WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

pf 2015

PF_2015

přituhuje

Očekávání bylo liché a přes noc mráz zas trochu přituhl. Stačí se podívat na teploměr (-11,4°C). A nebo ke studánce. Teď jí zrovna obsadili naši domácí kosi, jelikož je to v okolí jediný zdroj alespoň trochu tekoucí vody:

kos_141229

když jsme spolu

Podíváte-li na graf teploty z mé meteostanice, bude vám hned jasné, že už se zase otepluje a začalo sněžit. Včera večer se počasí otočilo, teplota se odrazila od -8°C a celou noc se šplhá pomalu nahoru. Pod nulou je terpve čtvrtý den a už se to zase obrací k lepšímu. Když ten mírný mráz chvíli vydrží, půjdeme ještě tenhle týden bruslit na rybník. Tedy pokud nezapadne sněhem.
Zatím si ale užíváme zimních prázdnin, což se u nás vyznačuje tím, že máme doma celou rodinu. Tedy ne snad, že by nás bylo nějak extra moc, ale přijedou babičky a hlavně Juráš s Álou, což pak způsobí herní orgie. Pod stromečkem jsme totiž našli hry a jelikož jsme hraví, hned jsme se do nich pustili a náramně si to užívali.
A nejen hry. Pokročili jsme i v sestavování té
již popisované 3D tiskárny, se kterou jsme začali s Ondřejem a došlo i na pletení copů. Ale ne, nemáme tu Nastěnku ani Marfušu. MáveseláHanička se jala udělat copy Ále, jelikož v tomto případě je z čeho plést. Škoda, že mě nenapadlo to změřit, ale můžou bejt skoro metrový, ty copy.
Čímž jsme se jak vidno po hraní her rozděli na mužkou a ženskou část.
Matěj sestavoval s Jurášem tiskárnu a Kačka asistovala s těmi copy. Nu a já jsem si to užíval celé a občas uděl nějakej ten obrázek.
Tož tak, nejlepší vánoce jsou, když jsme spolu.

šťastně a veselé!

vanoce2014

slunovrat pod stromem

O svatém Tomáši meluzína straší, praví jedna z pranostik na prosinec a letos se rozhodně neplete. Foukalo celý víkend a letošní slunovrat to doslova odfouklo.
V sobotu navečer to foukalo tak, že zpívání pod vánočním stromem ve Zvoli bylo spíš sípání proti větru, což ale dětem nikterak nepřekáželo v prskání prskavkami.
Když došly prskavky,
zpívala i Kačka i Matěj a když se dozpívalo, byl i ohňostroj.
Inu, nastal Slunovrat. Totiž, co to píšu - Vánoce jsou tu a s nimi i prodlužování dne, to je dobrá zpráva, co říkáte?

na startovní čáru

Mediální sláva je lákadlo převeliké a nejeden mu podlehne. To mě ale nenapadlo, že se tím laciným pozlátkem nechají zlákat i naši kočkeni. Záhadou ovšem zůstává, jak se naučili číst a jek se dostali k woleschku, aby se dozvěděli, že o nich píšu. Jak jinak si vysvětlit jejich další aktivitu právě ve chvíli, kdy jem zveřejnil Cyrdina nová alotria.
Kočkeni mají nahoře v chodbě pelíšek. No, pelíšek, pelech. Kočkeni jsou velký a pelech je taky velkej. Mají ho tam na noc, aby měli pohodlí. Pelech je na koberci, opět velmi pohodlném, chlupatém, měkkém, válecím. Ještě před dvěma dny bylo vše na svém místě. Pak se to změnilo. Rázem. Tedy místo uložení pelechu se změnilo.
Když jsem našel pelech večer dole pod schody, bylo mi to divné a tázal jsem se rodiny, zda nějak pelíšek nepřesouvala a pokud ano, jaké jí k tomu vedly důvody. Nikdo k tomu neměl co říci a kočkeni dělali, jako že se jich to netýká.
Odnesl jsem pelech zpátky po schodech nahoru na dedikované místo.
Když jsme přijeli včera večer ze školní slavnosti v kostele, byl pelech zase dole pod schody. Bylo jasné, že doma nebyl nikdo, než Max s Cyrdou a tedy se na té nepleše s pelechem podíleli packou společnou.
Pelech opět putoval nahoru.
Teď ráno je pelech znovu dole pod schody a Cyrda mi významně líže ruku tak, aby viděla na klávesnici a na monitor. Zřejmě dělá korekturu a dohlíží, jestli to píšu správně.
Jo, Cyrdo, píšu to tam všechno. A taky musím napsat, že jedinej způsob, jak dostat ten pelech dolů, kterej mě napadá, je, že si do něj sedneš a drandíš v tom pelechu dolů po schodech jako na saních, což musí být zábava náramná.
Tak teď jste s Maxem dostatečně mediálně prezentovaný a já jdu dát ty vaše sáně zase nahoru na startovní čáru.

nasazení jí nechybí

Dneska se mnou do pracovny nešla. Má práci. Ona totiž nutně potřebuje vyřídit ten papír. Teď zrovna dává najevo, že je to náramná dřina. Taky je slyšet šustot papíru. A už i špouchání vody.
Ano, uhodli jste. Cyria už zase ouřaduje v misce s vodou.
Nějakou dobu jsem si myslel, že jí to přejde, ale kdepak. Úsilí se stále mírně stupňuje a nasazení je mnohdy až zarputilé. Teď máchá Cyrda ve vodě nějaký kus celofánu. Ale kde ho vzala? Po všech těch zkušenostech schováváme a uklízíme všechno, co by se dalo vzít mezi zuby a vodtáhnout k vodě. Jenomže ona si vždycky někde něco najde a i z tašky vytáhne.
A kdyby jenom z tašky.
Už si tak troufá, že bez problému za mými zády vleze (neslyšitelně, to dá rozum) na stůl a začne tam plenit odložené předměty (to už slyšitelně) a když se otočím a zlobím se, kouká nevinnýma velkýma oči, jako že to přece musela tohleto …
A když popadne něco do tlamy, už to jen tak nepustí. Bývaly doby, kdy stačilo křiknout "Cyrdo!" a ona úlovek poslušně upustila. Teď zařvete "Cyrdo!!!" a ona pevněji stiskne čelist a s nasazením vlastního kožichu uhání k vodě. Když za ní utíkám, ona přidá, kličkuje a závodí, kdo bude u misky dřív. Pochopitelně dycky vyhraje. Položí pětku, sedne si a vítězoslavně si počká, až si to z brankoviště, totiž z misky, vylovím.
Kde se učila pravidla rugby, to vážně nevím. Ale je vidět, že se pořád učí a to nasazení, to jí nechybí.

nebezpečný myšlení

Člověk by si myslel, že myšlení je člověku prospěšné. A většinou je to tak. Jsou ovšem vyjímky. Když se člověk zamyslí, bývá to nad něčím veledůležitým, co nesese odkladu, přitahuje pozornost a vyžaduje soustředění.
Když se člověk zamyslí cestou někam, nezřídka se mu stane, že dorazí někam jinam, jelikož se zamyslel …
Jistě, stává se mi to.
Ještě se mi však nestalo to co, včera. Nad čímsi veledůležitým jsem se zamyslel na přechodu přes ulici.
Všude svítila červená světla, všechno stálo, jen moje mysl utíkala za čímsi neodkladným. Vedle mě stála na přechodu paní a taky čekala na zelenou. Chviličku to trvalo a pak blikla zelená. Hned jsem se pohnul a vstoupil do vozovky.
Poněkud mě udivilo, že na tu zelenou se rozejela i auta. V obou směrech. Řidiči se chtěli rozejet, ale v cestě jim stál šílený chodec. Tedy já. Bylo mi divný, že jsme se pohnuli vpřed všichni, jen ta paní na přechodu vedle mě ne. Koukám nechápavě na řidiče, oni na mě, já na semafor. Zelaná svítí. Pochopitelně, jinak bych se nepohnul. Jenomže zelená pro řidiče, nikoliv pro chodce. Jakýmisi omluvnými gesty jsem se z té šlamastiky vykroutil a vrátil se zpátky na chodník. Paní tam stála pořád a s naprostým pochopením situaci komentovala:
"Musíte myslet na to, že teď nejste za volantem. Vono se to teď v tom shonu člověku někdy poplete."
"Uhmmm … no," na víc jsem se nezmoh', poněvadž měla pravdu. Přesto, že jsem byl na přechodu, byl jsem myslí ještě v autě, ze kterého jsem před chvílí vystoupil.
"A dávejte na sebe pozor, ať vás něco nezajede," starostlivě mě ještě napomenula paní, když jsme tentokrát už na správnou zelenou přecházeli přes ulici.
"Děkuju, dám," opáčil jsem a řekl si, že se musím nad sebou zamyslet. Ale rozhodně ne na přechodu.
Tam je myšlení děsně nebezpečný.

hádanka muzejní

Už tu dlouho nebyla hádanka. Nuže tedy zkusme, jak dáváte pozor při čtení woleschka. Pokud jste četli pozorně, ani nemusíte hádat. Hned budete vědět, že na obrázku z muzea protivzdušné obrany je:
a) odstrojený droid R2-D2 ze Star Wars
b) radarová část navigačního majáku sovětské ponorky TK-20 Severstal
c) navigační systém rakety země-vzduch S-125 Něva z původní výzbroje československé armády

před zimním slunovratem

Zvyky vánoční a předvánoční, čili adventní jsou v našem kulturním prostoru směřovány k jakémusi usebrání a přípravě na oslavu příchodu spasitele, kteroužto pohádku si vymysleli tvůrci našeho současného náboženského směru, aby vytlačili a přetrumfli doté doby celkem běžně pořádané slavnosti jiné a to například slavnosti slunovratu, v tomto případě zimního.
Nuže, usebrali jsme se a na pozvání jednoho kolegy, který tu možnost objevil, jsme se rozejeli podívat do bunkru protivzdušné obrany. Tam je hezky patrné, jak jedni křesťané s požehnáním dokážou bez uzardění mydlit hlava nehlava jiné křesťany s jiným požehnáním. Obojí pochopitelně patřící do našeho kulturního prostoru.
Tedy z adventního sentientu mě nikdo podezřívat nemůže. Abych v tom nebyl sám, pozval jsem i Ondřeje (někdy tento týden o návštěvě bude psát na
digineffu), který zase pozval další přátele. Moc se jim to líbilo. Ostatně vám tu návštěvu doporučuju taky. Především proto, že průvodcem vám bude pan major ve výslužbě, který jedenadvacet let u protiletecké obrany sloužil a bunkr zná jak své boty. Tedy nikoliv jen bunkr, ale především všechno, co se kolem systémů a řízení protivzdušné obrany točí.
Pro děti to byla samozřejmě spíš dobrodružná prolejzačka a
Kačka občas hlásila, že se trochu bojí. Matěje pochopitelně zajímala technika a ta věc, co vypadala jako rozebranej R2-D2. Nebyl daleko od pravdy. Všechny ty věci a objekty fakticky sloužily válce. Pravda, nikoliv Star Wars, ale obyčejné válce studené.
A tady je zakopanej ten pes. Doslova. V tom bunkru a v jinejch podobnejch je zakopanejch takovejch prostředků, že kdyby je lidstvo použilo na vymyšlení toho, jak přestat blbnout a tlouct se po kebulích, byli bychom už dávno všichni spaseni. I bez adventů a svátků světel a bůhsámví čeho všeho ještě.
Nuže tedy, když už to musí bejt, zkusme se zamyslet nad tím, jestli není lepší bejt dobrym člověkem po celej rok a ne jenom teď, pár dnů před zimním slunovratem.

mamlas na levici

K ďasu!
Včerejší woleschko zase nevyšlo, poněvadž se to zase seklo při nahrávání na server. Je to k vzteku, ale je to tak.
PT čtenáři laskavě odpustí a zde je včerejší zápis:


Pravice a levice jsou odvěcí rivalové. Já se pohybuji nejčastěji napravo, ale doleva taky občas musím. Například při předjíždění. Ovšem i z tohoto pravidla existují vyjímky. Například včera na dálnici mezi Opavou a Prahou.
Jezdívám přiměřeně stavu vozovky, provozu i podmínkám povětrnostním. V překladu to znamená, že pokud není problém, neloudám se. A tak občas i dojedu někoho přede mnou a dojde právě k tomu předjíždění. Nu a včera se roztrh' pytel s levičáky. Tedy s těmi, kteří bez ohledu na okolnosti jezdí pořád vlevo (mimochodem, většina jich byla z Polska. Ono se v Polsku jezdí vlevo?). Jsou tací, kteří pochopí, že zprava by je předjíždět nikdo neměl a tudíž uhnou. Jsou ovšem i tací, kteří mají ten volant zřejmě napevno přivařenej k podvozku a nehnou s ním a nehnou.
Jednoho jsem dojel. Jela za ním už dvě auta. Pravý pruh prázdný, vlevo my čtyři. Ten vepředu nic. Ve svém hranatém ofroudu jel stále vlevo. Byli jsme za slušňáky a čekali a blikali, až mu to dojde a on nic. V této koloně jsme pak předjeli několik vpravo správně jedoucích vozidel, ale ten vepředu si trval stále na svém. Stejně jako soudruzi držel stále nesmyslně svou linii s přesvědčením, že vlevo je správně. Na jednom rovném, přehledném a prázdném úseku jsem to nevydržel a celé to objel zprava. Ten řidič se ani nehnul.
Odjel jsem a dál se o levici nestaral. Ovšem levice, jak je zvykem jejím i čertovským, nedala pokoj.
Po nějakém čase mě začali dojíždět. Spořádaně za sebou. Zřejmě museli zrychlit, protože já jsem autopilota nenastavoval na vyšší rychlost. Předjeli mě a to už nevydržel další účastník kolony a předjel levičáka, pochopitelně opět zprava. Pak i další řidič. Levičák zůstal věrný svému kurzu sám. Vyšší rychlostí, ale pořád vlevo pomalu mizel přede mnou na jinak prázdné dálnici.
Zajel jsem k pumpě a zahlédl v novinách článek o tom, že kdosi tvrdí, že naši řidiči jsou třetí nejagresívnější na světě.
No bodejď ne! Kdo by taky nebyl agresivní, když potká takovýho mamlase na levici.

překročit stín

Jaká smůla! Křesadlo je v trapu a doutnák muškety mi uhasl. Dívám se té bestii přímo do chřtánu, však tu si vzpomenu na nedávnou příhodu. Bleskově se pravicí udeřím do čela, v očích se zajiskří a doutnák vzplane. Rána z hlavně vyšla na poslední chvíli - a to vám povídám, pánové, ten medvěd byl tím nenadálým obratem situce překvapen daleko více, nežli já …
Tak asi by popisoval své zkuženosti se světlem a jiskrou v očích Baron Prášil. Zdálo by se, že Baron je už drahně let na odpočinku, ale zdání klame. Jsou tu novověcí prášilové. Ti nám tvrdí co chvíli něco jiného, hlavně, že to nese ovoce. Pravda, sklízejí sami.
Například s tím světlem. Nebudu tu mluvit o loučích a olejových lampách. Začněme panem Edisonem a jeho žárovkou. Svítila nám přes stotřicet let.
A svítí dál. Prášilům se ovšem nezdála dost úsporná a tak nás začali krmit žárovkami úspornými, které jsou úsporné především pro výrobce. Nikoliv však pro nás spotřebitele. Za dobu, co jsem se pokoušel uspořit v domě na žárovkách, utratil jsem za ty úsporné více, než dvacetkrát destinásobek ceny té edisonovy. Pokrok? Samozřejmě! Tedy v cenách rozhodně.
Nu a teď se nějak přestalo prášit kolem žarovek úsporných. Jsou tu totiž ještě úspornější. LED svítidla se jim říká. A stojí stejně jako ty úsporné, když se s nimi začínalo. Tedy majlant. Pokrok se zastavit nedá: pár jsem jich pořídil místo těch úsporných, co měly vydržet deset let a po roce praskly.
A jestli svítí? Panečku a jak!
Jejich světlo je tak pronikavé, pánové, že překročit v jejich záři svůj stín je hračkou batolat. A to mi věřte, jako že se Baron Prášil jmenuju.

cisternu nebo remorkér

Chodívám si do konzumu ráno pro snídani. Tuhle zas pospíchám do obchodu, když tu ke mně na chodníku přistoupí pán a naléhavě až divoce drmolí:
"Cisternu nebo remorkér?"
"Prosím?", táži se, neboť po ránu nebývám nijak čilý, zvláště pak před snídaní.
"Mám si koupit cisternu nebo remorkér?", praví zcela vážně pán.
Co jsem mu měl odpovědět? Dím tedy, že remorkér.
Pán zřejmě špatně slyšel, neboť jsem to jen tak špitl.
"Co?"
"Remorkér!"
"Proč?"
"To je lepší!"
"Než co?", zkoušel mě, jestli jsem dával pozor na otázku.
"Než to první."
"A co bylo to první?", nedal se ošálit.
"To už si nepamatuju," přiznal jsem barvu, "co teda bylo to první?"
"Cisterna!"
"Aha, no tak remorkér je lepší, to je jasný!", argumentoval jsem.
"No ale …"
V tu chvíli se tazatel otočil směrem k nové oběti své šílené ankety. Mě zanechal mé cestě pro snídani a vrhl se na dalšího příchozího:
"Cisternu nebo remorkér?" oslovil známou již otázkou nic netušícího pána, zatímco já jsem přecházel směrem k samoobsluze.
Dál to nevím, ale doteď mi vrtá hlavou, jestli cisternu nebo remorkér.

čertice na podiu

Odešel jsem dřív, než Mikuláš přišel.
Svatého muže i s andělem a čerty jsem pochopitelně stačil pozvat, i když už děti dobře vědí …, ale chtěly hrát tu hru a to je na tom to hezký. Kačka mě navíc načapala s košíky pro Mikuláše (s perníčky a sladkostmi, pochopitelně), čímž se jí dostalo ještě důkladnějšího poznání. To ovšem Kačence nebránilo v tom, aby před čerty zachránila maminku, po které, jak jsem se v sobotu ráno dozvěděl, čerti šli taky. Ale to už bylo jen z vyprávění, protože já jsem s Jurášem odjel na Mikulášskou do Akropole. Tedy ne dál, než do té Akropole v Praze, ale stálo to za to.
Pozvali mě totiž s Allou na tradiční Mikulášskou, která je každý rok v Praze s HP. (Pro ty, kteří by náhodou nevěděli: HP není Horse Power, ale Hudba Praha.)
Já už nebyl v Akropoli leta. Alespoň dvanáct počítám. Možná víc. A na Mikulášský, to ani nepamatuju. Kdysi jsem zažil jakousi hromadnou nadílku oživenou všemi dětmi svorně nenáviděným strýčkem Jedličkou, který vyvolával děti na podium a dělal z nich idioty.
Tohle byla ovšem jiná. Peklo vypuklo v osm a do půl desátý HP hrála. Užíval jsem si to jako za mlada a nebyl jsem sám. Hudba to rozpálila a pod kotle přikládala dobré půldruhé hodiny. Akropole byla vyprodaná. Všichni se čertovsky bavili. A já jsem si užíval tu skoro zapomenutou atmosféru pořádnýho rockovýho koncertu. A že to nebyla žádná Mikulášská? Ale byla. Čertice byla i na podiu. Však to posuďte sami:

Certice

zařídila oblevu

V těsném závěsu za náledím a klouzačkou následovalo tání a zmizení téhož. Tání ovšem není změna skoková, nýbrž pozvolná, což se projeví tím, že nejdřív to klouže ještě víc a potom to celé pozvolna zmizí.
Stádium zvýšeného klouzání nás zastihlo ve středu ráno. Nikomu nic neuklouzlo, ale bylo potřeba odjed autem, tedy tím, co s ním den před tím máopatrnáHanička nejela, protože bylo náledí a aby jí to neuklouzlo. Teď už se klouzání nebála, ale zase přes sníh a led nebylo z auta vidět. Nu, napsal jsem woleschko a řekl si, že jí udělám radost a třeba získám nějaký bezvýznamný kladný bod do sbírky tím, že ta okna u auta odleduju. Byla obleva, takže to sice nejdřív klouzalo, ale jak jsem se dostal až ke sklu, šlo to skoro samo. Okna byla zprůhledněna a já čekal, kdy si toho všimne.
Čekal jsem do večera a když jsme se zase sešli doma, pořád nic. Nuže tedy nesměle jsem se zeptal, jestli ví, kdo jí ráno u auta oškrabal ten led z oken.
"Jo to jsi byl ty? A já myslela, že jak to začlo tát, tak to opadalo samo …. No to jseš hodnej."
No jo, no, tak zase nic. Veškerou slávu slízla příroda sama, neboť zařídila oblevu, zatím co já holt jen voškrábal vokno.
Příště se jí do toho nebudu plíst. Ani přírodě.

dvacet osm a čtvrt hodiny

Mám takovej pocit, že v návodu píšou, že se dá celá stavebnice postavit za nějakých třicet hodin včetně oživení. To je, mírně řečeno, poněkud nadnesené.
Do návodu jsem se díval ještě před tím, než Ondřej tu stavebnici tiskárny přivezl. Že prý se na to sejdeme a pustíme se u nás do postavení 3D tiskárny. Taková tiskárna, to je dneska hit. Však to znáte. Někde si posháníte data, pustíte to do strojku a vono vám to vytiskne třeba hrnek na kafe.
Jenomže tak snadný to není. V tomto případě si nejdřív tu tiskárnu musíte postavit.
Nuže v návodu se píše, že začneme rámem. To je na šesté a sedmé stránce z jedenačtyřiceti (na předchozích je obsah a seznam součástek).
My začali tím, že nedočkavý Matěj udělal při vyjímání součástek hned díru do stolu, čímž navždy stolu vtiskl punc stolu technických průzkumníků. Přinesl jsem z kůlny jakýsi filc na ochranu stolu a hned potom jsme zkoumali, která část rámu je přední, která zadní, levá a pravá. Několikrát jsme ho sešroubovali a několikrát zase rozšroubovali, neboť jsme zjistili, že v návodu jest třeba pokračovati větu po větě a ne na přeskáčku, jelikož v těch větách se píše, že do rámu je třeba vložiti příslušný počet speciálních matic a to do každého dílu a na každou stranu počet jiný.
Sborka i rozborka rámu už nám šla.
Už v dalším kroku jsme zjistili, že nožičky rámu máme jen levé, zatím co v návodu se píše, abychom si dali pozor na to, které jsou levé a které pravé. Zkoumání nožiček stran jejich pravosti a levosti nás natolik vyčepalo, že jsme po jeden a třičtvrtě hodině stavbu ukončili s tím, že pokračování necháme na příště.
Teď už to bude hračka. Zbývá už jen dvacet osm a čtvrt hodiny velmi relativního času a třicet čtyři stránek velmi konkrétního návodu do úspěšného započetí 3D tisku.

prožluklá situace

Situace na železnici zůstává kritická, praví ranní zprávy, neboť včerejší ledovka buď nepovolila vůbec nebo jen částečně.
Já jsem tu včerejší kalamitu u nás na zahradě zažehnal nasypáním slunečnicových semínek do krmítka, jelikož naše sýkorky si kalamitu představují tak, že jim nikdo nic nenasype, což je troufalost. Zvláště pak od pana domácího, že ano.
Nuže takhle to v krmítku vypadalo právě včera, když ta prožluklá situace nastala:

v krmitku

polízanice druhého prosince

Letos to vyšlo na noc z prvního na druhého prosince, tedy na první zimní měsíc. Včera pozdě odpoledne ještě padala taková namrzající mlha s drobným deštěm a dnes ráno už jsou na oknech rampouchy, tedy takový třícentimetrový rampoušky. Na zahradě je sněhový poprašek, který dozajista přes den zmizí. Ale teď ještě stále padá mokrý sníh.
Už skoro týden bylo takové šedavé olověné počasí, ale jinak byl podzim náramnej, slunečnej a nadmíru teplej. Nu a teď se ohlásila zima, jelikož už je advent. To se nedá nic dělat.
Venku je sněho-ledová klouzačka, což bude obzvlášť zajímavé na cestách. V Praze prý se zastavila doprava. Inu, uvidíme, co u nás a ve Zvoli. Meteo ukazuje teploty +/- kolem nuly, ba dokonce snad i k jednomu pod nulou mohlo v noci být. Ať tak či tak, je to pěkná polízanice.
Zima si zřejmě vzala za vzor loňský kalendář a trefila se do stejného období. Teď zbývá jen čekat, jestli i tentokrát Kačce na narozeniny nasněží, jako vloni.
Necháme se překvapit.
Zatím jen
statistika o prvním sněhu z woleschka:
?.12.2005, 2.11. 2006, 12.11.2007, 12.2.2009, 17.12.2009, 28.11.2010, 17.1.2012, 27.10.2012, 26.11.2013, 2.12.2014.

každej ví to své

Wusu se stalo soušástí našich všedních i víkendových dnů, což se projevuje i tím, že Matěj se k závodům chová taky všedně. Odcvičí si sestavy, vyfasuje pohár a medaili a nijak neprožívá, že tentokrát na Mistrovství republiky nebyl ten nejlepší, jelikož jeho soupeř ho o tři poháry trhnul, což jednak svědčí o tom, že má Matěj ještě spoustu prostoru k růstu a taky o tom, že čtrnáctidenní výcvik přímo v Číně, se vyplatí - tedy když má někdo tu příležitost. Nu a tak jsme si v sobotu užívali mistrovství a měli jsme radost, že se úroveň wushu u nás viditelně zvyšuje.
Co se nezvyšuje, je úroveň masných výrobků, které, jak onehdá pravila jedna marketingová ředitelka, obsahují významně vyšší podíl masa. Jak velký podíl masa obsahoval ten vlažnej párek, co jsem si ho ve sportovní hale dal, to nevím, ale vím, že obsahoval něco, po čem mi pak bylo celou neděli tak zle, že se to dá srovnat jen s otravou tím dvakrát vyvařeným a dvakrát usušeným plesnivým kafem, co mi dali na jedý tancovačce před nějakými patnácti lety u Znojma.
Ale nesl jsem to statečně. Co by člověk pro děti neobětoval, že ano. Důležité je, že Kačka ví, že musí velice, ale velice přidat. Matěj si neověřoval nic, ten ví, že poháry jsou jen za dřinu. Nu a já vím, že párky ze sportovní haly ke sportovním výkonům nevedou.
Inu - každej ví to své.