebude hranatej (iPhone 6)

Herodes, to byl král! Však i vy ten bonmot jistě občas používáte. Ne vždycky jsou totiž děti vzorné a k obrazu svých rodičů. A to platí i o těch úplně nejmenších. Rozplývající se rodič nad právě narozeným potomkem je štěstím celý bez sebe a tak tvrdí, že to miminko je úžasné. Přiznejme si, že není. Je škaredé, zmačkané, červené a hrozně řve. To treprve za nějaký čas se o něm dá objektivně tvrdit, že vypadá k světu. To platí obecně i o těch nejproslulejších kráskách světa a krasavcích světa.
A zdá se, že to platí i o očekávaných předmětech denní potřeby.
Když se příznivci telefonů se značkou nakousnutého jablka podívají do nedávné historie, najdou bezpočet komentářů k očekávanému novému modelu a jeho předpokládané podobě. "Něco tak odporného bych si v životě nekoupil," psala značná část informovaných příznivců ajfounů. Ano, od prvních úniků zpráv o vzhledu nového modelu bylo všechno jinak, protože místo oblíbeného hranatého tvaru se začalo tušit, že hrany zmizí a budou nahrazeny oblinami. Počítám, že někde byl vzýván i ten Herodes, aby nechal tohle nepodařené dítě smést ze stolů v Cupertinu. A všichni doufali, že takhle vypadat nakonec nebude.
Nu a včera večer po sedmé hodině se ukázalo, že bude. Novej iPhone 6 je kulatej s proužky na zádech a s okem kamery vystouplým nad rovinu zadního krytu. Zklamání. Ano, mně se velmi nelíbí. MémiléHaničce se velmi nelíbí. Oba jsme použili hanlivých přívlastků. Já pravil, že je hnusnej, MájindycitliváHanička prohlásila, že je odpornej. Na síti se podobných komentářů okamžitě vyrojilo nepočítaně. Všichni jsme čekali, že vzhled bude nakonec jinej a to podle měřítek nastavených čtvrtým modelem v řadě krásně hranatej. No a tu máš čerte kropáč. Je kulatej.
To bylo včera. Dneska už mi ta oblost s proužky připadá poněkud přijatelnější. Stejně tak hlasy příznivců nakousnutého jabka jsou o poznání méně v opozici. Protože si nemůžeme vybrat. No a stejně jako s těmi dětmi bude zakrátko na Herodesa zapomenuto a nový telefon bude přímo k nakousnutí.
... ale už nebude hranatej

já myslel, že mají fígl

Jste-li lumpové a lotři, jistě pácháte lecjaká alotria. Jste-li z Dobřichovic, potom pácháte alotria dobřichovická. Ale když jste k tomu všemu ještě šermíři, pak vás téměř jistě neminou Dobřichovická Alotria, což jest šermířské odpoledne, kde se to mele hezky jedno přes druhé.
Letos jsme se tu zase po delší době byli podívat. Je to zábava, která děti potěší. Šermířů je tu několik přehršlí, palačinky, trdelník, zelňáky, pro moumlsnouHaničku i něco od masa, cetky, prstýnky, náušnice (taky pro mouparádivouHaničku), trička (pro všechny kromě mě), písničky i kejklíři. Jedním slovem alotria.
Já měl konečně příležitost zeptat se jednoho kejklíře a fakíra, jak je to s těmi chůdami. On tedy před tím ještě žongloval s diabolem (to Matýsek nutně potřebuje, poněvadž to s ním umí i Juráš), ďábelskou hůlkou (tu si Matěj už udělal a učí se s ní žonglovat) a taky chodil po střepech (to jsme už dávno s mounebojácnouHaničkou též bez úrazu dělali), načež se v nich i vyválel, čímž nás ovšem nijak neohromil. No a pak si přidělal ty chůdy, co nejdou sundat a chodil mezi lidmi.
Tož za ním jdu a tam nahoru k němu povídám:
"Prosím vás, já už se dávno chtěl zeptat ..."
"No jen se ptejte," pobídl mě taškář.
"Já furt nemůžu přijít na to, co děláte, když spadnete."
"Co bych dělal, jako všichni ..."
"???"
"Jau, jau, tyvoletobolí...!"
Tak a už to vím.
Je to normální člověk, žádnej fakír. Akorát prostě nesmí upadnout.
A já myslel, že na to mají nějakej fígl.

jenom si líznul

Strašně se mi nechtělo. Navíc byla v sobotu ráno mlha a na první pohled počasí nic moc. Na druhý pohled už bylo počasí lepší a předpověď uspokojivá. No tak teda pojedeme. A jeli jsme. Kačka, Matěj, Juráš a já. Matěj v kiltu, Kačka v princeznovských šatech a my s Jurášem v civilu. Samozřejmě v kiltu by to bylo nejlepší, ale ten si přivezl jen Matěj.
Na Sychrov jsme dorazili někdy kolem půl desáté a to se Skotské hry začaly teprve probouzet. Hagis byl ještě studenej, stánkaři teprve otvírali a palačinky jsme dostali až vzadu u paní, která jako první měla roztopenou plotnu. Že prý není potřeba dávat nijak velký pozor, že švestkový povidla z bramborový placky prej vůbec nekapou. Jo, nekapou, Kačka zvládne i povidla. Tři fleky měla po nich na šatech. Naštěstí to šlo otřít a barva fleku splynula s barvou podkladu čímž byly Skotské hry slavnostně zahájeny.
Kačka s Matějem se dali hned do soutěžení. Matěj už zkušeně házel kládou a Kačka si taky vedla statečně. Po soutěžení byla zábava a slavnostní zahájení o polednách výstřelem z děla (my jsme zahajovali už ráno tou marmeládou). Užívali jsme si muziky, placek i palačinek, trdelníků i hagisu a vůbec to byl báječnej den. Odpoledne se pak na vyhraženém plácku sešlo stoosmdesát skotáků v kiltech plus dva psi též v kiltech. Ovšem ti byli takoví mrňaví. Inu čivavy.
To závěr patřil chlapákům velikým a silným. Finále soutěží bylo velkolepé a vrcholný výkon byl opravdu znamenitý: 25 kilo těžké závaží vyhodil vítěz do výšky 5 metrů a dvacet centimetrů.
Nu, byl to náremnej den. Kluci ho dokonce zapili hltem whisky, neboť Matěj dostal za účast v rekordu shromážděných okiltovaných mužů poukázku na panáka. S tím mu ovšem pomoh' Juráš. Přeci jen by Matěj celýho nezvlád'. Tak si jenom líznul. Ale i tak mu to nechutnalo. Že prej to děsně pálilo. Tak to má bejt.

ze čtvrtýho rozměru

Je potřeba jít s dobou a doba si žádá rozměrů. Tedy dva rozměry je směšně málo. Tři jsou standard a čtvrtý rozměr je hitem. V kině se to projevuje tak, že s váma třesou, polejvaj vás a smrděj vám pod nos. Tak čtvrtej rozměr ne, to pro mě není, asi nebudu dost kůl ani in. A ten třetí, ten mě taky moc nebere, ale když už jsem to Matějovi slíbil, šli jsme na třidé film. Do iMaxu, pochopitelně, kam jinam taky na třidé, že ano. Protože zrovna hrajou tyhlety Ninja želvy. Trojrozměrný, pochopitelně.
No, co vám budu povídat. Když jsme byli s moumilouHaničkou na Gravitaci, tak to mělo smysl. Ty obrázky byly opravdu dotažený a pocit z pohybu ve vesmíru byl opravdu 3D. Želváci ve mě vzbudili pocit, že nevidím. Celý to bylo nějak rozmazaný, rámus byl ohlušující, nějak jsem vůbec nestíhal sledovat, co se to tam děje. A tak jsem v teple v měkkým křesle usnul. No ano, občas mě rušil ten pekelnej randál, ale jen tak jako z dálky, ze třetího, možná až ze čtvrtýho rozměru.
Probudil jsem se, když je přepadli v želví skrýši. Ta část byla, jak mi potom Matěj vyprávěl, prý ta nejlepší a až do konce to byl děsněj nářez. Nářez dostávali želvové, ninjové, padouši, auťáky a vůbec všichni, co vlezli před kameru. Pohlavkovalo se to tam furt dokola. Nakonec se ten chumel rozpad' a jako závěrečný efekt ještě vodstřelili ňáký další auto, aby byla švanda.
Móc se to Matýskovi líbilo.
A já se přiznám, že příště, kdybych si moh' vybrat, bych si dal šlofíka radši někde v klidu na kanapátku.

trochu fyziky

A že prý jestli je tu ještě nějakej kluk, co to chce zkusit, ptal se pan lektor. Musel se zeptat víckrát, protože Matěj si svoji účast dobře rozváží a než se do něčeho dá, radši chvilku počká. Kluci ale nějak nebyli k mání a tak byl čas si to rozmyslet. Stalo se, Matěj se přihlásil a stoupl si na plastovou stoličku vedle holčičky, co se držela Van de Graaffova generátoru. Už jí vstávaly vlasy na hlavě. Protože má Matěj krátkej sestřih, dostal ještě barevnou paruku a taky ránu. To jak se podle návodu přiblížili prstíkama jedné ruky s holčičkou k sobě. Luplo to a přeskočila jiskra. To sklidilo potlesk obecenstva a řetěz z dětí se začal prodlužovat. Všechny děti se držely za ruce, jenom ta trochu větší holčička držela Matěja a ještě z druhé strany Van de Graaffův generátor. Tedy u velkou kouli.
Nu a potom pan lektor vzal tyčku s talířem na konci, začalo se odpočítávat a když to přišlo, luplo to mezi talířem a koulí pořádně a všechny děti dostaly elektricku ránu. Ty z města povídaly, že to tak štíplo. Matěj, ten je ze vsi a tak dobře věděl, co mu to připomíná. Přeci ten ohradník na pastvině. Ten, jak si od něj s Kačkou nechali dávat rány, protože to byla onehdá támhlec pod Ďáblem veliká legrace.
Já jsem ránu nedostal, ale pár atrakcí v iQ Parku jsem si taky užil. Třeba v tunelu. To vlezete do tunelu, ve kterém je v jeho ose lávka. Bezpečná. Ovšem tunel sám se otáčí, zatím co lávka stojí. Pro umocnění dojmu je ještě na konci tunelu zrcadlo, celé je to
v šeru s fluorescenčním nasvícením a na válci tunelu jsou světlé tečky, které tvoří dokonalou iluzi oblohy. Přesto že se netočíte, ale otáčí se naopak tunel, máte v tu ránu pocit, že upadnete, jelikož vás to plete a mozek vám dává signál, že jste naklonění a musíte to vyrovnat. A tak se na té lávce motáte, jako námořník na palubě.
Opačný pocit máte
v Titanicu. Tedy v místnosti, která je nakloněná, jako Titanic před potopením. Teď máte ten pocit opačný. Myslíte si, že stojíte rovně, ale houby, jste šikmo a když se něčeho nechytnete, prašíte sebou o spodní stěnu místnosti.
No a když ještě
Matěj strčil hlavu do krychle a ona tam nebyla, tedy ta hlava, nikoliv ta krychle, bylo jasné, že tyhle aparátky jsou vážně děsně fajn. Například třeba taková pythagorova věta. Tady byla tekutá a čtverce nad odvěsnami se plynule přelily do čtverce na přeponou. A bylo jasno.
Nebo třeba dvě paraboly, v rozích haly. Jedna v patře, druhá úhlopříčně dole v přízemí. Všude lidi, halas, rámus - a vy mluvíte do toho zrcadla a přes všechen ten hluk se slyšíte.
Inu zábavy bylo dost a dost. A to je vedle ještě další dům, stejný, jenom novější a tam jsme taky ještě nebyli. Tam to vezmeme zas příště, už i s Kačkou. Aby si taky užila trochu fyziky.

úklid pokračuje

Ještě to není úplně doladěný, ale už se blíží finále a ten včerejší úklid pokračoval i dneska ráno. Tedy na radu zkušenějších kolegů, kteří se v prostředí pohybují daleko častěji, než já, jsem prohlédl knihovnu mailů na serveru. Tento způsob se shoduje s poslední - třetí radou, kterou jsem našel i v konferencích na síti. Při správě mailů z klieta telefonu je nejlépe používat jen běžné úkony - čtení, odepisování, mazání denní pošty. Správu celého úložiště je lépe dělat přímo na serveru pomocí vzdáleného přístupu.
Inu, když to tvrděj na síti a radili mi to i kolegové, vzal jsem tedy pomyslné elektronické koště a pomocí vzdáleného přístupu jsem vymetl všech 1103 zpráv s historií i dva roky starou. Teď už by se nemělo stát, že mi paměť telefonu přeteče.
Zbývá prověřit ostatní adresy a případně provést úklid i tam. Pokud se to povede, měl by být na nějakou dobu klid a hlavně žádné staré zprávy mi nepřistanou v telofonu. Ovšem to jen do té doby, než se ty elektrony na mě zase někde domluvěj, něco si někde upravěj podle svýho a najdou si cestičku, jak si najít své místo na slunci. Tedy na obrazovce.
Ale budou to mít teď o dost těžší. Mám je totiž v merku.

o gigo víc

Někteří mají za to, že pokud jde o jabka, vím dycky všechno. Jenomže to je hluboký omyl.
Pravda, tu a tam se mi náhodou povede kamarádovi v čemsi poradit, ale výsledek nebývá nutně vždycky jednoznačný. Například tuhle přišel s tím, že tu sedmičku tedy na ten telefon nainstaloval, jak jsem mu říkal, ale že mu to během toho procesu celý zatuhlo a telefon je v háji. No, nakonec se ukázalo, že když to vzal ještě jednou dokola, telefon se vzpamatoval a systém sedm běhá i na jeho telefonu, ale ten prvotní šok ze ztráty všech komunikačních dat a kanálů byl strašlivý.
No a já zas marně pátrám po způsobu, jak z telefonu vymazat komplet všechny přečtené či nechtěné maily najednou. A to včetně jakýchsi reziduí, která nejsou vidět, ale v paměti zůstávají a zabírají místo. Ono to možná nějak jde, ale já jsem nenašel způsob, kterej by fungoval rychle, hromadně a spolehlivě bez trápení.
Jedna rada praví: vymažte si mailový účet a znovu ho založte. Všechna data účtu se smažou a máte čisto.
To můžu potvrdit. Ale jenom tu první část.
Opravdu se vymazala všechna data. Jenomže při novém nastavení účtu se mi zpátky natáhlo všech pětset mailů ze serveru a já měl větší problém, než před tím.
Našel jsem postup, pomocí kterého lze označit všechny maily jako přečtené, potom ten první označit samostatně a vybrat ho pro přesunutí, následně při neustálém držení tlačítka "přesunout" druhým prstem odznačit předmětný mail. Poté se objeví obrazovka s nabídkou kam přesunout - nyní už všech 500 mailů. Vyberete koš a je to. Tedy zdánlivě. 500 mailů skočí do koše, ale současně zůstanou v původní složce, takže je současně vysypete a současně vám v telefonu zůstanou. Ani po opakovaných pokusech se hromadné vysypání nepovedlo. Nu a já mazal celou tu várku po jednom.
Je to tedy vopruz, co vám budu povídat. Ovšem po celé té procedůře s mazáním a znovuzakládám účtu a s následným hromadně-jednotlivým mazáním mailů se nakonec ukázalo, že v telefonu skutečně přibylo asi 1GB místa. Což se počítá.
Výsledek je ten, že sice nevím, jak by to šlo jednoduše a rychle, zato ale mám po necelé hodince o jedno gigo v paměti navíc.
Tak nevím - je to úspěch nebo ne?

štěpení kontinentů

Začaly se stahovat mraky a ani ještě nebylo poledne. V sobotu to totiž vypadalo na pěknou bouřku, která nakonec nepřišla. Jenomže to dopředu nikdo neví. Místo bouřky přišel telefon. Pár vteřin jsem si myslel, že si Ondřej chce povídat o počasí, což by bylo poněkud neobvyklé. Zakrátko se to vysvětlilo. Správněji řečeno Ondřej to vysvětlil.
To střešní okno je vážně dost těžký a bude potřeba nasadit ho zpátky, jelikož se blíží slejvák. A ono to jaksi potřebuje množství rukou větší než malé, též i postavy. Tedy větší než malé.
Pochopitelně jsem byl okamžitě hotov ku pomoci.
Jenomže není okno jako okno.
Tohle jsme po chvilce nasadili do pantů, jenomže ono jaksi trošku nabydulo ... tedy ta několikamilimetrová štěrbina, která je konstruktérem okna vymyšlena právě pro případ vysazení a nasazení okna, jaksi v důsledku ošetřování okna mimo závěs chyběla. Nuže okno bylo v závěsech, ale viselo obráceně, což mělo dvě nevýhody. Jednak příliš neplnilo funkci okna, natož pak vodotěsného okna. No a pak neustále hrozilo pádem ze střechy, což by v důsledku mohlo rozpoutat například novodobé štěpení kontinentů - já tyhle původně bezvýznamné a přehlédnutelné náhody znám.
To vám upadne kamínek (nebo střešní okno), trefí se do trubky s vodou, ta praskne, promáčí kabel s elektřinou, ten se zkratuje, vytvoří výboj, ten vysokou teplotou odpaří vodu z hadice, pára mnohonásobně zvětší objem, vnikne do kanalizace, roztrhne potrubí, které se zrovna nalézá v tektonickém zlomu na hraně dvou zemských břidlicových desek a už to jede. Kontinenty se oddělují .... A to všechno jenom kvůli tomu, že vám ze střechy spadlo okno.
Takhle jsme to nemohli nechat, protože nebylo naším záměrem dopustit vytvoření Mariánského příkopu mezi Zvolí a Oleškem.
Tak co s tím?
Kde nepomůže hrubá síla, pomůže ještě větší síla. To je známá poučka a někdy i platí. Platila i tentokrát. Síla byla použita a okno konečně zapadlo do těch závěsů tak, jak konstruktér původně zamýšlel.
Ufff .... dobře to dopadlo. Nakonec sice nepršelo, ale to byla jen taková třešnička na dortu. Totiž na oknu.

sklo na sklo

Není to dávno, co jsem si tu zaznamenal historku s opravou telefonu. Ne, nečekejte další. Jsem na něj opatrnej už čtyři roky a neměním to. Rozbitý displej a výměna tlačítka byly až až. Opakovat to nehodlám.
A proto jsem už první den po opravě dal na sklo ochrannou folii. Jenomže ta se mi nějak nelíbila. Hned byla poškrábaná. Vydal jsem se tedy pro jinou. Jenomže tu se mi zase nepodařilo úplně dobře přilepit a zůstalo pod ní pár bublinek, na které se mi těžko zvykalo. Navíc byla nějak jinak průhledná. Prostě to nebylo ono.
A tak jsem pátral dál, co se s tím dá dělat. Nu a vypátral jsem.
Dá se koupit sklo na sklo. Já vim, je to divný. Ale je to tak. Píšou, že je to nějaký zvláštní žíhaný sklo, který je dost tvrdý a dost tenký na to, aby mohlo sloužit jako ocharana displeje telefonu. Tisíce děkovných dopisů. Nuže zkusil jsem to. Nekupte to za stovku, že.
Tuhle mi to poštou přišlo a vono vám to funguje. Lepí se to velice snadno. To sklíčko je opravdu tenoučký a ohebný. Přiskočí na displej skoro samo a bublinky nevznikají. Přisaje se to pěkně postupně a už to tam drží jako by to tam odjakživa patřilo.
MácitliváHanička se nejdřív trochu ofrňovala, ale pak, když to u mě okoukla, si nechala říct a nechala si na svůj telefon to sklíčko nalepit taky, když už jsem rovnou objednal na oba telefony. Tak teď jenom čekám, jak to vydrží. Zatím po nějakých čtrnácti dnech používání je displej (tedy to sklíčko) netknuté a nepoškrábané. Telefon vypadá jako nový. Což s těmi foliemi z plastu nikdy nevypadal.
Inu vypadá to, že nejlepší ochrana skla je zase sklo. Jen aby to neprasklo.

£15.98

To je taková vlastnost těch hadic, že se kroutěj. A zamotávaj. Dá se tomu čelit nějakým navijákem, na kterej tu hadici člověk namotá, aby se mu nenamotala jinde.
Mám tedy naviják.
Je v něm takový plastový kolínko. A to kolínko věkem a zacházením prasklo. Nejdřív trochu a teď už hodně. Naviják je k nepotřebě, poněvadž tu vodu nejde dopravit dál, než k tomu kolínku. Tam už stříká ven.
Naviják je velkej, kolínko malý, stojí pár halířů, zkusím ho obstarat jako náhradní díl, řekl jsem si.
Chvilku to trvalo, ale našel jsem ho. V Anglii, pochopitelně. U nás kolínka nejsou k mání. Tři libry devadesát devět. To je dobrá cena. Objednám to. A ejhle! S dopravou chtějí £15.98. Čtyřnásobek. Tedy dát za plastovej výlisek, kterej může stát tak pět korun, víc jak stonásobek, se mi příčilo.
Zkusím to tedy v Čechách. Třeba seženu jejich zastoupení. A opravdu. Jsou tu. Nuže napíšu tam. Stalo se a odpověď přišla brzy: "Náhradní díl jsme poptávali u výrobce. Bohužel není možné ho sehnat," psala slečna od zástupce anglické firmy tady u nás. No himl! Jakýpak shánění? Dyť se dá běžně koupit, akorát za astronomickou sumu.
Tak jsem přímo napsal výrobci. S ním komunikace trvala déle a zato měla pozitivní výsledek: rádi mi příslušný náhradní díl pošlou. Stačí jim poukázat peníze a do čtrnácti dnů ho mám doma. Za pouhých £15.98!
No, mají to dobře obšancovaný.
Nuže tedy vězte, že do navijáku, kterej už je na trhu roky, a kterej se teď zrovna prodává v nějaký akci za nějakých devět stovek, se dá koupit náhradní díl. Takový mrňavý, ale podstatný kolínko za necelejch šest stovek!
No nekupte to, když je to tak laciný.
Hozelock se ta vykutálená firma jmenuje.

dveře vod banky

Na dveřích bývá klika, bývá tam i koule, držadlo, klepadlo, bývá na nich i madlo či ledacos jiného. Ne některých dveřích jsou i nápisy. Třeba: táhněte!, čímž autor dává pokyn k přitažení dveří k sobě, nikoliv k odchodu návštěvníka. Totéž platí u nápisů: tlačte, tam, sem, k sobě, od sebe. Člověk se naučil tyhle pokyny vnímat a, je-li zrovna v příčetném stavu, i brát jako návod jak dovnitř či ven.
Na začátek musím hned zdůraznit, že svou příčetnost shledávám jako přiměřenou a dokonce jsem už delší dobu nepožil alkoholu, čímž se současně nacházím i ve stavu střízlivém. V tomtéž stavu jsem se nacházel i včera, když jsem šel do banky.
Dveře měly madlo. Tedy byly to dveře dvoukřídlé a tudíž tam byla madla dvě. Vzal jsem za první. Nic. Zatlačil jsem. Bez výsledku. Zkusil jsem druhé madlo. Dveře se nehnuly. Podívám se na cedulku s otvíracími hodinami. Už hodinu mělo být otevřeno. Tak ještě jednou dokola. Pořád mě ty dveře nechtěly pustit. Tak se podívám na nápis, kterým, jak výše psáno, bývají dveře opatřeny.
Byly opatřeny. A to nápisem: Sem tam se zastavte.
Vtipná slovní hříčka. Ale mám sakra táhnout nebo tlačit? Začal jsem dveřmi lomcovat. Těsně před tím, než jsem je vyvrátil, mi došlo, že nápis, jímž jsou dveře opatřeny, je dvoubarevný. Celé je to zelené, jen slůvko "tam" je bílé a o trochu většími písmeny psané.
Posbíral jsem zbytek příčetnosti a zatlačil do příslušného madla. Povolilo to.
Uvnitř seděl pán. A zíral na mě.
"Tak jsem vám tu vyvrátil dveře."
Pán beze slov civěl dál.
"Já myslel, že už máte zavřeno, páč to nešlo votevřít."
Pán nehnul brvou.
Tu se otevřely jiné dveře a vstoupila slečna: "Dobrý den, můžu pro vás něco udělat?"
"Můžete." Na víc jsem se nezmoh'.
"Tak se, prosím, tady na chvíli posaďte, než obsloužím klienta před vámi."
Klient, ke kterému jsem adresoval svoje věty v domění, že se jedná o personál, mě dál vykuleně sledoval. Bylo mu na očích vidět, že ještě pořád není tak docela přesvědčen, že jsem nepřišel vyloupit banku. Ani se mu nedívím. Dveře vod banky jsem včera vylamoval taky poprvé.

digitální mazec

Jo, to bejvávaly doby, když muzika hrála z černý desky. Eště je mám schovaný, jak říkal Čochtan právě z jedný takový desky. Tenkrát ještě šelakový. Ty byly děsně křehký a lámaly se. Ty vinylový už se nelámaly, ale zas se kroutily teplem a špatným skladováním. Proto je mám ve skříni za sklem, hezky svisle postavený, aby se nepokroutily. Teď zas přicházej do módy a kdo je in, chodí si pro vinyly.
Hlavní konzumní proud pochopitelně směřuje jinam a převálcoval už dávno i cédéčka. Všude jsou empétrojky a jima zpotvořenej zvuk bez šťávy. I těch převálcovanejch cédéček mám plnou skříňku. A přehrávám si je v autě, což je ten kámen úrazu. Vinyl byste si do auta nevzali, zatímco cédéčko v pohodě. To je skoro nerozbitný, vydrží i surový zacházení. A tak ho vyndáte z krabičky, dáte do futrálu a dáte jich do toho futrálu hromadu a ty futrály máte nejmíň tři a to pak taháte s sebou někde v nějaký přihrádce auta.
A pak nastane ten problém. Totiž během různejch přesunů skříněk, aut, pořadačů, krabiček, futrálů a cédéček samotnejch najednou zjistíte, že se vám v jednom prostoru hromaděj prázdný krabičky vod cédéček a v jiným koutě vesmíru zase cédéčka bez krabiček jen tak ve futrálech. Pořádek musí bejt a tak si takhle uděláte jednou za čas čas a rozhodnete se to uspořádat a vložit placky do krabiček, kam původně patřily.
A nastane digitální mazec.
Na jedné straně se vám nedostávají prázdné originální obaly, na straně druhé vám naopak chybí do krabiček cédéčka, takže místo dvou hromad původně chaoticky navršených prázdných obalů a plných futrálů vám vzniknou hromady hned čtyři: obaly prázdné, obaly plné, cédéčka bezprizorná, futrály prázdné. Následně vyvstane problém generující otázku: jak se sakra mohly ty obaly vejít do těch šuplíků ve skříňce, ve který před chvílí byly. Teď je tam z ničeho nic najednou míň místa, než před chvílí, kdy jste ty ještě prázdné krabičky vyndavali. Roztřídíte to znovu. Čtyři hromádky vzniklé z původních dvou se ale nezmenšují. Pořád uklízíte již plné obaly a někde pod rukama vám vznikají další a další obaly, cédéčka, futrály. Nemá to konce. Na počátku bohulibý, zdánlivě snadný úkol se stává digitálním prokletím.
Po hodinách tvrdý dřiny koukáte na ty hromádky, nad kterejma pořád ještě visí digitální otazník, a snažíte se nezavrhnout myšlenku, že pořádek musí bejt.
No jo, asi by měl. Ale za tuhle cenu?

když se jede do Ontaria

„Ontario“ je irokézského původu a znamená „nádherné jezero“. Tolik z Wikipedie. V téže síťové encyklopedii se však už nepraví, že Ontarií je víc a jedno z nich se rozprostírá dobrou hodinku jízdy jižním směrem od Prahy. Z toho vyplývá, že do Ontaria je třeba dojet. To jsem včera realizoval. Tedy ne snad, že bych se snažil jízdu autem přejmenovat na realizaci autem, to ne, ale mám pocit, že celý ten podnik obsahoval více složek, než jenom kroucení volantem a šlapání na pedály, čímž se změnil v realizaci.
Už od minulého úterý vím, že silnice 105 bude bez náhrady a úplně uzavřená přes měsíc kvůli opravám dole pod Jílovým. Moje oblíbená cesta od nás směrem na jih bude tedy nepoužitelná. Naplánoval jsem si rozumnou objížďku přes Hradištko, vyzvedl jsem v Modřanech Tomáše s Majdou jeli jsme.
Hned na začátku oznamuji, že cesta je uzavřená a že pojedeme objížďkou, neboť jsem si to předem naplánoval, abych cestou nezmatkoval. A jak si tak povídáme, cesta pěkně ubíhá a já najednou zjišťuju, že jak jsem se zakecal, už jsem v Jílovém, protože žvaním a jedu po paměti naučenou cestou.
"To nic, pojedeme tuhle kolem štol, já to tam znám."
Jeli jsme.
"Hele, ale tady je značka slepá cesta," upozorňuje Tomáš.
"No nazdar, tak to bude jednosměrný od spoda. Tak to musíme vzít přes Chotouň," opáčím a už je mi jasné, že objížďka bude, ale o dost delší.
Ke všemu jsem se přiznal, posádka neprotestovala protože stejně pršelo a nepospíchali jsme.
Cestou na Chotouň už jsme si zase povídali a zase jsem se zakecal. Na Týn se dá jet cestou kratší a delší. Ani nemusíte hádat, kterou jsem si vybral.
Naštěstí jsou to cesty, kudy to trochu znám a tak jsem se nakonec přeci jen dostal přes Lešany na stopětku, což byl původní směr, jenom jsme si to holt projeli křížem krážem a z druhé strany, než jsem původně chtěl. Tomáš se samozřejmě ptal, jestli si opravdu myslím, že ta cesta je rychlejší, než po benešovské. Pravil jsem, že je to sice horší, ale o to delší cesta, což musí každý uznat.
Shodli jsme se a dál už to šlo podle plánu.
Zpátky jsem jel už sám a nehodlal jsem stát na benešovské, kde byla víkendová fronta už od dálnice. Takže přes Sedlčany, pěkně klikatejma, ale prázdnejma cestičkama. A řekl jsem si, že to zkusím projet v Jílovém tentokrát zespoda kolem štol skrz žampašský viadukt, když zeshora to bylo zavřený. Chyba lávky! I tam byla mová značka - jednosměrka shora. Tedy cesta neprůjezdná.
Sakra, někudy to jít musí. Nevzdal jsem to a jako elektronická myš jsem metodou pokus-omyl nakonec našel cestu. Ovšem cestu polní a poněkud nesjízdnou. Ale nevzdal jsem to. Kopec nekopec, cesta necesta, a najednou jsem byl v Jílovém kousíček pod náměstím.
Tedy rozhodně nedoporučuju zkoušet tou cestou projet po mém příkladu. Ale pro jednou se to dalo a navíc - když se jede do Ontaria, musí člověk s nějakým tím dobrodružstvím počítat, to dá rozum.

pohádky nejsou o důkazech

Nakonec jsme to stihli a připravovaná výprava za Faustem se povedla. Pochopitelně se muselo čekat na mě, protože moje skupina odlévala klíče a to trvalo ze všech činností nejdéle, pak jsme cestou mírně zabloudili, protože jsme pospíchali a nešli podle mapy, kterou jsem sám vyrobil, nýbrž po paměti, což se ukázalo být v jednom úseku poněkud nešikovným, neboť jsem si nepamatoval, kudy máme jít.
Ale přeci jen jsme se všichni u štoly shledali a celá třída pak mohla po skupinách jít nejdřív najít poslední Faustův odkaz a šém, nu a potom tím šémem nejdřív oživit a pak
navždy ze služeb propustit Golema. Ano, toho Golema, který nám už jednou letos posloužil pro výpravu Kellyho tovaryšů. Ale to věděl jen Matěj, protože on už patří mezi zasvěcené, neboť tajemství objevil podle pečeti, kterou u mě v pracovně vyslídil. Ovšem tajemství udržel a hraje spolu s námi, takže čtvrťáci sice už na Fausta nevěří, ale tak nějak úplně neví, kdo a jak to vlastně dělá, ty kouzla.
Teda až na jednoho šťouru.
Golem má v čele důlek na šém, to dá rozum, kde by ho taky jinde měl, že ano. No a když se ten šém šikovně do jamky vloží, golemovi se rozsvítí oči. Čímž je probuzen. Po vyjmutí zase zhasne. Každej ví, všichni viděli Císařova pekaře. Akorát jeden výzkumník potřeboval nutně vložit do jamky prst (to se zřejmě vžilo už vod tý doby, co se ňákej Tomáš šťoural v boku jednoho celkem známýho týpka). Tož tam ten prst strčil, zašťoural a hlásí klukům kolem v jeskyni:
"Hele jak to, že dyž tam strčim prst, tak se mu ty voči taky rozsvítěj?"
"To asi budeš pořád ve spojení s mocí toho šému, co jste ho tam před chvílí vkládali," povídám hned, abych situaci zachránil.
Na chvíli to stačilo, ale před štolou se už v hloučcích vzrušeně debatovalo, že to jde rozsvítit i jen tak prstem. Naštěstí převládla nálada dobrodružná a zážitek nevěřícího přehlušil zážitek z rozbíjení šému, neboť již navždy propuštěný golem byl takto definitivně zbaven povinnosti sloužit, jelikož ho nebude čím probudit (teda pokud nepoužijeme ten prst).
Nu jak jsem psal: povedlo se. Akorát jeden děsně zkoumavej šťoura si to celé vylepšil o hrabání se v důkazech, což se někdy nemá.
Pohádky totiž nejsou o důkazech.

po telefonu netřeba

Rádi si hrajeme, to se ostatně dá i vyčíst tady z woleschka. Geocashing je jedna z her, kterou si tu a tam dopřejeme, ale už delší čas jsme žádnou kešku nehledali. To ovšem neznamená, že bychom žádnou nenašli. Jak je zvykem událostí, obvykle se hromadí v jednom krátkém časovém úseku. Tento víkend se hromadily kešky. A to pouze s mou nepřímou účastí, neboť já sám jsem nenašel žádnou.
V sobotu odpoledne
volá Ondřej. A že prý si támhle u Zlatého potoka sedl na pařez a že v něm zrovna byla keška. Jestli prej je to možný.
"Jasně, že je to možný, tu jsme už s dětma našli. Počkej, já se ti podívám, která to je."
Na dálku jsme identifikovali skrýš a z Ondřeje a z Dodo se stali rázem hledači kešek. Museli se ovšem ještě večer podle instrukcí (opět po telefonu) zaregistrovat a už byli mezi námi, kačery.
Dopoledne v neděli opět telefon.
"Určitě jsi čekal, že ti zavolám," povídá Ondřej, "je možný, že by na označeným místě v tom pařezu ta keška nebyla?"
"Možný to je, ale jseš si jistej, že je to v pařezu?"
"No von je takovej výraznej."
"A díval ses do nápovědy?"
Zjistili jsme, že nápovědu s Dodo ještě neobjevili, nuže opět po telefonu: "Tady píšou bílá lavička."
"No ta tu je," informuje mě druhá strana.
"Tak hledejte."
"Jo, je to tu!" slyším nadšení z druhé strany.
Tím byla novopečenými kačery cíleně nalezena první keška i když, pravda, s lehkou vzdálenou podporou.
Naše děti šly odpoledne s babičkou na procházku a po návratu hned hlásily, že v tom pařezu dole u Zlatého potoka taky našly kešku. Tentokrát tedy jinou, než včera Ondřej, ale taky bez návodu. Jen tak cestou.
"Von byl ten pařez takovej kačerskej," pravil Matýsek a kontroloval, jestli správně do sešitku zapsal woleschko.
"Jo! Mám to dobře. Tak jsme se zalogovali správně."
"Hurá, máme další kešku!" jásala Kačenka.
Čímž byla nalezena i ta poslední keš ve Zlatém potoce, kterou jsem si schovával na horší časy, neboť je lehká a je po cestě našich výletů. Holt je lehká, tož jí našli sami.
Inu tihle dva jsou zkušení kačeři, těm už nápovědy po telefonu netřeba.

slovo je klíčem

Když potřebujete klíč, necháte si ho udělat podle toho starého. Jenomže když máte moc starej klíč a navíc klíč, ke kterému není zámek, je to trochu složitější. Na to nejsou mašinky. Holt musíte zkusit jinej způsob. Například ten klíč odlít.
Lití klíčů už máme za sebou a docela se osvědčilo. Při Kellyho výpravách mělo úspěch. Teď chystáme poslední výpravu Faustovu a potřebujeme zase klíče. Odlejeme je, pochopitelně. No jo, ale z čeho. Formu máme, ale už nám došel materiál. Tenkrát jsem ho měl možnost koupit od jednoho pána, který tyhle věci dělal jako koníčka. Jenomže už je to dlouho a mezi tím už pán zaklepal na nebeskou bránu. Co teď s tím?
U Rouska na Synkáči kov na odlévání cínových voláčků nekoupíte. Ani u Kreisy ve Zvoli. Poptal jsem se kamaráda, který už také něco odléval a ten mi poradil tuhle v Libři slévárnu. Tak tam měli jenom hliník. Cínový vojáčky nelijou. Zkusil jsem tedy zavolat o radu na původní místo, jestli by někdo z okolí nevěděl, kde materiál koupit. Nevěděl. Ale radu jsem přeci jen dostal.
Jednak jsem se dozvěděl přibližné složení slitiny, ale to mi je celkem k ničemu. To důležité byl název. Liteřina.
No jo. Že mě to nenapadlo už dávno! To přeci v dávných dobách tiskařských (zas ne tak úplně dávných) se dělaly tiskové štočky na strojích s názvem Linotype. To byl takovej stroj velkej jako skříň, mělo to klávesnici podobnou psacímu stroji a nádrž s roztaveným kovem. Na klávesnici se psalo, stroj sesazoval negativní matrici tiskového řádku a ten se pak z toho roztaveného kovu v tom stroji odlil. Říkalo se tomu horká sazba. No a materiál na štočky je liteřina.
A teď mi to konečně seplo. Dyť já mám spostu přátel v tomhle oboru, to by přece moh' vědět jeden z nich, jestli se to ještě dá někde koupit.
A věděl.
"No jasně, máme toho tady spoustu. Přijeďte si."
A bylo. Liteřina bude, klíče budou, Faust bude vysvobozen. A když se to tak vezme, bude to pomocí materiálu, kterým se v minulosti tiskla slova.
No prosím: zde je další důkaz, že slovo je klíčem. Tedy přinejmenším klíčem k poslední Faustově výpravě.

I'm glad I saw You

Na koncerty a festivaly jsem už téměř přestal chodit a nebýt toho u nás v Olešku (vy neznáte Woodstock u nás v Olešku?), bylo by možné z předchozí věty bez problému vymazat i zájmeno téměř. Jenomže v rámci vzdělávání mládeže, takto vzdělávání Matýska, protože Kačka je přeci jen ještě malá, jsem na festival vloni zašel a tím Matějovi představil, jak to tak může na koncertě vypadat. Loňský zápis o tom je tady. Letos Woddstock teprve bude a mám ten pocit, že tu děti zrovna nebudou, čímž se s tím rámusem jaksi minou.
Ale už vloni jsem si řekl, že když se tento způsob hudby Matějovi moc nelíbil, měl bych ještě zkusit jiný a podíval jsem se, jestli náhodou zase nepřijede Ian Anderson. To je muzika z tohohle oboru má nejoblíbenější. A není to pořád jenom takovej rámus jako Visáči. Ostatně taky mi už leta přijde, že na rokenrol už jsem starej ...
No a klaplo to. Ian přijel a navíc ještě Jurášova slečna byla tak laskavá a obstarala nám vstup do zákulisí, poněvadž ona na tom festivalu v Olomouci taky zpívala s HP, čímž jsme se jaksi stali osobami se žlutou páskou, tedy těmi, co můžou "až do šatny".
A tak jsem mohl ukázat Matýskovi, jak to vypadá, když se hraje na flétnu rock, že to nemusí nutně bejt pořád jenom rámus a že i starej pán to může docela pěkně rozbalit. Výchova tím nabyla úplně jiného - praktického rozměru. Zvláště pak když jsme mohli na vlastní oči vidět, že před jevištěm se lidi baví a za ním pracují. A že třeba pánové Střihavka a Pavlíček jsou docela obyčejní týpkové, když zrovna nedělají muziku.
No a pak jsme pokali pana Andersona. Nejsem žádnej fanda a přesto, že jsem byl na jeho koncertě mockrát, nepadám do mdlob, když se postaví na jednu nohu. Je to tak, že se mi jenom líbí, jakou dělá muziku. Že ho někdy potkám, to se mi tenkrát v těch sedmdesátejch létech, kdy jsem Jethro Tull začal objevovat, ani nesnilo. No a vida. Všechno se to tak nějak schumelilo a já ho potkal. Tedy byli jsme u toho s Jurášem i s Matějem, pana Anderdsona jsem slušně pozdravil a to bylo celý. On se jen tak mile ušklíb' a soustředil se dál na začátek koncertu. Po koncertě, když mu říkám "dík!" se zase jen tak podíval, zase cosi jen zahučel a šel si po svých.
No ale byl to zážitek, to se nedá nic dělat. A to pro mě, pro Juráše i pro Matěje. Nuže, tentokrát to vyšlo skvěle a koncertní výchova proběhla perfektně.
I'm glad I saw You, Mr. Anderson ...

plejtvání

Pár kapek nikomu neublíží, ale kapka ke kapce a pořádnej slejvák už dá zabrat. A když se k tomu přidají kroupy, je to pěkná čina.
Včera, když jsem s klukama ve škole končil modelářský kroužek, taková čina vypukla. Nad školou někdo protrh' stavidla a dolů padaly proudy vody a kroupy. Některé velké jak pětikoruna, většina byla menších. Smršť ve chvilce očesala z borovice před školou všechny šišky a po cestách rázem tekly řeky.
Kluci pochopitelně čekali, až se to vybouří, přece nepůjdou do té průtrže. Za čtvrt hodiny bylo po dešti i po kroupách. Vyzvedl jsem Kačku, která si ještě před bouřkou zašla vypůjčit kostým na divadlo a jeli jsme domů. Déšť ustával a já se připravoval na to, co uvidím po té smršti doma. Ze Zvole je to nějakých pět kilometrů.
Blížili jsme se domů a vody ubývalo. V Olešku už bylo sotva mokro a za zatáčkou u konečné už to prášilo. Ani kapka. Nás se déšť ani nedotkl.
Netvrdím, že by bylo nutné znovu po letech zahrádku potlouct kroupama, ale nějaká ta vláha by se hodila.
Tak si říkám, estli by to tam nahoře nemohli nějak zprůměrovat. Je přeci zbytečné potlouct kroupama a zaplavit během čtvrt hodiny Zvoli. Stačilo by to trošku rozložit a mohlo příjemně zapršet u školy i u nás. Takhle je to děsný plejtvání.

Tudy ne, přátelé!

Jára Cimrman se hrdě hlásil ke slepým uličkám, ba přímo si v nich liboval. Už jenom proto, aby mohl lidstvu sdělit: "Tudy ne, přátelé."
Vynálezů, které lidstvo nepoužilo, jsou celé hory a plná muzea. Mimochedem: byli jste už v Járově muzeu pod Petřínskou rozhlednou? Jestli ne, určitě to o prázdninách napravte.
Já jsem včera narazil na jeden z novodobých - evidentně post-cimrmanovských vynálezů: na tužku.
Ale kdeže, žádná obyčejná tužka to není. Je to tužka, která si ve tmě svítí tam, kam píše, nemusí se ořezávat, lze jí gumovat, nelámou se jí tuhy, protože žádné nemá, vypadá jako propisovačka, ale je to tužka, náplň má z tekutého grafitu, je to patentovaná technologie .... a stála devatenáct korun!
Zázrak? Dědictví Járy Cimrmana? Perpetuum mobile? Nic z toho.
Vše tak, jak píšu. Hledal jsem patent, výrobce, prodejce na internetu ... vše už je minulostí. Tužku nelze koupit, objednat, nevyrábí se. Ta moje byla zřejmě poslední na světě. A proč tak báječný vynález lidstvo zavrhlo?
Taková drobnost. Ono to nepíše.
Ten tekutej grafit nějak ztuhnul a šmytec. Na zkoušku to psalo a vygumovat se to dalo, ale po pár tazích to psát přestalo a už se to nechytlo.
Naštěstí se do té tužky dá dát obyčejná kovová modrá náplň, čímž se z ní stane tuctová propiska a psát se s ní dá. A svítit taky. Ovšem už to není ten zázrak tekutého grafitu.
Inu, ořezávátka stále ještě na smetiště dějin nepatří a mně nezbývá, než k tomu tekutému grafitu dodat: Tudy ne, přátelé!

Do lyží!

Sedmička je šťastný číslo, to se ví. Tak teď ještě aby se vědělo, že po sedmi letech se v Ohobci hraje obnovená premiéra z roku 2007.
Nuže dost řečí, už tu kolem toho chodíme dost dlouho. Do lyží!
A do Ohrobce!

DOBYTI SP 2014

švihem

Když dva říkají totéž, ještě neznamená, že tím totéž i myslí. Vůbec neznamená, že jedno slovo má jen jeden význam.
Tedy k jádru věci. Stavil jsem se u Juráše, který má na starosti čaj. On je to takovej kuličkovej čaj, takže už tady se ukazuje, že není čaj jako čaj. Tohle bubletea. Čaj sice je základem toho nápoje, ale dává se do něj ještě všelijaká příchuť, kousky želé a hlavně bublinky, tedy vlastně kuličky, což je právě to děsně zajímavý. Je kolem toho divadlo a míchání a vybírání a vůbec je to děsně moderní záležitost. Furt si to někdo kupuje, jelikož to tu ještě nebylo.
Jak říkám: taky jsem se přišel podívat, co to vlastně je. A tak co prej si dám. Vůbec jsem netušil, co si dát mám, tak jsem si dal to zelený. Prý limetkový. Takovej žabinec. Dostal jsem kuličky hnědý a zelený a zelný želé a zelenej čaj. Celý se to pak ochladí ledem a zataví víčkem, aby si to člověk moh' odnýst. A dostenete brčko. Tlustý brčko se špičkou. Jednak abyste mohli tím brčkem ty kuličky nasávat a chroustat (o to jde) a jednak abyste tou špičkou toho brčka mohli to víčko prorazit.
No a jsme u toho. Mám brčko, kelímek s bublečajem a co stím?
"Švihem," povídá Juráš, "to musíš prorazit švihem."
"Švihem?" ptám se s mírnou nedůvěrou, jelikož mi to celý připadalo takový chatrný na švihání.
"Švihem, jasně že švihem."
No když švihem, tak švihem.
Švihnul jsem brčkem proti víčku a opravdu to šlo. Ba dokonce šlo to náramně. Šlo to tak skvěle, že brčko pokračovalo švihem dál až do stěny kelímku a prošvihlo i tu, načež nastala potopa.
Prošvihnutej kelímek začal předčasně vyprazdňovat svůj obsah na místa k tomu neurčená. Nastala potopa. Nějak jsme to s posádkou celého baru zachraňovali. Část vytekla, část zůstala v kelímku a když ustala úklidová horečka a já dostal nový kelímek, už mi ho slečna radši propíchla sama. Švihem, pochopitelně. Ovšem švihem mírným, usměrněným, kultivovaným a ne humpoláckým jako já.
"Teda to jsem eště neviděl," pravil Juráš.
"Já už dvakrát," pravila slečna, "tohle je potřetí."
"Takže nejsem až takovej exot," pravil jsem já.
"No ...." opáčil Juráš a bylo jasné, že si o exotice myslí svý.
"Ale jinak jsem docela šikovnej," napravoval jsem už naprosto zbytečně tu švihlou situaci.
Holt když se řekne švihem, nemusí to nutně znamenat švihem.

trpaslíci v telefonu

Dokud ho nemáte, nevíte, že ho potřebujete. Když už ho máte, zvyknete si na něj. A když ho najednou zase nemáte, zjistíte, že to bez něj nejde.
Jo, mluvím o telefonu.
Říká se jim telefony chytrý, ale to voni nejsou. Jsou to jenom počítače zmenšený na velikost telefonu, tedy většinou. Někdy to jsou pěkný pádla. V každém případě je název telefon poněkud zavádějící, protože se z těch přístrojků sice volat dá, ale poslední dobou je telefonování jen nepatrnou součástí jejich funkcí. Ale dyť to znáte. Uměj všechno. Nebo skoro všechno.
A právě proto když se stane, že ho najednou nemáte, je průšvih. Vracíte se zpátky do minulosti, kdy jste s sebou neměli kapesní kancelář. A to se mi teď přes víkend přihodilo, jelikož jsem měl telefon v opravě.
Tedy původně jenom prasklý displej. Nesl jsem do opravy telefony dva, protože mánešťstnáHanička si telefon upustila na zem a sklo se jí vysypalo skoro celé. Já měl jen prasklinu, ale taky už to nešlo odkládat. Původně zamýšlená domácí oprava z nakoupených součástek nevyšla, neboť zásilka nepřišla. Tož tedy do opravy. Opraveno bylo téměř na počkání a vše vypadalo, že dobře dopadlo.
To bych ovšem nebyl já, abych se nepokusil přeci jen o další opravu. Měl jsem doma koupené tlačítko a to staré jsem se rozhodl tedy vyměnit. Podle návodu jsem telefon rozebral téměř na prvočinitele a nastal okamžik vyjmutí vodiče tlačítka z konektoru. Lup! a bylo. Bylo po konektoru. Ta poslední operace se mi nepovedla a konektor jsem rozlomil.
Nuže, zpátky do opravy. Naštěstí měl pan opravář pochopení pro opraváře-amatéry a se shovívavým úsměvem jen podotkl, že stačilo říct a to tlačítko by taky vyměnil, když už to celé měl rozdělané.
No jo, ale copak jsem mu moh' vysvětlovat, že tlačítko byl vlastně jen dobrý důvod a záminka pro to, abych se podíval dovnitř, jak ten telefon vypadá rozdělanej. Nemoh', pochopitelně. To bych se přiznal, že jsem jak malej kluk, co musí do všeho šťourat. Tož jsem pravdu trošku poopravil a řekl jsem, že to mám k němu daleko a že když už jsem to tlačítko měl doma, už se mi znovu do opravny nechtělo, když jsem na tu výměnu zapomněl.
Nakonec se vše dobré obrátilo. Celá ta moje výzkumná činnost mě stála jenom pětistovku a už ho zase mám a je v pořádku. Teprve když jsem ho tři dny neměl, došlo mi, jak děsně jsem si na něj zvykl. Skoro si říkám, že by na těch telefonech měl být nápis. "Pozor! Nebezpečně návykový!"
Ale jen tak mezi náma: stálo to celý za to. Teď už vím, jak vypadá zevnitř a že není problém si ho opravit sám ... tedy pokud nerozštípnete ten dvoumilimetrovej mrňavej konektor nebo něco jinýho. Titěrnejch součástek o velikosti jeden milimetr je tam habaděj .... takže vlastně bude lepší jít s tím rovnou do opravy, pokud vás ovšem jako mě nezajímá, jestli uvnitř telefonu náhodou nejsou schovaný nějaký trpaslíci.

steampunk a Star Wars

Kdepak výstavy a veletrhy. Když nemusím, raději se jim vyhnu. Pokud se nejedná o vyjímku.
V sobotu se jedna vyjímka odehrála.
Kamarád Ondřej mě totiž přizval na
křest jeho zbrusu nové knížky, kterou jsme mu spolu s moumilouHaničkou korigovali a probírali s ním všechny možné varianty situací a detailů, jak by mohly nastat a jak je vylepšit. Sláva to bylo veliká, došlo i na setrvačníky, které byly předmětem sporů, i na žluté válce, které jsou věčné. Svazek obsahující první dvě knihy je tímto na světě a jsem si jist, že se bude skvěle číst. Je to totiž čiré klukovské dobrodružství, ve kterém znovu ožívají hrdinové verneovek. Náramné steampunkové počteníčko.
Jenomže nejen křtem knihy žil Svět knihy. Byli jsme se nakonec podívat i na křest knihy zvukové, kterou čte pan Kostka, tedy cédéčka s pohádkami pana Žáčka, který pak Kačce a Matýskovi své nové pohádky podepsal.
Největší zážitek měl však z výstavy Matěj. No považte: kdy se vám podaří
potkat jen tak někde venku Bobu Fetta? Nebo kdy si můžete vzít do ruky opravdovej laserovej meč, kterej vám půjčí Anakin Skywalker. Že nevíte kdo je Boba nebo Anakin? Neříkejte, že jste neviděli alespoň jednou Star Wars! Kdybyste byli v sobotu na výstavě, určitě by se vám to bylo povedlo. Jako Matýskovi. Potkali jsme je všechny a dokonce i zapózovali. Škoda jen, že jsem neměl s sebou aparát. Takže dokumentaci máme, ale jenom z telefonu. A ze Star Wars!

bezpečná technologie

Díky jakési příznivé konstelaci hvězd se mi přihodilo pozvání do elektrárny. No já vím, například v Písku je jedna taková pěkná, ještě Křižíkova. Stačí zaplatit vstupné a jste tam. Ostatně před pár lety jsme tam s Matějem byli. Jenomže tahleta je krapet větší, třífázová. To se pozná podle toho, že má čtyři komíny - však to znáte: tři fáze a nulák.
V týhle se vstupné neplatí. Ba dokonce se tam ani moc často nevstupuje a když už, tak to má hodně přísná pravidla.
Nu a jak píšu: dostal jsem pozvání, vyplnil jsem lejstra, nechal se prověřit ze všech možných stran a s velice váženým doprovodem jsem směl spolu s přáteli vstoupit. A hned vám můžu říct, že všechny ty filmy s tou špionážní tématikou a všelijakými skenery a kontrolami čehokoliv, s kódy a chodbami, dveřmi a mřížemi - to všechno je běžná realita. Zrovna probíhala plánovaná odstávka a revize turbiny, takže jsme měli příležitost vidět to všechno zblízka. Oběžná kola velká skoro jako náš domeček, potrubí tolik, že by se za něj ani Lucifer nemusel v pekle stydět. Nádherná strojařina, která vydrží obvodovou rychlost 2,6 x vyšší, než rychlost zvuku. Spousty pater, labyrinty chodeb a potom: reaktor. Ti, kteří tam pracují to zřejmě berou jako běžnou součást pracovního dne. Mě to připadalo jako z jiného světa. Všude absolutně bezpečno, čisto, pořádek a řád. Hluboko pod hladinou slabého roztoku kyseliny borité se pohybují automaty, které vytahují použité palivové soubory. Dole v reaktoru slabě světélkuje Čerenkovovo záření.
Měl jsem oči navrch hlavy. Tohle zřejmě uvidím jenom teď.
Naprosto perfektní výklad a laskavost našeho průvodce byla úžasná. Procházeli jsme elektrárnou čtyři a půl hodiny a pořád jsme nebyli úplně všude. Škoda jen, že času nebylo víc. Pořád by bylo na co koukat a na co se ptát. Byl to úžasný zážitek a závěr byl jednoznačný: přestaňte blbnout, tohle je bezpečná technologie.

brzo ráno

Časné vstávání mám naprogramované na půl šestou, jenomže jsou dny, kdy to nestačí.
Například dneska.
Vstával jsem v půl druhé a to mě ještě probudila zpráva na telefonu ve čtvrt na jednu. Tedy nijak extra vyspalej nejsem přesto, že jsem si ve čtyři šel zas lehnout. Tudíž dneska žádný taškařice nečekejte.
Vezl jsem Matěje s klukama na autobus, který jel do Vídně na letiště a odtud kluci letí reprezentovat na Mistrovství Evropy. Bylo tak brzo, že nás přišla vyprovodit akorát támhle za Hodkovicema jedna kuna a za Vestcem jedna liška. Víc publika jsme neměli.
Tož klukům držte palce, ať se jim dobře cvičí.
Dobrou noc ... totiž dobrej den!

mamuti

Mamut je nejlepší s koprovou omáčkou, to ví i Mach s Šebestovou a potvrdili nám to i Mamuti sami. Tedy ne snad, že bychom našli v kůlně utržené sluchátko, to ne, ale vypravili jsme se na Točník. Na Točníku totiž jednou za rok Mamuti jsou. Nemají sice chobot, ani nejsou chlupatý, zato jsou hraví a zabývají se experimentální archeologií. Je to dětský oddíl, který si hraje na pralidi a zkouší, jak by to či ono šlo, kdyby nebyly k dispozici současné technologie. Například jak upéct placku na klacku, jak umlít obilí na kameni, jak zapálit oheň bez sirek - a vůbec takové ty věci, které jsou pro nás dnes samozřejmosti, ale nebylo tomu tak vždycky.
A to byl ten důvod, proč jsme tam jeli. Matěj si totiž strašně chtěl vyzkoušet, jestli dokáže rozdělat oheň bez sirek.
Museli jsme to vzít ráno oklikou, protože jsme nechali v sobotu odpoledne ve vinohradské sokolovně Matějovy boty, ale to byla jen drobnost. Boty jsme měli ve vrátnici, tož jsme poděkovali a vzhůru na Točník.
Nu a tam se nám dostalo onoho ujištění, že koprová omáčka s mamutem dohromady rozhodně jde. Ovšem nejen o mamutech to bylo. Kačka s Matějem si upekli placku, uplácali cosi z hlíny, zkusili vytepat šperk, ulovit kozu, ale - a to hlavně - Matěj si zkusil rozdělat oheň. Pomocí luku a tyčky v prkénku se mu to nepodařilo přesto, že se z prkénka už začalo trochu kouřit. Ono to je přeci jen dost namáhavé a chce to grif, který jsme od pralidí nezdědili a naučit se ho za tak krátkou chvíli tak snadno nešlo.
Jenomže tu byl ještě jeden způsob. Pomocí pazourku a ocílky. A to se Matýskovi povedlo. Je to operace nepoměrně složitější, než škrtat sirkou. Jiskra se musí zachytit do suchého choroše a ta nepatrná jiskřička se potom zasypává troudem, tedy rozdrobeným ztrouchnivělým pařezem a to se musí rozfoukat a pak k tomu přiložit suchá tráva a znovu foukat a foukat. Čoudí to, zhasíná to, trvá to dlouho, ale nakonec z Matýskovy hromádky troudu a suché trávy vyšlehl plamínek.
Hurá! Oheň se Matějovi rozdělat podařilo. Tak teď už jen ulovit toho mamuta. Kopr na omáčku se už někde schrastí.
Ale protože už bylo po poledni a mamuta jsem do té doby neulovili, jeli jsme na ten oběd raději na Točník do hospody.
Ony se ty výdobytky civilizace někdy docela šiknou.

Šaolin v nedohlednu

Jak často běháte po ránu? Jistě, jsou otužilí lidé s železným zdravím a přepevnou vůlí, kteří si chodí ráno zaběhat pravidelně. Na seznamu mých koníčků byste však ranní běh či běh vůbec hledali marně. Ba dokonce bych si troufl tvrdit, že pokud bych dával dohromady seznam činností, které je lépe přenechat jiným, byl by běh na jednom z prvních míst.
Ovšem člověk míní ...
Tedy v pátek jsme odjeli na soustředění. Ano, všichni čtyři (kočkeni zůstali doma) jsme mířili na wu-shu soustředění. Tomáš to naplánoval na víkend pro děti a jejich rodiče. Pro všechny, kteří k němu chodí cvičit. Už večer to začalo a první cvičení proběhlo ještě v pátek. Abychom se prý zahřáli.
No a ve čtvrt na osm ráno že prý jdeme běhat. Tým A - rodičovstvo, tým B - nominovaní reprezentanti spolu s výkonostně nejlepšími a tým C - ostatní děti. Béčko prý poběží dva okruhy, Áčko podle sil a Céčko tak nějak mezi. Na běh jsem názor nezměnil. Ráno jsme se s moumilouHaničkou probudili, ale vůle k rannímu běhu chyběla. No ale když už jsme byli vzhůru, tak nás napadl jiný typ pohybu.
Zrovna, když jsme se chystali k realizaci, vpadli do pokoje kluci. Matěj ještě s jedním kamarádem. Postavili se před postel a hulákali, že se jde běhat, abychom vstávali a nezdržovali.
Tak nic. Nemusí každé ráno začínat zrovna pohybem, že.
Kluci vypadli, ale ve mně hlodal hlodavec svědomí.
MávypečenáHanička však prohlásila, že když nic, tak nic, tedy ani běh, na který by jí stejně nikdo nedostal. Bylo to tedy na mně. Poslechl jsem hlodavce, rychle se oblékl a obul a homem před dům. Jenomže tam už pochopitelně nikdo nebyl. Vzal jsem to procházkou směrem, který se po chvíli ukázal být správným. Tým B právě dobíhal první kolo. Matěj spolu se starším kolegou v čele. Přidal jsem se k nim a prvních asi stopadesát metrů jsem tomu klusu jakž takž stačil. Pak mi došel dech. Okruh lesem jsem napůl běžel, napůl šel, tedy víc šel, než běžel, ale zpátky jsem doběhl o fous dřív, než Matěj a menší kluci, kteří se cestou začali trošku ulejvat a zřejmě sbírali šišky či co. Jenomže oni doběhli svěží a ještě dělali všelijaké koniny a já se sotva vlekl.
A tak začalo soustředění. Až do večera nás Tomáš uvolňoval, posiloval, učil sestavy a vůbec trénoval tak, abychom věděli, jak to vypadá, když se cvičí wu-shu. Nebudu tady dělat hrdinu a rovnou přiznám, že odpoledne už jsem někdy kolem páté nemoh' a něco jsem začal vynechávat. Přeci jenom toho bylo dost a je třeba myslet na vlastní zdraví a užívat všeho s mírou.
V neděli ráno už svědomí ani nepíplo a do lesa na běžecký okruh mě nevytáhlo. Taky toho mělo dost.
Inu Šaolin je v nedohlednu, ale stálo to za to.

technika

Bouřka byla včera večer. A pršelo. A napršelo sedm milimetrů. A píšu to proto, poněvadž mám vzteka, jelikož ten novej modem je už zase v háji a proto je zpátky provizorium a tedy nefunguje meteo kamera.
A to vše proto, neboť se mi dostalo odborné pomoci z horké linky pro podporu zákazníků.
Začalo to tak, že jsem se nemohl na domácí síť připojit pracovním počítačem, potom i Matěj zjistil, že mu počítač zatuhne, kdykoliv se připojí. Nuže odvodil jsem, že to může být něčím v "té krabičce" a zavolal o pomoc. Pán na drátě mě ochotně vyslechl, moudře pohovořil a poslal mi novou verzi firmware. A ta po nainstalování situaci okamžitě změnila. A to tak, že krabička scípla. Tedy místo zeleného světýlka se objevilo červené světýlko a dál neblo co řešit.
Zavolal jsem znovu pánovi a on pravil, že chyby bude v tom routeru a že ho mám tedy reklamavot, čímž mě nepotěšil, což jsem mu též sdělil. Holt jaká pomoc. Krabičku jsem dal do krabičky a půjdu jí reklamovat. To ovšem neměmí nic na situaci, že kamera nevysílá a meteostanice jen tak tak.
A k tomu všemu teď koukám, že nejede server, na kterém woleschko hostuje. To bude asi tím, že přešli na novou verzi serveru, kterej jim asi spadnul.
No, holt je to celý v moci mocné techniky.
Která stojí za prd.

ps
Musím ovšem ještě poznamenat, že mi nakonec v pátek odpoledne pan "Hot-Line" pomohl nakonfigurovat stařičkej záložní modem tak, aby síť alespoň trochu fungovala a společně jsme dokázali najít po telefonu chybu v postupu, kterou jsem při nastavování ip adresy pořád dělal. Nuže, nějak to jede, ale žádná sláva to není. Novej rychlej modem je v prachu, tedy v poště, a cestuje na reklamaci.

zůstal studenej

Pravidelný čtenář si jistě všiml, že ta zatracená meteostanice už zase nevysílá. Tentokrát to není její vina, ale zadrhlo se to v jiném aparátku.
On totiž ten modem a směrovač v jednom jaksi už delší dobu dělal, správněji řečeno nedělal, úplně přesně to, co dělat měl. Tu a tam byl potřeba restart a čas od času to zněj lezlo jak z chlupatý deky.
No a tuhle, v úterý to bylo, jsem si řekl, že to pořádně celé rozdejchám. Vypnul jsem celý řetězec od toho šlahounu, co vede ze zdi a tečou po něm data do světa. Nechal jsem to hezky půlhodinu vypnuté a pak jsem to začal pěkně popořádku celé oživovat.
Modem, který předtím pořád pěkně topil, byl teď pěkně studenej. Zprovoznil jsem všechny prvky a čekám, co modem, až se zahřeje a von nic, von zůstal chladnej. A studenej je doteď. Už to na něj bylo asi moc.
Zřejmě si to půlhodinové odpojení vysvětlil jako že už může jít na odpočinek a zařídil s podle toho. Už ani neškytne.
No, objednal jsem aparátek nový. Až ho přivezu, což bude dneska nebo zítra, zase by to mělo běhat a meteostanice by měla vysílat a zobrazit i to, co si během těch dní uložila. Teď holt to musíte vydržet bez ní. Ale nebojte, zrovna teď nic nehrozí. Až do neděle, kdy se mění zimní čas na letní, a možná i dýl má být jasno, slunečno, jenom ty noci maj bejt chladnější. Jako ten modem.
Akorát, že na rozdíl od něj se to povětří do léta ohřeje.

ps
nějak se mi tedˇpodařilo rozjet provizorní provoz bez kamery, takže meteostanice už vysílá a sluníčko si musíte do kamery prostě přimyslet

důkaz o Golemovi

Prší, pršelo už včera a je to dobře, jelikož je to potřeba. Ovšem včera se nám to vůbec nehodilo. Ostatně kdo by taky měl zájem o pěší tůry v dešti, že ano. Jenomže my neměli na vybranou.
On nám totiž zase po dlouhé době začal psát Kelly. Přesněji řečeno dětem. Myslím, že to tentokrát bylo po dvanácté, co se ozval. A takový tucet, to už je docela významný počet a snad proto to Kelly vzal z gruntu.
Přípravy trvají už od ledna a datum výpravy bylo pevně dohodnuto na tuto neděli. Holt o den nevyšlo počasí. Jenomže v sobutu to nešlo, protože Matěj letos poprvé cvičil na soutěži, a to se nedá zrušit.
Přišla neděle, pršelo a tedy vzhůru na Karlštejn!
Že Karlštejn nemá nic společného s Kellym? Ale kdeže!
Už nás tam čekali. Slečna průvodkyně dělala, jako že nás nezná a děti už se musely začít shánět kudy kam. Jak je to se svatou Kateřinou a co jaspisy, kdepak asi by mohly být a co vlastně ukrývá hrad? Něco tu Kelly schoval? Schoval, pochopitelně. Půldruhé hodiny nám zabralo hledání. V podsebití hradu našly děti jutový váček a v něm mapu a šém.
Nuže - podle mapy za Golemem! On se přeci jen na té půdě Staronové synagogy asi nenašel a může být schován někde poblíž hradu v nějaké jeskyni. Jenomže k té jeskyni je to sedm kilometrů.
Tak tedy na cestu, tovaryšové! K dubu sedmi loupežníků, ke královské studni a k vodopádům.
No, pršelo celou cestu a my byli mokří i pod těmi pláštěnkami. Zato vodopády, těm to svědčilo. Nu ale to už bylo jen kousek k jeskyni s netopýrem, který byl na mapě vyznačen.
"Támhle je!" volal Matěj a všichni vyrazili do jeskyně.
Baterky rozsvítit! Všude bylo kamení. Asi jak tu Golem řádil, než ho Kelly uložil ke spánku.
"Golem! Tady je Golem!" volali Míša s Matějem, když ho našli vzadu v jeskyni zavaleného pod skálou. Ostatní se opatrně přiblížili. Co kdyby náhodou ožil? Malinká Áďa se dokonce trošku rozplakala. Přeci jen tam byla tma a teď ještě ten Golem.
"Oživíme ho a pak ho propustíme navždy ze služby," prohlásil Matěj a statečně vzal šém a zasadil ho do jamky na Golemově čele.
Golem se probudil! Rozsvítily se mu oči a poslouchal, co mu jeho pán řekne.
A tak děti společným hlasem Golemovi oznámily, že našly jeho šém a že ho tímto navěky propouštějí ze služby. Matýsek vyňal kuličku a šlo se před jeskyni. Tam šém rozbil na kousky a každý z tovaryšů si jeden vzal na památku. Teď už Golema nikdo neprobudí!
Nádherná výprava to byla i když pršelo.
A že nevěříte? Že Golem přece neexistoval?
Chyba lávky! Děti ho našly. Tady je důkaz:

Kelly_140323

u Schwarzenbergů

Nestává se to často, ba je třeba přiznat, řečeno slovy doktora Chocholouška, že se to stává maximálně jednou za … deset let. Ostatně kdy taky slavit desáté narozeniny, než jednou za deset let, že ano.
Matějovi deset bude za pár dní a protože to budou zrovna jarní prázdniny, uspořádali jsme mu oslavu už teď, aby si mohl pozvat kamarády dřív, než se rozjedou na hory. Kamarádi přišli a stálo to za to.
Ona nám totiž paní učitelka poradila, že na hradě ve Schwarzenbergském paláci se dá objednat dětská oslava se vším všudy ve stylu doby téměř renesanční. A ono to vyšlo. V požadovaném termínu, tedy v neděli měli volno, my jsme se ohlásili dostatečně včas, rodičové pozvaných hostů souhlasili s dovozem na Pražský hrad a tak už jen přijít včas, což se plus mínus nějaká ta minutka povedlo, a mohlo se začít.
Kluci a holky byli převlečeni do dobových kostýmů (Kačka si vzala i bílou paruku) a pod vedením paní lektorky, která měla též historický oděv, se děti nejdříve představily novými jmény, které obdržely spolu s kostýmy, a potom jsme prošli částí galerie od sklepa po půdu, kde je zbrojnice. Tam si všichni vzali inspiraci a začali vyrábět. Holky vějíře, kluci meče. Moc pěkně jim to šlo.
Načež došlo i na souboje, což se dalo pochopitelně očekávat. Co byste taky čekali od kluků, když jim dáte do ruky meč, že.
Pak ovšem pánové meče odložili a preceptorka zahájila výuku tance. No, vyblbli se dosytosti a i nějaké to pukrle předvedli. Byla i hostina s dortem a předávání darů váženému oslavenci, kerý byl usazen na trůně a následně po předávání ještě proboden, neboť se dámy zřejmě nemohly dohodnout, čí kavalír to vlastně je.
Suma sumárum, moc pěkný to bylo a ty tři hodiny utekly, ani jsme si nevšimli.
Nuže tedy pokud byste potřebovali nějaké podobné kulatiny s dětmi oslavit,
tohle je převelice důstojný způsob, jak oslavu provést. U Schwarzenbergů to mají hezký.

bylo veselo

Nastal čas půstu, tedy alespoň se o tom mluví, aby byl důvod slavit Masopust.
Byly doby, kdy měl půst svůj důvod v nedostatku potravin v zimním období, což teď poněkud ztrácí smysl, jelikož v obchodech nedostatek nevidět a těžko se přemlouvat, že je třeba se postít, poněvadž je to v kraji zvykem.
Nuže, slaví se Masopust. Tedy alespoň někde. Například u nás, přesněji řečeno vedle ve vsi, ve Zvoli. A protože je to kratochvíle návyková, navykli jsme si slavit taky. Letos jsme byli jenom tři, mápracovitáHanička kvůli nasmlovaným povinnostem nemohla jít tancovat s medvědem jako vždycky, a tak jsme jí to všechno večer hezky vyprávěli.
Třeba o tom, jak s námi byla letos i mořská panna, tedy vlastně mořskej panic a taky jak museli mládenci před cukrárnou udolat poslepu kohouta, co měl na čele napsáno gogoDÁK. A to nejdůležitější: letos se po převelice dlouhém přemlouvání naše Kačenka konečně odhodlala a stala se tou čistou pannou, která svým polibkem na čenich probudila zpátky k životu střeleného masopustního medvěda.
A tak bylo veselo, muzika hrála, tancovalo se, jedlo a pilo, inu jako na masopustu. A já měl tentokrát na hlavě netopejra a pod nosem kníry, že by Vigo záviděl.
No, posuďte sami -
spousta obrázků je tady v galerii.

knír do pátku

"Ponocnej už je rezervovanej!" volala paní Riegrová, jen jsme vešli do půjčovny.
"Kdepak, ponocnýho jsem měl vloni, zbyla mi po něm halapartna," pravil jsem já.
"No tak k halapartně nějakýho rytíře, né?"
"Rytíře taky né, leda šafáře. A bez halapartny."
"Šafáře? Jak vypadá?"
"Má takový krajky a zelenej kabát a třírohej klobouk."
"Klobouk si pak vyberete, jakej budete chtít. Na klobouku nesejde."
"Ale šafáře jsem už vlastně taky měl."
Debata se ztočila do slepé uličky.
"Vy chcete dycky něco neobvyklýho," napadlo najednou paní Riegrovou, což není tak docela pravda, protože co je na ponocným a na šafářovi neobvyklýho. "Co takhle třeba čaroděje?"
"Čaroděje?" tázal jsem se poněkud nejistě, jelikož na čaroděje jsem nachystanej nebyl.
"No, Viga, z pohádky."
"Tak ukažte, jak to vypadá?"
Vypadalo to dobře a netopejra to na klobouku mělo.
"Tak jo, to bude dobrý. A teď ještě tuhle pro děti."
Matýsek si vybral mušketýra a byl děsně smutnej, že nedostane ten vopravdovej kovovej meč. Kačka bude rusálka a dostala k tomu paruku. Tím jsme měli všechno. MáveseláHanička totiž letos má tak nešikovně domluvenou práci, že musí Masopust stranou. Nu ale my ostatní jsme opět pořídili podle svého gusta u paní Riegrové, takto nejbližší čarodějnice příslušné do našeho kraje.
Meč má Matýsek nakonec tan svůj, dřevěnej, co si ho dělal sám na jednom trhu. Moc se mu tenkrát poved a teď konečně přijde k užitku. Takže už zbejvá jenom knír pro čaroděje Viga. Jenomže kde já dneska seženu takhle nahonem do pátku knír? No, zkusím to. Už jsem volal kamarádce a ta se mi poptá u maskérů, že prý by mohli něco mít. Uvidíme. V nejhorším bude jen tak namalovanej.

přijďte na Masopust

Místo dlouhého a zbytečného povídání: přijďte, bude švanda!

MASOPUST_2014

starý fláky

V tomhle případě jsme vůbec netušili, na co jdeme, protože lístky do divadla jsme měli ze školy. Jenomže ve škole paní učitelka vždycky vybere něco, co stojí za to vidět, takže jsme s chutí šli. A i tentokrát se trefila.
V Dlouhé totiž hrají babičku. Tedy O líné babičce se to jmenuje. Kdepak, žádná Barunka či Sultán s Tyrlem. S těmi to nemá vůbec nic společného. Je to sice o babičce, to ano, ale vůbec ne o líné. O takové té, co má spoustu životního elánu a plný škapulíř nesplněných přání. A to je ten hlavní motiv: plnit si teď, na stará kolena, přání. Ten přívlastek líná jí přišije jedna z nevychovaných dcer, která si představovala, že babička zůstane u vnoučat a bude zastávat roli hospodyně, chůvy a vůbec člověka, který se stará o domácnost. Jenomže přesně to babička v plánu nemá.
Babička si pěkně plní jedno přání po druhém. A je to náramná švanda, poněvadž se vždycky něco semele a babička si to řádně užije. A při tom se celé divadlo směje a huláká a babičku podporuje. Je to báječná zábava. Navíc se tam hrají starý dobrý fláky od Lou Reeda, Floydů, Simona a Garfunkela, no prostě paráda.
Všecky ty kousky si babička s chutí pouští a to je ten jedinej kaz na celým představení.
Babička je totiž babička a tudíž to není žádná mladice. A všechny ty písničky zná a dokonce jeden rock'n'roll zpívá. A všechno jsou to její písničky z mládí.
No krucinál, dyť to sou taky mý písničky, tak jakýpak starý nebo pro pamětníky. Copak já jsem nějakej pemětník nebo dědek, sakra?!

mě nevzali

Zápis do školy je pro budoucí prvňáky důležitý den. My už prvňáky doma nemáme, zato Matěj tentokrát při zápisu spolu s ostatními dětmi pomáhal.
Když jsem jel vyzvednout do školy Kačku, zašel jsem se jen tak podívat nahoru do třídy, jak jim to jde. Jistě, měl jsem s sebou aparátek, kdyby náhodou bylo potřeba udělat nějakou tu fotku. No a paní učitelka mě popadla hned na chodbě, jestli bych jim teda pár těch obrázků neudělal, aby měli na památku. Pochopitelně mi to udělalo radost a tak jsem se motal u zápisu tentokrát s pověřením udělat školní dokumentaci.
Tedy ono vám to je úžasný, jak se ty dětičky vážně ucházejí o to, aby mohly chodit do školy. Někdo jde statečně, někdo se děsně stydí, ale ví, že to musí bejt, někoho musí rodiče přes pláč přemlouvat , … inu taková škola, to už je holt vážná věc.
Jenomže naše škola je úplně něco jinýho. Tedy ne snad, že by jinde nebylo přijetí tak laskavé. Určitě jsou i jinde na budoucí školáky taky hodní, jenomže tady já bych zůstal už od zápisu a z tý školy bych se nehnul.
No posuďte sami: s paní učitelkou vás uvítá buď pan král nebo Karkulka a vedou vás pěkně od jednoho úkolu k druhému. Úkolů je dohromady pět a na konci vás čeká princezna v zakletém zámku. Tu když vysvobodíte, jste přijatí do školy. Ovšem na cestě potkáte indiány, veverku, medvěda, vodníka, jednorožce, krajánka, víly, včelku Máju, klauna, kouzelníka, jeptišku, hradní dámu, trpaslíka, papouška, … a cojávímkohoještě. A všichni si s vámi hrajou a tu princeznu nakonec vysvobodíte a ještě k tomu přívažkem dostanete dáreček od dětí na památku.
No jak říkám, já bych tam zůstal hned … jenomže mě už nevzali.

sirky nechytly

Nůžky jsou v šuplíku. Vždycky jsou v šuplíku. Zrovna jsem potřeboval něco ustřihnout, tedy jsem si šel pro nůžky do šuplíku. Šuplík je v lince hned vedle dřezu a linka je v kuchyni. Tedy do kuchyně, otevřít šuplík a vyndat po paměti ty nůžky …
Ale počkat! Kerý čuně ty nůžky tak zaprasilo?
A co to tu tak smrdí?
Vytáhnu šuplík. V tom šuplíku se rozprostírá apokalyptická krajina.
Epicentrum výbuchu je mírně vlevo od středu, plastová stěrka je rozškvařená a přitavená ke kuchyňským nůžkám na drůbež. Svezek špejlí je uprostřed přepálený, plastový pytlík se zubními nitěmi je do poloviny roztaven a spojen s dalším neidentifikovatelným plastovým předmětem …
Obraz strašlivé zkázy.
To vše obaleno černými sazemi a tam, kde nejsou saze, jsou stopy čehosi černého, co vystřikovalo z místa výbuchu na všechny strany. Deska linky je zespoda celá očouzená, nikoliv však prohořelá. Všude jsou saze a smrad ze spáleného plastu.
Co tohle mohlo být?
Sirky, které v šuplíku jsou taky, však zůstaly ve svých krabičkách zcela netknuté kousek dál od ohniska požáru napravo. Vybuchlo a hořelo něco jiného.
Ale co?
Samovznícení špejlí? Záhadná pyrokineze plastové škrabky a párátek? Nikdo nebyl doma, nebylo se koho zeptat. Pátral jsem dál ve spáleništi.
Poblíž centra té spouště byly tři pytlíky s ohřívací hmotou. Netknuté. To jen tak cvaknete kovovou pružinou uvnitř toho polštářku a ono to začne uvnitř krystalizovat a uvolňovat teplo. Polštářky byly taky nepoškozené.
Záhada.
Miniaturní kulový blesk řádící v kuchyňském šuplíku?
Ale co byl ten modrý škvarek, který k ničemu nepatří? A z čeho pocházejí ty všudypřítomné černé stříkance? Co to v šuplíku explodovalo?
Pekelnej stroj?
Ptal jsem se večer mépracovitéHaničky, jestli neví o nějaké bombě, kterou jsme v šuplíku přechovávali pro případ potřeby. Nevěděla. Ale při bližším zkoumání modrých ostatků jsme došli k závěru, že ty ohřívací polštářky možná byly čtyři, ten chybějící možná byl modrej … Že by se sám nějak vznítil a vybouch' ?
No, možný by to snad bylo, ale …
Záhada zůstává nevyřešena. A dál mi to vrtá hlavou. Že by plastovej ohříváček dokázal způsobit takový dopuštění? A kde je potom ta kovová spouštěcí pružina zevnitř. Tu jsem nenašel.
Uff, to zas byla příhoda. Eště, že nechytly ty sirky …

kdyby ...

Letošní zima je obzvlášť teplá a láme kladné teplotní rekordy, ovšem dneska se ochladilo, už je jen pár desetinek nad nulou a krajinu pokryl sněhový poprašek. Nevypadá to, že by to vydrželo, ale jákés zdání zimy to vzbuzuje.
To, že není zima, není jediný problém. Letos, možná právě kvůli tomu teplu, se to u nás v kraji hemží nočními chodci a cyklisty. To by pochopitelně nevadilo, kdyby byli vidět. Jenomže to nejsou. Už jsem si říkal, že budu u každého toho trouby zastavovat a prosit je o to, aby s sebou nosili rozsvícenou baterku nebo aby měli alespoň ty odrazové pásky, které se rozdávají na kdejaké akci. Asi by si mysleli cosi o řidiči hulvátovi, kterej neumí jezdit v noci a vyhýbat se na poslední chvíli postavám nořícím se z mlhy a ze tmy.
No, úmysl zůstal úmyslem a včera přišel logický důsledek, který přijít musel. Jezdím pomalu a i včera jsem s dětmi jel pomalu na hodinu piána a flétničky. Bylo už velmi šero, skoro tma a mlha. Těsně před zbraslavským nádražím v té velmi nepřehledné zatáčce jde stejným směrem a po správné, tedy levé straně vozovky děda o berlích. On tu chodí denně. Potkávám ho. Přibrzdím a ani si nestačím říct, že by moh' bejt problém, když z té zatáčky od nádraží vyrazí první auto.
To stihlo dědu objet a udělalo přede mnou myšku. Druhý řidič už si uvědomil, že i když jedu pomalu, už tu myšku nestihne a před dědou zastavil. Třetí řidič si neuvědomil nic a do toho druhého to napálil.
Děda šel dál, jako by se nic nestalo a nechal za sebou dvě nabouraná auta. Poskytl jsem telefonní číslo pro případ svědectví a jel jsem dál s dětmi k paní profesorce. Nic jiného se dělat nedalo. Z rozbitého předku posledního auta crčely provozní tekutiny a pánové se začali rozkoukávat. Vina byla jasná. Ten poslední nepřizpůsobil jízdu povaze … atd, však to znáte.
Jenomže čistě jako pozorovatel, kterej to pozoruje celou zimu: kdyby ten děda měl na berlích baterku nebo alespoň odrazky a kdyby nešel zrovna v tý zatáčce zrovna po týhle straně, ale po tý, na kterou je vidět i zpoza ohybu, kdyby všichni jeli pomalu a předvídali, že za zatáčkou může někdo bejt ….
A takových kdyby by se ještě našlo.

skvělá režie

"No v pět, přece," odtušil Matýsek na mou otázku, kdy že má být ve škole na tříkrálovou koledu. Byli jsme tam akorát, paní učitelka Lenka už rozdělovala koledníky do skupin K+M+B plus nějakej ten anděl, pokud se dostavil.
Baltazarové načerněni, skupiny sestaveny.
Přišel čas na koledu. K té už jsem přizván nebyl, poněvadž: "Už jsme čtvrťáci, tatínku, a tak budeme chodit sami. Čtvrťáci už choděj sami."
Tož tak, kluci se pustili do tmy. V sedm jsem pro Matěje přijel, už se dělila vykoledovaná koleda. Kdejaké pamlsky a nějaká ta koruna.
"A tady ty medvídky jsem dostal od strejdy Ondřeje."
"Vy jste byli až u Ondřeje?"
"No jasně. A taky jsme šli k Lence a k Danovi …"
"Aha. A poznal tě Ondřej?"
"Poznal … asi … nevím … ona byla tma."
Nuže bylo po koledě a jelo se domů.
Nedalo mi to a volám Ondřejovi:
"Ahoj, teď se mi Matěj přiznal, že byl u tebe na koledu."
"Tak to byl přeci Matěj. Ale přišli už jako druhá parta, už toho moc nevykoledoval."
"Matěji, strejda Ondřej říká, že jste tam přišli už druhý. To jste si nevšimli nápisu na vrátkách?"
"Tam žádnej nebyl, my jsme to psali první!"
"Tak on Matěj povídá, Ondřeji, že byli první."
"Nebyli, přišli až po těch prvních. Ale víš co, já ti dám Ljubu, ona to má pod palcem, tydlety akce."
"Ahoj Jiříku, vono se to nějak popletlo, ale vyřiď Matýskovi, že má u nás velkou čokoládu."
"Dík. … Matěji, mám ti vyídit, že máš u tety Ljuby čokoládu za koledu."
"… ale já už dostal toho medvídka, červenýho …"
"Heleď, von Matěj povídá, že děkuje, ale že už čokoládu dostal …"
"Čokoládu?"
"No, medvídka, červenýho …"
"Aha … tak to byli oni, ti první! Ondřeji, tak to přeci byl Matěj, ta první parta …"
…. ?
"… ta první parta měla skvělou režii," povídal Ondřej z povzdálí na druhé straně telefonu, "ale stejně byla tma."
Ufff … vše vysvětleno. Byli u Ondřeje první.
Za tu záměnu může tma a výtečné převleky těch našich Tří králů. Ovšem ta skvělá režie je Lenčina práce, to se hned pozná.

v mlze

Nu a máme tu Tři krále. Jestli všechno klapne, Matěj bude zase Kašpar a půjdou navečer na koledu. Koledování už má nacvičené od loňska a chodit taky nezapomněl. Během vánočních prázdnin jsme si dali dva prima výlety. Nebyly sice nijak extra exotické, to ovšem nevadilo, poněvadž i tak jsme si je užili.
Ten první byl
přes kopec Ďábel k Sázavě. Tam jsme kousek pod Pikovicemi našli nejen labutě a kachny, ale i nutrie, které začaly loudit a nám nezbylo, než se s nimi rozdělit. Děti tak měly Vánoce o pár dní dřív, protože krmit u Sázavy nutrie, to je vysloveně vánoční zábava. Tedy alespoň tady u nás. Jedna z nutrií měla dokence tolik odvahy, že vylezla za Kačkou i na břeh, jelikož sousto za to stálo. Kačka jí neošidila a tak měly Vánoce obě.
Druhý výlet byl dvakrát tak dlouhý a zavedl nás
do Brdů. Na to samé tábořiště, jalo vloni, jenomže z opačného směru. Hned na začátku jsme vylezli na rozhlednu Studený vrch, kterou mají v péči báječní nadšenci. Měli otevřeno a my se mohli rozhlédnout a dát si grog. Tedy byli bychom se bývali mohli rozhlédnout, kdyby bývala nebyla mlha. Jenomže mlha byla a tak vznikla jenom mlhavá fotka pralesu pod hřebenem Kuchyňka.
To ovšem nebyla jediná atrakce.
Když jsme se totiž blížili k cíli, skupina se poněkud začala trhat. Kačka se s jedním kloučkem opozdila a další členové výpravy byli úplně vzdu. Tedy jsem se odtrhl z vedoucího voje a počkal na Kačku. Jenomže voj se v mlze najednou ztratil a my zůstali v té pustině na chvíli sami. Pak se vynořily postavy opozdilců, což sice znásobilo počet členů naší zbloudilé skupinky, ale stopu už jsme ztratili. Bylo vidět tak na dvacet metrů, víc ne. Nezbylo, než potupně zvednout telefon a zeptat se těch vepředu, kudy dál.
"No, hned, jak přijdete k té školce, tak doleva strmě dolů."
"Jo, ale my šli pořád po té stezce, školku už máme zas sebou a žádná odbočka doleva tam nebyla."
"No vona tam taky žádná neni. Já zavětřil, že už jsme moc vysoko, tak jsem to vzal houštím rovnou dolů. Je to kousek."
"Aha, tak my jdem zpátky, snad vás najdem."
Vrátili jsme se kousek proti směru, ze kterého jsme přišli, a pak nám kromě stop ve vysoké trávě pomohl i čich. Ucítili jsme kouř z ohníčku a po pár minutách cesty houštím ze srázu jsme v dálce mezi stromy už zahlédli plameny.
Cítili jsme se jak zachránění trosečníci a u ohně už nás čekali ti první, co to vzali v mlze přímo dolů ze svahu. Žádné dlouhé řeči a začalo se opékat, co kdo měl.
A pak honem zpátky, měli jsme před sebou dobrých deset kilometrů. Ale i ty docela utekly a my to stihli krátce po západu slunce k autům. Zrovna se začínalo stmívat.
Tak to bychom měli na závěr roku docela prima počin. A pokud by vás zjímala délka tras, tak ta první má zhruba jedenác kilometrů, ta druhá asi dvacet.