WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

robot Emilián

Tenkrát, když jsem začínal číst sci-fi, ještě se tomu sci-fi moc neříkalo. A možná první knížka, která se mi dostala do rukou byla hned o robotovi. Tatínek mi totiž koupil sešit s robotem Emiliánem.
A od té doby mám Emiliána rád. Je to nejlepší robot ve vesmíru, protože umí úplně všechno včetně například cestování časem. Ono se mu to hodí, jelikož všechna jeho vyprávění jsou jaksi poučná, což mě tenkrát moc nebralo. Ale ty obrázky!
Kompletní schéma robota, robot zasahuje v různých akcích, robot - detektiv, inu Emilián byl číslo jedna (Pozor, nezaměňovat s robotem č. Jedna! - to je o čtyřicet let mladší stroj původem z Ameriky).
Jenomže já měl tenkrát jen dva sešity. O mamutech a o tiskových šotcích. A dobře jsem věděl, že existují sešity další, ale nějak se už ke mně nedostaly. Tu a tam jsem se podíval, jestli se nedá Emilián někde v antikvariátu sehnat a občas se mi to i povedlo, ale pořád jsem neměl všechny.
Až teď. Úplnou náhodou jsem si na Emiliána zase vzpomněl a ejhle: stejnou náhodou byl k mání celý komplet jedenácti sešitů. To jsem musel mít. A mám to! Po padesáti letech mám konečně všechny sešity s robotem Emiliánem doma. Už je s Matějem čteme. Začali jsme u sopek, to je první díl.
No uznejte, kdo by nechtěl mít takovýhohle krásnýho robota doma v garáži?

Emilian

nefukční povýšení

Zpropadený povyšování! Tedy abyste mi správně rozuměli, povyšování ve smyslu vyšší verze čehokoliv. V mém případě programu. Programu na tvorbu stránek woleschka. Upgrade.
Jo, teď na podzim vydali vývojáři novou verzi tohohle softwaru. Z minulosti jsem měl tu zkušenost, že jsem současnou verzi velmi dlouho ignoroval, ale pak se přihodilo (v řádech roků) něco, co mě přimělo začít používat tu novou (tenkrát aktuální) a nyní již starou verzi, kterou používám doteď. Byly s tím problémy, ale nějak jsem to ustál a fungovalo to.
A teď jsem zblbnul, či co a tu teď aktuální verzi, co vyšla před pár týdny, jsem si koupil a nainstaloval. A k ní i povýšení té mé pracovní a dosud funkční verze. To proto, abych mohl exportovat soubory woleschka do nového prostředí.
A tím to začalo. Ty průšvihy. Ta nová verze stále nefunguje a nic nenaimportuje a vždycky spadne. A to už je po třetí opravě ve třech týdnech. A ta moje pracovní, léta funkční verze začala po poslední úpravě padat taky!
Krucinál! Parta tatrmanů je to!
Proto včera nevyšlo woleschko. Já ho sice napsal a nafotografoval, ale při posílání na server to zničehož nic najednou spadlo uprostřed procesu. Jenomže to jsem zaregistroval až pozdě odpoledne ….
Tudíž se PT čtenářům omlouvám. Chyba není na vašich přijímačích, ale v softwaru od společnosti Realmac, která na to mastí a vypouští do světa nefukční povýšení.

ptačí věžák

Lidstvo se už dávno stěhuje do měst a bydlí v domech čím dál větších a pojímajících čím dál větší množství obyvatel. Čím více pater, tím lépe. Jsou ovšem případy, kdy se do mnohopatrových domů slétá i ptactvo. Jeden takový stojí tuhlec kousek od nás. Už dávno jsem si ho chtěl vyfotografovat a zrovna včera, když sluníčko vykouklo nad obzor, se to hodilo. Tož tady je.
Ptačí věžák:

budky

poslouchá jen pánečka

"Kdepak, ta poslouchá jen pánečka, viď Cyrdo."
"No jen aby ses z toho pánečkování nepomňouk," komentovala liknavost Cyriinu máveseláHanička.
Ono je totiž docela k vzteku, když na Cyrdu mástarostliváHnaička zavolá, chce jí například mucknout, a Cyrda nepřijde. Když ale zavolám já, přeci jen se někde za rohem zvedne a přiloudá se, načež mi začne drhnout palec u nohy. To je takové znamení, že je všechno v pořádku.
Nu a tak se škádlíme a přetahujeme o to, kdo tu má větší slovo.
Cyrda se zatím zabydlí v tom staronovém škrabadle - prolejzačce, které jsem před časem předělal a zpevnil, aby to pod těma našema kočkenama věčně nepadalo. Má tam takový metrový korýtko, z kterýho jí visí akorát ocas, když se tam usalaší. A to je ten problém. Líbí se jí tam.
Večer, když se jde spát musí ven ze světnice, protože by dělala neplechu. Pelech má pochopitelně i na chodbě a kobereček měkoučkej taky. Ale tam se jí nechce. Z korýtka se jí nechce.
"Tak pojď, Cyrdo, jdeme spát."
Jenom se mrskne špička ocasu visící z korýtka dolů.
"Tak dolů."
Nic.
"Cyrdo! Ven!"
Pohne uchem.
"No tak Cyrdo! Ven povídám!"
Otevře oko. Jedno.
"Cyrdo, vypadni!"
Zavře oko.
"No, teď vidím," komentuje to celé máuštěpačnáHanička, "jak poslouchá jenom pánečka."
"No tos' mě teda dožrala, Cyrdo!" povídám já.
Vyzvednu tu chlupatou hromadu, co dělá, že je zrovna hadr přilepenej k odpočívadlu. Jako náhodou se k němu chytí i drápkem. Takovej suchej zip po kočičím způsobu.
"No tak tvore! Pusť se!"
Přenáším tu chlupatou hmotu do síně. Teprve, když vidí, že není návratu, stane se z chlupaté hromady zase kočken. Odkráčí po schodech směrem k pelíšku. Naštvaně, ani se nevohlídne.
Potvora.

přečetl? nepřečetl?

Píšete Ježíškovi? My jo. A aby to nebylo jen obyčejný psaní, posíláme to rovnou do nebe a bez prostředníka. Možná už jsem tu o tom i psal. Používáme k této periodické korespondenci moderní vynálezy, mezi něž se řadí horkovzdušný balón. Prostě popíšeme našimi přáními balónek štěstí (či jak se tomu všeobecně říká) a za tmy ho vypustíme. Nu a pak se díváme tak dlouho, dokud nám nezmizí z očí. Až dosud to bylo vždycky tak, že nám zmizel v dálce a ve výšce, někdy i v mracích, pokud byly nízko. To pak znamená, že si Ježíšek psaní už převzal a přečetl a že jest očekávat, jak se podle něj zachová, byli-li jsme letos hodní.
Zásobu balónků už mám tuhlec v pracovně za skříňkou nachystanou několik let a tak není potřeba se nějak po balóncích shánět.
Nuže tedy v neděli večer, kdy se to zrovna hodí, jsme napsali, jak bychom děsně chtěli od Jéžiška to tričko (byl jsem donucen alespoň něco hmotného si přát, jelikož přání "abysme se měli rádi" není prý nadělitelné), punčochy a nějaké staré filmy (protože mámiláHanička taky nic neptřebuje) a pak ještě šminky (Kačenka zřejmě zjistila, že existují i jiné barvy, než ty přírodní) a iPad (Matěj ovšem dobře ví, že ho nepotřebuje a že je strašně drahej …. ale děsně po něm touží). Ještě jsme se podepsali, aby nedošlo k nějakému omylu a šli jsme poslat psaní.
Balonek za chvíli líně vzlétl.
Ta lenost se mi od začátku nezdála. A taky jo. Ve chvíli, kdy měl začít balonek stoupat a už už jsme si říkali, že ho adresát zřejmě čte, se najednou směr letu změnil a ze stoupání se rázem stalo klesání. Kdepak, nechytil papír. Musela se tam protrhnout díra. Balonek spadl na pole a uhasl. A my teď nevíme, jestli si Ježíšek ta přání stihl přečíst.
No ať už je to jak chce, jisté je, že buď vada zestárlého materiálu nebo nějaký noční útočník z říše dravců balonek z oblohy shodili.
A máme tu dilema: přečetl to? nepřečetl to? To se holt budeme muset nechat překvapit. O to to bude letos napínavější.

jiný hodnoty

Poularita je lákavá. Ovšem i vrtkavá. Kačenka je populární velmi ráda a pochopitelně nepopulární velmi nerada. Střídá se to podle aktuální situace.
Včera dopoledne, když jsem jí vyzvedával ze školy, byla na vrcholu popularity. Už dva dny se hřeje na výsluní zájmu spolužáků, neboť ve čtvrtek měla jít k paní doktorce na prohlídku, jestli potřebuje rovnátka. Domů chodila Kačka s novinkami a rozumy, jaká rovnátka mohou být, jak dlouho se nosí, kdo všechno už je měl a vůbec. Rovnátka se stala tématem týdne. Popularita stoupala a Kaččiny obavy rostly, protože na otázku, zda to bude bolet, se odpovědi odlišovaly. Buď ano nebo ne. Ale ta popularita za ty zuby i případnou bolest stála.
Nuže, k paní doktorce jsme dorazili včas (ikdyž my to máme do Prahy vždycky jako výlet na několik hodin). Kačka si statečně sedla na křeslo a začala prohlídka. A začalo se ukazovat, že s největší pravděpodobností rovnátka nebudou potřeba. Alespoň ne teď hned. Možná později.
S paní doktorkou jsme se dohodli na dalším postupu a bylo po prohlídce.
A bylo taky po popularitě.
Kačka přijde do školy a nebude mít rovnátka! Jaké to zklamání nad tím, že má zdravé a rovné zoubky!
Inu jak je vidět, pro popularitu by byla Kačenka ochotná obětovat i nějaký ten zub. Naštěstí zatím jen některý ze zbývajících mléčných.
Doufejme, že se to časem spraví a přednost před pomíjivostí slávy dostane trvale zdravý chrup.
To jsou ovšem docela jiný hodnoty, k těm je třeba ještě krapet dospět, viď Kačenko.

Noctuidae

Další záhada je možná rozluštěna. V červenci jsem tu uváděl obrázek čehosi, co se vyskytlo na fasádě domu. Ani jsem nemohl dát vybrat, o co by se mohlo jednat, poněvadž jsem neměl nejmenší tušení, co to je.
Nu a při jiné příležitosti jsem našel obrázek podobné věci - teď už vím, že tvora.
Jedná se pravděpodobně o nějakou můru z čeledi Noctuidae (můrovití). Jaké je její vlastní jméno, to se mi zjistit nepodařilo, ale už to, že se nejedná o suché listí s klacíkem uprostřed je objev.
Tak až někde budete šťourat do hromádky listí, dejte si pozor, může to být živočich.

zpátky v temný komoře

Starýho psa novým kouskům nenaučíš, říká se. A je to pravda. Většinou. Když to vezmu na sobě, jde o procesy vysloveně výběrové. Něco se jednomu chce a něco ne. A to, co se nechce, se buď musí nebo nemusí …. ale co vám budu vykládat, že ano, starý jste jistě dost, abyste věděli svý.
Jsou tu o všem i předměty jaksi nehmotné. I ty jsou staré a nové. V kombinaci s předměty hmotnými opět různého stáří z toho všeho vznikají rovnice o mnoha neznámých s bezpočtem proměnných. Příkladem budiž soustava fotograf (člověk, tedy pokud člověkem jsem) - fotoaparát - program (tedy v tomto případě editační software).
Nuže nejsemť nijakým profesionálem. Řekněme, že bych mohl z povzdálí pohlížet na metu mírně poučeného příležitostného fotografa - amatéra. Proto mi stačí stařičký editační program, který se nehlásí do žádných knihoven a mraků, ale vystačí si sám se sebou. Na ty mý obrázky to úplně dostačuje. A pak ještě ten foťák. Ten je, dejme tomu novějšího data, ikdyž mezi horké novinky ho taky řadit nelze. Obrazový výkon mi vyhovuje, kapesní velikost taky a tím je vyřešeno. Tedy bylo by, kdyby …
… kdybychom byli všichni přibližně stejného data výroby. Nebo alespoň ty předměty hmotné a nehmotné. Já už bych se nějak ty nový kousky naučil. Jenomže to holt není záměrem výrobců předmětů.
Každá novinka s sebou nese nějakou odlišnost a čím je mladší, tím víc se liší od těch starších. Takže fotoaparát sice dělá obrázky v syrovém formátu, ale program už ten formát načíst neumí, protože je mezi nimi moc velkej časovej rozdíl. Takže to musím načíst do převodníku výrobce fotoaparátu, vyexportovat do již komprimovaného formátu a pak teprve editovat. Nebo upravovat syrová data v mackovském programu, který je sice věkem blíž tomu fotoaparátu, ale zas neposkytuje tak vysoký komfort editace syrových dat. Pochopitelně bych si mohl koupit nejnovější software. Ale k čemu by mi byl, když potřebuju jen načíst ten novější formát …
Nezbylo mi, než se zeptat a vono vám řešení existuje. Dokonce zdarma! Jenomže ho výrobce softwaru trochu tutlá. Aby se nerozkřiklo, že jde používat i starej program.
Je to další převod syrových dat z fotoaparátu do jiného formátu syrových dat výrobce softwaru. Aby se neřeklo, pojmenovali to digitální negativ.
Nu a tak jsem po letech zase zpátky v temný komoře a vyvolávám negativy. Tentokrát ovšem digitální.
Vono to nakonec jde i těm starejm psům.

evoluce na třech kolech

Evoluce? Samozřejmě, pan Darwin by to moh' potvrdit. A to nejezdil na tříkolce!
Tedy já na ní taky nejezdím, protože jízda je definovaná jako plynulý, zpravidla dopředný pohyb. Ale má to svůj vývoj. Tedy probíhá páně Darwinova evoluce.
Nuže ten aparátek mi jaksi nedá spát. Ne snad, že bych měl Trikke v posteli, to ne, ale je tu jakýsi pocit, že to přece nejde, aby to těm na videu šlo a mně ne. Na většině instruktážních snímků, ba i na těch čistě pro radost z toho vehiklu natočených, je vidět, že do kopce to opravdu moc nejede a v návodu se i píše, že do kopce to chce hodně natrénovaného svalovce a zkušeného trikkaře. Jenomže po rovině jim to všem jezdí a z kopce na tom vysloveně pelášej.
Taže co dělám blbě, když mi to nejede nijak rychle ani z toho kopce?
Jedním ze zlomových momentů vývoje bylo zvedání kolečka. Na mnoha záběrech je vidět, jak se s Trikke dá vyjet na chodník, přejet překážku a vůbec zvedat nohu i s kolečkem pod ní, jako by člověk šel. Ale jak to udělet? Vždyť to nejde! Doma v síni jsem na tom večer stál a všelijak to kroutil a lámal a snažil se to nějak přimět ke zvedání kolečka. Až jsem z toho málem sletěl. A hleďme: jak jsem bral rovnováhu, ono se jedno kolečko zvedlo. Ha! Musím se opřít do řidítek, vlastně je vylamovat jako páku do protisměru jízdy. Mám to!
"Haničko, vono to de!"
Byl jsem pochválen za základní výzkum a hned na druhý den jsem se do toho pustil venku na asfaltu.
A vono vám mi to jelo. O mnoho líp, než předchozí den, kdy to byla jen marná dřina. Teď jsem zřejmě káp' na nějakej grif, kterej se v dostupné literatuře popisuje jako "zapojení neobvyklých svalových partií", což je prý signalizováno mimo jiné i tím, že vás večer bolej svaly, o kterých jste dosud nevěděli, že je máte.
Potvrzuji, je třeba zapojit neobvyklým způsobem neobvyklé svalové partie. Musíte se totiž takovým divným způsobem jaksi vzpírat té jízdě. Vždy jednou nohou proti kolečku a oběma rukama proti řidítkům. Trénovat se to dá u zdi. Prostě se snažíte oběma rukama odstrčit zeď stojíce na jedné noze. A pak ten pohyb převedete na Trikke.
A vono to jede. Samozřejmě to chce dál propracovávat techniku a cvičit metoduy jízdy, ale na ten princip už jsem asi přišel.
Nuže evoluce probíhá v přímém přenosu na třech kolech.

z bodu A do bodu B

Lámámí v kole bývalo docela běžnou kratochvílí, což je jednak odsouzeníhodné, jednak pochopitelné, neboť v té době příliš kratochvílí k dispozici nebylo.
Teď je doba jiná a kolo je používáno daleko častěji a k účelům daleko civilizovnějším. Někdy. Přesto je zvykem lámat se na kole i dnes. Probíhá to ovšem dobrovolně a s použitím rozmanitých bezpečnostních opatření jako je třeba přilba či cyklostezka.
Včera jsem se na jedné ze stezek zkusil dobrovolně lámat. Ovšem nikoliv na kole, to by bylo příliš jednoduché. Zkusil jsem to na tříkolce. Nebojte, nesebral jsem jí dětem na hřišti. Tahle je krapet větší a významně fortelnější.
To jsme si totiž doma usmysleli, že vyzkoušíme relativně nový výmysl. Objevila to mázvědaváHanička a já jsem to jen dopátral ke koupi z druhé ruky za pětinu ceny, aby to příliš nebolelo, kdyby se nakonec ukázalo, že to není výmysl, ale nesmysl. Ale k tomu se ještě dostaneme.
Tedy je to takové podivné monstrum, o kterém kolega vyjádřil domněku, že sice neví, k čemu to slouží, ale jistě ne k přesunu z bodu A do bodu B.
Ukázalo se, že není až tak daleko od pravdy.
Pomocí tohoto soukolí se totiž z bodu A k bodu B nepřiblížíte nijak snadno a už vůbec ne přímo. Musíte to vzít oklikou. Tedy přesněji několika oklikami. Vlastně kolem té cesty chodíte, jak kolem horký kaše. Motáte se tam a zpátky v takový vlnovce. Výrobci a prodejci tvrdí, že je to skvělá zábava a nový revoluční zpúsob pohybu na kolech. Mají pravdu. A ještě je třeba k tomu přidat označení pošetilý či nesmyslný.
V návodech se praví, že je to pohyb podobný tomu na lyžích. Ale už se v nich nepraví, že po rovině či do kopce lyže nejedou, ani kdybyste na nich dělali carvingový oblouky půl roku. To platí i o tomhle vynálezu.
Jak jsem to včera zkoušel, hned mi bylo jasné, že pro jízdu na rovině se to použít nedá. Leda jako koloběžka, což ovšem poněkud stírá ten pel neobvyklosti a navíc překáží to třetí kolo.
Pro sjezd to sice může být zajímavé, ale musíte si najít vhodnou hladkou a prostornou stezku.
Čili: pokud vás zajímá, proč tak náramný vynález už dávno nehýbe světem, vězte, že proto, že se prostě sám ani s vaší pomocí po rovině a do kopce nehýbe. Nanejvýš z kopce.
Trikke se to jmenuje.
A není to žádnej trik - leda tak na pošetilce, kteří nevědí, za co by ještě utratili.
(Přiznávám, i mě s tím nachytali, ale byl jsem naštěstí opatrnej a koupil to od člověka, kterej to odzkoušel, věděl už svý a prodal lacino.)

na vesmírném kolotoči

137 let to trvalo, než se profesor Palmyrin Rosette skutečně dostal na kometu. Hector Servadac by mu jistě záviděl, že to tentokrát dokázal nejen na stránkách románu pana Julesa Verna, ale i ve skutečnosti.
Pravda, tentokrát se ke kometě dostala jen sonda s jeho jménem. Rosette na povrch komety vysadila skotačící modul Philae, který, jak se zdá, si při přistání radostí trochu poskočil, čemuž se nelze divit. Dole na Zemi jistě poskakoval kdekdo v řídícím centru.
Mně nezbývá, než obdivovat ty, které napadlo, že na kometách se dá skutečně přistávat a prostě to udělali. Teď bude Philae sedět na povrchu a nechá se vozit Sluneční soustavou. Bude to jistě pěkná podívaná na tom vesmírném kolotoči. Třeba nám z toho výletu pošle nějakou pěknou fotku.
(odkazy hledejte pod klíčovými slovy: Rosetta, Philae, kometa 67P/Čurjumov-Gerasimenko)

stroj času

Cestujete časem? No, já běžně taky ne, ale včera se mi to přihodilo.
Začalo to v jednom domečku. Skoro jako v té povídce o čtvrtém rozměru. Byl domeček, v tom domečku domeček …
A v tom domečku, který stojí v domečku jsem se včera vyskytl. Je to domeček malinkatý, starý, ale je vidět, že se o něj majitel i jeho potomci starali. Nu a vevnitř toho domečku v domečku je spousta domečků plných koleček. Zní to trochu infantilně, to připouštím, ale je to tak. On totiž ten domeček patřil hodináři a dá se to poznat na první pohled. Hodiny mám rád a tak jsem si to užíval. Byl to takový výlet v čase do dob minulých. A pak jsem tam objevil stroj času.
Stál tam u kanapátka. Dobře dva metry vysoký. Skříňka, na ní stoleček s krátkými mosaznými válci místo nožek, na něm menší stoleček, který měl místo noh mosazné koule a na něm opět na mosazných koulích stroj. Vypadá jako hodiny s nasazeným třírohým kloboukem, jenomže ty hodiny mají spoustu ciferníků koleček, ruček, tabulek, šipek a nahoře jsou ještě dva ciferníky a po stranách ještě globus a další mosazná koule. Úpně na špici toho klobouku je nahoře kotouč se zvěrokruhem. Užasle jsem si to prohlížel. Přemýšlel jsem, kde se nastavuje letopočet, čas a místo přistání. To na strojích času vždycky bývá.
Ze zamyšlení mě vytrhla paní majitelka.
"To je orloj," pravila. "V pátek hraje postní písně a umí i hymnu."
"No to je úžasný," opáčil jsem, ale doopravdy jsem myslel na to, že mi to ta laskavá paní majitelka vlastně zkazila.
Já se těšil na výlet časem a ono to v pátek hraje postní písně ….
Ale stejně je ten aparátek krásnej!

kontejner plný ideí

Třídění odpadů je aktuální téma a třídit se musí, aby se mohlo vykazovat, že se třídí. Tedy i my příležitostně vybereme něco k vytřídění. Zrovna včera jsme měli něco skla do kontejneru s barevným sklem. Mimo jiné i flašku od rumu do bábovky. Pochopitelně třídíme tu flašku, nikoliv bábovku. Bábovku jíme.
Lahve jsem měl v papírové lísce a tak hned, jak jsem je nasázel do sklalačného kontejneru, jal jsem se soukat papírovou lísku do kontejneru s papírem. Jenomže ten byl plnej. Přetékal.
Pokud by se jednalo o jiný předmět, než kontejner, dalo by se napsat, že byl naplněn idejemi.
Ano, opravdu. V kontejneru na papír se nacházela hromada knih s velice silným ideologickým obsahem. Někdo tu v Olešku zřejmě likviduje knihovnu po kovaném straníkovi. Nebudu tady šťourat do podrobností původu těchto svazků, ostatně je to jednou vyhozený, což znamená, že s tím původní majitel už nemá a nechce mít nic společného.
Jenomže mně to nedalo. Hned nahoře zářila v ideově nejčistší barvě příručka s názvem Vrazi mládeži - tedy ono to nebylo přesně takhle, ona tam jsou pochopitelně jména, nicméně jména zločinců. Tedy pochopitelně žádných troškařů, protože na troškaře se hned zapomene. Když ale lump lumpačí ve velkém, stane se státníkem a vejde do historie. Což se přihodilo i těm třem gaunerům na obálce.
No nebudu to dál rozmazávat. Tuhle je ta
obálka.
Nemoh' jsem jinak a brožurku jsem z kontejneru vzal, čímž jsem si od dětí vysloužil komentář srovnávající mé chování s bezdomovci. Ovšem mé úmysly jsou daleko čistší. A to vybrat z brožurky příhodné pasáže a dětem názorně předvést, jaká v relativně nedávné minulosti vládla lidem svoloč. Z historie, byť by patřila do kontejneru, je třeba se učit. A i tohle je učivo potřebné, aby dětem co nejdřív došlo, že tude ne.

projevy lásky

Ještě teď ráno mě bolí břišní svaly. To je od projevů lásky, víme? On totiž Matěj má takovej způsob. Rozeběhne se a vrazí do mě hlavou. Čím větší ranou, tím víc ho to baví. Teď to vylepšil. Že prý, jestli si může praštit, že by to rád zkusil. Inu mladý elán je potřeba podpořit, stejně tak jako sebedůvěru. Podpořil jsem je všechny.
Naštěstí Matěj váží jen o něco málo víc, než třetinu mé váhy, což se v ringu i ve fyzice projevuje výrazně menším kinetickým potenciálem. Matěj do toho dal všechno a mácitliváHanička jen zalapala po dechu.
"Matěji! Vždyť tatínkovi ublížíš. Takovou strašnou ránu."
Matěj projevoval své sympatie dál, ale pořád se to dalo vydržet. Pak se přitulil a zeptal se, jestli to nebolelo.
Co byste mu tak řekli.
"Bolelo, Matýsku, ale dá se to vydržet."
To Kačka, ta je jiná. Ta se nepere. Alespoň doma ne.
Jde na to jinak.
Včera večer jsme zase po týdnu, kdy jsem místo čtení chrchlal, četli pohádku. Strašidelnou. O Černém loupežníkovi a koních krále Conala.
Před hodinou, to jest v půl šestý mi Kačka vlezla pod peřinu. Jestli prý může.
"No jasně, Kačko, ale já zrovna vstávám."
"Proč, tatínku?"
"Protože vždycky ráno píšu."
"Aha."
Přitulila se na to omlácený břicho, chytla se palce ruky a za chviličku spala.
Ino každej je jinej, a ty projevy lásky jsou taky jiný.
A to nemluvím o Cyrdě, která tentokrát do postele neproklouzla, čímž si palec u nohy budu muset umejt sám.
Jdu na to.

čistí dobře

Čistíte dobře? Já jo.
Když to vezmu od začátku, musím říct, že jsem potřeboval zajít k naší paní zubařce pro jakési doporučení ke specialistovi pro Kačku. To je prý potřeba. Když jsem se specialisty ptal, proč je to potřeba, tak mi sáhodlouze a složitě vysvětlil, že jde o peníze. S doporučením je jich víc a je to jednodušší, bez něj je jich míň musí se dělat něco navíc. Tudíž jsem to navíc udělal já a došel pro doporučení, aby měla Kačka plný komfort.
Nuže tedy u paní zubařky jsem požádal i o konzultaci k mému ozubení. Bylo to krátké. V podstatě jsem ani nemusel chodit a nebýt toho, že jsem potřeboval to doporučení, bylo úplně zbytečné si sedat na zubařské křeslo.
Když jsem z něj vstal, dostalo se mi právě onoho ujištění, že mám chrup v naprostém pořádku, případnou opravu mám čas zvážit, kazy žádné, zubní kámen taky ne, no a to důležité - pak se paní doktorka otočila k sestřičce a pravila: čistí dobře.
Tož tak. Mám to ouředně potvrzený vod študovaný kapacity: čistím dobře!

neviditelná ruka trhu

Potřebujete tubus? Ne? Pochopitelně, k čemu by vám taky byl. Jenomže já ho včera potřeboval. Takovej ten papírovej, co se do něj dávají výkresy. Metr dlouhej. Tuhle na Újezdě jsou výtvarné potřeby a tam by takovej mít mohli. Měli. Mají jich tam desítky. Krátký, dlouhý, tlustý, tenký, ale žádnej tenkej metr dlouhej. Vedle v papírnictví taky ne. Že prej zrovna ten metrovej nemaj, že vo něj nejni moc zájem.
Jakýpak: není zájem, když ho potřebuju?
Popravdě jsem ten tubus sehnal až ve čtvrtým obchodě. Tam měli dva poslední.
Je to zvláštní. Taková drobnost jako papírovej tubus. Když ho potřebujete hned, ausgerechnet se po tubusech slehla zem a musíte ho shánět po všech čertech jako za starejch časů, kdy se sháněl i toaletní papír. Já se vsadím, že kdybych ho nepotřeboval a jen tak se procházel po krámech, byl by všude. Tedy kdybych ho nepotřeboval.
To je holt ta neviditelná ruka trhu a zákon nabídky a poptávky. Dyž jeden něco děsně potřebuje, tak to prostě není.

podle buku Rohanova

Sakryš, kde já teď najdu nejbližší buk? No jo vlastně: dyť já mám jeden Rohanův na zahrádce. Jenomže přece z něj nebudu loupat kůru. No, ale moh' bych mu ostříhnout tu větvičku, co jí stejně chci odstřihnout, protože mi tam přijde taková neestetická …
Vypadá to, že jsem se už zase zbláznil?
Připouštím, že to tak vypadat může. Ovšem ani tentokrát to nedopadne. Zatím.
Ono totiž skrzevá buk se dá zjistit, jaká bude zima. No ano, podle jedné pranostiky, která vychází právě na včerejšek, tedy na čtvrtého listopadu. Ta pranostika praví, že:
"Kůra z buku na Karla Boromejského uťatá, když suchá, malou, a když mokrá, velkou zimu znamená."
Tak já jdu utnout tu kůru a mrknu, jestli byla suchá, či mokrá.

Uťal jsem ji a hleďme: větvička je mokrá, ještě stále plná mízy.
Tak to si chystejte ušatý čepice a teplý boty, poněvadž tady na Olešku to vypadá, že zima bude velká - alespoň podle pranostiky a kůry buku Rohanova.

na celnici pro meče

Dneska se dopisy už moc nepíšou. Možná tak maily nebo esemesky, ale psát na papír, to už moc nefrčí. Když dostanete papírovej dopis, je to buď vzácnost nebo průšvih. Já v pátek dostal tlustej dopis. Vypadal na průšvih.
Nevím, kde se to vzalo, ale jak mám ve schránce ouřední dopis, tím víc se ho leknu, čím je tlustší.
Tenhle byl vysloveně nadívanej.
Tyhle věci se nemají odkládat. Neodložil jsem ho. Naopak. Rozpáral.
Ufff. Nebyl to průšvih.
Psala celnice a pošta, že prý přišla zásilka a že mám zplnomocnit poštu, aby mi to vyclila a dodala. Kdepak zplnomocnit. Radši si to proclím a vyzvednu sám. Hned včera jsem tam zašel. A šlo to velice hladce, až nečekaně hladce. Dostalo se mi rady, kam jít dřív, kam potom, co si kde vyzvednout, kde je pokladna. Zkrátka: klaplo to.
Jenom ten pan celník chvilku nevěřil, ale zřejmě byl zvyklý na ledacos a tudíž to vzal jako další běžnou zásilku:
"Tady píšete, že jsou to meče. To budou nějaký dřevěný, ne?"
"Kdepak dřevěný. Vopravdový, ocelový. To musí bejt. Ty jsou na wushu."
"Aha."
A tím to bylo vyřízený. Clo nebylo, protože cena se vešla do nějakýho limitu, bylo potřeba zaplatit jenom DPH, aby financové nedošli ke ouhoně. Pak ještě zaplatit pokutu poště, že jsem si dovolil přijít osobně a usnadnit jim práci, jelikož dodání do domu je zadarmo, zatímco osobní vyrušování na ouřadě stojí stovku.
Šlo to všechno bleskově a za chvilku jsem měl krabici s meči v ruce. Dopadlo to na výbornou a dopis ve schránce tentokrát nebyl průšvih, ale příjemná zpráva. I to se stane.
Ale že by se kdy stalo abych si šel na celnici pro meče, to by mě před pár lety nenapadlo ani ve snu.

Škoda 706 RTO

Tuhlec vám jdu takhle po Újezdě a co nevidím: Ertéóčko v plný síle si to šine kolem. Naštěstí jsem měl zrovna po ruce foťák, a čas právě na jeden obrázek. No a poved se, že jo?

RTO