WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

o jiných krajích

báječnej kraj

V pátek byl znamenitý oběd. On totiž Tomáš je pro kluky nejen tím nejlepším Mistrem, ale je i dobrým kuchařem. Nuže vězte, že ta rejže se zeleninou z Šaolinského tábora byla skvělá. Přidal jsem si a stejně jako mně i ostatním, kteří si přijeli pro děti na Šaolin, ten oběd uvařený jen tak na ohni znamenitě chutnal. Ba někteří si vzali i domů, poněvadž zbylo.
Jen jsme dojedli a začali uklízet tábor, spustil se slejvák. To nás trochu zdrželo, ale nešť, nikam jsme nepospíchali. Do třech aut jsme naložili táborové hrnce a další vybavení a odvezli jsme to na základnu, kde to zase počká na příští léto. Já se ještě vracel pro naše věci. Mezitím Tomáš ukládal věci na základně ve vsi a děti sbíraly papírky, co tu a tam zůstaly kolem tábora.
Vrátil jsem se tedy tím rozbláceným polem zpět, naložil jsem batohy a děti a jeli jsme do vsi naložit ještě Tomáše. Ale ouha! Když jsme vybruslili z té rozmoklé offroadové klouzačky v kukuřici, zdála se mi levá zadní pneumatika nějaká měkká.
"Sakryš, asi jme píchli. Honem do vsi, ať dojedem alespoň na základnu. Pak se uvidí."
Je to nějakých pět kilometrů a pneumatika to vydržela. Ale měkká byla víc a víc.
Co teď? Auto narvaný až po střechu, poprchává, .... všechno vyložit, nasadit rezervu a to zablácený kolo dát do kufru?
"Tatínku, támhle bylo napsáno servis!"
"A pneuservis taky?"
"Taky."
"Jedeme do servisu!"
Děti šly s Tomášem pěšky a já těch sto metrů dojel krokem.
"Dobrý den, opravujete taky pneumatiky?"
"No jo, vopravuju. Jenom počkejte, až to tuhle dodělám," pravil ochotný pán, co kutil cosi v jiném autě pod kapotou.
Bylo to hned, paní spokojeně se svým autíčkem odjela a pán se pustil do naší pneumatiky. Nejdřív to nemoh' najít, ale za chvíli to měl. Rezavej vrut do dřeva se zavrtal do pneumatiky, kam evidentně nepatřil. Tak teď už jen ucpávku, zalepit a může se jet.
Hurá, skvěle to dopadlo! Pán nás zachránil a vůbec mu nevadilo, že kolem jeho servisu ve starý stodole běhají ušmudlaní, tejden nemytí táborníci včetně náčelníka. Usmíval se na nás a řek' si o stovku. A to jsme mu ani neříkali, že jedeme s Mistrem a mnichama přímo ze Šaolinu.
Báječnej kraj.

musím letět ...

Kdepak, dneska nestíhám. Už musím letět.
Takže nanejvýš
telegraficky ... jestli bude co.
A zejtra taky.

jen ochutnat

Naposledy jsem se o té místní zvláštnosti zmiňoval v červnu roku 2007. Sedm let je doba přiměřená k tomu, abych tu opět vyzdvihl tu zapáchající vodu z Velkého Oseka.
Měl jsem včera příležitost jet zase přes Osek a včas jsem si vzpomněl, že si mám s sebou vzít lahev na minerálku. Lahev jsem vzal a ku prameni stále trefím.
Za těch sedm let se tu nic nezměnilo. Altánek je stále tentýž, zařízení na čepování vody se také nezměnilo a lidé si pro vodu chodí pořád. A ta minerálka pořád chutná slaně a pořád smrdí sirovodíkem. A je náramná.
Až někdy pojedete přes Velký Osek, rozhodně se nezapomeňte napít. To, že vám zpočátku nebude chutnat, nic neznamená. Až jí přijdete na chuť, určitě se pro ní budete vracet. Stejně jako paní Marcela, která si na oseckou minerálku pamatuje a nic nevadí, že to má trochu z ruky. Posílám pozdrav do Texasu!
Byly doby, kdy se na vodu stála fronta a místní správa zvažovala všelijaká regulační opatření. Zájem ovšem opadl a regulace netřeba. Místo skleněné baňky, pod kterou v nánosu železitého vodního kamene bublal pramen, je dnes v altánku sice nevzhledný, ale zato funkční a téměř nerozbitný kovový válec s trubičkou. Kohoutky i baňky zmizely a voda stále protéká. Jen ochutnat. Neváhejte. Zvláště teď, kdy už začala cyklistická sezona. Taková osecká v cestovní lahvi na kole - toť pravé osvěžení na cesty. Zvlášť pro ty, kterým nevadí ta slaná příchuť a sirovodík ...

jak na to

Na náměstích bývají pomníky, parky, orloje, radnice, kostely a vůbec kde co. No tom brněnském mají časoměrný stroj. Totiž na té cedulce, co tam u toho je, stojí, že to časoměrný stroj je, ovšem takovej zvláštní. Že je tam na památku toho, jak se Brno onehdá jedné převeliké armádě obléhatelů ubránilo a to především proto, že nějací filištíni nechali poledne zvonit v jedenáct, místo v poledne. Zřejmě šlo o jakýsi předčasný pokus zavést letní čas. Ať tak či onak, na památku oné události tu stojí ten stroj a každé dopoledne v jedenáct z něj vypadne skleněná kulička.
Nu a tak jsem kolem toho černého kužele včera chodil a stejně jako všichni ostatní jsme pátral po tom, kolik že to vlastně je hodin.
On ten stroj má totiž ješte tu vlastnost, že se na něm nedá poznat, kolik vlastně je. Tedy podle toho návodu na cedulce by to snad šlo, jenomže je to tak složité, že to nikdo nedokáže.
A jak tak kroužím kolem, přistoupí ke mně jedna paní a povídá:
"Vy nejste z Brna, že?"
"No to nejsem."
"A víte, jak se dá zjistit, kolik je hodin?"
"No to právě nevím."
"Tak já vám to povím."
"No to povězte, už tu kolem toho chodím chvíli a futr se v tom nevyznám."
"Tak to musíte jít asi dvacet metrů od toho stroje tímhle směrem," povídá paní, " a pak se podíváte takhle po těch kolejích. A jak je támhle za tím domem ta špička té věže, tak pod ní jsou hodiny. A tam si to přečtete."
"Aha, takže tady nikdo neví ..."
"Neví, tomu stroji tu nikdo nerozumí," smála se ta paní a já s ní.
Ověřil jsem její metodu a fungovala bezchybně.
Zkusil jsem ještě ověřit, jak je to se znalostí toho stroje a zeptal jsem se na něj ještě jednoho evidentně študovanýho mládence z Masarykovy univerzity.
"To ne, to nikdo nepozná, ale prý je to napsané támhle na té cedulce," pravil na otázku, jestli ví, kolik ten stroj ukazuje hodin.
Nuže tedy, kdybyste byli někdy v Brně na náměstí a potřebovali zjistit, kolik je hodin, tak už víte, jak na to: támhle na ý věži za domem jsou hodiny.

13-3-1

A jsou tady! Co že tu je? Brejle. Slíbil jsem, že dám vědět, tož dávám.
Zřejmě se sešlo několik okolností, které měly vliv na dodání okulárů. Ať tak nebo tak, výsledek je ten, že brejle jsem objednal dvanáctého března a jednatřicátého jsem je měl na stole.
Dodací adresa v pořádku, dodací termín z Minesoty skvělej, paní se v odpovědi zřejmě nějak spletla. Nebo je tam nová či co, ale firma funguje a chlubí se, že funguje jaksi worldwide, tedy celosvětově. Nikoliv jen v Americe a Kanadě, jak psala. Nuže tedy: fungujou.
A brejle?
Pět hvězdiček z pěti jsem jim dal.
To, že v úhledné krabičce je navíc futrál na brýle, hadřík, aparátek na utahování šroubků obrouček a přívěšek na klíče, to je jaksi navíc a potěší to. Ovšem jde o brýle.
A ty jsou lepší, než ty z našeho kamenného krámu a bezmála za třetinu!!!
Konkrétně: Kov a barva obrouček totožná, materiál titanflex (betatitan) - tedy ohebný, pružný, "kosmický". Skla jsem si oproti kamennému krámu mohl vybrat a zadat rozměry tak, jak jsem chtěl, takže jsou o fousek širší a o maličko užší - tedy protáhlejší obdélník. Tvar skel - totožný. Provedení a materiál skel, zejména napařených vrstev se zdá být buď stejné nebo o fous lepší či mírně odlišné (k lepšímu). Dioptrie perfektní s ještě navíc strojově psaným protokolem a kontrolním kupónem. U nás jsem dostal jen obvyklý ručně vypsaný hadr - objednávku. Záruka na skla i obroučky rok, u nás dva. Tady jsou amíci horší, ale to jaksi vychází z místních předpisů. O reklamaci neuvažuju ani v jednom ani v druhém případě. Dodací lhůta od objednání: tři týdny z Ameriky, skoro měsíc z kamenného krámu v Praze. Objednání a dodání: od počítače odbjednáno, do ruky poštou dodáno z Ameriky, vlastní návštěva při objednání a samozřejmě i vlastní vyzvednutí v krámě v Praze. Urgence: z Ameriky omluva a promptní dodání, u nás tři telefonáty a teprve na třetí si někdo druhý den vzpomněl a teprve dva dny po termínu jsem si brýle mohl vyzvednout s tím, že to byl "bonus" rychlého dodání - jinak je to prý měsíc a víc. A značka? Ten jediný důvod, který uvádějí optici jako záruku "kvality"? V českém kamenném krámě žádná, jen pár vyražených čísel. Na brýlých z Minesoty, kde výslovně hlásí, že značkové brýle nenabízí, je nápis b-Titanium, Exesto Italian design - tedy značka.
Když to shrneme: Rychlejší dodání stejná nebo lepší kvalita, lepší možnost výběru, snadnější nakupování, pohodlnější dodání - to vše až z Ameriky. A cena? Když pominu absolutně ujetou "původní" cenu v krámě, kterou jen u obrouček měli třináct tisíc (!!!), tak česká cena něco málo přes tři tisíce plus dva lístky na tramvaj (tedy dopravné). Cena z Ameriky $58. Zjednodušeně zapsáno: 13 - 3 - 1.
Co dodat? Není vyloučeno, že oboje brýle pocházejí ze stejného stroje. To určit nedokážu. Ale určitě dokážu posoudit, která služba je lepší a lacinější.
Nuže: napříště už brýle jedině od formy VISIO-R!
To prosím nedělám reklamu, to jenom beru vítr z plachet těm našim šejdířům.

za třetinu z ameriky

Krucinál, to je přece zlodějna! Bodejď by nebylo takovejch krámů s brejlema, dyby na nich nebyl takovej vejvar.
Takhle hartusím už leta. Přesněji řečeno od chvíle, kdy jsem jednou na cestě jako spolujezdec měl kolegovi v šeru v autě přečíst něco z mapy. Nic jsem mu nepřečet'. Písmenka byla moc mrňavá.
Pochopil jsem, že už budu potřebovat brejle. Chvíli jsem tomu vzdoroval, ale nakonec nebylo na vybranou.
Nuže, začal jsem se pídit po tom, co se dá na čtení a na oči koupit a od té doby láteřím.
Pochopitelně se dají nakoupit všelijaké brýle na čtení za dvacet až dvěstě korun. Mám jich nůši. Fungujou dobře, ale přeci jen je to takovej spotřebák a navíc: nedělají se s odlišnými dioptriemi pro každé oko, což je můj případ. A asi i většiny brejlovců.
Jenomže na jedné straně vah leží zmiňované laciné brýle, které mají k dokonalosti jen krůček a na druhé misce jsou brýle, za které dáte i desetitisíce. Rozdíl ve funkci je mírný, avšak lze ho komerčně využít, což se děje.
Nicméně jsem to nevydržel a zkusil jsem si nakoupit brýle pořádné. Původní cena byla desetinásobná, taď stály "jen" třináct stovek, sklíčka sedmnáct. Za něco málo přes tři tisíce mám titanflexový brejličky na čtení.
Ale furt je to moc.
Pátral jsem dál. Na internetu, když máte oči změřené, dostanete naprosto totéž za třináct stovek plus tři za dopravu. Pořád se mi to nezdálo.
A ejhle. Stejný názor na kvalitu materiálu, funkci, zpracování a estetickou hodnoutu jsem našel na jednom serveru amerického dodavatele brýlí. Jako by jen přeložili moje praktické námitky. Suma sumárum, brýle nestojej desetitisíce, desetitisíce si za ně účtujou jen šikovní obchodníci, kteří dokáží obšancovat trh tak, že se k výrobním cenám nedostanete.
Tahle firma mi nabídla tytéž brýle, které jsem si koupil u nás v kamenném krámě, za pedesát osm dolarů i s poštovným.
Hned jsem si je objednal.
A za deset dní mi přišel dotaz, jestli jsem spokojenej s dodávkou.
Jak bych moh' bejt, když se podle sledování zásilky brejle zrovna teď toulaj někde v Chicagu?
Napsal jsem jim to do Ameriky a hned mi odpověděli. Omluvili se, že je to jejich chyba, že normálně do Evropy brejle neposílají, ale že to pochopitelně tentokrát pošlou, když je to chyba na jejich straně. Jen si holt musím počkat, jelikož to přes moře trvá krapet dýl.
Tož si počkám. Až přijdou, dám vědět, jaké bude srovnání brýlí za třetinu ceny z kamennýho krámu. Zatím si pořád myslím, že ta americká cena je jediná přiměřená.

progůlka po Práge

Jeden nemůže stihnout všechno a bejt furt fšude. Tady na Olešku bydlím a je tu spousta míst, kde už jsem dlouho nebyl. V Praze jsem taky denně, jenomže ve srovnání s Oleškem je Praha o fous větší a tudíž teprv nestíhám jí projít.
Včera jsem potřeboval cosi v Klimentské a protože bylo hezky, řekl jsem si, že zpátky na Smíchov půjdu pěšky. Je to kousek. Až do Ungeltu to šlo docela dobře. Občasný žďuchanec do turistů nepočítám, to jaksi patří ke koloritu. Pochopitelně češtinu jsem slyšel naposled v Revoluční ale i to je běžné. To překvapení mě čekalo až za Týnem.
Na Staromáku je a bylo vždycky živo. Teď tam stojí bublinář. Hned vedle dva zlatí sochové, tedy sochy a o kus dál Hus. Ale ten už je tam nějakej pátek a nemele sebou jako ti dva zlaťáci. Bublinář měl kolem sebe naděláno mydlin a tak abych neuklouz', šel jsem radši k tomu sousoší. Vyndal jsem pár drobnejch, že jim cinknu do truhličky a vyfotím si je z telefonu s Týnem. A tady to začalo.
"Padesát! Za focení je padesát!" oživnul jeden soch a mával zlatejma rukama.
Nechal jsem ho mávat a fotil jsem. Přistoupily ke mě dvě dámy. Budou se chtít zeptat na cestu, řekl jsem si a vzhlédl k nim. Začaly rusky. A jestly prej se nechci projet po Praze, že organizujou prohlídky. Mlely jedna přes druhou. Civěl jsem chvíli na ně a povídám:
"Já jsem tu doma!"
"Aha ... tak to promiňte," pravila jedna a ztratila o mě zájem. Nic ze mě nekoukalo.
Na orloji zrovna šli apoštolové, tak jsem taky šel.
Na Malým rynku stál další bublinář a soch tam byl jenom jeden. U Zlatý studny na mě mávala nějaká turistka a řvala "guden dáág!".
Na Karlově mostě se po mně vohlíd' jeden stánkař a utrousil na půl huby s despektem: "Tak už sis to vyfotil?" a ušklíb se.
Tomu jsem neřek' nic. Možná proto, že už jsem tak nějak neměl ten pocit, že by mělo smysl mu říkat, že jsem tu doma. Co je mu po tom, že. Já vím svý a tu svou Prahu znám tisíckrát líp než on nebo ty bludičky, co mě vábily na progůlku po Práge.

jen telegraficky

Dnes jen telegraficky, jestli vůbec buce co telegrafovat.

do Pardubic

Pochopitelně, v Pardubicích už byl každej a kdekdo ví, zač je v Pardubicích perník. Já tam taky někdy zajedu. Před nějakým časem jsem tam jezdil třeba i na koupaliště. Mívali tam tenkrát docela fajn vodní park. Jak je to teď, nevím.
Naposledy jsem byl v Pardubicích včera. Shodou okolností jsem tam byl i U Indiána na kafi. Je to taková rarita. Vyřezávaná hospoda a u ní malá zoologická. Trochu to sice kazí kuřáci, ale jinak je to tam docela pěkný.
Důležitější než hospoda je ale cesta. Obecně cesta do Pardubic a zpátky.
Nějak se stalo, že jsem skoro vždycky přijel do města odjinud. Ano, jistě, v dobách, kdy jsem tam byl častěji, jsem obvykle jezdil cestou od Chlumce přes Nové Město a Bohdaneč, někdy jsem přijížděl od Kolína přes Přelouč, vyjímečně od Hradce. Teď je k dispozici dálnice a už to není tak jednoznačné. Člověk si může vybrat z příliš mnoha variant. A teď: která bude zrovna dneska nejrychlejší?
No, co vám budu povídat, do Pardubic jsem přijel po čtyřproudovce od Hradce, zpátky jsem jel přes centrum a po staré cestě na Opatovice a pořád jsem měl dojem, že určitě musí existovat ještě nějaká další cesta.Jistě, že existuje, a až zase navštívím Pardubice, možná přibude další.
V každém případě se nemůžu splést: pokud jde totiž o cestování tímhle směrem, jsem si jist, že nakonec stejně všechny cesty vedou do Pardubic.