WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

mamlas na levici

K ďasu!
Včerejší woleschko zase nevyšlo, poněvadž se to zase seklo při nahrávání na server. Je to k vzteku, ale je to tak.
PT čtenáři laskavě odpustí a zde je včerejší zápis:


Pravice a levice jsou odvěcí rivalové. Já se pohybuji nejčastěji napravo, ale doleva taky občas musím. Například při předjíždění. Ovšem i z tohoto pravidla existují vyjímky. Například včera na dálnici mezi Opavou a Prahou.
Jezdívám přiměřeně stavu vozovky, provozu i podmínkám povětrnostním. V překladu to znamená, že pokud není problém, neloudám se. A tak občas i dojedu někoho přede mnou a dojde právě k tomu předjíždění. Nu a včera se roztrh' pytel s levičáky. Tedy s těmi, kteří bez ohledu na okolnosti jezdí pořád vlevo (mimochodem, většina jich byla z Polska. Ono se v Polsku jezdí vlevo?). Jsou tací, kteří pochopí, že zprava by je předjíždět nikdo neměl a tudíž uhnou. Jsou ovšem i tací, kteří mají ten volant zřejmě napevno přivařenej k podvozku a nehnou s ním a nehnou.
Jednoho jsem dojel. Jela za ním už dvě auta. Pravý pruh prázdný, vlevo my čtyři. Ten vepředu nic. Ve svém hranatém ofroudu jel stále vlevo. Byli jsme za slušňáky a čekali a blikali, až mu to dojde a on nic. V této koloně jsme pak předjeli několik vpravo správně jedoucích vozidel, ale ten vepředu si trval stále na svém. Stejně jako soudruzi držel stále nesmyslně svou linii s přesvědčením, že vlevo je správně. Na jednom rovném, přehledném a prázdném úseku jsem to nevydržel a celé to objel zprava. Ten řidič se ani nehnul.
Odjel jsem a dál se o levici nestaral. Ovšem levice, jak je zvykem jejím i čertovským, nedala pokoj.
Po nějakém čase mě začali dojíždět. Spořádaně za sebou. Zřejmě museli zrychlit, protože já jsem autopilota nenastavoval na vyšší rychlost. Předjeli mě a to už nevydržel další účastník kolony a předjel levičáka, pochopitelně opět zprava. Pak i další řidič. Levičák zůstal věrný svému kurzu sám. Vyšší rychlostí, ale pořád vlevo pomalu mizel přede mnou na jinak prázdné dálnici.
Zajel jsem k pumpě a zahlédl v novinách článek o tom, že kdosi tvrdí, že naši řidiči jsou třetí nejagresívnější na světě.
No bodejď ne! Kdo by taky nebyl agresivní, když potká takovýho mamlase na levici.

cisternu nebo remorkér

Chodívám si do konzumu ráno pro snídani. Tuhle zas pospíchám do obchodu, když tu ke mně na chodníku přistoupí pán a naléhavě až divoce drmolí:
"Cisternu nebo remorkér?"
"Prosím?", táži se, neboť po ránu nebývám nijak čilý, zvláště pak před snídaní.
"Mám si koupit cisternu nebo remorkér?", praví zcela vážně pán.
Co jsem mu měl odpovědět? Dím tedy, že remorkér.
Pán zřejmě špatně slyšel, neboť jsem to jen tak špitl.
"Co?"
"Remorkér!"
"Proč?"
"To je lepší!"
"Než co?", zkoušel mě, jestli jsem dával pozor na otázku.
"Než to první."
"A co bylo to první?", nedal se ošálit.
"To už si nepamatuju," přiznal jsem barvu, "co teda bylo to první?"
"Cisterna!"
"Aha, no tak remorkér je lepší, to je jasný!", argumentoval jsem.
"No ale …"
V tu chvíli se tazatel otočil směrem k nové oběti své šílené ankety. Mě zanechal mé cestě pro snídani a vrhl se na dalšího příchozího:
"Cisternu nebo remorkér?" oslovil známou již otázkou nic netušícího pána, zatímco já jsem přecházel směrem k samoobsluze.
Dál to nevím, ale doteď mi vrtá hlavou, jestli cisternu nebo remorkér.

čistí dobře

Čistíte dobře? Já jo.
Když to vezmu od začátku, musím říct, že jsem potřeboval zajít k naší paní zubařce pro jakési doporučení ke specialistovi pro Kačku. To je prý potřeba. Když jsem se specialisty ptal, proč je to potřeba, tak mi sáhodlouze a složitě vysvětlil, že jde o peníze. S doporučením je jich víc a je to jednodušší, bez něj je jich míň musí se dělat něco navíc. Tudíž jsem to navíc udělal já a došel pro doporučení, aby měla Kačka plný komfort.
Nuže tedy u paní zubařky jsem požádal i o konzultaci k mému ozubení. Bylo to krátké. V podstatě jsem ani nemusel chodit a nebýt toho, že jsem potřeboval to doporučení, bylo úplně zbytečné si sedat na zubařské křeslo.
Když jsem z něj vstal, dostalo se mi právě onoho ujištění, že mám chrup v naprostém pořádku, případnou opravu mám čas zvážit, kazy žádné, zubní kámen taky ne, no a to důležité - pak se paní doktorka otočila k sestřičce a pravila: čistí dobře.
Tož tak. Mám to ouředně potvrzený vod študovaný kapacity: čistím dobře!

dobrej skutek?

Krást se nemá, to se ví. Jenomže dá se dost dobře rozlišit krádež od dobrého skutku?
Inu těžko.
To jsem tuhle asistoval Matějovi při výuce jízdy na prkýnku. Asistence spočívala v tom, že jsem ho dovezl za kamarádem. Oni už si to kluci nějak pořešej. Ale vyfotit bych je při tom moh'. A našel jsem si na to místo, kde cesta vyjíždí z lesa. Je to trochu z kopečka, kluci pojedou, bude příležitost cvaknout nějakej ten obrázek.
Sluníčko svítilo, pozadí motivu bylo přiměřeně klidné, kluci se blížili, zkušebně jsem si doostřil, cvaknul jeden dva snímky pro ověření expozice. Tak, teď hezky zaměřit, upravit záběr a ...
... a kruci!
Přijíždí auto. No snad stihne zmizet, než mi kluci přijedou s prkýnkama do záběru. Nestihlo. Přibrzdilo.
No do háje!
Auto zastavilo právě v záběru.
Dveře se otevřely. Kluci nastoupili.
Auto s nima pokračovalo směrem ke mně. U mě znovu přibrzdilo. Tatínek Matějova kamaráda.
"Jejda, dobrý den."
"No, dobrej den. Vy jste to vyved!"
"Co prosím?"
"No vyved. Vy jste mi ty kluky vodvez!"
"No voni by to nestihli na cvičení, mají to akorát ..."
"No jo, nestihli. Ale vy jste mi je ukrad ze záběru. Já jim chtěl udělat vobrázek. Takhle udělám prd."
"Jéžiš, tak to pardón, to já nevěděl."
"No nic, tak jeďte. Ať to cvičení stihnou."
A bylo.
No a teď mi řekněte. Byl to bobrej skutek nebo krádež?

ne, ty tu nemáme

Hledal jsem náhradu za ty kůůl silentbloky (psáno včera) a nejdřív jsem to zkoušel v tom krámku pro kutily, co je na Újezdu. Mládenec byl nekompromisní. Válečky? Gumový? Ne. Ty tu nemáme.
"Tak alespoň něco z gumy?"
"Ne. Tady nic z gumy nemáme, leda podpatky."
"No fajn, to je přesně ta guma, co potřebuju, jen ještě kdyby to byl takovej váleček ..."
"Ne."
Na zákazníci musí bejt přísnost, to je jasný. Mládenec se toho držel.
A držel se toho pořád, i když do krámku vpadl děsně udýchanej pán.
"Prosimvás ..."
"Ano?", zeptal se mládenec, což měla být otázka, nikoliv souhlas.
"Prosimvás, nemáte tu nějaký pevný tašky. Třeba takový ty velký plátěný, mně se ..."
"Ne," vpadnul zpátky do své zavedené role a pánovi do řeči mládenec, "tady žádný tašky nemáme."
"No třeba i nějakou jinou, stačí, když bude dost pevná, já totiž ..."
"Ne, tašky nemáme, leda igelitky," neuhnul z kurzu mládenec.
Pán začínal propadat malomyslnosti.
"Tak třeba alespoň nějakou bednu, pevnou, mě se totiž ..."
"Ne, bedny tu nemáme, ani ..." vedl mládenec dál svou.
Ale to se vynořil zpoza závěsu starší prodavač, kterému už asi přišlo těch záporů přeci jen příliš:
"Možná bysme vzadu nějakou krabici od zboží měli ..."
"A to byste byl hodnej," ožil zoufalý udýchaný pán a konečně dořekl tu svou čtyřikrát nakousnutou a čtyřikrát přetrženou větu:
"Mně se totiž na ulici před krámem vysypaly dvacetikilový činky ...!"
Měl pravdu. Když jsem odcházel, byly tam. A protože už tam nejsou, zřejmě udýchanému pánovi v tom krámu nakonec nějak pomohli.
Ale šlo to ztuha. Ostatně i já jsem musel jít nakoupit jinam.

dívenka

Ale vzpomněl jsem si! Zmizelou bundu jsem detektivní metodou křížového výslechu sebe sama vypátral v paměti i ve skutečnosti. Nechal jsem jí v pondělí u paní profesorky, když jsem pakoval děti domů a pořád dokola se jich ptal, jestli mají všechno a nic si nezapomněly.
Děti měly všechno. Tedy děti ano. Já šel domů bez bundy. Nu a tak jsem si pro ni jel.
Cestou jsem z Vraného vzal stopařku. Už stopaře moc často neberu ze známých důvodů (tedy z důvodu stopařské vypečenosti, jak již v minulosti psáno), jenomže tahle dívenka na mě nijak vypečeně nepůsobila a tak jsem jí zastavil.
Cosi jsme si povídali, a došlo i na tu mojí paměť a důvod téhle cesty. A ona, že taky tuhle někde zapomněla bundu a že neměla takové štěstí jako já, aby jí tam našla. A jak tak povídáme, už budeme na Zbraslavi. A vida, ještě chytneme na náměstí ten autobus, co ho potřebaovala stihnout, čímž ho stihla. Hodilo se to, poněvadž drobně pršelo a tak jsme si popřáli hezký den a stopařská historka končí. Jenomže má nečekanou pointu. Ta patnáctiletá dívenka se na mě před vystoupením tak usmála a povídá:
"No však já vím, ona je s dětma starost, já mám taky dvě."
A nenechala mě nic říct, protože byla zřejmě na podobný údiv zvyklá. Hned dodala:
"Víte to já jen tak vypadám o deset let mladší ... tak nashledanou."

v šuplíku

Jestli prý mám fotky. Tedy fotky Matějovy třídy, najmě pak fotky s paní učitelkou. Bodejď, že mám. Mám spousty fotek, přehršle fotek.
A v tom je ta potíž.
Já si většinu fotek, které nejsou vysloveně testovací, schovávám. To bych neměl. Kamarád Ondřej varuje před schováváním fotek a objektivně vysvětluje, proč je to nesmysl. Fotografie mají smysl, pokud si je někdo prohlíží. Nejlépe v albu nebo na výstavě. V šuplíku či na disku si je nikdo neprohlídne a zůstanou tam. Většinou.
Jenomže občas přijde chvíle, kdy by se mohly hodit.
Teď zrovna by se mohly hodit ty s paní učitelkou. Jenomže jsou v šuplíku. Totiž na disku.
Najít správný disk netrvá dlouho, nemám zas těch disků tolik. Horší už je najít ty správné složky a soubory na disku. Je to taková fotoarcheologie.
Nuže tedy: kdy šel Matýsek poprvé do školy? Počítám, že v září před pěti lety. Tak to bude v roce 2009. Protože všechno schovávám a pak ze zcela pochopitelných důvodů zapomínám a na třídění nemám čas, ja na disku složek z roku 2009 několik. Nejmíň čtyři. A to se týká i dalších let až po současnost. Naštěstí existují celkem pohotové prohlížeče archivů. Nuže tedy prohlížím, prohlížím, a už mám nějakých jedenadvacet složek, ve kterých ty obrázky jsou. Teď je vytřídit a oddělit vhodné od nevhodných. To už zabere větší čas.
A tak vybírám a třídím fotky s paní učitelkou třídní. A hleďme, to je obrázků! A na některé se úplně zapomnělo. Vida. Ono přeci jen to schovávání není úplně marné.
Tož teď budu nějaký čas třídit třídní učitelku a až dotřídím, třeba si ty obrázky i někdo prohlídne. A od toho tu přeci jsou (v tom šuplíku).

odborná péče

Když má člověk pochybnosti, má se svěřit do rukou odborníkovi. To většinou pomůže.
Tuhle koukám, že mám u předního kola u auta nějak moc měkkou pneumatiku. Zašťoural jsem do toho špičkou byty, dloubnul do toho palcem, no jo, zdálo se to divný. Běžná věc. Zase jsem najel někde na nějakej hřebík, stavím se u odborníků. Stavil jsem se, měli hned čas, kolo sundali a začali zkoumat. Unikající vzduch slyšet nebyl, tož přišla na řadu lázeň. Čekal jsem, jak se to vyvrbí a rozprávěl s přítomným pánem o tom, jak se dneska na těch cestách furt někde něco válí a každou chvíli se vám to zabodne do gumy. Zabývali jsme se pouze současností, neboť v minulosti sice bylo na cestách mnohem víc ztracených hřebíků podkováků, ale zase bylo mnohem míň gum, do kterých by se ten podkovák mohl zaíchnout. Odborně jsme tedy zhodnotili situaci, zatímco pan mechanik odborně zkoumal kolo ve vaně s vodou.
Když to dovyzkoumal, odborně pravil, že tam žádnou díru nenašel, že je to kolo v pořádku. Shodli jsme se na tom, že je to divný, ale že to může bejt tím, jak třeba to auto stálo nějak nakřivo. To se potom ta guma víc stlačí a vypadá měkčí. Nu, pro jistotu jsem jí nechal odborně trochu přifouknout, čímž maličko ztvrdla.
Kolo odborně nasazeno, vše odborníkem zkontrolováno a celý to stálo stovku. A ta stovka stála za to, jelikož můžu dál v klidu jezdit, poněvadž to mám vod odborníka zkontrolovaný.

jak zbohatnout

Jak zbohatnout? Někde člověk začít musí. Já včera viděl jednoho začínajícího milionáře. Dělal na mě ovšem dojem, že začíná už dlouho.
Stál na chodníku a připravoval si nástroj. Takovej špagát na konci s okem. Druhej konec držel v ruce. Ve městě a chytat zajíce?
I co vás vede.
Stál vedle kontejneru na sklo. Taková ta kopule s několika dírami ve vrchní části. Lahve se tamtudy házejí. Někdy. Jindy zase naopak. Jedna z lahví stála už na chodníku. Zachráněná, zálohovaná.
Chce to cvik a lovec s okem ho měl. Nacvičeným způsobem nalehl na kontejner, bystrým zrakem pohlédl dovnitř, vsunul špagát s okem, zasekl - a další lahev byla venku.
Když jsem procházel kolem, právě pátral druhým otvorem, zda pod ním v jeho dosahu nejsou další zdroje bohatství. Zřejmě něco našel a jal se rybařit znovu.
Já šel dál po svých a zdálky už jsem jen slyšel, jak rybář - flaškář loví, až to cinká.
Jen si nejsem jistej, jestli tohle je ten správnej způsob, jak zbohatnout. No, ale kdo to nezkusil, nezjistí to.

do tanku

"Ale sedněte si níž," žádala paní kadeřnice.
Sedl jsem si níž.
"Ještě níž, prostě se do toho křesla položte," děla dáma s nůžkami a hřebenem znovu.
Lehl jsem si do křesla a nohy už jsem musel šprajcnout do šuplíku, jelikož se mi tam nevešly.
"Ty nohy...," mínila dál paní.
"... se mi tam už nevejdou," opáčím já.
"Ty nohy si dejte z toho křesla dolů, ať mi ten šuplík nevyvrátíte."
Jsem si dal nohy dolů pod umyvadlo. Byl jsem tam už zapasovanej jako v tanku.
"Voni mi to tu pánové totiž vyvracej, ten šuplík. Podívejte," argumentovala lazebnice a zalomcovala čelem šuplíku, až se málem opravdu vyvrátilo. Bylo už takový rozcabrtaný.
"Uhmmmmh...."
Tak jsem v tom tanku pololežel a čekal ne exekuci. Paní se chopila nástrojů a začala s výkonem.
Jako každej holič povídala dál:
"Kolik byste hádal, jak jsou ty křesly starý?"
Chtěl jsem zalichotit, poněvadž starožitnost je tím vzácnější, čím je starší:
"Pesát let?"
"Padesát? Viděl jste někdy tak starý křesla? Ty už by byly rozbitý."
Vyjádřil jsem se v tom smyslu, že tydle asi taky nebou úpně v pořádku, když v jednom z nich musim skoro ležet, aby na mě pani došáhla a dodal jsem:
"Tak třicet?"
"Jo," souhlasila paní,"to jsou ty nejlepčí křesla, co sem za svou kariéru zažila. Držej a sou pohodlný."
Připustil jsem v duchu, že jsem z něj nespad a že kdybych ležel v tanku, jistě by se mi neleželo tak pohodlně.
Chtěl jsem se podívat, jak to paní jde a natočil jsem se víc k zrcadlu.
"Pomalu, eště to nemám a vy už se mi točíte. Takhle by to nešlo. Ta mašinka je děsně rychlá a ..."
"... a ufikla by mi ucho, že jo?!" pokusil jsem se o vtip.
"Uhmmmmh....," pravila tentokrát zase paní. Zřejmě jí to vtipné nepřipadalo.
Nu ale to už se výkon blížil ke svému konci. Ještě vyholit krk - to jsem ztuhnul a přestal žertovat, neboť žencká s břitvou je na každej pád nebezpečnější, než žencká s mašinkou. Dobře to dopadlo a já se začal soukat z tanku ven.
"Tak děkuju a za měsíc zas," ukončil jsem seanci.
Příště si musím dát pozor, abych si sed' jinam. Von je ten šuplík už fakt dost vyviklanej a do tanku se mi znovu nechce.

hody v rádiu

V Praze se jezdí na Slinták, to ví každej Pražák. Už ne každej ví, že Pavlák, jak se také říká tomu náměstí a stanici, je podle jména Ivana Petroviče Pavlova, který vyzkoumal a popsal podmíněné reflexy, tedy to, že když vám někdo nese misku se žrádlem, začnete slintat. Tedy pokud jste pes, pochopitelně.
Nu, já na náměstí I.P. Pavlova moc často nejezdím, ale s tím slintáním ... no považte: znáte jméno Gregor Martin Papucsek? Neznáte? Pak neposloucháte Prahu (tedy nově před lety přejmenovanou na Dvojku, s čímž se nesmířím).
On totiž pan Papucsek pravidelně jednou týdně povídá po telefonu z Budapešti do pražského rozhlasu. A to vám je poslouchání. Možná to bude tím, že se jeho datum narození také nachází ve znamení Lva jako moje, možná je to tím, že je to mlsoun a možná prostě proto, že má rád život a hezky o něm povídá. A teď to přijde: to jeho povídání je buď o nějakých událostech v Maďarsku, což je zpravodajství a to mě nechává chladným. Nebo to není zpravodajství a pak už o chladu mluvit nelze. On pan Papucsek má rád jídlo. A o něm když vám povídá, to se z toho rádia okamžitě začne linout taková vůně, že se člověku sbíhají sliny. Popisovat pokrmy jeho způsobem znamená, že vy ty dobroty přímo vidíte i cítíte, okamžitě na ně dostanete chuť a představujete si, jak to všechno máte na talíři a teď nevíte, co ochutnat dřív.
Tudíž jakmile pan Papucsek v rádiu promluví, mám hned problém. Obvykle totiž mluví ráno, když jedu autem do Prahy. Stačí říct, že se hlásí zpravodaj z Budapešti a už jsem v tom až po uši. Začnou se mi sbíhat sliny a nemyslím na nic jiného, než na to, co mi pan Papucsek dneska nabídne. Je to boj. Mám řídit dál do Prahy nebo to votočit na východ a zamířit na ty hody, na které pan Papucsek láká?
Jediný, co mě zatím dycky zachránilo, je ta dálka. Bejt to v Modřanech, nikdo by mě dál nedostal.
Nu a tak mi vždycky jenom tečou sliny na volant a jedu dál původním směrem. Ovšem nemůžu vyloučit, že to jednou nevydržím a na Budapešť to nevotočím.

(ne)hledejte na Wikipedii

Jsem se dneska zdržel se psaním deníku, poněvadž jsem psal dopis.
No jo, dopis, řeknete si, to píše kdekdo. A máte pravdu. A navíc já moc dopisů nepíšu. Jenže mě to nedalo a protentokrát jsem musel napsat do diskuze o Zvoli.
On mi totiž včera poslal Matýskův Mistr (tedy v civilu Tomáš, pochopitelně) zprávu o směšném zápisu na Wikipedii, který se týká Zvole. Zvole je naše centrum veškerého společenského dění. No a aby nebyla. Je tam škola, kostel, hasiči, spolky občanské i oddíly sportovní. No a právě ten příspěvěk o sportovním oddíle wushu, kterého jsou členy i Kačka a Matěj je nejvíc ze všeho k pobavení. Ta paní, co tam ten text pravděpodobně vložila, má buď velice vytříbený smysl pro absurdní humor ve stylu Monty Python nebo je to jednoduše typická česká pisatelka prázdných blábolů v duchu myšlenky: hlavně toho napsat co nejvíc, aby se o mně vědělo.
Tedy slušně jsem jí požádal, aby to napravila. Teď už jsem jen zvědavej, estli je to dáma na úrovni, která si ověří, co píše a napraví to, či jen pisálek v sukních, kterej si nevidí na špičku nosu.
No uvidíme. V každém případě, pokud byste hledali informace o Zvoli a to informace objektivní a pozitivní, nehledejte je zatím na Wikipedii.

... tak vida, opraveno, paní sice trošku úpěla a pravila, že ona né, že to někdo jinej, ale záznam opravila, tedy přesněji řečeno ořezala od komentářů a neencyklopedických informací. Záznam je teď o dost hubenější, ale taky o dost objektivnějsší.

rejže je dost sytá

Když se děti chystaly na Šaolin, Matěj se ptal vedoucího, tedy vlastně Mistra, jestli si může vzít s sebou vlasec a háček. Nějakej prut že tam určitě bude a tak by mohl ulovit k jídlu nějakou rybu.
"Kdepak! Žádnou rybu. Šaolinští mniši nejedli žádný maso," pravil Mistr.
Nuže, k jídlu bude tedy rýže. A že prý nejnáročnější bude snídaně, ke které musí být rýžová kaše a na to se musí ta rýže pořádně rozvařit, což trvá dlouho. Ale to nevadí, protože si mezitím mniši alespoň zaběhají kolem rybníka. No a k obědu bude to, co si uvařej a k večeři jakbysmet.
Když jsem pomáhal Tomášovi, totiž - pořád to pletu - Mistrovi přece, překládat z auta do auta potraviny, bylo jasné, že mladí mniši hlady trpět nebudou. I kdyby náhodou tu rejži neuvařili, v zásobách byl i další proviant a to v množství jako pro regiment. Teď už šlo jenom o to, aby mniši měli svého Mistra v úctě a neudělali nějakou rýžovou revoluci.
Nu a včera přišla zpráva: ... vzhledem k přebytku jídla a našemu skvělému kuchařskému umění vás zítra zveme na čínský oběd! Přijeďte hladový.
Jistě chápete, že takové pozvání nelze odmítnout.
Nuže, právě si balím rákosové sandály, bambusový klobouk a vyrážím na Šaolin.
Snídani si dám jen lehkou, vona totiž ta rejže je dost sytá.

čtyřiačtyřicet let

Rádio byl jeden z prvních strojů, tedy elektrických zařízení, o které jsem se začal v mládí zajímat. Ne snad, že bych uměl rádio postavit, ale už krystalka ve mně vzbuzovala úctu a dodnes mi není tak úplně jasné, proč to hrálo, když tam byl jen ten drátek s krystalem ve skleněném válečku a sluchátka. Nikde žádná elektrika, žádná baterka, jen ten krystal.
Zvláštní je, že právě rádio jako samostatný přístroj z naší domácnosti úplně zmizel. Nikoliv však rozhlasové vysílání. To pořád patří mezi oblíbené kratochvíle a hlavní zdroje informací. Poslouchání rozhlasových her mě vtáhlo už v dobách té krystalky a vydrželo mi dodnes. Pochopitelně jsem hry začal sbírat a děti mají slušnou zásobu k čerpání všelijakých dobrodružství z dávných rozhlasových nahrávek. Tu a tam jsem si vzpomněl i na hru, kterou jsem v mládí slyšel, ale od té doby ne. Jak jí získat?
V Českém rozhlase existuje archiv a tam když zavoláte, většinou vám někdo pomůže a zjistí, jestli podle vašich údajů takovou hru lze vyhledat či zda vůbec existuje. Před lety jsem takhle několikrát požádal o nahrávku pro soukromé účely a hra mi byla nahrána. Ovšem za poněkud neobvyklou cenu. Chtěli a chtějí pořád padesát korun za minutu záznamu. No, radši to nepřepočítávejte. Taky jsem s tím brzo přestal. Lezlo to do peněz. Jenomže pak jsem zjistil, že ty tituly, které jsem "objevil", šly poté, co jsem o ně požádal a koupil je, znovu do vysílání a potom i do obchodu a daly se potom už běžně za pár korun koupit. To mě trošku roztesknilo a tak jsem tento rozhlasový zdroj přestal využívat.
Ovšem teď nedávno jsem si zase vzpomněl na jednu strašidelnou hru. Pátral jsem v paměti a za čas jsem si vzpomněl, že šlo o jednu z povídek z knížky Tichá hrůza. Ta vyšla v roce 1967. Ještě jí mám schovanou. Nu a tak volám do rozhlasového archivu. Povídka se jmenuje Vyzvánění, autor Robert Aickman. Paní byla velmi ochotná a asi za hodinku volá zpátky.
"Tak to tu máme. Našla jsem to. Ale už se to dávno nevysílalo. Takže byste si to musel koupit."
Ještě jsem se zeptal na datum vzniku. Vysílalo se to poprvé 19.9. 1970.
Nuže byl jsem přesměrován na obchodní oddělení, kde mi jiná paní jen potvrdila oněch padesát korun za minutu. Ale byla velice laskavá. Domluvili jsme se totiž, že se pokusí to "vytáhnout" z archivu a pokud to půjde, zařadit do vysílání a poté i do obchodu, což jednak bude dostupné každému a jednak já to budu mít asi tak dvacetkrát lacinější. A že prý by to mohlo vyjít, že horory jsou docela trhák. Ale že nic neslibuje.
Tož když jsem to vydržel čtyřiačtyřicet let, ještě to nějaký pátek počká. A jestli to vyjde, určitě dám vědět a pak si to nenechte ujít. Kromě obsahu si totiž pamatuju, že když jsem to tenkrát poslouchal, vopravdu jsem se děsně bál. To vyzvánění a ta mlha .... fuj, eště teď mi běhá mráz po zádech.

jako z vody

"Ten nám roste jako z vody", zvykli jsme si říkat a ona je to docela i pravda. Tedy z ničeho se růst nedá, ale pokud poctivě zaléváte, roste to. To se ovšem týka zahrádky. Lidi se moc zalejvat nedaj a voda v tomto případě asi nebude ten hlavní důvod růstu.
Jsou ovšem případy, kdy vám před očima roste například fronta aut na dálnici, nikdo jí nezalejvá a přesto je čím dál větší. Pak frontou projedete a zjistíte, že vznikla z ničeho, tedy příčina nikde.
Zrovna tak bez příčiny se včera vytvořila fronta na poště. Přijdu tam a zástup před okýnkem. Kdepak, tohle pro mě není. Šel jsem tedy do papírnictví vedle pro známku, jenomže tam známky neměli. Proč taky, když jsou hned vedle pošty.
Nuže zpátky.
Nikde nikdo, ulice téměř liduprázdné a na poště fronta ještě větší. To není možný, odkud se ty lidi berou?
Vzal jsem to tedy ještě jednou naproti do konzumu pro svačinu.
Jdu zpátky na poštu. Z pošty vychází paní, za ní další a pak ještě třetí. Kromě nich nikdo nikde. Na poštu už evidentně roky nikdo nešel. Vejdu dovnitř a ta původní fronta byla o tři lidi delší. Kde se vzali? Teď už jsem neměl na vybranou, tož jsem si počkal, až na mě přijde řada, požádal o ty známky a hned jsem je nalepil. Teď už bez fronty. Když jsem je dolepil a šel s oznámkovanými pohledy do schránky, už řádná fronta nebyla.
Rozhlížel jsem se kolem. Ne, nikdo další tu není, nikdo mě nesleduje, není tu nikdo, kdo by mi schválně do fronty přede mě posílal lidi. A přesto tam před chvílí byli a teď nejsou.
Inu tak. Zřejmě to bude nějaký nový frontálně-fyzikální zákon. A nebo i ta fronta roste jako z vody.

začalo to pochvalou

Nějak se to schumelilo a dámy si povídaly o autech. To se normálně nestává, protože zvlášť mácitliváHanička auta přehlíží a zakládá si na tom, že se v nich vůbec nevyzná. To dokumentuje například tím, že neví, kde se co ovládá. Je to ovšem jenom póza, protože by to bylo samozřejmě snadné zjistit, ale to by ztratila pel té auty nedotčené bytosti.
Nuže začalo to pochvalou. Jak jinak. Žencký se furt chválej. Buď sou hubený nebo maj novej účes, nový šaty anebo: "A to tvoje nový auto se mi líbí."
"Já jsem si nemohla moc vybrat. A to polepení máme všichni stejný."
"Ale je to hezký. Takový veselý."
"No, my jsme taková veselá firma."
A tak dál přibližně v tomto duchu si dámy pochvalovaly, že mají to stejné a hezké, máveseláHanička že to má úplně nové a ještě ani nezná všechny ty knoflíky ...
"No to já jsem taky dlouho nevěděla, že to samo sklápí zrcátka."
"Jó?! To já taky nevim."
"No vážně, to se jen tak podrží čudlík vod zamykání a zrcátka se už samy sklopěj."
"To je dobrý, to mi pak ukážeš, jo?"
"Až budu vodjíždět, tak na to mrknem."
A tak se povídalo dál. Téma bylo vyčerpáno a tudíž se na něj zapomnělo a povídalo se o něčem jiném.
Ale já jsem byl zvědavej a tak jsem na to nezapomněl.
"Tak eště ty zrcátka," povídám těsně před rozloučením.
"No jo, tak ukažte."
Návštěva si vzala klíček a slavnostně ho začala mačkat. Mačkala a nic. Mačkala dýl a furt nic.
"Hele, tak vono to asi nejde."
"Tak to já to tam asi nemám."
"Aha, tak to asi nebudeme mít úplně stejný auta."
"Asi ne."
"Ale ty ho máš stejně hezčí."
"Ale ty tam máš zas ty sklápěcí zrcátka..."
U aut začaly a u aut skončily. A na to nejdůležitější samozřejmě nezapomněly. Hezky si ty utíčka navzájem pochválily.
Inu chválit se musí. To žencký uměj.

OK-NXX

z podloubí do Podloubí

Nu ano, byl jsem na obědě v Netolicích, jelikož jsem měl co do činění v jižních Čechách. Netolice byly jen kousek z trasy, tedy jsem se tam zajel podívat, poněvadž naposledy jsem byl v Netolicích někdy před deseti lety. A mám na ně jen ty nejlepší vzpomínky, které souvisí se zámkem Kratochvíle a kratochvílením tamtéž.
Nuže tedy zaparkovat na náměstí a najít nějakou hospodu. Na první pokus do podloubí a tam ta hospoda je. Taky se tak jmenuje: V podloubí. Vešel jsem z podloubí do Podloubí a usadím se ke stolu. Byla na něm zelená cedulka Staropramen.
"Dobrý den," praví servírka, "tady máme rezervé. Já zapomněla. Ale já vás tu teda nechám."
"Aha, já myslel, že je to reklama na pivo. To nic, já si přesednu."
Slova skutkem učiněna jsou.
"Tak co si dáte."
"Kofolu a tady tu baštu," povídám a ukazuju na jídelním lísktu moji volbu.
"Děkuju, hned to přinesu."
Kofola tu byla hned.
Bašta ne.
Ta slečna, co baštu přinesla, nebyla ta původní slečna co objednávala, byla to blondýna. Ta bašta nebyla ta bašta, co jsem si objednal, ale moravskej brabec.
"Ale já si přál baštu."
"Aha, tak moment."
Slečny se vyměnily. Přišla ta původní. Ovšem brabci se nevyměnili, poněvadž původní slečna přinesla původní brabce.
"Vy jste chtěl ty brabce."
"Nechtěl. Já chtěl moravskou baštu."
"Jihočeskou, tam je napsaná jihočeská."
"Tak jihočeskou, to je fuk. Ale baštu."
"Já to zapomněla. Ala vona už stejně není. Protože už není moravský uzený."
"No tak to tu nechte, dyž teda nejni moravský uzený na jihočeskou baštu ..."
"Tak dobrou chuť."
"Děkuju."
Jídlo bylo v pořádku. Tedy pokud jsem si přerámoval chutě z bašty na brabce.
"Můžu vám to hned zaplatit?" ptám se slečny, když přišla sklízet ze stolu.
"Jistě. Takže jste měl polívku...."
"Neměl. Já měl ty brabce, co měly bejt ta bašta."
"Aha. Já zapomněla. Tak vosumdesátsedum."
Nechal jsem tam dvě plechový padesátikoruny a šel ven do podloubí zapomenout na hospodu V podloubí, což se mi až doteď nepodařilo.
Čímž se celkem výrazně odlišuju vod tý slečny. Ta naopak zapomněla úplně všechno.

bez brejlí

Jistě, brejle už tu byly, tedy v zápisu. Několikrát. Je tudíž jasné, že brejle používám a čtení se už bez nich neobejde. Nosím je s sebou, pokud si je ovšem nezapomenu. Někdy taky spoléhám na to, že jsou i takoví lidé, kteří brejle nepotřebují a se čtením mi pomohou.
To bývá většinou v případech, kdy například jdu něco někam vyzvednout a bumášku mám v telefonu. Ono to v tomhle mobilním světě ani jinak není. Nějaké papíry už se dávno nenosí a většinu věcí si dokážete vyřídit po síti bez papírů a pak vám, opět bez papírů, přijde ona cedulka s výzvou k vyzvednutí. Tedy cedulka to bejvávala. Teď je to esemeska.
No a tu cedulku včera nesu, v telefonu pochopitelně, do krámku.
Paní už byla nachystaná a že prý kód, že potřebuje kód.
"No, ten mám tuhlec v tý zprávě."
"Tak mi ho řekněte."
"Jenomže to nepude. Já nemám brejle."
"No tak ukažte. Já to teda přečtu. Ale to nejste sám."
"?"
"Von mi to každej jenom takhle ukáže. Si řikám, že si tu založím čtenářskej kroužek cizích esemesek."
"A to snad nebude nutný."
"No jo, jen abych to tu pořádně vopsala do počítače. No tak tady to máme."
"Jo to bude vono."
Paní to přečetla i bez čtenářskýho kroužku. Já dostal své a řízení bylo u konce.
Ovšem říkám si, jak to bude pokračovat. Zbavili jsme se papírů, bumášky máme v telefonu, ale číst se je nikomu nechce.
Dalším krokem bude zřejmě automatické čtení textu. To už v telefonu taky většinou máme. Ze čtenářů se stanou posluchači.
A dál? Zapomeneme číst? A jak bychom pak ověřili, jestli nás ten čtecí automat nešidí? A jestli čte to, co chceme slyšet? To už by pak musel nastat přenos myšlenek. A to by zas už nebyly potřeba žádný bumášky, jen byste si pomysleli, co potřebujete a paní by věděla. Ale byla by tam vůbec paní? Nebyla by tam místo ní už jenom nějaká plechovka?
Tak dost. Zůstaneme radši u čtení. S brejlema i bez brejlí.

firma s letitou tradicí

Jak je jednou jeden štamgastem, cítí jakési nevyřčené právo býti jím napořád. Cítění vás ovšem na dovolenou nedoveze, zatímco cestovka ano a tak jdou pocity stranou a štamgast je na ulici.
Ono to takhle vypadá, že se po večerech vyvaluju v nějakým lokále u pípy, což je ovšem představa poněkud zavádějící. Do hospody nechodím, to se o mně všeobecně ví. Tím stálým a pravidelným hostem jsem jednou měsíčně - to taky není kdovíjakej nával - ale hlavně: nikoliv v hospodě, ale u slečny holičky, tedy kadeřnice. Zvykl jsem si využívat její službu pravidelně. V mém případě je to jediný možný úspěšný postup, který se navíc časem osvědčil. Jenomže po letech najednou má slečna prázdniny a já se najednou ocitl na té ulici.
Co teď?
Výběr holiče, to je stejný jako když byste si měli vybrat zpovědníka. Víte, že byste ho měli navštívit, ale bude to ten pravej? Naštěstí máme u kanceláře hnedle za rohem jedno kadeřnictví, což výrazně zvýšilo šanci na výběr. Nuže vstupme.
Vstoupil jsem do let dávno minulých. Zařízení, křesla i ty dámy byly z let ještě předrevolučních.
"Dobrý den, můžu se tu nechat ostříhat?"
"Samozřejmě," pravila paní, která se po chvíli čekání objevila a ujala se mládence na křesle, který byl na řadě.
"Holky, pojďte," zavolala dozadu za plentu.
Holky si daly na čas. Za nějakou tu minutku přišla další paní (tedy skutečně paní, slečnou bych si netroufl jí oslovit).
Usměvavá, všechno věděla, šlo to rychle, ani to nebolelo.
"A to sušit nebudem, dyť jsem vám to jenom trochu navlhčila. V tomhle vedru vám to hned uschne samo venku."
Měla pravdu. Všechno fungovalo, ceny mírné, obsluha vzorná, ... jen ten pocit.
Tentokrát to nebyl pocit štamgasta, ale pamětníka. Ty dámy v tomhle krámku musely bejt kadeřnicema už v době, když jsem jezdil na chmel. A to už je pěkně dávno. To bylo pivo za korunu šedesát. Od té doby tam asi stojí i ten krámek. Tak nějak přemejšlím, jestli se nestanu štamgastem tam. S těma dámama bych si moh' rozumět. Jsou tak v mým věku, to by mohly eště pár pátků vydržet.
Jo a jen tak mimochodem:
tuhle jsem našel pochvalnou recenzi právě na ten krámek, kde jsem včera byl. Zřejmě to vopravdu bude zavedená firma s letitou tradicí a tisíce děkovnými dopisy.

chytrej mobil

Pokud jsem četl dobře verneovky, k určení polohy, kde se na zemi nacházíme, musí stačit hodinky, sextant a tabulka nebo encyklopedický mozek, ve kterém jsou uloženy údaje o výšce Slunce nad obzorem v pravé poledne v dané oblasti. Pochopitelně je metoda zjišťování zdlouhavá, na výpočet a pomůcky náročná. Ovšem ještě před relativně nedávným časem metoda jediná.
Dneska ale už sextant nikdo neřeší. Dneska máme GéPéeSky. Kluci nečtou verneovky a místo sextantu nosí chytrej telefon. Má to háček.
Při školní výpravě jsem se s ním setkal a docela mě pobavil:
Tři kluci měli mobil. Chytrej. Teda blbej. Von totiž nevěděl, kam jít.
"Hele, kudy teda máme jít?"
"Co já vim. To najdi ma mobilu."
"Jak?"
"To tam zadej."
"Dyž já nevim jak."
"No do tý GéPéeSky."
"Ukaž."
"Tak tu máš, si to tam zadej."
"A co tam mám zadat?"
"No to, kam máme jít."
"A jak to mám vědět?"
"No právě z toho mobilu."
"Ale já mám jenom tu mapu, co jsme dostali."
"Tak to tam napiš."
"Dyž já nevim, co."
"No to z tý mapy."
"Ale vono to tam neni. Na tý mapě je jenom cesta."
"Tak jí tam napiš."
"A jak ...?"
"Já nevím ....."
A přitom se stačilo podívat na mapu, před sebe na kopec, na kterém byla rozhledna a na mapě taky, za sebe do údolí, kde stojí ve městě kostel, kterej byl opět i na mapě a pár metrů před sebe na rozcestí, které bylo na mapě vyznačeno červeně.
Ale to by bylo moc přízemní. Kdo by to dělal, máme přece chytrej mobil ...

nepřímá úměra

To jsem před nějakým časem slyšel jednu osobu, kterak moudře promlouvá. Byla to osoba na pozici vyššího vedoucího a tudíž patřilo mezi povinnosti té pozici příslušící promlouvat.
Chvilku se mi nechtělo věřit tomu, co slyším, ale pak mě málaskaváHanička ujistila, že je to tak běžné. Nuže slyšel jsem vážně míněný blábol o tom, jak právě vystavované výrobnky právě této společnosti jsou natolik kvalitní a natolik lepší, než konkurenční, poněvadž mají vyšší procentní obsah masa. Jakej, doprkýnka, vyšší procentní obsah masa, když se jednalo o masný výrobek. Ta osoba přímo veřejně a naprosto vážně do médií prohlásila to, co se jen tak šušká a většinou je to tématem bulvárních plátků. Tedy to, že ty zatracený salámy a párky a paštiky a kdeco, co se prodává pod označením "masný výrobek" je akorát pytel pilin a jinýho sajrajtu a kdo do toho přimíchá pár kližek, je král, jelikož ta hmota pak má vyšší procentní obsah masa!
No rozčiloval jsem se nad pitomostí té osoby i pokřiveností masokombninátů. Pak to zapadlo a protože už je to dávno, pozapomněl jsem na to.
Až tuhle v obchodě.
Kupuju si rajčatovej salát. Vedle mě stojí paní a vybírá si šunku.
"Tuhle," povídá.
"Kterou," ptá se prodavačka.
"Tady tu. Tu s tím vyšším procentem masa," odpovídá samozřejmě paní.
Ježkovy voči! Tak vono se to ujalo. Kupujeme si maso s vyšším a nižším procentním obsahem masa. Čím vyší podíl masa, tím vyšší cena. Taková přímá úměra. S pilinama je to úměra naopak nepřímá.
Uff ...

špión, sprinter, auťák

Historie je příběh, který si každý vypráví po svém.
Jsou tu sice historici, kteří události zaznamenali, ale pak jsou tu další, kteří jejich zápisy vykládají. Výkladů existují spousty a tak bývá složité si vybrat ten správný.
Pak jsou tu důkazy.
Takovej most, to je důkaz. To se nedá nic dělat. Když po tom mostě jdete, je to důkaz, že most tu je a někdo ho postavit musel. V případě mostu Karlova se například dá v historických zápisech najít, že ho nechal postavit Karel IV. To se dá považovat za všeobecně známé. Ovšem víte, jak je takový Karlův most dlouhý?
Já to taky nevím. Tedy až do pátku jsem to nevěděl.
Ale v pátek jsem se spolu s Matějovou třídou dostal do muzea Karlova mostu a na projížďku lodičkou po Vltavě. No a na té lodičce byl kapitán, terdy vlastně kapitánek, když to byla lodička, a ten kromě funkce řidiče měl i funkci průvodce a tedy vykladače historie.
A začal vykládat. A kupodivu zajímavě. Nikoliv vznešeným průvodcovským způsobem, ale naopak vykládal tu historii po svém. A kupodivu to zabralo. Ovšem nejsem si jist, jestli v tom děti meměly poněkud zmatek. Protože Karlům most byl v tomto výkladu spojen nejen s Karlem IV., ale i s Tomem Cruisem, Usainem Boltem a s Ferarri.
Nuže tedy vypavěč se zeptal, zda víme, jak je most dlouhý. Nikdo to nevěděl, pochopitelně. A kapitánek pravil, že je to ve středu města most nejdelší a že měří 516 metrů. Což nikoho neazaujalo. Nečež pravil, jestli jsme viděli Mission: Impossible s Tomem Crusem. Někdo přisvědčil, že ano, což byla voda na kapitánkův mlejn a děti konečně začaly poslouchat.
"V tom filmu Tom Cruise přeběhne most," povídal průvodce, "trvá mu to osm vteřin. Jenomže jestli přeběhl těch 516 metrů takhle rychle, to musel běžet rychleji, než Usain Bolt. Já si to spočítal. 516 metrů za osm vteřin, to je nějakých 230 kilometrů za hodinu. To by musel přes ten most jet ve Ferarri!"
To děti zaujalo. No a vida. Vykladač historie se chytil. Děti si sice budou spojovat otce vlasti s idoly naší doby, ale třeba si i zapamatují, jak je most dlouhý, když to v tom výkladu slyšely nejmíň třikrát a to v tak významných souvislostech jako jsou nejmazenější špión, nejrychlejší sprinter a nejčervenější auťák.
Inu historii je třeba umět vyprávět, to nemůže dělat každej.

o protisměru.

Určitě jste dostali někdy pokutu za špatné parkování. Já naposled včera. Jenomže to mě dost rozzuřilo, tak jsem se se strážníkem začal hádat. Situace skončila tím, že si lístek vzal, zapsal si moji stížnost a odpor a občanku a prý to rovnou celé dá na obecní úřad a tam už to prý někdo posoudí nebo zahodí. A pak jsme ještě dlouho diskutovali o tom, kdo má pravdu.
Tak na začátek je potřeba říct, že pravdu měl od začátku on, strážník pochopitelně. To jsem mu taky říkal.
Mělo to samozřejmě háček. Ten háček se jmenuje výklad zákona.
Stání v protisměru u chodníku je zákonem zakázáno, na tom jsme se shodli. A já jsem stál v protisměru. Až sem je to jasný.
Jenomže ta ulice je slepá. Jde vlastně o příjezdovou komunikaci a parkoviště především pro ty, kteří v ulici bydlí nebo pracují. A to je ten háček. Přísně vzato, samozřejmě jezdíme vpravo a tedy je snadné určit směr a protisměr. Jenomže tahle ulice je tak úzká, že se stejně všichni musí vyhýbat jak to jde a většinou jeden počká, aby druhý mohl vyjet. Tedy prakticky v obou směrech existuje současně i protisměr a ulicí se jezdí krokem. Je dlouhá třicet metrů na roh a třicet metrů za rohem. Pak končí hladovou zdí (doslova). V té ulici parkukuje kdekdo jak může. A jedinej já jsem dostal pokutu za stání v protisměru. A to se mi právě nelíbilo.
Když já, tak proč ne ti ostatní, co stojí v protisměrtu. Odpověď byla jednoduchá: protože já jsem byl nejblíž.
Nuže tedy pojďte pane strážníku a ve vší úctě k vaší osobě si tady počkám, až dáte pokuty i těm ostatním, aby bylo vidět, jak jste vzornej při výkonu služby. Nechtělo se mu. Věděl, že dělá pitomost a že to někdo z jeho šéfů nejspíš ocení zaťukáním na čelo, ale když zákon, tak zákon. Já si počkal a on psal.
U toho auta na konci ulice, co stálo taky v protisměru ale začal vzdorovat. Že prý tomu ne, ten prý je už na konci. Jaký je v tom rozdíl, ptám se. Protisměr je protisměr. Na konci nebo na začátku - to je fuk. Pořád je to protisměr. Stážník vzdoroval a tak jsem ho při tom nechal a vyfotil si ho. To na obranu, až mě úředník z obce zavolá, abych podal vysvětlení o slaboduchosti strážníka. Totiž o protisměru.

žluté válce

Musím hned na začátku uvést, že historka je Ondřejova, jenomže uvést je třeba i to, že já jsem, spolu s Ondřejem, jejím přímým účastníkem. Historka je literární a hodí se do kategorie "veselé příhody z natáčení". Ostatně právě na nějakou veselou historku se tázal jeden pán při křtu Pána vzduchu.
Pán vzduchu je čiré steampunkové dobrodružství. Hemží se to v něm vzducholoděmi, parními stroji, mechanismy, parními počítači a vůbec nádhernými aparátky a to ve spoustě vysloveně dobrodružných a nebojím se napsat přímo akčních scén. Jednu jsem ale musel Ondřejovi vymluvit. Chtěl totiž v první třetině knihy rozpoutat střeštěnou situaci nikoliv nepodobnou němým groteskám a to pomocí rajského plynu. To by samozřejmě nevadilo, jenomže účastníky té šlamastiky měly být hlavy mocností včetně briské královny. A to mi do jinak zcela vážného klukovského dobrodružství nesedlo. Nuže po poradě šla scéna z knihy pod stůl. Pod stůl spadly i žluté válce, takto zásobníky rajského plynu.
A psaní šlo dál a s ním i korektury. A jak jsme dostávali s moumilouHaničkou další verze ke korektuře, ve všech se stále znovu objevovaly žluté válce, které tam už dávno neměly být. Jak se dostaly i do poslední upravené verze a její poslední kapitoly, to nikdo neví, ale byly tam. Pečlivě jsme je vyškrtávali a ony se s urputností žlutým válcům vlastní do textu opět vracely.
Vrcholem se stala fotografie, kterou mi po odevzdání textu nakladateli Ondřej poslal. Byly na ní žluté válce! Vůbec jsem nepochopil o co jde, až mi přišla od Ondřeje doplňující zpráva, že kamion se žlutými válci potkal po cestě na dálnici. Zřejmě někam vezli rajský plyn....
Nuže, pokud budete číst Pána vzduchu, vězte, že žluté válce musel do textu zpátky (najdete-li je tam) vpašovat nějaký velmi zlomyslný tiskařský šotek, neboť my jsme všechny svědomitě odstranili. Což ovšem vůbec nic neznamená, jelikož žluté válce jsou věčné!

tam vedle

Nutně jsem potřeboval gyroskop. Setrvačník. Účel teď není důležitý, důležité je, že nejpozději do pátku.
Ku podivu je, že jsem našel přesně to, co jsem potřeboval. Ku podivu není, že na síti. Na stejné síti jsem našel i krámek, kde ho určitě budou mít. Hned jsem se pro setrvačník vydal. Protože měla slečna prodavačka zrovna pauzu, chvíli jsem počkal a při tom čekání objevil ještě jeden krámek hned vedle, kde jsem tentýž gyroskop našel také. Jenomže v takové potlučené krabičce, což se nehodilo. Mezi tím už bylo po přestávce a slečna otevřela předmětný obchůdek. I vešel jsem a pozdravil.
"Prosím vás, máte tu gyroskop? Já to našel na internetu, že byste ho tu měla mít."
"Gyroskop?" tázala se slečna s mírně somnambulním výrazem.
"Ano, setrvačník. Na vašich stránkách ho uvádíte a má být na skladě."
"Setrvačník?"
"Ano, to je taková věc, taková kovová hračka, která když se roztočí, tak dělá takové kejkle. Třeba se točí na hrotu tužky ..."
"Aha, točí se, ... ale to jsem tu neviděla. To nevím. To tu asi nebude. Ale určitě to mají támhle vedle. Tam jsem to, myslím, viděla."
Neprozradil jsem slečně, že já taky, ale v prasklé krabičce.
"Tak já budu hledat."
"No jestli chcete. Ale vedle to mají určitě," trvala slečna prodavačka na svém s evidentním cílem vystrnadit mě co nejdřív z krámku.
Obcházím regály a: "Hele, tady je máte. Hned na kraji. A máte tu nejmíň čtyři."
"Jo? No když jste je našel, tak je tu máme. To jsem si ani nevšimla."
Nemělo smysl o existenci gyroskopů slečnu dál přesvědčovat. Přesto, že jsem si dva koupil, myslím, že má stále pocit, že je v krámku nemá a že je určitě mají tam vedle.
Tak si říkám, jestli náhodou ta slečna sama není poněkud vedle a jestli by radši neměla někde vedle vykládat někomu sny.

špagety nebo nudle

V hospodě si dáte pivo a guláš, v pizzerii pizzu. Nebo špagety. Od toho tu jsou, že ano.
Včera jsem si dal ty špagety. Pochopitelně jsme nebyli v té pizzerii sami, na oběd se tam stavil, kdo potřeboval a to včetně jedné rodinky. Takový to byli tichý lidi, cosi si povídali, dětičky způsobně jedly, až dojedly.
Po jídle je třeba zaplatit, to se docela vžilo. Inu někdo z těch větších vyrovnával účet a ti menší čekali.
Ten nejmenší taky čekal.
Já jedl ty špagety. Za mnou na zdi viselo zrcadlo.
V tom zrcadle se začal klučina zhlížet.
Prohlíží se a tu mu přijde na mysl, že je potřeba vyčistit si nos. Možná ho k té myšlence přivedly ty moje špagety. Konec konců jsou to taky nudle.
Inu, človíček se začal věnovat nudlím svým. Pečlivě zabořil levý ukazováček do levé nosní dírky, chvilku šátral a když našátral, vytáhl. A co s tím? Neváhal užít mého příkladu. Já jedl nudle, on jedl nudle. Pochopitelně tu byl ještě pravý ukazováček a pravá dírka, kterou bylo třeba vyčistit.
A i já měl ještě spoustu špaget na talíři.
Musím chlapečkovi přiznat prvenství. On ty své snědl rychleji. Utřel si prstíky do košile a odebral se s rodinou po svých, neboť účet byl vyrovnán.
Mě to placení a dojedení teprv čekalo, ale řeknu vám, tentokrát jsem ty nudle jed' ňák pomalejc, než jindy.

s píšťalkou

Pořád platí, že se neúčastním těch velikonočních honů, neboť mi to nějak není vlastní a taky jsem takovej stydlivej, což mi brání jindy docela přátelská stvoření o velikonočním pondělku seřezat spleteným proutím. Ovšem tradice se ctít mají a proto jsem i letos upletl dětem pomlázku a Kačku jsem i do sousední vsi odvezl. Matěj, ten už se tam dopravil s kamarády sám, takže moje role závodčího brzy skončí, protože Kačenka je přeci jen holka a ty by na koledu chodit neměly. Čímž budu sproštěn oné rozpačité povinnosti, kdy sám na pomlázku nechodím, ale děti k tomu nabádám. Inu všem se člověk zavděčit nemůže.
Ovšem nejen koleda je o Velikonocích zajímavá. Právě třeba to pletení pomlázky je činnost zábavná a vyrobit si takovou vrbovou píšťalku, to na jaře prostě musí bejt. Nuže pustil jsem se do toho tentokrát se dvěma učedníky. Jednak se u nás stavil Tomáš, z čehož měl radost hlavně Matěj, protože mít o Velikonocích doma na návštěvě svůj vzor i trenéra, to je vzácnost. No a taky Matýsek se začal učit, jak na to. Pomlázku ještě nezkoušel. Tomáš ano a tomu se hned napoprvé povedla. Prý se to stejně chtěl jednou naučit. A píšťalka, ta lákala oba.
A oba jí z protku vyřezali skvěle. První pokus byl na zkoušku a už ten druhý byl na jedničku. Alespoň u Tomáše. Ten tu píšťalku podle připomínek k té první udělal naprosto dokonalou. Matějovi taky pískala, ale spokojenej nebyl. A proto včera odpoledne po koledě zklusil udělat další. A ta už byla perfektní. Píská doteď.
To se to tedy letos povedlo. Koledovat jsem nemusel a navíc jsem naučil dělat dva kluky píšťalku.
Inu, když jaro, tak s vrbovou píšťalkou, to musí bejt.

v bledě modrým

To možná znáte. Byl to takovej malej prográmek, taková blbinka. Nainstalovalo se to a pak, kdykoliv jste vyhodili něco do koše, což nebyl koš, ale taková ta popelnice s rýhovaným víkem, vykouk' zpod víka takovej zelenej žabák a něco kváknul, či zazpíval. Já už nevím přesně, ale bylo to takový nějaký legrační.
Mělo to samozřejmě háček: dětem se to děsně líbilo a furt by něco vyhazovaly. Čímž jste mohli v nestřežené chvíli přijít o něco důležitého, protže vám to žabákachtivý potomek vyhodil do koše jen proto, aby ten tatrman zase vylez' a zpíval.
To už je docela dávno. Teď jsem se setkal s tímtéž v bledě modrým. Doslova.
Na stole paní učitelky leží bledě modrá krabička. Já v té třídě mám každou středu odpoledne modelářský kroužek. Teď zrovna stavíme s klukama vopravdický letadlo. No a každej modelář si potřebuje pořád něco měřit, označovat, poznamenávat.
Na to mám krabičku tužek. Každej si vypůjčí, co potřebuje.
Tužky jest třeba ořezávat, to dá rozum, přeci se opíšou. Na to mám nůž. Jenomže kluci na to mají ořezávátko. A v naší třídě na to mají taky ořezávátko, ovšem v bledě modrém.
To je ta krabička na stole paní učitelky. Je to celé na baterky a když se do toho strčí tužka, aparátek spustí a tužka jest ořezávána, dokud jí tlačíte dovnitř do krabičky. A to je ten kámen úrazu. Když ono to tak hezky ořezává a ořezává a ořezává ...
"Můžu si ořezat tužku?" ptal se minulou středu jeden modelář.
"Ne! V žádném případě ne! Vem si jinou, já jí zatím ořežu."
Že jsem na kluky pes? Ale děte! Už se naořezávali dost.
Z pár tužek už mám jen kratičké vajgly, jak furt stáli u ořezávátka a ořezávali a ořezávali ... když vono je to takový slastný, jak to hezky ořezává.
Je to stejný jako s tím košem.

živí se fousama

No jo, ale hledejte po Praze takhle narychlo fousy nebo alespoň knír. To se nedá odkládat, to se musí hledat pořádně. Ostatně když něco chcete, stejně si to nakonec musíte udělat sami, což se nakonec potvrdilo, protože maskérky od kamarádky vzkázaly, že prej na Masopust si ten knír mám nakreslit, že prej to stačí.
Nestačí, alespoň tedy mě ne.
Tak jsem hledal. A netrvalo to dlouho a našel jsem firmičku, která se fousama živí. Nejenom fousama, pochopitelně. Paruky, fousy, kníry a další divadelní a filmové rekvizity.
Nezbývá, než tam zavolat.
A že prý samozřejmě. A jak prej mám velkou pusu. No copak já vím, jakživo jsem to neměřil.
"Tak to vemte hezky pravítko a změřte se," povídá paní do telefonu. No a tak jsem se změřil, míru jsem nahlásil a že prý si mám odpoledne přijít.
Přišel jsem si o trochu dřív, abych se dozvěděl, že výroba je časově náročnější a že to bude později. Nevadí. Shodou okolností jsem mohl zaskočit na nedalekou výstavu, kam mě zvala jedna kamarádka, což jsem v zájmu kníru rád učinil.
"Ještě vteřinku," pravila paní, když jsem přišel pro knír podruhé, "už se to dodělává, bude to trvat tak sedm, osm minut," upřesnila a zvala mě dál do dílny.
A tak jsem viděl, jak se takový fousy dělaj. To se na takovou dřevěnou hlavu natáhne síťovina, tyl tomu říkají, a do ní se pak vetká příslušné množství vlasů, chlupů fousů, žíní - prostě toho, z čeho nakonec ta rekvizita má být. No a pak se to tam různě přivazuje, upravuje a kroutí tak, aby to bylo podle představ budoucího nositele.
Dívám se, jak se to vyrábí a paní šéfová udržuje rozhovor a ptá se, k čemu to potřebuju a jestli prý mám kostým. Já na to, že kostým už mám a že je to na Masopust.
"A nejste vy náhodou z Ohrobce?"
"Přímo ne, ale hned vedle ze vsi."
"A neznáte náhodou pana Strejce?"
"Jakpak bych neznal, to je kamarád," povídám.
"No to je dobrý," směje se paní šéfová, "zrovna tady vod něj čtu mail. My mu dělali vloni rekvizity na divadlo."
"No jo, von je ten svět děsně malej."
A tak jsme ještě prohodili pár slov o tom, jak je to fajn, že se u nás na vsi takhle blbne.
Nedalo mi to a zavolal jsem: "Tak si představ, kde jsem nakonec skončil s fousama …., u tvejch známejch!"
"Tak to jseš na nejlepší adrese, já bych tě tam bejval taky poslal. Pěkně je tam všechny pozdravuj."
Pozdravoval jsem a mezitím už byl knír hotovej.
A paní nakonec vyslovila myšlenku, že se možná na ten
Masopust k nám přijedou podívat, když už na něm budou mít fousy.
Tož přijďte taky. A fousy mít nemusíte.

unesla mě

Včera už jsem se zase cítil dostatečně schopen jít na wushu cvičení. Levá noha se přesně podle návodu napravila sama a silnýho ducha jsem nepostrádal.
Nebudeme si tu nic předstírat, jsem v tělocvičně druhej nejstarší hned za jednou děsně sportovně založenou babičkou, která je ovšem daleko šikovnější , než já. Tedy obyčejné cvičení tak tak zvládnu "v rámci svých možností", jak říká Tomáš.
Ovšem jsou tu cvičení s prvky nijak složitých pohybů a ty už mi dělají problém, protože se mi například často zamotají ruce. Je to o koordinaci pohybu. Oni to teda motají všichni a já tuplem, zvlášť když jsem teď dvě hodiny chyběl. Ale to není omluva. Připadáte si při tom cvičení jako sakura ve větru, otáčíte se na obě strany a ještě k tomu větvema máváte v protisměru, čímž zcela ztratíte orientaci. Nejvíc to pak připomíná splašenej semafór.
A to není to nejhorší.
Je tu takový skoro už i bojový prvek. Já to neumím ani pořádně popsat, natož zacvičit. Budu muset poprosit Matěje, aby mi to ve volných chvílích předvedl a snad to dáme dohromady. Ve filmech to vypadá efektně, ale v tělocvičně na vlastní kůži je to katastrofa.
To jste v takovém podřepu, mabu se tomu říká, pak se ztočíte o devadesát stupňů, zadní nohu necháte nataženou dozadu, přední pokrčenou. Pak se vztyčíte a současně vykopnete nahoru tou původně zadní nohou a současně protilehlou rukou naznačíte úder. Hned se zase otočíte zpátky, vrátíte se do mabu vyrazíte druhou rukou dopředu a pak se v dřepu otočíte znovu do směru pohybu a přední ruku máte přitaženou k tělu v krytu. A takhle přejdete celou tělocvičnu. Teda ten, kdo to umí. To já nejsem. Už jenom jak to píšu, motá se mi to jedno přes druhé. Natož pak při cvičení.
No a na závěr ještě něco posilování.
To byla největší legrace. Jedním z prvků je vydržet na počítání ve dřepu (mabu), tedy nohy rozkročené, chodidla rovnoběžně, kolena nad špičkama, stehna vodorovně. Vodorovnost se kontroluje volně položenou tyčí, která se nesmí skutálet dolů. Tak tady jsem byl nejlepší. Vydržel jsem celé počítání do šestnácti, tyč se ani nehnula. Ovšem po odpočítání jsem se taky nehnul. Přesněji řečeno, z dřepu už jsem nevstal.
Tomáš má na všechno pochopitelně recept: "No vidíš, jak ti to jde. A tu tyč máš právě na to, aby ses moh' vopřít, až budeš vstávat."
No, vopřel jsem se. Naštěstí byla ta tyč dost bytelná a unesla mě.

komu není dáno ...

Při jistém pohledu na svět se do zorného pole dostávají osoby ženského pohlaví a nevybíravě jsou podrobovány, mnohdy oprávněné, kritice. Zkusme si představit například tohle:
Cesta kolem školy je jenom jedna. Ještě se pak dělí na dvě únikové varianty, přičemž hlavní cesta je jednosměrná a právě k tomu rozdělení se dá ještě dojet z druhé strany, ale pak je třeba uhnout a vráit se, aby se člověk, tedy řidič, nedostal do protisměru. Tou hlavní, jednosměrnou, vozí každé ráno rodiče své ratotolesti do školy. Bohužel se vžil velice hloupý nešvar zastavit přímo u vchodu, aby to děťátko, chudák, nemělo moc daleko. To pokaždé vyústí ve špunt, který tu jednosměrku prostě bez náhrady ucpe. Pochopitelně je snadné popojet o dvacet metrů, zařadit se k chodníku a udělat místo všem "dovozcům", ovšem to není populární. Populární je překážet.
Takže tudy nejezdím.
Vezmu to vždycky druhou stranou, najedu až před starý vchod školy a v klidu a bez zdržování a překážení děti vyložím a ony se těch dvacet, třicet, metrů ještě proběhnou.
Zdálo by se, že je všecho v pořádku.
Bylo by, kdyby se v nedávné minulosti tři maminky nerozhodly si ráno hezky popovídat. To vypadalo následovně: maminky projely z druhé strany jako já, postavily auta hezky pohodlně, aby děti mohly vystoupit - tedy doprostřed tak, aby se nedalo projet, a po vypuštění školáků si hezky stouply mezi auta a začaly si povídat. Každé ráno. Protože je znám, a protože jsem ostýchavý, netroufl jsem si jim vysvětlovat, že by mohly popojet kousek dál, například k cukrárně a tam povídat do sytosti. Místo toho jsem volával svéshovívavéHaničce a stěžoval na slepičí chování některých maminek, které blokují jedinou únikovou cestu ráno od školy.
To byla ta kritika osob ženských.
Jenomže čas pokročil, maminky si přestaly povídat - asi už si všecko řekly - a já to přestal řešit. Jen občas tu a tam jsem to komentoval patřičnými výrazy (i nepatřičnými).
A teď se karta obrátila.
Letos tam místo maminek postávají tatínkové. Tři auta, tři tatínkové a ke klábosení si ještě zapálí cigárko, aby tam nebyli jen tak na sucho. Někdy překáží, někdy ne, ale vždycky zaberou tři místa na zaparkování pro ty, kteří potřebují rychle odbavit děti a jet do práce.
Nuže, mně nezbývá, než vzít zpátky výše zmíněná tvrzení o slepicích. Není to pravda.
Jsme všichni stejní. Mužský i ženský. A jak říkala babička, komu není dáno, v apatyce nekoupí.

vážit

Občas si chleba upečeme, ale i ten holt někdy jdeme koupit. Vlastně docela často.
A když už jseš v obhodě, tak ještě vem … no vždycky se něco najde. V různých obchodech se najde různě. A taky v různých obchodech jsou různé zvyky, přičemž se zvyky různě sjednocují, aby to měl zákazník jednodušší.
Ne však všude.
V jednom z obchodů nemají u pokladny váhy, čímž se zásadně liší od ostatních a tudíž téměř pravidelně zapomenu zvážit například jabka nebo tak něco. Včera jsem zapomněl zvážit hroznové víno. Vzpomněl jsem si dřív, než jsem přišel u pokladny na řadu, i vysvětlil jsem paní za sebou, o co jde, a odběhl jsem labyrintem regálů k váze. Labyrint byl důkladný, žádná zkratka. Musel jsem obejít celý krám znovu tam a zpět. Když jsem se vrátil, paní zrovna platila svůj nákup.
"Já vás předběhla, nevadí to?"
"Ježkovy voči, vůbec. Naopak, já si to takhle představoval."
Žádný zádrhel se nekonal, vše šlo plynule, paní se usmívala, paní pokladní se usmívala … je to vůbec možný? Já už skoro tak slušnému chování odvykl.
Čekal jsem poznámky o zdržování a ono nic.
Takových okamžiků je třeba si vážit. Tedy a nezapomenout vážit. To hlavně.

řezník

To se tak stane, když se jeden snaží, že si někde něco natáhne a pak to potřebuje protáhnout.
Tedy při tom cvičení s Tomášem mi nějak přestala fungovat levá noha a ne ne ji ohnut a vykopnout dozadu tolik, jako pravou. Nic nebolelo, jenom to prostě dál nešlo. To se časem poddá, řekl jsem si.
Ve středu se tu stavil Roman, náš laskavý masér, který chodí mémiléHaničce napravovat záda. A jak tak pracuje, ptám se ho, co to tak s tou nohou může bejt, že jí nemůžu dost ohnout.
"No to klidně může bejt zablokovaný v kříži, to bys měl blbý," pravil pobaveně.
Když skončil s napravováním zad mépracovitéHaničky, povídá: "tak pocem, já si na to šáhnu."
Lehl jsem si na tan jeho stůl a čekal jsem, že mi bude nějak masírovat levý zadní stehenní sval.
To jsem se teda dočkal.
"Hele, a to když masíruješ ty baletky, taky řvou?"
"Řvou."
"Hmmm … hele, ale vono to bolí."
"Jo, to, je normální."
"Jaaaaauuu!!!!"
"Vida, tak už to máme."
"Co máme?! Dyť to strašně bolí!"
"Máš to dobrý, není to zablokovaný v kříži."
"To je skvělý, tak proč mě tak mačkáš?"
"Sem na tebe skoro nešáh. Prostě ten sval je načatej, tak to trochu bolí."
"Trochu? Dyť mi tu nohu urveš. Nech toho! Povídám ti: nech toho!!!"
"Seš ňákej fajnovka."
"Tak sem fajnovka, ale ce s tím mám dělat?"
"Nic. Měj to v teple a můžeš si to natřít nějakou masážní mastí, která pálí. Prostě jde o to, aby se ten sval prohříval a byl v klidu."
"No tak to ti teda mockrát děkuju!"
"A to neni zač, já si to užil."
Roman se chechtal a vysloveně mu to dělalo dobře.
Inu ne nadarmo má rád, když se mu říká Strahovskej řezník ….

jak bych tohle vysvětlil

Krást se nemá, to je v naší společnosti všeobecně známá věc.
Každý si tu morální kategorii vykládá po svém a definice krádeže je ošemetná věc. Jsou místa, kde se krádeži říká standardní obchod a jsou místa jiná, kde krádež nemá dalších přívlastků a lišáckých definic. Já se snažím žít na těch druhých místech a většinou mi to vychází.
Včera jsem dělal navečer nákup v jednom z velkých obchodů. Plnil jsem vozíček tím, co jsem v regálu vybral a tu slyším takovej šustot. Něco jako když načapáte myš ve stodole, jak si dělá hnízdo a hrabe ve slámě. Rychlé nervózní šustění. Ovšem nepoměrně hlasitější. Pochopitelně. Jednak jsem nebyl ve stodole a jednak ten šustot nedělaly myši.
U regálu se salámy, takovými těmi uheráky, stáli dva v takovém tmavém až černém oblečení. Vozík neměli, jen batoh, taky černý. Slečna nervózně, leč zkušeně dělala zeď, mládenec s bengálským šustotem ládoval ty salámy do batohu. Koukám kolem. Lidi, co stáli hned vedle se starali o své vozíčky, o své nákupy, šustot neviděli, neslyšeli. Bylo to jak ve filmu. Okolí bylo zpomalené až rozmazané, dvojice u regálu dělala ostře a nervózně rychlé pohyby.
Ale vždyť oni kradou! Tohle přece nemůžu nechat jen tak.
Šel jsem hledat ochranku, která v obchodě vždycky stává. Mezitím si dvojice vzala a viditelně šla zaplatit dvě balené vody. Uheráky už na zádech v batohu.
Pán od ochranky si zrovna s někým něco důležitě psal po telefonu.
Klepl jsem ho doramene: "Támhleten pán v tom černým má v batohu čtyři salámy," povídám, čímž se mému svědomí ulevilo.
Pan ochranka zvedl hlavu od telefonu a vykročil naznačeným směrem.
Já jsem u toho nechtěl být a šel jsem si pro svůj vozík, abych dokončil nákup. Čekal jsem nějaký shon, případně žádost o svědectví či nějakou další součinnost.
Nic. Jen po chvíli volal místní rozhlas pracovníka vedení k pokladně. Jenomže to pak volal asi za deset minut znovu. Nic se evidentně nedělo.
Nu, šel jsem zaplatit. U pokladen stál pan ochranka a bedlivě sledoval, jak se vykládá zboží z vozíčku na pás.
Když zkontroloval i mě, že už ve vozíčku nic nemám a pod bundou neschovám pecen chleba, zvedl telefon a šel zas do kouta psát někomu něco.
Mé podezřelé chování evidentně prokoukl a bylo mu jasné, že jsem napráskal spolubližní chudáky, kteří si šli koupit jenom vodu, abych si moh' sám nakrást lentilky. Ještě jednou si mě přísně změřil a pak definitivně znovu opustil tento svět a vplul zpátky do poklidných vln mobilní komunikace. Tam mu evidentně bylo dobře.
Tak, to bysme měli. Zde je příklad, jak naložit se zlodějem. Dělat, jako že nic. Stejně si toho nikdo nevšimne. A kdyby náhodou si toho někdo všim, pozor na něj. Co když právě on křičí chyťte zloděje.
Ještě, že u toho nebyly děti. Fakt nevím, jak bych jim na tomhle příkladu vysvětloval, že krást se nemá.

pozor …!

Někdy se v tom člověk ocitne, ani neví jak. Prostě do toho šlápne a už se s tím nedá nic dělat. Pozdě bycha honiti a marno si říkat: kdybych si byl bejval dával pozor, nebyl bych teď musel čistit boty. V Praze jsou takové nástrahy doslova na každém kroku.
Nebudu tady rozebírat příčiny a původce tohoto nelibého koloritu pražských chodníků. Nemyslím, že by to mělo smysl.
Ovšem k nápravě směřujících opatření je spousta. Avšak pouze směřujících. Zatím je výsledek v nedohlednu.
Jedna z aktivit v této oblasti mě včera pobavila. Typicky po našem. Nedalo mi to a ihned jsme to musel zachytit rybím okem objektivu. Dalších slov netřeba.
Prohlédněte si obrázek, posuďte a pobavte se sami.

silnej duch

Před sedmi a půl roky jsem si tady zapsal (bylo to 15.9. 2006), že to začalo. Tedy, že jsme začali chodit k Tomášovi na Tai-ti. Byly to nadšené začátky, ale vydrželo nám to s moušikovnouHaničkou sotva rok. Chválou jsem tehdy neskrblil a všude jsem povídal, jak to povznáší ducha i tělo.
Tak to teď neplatí. Tomáš totiž právě znovu otevřel cvičení pro dospělé. Ale nikoliv Tai-ti, nýbrž Wu-shu. Ne snad, že by z nás chtěl mít šampiony, jako je Matěj, ale na četné žádosti z řad dospělých to s námi zkusí tak, abychom se protáhli a dokázali si v rámci svých možností jakžtakž zacvičit nějakou sestavu.
A to je ten kámen úrazu. V rámci svých možností.
Ono je totiž, na rozdíl od Tai-ti, wu-shu, čistě prakticky vzato, moderní gymnastika. Dynamická, silová, akrobatická. A jaký možnosti já v těchhle oborech sakra mám? Značně omezený! A to je ještě hodně mírně řečeno.
Po té hodince s Tomášem jsem už fakt nemoh'. A to vlastně vůbec nic nebylo. Jenom jsme trošku běhali a protahovali se a udělali pár cvičení na posílení a koordinaci. Byl jsem splavenej jak myš a sotva jsem se doplazil do auta. Kdepak povznesenej duch a tělo. Eště teď mě bolej stehna a ty svaly, co jsem na nohách do včera vůbec neměl. MáveseláHanička však byla nadšená a pravila, že právě tohle se jí hodí zrovna do jejího programu a že se tím pěkně zpevní a posílí tělo.
No jo, na Matějovi je to vidět, ten by moh' z fleku do soutěže o nejpropracovanější atletickou postavu. Já budu ovšem rád, když to přežiju.
Tedy pokud budu mít dost silnýho ducha …