WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

Kroužky na Vltavě

V pátek ještě asfatovali části stezky, instalovali a natírali zábradlí a v neděli už jsme tu fungl novou cyklostezku jeli ozkoušet ještě před otevřením. Jezdím kolem ní denně autem z Prahy a na jaře jsem si říkal, že jí stihnou postavit do prázdnin, ale to jsem špatně odhadl. Výstavba trvala celý půlrok a to ještě není postavenej prostředek. Tam před Jarovem se musí jet asi pětset metrů po polní cestě, poněvadž prý nejsou vyřešené vlastnické vztahy pozemku kvůlivá církevním restitucím. Že by se mniši hrdlili o kus zátopový louky?
Ovšem kromě toho kousku, před kterým bruslaři směrem od Prahy jen kroutí hlavami a otáčí to zpátky, je stezka báječná. Matěj si už před čtrnácti dny zablokoval tuhle neděli, abychom se na ní mohli vypravit. A vyšlo mu to.
Jeli jsme po úplně novém asfaltu a užívali si pobřežní cesty
na prvém břehu Vltavy až do Bráníka k ledárnám. To byl náš cíl.
On totiž Matěj na školním cyklovýletě objevil, co my jsme neznali, jelikož už devět let nejsme pražáci. V Bráníku je prostor jménem Kroužky na Vltavě. A tam je největší lanový - hrací park pro děti, co jsem kdy viděl. Matěj přijel ze školy nadšen a celých čtrnáct dní vydžel básnit o přenáramně vysokých stožárech, pavučinách z lan, visutých mostech a tobogánech. A měl pravdu. Všechno to tam je. MémiléHaničce se původně na ten výlet vůbec nechtělo, poněvadž jsme byli dopoledne na houbách a čekalo nás ještě jejich zpracování, ale když jsme dorazili do lanového parku, okamžitě se chytla. Tedy odhodila kolo a chytla se lan a spolu s Kačenkou šplhaly po těch pavučinách až nahoru do hnízda, které je spojeno s ostaními hnízdy lanovými mosty. A to ve výšce nějakých deset metrů. Dolů se dostanete na tobogánu. Jsou tam tři. Matěj zmizel a byla z něj vidět jen jakási rozmazaná šmouha, která lítala po mostech a od tobogánů zase nahoru po síti a pořád dokola. Když se dost vyblbnul, pomáhal ještě Kačce dostat se nahoru, ale pak zase zmizel v jícnu tobogánu.
Náramný odpoledne to bylo a vůbec nevadilo, že jsme se zpátky do Vraného dostali až o půl sedmé. Pořád bylo ještě vidět a sluníčko teprve zapadalo.

rostou

Ale jo, rostou. Bodejď by nerostly, dyť je sezóna. A jsou dobrý, jenomže holt jak jsou ty houby dobrý a rostou, tak na ně má zálusk kdekdo, čímž se stalo, že z těch čtyřech košíků, co jsme přinesli v neděli z lesa, jsme jeden vyhodili, poněvadž byly červavý. Ale i tak byla k obědu smaženice, večer maso na houbách a na zimu je uloženo přiměřené množství zásob.
Kačka našla (tedy ona sama ne, ale zásluhu má, neboť je sama donesla)
bedly velké jako deštníky, Matěj našel modráka, což je vzácnost, no a i hříbky a hřiby byly. Tož kdo z vás ještě letos na houbách nebyl, neváhejte a honem do lesa. My byli už podruhý a pořád rostou.

odborná péče

Když má člověk pochybnosti, má se svěřit do rukou odborníkovi. To většinou pomůže.
Tuhle koukám, že mám u předního kola u auta nějak moc měkkou pneumatiku. Zašťoural jsem do toho špičkou byty, dloubnul do toho palcem, no jo, zdálo se to divný. Běžná věc. Zase jsem najel někde na nějakej hřebík, stavím se u odborníků. Stavil jsem se, měli hned čas, kolo sundali a začali zkoumat. Unikající vzduch slyšet nebyl, tož přišla na řadu lázeň. Čekal jsem, jak se to vyvrbí a rozprávěl s přítomným pánem o tom, jak se dneska na těch cestách furt někde něco válí a každou chvíli se vám to zabodne do gumy. Zabývali jsme se pouze současností, neboť v minulosti sice bylo na cestách mnohem víc ztracených hřebíků podkováků, ale zase bylo mnohem míň gum, do kterých by se ten podkovák mohl zaíchnout. Odborně jsme tedy zhodnotili situaci, zatímco pan mechanik odborně zkoumal kolo ve vaně s vodou.
Když to dovyzkoumal, odborně pravil, že tam žádnou díru nenašel, že je to kolo v pořádku. Shodli jsme se na tom, že je to divný, ale že to může bejt tím, jak třeba to auto stálo nějak nakřivo. To se potom ta guma víc stlačí a vypadá měkčí. Nu, pro jistotu jsem jí nechal odborně trochu přifouknout, čímž maličko ztvrdla.
Kolo odborně nasazeno, vše odborníkem zkontrolováno a celý to stálo stovku. A ta stovka stála za to, jelikož můžu dál v klidu jezdit, poněvadž to mám vod odborníka zkontrolovaný.

hádanka podzimní

Blíží se konec září, podzim už je od úterka, nuže je čas na další hádanku. Co si tedy myslíte, že je na obrázku?
a) hliněné nádobky od dětí z keramického kroužku
b) zkamenělé květy třetihorního cedru
c) komůrky larev kutilky asijské

Úča musí pryč!

Podzimní sezónu, která včera začala, jsme zahájili divadelním představením. Neobávejte se, nikdo z nás divadlo nehrál, ba ani maňáskový. Do divadla jsme s moumilouHaničkou šli jako diváci. S paními učitelkami, jelikož to mělo nějaký hlubší význam, který mně do teď není úplně jasný, což ovšem není nikterak podstatné. Podstatné je, že divadlo si vybraly paní učitelky a bylo o paní učitelce. Přesněji o paní učitelce a o rodičích. Dá se tedy bez přehánění konstatovat, že obě strany byly zastoupeny jak v hledišti, tak na jevišti.
Představení začalo, a mně začala tuhnout krev žilách. Slovy Járy Cimrmana: bylo to jako ze života.
"Ježkovy voči," říkal jsem si v duchu, "dyť tohle se přece musí naší paní učitelky dotknout. Takhle přesně skvělá je a tohle přesně se musí odehrávat u nás ve škole mezi rodiči, tedy alespoň mezi těmi, pokud existují, kteří si nevidí na špičku nosu."
No, trpěl jsem jak zvíře a už jsem si dával dohromady, jak naší paní učitelku budu přesvědčovat, že něco takového by si u nás o ní nikdo nemyslel. Ba naopak, že si jí všichni hrozně vážíme a máme jí rádi. Protože je nejlepší.
Jenomže pak se to na tom jevišti začalo obracet. Přítomné rodičovstvo (ano, přítomné, jelikož dle řečeného jeden pozvaný chyběl a tudíž přítomen nebyl) se začalo ukazovat v tom pravém světle. Pan autor už na začátku naznačil, že sbor rodičů a přátel školy nebude úplně charakterově v pořádku, ale do vínku mu dal moc s učitelkou zamávat, což mě hrozně popuzovalo, i když útok paní učitelka ustála opravdu skvěle. Jenomže rodičů byla přesila a mnoho vlků, zajícova smrt. Naštěstí se ti prožluklí vlci začali projevovat a mně začalo být jasné, že pan autor má rád dobré konce.
Ten konec vám pochopitelně prozrazovat nebudu, musíte se na to představení jít podívat sami. Můžu ovšem prozradit, že jsem nakonec nemusel naši paní učitelku nijak o ničem ujišťovat. Vše bylo jasné a všichni dopadli tak, jak dopadnout měli.
A já bych si velice přál, aby to takhle dopadlo vždycky.


tuhlec je na to divadlo odkaz

bez duchů

Věříte na duchy? Ne? No tak dodrá, ale jak vysvětlíte ten rámus?
To jste takhle v pracovně u stolu, píšete si do deníku, Cyrda vám líže palec u nohy. A najednou rána. Zní to jako když se sype sklo. Vyletíte, koukáte, kde se co děje a vono nic. Kde by se taky v síni sypalo sklo? nemáme tam žádné skleněné předměty, které by byly rozbitné a sypaly se samy od sebe. Pak vás napadne, že Cyrda je sice u vás, ale Max ne. Co ten by tam nahoře v patře tropil?
Uháníte nahoru po schodech a Max sedí nahoře, pohlíží na vás s nevinným výrazem a vy se v mžiku přesvědčíte, že ani tam nahoře není žádné sklo, natož pak vysypané sklo.
V tu chvíli jediný možný závěr okamžitě zavrhujete. Duchy prostě doma nemáte, to byste o nich museli něco vědět.
Jenomže vám to vrtá hlavou. Jste zcela střízliví, je šest ráno, už jste byli venku na čerstvém vzduchu vystrčit před vrata popelnici, začíná náramnej den, vzduch voní, všude klid, vy jste si jistí, že jste včera nepožili ani kapku alkoholu a sny se vám už dávno nezdají. Usoudíte tedy, že ten zvuk sypajícího se skla se vám zdát nemohl. Tak co to teda doprkýnka bylo? Všichni v domě kromě vás a kočkenů spí, tak co to mohlo být?
I co, máte jiné starosti, musíte psát woleschko, tak toho ducha hodíte za hlavu.
A jen si znovu sednete ke klávesnici, už zase začně něco pískat. No co tohle může ....
A jó, dyť vy jste ráno, jak jste si dělali kafe a vyměňovali žárovky v troubě a digestoři, ještě pustili myčku, aby bylo umyto. A nahoře na dřezu, kterej je nad tou myčkou, Matěj s Kačkou nechali postavený hliníkový lahve do školy. Postavili je dnem navrch, aby vykapaly. Jenomže hrdlo je úzké a jak ta myčka při mytí drncá, lahve to neustály a za všeobecného lomozu podobného sypajícímu se sklu spadly na zem. A na znamení, že je umyto, začala myčka pískat. Čímž vás přivolala a duchy zaplašila.
No tak vidíte. Rámus se dá vysvětlit i bez duchů.

pěkně nachystaný odpoledne

Tuhle jsem tu psal o počasí jako o stavu přímo úměrném činnosti tvorstva, tedy konkrétně dvou přátel. Je tudíž naprosto pochopitelné, že tu musím zmínit i další variantu tohoto stavu.
V sobotu totiž mělo vypuknout Babí léto ve Zvoli. Je to vždycky takové příjemné odpoledne, dospělí v čele s báječnou paní učitelkou Lenkou nachystají soutěže, zábavu, kapela je, hasiči vytáhnouu stříkačky, sportovci nachystají exhibice a všichni se výtečně baví, neboť když děti dělají zábavu pro děti, je to vždycky fajn. Pokud přeje počasí.
Nu, počasí přálo. Bylo nádherné sobotní dopoledne, po obědě bylo teplo, sluníčko svítilo, Kačku jsem odvezl na generálku na gymnastiku a s Matějem jsme jeli až na druhou hodinu ke škole. Všechno klapalo, stanoviště byla rozestavěna, hry připraveny, vystoupení taky. Nuže stačilo jen mávnout a kapela spustila.
Tak, tak, kapela spustila a v tu chvíli spustil i liják.
Žádnej mírnej deštíček, ale pořádná bouřka a lijavec. Ten lijavec, co ho všichni rosničkáři předpovídali a co jsme si o něm říkali, že by třeba mohl Zvoli obejít. Neobešel. Chvíli jsme vzdorovali dešti pod deštníky a pod lipami, ale za další chvíli už balo jasné, že to deštníky nevytrhnou. Nu a tak se část lidstva odebrala domů a část do cukrárny, která měla tím pádem skvělou tržbu. Já posbíral děti a zašel jsem do cukrárny, kde jsme si s Lenkou i Tomášem potvrdili, že v téhle průtrži mračen se Babí léto nedá dělat ani ve Zvoli.
Škoda. Takový to bylo pěkně nachystaný odpoledne.

jak zbohatnout

Jak zbohatnout? Někde člověk začít musí. Já včera viděl jednoho začínajícího milionáře. Dělal na mě ovšem dojem, že začíná už dlouho.
Stál na chodníku a připravoval si nástroj. Takovej špagát na konci s okem. Druhej konec držel v ruce. Ve městě a chytat zajíce?
I co vás vede.
Stál vedle kontejneru na sklo. Taková ta kopule s několika dírami ve vrchní části. Lahve se tamtudy házejí. Někdy. Jindy zase naopak. Jedna z lahví stála už na chodníku. Zachráněná, zálohovaná.
Chce to cvik a lovec s okem ho měl. Nacvičeným způsobem nalehl na kontejner, bystrým zrakem pohlédl dovnitř, vsunul špagát s okem, zasekl - a další lahev byla venku.
Když jsem procházel kolem, právě pátral druhým otvorem, zda pod ním v jeho dosahu nejsou další zdroje bohatství. Zřejmě něco našel a jal se rybařit znovu.
Já šel dál po svých a zdálky už jsem jen slyšel, jak rybář - flaškář loví, až to cinká.
Jen si nejsem jistej, jestli tohle je ten správnej způsob, jak zbohatnout. No, ale kdo to nezkusil, nezjistí to.

relativita

Už nějakou dobu se snažím si vybrat. Hned na začátku jsem si moc dobře nevybral, ale byl to začátek, ono se zas nějak extra líp vybrat nedalo. Do výslužby jsem poslal velkej fotoaparát a začal s digitálama. Teď mám už spoustu let třetí a furt to není to ono. Protože jde o elektroniku, mám nepřiměřená přání. Velikost Mikromy a výkon profi Canonu za cenu, řekněme, přiměřenou. Nic takového se nedělá. Teď jsem čekal, že se mým představám přeci jen Canon trochu přiblíží, neboť se čekalo, že na Photokině v Kolíně bude uveden maličký aparátek s relativně vysokým výkonem. A tumáščertekropáč, zas nic. Zas jen další krůček k mým představám o ideálu. Kdybych měl čekat, až se digitální svět přiblíží tomu, co bych chtěl, nedočkám se. Nuže tedy zřejmě budu muset překročit Rubikon a zvolit jakýsi kompromis a začít budovat zas nějaký systém, který jsem před dávnými lety opustil. A jak si při tom připadám? Přesně takhle:

Relativita

do tanku

"Ale sedněte si níž," žádala paní kadeřnice.
Sedl jsem si níž.
"Ještě níž, prostě se do toho křesla položte," děla dáma s nůžkami a hřebenem znovu.
Lehl jsem si do křesla a nohy už jsem musel šprajcnout do šuplíku, jelikož se mi tam nevešly.
"Ty nohy...," mínila dál paní.
"... se mi tam už nevejdou," opáčím já.
"Ty nohy si dejte z toho křesla dolů, ať mi ten šuplík nevyvrátíte."
Jsem si dal nohy dolů pod umyvadlo. Byl jsem tam už zapasovanej jako v tanku.
"Voni mi to tu pánové totiž vyvracej, ten šuplík. Podívejte," argumentovala lazebnice a zalomcovala čelem šuplíku, až se málem opravdu vyvrátilo. Bylo už takový rozcabrtaný.
"Uhmmmmh...."
Tak jsem v tom tanku pololežel a čekal ne exekuci. Paní se chopila nástrojů a začala s výkonem.
Jako každej holič povídala dál:
"Kolik byste hádal, jak jsou ty křesly starý?"
Chtěl jsem zalichotit, poněvadž starožitnost je tím vzácnější, čím je starší:
"Pesát let?"
"Padesát? Viděl jste někdy tak starý křesla? Ty už by byly rozbitý."
Vyjádřil jsem se v tom smyslu, že tydle asi taky nebou úpně v pořádku, když v jednom z nich musim skoro ležet, aby na mě pani došáhla a dodal jsem:
"Tak třicet?"
"Jo," souhlasila paní,"to jsou ty nejlepčí křesla, co sem za svou kariéru zažila. Držej a sou pohodlný."
Připustil jsem v duchu, že jsem z něj nespad a že kdybych ležel v tanku, jistě by se mi neleželo tak pohodlně.
Chtěl jsem se podívat, jak to paní jde a natočil jsem se víc k zrcadlu.
"Pomalu, eště to nemám a vy už se mi točíte. Takhle by to nešlo. Ta mašinka je děsně rychlá a ..."
"... a ufikla by mi ucho, že jo?!" pokusil jsem se o vtip.
"Uhmmmmh....," pravila tentokrát zase paní. Zřejmě jí to vtipné nepřipadalo.
Nu ale to už se výkon blížil ke svému konci. Ještě vyholit krk - to jsem ztuhnul a přestal žertovat, neboť žencká s břitvou je na každej pád nebezpečnější, než žencká s mašinkou. Dobře to dopadlo a já se začal soukat z tanku ven.
"Tak děkuju a za měsíc zas," ukončil jsem seanci.
Příště si musím dát pozor, abych si sed' jinam. Von je ten šuplík už fakt dost vyviklanej a do tanku se mi znovu nechce.

hody v rádiu

V Praze se jezdí na Slinták, to ví každej Pražák. Už ne každej ví, že Pavlák, jak se také říká tomu náměstí a stanici, je podle jména Ivana Petroviče Pavlova, který vyzkoumal a popsal podmíněné reflexy, tedy to, že když vám někdo nese misku se žrádlem, začnete slintat. Tedy pokud jste pes, pochopitelně.
Nu, já na náměstí I.P. Pavlova moc často nejezdím, ale s tím slintáním ... no považte: znáte jméno Gregor Martin Papucsek? Neznáte? Pak neposloucháte Prahu (tedy nově před lety přejmenovanou na Dvojku, s čímž se nesmířím).
On totiž pan Papucsek pravidelně jednou týdně povídá po telefonu z Budapešti do pražského rozhlasu. A to vám je poslouchání. Možná to bude tím, že se jeho datum narození také nachází ve znamení Lva jako moje, možná je to tím, že je to mlsoun a možná prostě proto, že má rád život a hezky o něm povídá. A teď to přijde: to jeho povídání je buď o nějakých událostech v Maďarsku, což je zpravodajství a to mě nechává chladným. Nebo to není zpravodajství a pak už o chladu mluvit nelze. On pan Papucsek má rád jídlo. A o něm když vám povídá, to se z toho rádia okamžitě začne linout taková vůně, že se člověku sbíhají sliny. Popisovat pokrmy jeho způsobem znamená, že vy ty dobroty přímo vidíte i cítíte, okamžitě na ně dostanete chuť a představujete si, jak to všechno máte na talíři a teď nevíte, co ochutnat dřív.
Tudíž jakmile pan Papucsek v rádiu promluví, mám hned problém. Obvykle totiž mluví ráno, když jedu autem do Prahy. Stačí říct, že se hlásí zpravodaj z Budapešti a už jsem v tom až po uši. Začnou se mi sbíhat sliny a nemyslím na nic jiného, než na to, co mi pan Papucsek dneska nabídne. Je to boj. Mám řídit dál do Prahy nebo to votočit na východ a zamířit na ty hody, na které pan Papucsek láká?
Jediný, co mě zatím dycky zachránilo, je ta dálka. Bejt to v Modřanech, nikdo by mě dál nedostal.
Nu a tak mi vždycky jenom tečou sliny na volant a jedu dál původním směrem. Ovšem nemůžu vyloučit, že to jednou nevydržím a na Budapešť to nevotočím.

kdybych byl dobrej ...

Není to tak, že bychom doma měli malej klášter Šaolin, to ne. Akorát se v posledních letech stává častěji a teď po prázdninách obzvlášť, že Matěj jen tak z radosti začne cvičit nějakej kousek sestavy z wushu, což může na první pohled vypadat, jako že u nás právě nějakej ten malej mnich ze Šaolinu hostuje. Není to nijak dramatický. Je to naopak milý a člověk si tak nějak zvyká na to, že Matěj už je větší a má nějaké svoje vzory a třeba i cíle.
Má to i svoje postranní efekty. K Májovkám přibývají filmy s Jetem Li, kovboje a piráty vytlačují bojovníci wushu a místo koltů a tomahavků stojí v koutě tyč z růžového dřeva a šavle s praporkem. Našinec se víc orientuje v tom asijským umění. A má to svoje výsledky.
Tuhle se mi stala taková příhoda. Shodil jsem v kanceláři skleničku s kolou. Byl u toho kolega, tedy svědecká výpověď je zajištěna. Skleničku jsem na svém stole trefil bezděky hřbetem levé ruky, když jsem se otáčel při nějaké debatě. Otočil jsem se a co vidím: zastavil se čas. Ta sklenička se vznáší mezi hranou stolu a podlahou, vyšplíchla z ní trocha tekutiny, ale pořád je ještě hromada času po té skleničce sáhnout, chytit jí a vrátit zpátky na stůl. Nu tak jsem tu skleničku pravačkou chytil a na stůl jí zpátky postavil. Kapky koly dopadly na zem, sklenička ne. Ta stála zpátky na stole.
"Jsem dobrej!," pravím nadšeně.
"Jseš hodně dobrej!," praví obdivně kolega.
A tu jsem si vzpomněl na sedm statečných (kteří byli původně v jiném filmu samurajové) a povídám:
"Jo, kdybych byl dobrej, tak bych z tý skleničky neukáp ani kapku."
Inu Šaolin má vliv i na takhle pomíjivé okamžiky.

souvislost s počasím

Všimli jste si, že už od včerejšího večera prší? Drobně, s přestávkami, zatím napršelo asi tak 10-12 milimetrů a nepřestává. Vypadá to na celý deštivý den. Normální počasí, řeknete si. Jistě, mohlo by být normální, kdybych neznal Petra. Tedy Petr je kolega. Sportovec. Má rád kola, hory, daleké krajiny. Znám ještě dalšího člověka. Přítel Václav. Ten má zase rád bonsaje a kapry a zahrady. Tak si oba užívají toho svého. Václav má zahradu v japonském stylu a zve na ní přátele, Petr jezdí s přáteli po horách na kole.
Pořád tu ovšem není vidět ta souvislost s počasím.
Už se k tomu dostávám.
Když Václav pořádá zahradní slavnost, je to vždycky za slunného krásného dne. Je úplně fuk, jestli je to na jaře nebo na podzim. Prostě bude slavnost a tak bude hezky. To ví každý, kdo v jeho zahradě byl.
Když Petr vyjede na cyklistickou výpravu, bude pršet. Je úplně fuk, jestli je to v létě, na jaře, na podzim. Na tom nezáleží. Ani na místě. Beskydy, Brdy, střední Povltaví, všechno jedno.
Už tušíte, kam směřuju? Správně. Před týdnem Petr oznámil, že dneska pojedou zas na podzimní cyklistický přejezd. A že prý taky, jako každoročně, pojedou tady přes nás, přes Oleško. Považoval mě za škarohlída, když jsem se zmiňoval o tom, že bych byl radši, kdyby v pátek nepršelo. Děti mají totiž na dnešek naplánovaný orientační běh a to se v dešti špatně běhá. Že prý bude určitě hezky, pravil poněkud nakvašeně.
No a tady to máte. Prší celou noc a přes den bude pršet dál.
Až u nás na Olešku dneska potkáte partu zmoklejch cyklistů, tak že je pozdravuju. A ať dají pozor. Tuhlec dolů k Maškovu mlýnu to po tej skále v dešti děsně klouže.
Jenom zatím nevím, jak by to dopadlo, kdyby si ti dva naplánovali akci na ten samý den. To by se počasí asi zbláznilo úplně.

na pořadí záleží

Mejete se? No, dyť já taky. A docela pravidelně. Dokonce častěji, než jen o vánocích. Jenomže to zřejmě nestačí. Zatím jsem tedy nikomu nepřipadal špinavej kromě Cyrdy. Jistě, už jsem tu o tom psal, ovšem to je ranní rituál svým charakterem především vítací. Hygiena je ovšem něco jiného.
Poslední dobou si Cyria totiž umanula, že o mě bude pečovat. Jestli si to vykládá jako péči o dítě nebo naopak péči o přestárlé, to se mi zatím vypátrat nepodařilo. Její pozornosti neujdu tak ani tak.
U dveří na mě čeká (to v případě, když je nechám do ložnice zavřené, poněvadž v případě dveří otevřených nastane
varianta popsaná v minulém článku) a hned mi voblízne ruku. Jo, je dost velká, aby došáhla. Pak na mě počká u schodů, kde se ujistí, že jdu taky dolů a provede vstupní kontrolu lísáním se. Pak mě předběhne a čeká, až otevřu další dveře a další a chodí se mnou, dokud si nesednu a nezačnu psát. Potom, zatímco já si sednu, ona si stoupne a začne mě mejt ruku, kterou mám položenou na myši (počítačové, pochopitelně). Když všechno spustím a začnu ťukat do kláves, opustí již umytou ruku a přejde na palce u nohou a lýtka. Pak to jde do síně k misce s vodou zapít, jelikož se unavila. Poté se vrátí, lehne si opodál a kontroluje, jestli na něco nezapomněla. Pokud ano, jde to napravit a umeje mi zas druhou nohu.
Unavena ranní hygienou (... se vo něj furt musim starat, von by se jinak sám neumyl ...) si jde lehnout k francouzskému oknu a kouká ven, jelikož venku je spousta dalších předmětů zájmu.
A to už vstává i mámiláHanička. Jenomže ta jde rovnou do sprchy, čímž dává najevo, že je čistotnější, než já, kterej se meju až po psaní. To zřejmě vnímá i Cyrda a právě ten rozdíl v pořadí činností jí vede k přesvědčení, že já jsem čuně a je mě potřeba mejt. Na moučistotnouHaničku jen přísně dohlíží v koupelně. Holt jí asi na pořadí záleží.

už nebude hranatej (iPhone 6)

Herodes, to byl král! Však i vy ten bonmot jistě občas používáte. Ne vždycky jsou totiž děti vzorné a k obrazu svých rodičů. A to platí i o těch úplně nejmenších. Rozplývající se rodič nad právě narozeným potomkem je štěstím celý bez sebe a tak tvrdí, že to miminko je úžasné. Přiznejme si, že není. Je škaredé, zmačkané, červené a hrozně řve. To treprve za nějaký čas se o něm dá objektivně tvrdit, že vypadá k světu. To platí obecně i o těch nejproslulejších kráskách světa a krasavcích světa.
A zdá se, že to platí i o očekávaných předmětech denní potřeby.
Když se příznivci telefonů se značkou nakousnutého jablka podívají do nedávné historie, najdou bezpočet komentářů k očekávanému novému modelu a jeho předpokládané podobě. "Něco tak odporného bych si v životě nekoupil," psala značná část informovaných příznivců ajfounů. Ano, od prvních úniků zpráv o vzhledu nového modelu bylo všechno jinak, protože místo oblíbeného hranatého tvaru se začalo tušit, že hrany zmizí a budou nahrazeny oblinami. Počítám, že někde byl vzýván i ten Herodes, aby nechal tohle nepodařené dítě smést ze stolů v Cupertinu. A všichni doufali, že takhle vypadat nakonec nebude.
Nu a včera večer po sedmé hodině se ukázalo, že bude. Novej iPhone 6 je kulatej s proužky na zádech a s okem kamery vystouplým nad rovinu zadního krytu. Zklamání. Ano, mně se velmi nelíbí. MémiléHaničce se velmi nelíbí. Oba jsme použili hanlivých přívlastků. Já pravil, že je hnusnej, MájindycitliváHanička prohlásila, že je odpornej. Na síti se podobných komentářů okamžitě vyrojilo nepočítaně. Všichni jsme čekali, že vzhled bude nakonec jinej a to podle měřítek nastavených čtvrtým modelem v řadě krásně hranatej. No a tu máš čerte kropáč. Je kulatej.
To bylo včera. Dneska už mi ta oblost s proužky připadá poněkud přijatelnější. Stejně tak hlasy příznivců nakousnutého jabka jsou o poznání méně v opozici. Protože si nemůžeme vybrat. No a stejně jako s těmi dětmi bude zakrátko na Herodesa zapomenuto a nový telefon bude přímo k nakousnutí.
... ale už nebude hranatej

já myslel, že mají fígl

Jste-li lumpové a lotři, jistě pácháte lecjaká alotria. Jste-li z Dobřichovic, potom pácháte alotria dobřichovická. Ale když jste k tomu všemu ještě šermíři, pak vás téměř jistě neminou Dobřichovická Alotria, což jest šermířské odpoledne, kde se to mele hezky jedno přes druhé.
Letos jsme se tu zase po delší době byli podívat. Je to zábava, která děti potěší. Šermířů je tu několik přehršlí, palačinky, trdelník, zelňáky, pro moumlsnouHaničku i něco od masa, cetky, prstýnky, náušnice (taky pro mouparádivouHaničku), trička (pro všechny kromě mě), písničky i kejklíři. Jedním slovem alotria.
Já měl konečně příležitost zeptat se jednoho kejklíře a fakíra, jak je to s těmi chůdami. On tedy před tím ještě žongloval s diabolem (to Matýsek nutně potřebuje, poněvadž to s ním umí i Juráš), ďábelskou hůlkou (tu si Matěj už udělal a učí se s ní žonglovat) a taky chodil po střepech (to jsme už dávno s mounebojácnouHaničkou též bez úrazu dělali), načež se v nich i vyválel, čímž nás ovšem nijak neohromil. No a pak si přidělal ty chůdy, co nejdou sundat a chodil mezi lidmi.
Tož za ním jdu a tam nahoru k němu povídám:
"Prosím vás, já už se dávno chtěl zeptat ..."
"No jen se ptejte," pobídl mě taškář.
"Já furt nemůžu přijít na to, co děláte, když spadnete."
"Co bych dělal, jako všichni ..."
"???"
"Jau, jau, tyvoletobolí...!"
Tak a už to vím.
Je to normální člověk, žádnej fakír. Akorát prostě nesmí upadnout.
A já myslel, že na to mají nějakej fígl.

čí ta naše vajíčka jsou?

Máme tu záhadu.
Ona to vlastně není ani tak záhada, jako spíš objekt k určení pro nějakého šikovného entomologa.
V minulosti (
v roce 2007) jsem si vyfotografoval a zveřejnil jednu z hádanek. Velmi obecně, bez určení druhu. A tu se stalo (letošní poslední srpnový den), že mi napsal jeden ze čtenářů, zda bych mu neporadil, co za vajíčka jsou ta jeho na té jeho silonové šňůře. Jenomže já neměl odpověď. Já taky nevím, jaký hmyz za to může. Tož jsme se dohodli, že to dám sem, na woleschko a pokud bude někdo vědět, jaký druh hmyzu tahle vajíčka klade, může nám napsat. A my pak budeme o něco chytřejší. Tedy přinejmenším budeme vědět, čí ta naše vajíčka jsou.

Nuže tedy tady jsou fotografie vajíček na časové ose až po malé, právě vylíhnuté housenky.
1), 2), 3), 4).

A pište, jsem vážně zvědavej, co je to zač. Nápovědou může být odpověď, kterou již laskavý pan čtenář obdržel a to: "Mohlo by se jednat o vajíčka nějaké osenice - rod Agrotis sp. z čeledi Noctuidae."
Ale jistě se to neví, jelikož prý vajíčka nejsou moc prozkoumána.

to se pak vyjasní

"Já ti to, tatínku, musím povědět," děla Kačka včera odpoledne.
"Pověz mi to, Kačenko."
"Von mi včera při cvičení stahoval kalhoty!"
"No fuj a ty ses nechala? To se přece nedělá."
"Ale když já jsem se bála, aby nežaloval."
"To se bát nemusíš. Prostě mu vraž facku, až se mu hlava otočí."
"Jenomže já to, tatínku, neumím."
"Tak pojď, naučíme se to. Prostě tady do toho polštáře prašť."
"Ale když já nevím."
"Ale víš. To si prostě nemůže dovolit."
A tak jsem Kačku začal učit, jak se vypořádat s dotěrnými kluky. Kteří jsou navíc o hlavu větší, než ona. Ono to pomůže, když jeden jednu chytne. To se pak v hlavě vyjasní.

(ne)hledejte na Wikipedii

Jsem se dneska zdržel se psaním deníku, poněvadž jsem psal dopis.
No jo, dopis, řeknete si, to píše kdekdo. A máte pravdu. A navíc já moc dopisů nepíšu. Jenže mě to nedalo a protentokrát jsem musel napsat do diskuze o Zvoli.
On mi totiž včera poslal Matýskův Mistr (tedy v civilu Tomáš, pochopitelně) zprávu o směšném zápisu na Wikipedii, který se týká Zvole. Zvole je naše centrum veškerého společenského dění. No a aby nebyla. Je tam škola, kostel, hasiči, spolky občanské i oddíly sportovní. No a právě ten příspěvěk o sportovním oddíle wushu, kterého jsou členy i Kačka a Matěj je nejvíc ze všeho k pobavení. Ta paní, co tam ten text pravděpodobně vložila, má buď velice vytříbený smysl pro absurdní humor ve stylu Monty Python nebo je to jednoduše typická česká pisatelka prázdných blábolů v duchu myšlenky: hlavně toho napsat co nejvíc, aby se o mně vědělo.
Tedy slušně jsem jí požádal, aby to napravila. Teď už jsem jen zvědavej, estli je to dáma na úrovni, která si ověří, co píše a napraví to, či jen pisálek v sukních, kterej si nevidí na špičku nosu.
No uvidíme. V každém případě, pokud byste hledali informace o Zvoli a to informace objektivní a pozitivní, nehledejte je zatím na Wikipedii.

... tak vida, opraveno, paní sice trošku úpěla a pravila, že ona né, že to někdo jinej, ale záznam opravila, tedy přesněji řečeno ořezala od komentářů a neencyklopedických informací. Záznam je teď o dost hubenější, ale taky o dost objektivnějsší.

hádanka zářijová

Ježkovy voči, já zapomněl na hádanku. Ale mám jí nachystanou, už od července. Takže sice pozdě, ale přece: uhádnete, co je na obrázku?
Může to být:
a) hromádka pokroucených sirek zachráněných ze zrušené sirkárny SOLO Sušice
b) hromádka spařených řapíků rebarbory připravených na krájení do koláče
c) hromádka pylových tyčinek šácholanu spadaných do květního kalichu

našinec si to užije

Dělat domácí úkoly mě nebavilo nikdy. To vám zabere spoustu času a jedinej výsledek to má, že když na úkol zapomenete, tak máte kuli, černej puntík nebo jinou nepěknou věc v žákovský. Natož pak o prázdninách. Kdo by taky dělal úkoly o prázdninách, že ano. Jenomže když máte tak báječnou paní učitelku jako Matěj, je to všechno jinak.
Pochopitelně na úkol Matěj zapomněl, ale paní učitelka Marcela jej laskavě připomněla ještě před koncem prázdnin po mailu. No a tak jsme se do něj dali. Že je to nesmysl dělat úkol za Matěje? No, jak se to vezme. On je to to takovej chyták na dospělé. Za úkol totiž bylo shromáždit co nejvíce údajů o rodině a hlavně o předcích, protože děti budou teď na začátku školy dělat rodinný strom, tedy rodokmen. No a to zajímá především dospělé.
Tož jsme otevřeli rodinné kroniky, archivy a fotoalba a začali to sepisovat, aby měl Matěj z čeho brát. Díky dědečkovi jsem měl práci snažší. Byl to právě on, kdo si dal tu práci a pátral někdy v roce 1971 po předcích v archivech a v matrikách. Jak píše ve své kronice, objížděl je tenkrát v létě na kole a opisoval údaje o tom, kdo kdy kde s kým žil a jakého měl předka. Kroniku mám doma, tak jsem měl práci zdánlivě lehkou, ale i tak to nebylo úplně jednoduché.
Dědeček žádný strom nesestavoval, jen údaje v jakémsi pořadí zapsal, což ovšem neznamená, že se v tom dá snadno vyznat. Ba dokonce jsem tam přišel na nějakou tu chybu, kterou jsem křížovým porovnáním odstranil. Až na jednu nesrovnalost, která ovšem může být způsobena chybou v opisu, případně to chyba není, jelikož tenkrát šel život jinak, než dnes.
Jde totiž o věk.
Pokud by se totiž Jan Jeník, sedlák a rychtář z Kout narodil v roce 1780, pak by se ženil již jako dvacetiletý se stejně starou nevěstou Dorothou a ve svých dvaadvaceti by byl už rychtářem. Mladej kluk, ale tenkrát to tak mohlo být a zatím to není nic až tak divného. Akorát že syn František se jim narodil už v roce 1799 (nebo dokonce 1791, což se mi zdá býti nesmylsem, aby měl v jedenácti syna). Přinejmenším to vypadá, že prapra .. pradědeček byl docela čilouš.
A teď jsme u toho: copak by tohle mohlo zajímat děti? Nemohlo. Ale našinec si to užije. A to díky báječné paní učitelce Marcele, která nás k tomu přistrčila. Bez ní bych se do toho pořád ještě nepustil, přesto že se na to už léta chystám.

jenom si líznul

Strašně se mi nechtělo. Navíc byla v sobotu ráno mlha a na první pohled počasí nic moc. Na druhý pohled už bylo počasí lepší a předpověď uspokojivá. No tak teda pojedeme. A jeli jsme. Kačka, Matěj, Juráš a já. Matěj v kiltu, Kačka v princeznovských šatech a my s Jurášem v civilu. Samozřejmě v kiltu by to bylo nejlepší, ale ten si přivezl jen Matěj.
Na Sychrov jsme dorazili někdy kolem půl desáté a to se Skotské hry začaly teprve probouzet. Hagis byl ještě studenej, stánkaři teprve otvírali a palačinky jsme dostali až vzadu u paní, která jako první měla roztopenou plotnu. Že prý není potřeba dávat nijak velký pozor, že švestkový povidla z bramborový placky prej vůbec nekapou. Jo, nekapou, Kačka zvládne i povidla. Tři fleky měla po nich na šatech. Naštěstí to šlo otřít a barva fleku splynula s barvou podkladu čímž byly Skotské hry slavnostně zahájeny.
Kačka s Matějem se dali hned do soutěžení. Matěj už zkušeně házel kládou a Kačka si taky vedla statečně. Po soutěžení byla zábava a slavnostní zahájení o polednách výstřelem z děla (my jsme zahajovali už ráno tou marmeládou). Užívali jsme si muziky, placek i palačinek, trdelníků i hagisu a vůbec to byl báječnej den. Odpoledne se pak na vyhraženém plácku sešlo stoosmdesát skotáků v kiltech plus dva psi též v kiltech. Ovšem ti byli takoví mrňaví. Inu čivavy.
To závěr patřil chlapákům velikým a silným. Finále soutěží bylo velkolepé a vrcholný výkon byl opravdu znamenitý: 25 kilo těžké závaží vyhodil vítěz do výšky 5 metrů a dvacet centimetrů.
Nu, byl to náremnej den. Kluci ho dokonce zapili hltem whisky, neboť Matěj dostal za účast v rekordu shromážděných okiltovaných mužů poukázku na panáka. S tím mu ovšem pomoh' Juráš. Přeci jen by Matěj celýho nezvlád'. Tak si jenom líznul. Ale i tak mu to nechutnalo. Že prej to děsně pálilo. Tak to má bejt.