WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

když jsme spolu

Podíváte-li na graf teploty z mé meteostanice, bude vám hned jasné, že už se zase otepluje a začalo sněžit. Včera večer se počasí otočilo, teplota se odrazila od -8°C a celou noc se šplhá pomalu nahoru. Pod nulou je terpve čtvrtý den a už se to zase obrací k lepšímu. Když ten mírný mráz chvíli vydrží, půjdeme ještě tenhle týden bruslit na rybník. Tedy pokud nezapadne sněhem.
Zatím si ale užíváme zimních prázdnin, což se u nás vyznačuje tím, že máme doma celou rodinu. Tedy ne snad, že by nás bylo nějak extra moc, ale přijedou babičky a hlavně Juráš s Álou, což pak způsobí herní orgie. Pod stromečkem jsme totiž našli hry a jelikož jsme hraví, hned jsme se do nich pustili a náramně si to užívali.
A nejen hry. Pokročili jsme i v sestavování té
již popisované 3D tiskárny, se kterou jsme začali s Ondřejem a došlo i na pletení copů. Ale ne, nemáme tu Nastěnku ani Marfušu. MáveseláHanička se jala udělat copy Ále, jelikož v tomto případě je z čeho plést. Škoda, že mě nenapadlo to změřit, ale můžou bejt skoro metrový, ty copy.
Čímž jsme se jak vidno po hraní her rozděli na mužkou a ženskou část.
Matěj sestavoval s Jurášem tiskárnu a Kačka asistovala s těmi copy. Nu a já jsem si to užíval celé a občas uděl nějakej ten obrázek.
Tož tak, nejlepší vánoce jsou, když jsme spolu.

zařídila oblevu

V těsném závěsu za náledím a klouzačkou následovalo tání a zmizení téhož. Tání ovšem není změna skoková, nýbrž pozvolná, což se projeví tím, že nejdřív to klouže ještě víc a potom to celé pozvolna zmizí.
Stádium zvýšeného klouzání nás zastihlo ve středu ráno. Nikomu nic neuklouzlo, ale bylo potřeba odjed autem, tedy tím, co s ním den před tím máopatrnáHanička nejela, protože bylo náledí a aby jí to neuklouzlo. Teď už se klouzání nebála, ale zase přes sníh a led nebylo z auta vidět. Nu, napsal jsem woleschko a řekl si, že jí udělám radost a třeba získám nějaký bezvýznamný kladný bod do sbírky tím, že ta okna u auta odleduju. Byla obleva, takže to sice nejdřív klouzalo, ale jak jsem se dostal až ke sklu, šlo to skoro samo. Okna byla zprůhledněna a já čekal, kdy si toho všimne.
Čekal jsem do večera a když jsme se zase sešli doma, pořád nic. Nuže tedy nesměle jsem se zeptal, jestli ví, kdo jí ráno u auta oškrabal ten led z oken.
"Jo to jsi byl ty? A já myslela, že jak to začlo tát, tak to opadalo samo …. No to jseš hodnej."
No jo, no, tak zase nic. Veškerou slávu slízla příroda sama, neboť zařídila oblevu, zatím co já holt jen voškrábal vokno.
Příště se jí do toho nebudu plíst. Ani přírodě.

přečetl? nepřečetl?

Píšete Ježíškovi? My jo. A aby to nebylo jen obyčejný psaní, posíláme to rovnou do nebe a bez prostředníka. Možná už jsem tu o tom i psal. Používáme k této periodické korespondenci moderní vynálezy, mezi něž se řadí horkovzdušný balón. Prostě popíšeme našimi přáními balónek štěstí (či jak se tomu všeobecně říká) a za tmy ho vypustíme. Nu a pak se díváme tak dlouho, dokud nám nezmizí z očí. Až dosud to bylo vždycky tak, že nám zmizel v dálce a ve výšce, někdy i v mracích, pokud byly nízko. To pak znamená, že si Ježíšek psaní už převzal a přečetl a že jest očekávat, jak se podle něj zachová, byli-li jsme letos hodní.
Zásobu balónků už mám tuhlec v pracovně za skříňkou nachystanou několik let a tak není potřeba se nějak po balóncích shánět.
Nuže tedy v neděli večer, kdy se to zrovna hodí, jsme napsali, jak bychom děsně chtěli od Jéžiška to tričko (byl jsem donucen alespoň něco hmotného si přát, jelikož přání "abysme se měli rádi" není prý nadělitelné), punčochy a nějaké staré filmy (protože mámiláHanička taky nic neptřebuje) a pak ještě šminky (Kačenka zřejmě zjistila, že existují i jiné barvy, než ty přírodní) a iPad (Matěj ovšem dobře ví, že ho nepotřebuje a že je strašně drahej …. ale děsně po něm touží). Ještě jsme se podepsali, aby nedošlo k nějakému omylu a šli jsme poslat psaní.
Balonek za chvíli líně vzlétl.
Ta lenost se mi od začátku nezdála. A taky jo. Ve chvíli, kdy měl začít balonek stoupat a už už jsme si říkali, že ho adresát zřejmě čte, se najednou směr letu změnil a ze stoupání se rázem stalo klesání. Kdepak, nechytil papír. Musela se tam protrhnout díra. Balonek spadl na pole a uhasl. A my teď nevíme, jestli si Ježíšek ta přání stihl přečíst.
No ať už je to jak chce, jisté je, že buď vada zestárlého materiálu nebo nějaký noční útočník z říše dravců balonek z oblohy shodili.
A máme tu dilema: přečetl to? nepřečetl to? To se holt budeme muset nechat překvapit. O to to bude letos napínavější.

jiný hodnoty

Poularita je lákavá. Ovšem i vrtkavá. Kačenka je populární velmi ráda a pochopitelně nepopulární velmi nerada. Střídá se to podle aktuální situace.
Včera dopoledne, když jsem jí vyzvedával ze školy, byla na vrcholu popularity. Už dva dny se hřeje na výsluní zájmu spolužáků, neboť ve čtvrtek měla jít k paní doktorce na prohlídku, jestli potřebuje rovnátka. Domů chodila Kačka s novinkami a rozumy, jaká rovnátka mohou být, jak dlouho se nosí, kdo všechno už je měl a vůbec. Rovnátka se stala tématem týdne. Popularita stoupala a Kaččiny obavy rostly, protože na otázku, zda to bude bolet, se odpovědi odlišovaly. Buď ano nebo ne. Ale ta popularita za ty zuby i případnou bolest stála.
Nuže, k paní doktorce jsme dorazili včas (ikdyž my to máme do Prahy vždycky jako výlet na několik hodin). Kačka si statečně sedla na křeslo a začala prohlídka. A začalo se ukazovat, že s největší pravděpodobností rovnátka nebudou potřeba. Alespoň ne teď hned. Možná později.
S paní doktorkou jsme se dohodli na dalším postupu a bylo po prohlídce.
A bylo taky po popularitě.
Kačka přijde do školy a nebude mít rovnátka! Jaké to zklamání nad tím, že má zdravé a rovné zoubky!
Inu jak je vidět, pro popularitu by byla Kačenka ochotná obětovat i nějaký ten zub. Naštěstí zatím jen některý ze zbývajících mléčných.
Doufejme, že se to časem spraví a přednost před pomíjivostí slávy dostane trvale zdravý chrup.
To jsou ovšem docela jiný hodnoty, k těm je třeba ještě krapet dospět, viď Kačenko.

kontejner plný ideí

Třídění odpadů je aktuální téma a třídit se musí, aby se mohlo vykazovat, že se třídí. Tedy i my příležitostně vybereme něco k vytřídění. Zrovna včera jsme měli něco skla do kontejneru s barevným sklem. Mimo jiné i flašku od rumu do bábovky. Pochopitelně třídíme tu flašku, nikoliv bábovku. Bábovku jíme.
Lahve jsem měl v papírové lísce a tak hned, jak jsem je nasázel do sklalačného kontejneru, jal jsem se soukat papírovou lísku do kontejneru s papírem. Jenomže ten byl plnej. Přetékal.
Pokud by se jednalo o jiný předmět, než kontejner, dalo by se napsat, že byl naplněn idejemi.
Ano, opravdu. V kontejneru na papír se nacházela hromada knih s velice silným ideologickým obsahem. Někdo tu v Olešku zřejmě likviduje knihovnu po kovaném straníkovi. Nebudu tady šťourat do podrobností původu těchto svazků, ostatně je to jednou vyhozený, což znamená, že s tím původní majitel už nemá a nechce mít nic společného.
Jenomže mně to nedalo. Hned nahoře zářila v ideově nejčistší barvě příručka s názvem Vrazi mládeži - tedy ono to nebylo přesně takhle, ona tam jsou pochopitelně jména, nicméně jména zločinců. Tedy pochopitelně žádných troškařů, protože na troškaře se hned zapomene. Když ale lump lumpačí ve velkém, stane se státníkem a vejde do historie. Což se přihodilo i těm třem gaunerům na obálce.
No nebudu to dál rozmazávat. Tuhle je ta
obálka.
Nemoh' jsem jinak a brožurku jsem z kontejneru vzal, čímž jsem si od dětí vysloužil komentář srovnávající mé chování s bezdomovci. Ovšem mé úmysly jsou daleko čistší. A to vybrat z brožurky příhodné pasáže a dětem názorně předvést, jaká v relativně nedávné minulosti vládla lidem svoloč. Z historie, byť by patřila do kontejneru, je třeba se učit. A i tohle je učivo potřebné, aby dětem co nejdřív došlo, že tude ne.

projevy lásky

Ještě teď ráno mě bolí břišní svaly. To je od projevů lásky, víme? On totiž Matěj má takovej způsob. Rozeběhne se a vrazí do mě hlavou. Čím větší ranou, tím víc ho to baví. Teď to vylepšil. Že prý, jestli si může praštit, že by to rád zkusil. Inu mladý elán je potřeba podpořit, stejně tak jako sebedůvěru. Podpořil jsem je všechny.
Naštěstí Matěj váží jen o něco málo víc, než třetinu mé váhy, což se v ringu i ve fyzice projevuje výrazně menším kinetickým potenciálem. Matěj do toho dal všechno a mácitliváHanička jen zalapala po dechu.
"Matěji! Vždyť tatínkovi ublížíš. Takovou strašnou ránu."
Matěj projevoval své sympatie dál, ale pořád se to dalo vydržet. Pak se přitulil a zeptal se, jestli to nebolelo.
Co byste mu tak řekli.
"Bolelo, Matýsku, ale dá se to vydržet."
To Kačka, ta je jiná. Ta se nepere. Alespoň doma ne.
Jde na to jinak.
Včera večer jsme zase po týdnu, kdy jsem místo čtení chrchlal, četli pohádku. Strašidelnou. O Černém loupežníkovi a koních krále Conala.
Před hodinou, to jest v půl šestý mi Kačka vlezla pod peřinu. Jestli prý může.
"No jasně, Kačko, ale já zrovna vstávám."
"Proč, tatínku?"
"Protože vždycky ráno píšu."
"Aha."
Přitulila se na to omlácený břicho, chytla se palce ruky a za chviličku spala.
Ino každej je jinej, a ty projevy lásky jsou taky jiný.
A to nemluvím o Cyrdě, která tentokrát do postele neproklouzla, čímž si palec u nohy budu muset umejt sám.
Jdu na to.

ve čtvrtek v pět

Volala mi včera odpoledne paní učitelka Lenka. Jestli prý by mi nevadilo, že Kačku vybraly (ano "y", protože paní učitelky vybraly) ...
Jasně, že nevadilo, paní učitelka Lenka je vždycky zárukou, že výběr bude určitě ten správný. Jenom, jak jsem hned souhlasil, jsem přeslechl, k čemu vybraly Kačku tentokrát.
"Ona, jak je taková upovídaná, tak jsme si řekly, že bude povídat do rozhlasu..."
"No nazdar! A co tam propána bude povídat?"
Tož jsem se dozvěděl, že ve Zvoli bude ve čtvrtek probíhat živé vysílání, jakási
debata na téma: "Starousedlíci proti přistěhovalcům" a Kaččino povídání spolu s další holčičkou ze školy má být jakýmsi předem natočeným a vhodně sestřihaným zpestřením a projevem názoru školních dětí. Skoro to vypadá, že se Kačka zaplete do politiky už ve třetí třídě. Tedy panečku, to je teda kariéra!
Jen se bojím, že (jak znám Kačku) popletla a spletla rozumy, které určitě před natáčením dostala a její vklad do komunální politiky bude poněkud nepřehledný. Ale co, dyť to jsou vlastně typické projevy všech politiků, takže to docela dobře zapadne. Jak už kdysi říkal pan Werich na předscéně: "To je projev! To už by se dalo vysílat!"
Nuže tedy kdož máte ducha dostatečně obrněného, pusťte si zítra, to jest ve čtvrtek 9.10. v pět odpoledne ČR Radiožurnál (dříve stanice Hvězda). Pokud to kvůli naprosté nepoužitelnosti nevystříhnou, uslyšíte Kačku. Sám jsem zvědav. Možná to nebude úplná ostuda.

changquan v Brně

Tomáš vede wushu oddíl poctivě. Letos dostaly děti sešitky, kam si zapisují sporovní události, kterých se zúčastnily. Matěje tu nebudeme lustrovat, tomu bude sešitek jen tak tak stačit, ale Kačka, to je jiná. Před prázdninami si do sešitku zapsala své první závody a zítra jí čekají další.
A to je úspěch! Kačenka samozřejmě není Matěj, ale to, že už může na závody, znamená, že přeci jen cvičí o fousek líp, než někteří ostatní a to má na Kačku ohromný vliv. Ona je totiž z úplně jiného těsta, než Matýsek. Každý drobný úspěch je pro ní velkou odměnou. Pravda, trochu ty krůčky přeceňuje a už se vidí v záři reflektorů, ale pořád se to dá snést a tu a tam nějakej ten výsledek taky má. No aby neměla. Holka šikovná. Wushu, gymnastika, trampolína, to je letošní sestava sportovních kroužků. To by bylo, aby se nezlepšovala, že ano. Tohleto skotačení jí zabírá dost času a tak čas u mnou nepodporovaných počítačových aktivit si musí ukrást, což oba s Matějem dělají, ovšem v míře únosné.
Nu a tak je z Kačenky další vyslanec Tomášova oddílu. Spolu s ostatními budou reprezentovat Zvoli na sobotních prvních závodech sezony v Brně.
A už se konečně dostávám k té chvilce slávy.
Před prázdninami Kačka soutěžila jen tak v teplákách. Bylo to poprvé, takže to ještě šlo. Ale teď už je to vážné a tak do Brna pojede ve zbrusu novém kimonu. Moc jí to sluší a tu chvilku štěstí z nového zlatého sportovního obleku si Kačenka užila náramně. Hned si kimono oblékla, nikomu nedovolila, aby jí pomohl (tedy až nakonec málaskaváHanička směla Kačce uvázat šerpu kolem pasu), a hned nám ve světnici předvedla, jak bude v Brně cvičit changquan. Slušelo jí to.
Tož držte Kačce zítra palce, ať se jí dobře cvičí.


ps

Drželi jste dobře, teda ty palce, myslím.
Kačka si to v Brně užila a vybojovala si i jednu medaili!

to se pak vyjasní

"Já ti to, tatínku, musím povědět," děla Kačka včera odpoledne.
"Pověz mi to, Kačenko."
"Von mi včera při cvičení stahoval kalhoty!"
"No fuj a ty ses nechala? To se přece nedělá."
"Ale když já jsem se bála, aby nežaloval."
"To se bát nemusíš. Prostě mu vraž facku, až se mu hlava otočí."
"Jenomže já to, tatínku, neumím."
"Tak pojď, naučíme se to. Prostě tady do toho polštáře prašť."
"Ale když já nevím."
"Ale víš. To si prostě nemůže dovolit."
A tak jsem Kačku začal učit, jak se vypořádat s dotěrnými kluky. Kteří jsou navíc o hlavu větší, než ona. Ono to pomůže, když jeden jednu chytne. To se pak v hlavě vyjasní.

našinec si to užije

Dělat domácí úkoly mě nebavilo nikdy. To vám zabere spoustu času a jedinej výsledek to má, že když na úkol zapomenete, tak máte kuli, černej puntík nebo jinou nepěknou věc v žákovský. Natož pak o prázdninách. Kdo by taky dělal úkoly o prázdninách, že ano. Jenomže když máte tak báječnou paní učitelku jako Matěj, je to všechno jinak.
Pochopitelně na úkol Matěj zapomněl, ale paní učitelka Marcela jej laskavě připomněla ještě před koncem prázdnin po mailu. No a tak jsme se do něj dali. Že je to nesmysl dělat úkol za Matěje? No, jak se to vezme. On je to to takovej chyták na dospělé. Za úkol totiž bylo shromáždit co nejvíce údajů o rodině a hlavně o předcích, protože děti budou teď na začátku školy dělat rodinný strom, tedy rodokmen. No a to zajímá především dospělé.
Tož jsme otevřeli rodinné kroniky, archivy a fotoalba a začali to sepisovat, aby měl Matěj z čeho brát. Díky dědečkovi jsem měl práci snažší. Byl to právě on, kdo si dal tu práci a pátral někdy v roce 1971 po předcích v archivech a v matrikách. Jak píše ve své kronice, objížděl je tenkrát v létě na kole a opisoval údaje o tom, kdo kdy kde s kým žil a jakého měl předka. Kroniku mám doma, tak jsem měl práci zdánlivě lehkou, ale i tak to nebylo úplně jednoduché.
Dědeček žádný strom nesestavoval, jen údaje v jakémsi pořadí zapsal, což ovšem neznamená, že se v tom dá snadno vyznat. Ba dokonce jsem tam přišel na nějakou tu chybu, kterou jsem křížovým porovnáním odstranil. Až na jednu nesrovnalost, která ovšem může být způsobena chybou v opisu, případně to chyba není, jelikož tenkrát šel život jinak, než dnes.
Jde totiž o věk.
Pokud by se totiž Jan Jeník, sedlák a rychtář z Kout narodil v roce 1780, pak by se ženil již jako dvacetiletý se stejně starou nevěstou Dorothou a ve svých dvaadvaceti by byl už rychtářem. Mladej kluk, ale tenkrát to tak mohlo být a zatím to není nic až tak divného. Akorát že syn František se jim narodil už v roce 1799 (nebo dokonce 1791, což se mi zdá býti nesmylsem, aby měl v jedenácti syna). Přinejmenším to vypadá, že prapra .. pradědeček byl docela čilouš.
A teď jsme u toho: copak by tohle mohlo zajímat děti? Nemohlo. Ale našinec si to užije. A to díky báječné paní učitelce Marcele, která nás k tomu přistrčila. Bez ní bych se do toho pořád ještě nepustil, přesto že se na to už léta chystám.

gumičkový šílenství

Céčka, sbírá céčka ...jo, vzpomínám si, že v té době, kdy frčela céčka, frčela i tahle písnička. Obojí mi tak nějak k srdci nepřirostlo. Byl jsem na to starej už tenkrát, natož teď. Jenomže teď lidi neujížděj na céčkách, ale na gumičkách. Ujížděj? Včera mi připadalo, že šílej.
Mě to opět nijak zvlášť nebere, ale vzhledem k tomu, že s tím děti (mladší, tedy Kačka a Matěj) přišly z tábora už na začátku prázdnin, zaujalo mě to jako tvořivá činnost a přivezl jsem jim tašku balíčků s různobarevnými gumičkami. MálaskaváHanička se nejprve rozhodla, že to bude dětem dávkovat po pytlíčku, ale když pochopila o co jde, dostaly děti celou várku najednou. A pletly a pletly.
Teď před pár dny gumičky došly a hlavně bylo zjištěno, že existuje hromada vzorů a návodů, co se dá všechnmo z gumiček udělat. Panda, sovička, takovej náramek, jinej náramek, kytička, ... Ano, hádáte správně, museli jsme znovu pro gumičky. Tentokrát i s několika nástroji, na kterých se plete.
Dopoledne jsme přivezli s Matýskem dva kufříky gumiček a takový pletací kolíčkový stav.
Večer jsem přivezl děti (tentokrát starší, tedy Juráše a jeho Álu). A včera odpoledne to vypuklo. Ála s Kačkou gumičkovaly, Matěj gumičkoval, Juráš tak trochu. Já jsem někdy v úvodu toho davového pletení pomohl Matějovi pochopit, jak na to a tím moje role skončila. Vyskočil jsem z toho chumlu gumiček a dětí a šel sekat zahradu. Večer už bylo na stole množství předmětů z gumiček, které doslova žily emocemi do nich vloženými, jelikož vlny radosti nad tím, že to tvůrci vyšlo, střídaly vlny zmarnění a pláče (hlavně Kaččina), že to tvůrci nevyšlo, či že praskla gumička.
Několik telefonů bylo vybyto kvůli neustálému připojení k síti, protože návody jsou především na internetu. Internet byl na celé odpoledne zablokován, neboť návodů není nikdy dost.
A dneska jedeme pro další gumičky, jelikož gumiček se už zase žalostně nedostává.
Gumičkový šílenství vypuklo i u nás na Olešku.

ps
v pátek večer jsem udělal z gumiček tovaryšké dílo - draka

přeci jenom ta barva ...

Ptát se dětí, kde nechaly peněženku je zpravidla stresující. Lepší je se neptat. Jenomže to se pak člověk nedozví ani to, že peněženka zůstala u babičky, což se následně ukáže být nepravdou, neboť babička si nevzpomíná, kde ta peněženka mohla skončit, jelikož jí naposledy viděla v tom baťůžku, co si ho Matěj bral na výlet a dál se pak už nepamatuje.
Nastene hulákání (moje hulákání), hledání (Matějovo hledání) a všeobecné zmarnění (všeobecné), což na náladě nepřidá, poněvadž v peněžence byly i klíče. V naposledy viděném baťůžku pak peněženka být nemůže, protože to už je nejmíň tři neděle, co byl baťůžek od babičky přivezen, vyprázdněn a pečlivě vyprán, aby byl následně vzat znovu na tábor. Tedy kde mohla ta peněženka zůstat?!
Tak ještě jednou, v baťůžku být nemůže, protože ...
"Matěji?!"
"Ano maminko."
"Pojď sem."
"Jé, kdes jí našla?"
"V tom vypraným baťůžku. Je taky vypraná."
"Jé a ty peníze jsou taky vypraný."
"No to je výborný, tak
kromě kočkenů, perem špinavý prachy i my!"
"Tak to si budeš muset, Matěji, dojít do banky a poprosit o výměnu.
Tímhle se platit nedá."
Nuže tedy vypravili jsme se do banky. Nejdřív do malé. Ale tam Matějovi ty bankovky nevyměnili. Přeci jenom ta barva ....
"Tak to, Matěji, musíme do České národní banky."
"Ale pustí nás tam, tatínku?"
"Pustí."
U vchodu měl Matěj radost, že nepískal, zatímco já ano, jelikož mám kovovou přasku u pásku.
"38!" ozvalo se a Matěj se šel přiznat k okénku.
"Tatínku, mě úplně buší srdce."
"To nic, to je hodná paní."
Hodná paní si vzala dvě dvoustovky modré jako šmolka a za chvíli Matějovi přinesla dvě úplně nové se správnou barvou.
"A příště dávej na peníze lepší pozor, peníze jsou vážná věc," dostalo se Matějovi ještě poučení.
"A tatínku," ptá se Matěj, když už jsme byli venku, "dá se i takováhle banka vykrást?"
"No asi dá, ale je to fuška."
"A to by ukradli i ty naše peníze?"
"No, ukradli, ale neboj, neukradnou. Je to tu opravdu hodně dobře zabezpečený."
"Mně se to ale nějak nezdá, vždyť tam byli jen dva policajti ..."
No vida, už i Matěj pochopil, že vykradená banka je prima věc do filmu, ale jak jde o jeho vlastní dvě stovky, tak to je jiná, to jsou jeho peníze, byť by byly vypraný.

prknokára

Matěj se konečně dočkal a Juráš přivezl prkýnka. Vlastně jedno prkýnko a jedno prkno. Obě ovšem s kolečkama.
Tím se jednak vyřešil spor o to, jestli mountainboard je nebo není longboard a když není, tak co to teda je, a jednak si Matěj mohl zkusit jezdit ne prkýnku se čtyřma kolečkama, protože on sám vlastní jen se dvěma. Ale to se zase jmenuje waeveboard.
Nu a tak se v neděli jezdilo na prkýnkách. Juráš to zkoušel na tom Matějovým a naopak. I Kačka pochopitelně musela na prkno. Ovšem to mělo sice estetický úspěch, neboť jak pravil Juráš "
vona má takový skejťácký pohyby, podivej, jak se k topmu sklání", ale na druhou stranu to prkno na ní bylo přeci jen trochu velký. Bodejď ne, když je velký jako ona sama. To je stejný, jako by měl Juráš dvoumetrový.
No a tak nakonec po všech těch pokusech skončili Kačka i Matěj
na prkně spolu. A docela jim to šlo. Ona to pro ně byla taková motokára.
Vlastně prknokára.

hlavou dolů

Tedy víkend to byl vpravdě letní, prázdninový. Užili jsme si vody a sluníčka a vylomenin až až. A když u nás byli v sobotu kamarádi, Matěj z radosti dělal přemety ve vzduchu a že prý ho mám vyfotit. Jenomže na takovou fotku nemám dost dobrej foťák takhle navečer. Už bylo málo světla. Jenomže Ondřej se hnedle nabídl, že přijede druhý den a přiveze foťák, který se na takovéhle věci hodí a že uděláme nějaký ten obrázek.
To se málem nepovedlo, protože když jsme v tom vedru po obědě blbli u vody a schazovali se do bazénu, postrčil jsem Kačku tak nešťastně, že uklouzla a už jsme jeli do Motola šít hlavu. Naštěstí to bylo jen na slepení, ale lekli jsme se strašně všichni. I když to už teď není skoro ani vidět. Kačka ale byla statečná, pláč nebyl dlouhý a všechno dobře dopadlo.
A nakonec došlo i na to focení. Matěl dělal opičáka a Ondřej ho při tom odborně citýroval, kde má vyskočit a jak se má natočit, aby obrázek byl co nejlepší. Kačka sekundovala a dívala se panu fotografovi pod ruce, aby se dozvěděla, jak tam strejda Ondřej ty obrázky dělá, protože tolika knoflíků a páček na jednom foťáku, to se tak často nevidí.
Nu a výsledek dopadl skvěle. Já jsem jen tak telefonem pořídil dokument "
Matěj skáče do foťáku" a Onřejovi se povedly obrázky "Matěj hlavou dolů" přibližně tak, jak chtěl. Ovšem příště to prý chce eště lepší foťák. Že prý je Matěj moc rychlej.

vlastní ženě neumí nabít

Tuhle jsme se s Matějem dívali na Sedm statečných. Přijel totiž z tábora, kde se mimo jiné stal novým šerifem. A na tom táboře byla ústředním motivem hra na dopadení Calvery, což se nakonec povedlo. Doma Matěj mohl už v klidu posoudit, jak to šlo těm ve filmu. Jeden z nich, myslím, že se jmenoval Harry, hrál s vesničany takovou tu hru s třemi hrníčky. Však to znáte. Na začátku, když nikdo nic nesleduje, dáte hrníčky šikovně, aby vám natřikrát vyšlo otočení vždy po dvou tak, že nakonec jsou všechny tři hrnky dnem vzhůru. Pochopitelně to nikomu nejde a tak vyhráváte. Vyhrával i Harry a ptal se po pokladu, který ve vsi samozřejmě nebyl. Kde by se tam taky vzal. Jenomže to on ne a ne pochopit.
A na ten jeho fígl jsem si vzpomněl předevčírem. Ale vůbec nešlo o tři hrnky, ale o dva kabely.
Máte telefon, máte tablet, další telefon a tak dál ... no a pak máte různě roztroušené nabíječky, aby bylo kde nabíjet. Na jednom místě na lince máme kabelů vždycky víc, protože se tam obvykle sejdou nejméně dva přístroje k nabití. Tentokrát tam ležely kabely dva.
"Já ti tuhle nahraju nový verze těch aplikací, ale musím ti ten telefon dát přes noc nabít, von by do rána nevydržel," povídám mézaměstnanéHaničce.
"Uhmmmh...", opáčila mázaneprázdněnáHanička a o věc se dál nezajímala. Svěřila přeci telefon do rukou odborníka.
Vyhráb' jsem jeden konektor ze změti kabelů, nabíječku jsem dal do zásuvky a konektor do telefonu. A šel jsem od toho.
Ráno byl telefon vybitej. No krucinál, dyť elektrika de!
No jo, vona elektrika fungovala, to jo, ale mě nefungovaly voči. Po vzoru té hry s hrnečky jsem si pořádně na začátku neprohlédl, jak je co zapojený a kterej kabel vede k jakýmu konektoru. Zapojil jsem to křížem a elektrony celou noc úplně marně tekly na stůl, místo toho, aby pěkně spořádaně pochodavaly do telefonu.
Naštěstí vstávám dost brzo, takže za tu půldruhou hodinu se telefon po opravě připojení nabil alespoň na 80%. Čímž byla moje pověst odborníka zachráněna a nebyl jsem za úplného tatrmana, který vlastní ženě neumí nabít ani telefon. Ale bylo to vo fous.

kontrolní bod

Ale jistěže máte okna, pochopitelně že máte, to byste museli žít v jeskyni, abyste žádný neměli. Všude jinde okna jsou a počítám, že se nakonec najde i nějaká ta jeskyně, kde alespoň malý okýnko bude. A s ním i ten problém: zavřeli jste ho?
Ano, ani my nežijeme v jeskyni. Žijeme v domečku a domeček okna má. A s nimi má i ten problém: zavřeli jsme je?
No jistě, dyť jsem je sám zavíral, říkám si vždycky a moc dobře vím, že to nezní moc jistě. Ono se mi už několikrát stalo, že jsem prostě zapomněl a pod otevřeným oknem byla potopa, protože otevřený okno způsobuje volný průtok dešťové vody.
Jsou ovšem případy, kdy jsem si naprosto jist a mou mysl nestíní sebemenší mráček pochybnosti stran uzavření oken, byť by oblohou létaly blesky a přes průtrž mračen by nebylo na krok vidět. To jsou ty případy, kdy všechno zkontroluju a ověřím, že kontrolní body jsou v pořádku.
Takový kontrolní bod jsou například otevřené dveře. Pokud jsou v dětských pokojích otevřené dveře, znamená to (tedy kromě nekonečna jiných variant) i to, že jsem otevřel okna, větrám a tudíž jsem nechal otevřené i dveře, abych nezapomněl okna zavřít, což mi ty otevřené dveře připomínají. Otevřené dveře však připomínají i mépečlivéHaničce, že za dveřmi je rozsáhlá paleta předmětů, které neodolatelně lákají kočkeny. Předměty jsou jimi loveny a odnášeny k umytí do misky. Ostatně na to téma už z minulosti znáte spoustu historek.
Tedy dveře jest třeba zavírati. Stejně jako okna.
Jenomže zavřené dveře mají i význam signifikantního kontrolního bodu. Krátce: jsou-li dveře zavřené, jsou zavřená i okna.
A co bych vám dál povídal. Dveře sice zavřený byly, ale vokna né. Pod voknama potopa. Kontrolní bod zásadně selhal.
"To je mi záhadou, kdo votvíral ty vokna," povídám večer méveseléHaničce.
"Jak to: kdo? Přece ty."
"Kdepak já, to bych nechal votevřený dveře, abych poznal, že jsou i vokna votevřený."
"No jasně, žes ty dveře nechal votevřený. Taky jsem je včera zavírala, protože tam lezli kočkeni."
"Aha!"
Víc dodávat netřeba. Budu muset zvolit jiný kontrolní bod. Například se prostě podívat, jestli jsem ta okna zavřel.

groteska

Grotesky už jsou věcí téměř zapomenutou a Chaplina potkáme spíš v nějaké křížovce či v komickém výstupu. Naštěstí se mi podařilo zachytit vlnu vydávání archivních němých i zvukových filmů a pro časy příští máme v šuplíku zásobu těch nejdůležitějších. Tuhle zrovna, když měl Matěj krátce nakázáno být v posteli pod peřinou, se ty grotesky hodily. Řekl si o Chaplina i stalo se a Matěj se tak mohl podívat, jak vypadala historie filmu.
Tím by mohla historka končit a nikoho by ani nenapadlo, že tím naopak začíná. Matýsek z toho musel nutně něco pochytit. Jinak by se před pár dny nemohlo přihodit, co se přihodilo.
Sedíme s mouveselouHaničkou u stolu a cosi povídáme, když tu přijde dolů Matýsek.
Pláče, ruce drží pokrčené před sebou, dlaněmi nahoru, oba ukazováčky o něco výš a zalepené náplastí.
"Maminko, tatínku, mě se něco stalo ...", sděluje nám mezi pláčem.
Koukáme na ty dva ukazováčky a přemýšlíme, co se mohlo stát.
Napadá mě elektřina, oheň, nůž, přivřené dveře, ... samé devastující příhody.
"Já, ..., já, ... já jsem si při plnění ..."
Líh! Oheň! Kahan! Hoříme! Kde hoří? ... napadá mě.
"Při plnění té sešívačky od maminky ..."
Nehoří, dobrý.
"... prošil prsty ..."
Ježkovy voči, nemá poslední články, ustřih' si je ....!
"Jak jsem tu sešívačku držel a chtěl jsem ty skobičky zaklapnout, tak jsem si je vrazil ..."
Šmarjá, rozdrcenej poslední článek ukazováčku ...!
"... vrazil tady do obou prstů a ono to strašně bolí ..."
Takhle to trvá děsně dlouho, když to píšu, ale byl to jen okamžik, než jsme zjistili, co se stalo. Matýskovi jsme prohlédli prsty, zjistili, že jsou jen maličko píchnuté, Matýska jsme uklidnili, já jsem s ním došel do koupelny polít ranky dezinfekcí a pak jsme se začali spolu s Matějem té situaci konečně smát.
Ta groteskní situace vypadala totiž následovně:
Matěj si potřeboval sešít pár papírů do takové knížky, aby do ní mohl psát. On totiž píše knihu o skřítcích. Jenomže došly skobičky v sešívačce. A jak je doplňoval, podržel si spodní stranu sešívačky pěkně oběma ukázováčkama a vrchní kryt domáčkl palci, aby to hezky zaklaplo. Což se v zápětí stalo, čímž měl automaticky bleskurychle k sobě sešité ukazováčky a nemohl je dát od sebe. (Vidíte tam toho Chaplina v Moderní době u linky s klíčema v ruce?)
Nejvíc ho překvapil ten šok ze sešitých prstů. Ono to ani moc nebolelo, ale ten fakt, že má k sobě přišité oba ukazováčky, a nemůže je bezbolestně oddělit, ten ho vyděsil.
Naštěsí je Matěj klouček šikovnej, prsty vyvlík', v koupelně si je oba zalepil bezpečně leukoplastí (u nás je leukoplast něco jako kořen mandragóry) a teprve potom šel vyhledat pomoc a hlavně útěchu u rodičů.
Všechno jsme si to vysvětlili, Matýska pomazlili a já mu slíbil, že to dám na woleschko, že to bude fajn groteska s těma sešitejma prstama.
Tož je to tu.

podle téhle teorie

O ztrácení věcí jsem tu už napsal víc pojednání. Většinou to však souviselo s úklidem a poučením, že uklízet se nemá, protože po úkllidu se přijde na to, že něco chybí, tedy že to bylo uklizeno a neví se kam. To je u mě běžné. To cédéčko s daty nemůžu najít dodnes. Přitom je tu pravděpodobnost hraničící s jistotou, že jsem ho nevyhodil, nýbrž uklidil ... ale kam? To nikdo neví.
Ovšem jsou tu i jiné záhady s úklidem nesouvisející.
Teď zrovna hledáme Kaččin fotoaparát.
Nikdo si nemůže vzpomenout, kdy ho Kačka někam nesla. Ani ona ne. Vystopovali jsme, že ho naposledy měla s sebou na křtu knihy, potom s ním fotila na zahradě žlunu a já jsem ten její obrázek použil
sem do woleschka. A tím stopa končí. Kačka foťák nemá, nikam ho neodnesla (tedy nevzpomíná si), já ho v pracovně nemám (tedy nikdo ho tu nemůže najít), nebyl objeven v kůlně, v komoře, ve světnici. Prostě nikde není a být by měl. Jenomže není. O to větší záhada to je, že nikdo z nás nemůže říct: "šmarjá, no jo, dyť přece tuhle si ho Kačka brala s sebou a asi ho tam zapomněla." Prostě ten foťák zmizel. Mezi dvacátým květnem a šestým červnem se stopa foťáku ztrácí a aparát je .. no to je právě to, co nikdo neví.
Ale to foťák není jediný, co takhle záhadně zmizel.
Měl jsem cyklistické brýle. Ba dokonce od nich mám i krabici s výměnnými skly. Víc toho nezbylo. A zase je to stejné. Nemůžu říct: "no jo, dyť já je měl támhle na výletě s sebou, zapomněl jsem si je na tý lavičce, jak jsme si dávali svačinu ..." Nic takovýho. Prostě brejle jsou v trapu a nikdo neví kde jim je konec.
Svého času jsem tu psával o paralelním světě ponožek. To je rozměr, do kterého mizí a ze kterého se zas zpátky objevují liché ponožky. U nás to tak funguje a už se nad tím ani nepozastavujeme. Teď se nabízí jakási paralela s paralelním vesmírem ponožek. Teky nějaký blíže neurčený prostor v jiném rozměru, kde se předměty hromadí. Je to pochopitelně rozměr neznámý a neobjevený, poněvadž ponožky mezi naším a jejich vesmírem migrují, zatím co ony ztracené předměty tam zůstávají.
Nuže, není jiné cesty, než pátrat po tom neznámém vesmíru. Pokud ho objevím, je tu jistá šance, že zmizelé předměty tam budou.
Tedy alespoň podle téhle teorie.

blondýna

V určitém věku se určité části lidstva přihodí manželka. Tedy já to slovo nemám moc rád. Jednak se neříká omanželit, ale oženit a navíc mi to slovo nějak připomíná žal, což není můj případ. Já mám ženu a to mounejmilejšíHaničku, což je radost, nikoliv žal. Ovšem je to někdy honička s moumilouHaničkou.
Tuhle jsem jako obvykle vyložil děti ve škole a jedu si dál za svými starostmi a myslím si na své. V Břežanech dojedu do krátké fronty před křižovatkou a čekám. Přede mnou stojí nějaký auto. Pochopitelně, co jiného, eskymák s kajakem by v Břežanech na křižovatce v létě asi nestál.
Cosi se v tom autě pohybuje. Nevnímám to.
Začne se to pohybovat víc. Co se to tam mele?, říkám si a ignoruju to.
Začne to prudce hýbat končetinama. Horníma pravděpodobně. Hmmmm ... stále to neřeším.
Už to kmitá jak semafór před tunelem. Aha, dojde mi, to on na mě asi někdo mává. Hmmm .... kdo to asi je?
Hele, to je nějaká žencká. Že by kamarádka? No jo, nějaká blondýna, to by mohla bejt ona. To už má zase nový auto? Minule měla jiný. A ne, to je někdo jinej, tuhle neznám, tahle má brejle ....
Za neustálého mávání se to na mě otočí.
Jééééé .... to je mojemiláHanička! Začnu mávat a řidič za mnou si myslí, že už jsem konečně zešílel.
Odjíždíme z křižovatky, každý jiným směrem a máváme s mouusměvavouHaničkou na sebe.
Pak mi zazvoní telefon.
"No jo, já tě nepoznal, jak máš ty dva prameny světlejch vlasů, tak jsem myslel, že je to nějaká blondýna ..."
"Copak blondýna," směje se máveseláHanička, "ale víš, že sis doma nechal klíče?!"
Inu tak. Věk mávajících blondýn už minul ...

chrám i tvrz

Jeli jsme tuhle kamsi všichni čtyři a tak si povídáme. Matěj začal o motorech. Že ví, jak je to s tím válcem a pístem a jak se tam nasává ten benzin a taky tam může bejt ten kompresor pro přetlačování ...
"Přeplňování, Matýsku, ale jinak to víš všechno skvěle."
"To já jsem si všechno přečet' v tý knížce Jak si postavit auto, víš tatínku."
"Skvělý!"
"Ale tatínku ..."
"Ano, Matýsku?"
"A k čemu je tam ta hřídel?"
"No jo, hřídel. Tím točí ty písty pomocí ojnice a hřídel pak pohání spojku a převodovku a celé auto."
"Aha. A je to ta hřídel nebo ten hřídel?"
"A to jsem v koncích. To musí maminka, ta je na to študovaná."
"Hřídel, hřídel," pravila rozmýšlejíc se mávzdělanáHanička, "to je potíž. Ale my to vždycky skloňovali ve škole podle vzoru prdel ..."
"Cože?!!!"
"No, ale vono to asi bude jinak, protože se neříká ten prdel ..."
"Haničko!"
"Maminko!"
"No mami!" ozvala se i Kačka, kterou konečně zaujal rozbor češtiny.
"No jo, je to tak. Ale už to nebudu opakovat."
"Teď už je to fuk, už je to venku, ta tvoje čeština ..."
A zde je nyní třeba poznamenat, že to je poprvé, co jsem od svécitlivéHaničky slyšel takový výraz. Inu čeština, to je chrám i tvrz ....

na velkou vodu

Tělocvičné nářadí se obvykle nachází v oněch tělocvičnách. Všelijaké ty kruhy, koně, kladiny, hrazdy a jiná životu nebezpečná zařízení ve mně vždycky vzbuzovala respekt. Popravdě dodnes moc nechápu proč si lidi dobrovolně staví do cesty překážky, aby je hned v následujících okamžicích začali všelijak překonávat. Třeba taková kladina. No já bych na to nevlez už jenom proto, že představa pádu mi vůbec nedělá dobře. Tedy pokud ta kladina je v tělocvičně.
Není-li to to ovšem kladina, ale nějaká kláda přes potok, to je potom jiná. To není uměle vytvořená překážka, to je součást přírody a člověku to pomůže přejít suchou nohou na druhou stranu. Jako třeba chůdy. Ty se taky hodí do velký vody. Na rozdíl od kladiny se však chůdy dají použít i jako kratochvilné zařízení. Já se na nich učil chodit v době, kdy na chůdách blbli dva písaři v televizi. To mi je tatínek na chalupě taky udělal a byla s nimi švanda. Každý si to pochopitelně zkusil a každý samozřejmě padal.
Nedávno o chůdách začal mluvit Matěj.
Hned jsem se toho chyt' a chůdy jsem udělal. A začali jsme to zkoušet. Kačenka dostala menší a za odpoledne už ušla pár kroků. Matěj za pár minut na chůdách stál, jako by na nich chodil odjakživa. A když jsme se vydali u nás v ulici na procházku na chůdách, soused vesele poznamenal, že teď už klidně může přijít velká voda, že už jsme nachystaný, že jsme dost vysoko.
Jenomže ono je to všechno relativní. I ta vejška.
On se tu totiž teď o víkendu stavil Juráš s Álou, z čehož jsme měli všichni radost a zvlášť děti si je užívaly, poněvadž velkej brácha k nám nejezdí tak často.
A už jsme u toho.
Velkej brácha je totiž vopravdu velkej. A když si Matýsek stoupnul na ty chůdy, aby se pochlubil, jak je velkej,
byl k Jurášovi tak akorát.
Inu, někdo holt na velkou vodu musí mít chůdy, jinýmu stačí, jak narost.

kýčovitě jasno

Začaly velikonoční prázdniny a tím pádem je vstávání činnost svízelná, poněvadž to jaksi není zapotřebí, bejt před osmou ve škole. Nuže v půl šesté se sice probudím, ale nějak ne a ne najít tu páku, co mě dycky zvedá z postele. To se týká samozřejmě i dětí, i když, a to musím přiznat, Kačka vstala už před sedmou. Ale to jenom proto, aby zjistila, že si nemůže půjčit telefon, který právě používám k poslechu rádia, jelikož Matěj už si na jeho telefonu hraje nějakou hru a ona by chtěla taky.
Suma sumárum nádhernej den, žádnej spěch, sluníčko svítí, jenom holt nad ránem byly tři stupně pod nulou, poněvadž je až kýčovitě jasno.
Inu, nezbývá, než se jet někam poohlédnout po vrbovém proutí. Matěj bude potřebovat pomlázku.

kovářova kobyla

Tohleto aprílový počasí se docela hodí k výletům na kole. Není zima, ale taky nijak ukrutně nesvítí sluníčko, takže se cyklista napřipálí a když se přiměřeně oblékne, je mu přiměřeně.
My jsme tedy též přiměřeně vyrazili na výlet v neděli. Byl jsem totiž zvědavý, jak nakonec dopadla ta nově upravená Kaštanka z Břežan do Lhoty.
Ono se kolem toho hodně namluvilo. Že prý ta stará polní cesta je lepší a asfalt že to zkazí a kdesi cosi. Není to pravda. Je to skvělá nová cesta a dá se na ní jezdit i na kolečkových bruslích, což budeme muset někdy podniknout.
Ale od začátku. Do Břežan to máme dobrých dvanáct kilometrů a většinou mírně do kopce. Jak jsme v Břežanech, už je to pak zpátky pohodlně z kopce. Než se tam ovšem dostaneme, Kačku bolej nožičky a už nemůže a má hlad a kdy už tam budeme a kam vlastně jedeme ... no však to znáte.
Takový výlet je vlastně pěkná nuda, pokud se už dopředu řekne kam se jede.
Nu a tak se to neřekne a jede se nejdřív jenom na Šmmoulov, pak k rybníku, pak k cukrárně a pak to vezmeme do Libně, tam, jak bývají (a zase budou) ty traktory a potom už jen k tomu altánku nad Břežany a to už jsme skoro v polovině a je vidět Petřín a Hradčany. Nuže, teď už nezbývá, než se vrátit domů. A to je právě cesta Kaštankou na Lhotu.
Ve Lhotě je ovšem i další atrakce, se kterou jsem nepočítal. Cestou do Ohrobce je zahrada, tedy spíš jen oplocený pozemek a na něm osel.
"Jé, oslík, ten je hézkej!"
Tož šup z kola dolů a jdeme krmit oslíka a protože jsme už překonali bod zvratu, tedy jsme za půlkou výletu, dáme si i my svačinu.
"A tatínku, můžu mu dát perník?"
"Kdepak! Perník je pro tebe a oslíkovi by po něm bylo špatně."
"Tak aspoň trávu?"
"Trávu jo, to oslík může."
A tak Kačka krmila oslíka a Matěj se k ní přidal, poněvadž oslíka na zahradě nemáme a tudíž je to pro nás vzácnost. A jak se tak děti muckají s oslem, on si to vykládá po svém. Tedy nikoliv jako muckání, ale jako příležitost k získání nějakého pamlsku a ke krmení vůbec.
"Matěji pozor! Ať tě nekousne!"
"Já vím," povídá Matěj a vyndavá oslíkovi mokrej rukáv z tlamy.
"No vidíš. Už tě málem rafnul. Von si myslí, že mu dáváš něco k jídlu."
"Já vím," povídá zas Matěj.
No nic, perník jsme snědli, oslíka pomuckali a tak jedem dál. A tu si Matěj vyhrne ten mokrej rukáv a povídá:
"Ale vono to tatínku jenom trochu štíplo. Ale stisk má pořádnej!" A ukazuje mi na předloktí malou modřinu.
"Tak přeci jen tě kous. A žes nic neřek?"
"No vono to ani moc nebolelo ..."
"Takže už víš, jaký to je, když tě kousne kůň, viď?"
"No ... ale skoro to nebolelo," statečně opakuje Matýsek.
Tak, to bysme měli. Výlet se vydařil, domů jsme dojeli bez dalšího rozptylování a Matěj už ví, jak kouše kovářova kobyla. Teda vlastně osel, ale ono to nebude zas o tolik jiný.

Apríl

Tak nevím, kde se ještě drží první Apríl. U nás tedy jo.
Přijel jsem pro Kačku na cvičení. Už na mě čekala venku na lavičce.
"Ahoj, tatínku!"
"Ahoj, Kačko! Jak ses dneska měla?"
"Dobře. A víš, že paní učitelka uhodla tu hádanku?"
"Jo? No to je šikovná. Ona je z Moravy, tam tu hádanku znají, já jí mám taky od babičky."
"A tatínku?"
"Copak?"
"My jsme psali dneska písemku."
"Jo?"
"Z češtiny."
"No vlastně já vím, ono je to napsaný na vaší stránce."
"Ale já jsem dostala trojku."
"Já to věděl! Však jsem viděl, že ti ta čeština nejde."
"Jenomže já ..."
"To holt nebudou samý jedničky, když se neučíš."
Začal jsem cestou domů hudrat a Kačka jaksi kverulovala, že to a že ono a že to bylo těžký.
"Žádný řeči, s tím učením začneš hned a ..."
"A tatínku, ..."
"Co zas?!"
"Aprííííl!"
"A do prkýnka, Kačko, tos' mě teda napálila, já ti to fakt věřil!"
Kačka měla radost a já taky. Kačka, že jí to vyšlo a já, že nemá trojku.
Když jsme přijeli domů, tak těsně před večeří byl najednou oheň na střeše.
"Kačko! A teď máš vážně konec s iPadem a s pohádkama. Zase jsi nevyklidila myčku!"
Sputil jsem na Kačenku a ta začala okamžitě fňukat:
"Ale tatínku, já nemám službu."
"To mě nezajímá. Nikdo jinej tu není a je to potřeba udělat."
"Ale já jsem .... vždyť přece ... uuuéééé!"
Kačenka začala vážně nabírat moldánky.
"Apríííl, Kačko, Apríííl!"
"Ty jseš! Já jsem ti to věřila, víš." dofňukávala Kačka a dali jsme si pusu, jako že to byla jen aprílová legrace.
"No, ale tys byl vážně děsně zlej. I já jsem ti na to skočila," pravila mápřekvapenáHanička.
Tak to vyšlo i podruhé, ale Matěj, ten mi na Apríla neskočil. Když jsem mu říkal, že jsem byl s Cyrdou na veterině a že bude mít koťátka, tak děl, že přece Cyrda koťátka mít nemůže a on že nechce mít Apríl.
Inu, alespoň někdo z nás doma je vypečenej a ani Apríl s ním nehne.

omluvenka na obě strany

Když na něco zapomenete, většinou začnou fungovat všelijaké obranné mechanizmy. Třeba si rychle vzpomenete a začnete to honem napravovat anebo už je to jedno a začnete se vymlouvat, případně omlouvat. Ve věku školním jest zvykem se vymlouvat omluvenkou.
Vzpomněl jsem si na ní včera, když jsem s dětmi jel k paní profesorce na flétničku. Ono jaksi v tom nabitém víkendu nezbylo času na cvičení. V neděli jsme hledali a našli Golema a v sobotu jsme přijeli v deset večer ze závodů z Kuřimi. Tedy pamatoval jsem na to už v týdnu a nějaké to cvičení bylo ve středu a v pátek, ale víkend chyběl, to bylo jasný.
Nuže, jak to vtipně a po pravdě paní profesorce vysvětlit. A tu mě napadla ta omluvenka. Byly závody, ne? A byly dvě zlatý a jedna stříbrná, ne? Matěj se tentokrát vyznamenal a dvakrát zvítězil, z toho jednou i nad staršími kadety. To je historickej fakt. Nuže, to se dá paní profesorce vysvětlit. A tak jsem vzal tu omluvenku.
"My jsme tenhle víkend vážně neměli čas cvičit," povídám hned na úvod.
"A copak?", ptá se paní profesorka.
"No, Matěj vám tuhle nese omluvenku."
Podal jsem Matějovi batůžek a on vytáh' ty svý tři medaile.
"Já jsem byl na závodech a ..."
"No ty jseš úžasnej," roztála paní profesorka," a tři zlatý!"
"To ne, jenom dvě, ta třetí je stříbrná."
"Tak to dneska vůbec nebudeš muset hrát, když jsi měl takovej úspěch."
"Ale to já budu, já jsem trochu cvičil i před tím."
"Tak to zkusíme."
Zkusili to a šlo jim to náramně. Matýsek zahrál tři skladby paní profesorky a i Kačka nějakou tu lidovou.
Dobře to dopadlo. Omluvenka tentokrát zabrala. Na obě strany.

koloběžka je nachystaná

Královna Koloběžka První přijela nepřijela oblečená neoblečená, učesaná neučesaná ... ale vždyť tu pohádku znáte. U nás se na koloběžce taky jezdí a taky se občas češeme. Někdy ovšem ne, to jak kdo.
Tedy Kačenka má z nás k té královně nejblíž. Učesaná neučasaná je vlastně furt. Vono se to nedá pochopitelně všechno stihnout, když člověk musí imrvere všem všechno povědět třikrát. No a když se nestihne povídání, jakpak by se mohlo stihnout česání. A navíc to tahá a vůbec, "tatínku ty to neumíš, to maminka mě češe líp!"
Tahanic s taháním za vlasy při česání je na denním pořádku nepočítaně a to vede k určité nespokojenosti nás učesaných, tedy zvláště mápořádnáHanička má na věc celkem vyhraněný názor.
Nu, "pojedeme se, Kačko, ostříhat, když to s tebou nejde jinak," pravila má starostliváHanička.
Jel jsem s nimi, aby nedošlo na ježka.
Kačenka to samozřejmě obrečela. Do křesla se jí nechtělo a do zrcadla koukala nasupeně a se slzičkama. Jenomže jak se začal rýsovat výsledek, Kaččiny obavy se pomaličku rozplývaly a nakonec se na sebe do toho zrcadla i usmála.
Slečně kadeřnici se podařilo jí ostříhat neostříhat, učesat neučesat a vyšla z toho pěkná holčička s dlouhými vlásky, které však nepadají při každým vobědě do polívky.
Tak to by bylo, teď jenom aby to vydrželo. No uvidíme, kdyby bylo potřeba Kačku znovu ostříhat neostříhat, koloběžka je pro všechny případy nachystaná.

vlastní peří

To s tím chlubením se cizím peřím, to je pravda, to se nemá. Jenomže já se můžu chlubit peřím vlastním. No né, to zas né, že bych vobrůstal péřim. To se chci chlubit vlastním synkem. Tím mladším tentokrát.
Von mě totiž včera Matěj jednak cvičil a jednak chválil. Od pěti odpoledne měl trénink až do sedmi a třetí hodinu zůstal s námi se starci na poslední hodinu cvičení. Spolu s Tomášem a Vojtou nám předcvičovali a spolu s námi dělali všechna cvičení. A Matěj se vůbec neulejval, až jsem měl starost, že se přetáhne. Přeci jen je mu teprve pár dní deset a tři hodiny v kuse dělat náročnou gymnastiku, to je záběr. A von jako by nic. Sněd' a vypil svačinu, kterou jsem mu přivezl, a to byla celá úleva, kterou si dopřál.
Občas mi předváděl, jak dělat postoje, tu a tam mě opravil, protože mně to zoufale nejde, a dokonce mi na cvičení půjčil i svoji tyč, protože ta je pochopitelně nejlepší. No a pak mě chválil, že mi to šlo s tou tyčí nejlíp.
"Vážně, maminko, tatínkovi to šlo s tyčí ze všech nejlíp!"
"Ale mě to jde ještě líp, než tatínkovi," pravila máčipernáHanička, která byla kvůli jakési chorobě tentokrát doma a Matějovi právě chystala večeři, když jsme přijeli.
"Ale tatínkovi to jde nejlíp!", hájil mě Matýsek.
On je totiž úžasnej.

nafukovací kytka

Nafukovací míč, to je stará vesta, ale nafukovací kytka? Jednu bych měl tady na stole. Už přes rok mi tu na stole dělá společnost. Ale kdepak vůbec to není gumovej krám, na kterej se práší. Je to kaktus. Teda on tak vůbec nevypadá. Kaktusy jsou chlupatý a pichlavý. Tenhle je střapatej jako trs trávy a chlupy ani trny nemá, je takovej hebkej na vomak. A je nafukovací.
Totiž to je tak. Kdybych tu měl fialky nebo šnitlík, nevydržely by tu víc, jak tejden. Protože kytka, co nevydrží víc jak tejden bez zalejvání, prostě u mě na stole vydržet nemůže, poněvadž jí nikdo nezalejvá. Nějak se mi to jakživo nepodaří kytky pravidelně zalejvat. Zalejvám je jenom občas. A navíc: dokud je kytka zelaná, působí dojmem, že zalejt nepotřebuje. No a zhusta se stává, že když vypadá, jako že už zalejt potřebuje, ve skutečnosti už zalejt nopotřebuje, jelikož uschla. Než abych zalejval kytky, co už zalejt nepotřebujou, mám v pracovně například klívii po dědečkovi, co moji péči trpělivě snáší už desítky let a nafukovací kaktus.
Ten kaktus, Rhipsalis cassutha se jmenuje, vypadá furt, jako že zalejt nepotřebuje. Imrvére je zelenej. Jediný, co na něm lze pozorovat je, že ty tyčinky, ze kterejch se skládá, jsou o fous hubenější, když ho dýl nezaleju. A když ho zaleju, jako třeba zrovna minulej tejden, tak zase trochu ztloustnou - nafouknou se. Je to jasný, dělá si zásobu na horší časy.
Tím je mi sympatickej. Prostě se zařídí podle situace a netrvá vzdorovitě na tom, že když nedostane vodu, tak uschne.
On se prostě jen tak nafukuje a vyfukuje.

ideální čistění

Čistota, půl zdraví. Taky už jste to slyšeli, ne? Taky proto si myjete uši a ruce a vůbec dodržujete tělesnou hygienu. Já jí taky udržuju.
Zrovna předevčírem jsem udržoval klávesnici počítače.
MáčistotnáHanička se onehdá nechala slyšet, že bych si tu klávesnici taky moh' umejt. Že jí mám pěkně zaprasenou . Jí se to mluví, ona má černou, na černejch klávesách špína není vidět. Já mám bílou a situace je jiná.
Někde jsem slyšel, že špína izoluje, což z hlediska elektrické vodivosti nemusí být úplný nesmysl a protože jsem nechtěl mít klávesnici elektricky vodivou, byl to dobrý důvod nechat věci tak, jak jsou.
Jenomže ony se ty klávesy za těch pět let tak nějak přeci jen trošku zapatlaly a mávnímaváHanička s tím postřehem o zaprasení nebyla zase tak daleko od reality. Nuže rozhodl jsem se, že provedu očistu.
A to jsme neměl dělat.
Máme jakýsi odmašťovač na všechno. Tím jsem klávesy navlhčil. Špína šla dolů náramně a klávesnice byla na první pohled jako nová. Na pohled druhý už jako nová nevypadala, jelikož nová klávasnice funguje. Tahle fungovat odmítala. Ani po vysušení fénem a po odstání do druhého dne se nachytla. Holt jsem to s tím čistěním přehnal. Prohledal jsem internetové návody, jak klávesnici rozebrat. Našel jsem pouze varování, že tato klávesnice je lepená a pokud se pokusím jí rozebrat, pravděpodobně jí zničím. No co, stejně neklávesovala.
Ano, přesně podle návodu jsem jí rozebral a tím zničil.
Tak teď mají děti na hraní spoustu písmenek, já mám vzteka a poučení, že špína opravdu izoluje a klávesnice se má nechat být, nanejvýš otírat nějakým mírně vlhkým klúckem, a mápořádnáHanička má radost, že budu zase psát na čisté sněhobílé klávesnici.
Jak jsem toho dosáhl? Ideálním čistícím postupem: včera jsem si objednal klávesnici novou!

čtyři Stanku

Boj o vlastní zájmy se u nás pochopitelně přiostřuje s pokročilým věkem našich dětí. Ne snad, že by děti byly ve věku pokročilém, ale pokračují v růstu a ve vzdělávání a v navazování kamarádství a v získávání informací. Nuže tedy přichází domů s tím či oním nápadem, co bychom měli doma nutně mít, či na jaký film bychom se měli podívat, jelikož to všichni už mají a všichni to viděli a všichni to hrajou.
Naštěstí je to pořád ještě tak, že si nechají říct a po nutném brblání a protestování se nám nakonec podaří úplné nesmysly odfiltrovat, nechtěné odložit "až na někdy" a relativně přijatelné nějak přežít, případně nahradit něčím podobným.
Zrovna teď jsme v období náhrady world of tank - nebo tak nějak se ta hra jmenuje. Obecně jsem dost proti počítačovým hrám. Chápu ovšem, že si to holt Matěj i Kačka musí prožít a co nejrychleji odžít a tak se snažím nabídnout nějaké alternativy jako třeba machinarium nebo botaniculu. Jenomže každou hru jednou děti dohrajou a chtějí další a nejlíp právě tu, co kluci ve škole hrajou všichni, jako třeba ty rybičky nebo tanky. Rybičky jsme ohodnotili s moulaskavouHaničkou jako přijatelné, ale tanky nám do domu nesmí.
Jenomže co s tím. Všichni hrajou rybičky a tanky a válku ….
Vzpomněl jsme si na uloženku. Mám docela rozsáhlou sbírku filmů a to (možná převážně) z dob minulých. Nechybí ani filmy a seriály mého dětství, protože "jednou se na to i naše děti budou chtít podívat". Tak jsem to vytáh'.
Když word of tanks, tak Čtyři z tanku a pes. Já se na to díval, máveseláHanička se na to dívala, ba dokonce si na ten seriál hráli a jeden kluk prý byl tank (Rudý, pochopitelně) a všechny děti prý vozil. No, tak tedy zkusíme místo hry na tanky film o tancích.
A vono vám to vyšlo. Matěj i Kačka se kupodivu chytli a náhražka zafungovala. Takže, když je čas na nějakou zábavu, Matěj vytahuje futrálky s filmy a jdou se dívat.
Legrační na tom je, že ten název pletou stejně, jako jsme to pletli tenkrát my. Čtyři z tanku jsem dlouhou dobu považoval za čtyři Stanku, Matěj název dlouho luštil, počítal, kolik se jich do tanku vejde, probíral, proč jsou z tanku a nakonec ten název přijal a Kačka s tím byla hotová hned. Zrovna včera se ptala, jestli si zase večer pustíme Čtyřista tanků.

vážná otázka

Z cizí zahrádky jsou kedlubny nejlepší a cizí řeči jsou nejzajímavější, to je stará vesta. Tím se pochopitelně řídí i naše děti a když si s momulouHaničkou něco povídáme, vždycky se do toho zapletou a vždyky to nějak popletou.
Tuhle jsme nějak mudrovali o tom, jak děti zblbnou, když dospívají, zvláště pak, když přicházejí do puberty. To pochopitelně souvisí už i s Matějem, který je sice pořád ještě mrňous, ale to ho jen tak chceme vidět. Jinak už mu rostou čertova kopýtka a rozhodně nepatří mezi ty, co si v koutě staví bábovičky.
Rozumovali jsme nad tím, že holt se s tím nedá nic dělat a že se s tím musí každý poprat sám a že doufáme, že naše děti budou mít to období dospívání vzdorovité v míře snesitelné … No prostě byly to takový ty rodičovský řeči u večeře. Valného významu to nemá, jen se tak udržuje konverzace.
A jak udržujeme tu konverzaci, děti pochopitelně poslouchají, protože to sice není jejich rozhovor, ale docela se jich týká a lze vycítit, že je to téma nemine.
Kačka je v tomhle mistr. Vpadne do rozhovoru hlava nehlava. Hlavně když něco řekne.
Tentokrát se však velmi vážně zeptala:
"Maminko a to budu muset taky chodit do tý puberty?"
A teď mi povězte, co vážnýho se na tohle dá odpovědět.

foťák

Foťák má dneska každej. Nejmíň jeden, ale obvykle víc. Bývá to ten, ce se fotoaparátem nazývá a skutečně tak vypadá, pak ten v telefonu, co foťákem není, ale fotí to a mnohdy s přijatelným výsledkem, potom ještě bývá doma něco, s čím se dá fotografovat pod vodou, protože rybičky jsou obzvlášť fotogenické a obrázky z dovolené loví každý. No a ještě můžeme přidat foťák v tabletu a když začneme počítat všechny přístroje, které mají dirku se sklíčkem, zjistíme, že v dnešních domácnostech vlastně není nic jiného, než foťáky.
I Kačenka přišla dlouho před Vánocemi s tím, že by ráda od Ježíška foťák. Takovej růžovej, jako má Andy. Pochopitelně, růžová je pro ní nejdůležitějším paramatrem. Obrazový výkon tady musí jít stranou. Po delší poradě s Ježíškem jsme aparát tohoto druhu několikrát zamítli, ale nakonec jsem podlehl (no však to znáte) a přinesl jeden růžovej kousek z druhé ruky. Kačenka zářila štěstím a Ježíšek má u ní významné trvalé plus.
Jenomže tím historka teprve začíná.
My jsme totiž s mourozumnouHaničkou velmi vážně s Kačkou promlouvali o tom, že takovej opravdovej fotoaparát je vážná a drahá záležitost a že to v žádném případě není obyčejná hračka a tudíž si myslíme, že takové věci Ježíšek nenosí … a tak dále. No vždyť víte, co se tak říká, když se rodičovstvo zdráhá vyhodit peníze za něco, o čem není tak docela přesvědčeno. Kačenka se zdála býti zpracována a na foťák se zapomnělo, až nakonec přece jen byl pod tím stromečkem.
Včera po družině ke mně Kačka přišla do modelářského kroužku a když jsme s klukama skončili a uložili věci, šla se mnou domů.
"Tatínku, počkej, já ještě něco zapomněla."
"Tak si pro to běž."
Kačenka se vrátila s takovou keramickou destičkou s barevnejma knoflíkama.
"Copak to je, Kačko? To jste dělali v keramice?"
"To nepoznáš, tatínku?
To je přece foťák. Ten jsem si udělala!"
Vida, ještě, že to ten Ježíšek nakonec tak šalamounsky vyřešil. Ona ten fotoaparát Kačenka opravdu moc chtěla.

opozitum

Taky na vás čas od času něco leze nebo máte alespoň ten pocit? Já jo. Taková choroba dycky jednoho votráví a dopředu o sobě nechá vědět. To člověka bolej záda, škrábe ho v krku, udělá dva kroky a zpotí se, … ale dyť to znáte.
O mě se to pokoušelo včera. Jenomže včera bylo úterý a tedy den, kdy máme večer dohodnuté cvičení s Tomášem. Celý den jsem se přemlouval a argumentoval si, proč na cvičení jít a naopak, jaké důsledky by mělo, kdybych tam nešel. Po pečlivém zvážení svého stavu jsem nakonec usoudil, že bude lepší být v posteli. Tož jsem všem oznámil, že večer nepřijdu.
Když přijela máveseláHanička, povídám, že teda k večeři už jsem dětem kaši uvařil, ale na cvičení že nejdu, jelikož se o mě pokouší choroba.
"No přeci tam nepůjdu sama!" odvětila mástydliváHanička bez známky zájmu o můj stav.
"Ale já mám chorobu!"
"No právě. To je nejlepší vypotit. Copak si nevzpomínáš, jak jsme tuhle s tou tvou chorobou ušli dvanáct kilometrů podle Sázavy a krásně ses vyléčil."
"Ale to balo něco jinýho. To byla procházka. Tohle je brutální dřina."
"O to rychlejc se vypotíš."
Co jsem měl dělat? Přece svouveselouHaničku nenechám jít samotnou do tělocvičny, když se tam sama ostýchá.
Ohlas byl veliký.
Lucka se nechala slyšet, že už je jí teď už jasný, kdo koho doma poslouchá a Tomáš se chcechtal, že je to tak správně, že se aspoň pořádně vypotím.
No a měl pravdu. Už mi nic není. Tedy skoro. Dneska to přejde a ve srovnání s namoženými svaly to stejně nic není..
Nuže, máme tu nově objevenou vakcínu rodinného typu.
Čili máte-li doma nějakou vaší Haničku, pak jste šťastní a zdraví lidé, neboť je nabíledni, že choroba a manželství jsou opozita, tedy slova opačná.
Ale dosti slov, jdu si dát studenou sprchu.

jeskyně bez draka

Znáte Kellyho? Ale jo, znáte, akorát, že už jsem tu o něm dlouho nepsal. Poslední dobou byl středem pozornosti spíš Faust. Koneckonců jsou oba z jedné dílny, tedy z naší.
Protože Kačka už nemůže bez Kellyho vydržet, pracujeme teď právě s ním. Lépe řečeno na dalším pokračování jeho příběhů. No a včera byl na programu jeden z prvních důležitých kroků. Návštěva místa budoucího činu. Byli jsme se podívat na hrad a na jeskyni. V jeskyni nebyl drak a na hradě nemají princeznu, ale jinak byly předmětné exteriéry naprosto perfektní. Kamarádi, kteří se od nás nechali zblbnout, nám nabídli úžasné možnosti, jak posunout naeše příběhy pro děti zase o kus dál. Setkali jsme se i s panem kastelánem a začíná to vypadat, že tentokrát to zase bude velkej tyjátr.
Další okolnosti prozrazovat nebudu, ono by se to mohlo rozkřiknout, ale když jsme jeli odpoledne domů, už jsme si všichni v autě říkali, že se začínáme děsně těšit. Nejmíň tak jako Kačka, která pochopitelně nic netuší, ale dočkat už se nmůže.

nadání

Hudební nadání se projeví už v dětství. V ojedinělých případech již v kočárku jako například u Járy Cimrmana, či o chlup později, když začne kupříkladu malý Amadeus komponovat. Nemáme doma ani Járu ani Amadea. Děti jenom pro radost hrají a občas i zpívají. Při kritickém posouzení se dá říct, že hudební sluch zdědily naštěstí po mébáječnéHaničce.
V mém případě se hudební nadání projevilo pouze tak, že jsem schopen přiznat, že ho nemám. Při provozování hudby, tedy nejčastěji zpěvu, mě laskaví přátelé chválí, že zpívám dobře, jen holt nějakou úplně jinou písničku, což chápu a nezávidím jim, že to v ojedinělých případech musí poslouchat. Ovšem zpívám rád. Nejčastěji v autě. Tam je člověk sám a pokud má solidní doprovod, například z rádia či z přehrávače, nic mu nebrání, aby spustil tu svou. Šikovným nastavením hlasitosti přehrávače se dá dokonce docílit určitá iluze, že ten, kdo zpívá například Slavíky z Madridu jsem právě já.
Není však možné podléhat této iluzi napořád.
Když se zapomenu a zpívám za přítomnosti našich nadaných muzikantů, Kačka obvykle kveruluje a žádá, abych toho nechal, že by ráda poslouchala tu písničku.
No co mi zbývá. Nechám interpreta, aby se předvedl a místo toho, abych si spolu se školeným umělcem zanotoval árii Leporela, jenom tak máchám rukou do rytmu.
A Kačenka hned pochopí. Ona je totiž děsně vnímavá a tatínka má ráda. Hned ve mně odhalí umělecké nadání a pochválí mě:
"Tatínku! Ty umíš dirigentovat jako naše paní ředitelka!"
No není ona báječná?!

ořech

Když dostanu esemesku: chleba, máslo, jogurty … je to docela jednoznačné, i když by se dalo diskutovat o jednotlivých druzích i poddruzích a variantách či značkách. Podle zavedených zvyklostí se však dá snadno určit o jaký druh jogurtu půjde a ten pak nakoupit.
Ovšem pokud dostanu zprávu znějící: bříza, ořech, bílá, lze z ní usoudit jen věci dvě. A to, že jsme se dohodli na rámečcích k obrázkům a že jeden z nich bude bílý. Pak ještě lze přibližně vydedukovat, že bříza bude to světlé dřevo, co ho máme na většině nábytku a doplňků po domě, tedy javor. Pochopitelně i pár rámečků je světlých a ty jsou z březové dýhy, tedy tu existuje už jistý precedens, tudíž břízu mám určenou.
Jenomže kýžený rozměr z břízy holt zrovna neměli.
A co s ořechem? Ořech je jednoznačně světle hnědé dřevo s jemnou kresbou, občas s tmavšími lety. Trochu jaku dub, ale ne tak šedivej. Tak ořech bude tohle, ostatně to tu i píšou na cedulce.
Tak teď ještě vezmu rámeček z tmavého dřeva pro sebe na stůl do pracovny a máme to. Ten velkej z březové dýhy holt nebude, to nechám na jindy.
Doma předkládám svůj úlovek:
Bílá - ta je v pořádku. Ostatní už tak moc v pořádku nejsou.
"Tak vidíš, že nakonec měli tu břízu."
"Ale to je ořech."
"Dyť je to světlý."
"Je to světle hnědý, to jo. Ale bříza je skoro bílá a tu neměli."
"To je v pořádku, tohle se mi líbí, tak jsem si to představovala."
"Takže tu břízu už nepotřebuješ?"
"No břízu už mám."
"To je ořech."
"To je jedno, hlavně, že je to světlý."
"No dobře, tak to je všechno."
"Není. Ty sis přines' tmavej rámeček z ořechu a mě ne. Vždyť jsi říkal, že ho neměli."
"Měli. Ořech měli. Tamto je ořech. Tohle tmavý není ořech."
"Myslíš tu břízu?"
"Jo, ten ořech, co mu říkáš bříza."
"A proč jsi teda nekoupil eště jeden ten tmavej pro mě?"
"Protože to není ořech."
"Ale já chtěla taky do pracovny tmavý dřevo. Tak proč jsi ho nevzal?"
"Protože jsi chtěla ořech."
"No právě. Tmavý dřevo, ořech, jako v pracovně."
"Jenomže jsi psala ořech a ne tmavý dřevo jako v pracovně …"
"Hele, necháme to na jindy. Vždyť v Ikea jsme nebyli naposled."
"No, to bude nejlepší. Voni stejně tu břízu neměli …"

Tedy jestli máte pocit, že jsme se u nás doma zbláznili, tak to je hluboký omyl.
To jsem jenom špatně pochopil tu esemesku.

už v životě nebudu ...

Jistěže to dobře vím. To ovšem neznamená, že se podle toho řídím. Ano, jde opět o úklid. Můj vztah k pořádku má své limity a nikterak se neskrývám tím, že v pracovně je permanentně co uklízet. Ono se to vždycky tak nějak nakupí a pak už mě ty hromady přerostou a obrovskej nepořádek se vrší a vrší a …
Až jednou si zas řeknu, že je potřeba uklidit a pak to dopadne tak, že mi laskaví čtenářové píšou, že se mnou soucítí a že také dobře vědí, že uklízet se nemá.
U vědomí těchto nevyhnutelných a periodicky se opakujících dějů prováděl jsem letošní výroční úklid vícefázově.
To jest tak, že jsem úklid začal postupně v jednotlivých menších oblastech nepořádkem zvrásněné krajiny pracovny. To se osvědčilo a úklid vrcholil včera. Všechno probíhalo podivně hladce, šlo to bez zádrhelů a vše dopadlo na výtečnou. Až do chvíle, než jsem zjistil, že to cédéčko v nepřehlédnutelném obalu, které obsahuje vzácná data, zmizelo.
Přehrabal jsem znovu všechny uklizené prostory, prověřil jsem bedýnky vytříděné do kůlny, ptal jsem se Kačky a Matýska, kteří mě při úklidu občas přilšli zkontrolovat. Nic. Všichni jsme se shodli, že ještě dopoledne to cédéčko leželo v pracovně na stole tak, aby se neztratilo. Všem na očích.
"Tak jsem zase ztratil Modrýho Mauritia," postěžoval jsem si mémiléHaničce.
"Však ono se to za čas najde …"
"No, tím si právě nejsem moc jistej..."
"Tak jestli chceš, já ti pomůžu vysypat popelnici a …"
"To je zbytečný, tu jsem už přehrabal dvakrát. Všechno jsem to vyndal ven do krabice a nic …"
"Tak máš aspoň jistotu, že to není vyhozený."
"No, to právě nemám …", pravil jsem zdrceně.
A u toho zůstalo. Ani přehrabání popelnice nepřineslo výsledek (psát tu o kýženém ovoci by v tomto případě vyznívalo poněkud morbidně) a cédéčko se vzácnými daty je v …
No a to právě nevím, kde je. Kdybych to věděl, nehrabal bych se v popelnici.
"Tentokrát už poslechnu starší a rozumnější a vážně slíbím, že už v životě nebudu uklízet," pronesl jsem slavnostním tónem.
Ovšem málaskaváHanička, jako ostatně většinou, mou slavnostní přísahu poopravila:
"A nebylo by lepší, kdybys vážně slíbil, že už v životě nebudeš dělat nepořádek?"

Ned Land

Konečně je to tu, teď už jen aby to vydrželo. Je to trochu s donucováním, ale když už se Matěj chytne, pak tu knížku neodloží.
Tedy ne snad, že by nečetl, to on čte, jenomže nebýt školní povinnosti, násilí k přitahování ke knížkám by muselo být o fous větší. Zdrojů zábavy je dnes přeci jen o dost víc, než v dobách, kdy se knihy začaly psát.
No a letos konečně je v seznamu i přehršel dobrodružství, kterými Matýska krmím odmalička. Takže přečetl Žlutého Roberta, Jirkův klíč k vesmíru - od toho se nemoh' odtrhnout a čtení druhého dílu jsme mu museli na čas rozmluvit, protože v seznamu jsou další knihy, které je potřeba zvládnout. Na výběr byl zrovna Nekonečný příběh nebo něco od Verneffa - tedy verneovky skvěle přepsané do současné řeči z dílny pánů Verna a Neffa. Máme je pochopitelně všechny a Matěj si vybral tu nejzákladnější: 20000 mil pod mořem.
Hned na začátku udělal stejnou chybu jako já - tedy zajímal se, jak hluboko to je, těch 20000 mil a kde že se tak dá potopit. Vždyť Mariánský příkop je jenom jedenáct kilometrů hluboký … Vysvětlením, že tím pánonové Verne i Neff mysleli 20000 mil do dálky a nikoliv do hloubky, jsme se dostali hluboko do problému a teď už Matýsek knihu neodkládá. Pokud ovšem zrovna nedělá něco jiného.
Nu a tak tu konečně máme rozumné klukovské otázky, jako třeba co je to vulkanit a jestli Ned Land je opravdu takový silák, že by dokázal holýma rukama přemoct býka.
Ano, takhle nějak jsem si představoval Matějovy vzory, už je jich pěkná řádka a Ned Land se mezi nimi rozhodně neztratí.