WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

gumičkový šílenství

Céčka, sbírá céčka ...jo, vzpomínám si, že v té době, kdy frčela céčka, frčela i tahle písnička. Obojí mi tak nějak k srdci nepřirostlo. Byl jsem na to starej už tenkrát, natož teď. Jenomže teď lidi neujížděj na céčkách, ale na gumičkách. Ujížděj? Včera mi připadalo, že šílej.
Mě to opět nijak zvlášť nebere, ale vzhledem k tomu, že s tím děti (mladší, tedy Kačka a Matěj) přišly z tábora už na začátku prázdnin, zaujalo mě to jako tvořivá činnost a přivezl jsem jim tašku balíčků s různobarevnými gumičkami. MálaskaváHanička se nejprve rozhodla, že to bude dětem dávkovat po pytlíčku, ale když pochopila o co jde, dostaly děti celou várku najednou. A pletly a pletly.
Teď před pár dny gumičky došly a hlavně bylo zjištěno, že existuje hromada vzorů a návodů, co se dá všechnmo z gumiček udělat. Panda, sovička, takovej náramek, jinej náramek, kytička, ... Ano, hádáte správně, museli jsme znovu pro gumičky. Tentokrát i s několika nástroji, na kterých se plete.
Dopoledne jsme přivezli s Matýskem dva kufříky gumiček a takový pletací kolíčkový stav.
Večer jsem přivezl děti (tentokrát starší, tedy Juráše a jeho Álu). A včera odpoledne to vypuklo. Ála s Kačkou gumičkovaly, Matěj gumičkoval, Juráš tak trochu. Já jsem někdy v úvodu toho davového pletení pomohl Matějovi pochopit, jak na to a tím moje role skončila. Vyskočil jsem z toho chumlu gumiček a dětí a šel sekat zahradu. Večer už bylo na stole množství předmětů z gumiček, které doslova žily emocemi do nich vloženými, jelikož vlny radosti nad tím, že to tvůrci vyšlo, střídaly vlny zmarnění a pláče (hlavně Kaččina), že to tvůrci nevyšlo, či že praskla gumička.
Několik telefonů bylo vybyto kvůli neustálému připojení k síti, protože návody jsou především na internetu. Internet byl na celé odpoledne zablokován, neboť návodů není nikdy dost.
A dneska jedeme pro další gumičky, jelikož gumiček se už zase žalostně nedostává.
Gumičkový šílenství vypuklo i u nás na Olešku.

ps
v pátek večer jsem udělal z gumiček tovaryšké dílo - draka

ze čtvrtýho rozměru

Je potřeba jít s dobou a doba si žádá rozměrů. Tedy dva rozměry je směšně málo. Tři jsou standard a čtvrtý rozměr je hitem. V kině se to projevuje tak, že s váma třesou, polejvaj vás a smrděj vám pod nos. Tak čtvrtej rozměr ne, to pro mě není, asi nebudu dost kůl ani in. A ten třetí, ten mě taky moc nebere, ale když už jsem to Matějovi slíbil, šli jsme na třidé film. Do iMaxu, pochopitelně, kam jinam taky na třidé, že ano. Protože zrovna hrajou tyhlety Ninja želvy. Trojrozměrný, pochopitelně.
No, co vám budu povídat. Když jsme byli s moumilouHaničkou na Gravitaci, tak to mělo smysl. Ty obrázky byly opravdu dotažený a pocit z pohybu ve vesmíru byl opravdu 3D. Želváci ve mě vzbudili pocit, že nevidím. Celý to bylo nějak rozmazaný, rámus byl ohlušující, nějak jsem vůbec nestíhal sledovat, co se to tam děje. A tak jsem v teple v měkkým křesle usnul. No ano, občas mě rušil ten pekelnej randál, ale jen tak jako z dálky, ze třetího, možná až ze čtvrtýho rozměru.
Probudil jsem se, když je přepadli v želví skrýši. Ta část byla, jak mi potom Matěj vyprávěl, prý ta nejlepší a až do konce to byl děsněj nářez. Nářez dostávali želvové, ninjové, padouši, auťáky a vůbec všichni, co vlezli před kameru. Pohlavkovalo se to tam furt dokola. Nakonec se ten chumel rozpad' a jako závěrečný efekt ještě vodstřelili ňáký další auto, aby byla švanda.
Móc se to Matýskovi líbilo.
A já se přiznám, že příště, kdybych si moh' vybrat, bych si dal šlofíka radši někde v klidu na kanapátku.

trochu fyziky

A že prý jestli je tu ještě nějakej kluk, co to chce zkusit, ptal se pan lektor. Musel se zeptat víckrát, protože Matěj si svoji účast dobře rozváží a než se do něčeho dá, radši chvilku počká. Kluci ale nějak nebyli k mání a tak byl čas si to rozmyslet. Stalo se, Matěj se přihlásil a stoupl si na plastovou stoličku vedle holčičky, co se držela Van de Graaffova generátoru. Už jí vstávaly vlasy na hlavě. Protože má Matěj krátkej sestřih, dostal ještě barevnou paruku a taky ránu. To jak se podle návodu přiblížili prstíkama jedné ruky s holčičkou k sobě. Luplo to a přeskočila jiskra. To sklidilo potlesk obecenstva a řetěz z dětí se začal prodlužovat. Všechny děti se držely za ruce, jenom ta trochu větší holčička držela Matěja a ještě z druhé strany Van de Graaffův generátor. Tedy u velkou kouli.
Nu a potom pan lektor vzal tyčku s talířem na konci, začalo se odpočítávat a když to přišlo, luplo to mezi talířem a koulí pořádně a všechny děti dostaly elektricku ránu. Ty z města povídaly, že to tak štíplo. Matěj, ten je ze vsi a tak dobře věděl, co mu to připomíná. Přeci ten ohradník na pastvině. Ten, jak si od něj s Kačkou nechali dávat rány, protože to byla onehdá támhlec pod Ďáblem veliká legrace.
Já jsem ránu nedostal, ale pár atrakcí v iQ Parku jsem si taky užil. Třeba v tunelu. To vlezete do tunelu, ve kterém je v jeho ose lávka. Bezpečná. Ovšem tunel sám se otáčí, zatím co lávka stojí. Pro umocnění dojmu je ještě na konci tunelu zrcadlo, celé je to
v šeru s fluorescenčním nasvícením a na válci tunelu jsou světlé tečky, které tvoří dokonalou iluzi oblohy. Přesto že se netočíte, ale otáčí se naopak tunel, máte v tu ránu pocit, že upadnete, jelikož vás to plete a mozek vám dává signál, že jste naklonění a musíte to vyrovnat. A tak se na té lávce motáte, jako námořník na palubě.
Opačný pocit máte
v Titanicu. Tedy v místnosti, která je nakloněná, jako Titanic před potopením. Teď máte ten pocit opačný. Myslíte si, že stojíte rovně, ale houby, jste šikmo a když se něčeho nechytnete, prašíte sebou o spodní stěnu místnosti.
No a když ještě
Matěj strčil hlavu do krychle a ona tam nebyla, tedy ta hlava, nikoliv ta krychle, bylo jasné, že tyhle aparátky jsou vážně děsně fajn. Například třeba taková pythagorova věta. Tady byla tekutá a čtverce nad odvěsnami se plynule přelily do čtverce na přeponou. A bylo jasno.
Nebo třeba dvě paraboly, v rozích haly. Jedna v patře, druhá úhlopříčně dole v přízemí. Všude lidi, halas, rámus - a vy mluvíte do toho zrcadla a přes všechen ten hluk se slyšíte.
Inu zábavy bylo dost a dost. A to je vedle ještě další dům, stejný, jenom novější a tam jsme taky ještě nebyli. Tam to vezmeme zas příště, už i s Kačkou. Aby si taky užila trochu fyziky.

přeci jenom ta barva ...

Ptát se dětí, kde nechaly peněženku je zpravidla stresující. Lepší je se neptat. Jenomže to se pak člověk nedozví ani to, že peněženka zůstala u babičky, což se následně ukáže být nepravdou, neboť babička si nevzpomíná, kde ta peněženka mohla skončit, jelikož jí naposledy viděla v tom baťůžku, co si ho Matěj bral na výlet a dál se pak už nepamatuje.
Nastene hulákání (moje hulákání), hledání (Matějovo hledání) a všeobecné zmarnění (všeobecné), což na náladě nepřidá, poněvadž v peněžence byly i klíče. V naposledy viděném baťůžku pak peněženka být nemůže, protože to už je nejmíň tři neděle, co byl baťůžek od babičky přivezen, vyprázdněn a pečlivě vyprán, aby byl následně vzat znovu na tábor. Tedy kde mohla ta peněženka zůstat?!
Tak ještě jednou, v baťůžku být nemůže, protože ...
"Matěji?!"
"Ano maminko."
"Pojď sem."
"Jé, kdes jí našla?"
"V tom vypraným baťůžku. Je taky vypraná."
"Jé a ty peníze jsou taky vypraný."
"No to je výborný, tak
kromě kočkenů, perem špinavý prachy i my!"
"Tak to si budeš muset, Matěji, dojít do banky a poprosit o výměnu.
Tímhle se platit nedá."
Nuže tedy vypravili jsme se do banky. Nejdřív do malé. Ale tam Matějovi ty bankovky nevyměnili. Přeci jenom ta barva ....
"Tak to, Matěji, musíme do České národní banky."
"Ale pustí nás tam, tatínku?"
"Pustí."
U vchodu měl Matěj radost, že nepískal, zatímco já ano, jelikož mám kovovou přasku u pásku.
"38!" ozvalo se a Matěj se šel přiznat k okénku.
"Tatínku, mě úplně buší srdce."
"To nic, to je hodná paní."
Hodná paní si vzala dvě dvoustovky modré jako šmolka a za chvíli Matějovi přinesla dvě úplně nové se správnou barvou.
"A příště dávej na peníze lepší pozor, peníze jsou vážná věc," dostalo se Matějovi ještě poučení.
"A tatínku," ptá se Matěj, když už jsme byli venku, "dá se i takováhle banka vykrást?"
"No asi dá, ale je to fuška."
"A to by ukradli i ty naše peníze?"
"No, ukradli, ale neboj, neukradnou. Je to tu opravdu hodně dobře zabezpečený."
"Mně se to ale nějak nezdá, vždyť tam byli jen dva policajti ..."
No vida, už i Matěj pochopil, že vykradená banka je prima věc do filmu, ale jak jde o jeho vlastní dvě stovky, tak to je jiná, to jsou jeho peníze, byť by byly vypraný.

dá se

Onehdá jsem si tu posteskl na nedostatečnnost svých koleček. Koleček na bruslích, která způsobila fatální podkopání mého sebevědomí, když mě na bruslích předjížděly do kopce i tělnaté dámy vesele štěbetající o věcech odtažitých. Bude to už víc jak dva roky a na příhodu jsem zapomněl zvláště pak proto, že kolečka jsem si pořídil nová, funkční, nebrzdící, na kterých jsem si pak posléze na Lipně natlouk', protože zas jezdila moc. I to bude někde v záznamu.
Příhody byly tedy zapomenuty. Až dovčera. Ne snad že bych včera pozbyl kolečka a měl tak o kolečko míň, to zatím nehrozí. Šel jsem na procházku.
No ano, řekl jsem si, že zrovna touhle cestou na Ďábel jsem ještě nešel a proto že jí prozkoumám. To se jde do údolí Zlatého potoka, pak na vrch Holý, obejdete vršek vrchu trochu cikcak po docela dobré cestě a pak jdete zase dolů tou cestou, co vede od Urbanovky dolů k potoku Záhořánskému a přes Oborskou lávku se dáte zase nahoru cestou na Ďábel. No a pak jsem právě zkoumal další cestu mezi Ďáblem a údolím a nic jsem nevyzkoumal. Stezka neexistuje a jediná zatím použitelná je ta, kterou už léta používáme. Žádná nová není.
A jak tak jdu přes ty hory a doly, brodím se přes potoky a hledám cesty necesty, už jsem krapet uondanej. Vono je to sice jenom nějakých dvanáct kilometrů, ale pořád nahoru a dolů a jednoho to příjemně unaví. A tak se těšíte, že už máte před sebou jen to poslední stoupání od Zlatého potoka a že už jste vlastně doma, je to jen pár stovek metrů ...
A v tom vás potká paní na kole. Na horském kole.
Jede od soutoku potoků vaším směrem. Pojede nahoru po potoce až do Černíků, říkáte si. A pletete se. Paní zahne za vámi nahoru po tý strmý rozbitý kamenitý cestě nahoru do Oleška. Blbě se tam chodí, je to vymletý od vody. Natož pak aby se tam dalo nějak pohodlně jezdit. Ale to paní vůbec nevadilo.
Uhnul jsem z cesty, aby mohla jet po lepším proužku terénu. Poděkovala, a povídá, že to ani nemuselo bejt, že bysme se už nějak vešli. A jela nahoru. V klidu, bez námahy, bez motoru. Jen cvakla přehazovačka a paní v klidu pokračovala nahoru. Já šel nějakých 3,8 km/h, jak mi ukazoval aparátek, paní musela jet nejvýš 4km/h, protože chviličku to vypadalo, že jdeme a jedeme spolu a až teprve po pár metrech se "utrhla" a předjela mě zásadním a viditelným náskokem, který se směrem nahoru zvyšoval, po chvíli měl už dobrých dvacet metrů a na vrchu cesty mi prostě ujela.
S ní mi ujela i iluze, že po téhle cestě se nedá jezdit. Jak je vidět, dá se.
A když je člověk trénovanej, dá se i jezdit a dokonce i nahoru.
Ovšem to mi sebevědomí nespraví.

nejmíň deset

Subjektivně vnímaná velikost je po čertech relativní veličina. Však na to téma taky existuje hromada vtipů. Ovšem zatím jsem nezaznamenal vtipy o velikosti koček. A protože se o kočičí veličiny nijak zvlášť nezajímám, připadají mi naši kočkeni docela normální. Tedy normálně velcí. Jenže jsou mývalí a tudíž je ten subjektivní srovnávací etalon objektivně posunut a zkreslem směrem nahoru. Rozumějme tomu tak, že Max i Cyrda jsou kočkeni kapitální, ovšem ve světě mývalím celkem průměrní. Nic extra.
A teď přichází to zkreslení. Pokud potkám někde nějakou jinou kočku, mám za to, že je to koťátko. Není, pochopitelně. Ale to mi dojde většinou pozdě. Jako včera.
V domě, kde máme kanceláře, byla z ničehož nic najednou kočka. Takový mourovatý koťáko.
"Hele, kotě, kde se tu bereš?", povídám.
Kotě nebylo kotě, ale velká, tedy správně řečeno dospělá, kočka. Cosi odsekla a pelášila si to nahoru do patra. A šup na otevřené okno. V druhým patře, prosím!
"Noták, čičí, neboj."
Čičí na mě zasyčela a přikrčila se. Chápu, nebudem se kamarádit, tak si běž po svých. Kočka zřejmě tušila, co si myslím, a hned se podle toho zařídila. Z toho okna v druhém mezipatře vyskočila!
No tě pic. Jak tohle dopadne?
Ano, dopadlo to. Kočka dopadla. Nejdřív na plexisklovou stříšku nad vchodem na dvorek, potom na dvorek samotný. Po kočičím způsobu. Na všechny čtyři.
Vůbec nic jí nebylo. Ani se neohlédla a rovnou přeskočila zídku dvorku a pelášila dál přes druhý dvorek. Jako by to dělala denně.
No tedy, to kdybych vyprávěl našim kočkenům, ti by čubrněli. Jsou sice víc jak dvakrát větší, ale o takovejch vejškách se jim ani nesní. To akorát Ferda blahé paměti tady z koupelny skákal z okna a pak mňoukal u dveří, abychom ho pustili domů. A to je sotva nějakých pět, šet metrů.
To ta pražská kočka to měla takových dobrých deset dohromady. Nejmíň.

dožranej duch

Duchařina bejvávala v kurzu v dobách minulých, kdy duchy neplašil dneska všude ve vzduchu přítomný signál těch elektronickejch hejblátek. Pokud by se dneska někde duch jenom šustnul, už po něm půjde nějaká kamera támhle na rohu. Natočí ho , nahraje ho a duch se už nemůže jen tak vypařit, jak to míval ve zvyku za starých zlatých časů digitálního temna. Teď se to začne rozebírat, retušovat, zvětšovat a zjistí se, co je duch zač, kam je příslušnej a hned se uspořádá tiskovka a učiní se prohlášení a duch je propálenej. Kdepak, do týhle doby se duši nehoděj.
Tím to máme vysvětlený.
Jenomže, co když se vám najednou začnou doma votvírat dveře jen tak mírnyxdýrnyx samy od sebe?
Ještě nedávno se dveře v koupelně trochu pootevíraly čas od času samy. To se sprchujete a najednou se dveře do koupelny jen tak trochu pohnou a dál nic. Průvan to není, lidi taky ne. Nehledíte na to, na duchy nevěříte. Včera zas. Dveře se pootevřely. Stará vesta, říkáte si. Jenomže proti pravidlům se dveře začnou otevírat dokořán.
Aha, máospaláHanička jde do koupelny. Nejde. Nikdo nejde. Ve dveřích prázdno.
Duch, musel to bejt duch. Máme v koupelně ducha!
Ano, máme. Má pruhovaný packy a chlupatej vocas. Jmenuje se Maxmilián a děsně rád chodí do mokrého sprchového koutu. Jenomže mu tam vaděj lidi. Takže čeká, až se osprchuju a teprve potom tam vleze. Ale znáte to: to čekání je nesnesitelné. A tak packou pootevírá dveře. Včera jsem se sprchoval zřejmě o minutku dýl a to ho dožralo. Tak ty dveře otevřel úplně. Abych jako věděl, že mám už vypadnout. Vypadnul jsem a Max měl volno, čehož hned využil. Ani nepoděkoval. Inu, byl dožranej. Tak dělal ducha. Dožranýho ducha.

prknokára

Matěj se konečně dočkal a Juráš přivezl prkýnka. Vlastně jedno prkýnko a jedno prkno. Obě ovšem s kolečkama.
Tím se jednak vyřešil spor o to, jestli mountainboard je nebo není longboard a když není, tak co to teda je, a jednak si Matěj mohl zkusit jezdit ne prkýnku se čtyřma kolečkama, protože on sám vlastní jen se dvěma. Ale to se zase jmenuje waeveboard.
Nu a tak se v neděli jezdilo na prkýnkách. Juráš to zkoušel na tom Matějovým a naopak. I Kačka pochopitelně musela na prkno. Ovšem to mělo sice estetický úspěch, neboť jak pravil Juráš "
vona má takový skejťácký pohyby, podivej, jak se k topmu sklání", ale na druhou stranu to prkno na ní bylo přeci jen trochu velký. Bodejď ne, když je velký jako ona sama. To je stejný, jako by měl Juráš dvoumetrový.
No a tak nakonec po všech těch pokusech skončili Kačka i Matěj
na prkně spolu. A docela jim to šlo. Ona to pro ně byla taková motokára.
Vlastně prknokára.

báječnej kraj

V pátek byl znamenitý oběd. On totiž Tomáš je pro kluky nejen tím nejlepším Mistrem, ale je i dobrým kuchařem. Nuže vězte, že ta rejže se zeleninou z Šaolinského tábora byla skvělá. Přidal jsem si a stejně jako mně i ostatním, kteří si přijeli pro děti na Šaolin, ten oběd uvařený jen tak na ohni znamenitě chutnal. Ba někteří si vzali i domů, poněvadž zbylo.
Jen jsme dojedli a začali uklízet tábor, spustil se slejvák. To nás trochu zdrželo, ale nešť, nikam jsme nepospíchali. Do třech aut jsme naložili táborové hrnce a další vybavení a odvezli jsme to na základnu, kde to zase počká na příští léto. Já se ještě vracel pro naše věci. Mezitím Tomáš ukládal věci na základně ve vsi a děti sbíraly papírky, co tu a tam zůstaly kolem tábora.
Vrátil jsem se tedy tím rozbláceným polem zpět, naložil jsem batohy a děti a jeli jsme do vsi naložit ještě Tomáše. Ale ouha! Když jsme vybruslili z té rozmoklé offroadové klouzačky v kukuřici, zdála se mi levá zadní pneumatika nějaká měkká.
"Sakryš, asi jme píchli. Honem do vsi, ať dojedem alespoň na základnu. Pak se uvidí."
Je to nějakých pět kilometrů a pneumatika to vydržela. Ale měkká byla víc a víc.
Co teď? Auto narvaný až po střechu, poprchává, .... všechno vyložit, nasadit rezervu a to zablácený kolo dát do kufru?
"Tatínku, támhle bylo napsáno servis!"
"A pneuservis taky?"
"Taky."
"Jedeme do servisu!"
Děti šly s Tomášem pěšky a já těch sto metrů dojel krokem.
"Dobrý den, opravujete taky pneumatiky?"
"No jo, vopravuju. Jenom počkejte, až to tuhle dodělám," pravil ochotný pán, co kutil cosi v jiném autě pod kapotou.
Bylo to hned, paní spokojeně se svým autíčkem odjela a pán se pustil do naší pneumatiky. Nejdřív to nemoh' najít, ale za chvíli to měl. Rezavej vrut do dřeva se zavrtal do pneumatiky, kam evidentně nepatřil. Tak teď už jen ucpávku, zalepit a může se jet.
Hurá, skvěle to dopadlo! Pán nás zachránil a vůbec mu nevadilo, že kolem jeho servisu ve starý stodole běhají ušmudlaní, tejden nemytí táborníci včetně náčelníka. Usmíval se na nás a řek' si o stovku. A to jsme mu ani neříkali, že jedeme s Mistrem a mnichama přímo ze Šaolinu.
Báječnej kraj.

tentokrát až do setmění

Tentokrát Matěj prohlásil velice rozhodně, že na Woodstock půjde a že tam bude dlouho. To byla proti loňské první návštěvě veliká změna. Neboť vloni to byl rámus.
Letos opět přijel Juráš a aby byla změna úplná, Kačka šla taky. Matěj kupodivu neříkal vůbec nic o rámusu, i když rámus to byl náramnej. No bodejď ne. Když jste na rockovým festivalu, jste tam vlastně kvůli tomu rámusu. Kačka si okamžitě našla kamarádky, začala s nimi prodávat ve stánku a nějaký rámus vůbec neřešila.
No a tak jsme zase byli na Woodstocku. Tentokrát až do setmění. Juráš čekal na Wohnouty, kterým jsme ho nechali samotného, poněvadž už bylo přeci jen pozdě a navíc to vypadolo na slejvák. Kupodivu děti ani neprotestovaly a tak jsme se spořádaně odebrali domů. No však si tentokrát užily toho randálu dost a dost.
A nejenom randálu.
Například kolikrát dneska uvidíte bubeníka v růžovejch šatičkách a růžovým kulichu, jak skáče do diváků a plave pak mezi nima. Anebo třeba pivo. Matěj trval na tom že pivo potřebuje a támhle prý ve stánku mají to ovocný a bez alkoholu. Po důkladné kontrole, jestli je to opravdu bez alkoholu (bylo), pivo dostal. Kačka zas měla svítící náramek a štěbetala s holkama. Každej měl to svý a tak to tentokrát dopadlo skvěle.
Jedinej, komu vadil ten rámus, jsem nakonec byl já. Ale to už lepší nebude.

rejže je dost sytá

Když se děti chystaly na Šaolin, Matěj se ptal vedoucího, tedy vlastně Mistra, jestli si může vzít s sebou vlasec a háček. Nějakej prut že tam určitě bude a tak by mohl ulovit k jídlu nějakou rybu.
"Kdepak! Žádnou rybu. Šaolinští mniši nejedli žádný maso," pravil Mistr.
Nuže, k jídlu bude tedy rýže. A že prý nejnáročnější bude snídaně, ke které musí být rýžová kaše a na to se musí ta rýže pořádně rozvařit, což trvá dlouho. Ale to nevadí, protože si mezitím mniši alespoň zaběhají kolem rybníka. No a k obědu bude to, co si uvařej a k večeři jakbysmet.
Když jsem pomáhal Tomášovi, totiž - pořád to pletu - Mistrovi přece, překládat z auta do auta potraviny, bylo jasné, že mladí mniši hlady trpět nebudou. I kdyby náhodou tu rejži neuvařili, v zásobách byl i další proviant a to v množství jako pro regiment. Teď už šlo jenom o to, aby mniši měli svého Mistra v úctě a neudělali nějakou rýžovou revoluci.
Nu a včera přišla zpráva: ... vzhledem k přebytku jídla a našemu skvělému kuchařskému umění vás zítra zveme na čínský oběd! Přijeďte hladový.
Jistě chápete, že takové pozvání nelze odmítnout.
Nuže, právě si balím rákosové sandály, bambusový klobouk a vyrážím na Šaolin.
Snídani si dám jen lehkou, vona totiž ta rejže je dost sytá.

úklid pokračuje

Ještě to není úplně doladěný, ale už se blíží finále a ten včerejší úklid pokračoval i dneska ráno. Tedy na radu zkušenějších kolegů, kteří se v prostředí pohybují daleko častěji, než já, jsem prohlédl knihovnu mailů na serveru. Tento způsob se shoduje s poslední - třetí radou, kterou jsem našel i v konferencích na síti. Při správě mailů z klieta telefonu je nejlépe používat jen běžné úkony - čtení, odepisování, mazání denní pošty. Správu celého úložiště je lépe dělat přímo na serveru pomocí vzdáleného přístupu.
Inu, když to tvrděj na síti a radili mi to i kolegové, vzal jsem tedy pomyslné elektronické koště a pomocí vzdáleného přístupu jsem vymetl všech 1103 zpráv s historií i dva roky starou. Teď už by se nemělo stát, že mi paměť telefonu přeteče.
Zbývá prověřit ostatní adresy a případně provést úklid i tam. Pokud se to povede, měl by být na nějakou dobu klid a hlavně žádné staré zprávy mi nepřistanou v telofonu. Ovšem to jen do té doby, než se ty elektrony na mě zase někde domluvěj, něco si někde upravěj podle svýho a najdou si cestičku, jak si najít své místo na slunci. Tedy na obrazovce.
Ale budou to mít teď o dost těžší. Mám je totiž v merku.

o gigo víc

Někteří mají za to, že pokud jde o jabka, vím dycky všechno. Jenomže to je hluboký omyl.
Pravda, tu a tam se mi náhodou povede kamarádovi v čemsi poradit, ale výsledek nebývá nutně vždycky jednoznačný. Například tuhle přišel s tím, že tu sedmičku tedy na ten telefon nainstaloval, jak jsem mu říkal, ale že mu to během toho procesu celý zatuhlo a telefon je v háji. No, nakonec se ukázalo, že když to vzal ještě jednou dokola, telefon se vzpamatoval a systém sedm běhá i na jeho telefonu, ale ten prvotní šok ze ztráty všech komunikačních dat a kanálů byl strašlivý.
No a já zas marně pátrám po způsobu, jak z telefonu vymazat komplet všechny přečtené či nechtěné maily najednou. A to včetně jakýchsi reziduí, která nejsou vidět, ale v paměti zůstávají a zabírají místo. Ono to možná nějak jde, ale já jsem nenašel způsob, kterej by fungoval rychle, hromadně a spolehlivě bez trápení.
Jedna rada praví: vymažte si mailový účet a znovu ho založte. Všechna data účtu se smažou a máte čisto.
To můžu potvrdit. Ale jenom tu první část.
Opravdu se vymazala všechna data. Jenomže při novém nastavení účtu se mi zpátky natáhlo všech pětset mailů ze serveru a já měl větší problém, než před tím.
Našel jsem postup, pomocí kterého lze označit všechny maily jako přečtené, potom ten první označit samostatně a vybrat ho pro přesunutí, následně při neustálém držení tlačítka "přesunout" druhým prstem odznačit předmětný mail. Poté se objeví obrazovka s nabídkou kam přesunout - nyní už všech 500 mailů. Vyberete koš a je to. Tedy zdánlivě. 500 mailů skočí do koše, ale současně zůstanou v původní složce, takže je současně vysypete a současně vám v telefonu zůstanou. Ani po opakovaných pokusech se hromadné vysypání nepovedlo. Nu a já mazal celou tu várku po jednom.
Je to tedy vopruz, co vám budu povídat. Ovšem po celé té procedůře s mazáním a znovuzakládám účtu a s následným hromadně-jednotlivým mazáním mailů se nakonec ukázalo, že v telefonu skutečně přibylo asi 1GB místa. Což se počítá.
Výsledek je ten, že sice nevím, jak by to šlo jednoduše a rychle, zato ale mám po necelé hodince o jedno gigo v paměti navíc.
Tak nevím - je to úspěch nebo ne?

štěpení kontinentů

Začaly se stahovat mraky a ani ještě nebylo poledne. V sobotu to totiž vypadalo na pěknou bouřku, která nakonec nepřišla. Jenomže to dopředu nikdo neví. Místo bouřky přišel telefon. Pár vteřin jsem si myslel, že si Ondřej chce povídat o počasí, což by bylo poněkud neobvyklé. Zakrátko se to vysvětlilo. Správněji řečeno Ondřej to vysvětlil.
To střešní okno je vážně dost těžký a bude potřeba nasadit ho zpátky, jelikož se blíží slejvák. A ono to jaksi potřebuje množství rukou větší než malé, též i postavy. Tedy větší než malé.
Pochopitelně jsem byl okamžitě hotov ku pomoci.
Jenomže není okno jako okno.
Tohle jsme po chvilce nasadili do pantů, jenomže ono jaksi trošku nabydulo ... tedy ta několikamilimetrová štěrbina, která je konstruktérem okna vymyšlena právě pro případ vysazení a nasazení okna, jaksi v důsledku ošetřování okna mimo závěs chyběla. Nuže okno bylo v závěsech, ale viselo obráceně, což mělo dvě nevýhody. Jednak příliš neplnilo funkci okna, natož pak vodotěsného okna. No a pak neustále hrozilo pádem ze střechy, což by v důsledku mohlo rozpoutat například novodobé štěpení kontinentů - já tyhle původně bezvýznamné a přehlédnutelné náhody znám.
To vám upadne kamínek (nebo střešní okno), trefí se do trubky s vodou, ta praskne, promáčí kabel s elektřinou, ten se zkratuje, vytvoří výboj, ten vysokou teplotou odpaří vodu z hadice, pára mnohonásobně zvětší objem, vnikne do kanalizace, roztrhne potrubí, které se zrovna nalézá v tektonickém zlomu na hraně dvou zemských břidlicových desek a už to jede. Kontinenty se oddělují .... A to všechno jenom kvůli tomu, že vám ze střechy spadlo okno.
Takhle jsme to nemohli nechat, protože nebylo naším záměrem dopustit vytvoření Mariánského příkopu mezi Zvolí a Oleškem.
Tak co s tím?
Kde nepomůže hrubá síla, pomůže ještě větší síla. To je známá poučka a někdy i platí. Platila i tentokrát. Síla byla použita a okno konečně zapadlo do těch závěsů tak, jak konstruktér původně zamýšlel.
Ufff .... dobře to dopadlo. Nakonec sice nepršelo, ale to byla jen taková třešnička na dortu. Totiž na oknu.

hlavou dolů

Tedy víkend to byl vpravdě letní, prázdninový. Užili jsme si vody a sluníčka a vylomenin až až. A když u nás byli v sobotu kamarádi, Matěj z radosti dělal přemety ve vzduchu a že prý ho mám vyfotit. Jenomže na takovou fotku nemám dost dobrej foťák takhle navečer. Už bylo málo světla. Jenomže Ondřej se hnedle nabídl, že přijede druhý den a přiveze foťák, který se na takovéhle věci hodí a že uděláme nějaký ten obrázek.
To se málem nepovedlo, protože když jsme v tom vedru po obědě blbli u vody a schazovali se do bazénu, postrčil jsem Kačku tak nešťastně, že uklouzla a už jsme jeli do Motola šít hlavu. Naštěstí to bylo jen na slepení, ale lekli jsme se strašně všichni. I když to už teď není skoro ani vidět. Kačka ale byla statečná, pláč nebyl dlouhý a všechno dobře dopadlo.
A nakonec došlo i na to focení. Matěl dělal opičáka a Ondřej ho při tom odborně citýroval, kde má vyskočit a jak se má natočit, aby obrázek byl co nejlepší. Kačka sekundovala a dívala se panu fotografovi pod ruce, aby se dozvěděla, jak tam strejda Ondřej ty obrázky dělá, protože tolika knoflíků a páček na jednom foťáku, to se tak často nevidí.
Nu a výsledek dopadl skvěle. Já jsem jen tak telefonem pořídil dokument "
Matěj skáče do foťáku" a Onřejovi se povedly obrázky "Matěj hlavou dolů" přibližně tak, jak chtěl. Ovšem příště to prý chce eště lepší foťák. Že prý je Matěj moc rychlej.

hádanka magická

Máte rádi obrazové hříčky? Já děsně.
Včera se mi náhodou přitrefilo koupit knížku s magickými kresbami M.C. Eschera. Můžu jenom doporučit -
tuhlec je ukázka: Belvedér. Člověk by na první pohled řek', že na tom obrázku nic divného není, ale už na druhej pohled se v něm nevyznáte. Však posuďte sami.

vlastní ženě neumí nabít

Tuhle jsme se s Matějem dívali na Sedm statečných. Přijel totiž z tábora, kde se mimo jiné stal novým šerifem. A na tom táboře byla ústředním motivem hra na dopadení Calvery, což se nakonec povedlo. Doma Matěj mohl už v klidu posoudit, jak to šlo těm ve filmu. Jeden z nich, myslím, že se jmenoval Harry, hrál s vesničany takovou tu hru s třemi hrníčky. Však to znáte. Na začátku, když nikdo nic nesleduje, dáte hrníčky šikovně, aby vám natřikrát vyšlo otočení vždy po dvou tak, že nakonec jsou všechny tři hrnky dnem vzhůru. Pochopitelně to nikomu nejde a tak vyhráváte. Vyhrával i Harry a ptal se po pokladu, který ve vsi samozřejmě nebyl. Kde by se tam taky vzal. Jenomže to on ne a ne pochopit.
A na ten jeho fígl jsem si vzpomněl předevčírem. Ale vůbec nešlo o tři hrnky, ale o dva kabely.
Máte telefon, máte tablet, další telefon a tak dál ... no a pak máte různě roztroušené nabíječky, aby bylo kde nabíjet. Na jednom místě na lince máme kabelů vždycky víc, protože se tam obvykle sejdou nejméně dva přístroje k nabití. Tentokrát tam ležely kabely dva.
"Já ti tuhle nahraju nový verze těch aplikací, ale musím ti ten telefon dát přes noc nabít, von by do rána nevydržel," povídám mézaměstnanéHaničce.
"Uhmmmh...", opáčila mázaneprázdněnáHanička a o věc se dál nezajímala. Svěřila přeci telefon do rukou odborníka.
Vyhráb' jsem jeden konektor ze změti kabelů, nabíječku jsem dal do zásuvky a konektor do telefonu. A šel jsem od toho.
Ráno byl telefon vybitej. No krucinál, dyť elektrika de!
No jo, vona elektrika fungovala, to jo, ale mě nefungovaly voči. Po vzoru té hry s hrnečky jsem si pořádně na začátku neprohlédl, jak je co zapojený a kterej kabel vede k jakýmu konektoru. Zapojil jsem to křížem a elektrony celou noc úplně marně tekly na stůl, místo toho, aby pěkně spořádaně pochodavaly do telefonu.
Naštěstí vstávám dost brzo, takže za tu půldruhou hodinu se telefon po opravě připojení nabil alespoň na 80%. Čímž byla moje pověst odborníka zachráněna a nebyl jsem za úplného tatrmana, který vlastní ženě neumí nabít ani telefon. Ale bylo to vo fous.

čtyřiačtyřicet let

Rádio byl jeden z prvních strojů, tedy elektrických zařízení, o které jsem se začal v mládí zajímat. Ne snad, že bych uměl rádio postavit, ale už krystalka ve mně vzbuzovala úctu a dodnes mi není tak úplně jasné, proč to hrálo, když tam byl jen ten drátek s krystalem ve skleněném válečku a sluchátka. Nikde žádná elektrika, žádná baterka, jen ten krystal.
Zvláštní je, že právě rádio jako samostatný přístroj z naší domácnosti úplně zmizel. Nikoliv však rozhlasové vysílání. To pořád patří mezi oblíbené kratochvíle a hlavní zdroje informací. Poslouchání rozhlasových her mě vtáhlo už v dobách té krystalky a vydrželo mi dodnes. Pochopitelně jsem hry začal sbírat a děti mají slušnou zásobu k čerpání všelijakých dobrodružství z dávných rozhlasových nahrávek. Tu a tam jsem si vzpomněl i na hru, kterou jsem v mládí slyšel, ale od té doby ne. Jak jí získat?
V Českém rozhlase existuje archiv a tam když zavoláte, většinou vám někdo pomůže a zjistí, jestli podle vašich údajů takovou hru lze vyhledat či zda vůbec existuje. Před lety jsem takhle několikrát požádal o nahrávku pro soukromé účely a hra mi byla nahrána. Ovšem za poněkud neobvyklou cenu. Chtěli a chtějí pořád padesát korun za minutu záznamu. No, radši to nepřepočítávejte. Taky jsem s tím brzo přestal. Lezlo to do peněz. Jenomže pak jsem zjistil, že ty tituly, které jsem "objevil", šly poté, co jsem o ně požádal a koupil je, znovu do vysílání a potom i do obchodu a daly se potom už běžně za pár korun koupit. To mě trošku roztesknilo a tak jsem tento rozhlasový zdroj přestal využívat.
Ovšem teď nedávno jsem si zase vzpomněl na jednu strašidelnou hru. Pátral jsem v paměti a za čas jsem si vzpomněl, že šlo o jednu z povídek z knížky Tichá hrůza. Ta vyšla v roce 1967. Ještě jí mám schovanou. Nu a tak volám do rozhlasového archivu. Povídka se jmenuje Vyzvánění, autor Robert Aickman. Paní byla velmi ochotná a asi za hodinku volá zpátky.
"Tak to tu máme. Našla jsem to. Ale už se to dávno nevysílalo. Takže byste si to musel koupit."
Ještě jsem se zeptal na datum vzniku. Vysílalo se to poprvé 19.9. 1970.
Nuže byl jsem přesměrován na obchodní oddělení, kde mi jiná paní jen potvrdila oněch padesát korun za minutu. Ale byla velice laskavá. Domluvili jsme se totiž, že se pokusí to "vytáhnout" z archivu a pokud to půjde, zařadit do vysílání a poté i do obchodu, což jednak bude dostupné každému a jednak já to budu mít asi tak dvacetkrát lacinější. A že prý by to mohlo vyjít, že horory jsou docela trhák. Ale že nic neslibuje.
Tož když jsem to vydržel čtyřiačtyřicet let, ještě to nějaký pátek počká. A jestli to vyjde, určitě dám vědět a pak si to nenechte ujít. Kromě obsahu si totiž pamatuju, že když jsem to tenkrát poslouchal, vopravdu jsem se děsně bál. To vyzvánění a ta mlha .... fuj, eště teď mi běhá mráz po zádech.

temno v kameře

Tak pěkně to funguje, akorát né furt. Samozřejmě, řeč je o meteokameře.
Přenos dat se totiž děje bez drátu, na což před dávnými léty přišel kolega Tesla, pochopitelně s drobnou dopomocí Járy Cimrmana. Nu a od té doby se šíří vlny nejen na vodě, ale i vzduchem. Jenomže jsou vlny slabší a vlny silnější. A ty silnější holt někdy ty slabší převlněj, což je k vzteku, neboť kamera vypadne. Tedy ne snad že by vypadla z okna, ale obraz zmizí a nastane tma. Digitální, pochopitelně. No a to je k vzteku.
Člověk aby furt někde něco restartoval, zatracený vlnění nepřátelský.
Takhle nějak se vztekám, když nefunguje kamera meteostanice tak, jak má. A podobně, jako s tou sekačkou včera, mi cosi docvaklo. Sice ne po pěti letech, jen asi tak po pěti měsících, ale docvaklo. Elektrikáři určitě vědí hned, jak si přečtou
starý zápis o nové krabičce na kameru.
Nuže tedy plechová krabice není úplně ideálním obalem pro wifi kameru. Tedy pokud jí chcete provozovat. Tu kameru, nikoliv tu krabici. Ona taková plechová krabice funguje nejen jako skvělé krytí proti povětrnostním vlivům, ale taky jako Faradayova klec. Pro ne-elektrikáře jen dodávám, že to není klec na živočichy, ale na náboje. Na elektrické náboje, samozřejmě.
Tedy náboj (elektrický) zůstane na povrchu a dovnitř nevleze. Což platí i pro ty vlny. Nuže mám-li tedy skvěle odstíněny vlivy povětrnostní, mám tím plechem současně odstíněny i vlny rádiové, což není pro wifi kameru úplně ideální stav.
No a jak píšu. Už mi docvaklo, že kromě silnějších vln z wifi vysílačů tady kolem nás mi ruší signál z kamery i Faradayova klec mé vlastní výroby. A tak jsem hledal náhradu za tu skvělou plechovku vod kafe. Náhradu jsem v pátek našel, zakoupil a teď už to celý jenom čeká na výrobu a instalaci. Než na to dojde řada, holt budete muset ještě nějakou dobu občas strpět temno. Tedy temno v kameře.

beton

Už jsem měl letos takovej nápad, že tu zahradu vybetonujem, natřeme na zeleno a pak to teprv bude ten nejlepší trávník.
To bylo na jaře.
Pak se to nějak usadilo, tráva přestala blbnout, já jí přestal hnojit a už se to dá stihnout posekat v nějakých rozumných intervalech. Takže od betonu jsem alespoň na čas upustil a to taky proto, že mácitliváHanička na věc neměla ten názor, o kterém se dá přemýšlet jako o pozitivním. Nuže tedy dál pokračuje - teď už přijatelný - koloběh růstu, sekání a kompostování. O těch kompostech
už tu taky bylo psáno dost a dost. Zdálo by se tedy, že téma trávník je vyčerpáno. Kdepak. Nikdy nevíte, co vás může překvapit.
Sekačku máte, ne? Tedy pokud máte trávník. Chápu, že sekačka je poměrně zbytný doplněk městského bytu. Samozřejmě, pokud nemáte na střeše golfové hřiště. Nuže tedy sekaček je spousta druhů, taky jsem jich spoustu druhů zkoušel. Teď jsou v kůlně dvě. Vošoupaný, ušmudlaný, ale fungujou, jak maj, a lepší už se dají vybrat jen těžko. Spokojenost ba byla na místě, jsem s nimi tedy spokojen. Ta strunová už visí připravena k použití v kůlně dobrých pět let. Možná víc. Sundavám jí a obsekávám s ní místa, kam nevjede ta velká sekačka.
Nu a jak tak v pátek obsekávám hranu trávníku a místa kolem kamenů a dřevěné podesty, nějak mi na mysli vytane ten nápis, co byl před těmi více než pěti lety na krabici. Mezitím se zase otrhá struna, tak sekačku otočím jako obvykle, ťuknu do toho čudlíku, co je vespod, potáhnu za strunu, nastavím délku, otočím zpátky a sekám dál. Jako už pět let.
A znovu se vrátím k tomu nápisu na dávno zahozeném obalu. Zněl: "... polautomatické vysouvání žací struny ..." No bodejď. Dyť je to poloautomatický. Dycky to votočím, klepnu do čudlíku, potáhnu a ... a teď mě napadá: proč já to vlastně těch pět let furt votáčím? Dyť tam psali poloautomatický! Co kdybych jenom klepnul tím čudlíkem vo zem? Tedy o trávník.
Zrovna zase bylo potřeba prodloužit strunu.
Klepnul jsem o trávník.
Světe, zboř se!
Vono se to prodloužilo, povytáhlo se to, samo, jenom tím klepnutím vo trávník, poloautomaticky! Zázrak! Teda pro mě to byl zázrak. Pro vás všechny, co četli návod, to zázrak není. Vy už vod začátku bez údivu používáte čudlík správně. A já už taky. Vod pátku. Ale těch pět let za to páteční překvapení stálo.
Najednou to šlo všechno úplně samo a beton byl definitivně smeten ze stolu. Totiž ze zahrady.

sklo na sklo

Není to dávno, co jsem si tu zaznamenal historku s opravou telefonu. Ne, nečekejte další. Jsem na něj opatrnej už čtyři roky a neměním to. Rozbitý displej a výměna tlačítka byly až až. Opakovat to nehodlám.
A proto jsem už první den po opravě dal na sklo ochrannou folii. Jenomže ta se mi nějak nelíbila. Hned byla poškrábaná. Vydal jsem se tedy pro jinou. Jenomže tu se mi zase nepodařilo úplně dobře přilepit a zůstalo pod ní pár bublinek, na které se mi těžko zvykalo. Navíc byla nějak jinak průhledná. Prostě to nebylo ono.
A tak jsem pátral dál, co se s tím dá dělat. Nu a vypátral jsem.
Dá se koupit sklo na sklo. Já vim, je to divný. Ale je to tak. Píšou, že je to nějaký zvláštní žíhaný sklo, který je dost tvrdý a dost tenký na to, aby mohlo sloužit jako ocharana displeje telefonu. Tisíce děkovných dopisů. Nuže zkusil jsem to. Nekupte to za stovku, že.
Tuhle mi to poštou přišlo a vono vám to funguje. Lepí se to velice snadno. To sklíčko je opravdu tenoučký a ohebný. Přiskočí na displej skoro samo a bublinky nevznikají. Přisaje se to pěkně postupně a už to tam drží jako by to tam odjakživa patřilo.
MácitliváHanička se nejdřív trochu ofrňovala, ale pak, když to u mě okoukla, si nechala říct a nechala si na svůj telefon to sklíčko nalepit taky, když už jsem rovnou objednal na oba telefony. Tak teď jenom čekám, jak to vydrží. Zatím po nějakých čtrnácti dnech používání je displej (tedy to sklíčko) netknuté a nepoškrábané. Telefon vypadá jako nový. Což s těmi foliemi z plastu nikdy nevypadal.
Inu vypadá to, že nejlepší ochrana skla je zase sklo. Jen aby to neprasklo.