WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

hádanka květnová

Náhodou to vyšlo a na poslední chvíli tu mám jednu - tentokrát květnovou - hádanku. Uhodnete, že na obrázku je:
a) havajský stromový plž Achatinella mustelina
b) vodní plž Planorbarius corneus
c) suchozemská orchidej Orchidea Phalaenopsis

ušák

Tak jsme jí našli, přesněji řeščeno on si jí našel. Vlastně mu nezbylo nic jinýho.
Ale pěkně po pořádku.
Tuhle
asi před měsícem jsem si zapsal pochybnosti o existenci králíka, který neustále mizel a objevoval se na zahradě. No a minulý týden se zase objevil.
On se ani tak neobjevil, jako spíš hopkal po trávníku. Malej králíček.
"Ha! Tady je! Obklíčíme ho a vypoklonkujeme ze zahrady."
Ono se to snadněji řekne, než udělá. Kačka chtěla muckat králíčka, protože je roztomilej, Matěj ho chtěl lovit, ale jenom na pohlazení, mápořádkumilovnáHanička ho chtěla rychle vystrnadit zpátky na pole a já se snažil vymyslet, jak to udělat.
Jenže von králík nepočká, až se rozmyslíte co s tním uděláte. Von prchá. Jenomže když je na zahradě, prchá chaoticky. Tedy neví, kam prchnout.
Nuže mášikovnáHanička rychle běžela otevřít vrátka za humna a já s dětmi jsme drželi králíka v šachu, přesněji řečeno dělali jsme dost velkej rámus, aby se bál a nevyběhl zpátky na horní zahradu.
Branka otevřena, rojnice rozvinuta a ušák prchá.
Tentokrát už organizovaně, poněvadž jsme na něj byli čtyři v jedné řadě. K plotu. A teď začal hledat, kde nechal tesař díru. Jenomže nějak přehlíd' ty votevřený vrátka a vběhl pod cedr, kde vartovala mápozornáHanička. Nedala se ošálit a neuhnula. Uhnul ušák. Napálil to rovnou do plotu, tedy lépe řečeno pod plot. Našel tam mezi podezdívkou a oky dost velkou škvíru, aby se jí protáh'. Trouba. Dva metry vedle měl otevřená vrátka. Musel dost tlačit a hrabat, aby se dostal ven, ale nakonec se tou škvírou protáhl a byl za humny. To už byl na svém a dál jsme ho nepronásledovali. Jen jsme zaklapli vrátka, aby se nám zas obloukem nevrátil.
Tak. To by bylo. Ušák je v zemi hojnosti, v lánu s osením, my máme zahradu bez záhadně mizejících králíků, všechno je na svém místě.
Jen jsem si pak vzpomněl na vyhnání z ráje ... ale to byla jiná pohádka. A navíc: u nás stejně žádný jabka nemáme.

o protisměru.

Určitě jste dostali někdy pokutu za špatné parkování. Já naposled včera. Jenomže to mě dost rozzuřilo, tak jsem se se strážníkem začal hádat. Situace skončila tím, že si lístek vzal, zapsal si moji stížnost a odpor a občanku a prý to rovnou celé dá na obecní úřad a tam už to prý někdo posoudí nebo zahodí. A pak jsme ještě dlouho diskutovali o tom, kdo má pravdu.
Tak na začátek je potřeba říct, že pravdu měl od začátku on, strážník pochopitelně. To jsem mu taky říkal.
Mělo to samozřejmě háček. Ten háček se jmenuje výklad zákona.
Stání v protisměru u chodníku je zákonem zakázáno, na tom jsme se shodli. A já jsem stál v protisměru. Až sem je to jasný.
Jenomže ta ulice je slepá. Jde vlastně o příjezdovou komunikaci a parkoviště především pro ty, kteří v ulici bydlí nebo pracují. A to je ten háček. Přísně vzato, samozřejmě jezdíme vpravo a tedy je snadné určit směr a protisměr. Jenomže tahle ulice je tak úzká, že se stejně všichni musí vyhýbat jak to jde a většinou jeden počká, aby druhý mohl vyjet. Tedy prakticky v obou směrech existuje současně i protisměr a ulicí se jezdí krokem. Je dlouhá třicet metrů na roh a třicet metrů za rohem. Pak končí hladovou zdí (doslova). V té ulici parkukuje kdekdo jak může. A jedinej já jsem dostal pokutu za stání v protisměru. A to se mi právě nelíbilo.
Když já, tak proč ne ti ostatní, co stojí v protisměrtu. Odpověď byla jednoduchá: protože já jsem byl nejblíž.
Nuže tedy pojďte pane strážníku a ve vší úctě k vaší osobě si tady počkám, až dáte pokuty i těm ostatním, aby bylo vidět, jak jste vzornej při výkonu služby. Nechtělo se mu. Věděl, že dělá pitomost a že to někdo z jeho šéfů nejspíš ocení zaťukáním na čelo, ale když zákon, tak zákon. Já si počkal a on psal.
U toho auta na konci ulice, co stálo taky v protisměru ale začal vzdorovat. Že prý tomu ne, ten prý je už na konci. Jaký je v tom rozdíl, ptám se. Protisměr je protisměr. Na konci nebo na začátku - to je fuk. Pořád je to protisměr. Stážník vzdoroval a tak jsem ho při tom nechal a vyfotil si ho. To na obranu, až mě úředník z obce zavolá, abych podal vysvětlení o slaboduchosti strážníka. Totiž o protisměru.

trpaslíci v telefonu

Dokud ho nemáte, nevíte, že ho potřebujete. Když už ho máte, zvyknete si na něj. A když ho najednou zase nemáte, zjistíte, že to bez něj nejde.
Jo, mluvím o telefonu.
Říká se jim telefony chytrý, ale to voni nejsou. Jsou to jenom počítače zmenšený na velikost telefonu, tedy většinou. Někdy to jsou pěkný pádla. V každém případě je název telefon poněkud zavádějící, protože se z těch přístrojků sice volat dá, ale poslední dobou je telefonování jen nepatrnou součástí jejich funkcí. Ale dyť to znáte. Uměj všechno. Nebo skoro všechno.
A právě proto když se stane, že ho najednou nemáte, je průšvih. Vracíte se zpátky do minulosti, kdy jste s sebou neměli kapesní kancelář. A to se mi teď přes víkend přihodilo, jelikož jsem měl telefon v opravě.
Tedy původně jenom prasklý displej. Nesl jsem do opravy telefony dva, protože mánešťstnáHanička si telefon upustila na zem a sklo se jí vysypalo skoro celé. Já měl jen prasklinu, ale taky už to nešlo odkládat. Původně zamýšlená domácí oprava z nakoupených součástek nevyšla, neboť zásilka nepřišla. Tož tedy do opravy. Opraveno bylo téměř na počkání a vše vypadalo, že dobře dopadlo.
To bych ovšem nebyl já, abych se nepokusil přeci jen o další opravu. Měl jsem doma koupené tlačítko a to staré jsem se rozhodl tedy vyměnit. Podle návodu jsem telefon rozebral téměř na prvočinitele a nastal okamžik vyjmutí vodiče tlačítka z konektoru. Lup! a bylo. Bylo po konektoru. Ta poslední operace se mi nepovedla a konektor jsem rozlomil.
Nuže, zpátky do opravy. Naštěstí měl pan opravář pochopení pro opraváře-amatéry a se shovívavým úsměvem jen podotkl, že stačilo říct a to tlačítko by taky vyměnil, když už to celé měl rozdělané.
No jo, ale copak jsem mu moh' vysvětlovat, že tlačítko byl vlastně jen dobrý důvod a záminka pro to, abych se podíval dovnitř, jak ten telefon vypadá rozdělanej. Nemoh', pochopitelně. To bych se přiznal, že jsem jak malej kluk, co musí do všeho šťourat. Tož jsem pravdu trošku poopravil a řekl jsem, že to mám k němu daleko a že když už jsem to tlačítko měl doma, už se mi znovu do opravny nechtělo, když jsem na tu výměnu zapomněl.
Nakonec se vše dobré obrátilo. Celá ta moje výzkumná činnost mě stála jenom pětistovku a už ho zase mám a je v pořádku. Teprve když jsem ho tři dny neměl, došlo mi, jak děsně jsem si na něj zvykl. Skoro si říkám, že by na těch telefonech měl být nápis. "Pozor! Nebezpečně návykový!"
Ale jen tak mezi náma: stálo to celý za to. Teď už vím, jak vypadá zevnitř a že není problém si ho opravit sám ... tedy pokud nerozštípnete ten dvoumilimetrovej mrňavej konektor nebo něco jinýho. Titěrnejch součástek o velikosti jeden milimetr je tam habaděj .... takže vlastně bude lepší jít s tím rovnou do opravy, pokud vás ovšem jako mě nezajímá, jestli uvnitř telefonu náhodou nejsou schovaný nějaký trpaslíci.

kanec a sojka

Jen co jsem v pátek ráno dopsal woleschko, přišel kanec. To není překlep, nemyslel jsem konec, ale kanec. Zvíře. Chlupatý zvíře. Ano, po naší ulici šel kanec. V lehkém poklusávání procházel shora kolem nás dolů k rybníčku. Jestli šel jen tak na vycházku nebo si tu byl vytipovat, kde bude bydlet, to nevím. Nožná se doslechl, že se k nám houfně stěhují ptáci a přišel vomrknout, estli by nedošáh' na krmítko. Co já vím. Naštěstí je krmítko na zahradě za plotem. Taky je možný, že se přišel podívat na ten včelí roj, co tu od čtvrtka hostoval vedle u sousedů na vrbě. V každém případě vypadal spokojeně jako každej druhej kanec na procházce po ulici.
No a včera
navečer se přiletěla podívat sojka. Tu už jsem stihl vyfotografovat. Přilétla přesně tam, co minule žluna. Ovšem sojka se nespokojila jen s prohlídkou jednoho stromu. Vzala to pěkně pořádně ze stromu na strom, na kamennou lampu, kolem zahrady a nakonec ještě přes celou zahradu dál někam k Davli. Pečlivě prozkoumala všechna místa, kde seděla a teprve potom se vydala jinam. Sojku jsme si prohlédli a sojka nás - zatím jaksi nezávazně, bez smluvního vztahu.
To jsem zvědavej, kdo přijde příště. Jak tak počítám, co tu všechno kolem leze, běhá a lítá, tak teď už snad chyběj jenom mufloni.

žluté válce

Musím hned na začátku uvést, že historka je Ondřejova, jenomže uvést je třeba i to, že já jsem, spolu s Ondřejem, jejím přímým účastníkem. Historka je literární a hodí se do kategorie "veselé příhody z natáčení". Ostatně právě na nějakou veselou historku se tázal jeden pán při křtu Pána vzduchu.
Pán vzduchu je čiré steampunkové dobrodružství. Hemží se to v něm vzducholoděmi, parními stroji, mechanismy, parními počítači a vůbec nádhernými aparátky a to ve spoustě vysloveně dobrodružných a nebojím se napsat přímo akčních scén. Jednu jsem ale musel Ondřejovi vymluvit. Chtěl totiž v první třetině knihy rozpoutat střeštěnou situaci nikoliv nepodobnou němým groteskám a to pomocí rajského plynu. To by samozřejmě nevadilo, jenomže účastníky té šlamastiky měly být hlavy mocností včetně briské královny. A to mi do jinak zcela vážného klukovského dobrodružství nesedlo. Nuže po poradě šla scéna z knihy pod stůl. Pod stůl spadly i žluté válce, takto zásobníky rajského plynu.
A psaní šlo dál a s ním i korektury. A jak jsme dostávali s moumilouHaničkou další verze ke korektuře, ve všech se stále znovu objevovaly žluté válce, které tam už dávno neměly být. Jak se dostaly i do poslední upravené verze a její poslední kapitoly, to nikdo neví, ale byly tam. Pečlivě jsme je vyškrtávali a ony se s urputností žlutým válcům vlastní do textu opět vracely.
Vrcholem se stala fotografie, kterou mi po odevzdání textu nakladateli Ondřej poslal. Byly na ní žluté válce! Vůbec jsem nepochopil o co jde, až mi přišla od Ondřeje doplňující zpráva, že kamion se žlutými válci potkal po cestě na dálnici. Zřejmě někam vezli rajský plyn....
Nuže, pokud budete číst Pána vzduchu, vězte, že žluté válce musel do textu zpátky (najdete-li je tam) vpašovat nějaký velmi zlomyslný tiskařský šotek, neboť my jsme všechny svědomitě odstranili. Což ovšem vůbec nic neznamená, jelikož žluté válce jsou věčné!

v domě a v domečku

Tej ptačí havěti je tu nás čím dál víc, to se muselo nějak rozkřiknout, že je tu hostíme nebo co. Tuhle jsem tu viděl i dalšího ptáčka - stehlíka. A ne dosti na tom: ty vlašťovky, co se tu vždycky slétají na kus řeči a co na ně Cyrda klape zubama, se rozhodly, že si u nás postaví dům.
Tedy hnízdo, pochopitelně. Jenomže normální ptáci bydlí v hnízdě spleteném z proutí a trávy, nejvýš se usadí ve stromě či, pokud je k dispozici, v budce, jako ty naše sýkorky. Vlaštovky staví z hlíny. Když z hlíny, tedy dům. Takovej malej domeček.
Vobhlídly si naši terasu, usoudily, že tady to bude to pravý a pustily se do díla. Žádnou velkou radost nám tou stavbou tedy nepůsobí, von je z toho pěknej svinčík, ale nakonec jsme rádi, že tu budeme mít takovou společnost. Bílá fasáda se v rohu pod stropem terasy mění v zablácený kout a hnízdo pomalu roste. Na zem pod hnízdo jsem dal lísku od zeleniny, abychom to, co spadne z hnízda, nemuseli dobývat z dlažby. Ono toho bude pochopitelně čím dál víc a pokud už letos budou bydlet, bude toho dole pod hnízdem přibývat.
Když to ale vezmeme z druhé strany, je to docela vyznamenání. Zřejmě se to s náma dá vydržet. Vlaštovky příjemně štěbetají a naše přítomnost jim nijak zvlášť nevadí. Nezbývá, než doufat, že ten svinčík nepřeroste únosnou míru. No uvidíme, zatím mají, jak tak na to koukám, hotovou akorát základovou desku. Když vezmu, že staví teprve necelý týden, může být, že by mohly do konce května začít bydlet. Jak to mají naplánovaný dál nevím. Možná pomýšlejí i na potomstvo, což by bylo zvlášť potěšující. Bylo by nás tu v domě a v domečku zase o něco víc.
Tož nezbývá, než si přát, ať se jim u nás dobře žije. Pokud to všechno dobře dopadne, mohl by z toho být pěkný seriál o bydlení.

Saturnin

Znáte Saturnina? Ale já nemyslím Saturnina, toho s těmi koblihami. Já myslím ten večerníček s tím housetem. Ono už je to je opravdu dávno, co to běželo v televizi, může to být přes čtyřicet let. Saturnin - tedy housátko Saturnin, se choval převelice statečně a kdekoho ze zvířecí říše zachraňoval. Před pár lety jsem na ten večerníček našel nějaký odkaz, ale jen na jakousi ukázku a vzpomínku podobnou té mé.
Ovšem včera jsem našel Saturnina.
Tuhle ve Zvoli u rybníka čekáváme na děti, až skončí jejich odpolední činnosti. V úterý to bývá trénink. Dali jsme se tuhle se sousedem do řeči a on hned na úvod povídá: "Ale dej pozor, tady je malý kachně. Vono šlo přes cestu a jeden pán ho zachránil a dones ho sem k rybníku a od té doby se tu kolem nás pořád motá."
A vono jo. Mrňavej chlupatej tvoreček se tam batolil kolem a děsně se čehosi dožadoval.
"Ježkovy voči, ty patříš na vodu. Tak pocem, já tě tam donesu," povídám a vzal jsem opatrně kachňátko. Vůbec se nebránilo, jenom se nadšeně uvelebilo v dlani a nechalo se odnést na rybník. Jenomže jen jsem ho dal na vodu, už chtělo na břeh. Dobrá, vylovil jsem ho a dal na břeh. A jak bylo na břehu, už běželo za mnou.
"Hele, tady bejt nemůžeš, tady tě něco přejede. A vůbec, kde máš mámu?"
"No jo, vony tu kachny nějak nejsou," povídá Martin, "teď budeš muset dělat kachnu ty. Nějak si tě voblíbil."
"Tě pic! Kam bych ho dal? Kdepak. Tady zůstaneš," a nesl jsem kachně znovu k vodě.
A ono tentokrát vylezlo samo a zase šlo trávou za mnou. Ba dokonce mi lezlo přes nohu a když jsem ho opatrně odháněl, vždycky chtělo vlézt do dlaně. Bodejď ne, v dlani je teplo a voda studí.
"Tak my jdem," povídá Martin. Zvedli se z lavičky a šli si pro synka. Já zůstal s kachnětem.
"No to je dobrý, co teď s ním?"
Tak jsem zkusil znovu nasměrovat kachně k rybníku a poodešel jsem dál. Po několika pokusech mě konečně přestalo považovat za starou kachnu a vydalo se hledat pravé rodiče směrem k vodě.
To už jsem i já šel pro Kačku, která končila ve škole cvičení. A jak to dopadlo? Nevím, ale doufám, že se nakonec našli a kachně se doma chlubilo, co má známejch lidí a jak s nima poklábosilo. Inu Saturnin.


p.s.
dobře to dopadlo, včera odpoledne už rybník brázdila celá rodinka společně

strakapoud je žluna

Tuhle jsem tu psal o strakapoudovi. Že k nám přilít vizitýrovat do krmítka. A teď si tím nejsem tak jistej. Tedy tím strakapoudem.
Ono to bylo velký, vymetlo to všechnu havěť z krmítka a mělo to nějaký červený peříčka. Jenmomže v tom frmolu jsme si nestih' přesně všimnout, kde to ty peříčka mělo červený. Tak nějak jsem si myslel, že to byly takový červený kalhoty, což ovšem byla jenom domněka. Prostě jsem si řek', že to byl asi strakapoud a protože jsem to nestih vyfotit, napsal jsem to.
No je to možný, že to strakapoud byl. Ale v sobotu volá Kačenka: "honem pojďte se podívat, už je tu zase ten strakapoud!"
Seběhli jsme se všichni, jen Matýskovi se nechtělo z postele. Dole na zahradě na magnolii seděl ten strakapoud. Stihl jsem přinést dalekohled, abychom si ho prohlídli z blízka.
"Ten je krásnej. Já si ho vyfotím!" jásala Kačenka a než jsem něco stačil namítnout, udělala snímek.
"To je, Kačko, daleko, to nebude stát za nic. Já ten foťák ani nevytahuju."
"To nevadí, já to zkusím."
Tak jsme strakapouda pozorovali a Kačka si ho i fotila. Než se dolů přišoural Matěj, strakapoud ulít'.
"Ale já jsem si ho vyfotila," chlubila se Kačka.
"Tak ukaž," vzal jsem si aparátek od Kačenky a podíval se, co se s tím dá udělat. A vono to i přes úvodní nedůvěru šlo. Samozřejmě jsem tomu obrázku musel trošku pomoct, ptáka na kmenu stromu trochu zvýraznit, ale nedalo to moc práce a musím přiznat, že se nakonec ten strakapoud Kačce poved'.
Jenomže von to není strakapoud! Jak jsme byli všichni nadšení, že máme na zahradě velkýho ptáka, drželi jsme se mé původní a jak se ukázalo, chybné teze.
Vono to ani nemá červený kalhoty, ale čepici a nemá to černý křídla jako třeba datel. Naopak spíš žlutozelený. Ano, klíč k určování ptáků, který tu máme po dědečkovi, mluví jasně:
Ten strakapoud je žluna!
Tak to je prvně, co jsem kdy žlunu viděl. Měl jsem o ní úplně jinou představu, zřejmě popletenou Karifiátovými broučky. Kdepak nějakej malej žlutej ptáček. Pěknej macek je to. Však to posuďte sami.
Tady je ten Kaččin obrázek.
Kdybychom se bývali drželi mých předsudků o možnosti pořízení kvalitního snímku, neměli bychom obrázek žádný. Ještě že tu Kačku máme. Teď díky ní víme, že tu máme žlunu.

steampunk a Star Wars

Kdepak výstavy a veletrhy. Když nemusím, raději se jim vyhnu. Pokud se nejedná o vyjímku.
V sobotu se jedna vyjímka odehrála.
Kamarád Ondřej mě totiž přizval na
křest jeho zbrusu nové knížky, kterou jsme mu spolu s moumilouHaničkou korigovali a probírali s ním všechny možné varianty situací a detailů, jak by mohly nastat a jak je vylepšit. Sláva to bylo veliká, došlo i na setrvačníky, které byly předmětem sporů, i na žluté válce, které jsou věčné. Svazek obsahující první dvě knihy je tímto na světě a jsem si jist, že se bude skvěle číst. Je to totiž čiré klukovské dobrodružství, ve kterém znovu ožívají hrdinové verneovek. Náramné steampunkové počteníčko.
Jenomže nejen křtem knihy žil Svět knihy. Byli jsme se nakonec podívat i na křest knihy zvukové, kterou čte pan Kostka, tedy cédéčka s pohádkami pana Žáčka, který pak Kačce a Matýskovi své nové pohádky podepsal.
Největší zážitek měl však z výstavy Matěj. No považte: kdy se vám podaří
potkat jen tak někde venku Bobu Fetta? Nebo kdy si můžete vzít do ruky opravdovej laserovej meč, kterej vám půjčí Anakin Skywalker. Že nevíte kdo je Boba nebo Anakin? Neříkejte, že jste neviděli alespoň jednou Star Wars! Kdybyste byli v sobotu na výstavě, určitě by se vám to bylo povedlo. Jako Matýskovi. Potkali jsme je všechny a dokonce i zapózovali. Škoda jen, že jsem neměl s sebou aparát. Takže dokumentaci máme, ale jenom z telefonu. A ze Star Wars!

jen ochutnat

Naposledy jsem se o té místní zvláštnosti zmiňoval v červnu roku 2007. Sedm let je doba přiměřená k tomu, abych tu opět vyzdvihl tu zapáchající vodu z Velkého Oseka.
Měl jsem včera příležitost jet zase přes Osek a včas jsem si vzpomněl, že si mám s sebou vzít lahev na minerálku. Lahev jsem vzal a ku prameni stále trefím.
Za těch sedm let se tu nic nezměnilo. Altánek je stále tentýž, zařízení na čepování vody se také nezměnilo a lidé si pro vodu chodí pořád. A ta minerálka pořád chutná slaně a pořád smrdí sirovodíkem. A je náramná.
Až někdy pojedete přes Velký Osek, rozhodně se nezapomeňte napít. To, že vám zpočátku nebude chutnat, nic neznamená. Až jí přijdete na chuť, určitě se pro ní budete vracet. Stejně jako paní Marcela, která si na oseckou minerálku pamatuje a nic nevadí, že to má trochu z ruky. Posílám pozdrav do Texasu!
Byly doby, kdy se na vodu stála fronta a místní správa zvažovala všelijaká regulační opatření. Zájem ovšem opadl a regulace netřeba. Místo skleněné baňky, pod kterou v nánosu železitého vodního kamene bublal pramen, je dnes v altánku sice nevzhledný, ale zato funkční a téměř nerozbitný kovový válec s trubičkou. Kohoutky i baňky zmizely a voda stále protéká. Jen ochutnat. Neváhejte. Zvláště teď, kdy už začala cyklistická sezona. Taková osecká v cestovní lahvi na kole - toť pravé osvěžení na cesty. Zvlášť pro ty, kterým nevadí ta slaná příchuť a sirovodík ...

tam vedle

Nutně jsem potřeboval gyroskop. Setrvačník. Účel teď není důležitý, důležité je, že nejpozději do pátku.
Ku podivu je, že jsem našel přesně to, co jsem potřeboval. Ku podivu není, že na síti. Na stejné síti jsem našel i krámek, kde ho určitě budou mít. Hned jsem se pro setrvačník vydal. Protože měla slečna prodavačka zrovna pauzu, chvíli jsem počkal a při tom čekání objevil ještě jeden krámek hned vedle, kde jsem tentýž gyroskop našel také. Jenomže v takové potlučené krabičce, což se nehodilo. Mezi tím už bylo po přestávce a slečna otevřela předmětný obchůdek. I vešel jsem a pozdravil.
"Prosím vás, máte tu gyroskop? Já to našel na internetu, že byste ho tu měla mít."
"Gyroskop?" tázala se slečna s mírně somnambulním výrazem.
"Ano, setrvačník. Na vašich stránkách ho uvádíte a má být na skladě."
"Setrvačník?"
"Ano, to je taková věc, taková kovová hračka, která když se roztočí, tak dělá takové kejkle. Třeba se točí na hrotu tužky ..."
"Aha, točí se, ... ale to jsem tu neviděla. To nevím. To tu asi nebude. Ale určitě to mají támhle vedle. Tam jsem to, myslím, viděla."
Neprozradil jsem slečně, že já taky, ale v prasklé krabičce.
"Tak já budu hledat."
"No jestli chcete. Ale vedle to mají určitě," trvala slečna prodavačka na svém s evidentním cílem vystrnadit mě co nejdřív z krámku.
Obcházím regály a: "Hele, tady je máte. Hned na kraji. A máte tu nejmíň čtyři."
"Jo? No když jste je našel, tak je tu máme. To jsem si ani nevšimla."
Nemělo smysl o existenci gyroskopů slečnu dál přesvědčovat. Přesto, že jsem si dva koupil, myslím, že má stále pocit, že je v krámku nemá a že je určitě mají tam vedle.
Tak si říkám, jestli náhodou ta slečna sama není poněkud vedle a jestli by radši neměla někde vedle vykládat někomu sny.

kočken klapozubý

V Praze se jezdí na Slinták - to kvůli Pavlovovi, po kterém se jmenuje náměstí a významný dopravní uzel, tedy stanice metra a tramvají. Taky na Ípák nabo na Pavlák, jak to komu vyhovuje. Tady u nás doma žádného Pavlova nemáme, zato jeho reflex je přítomen každodenně. Teď ovšem Cyrda povýšila běžný úprk k misce či loudění na další úroveň.
Přilétly totiž vlašťovky.
Ony u nás vždycky přes léto hostují. Nějak se jim zalíbilo na terase, kde posedávají a štěbetají na baňkách světel pod stropem a nebo na lanku nataženém mezi houpacími sedačkami. Letos si tu udělaly zase debatní kroužek a již týden si přilétají posedět a poklábosit.
A to je něco na Cyrdin mlejn.
Ona ven nesmí, zvlášť teď, když se to venku hemží mladými ptáčky. Max má pochopitelně stejný zákaz. Jenomže ten si sedne na prolezačku k oknu a civí na drozdy a kosy jak se promenujou po trávníku. Cyrda sedí buď u krbu nebo před dveřmi na terasu, ale vždy tak, aby měla výhled na vlašťovčí bidýlko. A jen ty holky přiletěj, začne klapat.
Že kočky neklapou? Vobyčejný kočky možná neklapou. Cyrda patří mezi kočkeny a ti klapou.
Chvilku nám s moupozornouHaničkou trvalo, než jsme přišli na to, co je to za zvuk. Zní to jako rychlé hryzání skořápek ořechu nebo jako intenzivní kousání celofánu či pingpongového míčku. Prostě Cyria leží v pohotovostní poloze, civí na vlašťovky a cvaká zubama. Při tom ty zuby cení jako vlčák na tureckej med. Zvláštní na tom je, že proces klapání startuje výhradně za přítomnosti vlašťovek. Na ostatní ptactvo prostě jenom civí.
V každém případě je možno tento druh chlupatce bez váhání zařadit do řádu kočkenů, čeledi klapozubých.

bezpečná technologie

Díky jakési příznivé konstelaci hvězd se mi přihodilo pozvání do elektrárny. No já vím, například v Písku je jedna taková pěkná, ještě Křižíkova. Stačí zaplatit vstupné a jste tam. Ostatně před pár lety jsme tam s Matějem byli. Jenomže tahleta je krapet větší, třífázová. To se pozná podle toho, že má čtyři komíny - však to znáte: tři fáze a nulák.
V týhle se vstupné neplatí. Ba dokonce se tam ani moc často nevstupuje a když už, tak to má hodně přísná pravidla.
Nu a jak píšu: dostal jsem pozvání, vyplnil jsem lejstra, nechal se prověřit ze všech možných stran a s velice váženým doprovodem jsem směl spolu s přáteli vstoupit. A hned vám můžu říct, že všechny ty filmy s tou špionážní tématikou a všelijakými skenery a kontrolami čehokoliv, s kódy a chodbami, dveřmi a mřížemi - to všechno je běžná realita. Zrovna probíhala plánovaná odstávka a revize turbiny, takže jsme měli příležitost vidět to všechno zblízka. Oběžná kola velká skoro jako náš domeček, potrubí tolik, že by se za něj ani Lucifer nemusel v pekle stydět. Nádherná strojařina, která vydrží obvodovou rychlost 2,6 x vyšší, než rychlost zvuku. Spousty pater, labyrinty chodeb a potom: reaktor. Ti, kteří tam pracují to zřejmě berou jako běžnou součást pracovního dne. Mě to připadalo jako z jiného světa. Všude absolutně bezpečno, čisto, pořádek a řád. Hluboko pod hladinou slabého roztoku kyseliny borité se pohybují automaty, které vytahují použité palivové soubory. Dole v reaktoru slabě světélkuje Čerenkovovo záření.
Měl jsem oči navrch hlavy. Tohle zřejmě uvidím jenom teď.
Naprosto perfektní výklad a laskavost našeho průvodce byla úžasná. Procházeli jsme elektrárnou čtyři a půl hodiny a pořád jsme nebyli úplně všude. Škoda jen, že času nebylo víc. Pořád by bylo na co koukat a na co se ptát. Byl to úžasný zážitek a závěr byl jednoznačný: přestaňte blbnout, tohle je bezpečná technologie.

je tu frmol

To už tak na světě chodí, že se rodiče starají o své potomstvo. No však to znáte. Maminko sem, tatínku tam, já bych potřeboval tohle, já zase tamto, ... to je furt něco. A jeden to dělá rád, to dá rozum.
Nejinak je to v říši ptačí. To máme teď v přímém přenosu.
Sýkorky, drozdi a konopky vyvádějí v těchto dnech z hnízda mladé, které až doteď krmili. Co, krmili. Cpali do nich, co se do nich vešlo. V kryptomerii sedí v hnízdě dva mladý drozdi, žlutý zobáky jim čouhaj nad vokraj, hnízdo málem rozloměj, jak jim už je malý, ale furt řvou, že by jako něco chtěli. A starý drozdi se můžou přetrhnout.
Sýkorky jakbysmet. Včera odpoledne už a mladé z budky vyvedli. A ty nevěděly nic lepšího, než to napálit rovnou od cedru do našeho okna. Starej sýkor a sýkora nám nadávali, že se třás' celej barák. Bylo to něco v tom smyslu, že jako koho to napadlo postavit dům na takhle blbým místě a eště k tomu s voknama zrovna tam, kde se jejich mladý učej lítat. No, pak si je sehnali do houfu a odlétli k lesu.
A konopky, ty předvedly vůbec tyjátr. Mladý si sedly do keře u krmítka a hulákaly jak na lesy, dokud jim z toho krmítka starý nepřinesly slunečnicový semínka. A takhle furt dokola celý dopoledne. A když jsme s moumilouHaničkou kolem krmítka vytrhávali pampelišky, ještě nám spílaly, že rušíme rodinnou pohodu.
Inu, je tu teď frmol.
A to nepočítám strakapouda, kterej tuhle párkrát přilít od lesa k nám do krmítka, vymet' tu čeládku ven a nacpal se semínkama sám.

brzo ráno

Časné vstávání mám naprogramované na půl šestou, jenomže jsou dny, kdy to nestačí.
Například dneska.
Vstával jsem v půl druhé a to mě ještě probudila zpráva na telefonu ve čtvrt na jednu. Tedy nijak extra vyspalej nejsem přesto, že jsem si ve čtyři šel zas lehnout. Tudíž dneska žádný taškařice nečekejte.
Vezl jsem Matěje s klukama na autobus, který jel do Vídně na letiště a odtud kluci letí reprezentovat na Mistrovství Evropy. Bylo tak brzo, že nás přišla vyprovodit akorát támhle za Hodkovicema jedna kuna a za Vestcem jedna liška. Víc publika jsme neměli.
Tož klukům držte palce, ať se jim dobře cvičí.
Dobrou noc ... totiž dobrej den!

na velkou vodu

Tělocvičné nářadí se obvykle nachází v oněch tělocvičnách. Všelijaké ty kruhy, koně, kladiny, hrazdy a jiná životu nebezpečná zařízení ve mně vždycky vzbuzovala respekt. Popravdě dodnes moc nechápu proč si lidi dobrovolně staví do cesty překážky, aby je hned v následujících okamžicích začali všelijak překonávat. Třeba taková kladina. No já bych na to nevlez už jenom proto, že představa pádu mi vůbec nedělá dobře. Tedy pokud ta kladina je v tělocvičně.
Není-li to to ovšem kladina, ale nějaká kláda přes potok, to je potom jiná. To není uměle vytvořená překážka, to je součást přírody a člověku to pomůže přejít suchou nohou na druhou stranu. Jako třeba chůdy. Ty se taky hodí do velký vody. Na rozdíl od kladiny se však chůdy dají použít i jako kratochvilné zařízení. Já se na nich učil chodit v době, kdy na chůdách blbli dva písaři v televizi. To mi je tatínek na chalupě taky udělal a byla s nimi švanda. Každý si to pochopitelně zkusil a každý samozřejmě padal.
Nedávno o chůdách začal mluvit Matěj.
Hned jsem se toho chyt' a chůdy jsem udělal. A začali jsme to zkoušet. Kačenka dostala menší a za odpoledne už ušla pár kroků. Matěj za pár minut na chůdách stál, jako by na nich chodil odjakživa. A když jsme se vydali u nás v ulici na procházku na chůdách, soused vesele poznamenal, že teď už klidně může přijít velká voda, že už jsme nachystaný, že jsme dost vysoko.
Jenomže ono je to všechno relativní. I ta vejška.
On se tu totiž teď o víkendu stavil Juráš s Álou, z čehož jsme měli všichni radost a zvlášť děti si je užívaly, poněvadž velkej brácha k nám nejezdí tak často.
A už jsme u toho.
Velkej brácha je totiž vopravdu velkej. A když si Matýsek stoupnul na ty chůdy, aby se pochlubil, jak je velkej,
byl k Jurášovi tak akorát.
Inu, někdo holt na velkou vodu musí mít chůdy, jinýmu stačí, jak narost.