WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

do Pardubic

Pochopitelně, v Pardubicích už byl každej a kdekdo ví, zač je v Pardubicích perník. Já tam taky někdy zajedu. Před nějakým časem jsem tam jezdil třeba i na koupaliště. Mívali tam tenkrát docela fajn vodní park. Jak je to teď, nevím.
Naposledy jsem byl v Pardubicích včera. Shodou okolností jsem tam byl i U Indiána na kafi. Je to taková rarita. Vyřezávaná hospoda a u ní malá zoologická. Trochu to sice kazí kuřáci, ale jinak je to tam docela pěkný.
Důležitější než hospoda je ale cesta. Obecně cesta do Pardubic a zpátky.
Nějak se stalo, že jsem skoro vždycky přijel do města odjinud. Ano, jistě, v dobách, kdy jsem tam byl častěji, jsem obvykle jezdil cestou od Chlumce přes Nové Město a Bohdaneč, někdy jsem přijížděl od Kolína přes Přelouč, vyjímečně od Hradce. Teď je k dispozici dálnice a už to není tak jednoznačné. Člověk si může vybrat z příliš mnoha variant. A teď: která bude zrovna dneska nejrychlejší?
No, co vám budu povídat, do Pardubic jsem přijel po čtyřproudovce od Hradce, zpátky jsem jel přes centrum a po staré cestě na Opatovice a pořád jsem měl dojem, že určitě musí existovat ještě nějaká další cesta.Jistě, že existuje, a až zase navštívím Pardubice, možná přibude další.
V každém případě se nemůžu splést: pokud jde totiž o cestování tímhle směrem, jsem si jist, že nakonec stejně všechny cesty vedou do Pardubic.

vážná otázka

Z cizí zahrádky jsou kedlubny nejlepší a cizí řeči jsou nejzajímavější, to je stará vesta. Tím se pochopitelně řídí i naše děti a když si s momulouHaničkou něco povídáme, vždycky se do toho zapletou a vždyky to nějak popletou.
Tuhle jsme nějak mudrovali o tom, jak děti zblbnou, když dospívají, zvláště pak, když přicházejí do puberty. To pochopitelně souvisí už i s Matějem, který je sice pořád ještě mrňous, ale to ho jen tak chceme vidět. Jinak už mu rostou čertova kopýtka a rozhodně nepatří mezi ty, co si v koutě staví bábovičky.
Rozumovali jsme nad tím, že holt se s tím nedá nic dělat a že se s tím musí každý poprat sám a že doufáme, že naše děti budou mít to období dospívání vzdorovité v míře snesitelné … No prostě byly to takový ty rodičovský řeči u večeře. Valného významu to nemá, jen se tak udržuje konverzace.
A jak udržujeme tu konverzaci, děti pochopitelně poslouchají, protože to sice není jejich rozhovor, ale docela se jich týká a lze vycítit, že je to téma nemine.
Kačka je v tomhle mistr. Vpadne do rozhovoru hlava nehlava. Hlavně když něco řekne.
Tentokrát se však velmi vážně zeptala:
"Maminko a to budu muset taky chodit do tý puberty?"
A teď mi povězte, co vážnýho se na tohle dá odpovědět.

vážit

Občas si chleba upečeme, ale i ten holt někdy jdeme koupit. Vlastně docela často.
A když už jseš v obhodě, tak ještě vem … no vždycky se něco najde. V různých obchodech se najde různě. A taky v různých obchodech jsou různé zvyky, přičemž se zvyky různě sjednocují, aby to měl zákazník jednodušší.
Ne však všude.
V jednom z obchodů nemají u pokladny váhy, čímž se zásadně liší od ostatních a tudíž téměř pravidelně zapomenu zvážit například jabka nebo tak něco. Včera jsem zapomněl zvážit hroznové víno. Vzpomněl jsem si dřív, než jsem přišel u pokladny na řadu, i vysvětlil jsem paní za sebou, o co jde, a odběhl jsem labyrintem regálů k váze. Labyrint byl důkladný, žádná zkratka. Musel jsem obejít celý krám znovu tam a zpět. Když jsem se vrátil, paní zrovna platila svůj nákup.
"Já vás předběhla, nevadí to?"
"Ježkovy voči, vůbec. Naopak, já si to takhle představoval."
Žádný zádrhel se nekonal, vše šlo plynule, paní se usmívala, paní pokladní se usmívala … je to vůbec možný? Já už skoro tak slušnému chování odvykl.
Čekal jsem poznámky o zdržování a ono nic.
Takových okamžiků je třeba si vážit. Tedy a nezapomenout vážit. To hlavně.

hrnek čaje a sex

Sobotní noc byla letošní nejchladnější, teplota na chvilku klesla až k -11°C, ale hned se zase začala vracet zpátky a teď už jsou jenom -3. Na zemi leží mírný sněhový poprašek ale nijek extra velké radovánky to nepřináší. Děti se pokusily udělat si obvyklou dráhu na zahradě, ale sníh nestačil a tak boby zase uklidily a šly radši dobývat led z jezírka.
Ovšem na naše stálé strávníky konečně zase přišla bída, tedy sníh přikryl přirozené zdroje potravy, a kos se sýkorkami se přišli podívat, jestli je pořád v krmítku dost semínek, jako vždycky. Je, pochopitelně, Taže sýkorky uždibují a kos docela bez skrupulí na čas začal krmítko považovat za svůj majetek, což se projevuje tím, že tam po většinu dne bydlí a cpe se.
Žádné extra historky se nekonají, prostě je ten pravý čas na hrnek čaje a dobrou knížku, případně film. Zrovna včera jsme si s moumilouHaničkou dali večer sex. Tedy Sex noci svatojánské, no však ten Allenův film znáte.

řezník

To se tak stane, když se jeden snaží, že si někde něco natáhne a pak to potřebuje protáhnout.
Tedy při tom cvičení s Tomášem mi nějak přestala fungovat levá noha a ne ne ji ohnut a vykopnout dozadu tolik, jako pravou. Nic nebolelo, jenom to prostě dál nešlo. To se časem poddá, řekl jsem si.
Ve středu se tu stavil Roman, náš laskavý masér, který chodí mémiléHaničce napravovat záda. A jak tak pracuje, ptám se ho, co to tak s tou nohou může bejt, že jí nemůžu dost ohnout.
"No to klidně může bejt zablokovaný v kříži, to bys měl blbý," pravil pobaveně.
Když skončil s napravováním zad mépracovitéHaničky, povídá: "tak pocem, já si na to šáhnu."
Lehl jsem si na tan jeho stůl a čekal jsem, že mi bude nějak masírovat levý zadní stehenní sval.
To jsem se teda dočkal.
"Hele, a to když masíruješ ty baletky, taky řvou?"
"Řvou."
"Hmmm … hele, ale vono to bolí."
"Jo, to, je normální."
"Jaaaaauuu!!!!"
"Vida, tak už to máme."
"Co máme?! Dyť to strašně bolí!"
"Máš to dobrý, není to zablokovaný v kříži."
"To je skvělý, tak proč mě tak mačkáš?"
"Sem na tebe skoro nešáh. Prostě ten sval je načatej, tak to trochu bolí."
"Trochu? Dyť mi tu nohu urveš. Nech toho! Povídám ti: nech toho!!!"
"Seš ňákej fajnovka."
"Tak sem fajnovka, ale ce s tím mám dělat?"
"Nic. Měj to v teple a můžeš si to natřít nějakou masážní mastí, která pálí. Prostě jde o to, aby se ten sval prohříval a byl v klidu."
"No tak to ti teda mockrát děkuju!"
"A to neni zač, já si to užil."
Roman se chechtal a vysloveně mu to dělalo dobře.
Inu ne nadarmo má rád, když se mu říká Strahovskej řezník ….

foťák

Foťák má dneska každej. Nejmíň jeden, ale obvykle víc. Bývá to ten, ce se fotoaparátem nazývá a skutečně tak vypadá, pak ten v telefonu, co foťákem není, ale fotí to a mnohdy s přijatelným výsledkem, potom ještě bývá doma něco, s čím se dá fotografovat pod vodou, protože rybičky jsou obzvlášť fotogenické a obrázky z dovolené loví každý. No a ještě můžeme přidat foťák v tabletu a když začneme počítat všechny přístroje, které mají dirku se sklíčkem, zjistíme, že v dnešních domácnostech vlastně není nic jiného, než foťáky.
I Kačenka přišla dlouho před Vánocemi s tím, že by ráda od Ježíška foťák. Takovej růžovej, jako má Andy. Pochopitelně, růžová je pro ní nejdůležitějším paramatrem. Obrazový výkon tady musí jít stranou. Po delší poradě s Ježíškem jsme aparát tohoto druhu několikrát zamítli, ale nakonec jsem podlehl (no však to znáte) a přinesl jeden růžovej kousek z druhé ruky. Kačenka zářila štěstím a Ježíšek má u ní významné trvalé plus.
Jenomže tím historka teprve začíná.
My jsme totiž s mourozumnouHaničkou velmi vážně s Kačkou promlouvali o tom, že takovej opravdovej fotoaparát je vážná a drahá záležitost a že to v žádném případě není obyčejná hračka a tudíž si myslíme, že takové věci Ježíšek nenosí … a tak dále. No vždyť víte, co se tak říká, když se rodičovstvo zdráhá vyhodit peníze za něco, o čem není tak docela přesvědčeno. Kačenka se zdála býti zpracována a na foťák se zapomnělo, až nakonec přece jen byl pod tím stromečkem.
Včera po družině ke mně Kačka přišla do modelářského kroužku a když jsme s klukama skončili a uložili věci, šla se mnou domů.
"Tatínku, počkej, já ještě něco zapomněla."
"Tak si pro to běž."
Kačenka se vrátila s takovou keramickou destičkou s barevnejma knoflíkama.
"Copak to je, Kačko? To jste dělali v keramice?"
"To nepoznáš, tatínku?
To je přece foťák. Ten jsem si udělala!"
Vida, ještě, že to ten Ježíšek nakonec tak šalamounsky vyřešil. Ona ten fotoaparát Kačenka opravdu moc chtěla.

opozitum

Taky na vás čas od času něco leze nebo máte alespoň ten pocit? Já jo. Taková choroba dycky jednoho votráví a dopředu o sobě nechá vědět. To člověka bolej záda, škrábe ho v krku, udělá dva kroky a zpotí se, … ale dyť to znáte.
O mě se to pokoušelo včera. Jenomže včera bylo úterý a tedy den, kdy máme večer dohodnuté cvičení s Tomášem. Celý den jsem se přemlouval a argumentoval si, proč na cvičení jít a naopak, jaké důsledky by mělo, kdybych tam nešel. Po pečlivém zvážení svého stavu jsem nakonec usoudil, že bude lepší být v posteli. Tož jsem všem oznámil, že večer nepřijdu.
Když přijela máveseláHanička, povídám, že teda k večeři už jsem dětem kaši uvařil, ale na cvičení že nejdu, jelikož se o mě pokouší choroba.
"No přeci tam nepůjdu sama!" odvětila mástydliváHanička bez známky zájmu o můj stav.
"Ale já mám chorobu!"
"No právě. To je nejlepší vypotit. Copak si nevzpomínáš, jak jsme tuhle s tou tvou chorobou ušli dvanáct kilometrů podle Sázavy a krásně ses vyléčil."
"Ale to balo něco jinýho. To byla procházka. Tohle je brutální dřina."
"O to rychlejc se vypotíš."
Co jsem měl dělat? Přece svouveselouHaničku nenechám jít samotnou do tělocvičny, když se tam sama ostýchá.
Ohlas byl veliký.
Lucka se nechala slyšet, že už je jí teď už jasný, kdo koho doma poslouchá a Tomáš se chcechtal, že je to tak správně, že se aspoň pořádně vypotím.
No a měl pravdu. Už mi nic není. Tedy skoro. Dneska to přejde a ve srovnání s namoženými svaly to stejně nic není..
Nuže, máme tu nově objevenou vakcínu rodinného typu.
Čili máte-li doma nějakou vaší Haničku, pak jste šťastní a zdraví lidé, neboť je nabíledni, že choroba a manželství jsou opozita, tedy slova opačná.
Ale dosti slov, jdu si dát studenou sprchu.

kdyby ...

Letošní zima je obzvlášť teplá a láme kladné teplotní rekordy, ovšem dneska se ochladilo, už je jen pár desetinek nad nulou a krajinu pokryl sněhový poprašek. Nevypadá to, že by to vydrželo, ale jákés zdání zimy to vzbuzuje.
To, že není zima, není jediný problém. Letos, možná právě kvůli tomu teplu, se to u nás v kraji hemží nočními chodci a cyklisty. To by pochopitelně nevadilo, kdyby byli vidět. Jenomže to nejsou. Už jsem si říkal, že budu u každého toho trouby zastavovat a prosit je o to, aby s sebou nosili rozsvícenou baterku nebo aby měli alespoň ty odrazové pásky, které se rozdávají na kdejaké akci. Asi by si mysleli cosi o řidiči hulvátovi, kterej neumí jezdit v noci a vyhýbat se na poslední chvíli postavám nořícím se z mlhy a ze tmy.
No, úmysl zůstal úmyslem a včera přišel logický důsledek, který přijít musel. Jezdím pomalu a i včera jsem s dětmi jel pomalu na hodinu piána a flétničky. Bylo už velmi šero, skoro tma a mlha. Těsně před zbraslavským nádražím v té velmi nepřehledné zatáčce jde stejným směrem a po správné, tedy levé straně vozovky děda o berlích. On tu chodí denně. Potkávám ho. Přibrzdím a ani si nestačím říct, že by moh' bejt problém, když z té zatáčky od nádraží vyrazí první auto.
To stihlo dědu objet a udělalo přede mnou myšku. Druhý řidič už si uvědomil, že i když jedu pomalu, už tu myšku nestihne a před dědou zastavil. Třetí řidič si neuvědomil nic a do toho druhého to napálil.
Děda šel dál, jako by se nic nestalo a nechal za sebou dvě nabouraná auta. Poskytl jsem telefonní číslo pro případ svědectví a jel jsem dál s dětmi k paní profesorce. Nic jiného se dělat nedalo. Z rozbitého předku posledního auta crčely provozní tekutiny a pánové se začali rozkoukávat. Vina byla jasná. Ten poslední nepřizpůsobil jízdu povaze … atd, však to znáte.
Jenomže čistě jako pozorovatel, kterej to pozoruje celou zimu: kdyby ten děda měl na berlích baterku nebo alespoň odrazky a kdyby nešel zrovna v tý zatáčce zrovna po týhle straně, ale po tý, na kterou je vidět i zpoza ohybu, kdyby všichni jeli pomalu a předvídali, že za zatáčkou může někdo bejt ….
A takových kdyby by se ještě našlo.

jeskyně bez draka

Znáte Kellyho? Ale jo, znáte, akorát, že už jsem tu o něm dlouho nepsal. Poslední dobou byl středem pozornosti spíš Faust. Koneckonců jsou oba z jedné dílny, tedy z naší.
Protože Kačka už nemůže bez Kellyho vydržet, pracujeme teď právě s ním. Lépe řečeno na dalším pokračování jeho příběhů. No a včera byl na programu jeden z prvních důležitých kroků. Návštěva místa budoucího činu. Byli jsme se podívat na hrad a na jeskyni. V jeskyni nebyl drak a na hradě nemají princeznu, ale jinak byly předmětné exteriéry naprosto perfektní. Kamarádi, kteří se od nás nechali zblbnout, nám nabídli úžasné možnosti, jak posunout naeše příběhy pro děti zase o kus dál. Setkali jsme se i s panem kastelánem a začíná to vypadat, že tentokrát to zase bude velkej tyjátr.
Další okolnosti prozrazovat nebudu, ono by se to mohlo rozkřiknout, ale když jsme jeli odpoledne domů, už jsme si všichni v autě říkali, že se začínáme děsně těšit. Nejmíň tak jako Kačka, která pochopitelně nic netuší, ale dočkat už se nmůže.

nadání

Hudební nadání se projeví už v dětství. V ojedinělých případech již v kočárku jako například u Járy Cimrmana, či o chlup později, když začne kupříkladu malý Amadeus komponovat. Nemáme doma ani Járu ani Amadea. Děti jenom pro radost hrají a občas i zpívají. Při kritickém posouzení se dá říct, že hudební sluch zdědily naštěstí po mébáječnéHaničce.
V mém případě se hudební nadání projevilo pouze tak, že jsem schopen přiznat, že ho nemám. Při provozování hudby, tedy nejčastěji zpěvu, mě laskaví přátelé chválí, že zpívám dobře, jen holt nějakou úplně jinou písničku, což chápu a nezávidím jim, že to v ojedinělých případech musí poslouchat. Ovšem zpívám rád. Nejčastěji v autě. Tam je člověk sám a pokud má solidní doprovod, například z rádia či z přehrávače, nic mu nebrání, aby spustil tu svou. Šikovným nastavením hlasitosti přehrávače se dá dokonce docílit určitá iluze, že ten, kdo zpívá například Slavíky z Madridu jsem právě já.
Není však možné podléhat této iluzi napořád.
Když se zapomenu a zpívám za přítomnosti našich nadaných muzikantů, Kačka obvykle kveruluje a žádá, abych toho nechal, že by ráda poslouchala tu písničku.
No co mi zbývá. Nechám interpreta, aby se předvedl a místo toho, abych si spolu se školeným umělcem zanotoval árii Leporela, jenom tak máchám rukou do rytmu.
A Kačenka hned pochopí. Ona je totiž děsně vnímavá a tatínka má ráda. Hned ve mně odhalí umělecké nadání a pochválí mě:
"Tatínku! Ty umíš dirigentovat jako naše paní ředitelka!"
No není ona báječná?!

předpisově

Všimnul jsem si ho někde pod Barrandovem. Jel jsem jako každý den Strakonickou ke Zbraslavi a nad Vltavou právě letěl velký pták. Mohla to být volavka. Na obloze nad řekou byla zřetelně vidět a letěla proti proudu. Stejným směrem jako já jel po silnici. Je tam sice osmdesátka, ale ta končí před Mostem inteligence a tak jsem nikterak nepospíchal a sledoval jsem, jak to té volavce jde.
A ono to vypadalo, že mě předjíždí. Srovnal jsem s ní tedy rychlost a oba jsme přibližně stejnou rychlostí mířili k Chuchli. Držel jsem s ní krok a na tachometru bylo něco mezi padesáti a šedesáti. Tu rychlost volavka bez problému držela od Barrandova až po Lahovický most. Tam jsem jí ztratil. Zřejmě odbočila na Berounku. Asi tam má domovskou adresu.
Nevím, jestli to byla běžná letová rychlost nebo jestli se držela omezení na Strakonické, ale v každém případě mě ta volavka překvapila. Dokonce se mi podařilo jí za jízdy natočit, jenomže holt je to tak mrňavý, že se to nedá publikovat.
Tož mi tedy musíte věřit, že volavky létají nad Strakonickou směrem na Zbraslav předpisovou rychlostí.

ořech

Když dostanu esemesku: chleba, máslo, jogurty … je to docela jednoznačné, i když by se dalo diskutovat o jednotlivých druzích i poddruzích a variantách či značkách. Podle zavedených zvyklostí se však dá snadno určit o jaký druh jogurtu půjde a ten pak nakoupit.
Ovšem pokud dostanu zprávu znějící: bříza, ořech, bílá, lze z ní usoudit jen věci dvě. A to, že jsme se dohodli na rámečcích k obrázkům a že jeden z nich bude bílý. Pak ještě lze přibližně vydedukovat, že bříza bude to světlé dřevo, co ho máme na většině nábytku a doplňků po domě, tedy javor. Pochopitelně i pár rámečků je světlých a ty jsou z březové dýhy, tedy tu existuje už jistý precedens, tudíž břízu mám určenou.
Jenomže kýžený rozměr z břízy holt zrovna neměli.
A co s ořechem? Ořech je jednoznačně světle hnědé dřevo s jemnou kresbou, občas s tmavšími lety. Trochu jaku dub, ale ne tak šedivej. Tak ořech bude tohle, ostatně to tu i píšou na cedulce.
Tak teď ještě vezmu rámeček z tmavého dřeva pro sebe na stůl do pracovny a máme to. Ten velkej z březové dýhy holt nebude, to nechám na jindy.
Doma předkládám svůj úlovek:
Bílá - ta je v pořádku. Ostatní už tak moc v pořádku nejsou.
"Tak vidíš, že nakonec měli tu břízu."
"Ale to je ořech."
"Dyť je to světlý."
"Je to světle hnědý, to jo. Ale bříza je skoro bílá a tu neměli."
"To je v pořádku, tohle se mi líbí, tak jsem si to představovala."
"Takže tu břízu už nepotřebuješ?"
"No břízu už mám."
"To je ořech."
"To je jedno, hlavně, že je to světlý."
"No dobře, tak to je všechno."
"Není. Ty sis přines' tmavej rámeček z ořechu a mě ne. Vždyť jsi říkal, že ho neměli."
"Měli. Ořech měli. Tamto je ořech. Tohle tmavý není ořech."
"Myslíš tu břízu?"
"Jo, ten ořech, co mu říkáš bříza."
"A proč jsi teda nekoupil eště jeden ten tmavej pro mě?"
"Protože to není ořech."
"Ale já chtěla taky do pracovny tmavý dřevo. Tak proč jsi ho nevzal?"
"Protože jsi chtěla ořech."
"No právě. Tmavý dřevo, ořech, jako v pracovně."
"Jenomže jsi psala ořech a ne tmavý dřevo jako v pracovně …"
"Hele, necháme to na jindy. Vždyť v Ikea jsme nebyli naposled."
"No, to bude nejlepší. Voni stejně tu břízu neměli …"

Tedy jestli máte pocit, že jsme se u nás doma zbláznili, tak to je hluboký omyl.
To jsem jenom špatně pochopil tu esemesku.

jak bych tohle vysvětlil

Krást se nemá, to je v naší společnosti všeobecně známá věc.
Každý si tu morální kategorii vykládá po svém a definice krádeže je ošemetná věc. Jsou místa, kde se krádeži říká standardní obchod a jsou místa jiná, kde krádež nemá dalších přívlastků a lišáckých definic. Já se snažím žít na těch druhých místech a většinou mi to vychází.
Včera jsem dělal navečer nákup v jednom z velkých obchodů. Plnil jsem vozíček tím, co jsem v regálu vybral a tu slyším takovej šustot. Něco jako když načapáte myš ve stodole, jak si dělá hnízdo a hrabe ve slámě. Rychlé nervózní šustění. Ovšem nepoměrně hlasitější. Pochopitelně. Jednak jsem nebyl ve stodole a jednak ten šustot nedělaly myši.
U regálu se salámy, takovými těmi uheráky, stáli dva v takovém tmavém až černém oblečení. Vozík neměli, jen batoh, taky černý. Slečna nervózně, leč zkušeně dělala zeď, mládenec s bengálským šustotem ládoval ty salámy do batohu. Koukám kolem. Lidi, co stáli hned vedle se starali o své vozíčky, o své nákupy, šustot neviděli, neslyšeli. Bylo to jak ve filmu. Okolí bylo zpomalené až rozmazané, dvojice u regálu dělala ostře a nervózně rychlé pohyby.
Ale vždyť oni kradou! Tohle přece nemůžu nechat jen tak.
Šel jsem hledat ochranku, která v obchodě vždycky stává. Mezitím si dvojice vzala a viditelně šla zaplatit dvě balené vody. Uheráky už na zádech v batohu.
Pán od ochranky si zrovna s někým něco důležitě psal po telefonu.
Klepl jsem ho doramene: "Támhleten pán v tom černým má v batohu čtyři salámy," povídám, čímž se mému svědomí ulevilo.
Pan ochranka zvedl hlavu od telefonu a vykročil naznačeným směrem.
Já jsem u toho nechtěl být a šel jsem si pro svůj vozík, abych dokončil nákup. Čekal jsem nějaký shon, případně žádost o svědectví či nějakou další součinnost.
Nic. Jen po chvíli volal místní rozhlas pracovníka vedení k pokladně. Jenomže to pak volal asi za deset minut znovu. Nic se evidentně nedělo.
Nu, šel jsem zaplatit. U pokladen stál pan ochranka a bedlivě sledoval, jak se vykládá zboží z vozíčku na pás.
Když zkontroloval i mě, že už ve vozíčku nic nemám a pod bundou neschovám pecen chleba, zvedl telefon a šel zas do kouta psát někomu něco.
Mé podezřelé chování evidentně prokoukl a bylo mu jasné, že jsem napráskal spolubližní chudáky, kteří si šli koupit jenom vodu, abych si moh' sám nakrást lentilky. Ještě jednou si mě přísně změřil a pak definitivně znovu opustil tento svět a vplul zpátky do poklidných vln mobilní komunikace. Tam mu evidentně bylo dobře.
Tak, to bysme měli. Zde je příklad, jak naložit se zlodějem. Dělat, jako že nic. Stejně si toho nikdo nevšimne. A kdyby náhodou si toho někdo všim, pozor na něj. Co když právě on křičí chyťte zloděje.
Ještě, že u toho nebyly děti. Fakt nevím, jak bych jim na tomhle příkladu vysvětloval, že krást se nemá.

už v životě nebudu ...

Jistěže to dobře vím. To ovšem neznamená, že se podle toho řídím. Ano, jde opět o úklid. Můj vztah k pořádku má své limity a nikterak se neskrývám tím, že v pracovně je permanentně co uklízet. Ono se to vždycky tak nějak nakupí a pak už mě ty hromady přerostou a obrovskej nepořádek se vrší a vrší a …
Až jednou si zas řeknu, že je potřeba uklidit a pak to dopadne tak, že mi laskaví čtenářové píšou, že se mnou soucítí a že také dobře vědí, že uklízet se nemá.
U vědomí těchto nevyhnutelných a periodicky se opakujících dějů prováděl jsem letošní výroční úklid vícefázově.
To jest tak, že jsem úklid začal postupně v jednotlivých menších oblastech nepořádkem zvrásněné krajiny pracovny. To se osvědčilo a úklid vrcholil včera. Všechno probíhalo podivně hladce, šlo to bez zádrhelů a vše dopadlo na výtečnou. Až do chvíle, než jsem zjistil, že to cédéčko v nepřehlédnutelném obalu, které obsahuje vzácná data, zmizelo.
Přehrabal jsem znovu všechny uklizené prostory, prověřil jsem bedýnky vytříděné do kůlny, ptal jsem se Kačky a Matýska, kteří mě při úklidu občas přilšli zkontrolovat. Nic. Všichni jsme se shodli, že ještě dopoledne to cédéčko leželo v pracovně na stole tak, aby se neztratilo. Všem na očích.
"Tak jsem zase ztratil Modrýho Mauritia," postěžoval jsem si mémiléHaničce.
"Však ono se to za čas najde …"
"No, tím si právě nejsem moc jistej..."
"Tak jestli chceš, já ti pomůžu vysypat popelnici a …"
"To je zbytečný, tu jsem už přehrabal dvakrát. Všechno jsem to vyndal ven do krabice a nic …"
"Tak máš aspoň jistotu, že to není vyhozený."
"No, to právě nemám …", pravil jsem zdrceně.
A u toho zůstalo. Ani přehrabání popelnice nepřineslo výsledek (psát tu o kýženém ovoci by v tomto případě vyznívalo poněkud morbidně) a cédéčko se vzácnými daty je v …
No a to právě nevím, kde je. Kdybych to věděl, nehrabal bych se v popelnici.
"Tentokrát už poslechnu starší a rozumnější a vážně slíbím, že už v životě nebudu uklízet," pronesl jsem slavnostním tónem.
Ovšem málaskaváHanička, jako ostatně většinou, mou slavnostní přísahu poopravila:
"A nebylo by lepší, kdybys vážně slíbil, že už v životě nebudeš dělat nepořádek?"

Ned Land

Konečně je to tu, teď už jen aby to vydrželo. Je to trochu s donucováním, ale když už se Matěj chytne, pak tu knížku neodloží.
Tedy ne snad, že by nečetl, to on čte, jenomže nebýt školní povinnosti, násilí k přitahování ke knížkám by muselo být o fous větší. Zdrojů zábavy je dnes přeci jen o dost víc, než v dobách, kdy se knihy začaly psát.
No a letos konečně je v seznamu i přehršel dobrodružství, kterými Matýska krmím odmalička. Takže přečetl Žlutého Roberta, Jirkův klíč k vesmíru - od toho se nemoh' odtrhnout a čtení druhého dílu jsme mu museli na čas rozmluvit, protože v seznamu jsou další knihy, které je potřeba zvládnout. Na výběr byl zrovna Nekonečný příběh nebo něco od Verneffa - tedy verneovky skvěle přepsané do současné řeči z dílny pánů Verna a Neffa. Máme je pochopitelně všechny a Matěj si vybral tu nejzákladnější: 20000 mil pod mořem.
Hned na začátku udělal stejnou chybu jako já - tedy zajímal se, jak hluboko to je, těch 20000 mil a kde že se tak dá potopit. Vždyť Mariánský příkop je jenom jedenáct kilometrů hluboký … Vysvětlením, že tím pánonové Verne i Neff mysleli 20000 mil do dálky a nikoliv do hloubky, jsme se dostali hluboko do problému a teď už Matýsek knihu neodkládá. Pokud ovšem zrovna nedělá něco jiného.
Nu a tak tu konečně máme rozumné klukovské otázky, jako třeba co je to vulkanit a jestli Ned Land je opravdu takový silák, že by dokázal holýma rukama přemoct býka.
Ano, takhle nějak jsem si představoval Matějovy vzory, už je jich pěkná řádka a Ned Land se mezi nimi rozhodně neztratí.

pozor …!

Někdy se v tom člověk ocitne, ani neví jak. Prostě do toho šlápne a už se s tím nedá nic dělat. Pozdě bycha honiti a marno si říkat: kdybych si byl bejval dával pozor, nebyl bych teď musel čistit boty. V Praze jsou takové nástrahy doslova na každém kroku.
Nebudu tady rozebírat příčiny a původce tohoto nelibého koloritu pražských chodníků. Nemyslím, že by to mělo smysl.
Ovšem k nápravě směřujících opatření je spousta. Avšak pouze směřujících. Zatím je výsledek v nedohlednu.
Jedna z aktivit v této oblasti mě včera pobavila. Typicky po našem. Nedalo mi to a ihned jsme to musel zachytit rybím okem objektivu. Dalších slov netřeba.
Prohlédněte si obrázek, posuďte a pobavte se sami.

silnej duch

Před sedmi a půl roky jsem si tady zapsal (bylo to 15.9. 2006), že to začalo. Tedy, že jsme začali chodit k Tomášovi na Tai-ti. Byly to nadšené začátky, ale vydrželo nám to s moušikovnouHaničkou sotva rok. Chválou jsem tehdy neskrblil a všude jsem povídal, jak to povznáší ducha i tělo.
Tak to teď neplatí. Tomáš totiž právě znovu otevřel cvičení pro dospělé. Ale nikoliv Tai-ti, nýbrž Wu-shu. Ne snad, že by z nás chtěl mít šampiony, jako je Matěj, ale na četné žádosti z řad dospělých to s námi zkusí tak, abychom se protáhli a dokázali si v rámci svých možností jakžtakž zacvičit nějakou sestavu.
A to je ten kámen úrazu. V rámci svých možností.
Ono je totiž, na rozdíl od Tai-ti, wu-shu, čistě prakticky vzato, moderní gymnastika. Dynamická, silová, akrobatická. A jaký možnosti já v těchhle oborech sakra mám? Značně omezený! A to je ještě hodně mírně řečeno.
Po té hodince s Tomášem jsem už fakt nemoh'. A to vlastně vůbec nic nebylo. Jenom jsme trošku běhali a protahovali se a udělali pár cvičení na posílení a koordinaci. Byl jsem splavenej jak myš a sotva jsem se doplazil do auta. Kdepak povznesenej duch a tělo. Eště teď mě bolej stehna a ty svaly, co jsem na nohách do včera vůbec neměl. MáveseláHanička však byla nadšená a pravila, že právě tohle se jí hodí zrovna do jejího programu a že se tím pěkně zpevní a posílí tělo.
No jo, na Matějovi je to vidět, ten by moh' z fleku do soutěže o nejpropracovanější atletickou postavu. Já budu ovšem rád, když to přežiju.
Tedy pokud budu mít dost silnýho ducha …

skvělá režie

"No v pět, přece," odtušil Matýsek na mou otázku, kdy že má být ve škole na tříkrálovou koledu. Byli jsme tam akorát, paní učitelka Lenka už rozdělovala koledníky do skupin K+M+B plus nějakej ten anděl, pokud se dostavil.
Baltazarové načerněni, skupiny sestaveny.
Přišel čas na koledu. K té už jsem přizván nebyl, poněvadž: "Už jsme čtvrťáci, tatínku, a tak budeme chodit sami. Čtvrťáci už choděj sami."
Tož tak, kluci se pustili do tmy. V sedm jsem pro Matěje přijel, už se dělila vykoledovaná koleda. Kdejaké pamlsky a nějaká ta koruna.
"A tady ty medvídky jsem dostal od strejdy Ondřeje."
"Vy jste byli až u Ondřeje?"
"No jasně. A taky jsme šli k Lence a k Danovi …"
"Aha. A poznal tě Ondřej?"
"Poznal … asi … nevím … ona byla tma."
Nuže bylo po koledě a jelo se domů.
Nedalo mi to a volám Ondřejovi:
"Ahoj, teď se mi Matěj přiznal, že byl u tebe na koledu."
"Tak to byl přeci Matěj. Ale přišli už jako druhá parta, už toho moc nevykoledoval."
"Matěji, strejda Ondřej říká, že jste tam přišli už druhý. To jste si nevšimli nápisu na vrátkách?"
"Tam žádnej nebyl, my jsme to psali první!"
"Tak on Matěj povídá, Ondřeji, že byli první."
"Nebyli, přišli až po těch prvních. Ale víš co, já ti dám Ljubu, ona to má pod palcem, tydlety akce."
"Ahoj Jiříku, vono se to nějak popletlo, ale vyřiď Matýskovi, že má u nás velkou čokoládu."
"Dík. … Matěji, mám ti vyídit, že máš u tety Ljuby čokoládu za koledu."
"… ale já už dostal toho medvídka, červenýho …"
"Heleď, von Matěj povídá, že děkuje, ale že už čokoládu dostal …"
"Čokoládu?"
"No, medvídka, červenýho …"
"Aha … tak to byli oni, ti první! Ondřeji, tak to přeci byl Matěj, ta první parta …"
…. ?
"… ta první parta měla skvělou režii," povídal Ondřej z povzdálí na druhé straně telefonu, "ale stejně byla tma."
Ufff … vše vysvětleno. Byli u Ondřeje první.
Za tu záměnu může tma a výtečné převleky těch našich Tří králů. Ovšem ta skvělá režie je Lenčina práce, to se hned pozná.

v mlze

Nu a máme tu Tři krále. Jestli všechno klapne, Matěj bude zase Kašpar a půjdou navečer na koledu. Koledování už má nacvičené od loňska a chodit taky nezapomněl. Během vánočních prázdnin jsme si dali dva prima výlety. Nebyly sice nijak extra exotické, to ovšem nevadilo, poněvadž i tak jsme si je užili.
Ten první byl
přes kopec Ďábel k Sázavě. Tam jsme kousek pod Pikovicemi našli nejen labutě a kachny, ale i nutrie, které začaly loudit a nám nezbylo, než se s nimi rozdělit. Děti tak měly Vánoce o pár dní dřív, protože krmit u Sázavy nutrie, to je vysloveně vánoční zábava. Tedy alespoň tady u nás. Jedna z nutrií měla dokence tolik odvahy, že vylezla za Kačkou i na břeh, jelikož sousto za to stálo. Kačka jí neošidila a tak měly Vánoce obě.
Druhý výlet byl dvakrát tak dlouhý a zavedl nás
do Brdů. Na to samé tábořiště, jalo vloni, jenomže z opačného směru. Hned na začátku jsme vylezli na rozhlednu Studený vrch, kterou mají v péči báječní nadšenci. Měli otevřeno a my se mohli rozhlédnout a dát si grog. Tedy byli bychom se bývali mohli rozhlédnout, kdyby bývala nebyla mlha. Jenomže mlha byla a tak vznikla jenom mlhavá fotka pralesu pod hřebenem Kuchyňka.
To ovšem nebyla jediná atrakce.
Když jsme se totiž blížili k cíli, skupina se poněkud začala trhat. Kačka se s jedním kloučkem opozdila a další členové výpravy byli úplně vzdu. Tedy jsem se odtrhl z vedoucího voje a počkal na Kačku. Jenomže voj se v mlze najednou ztratil a my zůstali v té pustině na chvíli sami. Pak se vynořily postavy opozdilců, což sice znásobilo počet členů naší zbloudilé skupinky, ale stopu už jsme ztratili. Bylo vidět tak na dvacet metrů, víc ne. Nezbylo, než potupně zvednout telefon a zeptat se těch vepředu, kudy dál.
"No, hned, jak přijdete k té školce, tak doleva strmě dolů."
"Jo, ale my šli pořád po té stezce, školku už máme zas sebou a žádná odbočka doleva tam nebyla."
"No vona tam taky žádná neni. Já zavětřil, že už jsme moc vysoko, tak jsem to vzal houštím rovnou dolů. Je to kousek."
"Aha, tak my jdem zpátky, snad vás najdem."
Vrátili jsme se kousek proti směru, ze kterého jsme přišli, a pak nám kromě stop ve vysoké trávě pomohl i čich. Ucítili jsme kouř z ohníčku a po pár minutách cesty houštím ze srázu jsme v dálce mezi stromy už zahlédli plameny.
Cítili jsme se jak zachránění trosečníci a u ohně už nás čekali ti první, co to vzali v mlze přímo dolů ze svahu. Žádné dlouhé řeči a začalo se opékat, co kdo měl.
A pak honem zpátky, měli jsme před sebou dobrých deset kilometrů. Ale i ty docela utekly a my to stihli krátce po západu slunce k autům. Zrovna se začínalo stmívat.
Tak to bychom měli na závěr roku docela prima počin. A pokud by vás zjímala délka tras, tak ta první má zhruba jedenác kilometrů, ta druhá asi dvacet.