nejmíň deset
22/08/14 05:27 zařazeno v kategorii: o zvířatech
Subjektivně vnímaná velikost je po čertech relativní veličina. Však na to téma taky existuje hromada vtipů. Ovšem zatím jsem nezaznamenal vtipy o velikosti koček. A protože se o kočičí veličiny nijak zvlášť nezajímám, připadají mi naši kočkeni docela normální. Tedy normálně velcí. Jenže jsou mývalí a tudíž je ten subjektivní srovnávací etalon objektivně posunut a zkreslem směrem nahoru. Rozumějme tomu tak, že Max i Cyrda jsou kočkeni kapitální, ovšem ve světě mývalím celkem průměrní. Nic extra.
A teď přichází to zkreslení. Pokud potkám někde nějakou jinou kočku, mám za to, že je to koťátko. Není, pochopitelně. Ale to mi dojde většinou pozdě. Jako včera.
V domě, kde máme kanceláře, byla z ničehož nic najednou kočka. Takový mourovatý koťáko.
"Hele, kotě, kde se tu bereš?", povídám.
Kotě nebylo kotě, ale velká, tedy správně řečeno dospělá, kočka. Cosi odsekla a pelášila si to nahoru do patra. A šup na otevřené okno. V druhým patře, prosím!
"Noták, čičí, neboj."
Čičí na mě zasyčela a přikrčila se. Chápu, nebudem se kamarádit, tak si běž po svých. Kočka zřejmě tušila, co si myslím, a hned se podle toho zařídila. Z toho okna v druhém mezipatře vyskočila!
No tě pic. Jak tohle dopadne?
Ano, dopadlo to. Kočka dopadla. Nejdřív na plexisklovou stříšku nad vchodem na dvorek, potom na dvorek samotný. Po kočičím způsobu. Na všechny čtyři.
Vůbec nic jí nebylo. Ani se neohlédla a rovnou přeskočila zídku dvorku a pelášila dál přes druhý dvorek. Jako by to dělala denně.
No tedy, to kdybych vyprávěl našim kočkenům, ti by čubrněli. Jsou sice víc jak dvakrát větší, ale o takovejch vejškách se jim ani nesní. To akorát Ferda blahé paměti tady z koupelny skákal z okna a pak mňoukal u dveří, abychom ho pustili domů. A to je sotva nějakých pět, šet metrů.
To ta pražská kočka to měla takových dobrých deset dohromady. Nejmíň.
A teď přichází to zkreslení. Pokud potkám někde nějakou jinou kočku, mám za to, že je to koťátko. Není, pochopitelně. Ale to mi dojde většinou pozdě. Jako včera.
V domě, kde máme kanceláře, byla z ničehož nic najednou kočka. Takový mourovatý koťáko.
"Hele, kotě, kde se tu bereš?", povídám.
Kotě nebylo kotě, ale velká, tedy správně řečeno dospělá, kočka. Cosi odsekla a pelášila si to nahoru do patra. A šup na otevřené okno. V druhým patře, prosím!
"Noták, čičí, neboj."
Čičí na mě zasyčela a přikrčila se. Chápu, nebudem se kamarádit, tak si běž po svých. Kočka zřejmě tušila, co si myslím, a hned se podle toho zařídila. Z toho okna v druhém mezipatře vyskočila!
No tě pic. Jak tohle dopadne?
Ano, dopadlo to. Kočka dopadla. Nejdřív na plexisklovou stříšku nad vchodem na dvorek, potom na dvorek samotný. Po kočičím způsobu. Na všechny čtyři.
Vůbec nic jí nebylo. Ani se neohlédla a rovnou přeskočila zídku dvorku a pelášila dál přes druhý dvorek. Jako by to dělala denně.
No tedy, to kdybych vyprávěl našim kočkenům, ti by čubrněli. Jsou sice víc jak dvakrát větší, ale o takovejch vejškách se jim ani nesní. To akorát Ferda blahé paměti tady z koupelny skákal z okna a pak mňoukal u dveří, abychom ho pustili domů. A to je sotva nějakých pět, šet metrů.
To ta pražská kočka to měla takových dobrých deset dohromady. Nejmíň.
2014
