WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

prát je potřeba

Čistotný? Pochopitelně, že jsou kočky čistotný. Naši kočkeni jsou tak čistotný, že někdy mejou i nás, když to uznaj za nutný. A jak je všeobecně známo, jsou k tomu ještě mývalí, což napovídá něco i o jejich zálibě všechno umývat.
Už jsem tu psal
jak mi umyli po ránu schody a jak prali špinavý prachy. Kočkeni ovšem nespí na vavřínech a perou v misce s vodou všechno co unesou a co jim přijde ku praní vhodné.
S oblibou například čapnou v nestřežené chvíli balíček s kapesníky, který fantasticky nasaje vodu a pokud je ještě neotevřený, kapesníky se nerozpadnou a dá se to celé použít jako houba, se kterou umejou i podlahu v síni.
Jako všechno ostatní, i zálibu v kapesníkách dolaďují k dokonalosti krůček po krůčku.
Jak pořád ještě rostou, už se umí postavit na zadní a položit si hlavu na desku kuchyňské linky. Tam bývá občas něco dobrého a tak vočumujou, kde co popadnout. Max obvykle loudí a někdy i něco dostane. Cyrda si ráda bere sama a nemusí to být zrovna k jídlu. Cílem je ulovit to sama a tím dosáhnout pocitu samostatnosti.
Včara jsme nechali na lince balíček rozbalených kapesníků. Zahlédl jsem sice jedním okem, jak Cyria stojí u linky a cosi tam nahoře kutí, ale nevěnoval jsem tomu pozornost, to ona kutí furt něco.
Až mápozornáHanička volá: "Cyri! Kde jsi vzala zase ten kapesník? Dej ho okamžitě sem!"
MámrštnáHanička vystartovala za Cyrdou právě v okamžiku, kdy ten chlupatec nesl jeden papírový kapesník do síně k misce s vodou. Prát, pochopitelně. Byl to její úlovek. Vybrala a vytáhla si ho z balíčku na lince a teď si ho má nechat vzít? Zlatý voči, kerý by to viděly! Přidala na rychlosti a zmizela v síni.
"Nehoň se se mnou a koukej navalit ten kapesník! Tak dáš ho sem? Cyri! Ty potvoro, nehraj si se mnou! To je můj kapesník!" slyšel jsem ze síně mouveselouHaničku.
Musím přiznat, že jsem tak trochu fandil Cyrdě, poněvadž to byla švanda. Nad moušikovnouHaničkou je však nemožné vyhrát, o tom já něco vím. Nuže, první se ze síně vrátila paní a vládkyně domu a za ní do dveří strčila hlavu Cyrda.
Ta první nesla vítězně kapesník a děla, že holt budeme muset ty balíčky dávat dál od kraje, že vyskočit nahoru se před náma kočkeni zatím eště bojej.
Ta druhá dobře poslouchala a sledovala, kam mášetrnáHanička ty kapesníky schovává.
Aby věděla, kam pro ně příště. Neboť prát je potřeba.

hádanka dubnová

Na poslední chvíli se ještě v dubnu přihodila tahle hádanka. Uhádnete, co je na obrázku?
a) panel ovládání cirkulace vzduchu Křižíkovy elektrárny v Písku z roku 1888
b) panel ovládání klimatizace velké posluchárny budovy ČVUT na Karlově náměstí z roku 1874
c) panel ovládání vzduchotechniky vily Tugendhat z roku 1929

mamuti

Mamut je nejlepší s koprovou omáčkou, to ví i Mach s Šebestovou a potvrdili nám to i Mamuti sami. Tedy ne snad, že bychom našli v kůlně utržené sluchátko, to ne, ale vypravili jsme se na Točník. Na Točníku totiž jednou za rok Mamuti jsou. Nemají sice chobot, ani nejsou chlupatý, zato jsou hraví a zabývají se experimentální archeologií. Je to dětský oddíl, který si hraje na pralidi a zkouší, jak by to či ono šlo, kdyby nebyly k dispozici současné technologie. Například jak upéct placku na klacku, jak umlít obilí na kameni, jak zapálit oheň bez sirek - a vůbec takové ty věci, které jsou pro nás dnes samozřejmosti, ale nebylo tomu tak vždycky.
A to byl ten důvod, proč jsme tam jeli. Matěj si totiž strašně chtěl vyzkoušet, jestli dokáže rozdělat oheň bez sirek.
Museli jsme to vzít ráno oklikou, protože jsme nechali v sobotu odpoledne ve vinohradské sokolovně Matějovy boty, ale to byla jen drobnost. Boty jsme měli ve vrátnici, tož jsme poděkovali a vzhůru na Točník.
Nu a tam se nám dostalo onoho ujištění, že koprová omáčka s mamutem dohromady rozhodně jde. Ovšem nejen o mamutech to bylo. Kačka s Matějem si upekli placku, uplácali cosi z hlíny, zkusili vytepat šperk, ulovit kozu, ale - a to hlavně - Matěj si zkusil rozdělat oheň. Pomocí luku a tyčky v prkénku se mu to nepodařilo přesto, že se z prkénka už začalo trochu kouřit. Ono to je přeci jen dost namáhavé a chce to grif, který jsme od pralidí nezdědili a naučit se ho za tak krátkou chvíli tak snadno nešlo.
Jenomže tu byl ještě jeden způsob. Pomocí pazourku a ocílky. A to se Matýskovi povedlo. Je to operace nepoměrně složitější, než škrtat sirkou. Jiskra se musí zachytit do suchého choroše a ta nepatrná jiskřička se potom zasypává troudem, tedy rozdrobeným ztrouchnivělým pařezem a to se musí rozfoukat a pak k tomu přiložit suchá tráva a znovu foukat a foukat. Čoudí to, zhasíná to, trvá to dlouho, ale nakonec z Matýskovy hromádky troudu a suché trávy vyšlehl plamínek.
Hurá! Oheň se Matějovi rozdělat podařilo. Tak teď už jen ulovit toho mamuta. Kopr na omáčku se už někde schrastí.
Ale protože už bylo po poledni a mamuta jsem do té doby neulovili, jeli jsme na ten oběd raději na Točník do hospody.
Ony se ty výdobytky civilizace někdy docela šiknou.

špagety nebo nudle

V hospodě si dáte pivo a guláš, v pizzerii pizzu. Nebo špagety. Od toho tu jsou, že ano.
Včera jsem si dal ty špagety. Pochopitelně jsme nebyli v té pizzerii sami, na oběd se tam stavil, kdo potřeboval a to včetně jedné rodinky. Takový to byli tichý lidi, cosi si povídali, dětičky způsobně jedly, až dojedly.
Po jídle je třeba zaplatit, to se docela vžilo. Inu někdo z těch větších vyrovnával účet a ti menší čekali.
Ten nejmenší taky čekal.
Já jedl ty špagety. Za mnou na zdi viselo zrcadlo.
V tom zrcadle se začal klučina zhlížet.
Prohlíží se a tu mu přijde na mysl, že je potřeba vyčistit si nos. Možná ho k té myšlence přivedly ty moje špagety. Konec konců jsou to taky nudle.
Inu, človíček se začal věnovat nudlím svým. Pečlivě zabořil levý ukazováček do levé nosní dírky, chvilku šátral a když našátral, vytáhl. A co s tím? Neváhal užít mého příkladu. Já jedl nudle, on jedl nudle. Pochopitelně tu byl ještě pravý ukazováček a pravá dírka, kterou bylo třeba vyčistit.
A i já měl ještě spoustu špaget na talíři.
Musím chlapečkovi přiznat prvenství. On ty své snědl rychleji. Utřel si prstíky do košile a odebral se s rodinou po svých, neboť účet byl vyrovnán.
Mě to placení a dojedení teprv čekalo, ale řeknu vám, tentokrát jsem ty nudle jed' ňák pomalejc, než jindy.

dvanáct tisíc žabiček

Na koncerty se chodí do síní či hal, v létě pod širák do amfiteátrů nebo jen tak na louku. My máme teď tu výhodu, že nemusíme ani na tu louku. Máme totiž rybníček, takovou malou louži, zahradní jezírko se tomu říká, aby se zdůraznilo, že je to krásný. Ano, jsou i koncerty na jezeře, bývají pořádány i benátské večery nebo celé benátské noci. My máme noci bengálské a nejen noci, ale i dny. My máme totiž žabu.
A kdyby žabu. Žaby tři. Včera je Kačka počítala a s velikou radostí nám přiběhla sdělit, že ty žabičky nejsou jenom dvě, ale už tři.
"No to je fajn, to bude o to větší randál!"
"A já jim budu muset něco za to dát, že mi tak krásně koncertujou pod oknem," pravila Kačka a hned je rozdělovala, že ty, co plavaly, budou její a ta, co seděla na kraji, že bude Matějova.
Naštěstí jim nic nedala, ještě by mohly přilákat další. Už takhle je celej den rámus jak o žabích manévrech.
Ony vlastně žabí manévry jsou. Jak jsem si našel, ropucha zelená, což je ten druh,
co se nám tu letos usadil, klade až dvanáct tisíc vajíček. Nebudu to násobit a radši si řeknu, že si třeba nakonec ta rodinka vybere o pár desítek metrů vedle opravdovej rybník. Protože estli ne, tak tu máme za pár tejdnů žabí invazi a o prázdninách se tu nehnem. To by pak byla Kačka teprv nadšená. Už teď pořád básní, jak je ta žabička roztomilá a že už si jí pohladila.
No nevim, hladit dvanáct tisíc žabiček....

jak na to

Na náměstích bývají pomníky, parky, orloje, radnice, kostely a vůbec kde co. No tom brněnském mají časoměrný stroj. Totiž na té cedulce, co tam u toho je, stojí, že to časoměrný stroj je, ovšem takovej zvláštní. Že je tam na památku toho, jak se Brno onehdá jedné převeliké armádě obléhatelů ubránilo a to především proto, že nějací filištíni nechali poledne zvonit v jedenáct, místo v poledne. Zřejmě šlo o jakýsi předčasný pokus zavést letní čas. Ať tak či onak, na památku oné události tu stojí ten stroj a každé dopoledne v jedenáct z něj vypadne skleněná kulička.
Nu a tak jsem kolem toho černého kužele včera chodil a stejně jako všichni ostatní jsme pátral po tom, kolik že to vlastně je hodin.
On ten stroj má totiž ješte tu vlastnost, že se na něm nedá poznat, kolik vlastně je. Tedy podle toho návodu na cedulce by to snad šlo, jenomže je to tak složité, že to nikdo nedokáže.
A jak tak kroužím kolem, přistoupí ke mně jedna paní a povídá:
"Vy nejste z Brna, že?"
"No to nejsem."
"A víte, jak se dá zjistit, kolik je hodin?"
"No to právě nevím."
"Tak já vám to povím."
"No to povězte, už tu kolem toho chodím chvíli a futr se v tom nevyznám."
"Tak to musíte jít asi dvacet metrů od toho stroje tímhle směrem," povídá paní, " a pak se podíváte takhle po těch kolejích. A jak je támhle za tím domem ta špička té věže, tak pod ní jsou hodiny. A tam si to přečtete."
"Aha, takže tady nikdo neví ..."
"Neví, tomu stroji tu nikdo nerozumí," smála se ta paní a já s ní.
Ověřil jsem její metodu a fungovala bezchybně.
Zkusil jsem ještě ověřit, jak je to se znalostí toho stroje a zeptal jsem se na něj ještě jednoho evidentně študovanýho mládence z Masarykovy univerzity.
"To ne, to nikdo nepozná, ale prý je to napsané támhle na té cedulce," pravil na otázku, jestli ví, kolik ten stroj ukazuje hodin.
Nuže tedy, kdybyste byli někdy v Brně na náměstí a potřebovali zjistit, kolik je hodin, tak už víte, jak na to: támhle na ý věži za domem jsou hodiny.

s píšťalkou

Pořád platí, že se neúčastním těch velikonočních honů, neboť mi to nějak není vlastní a taky jsem takovej stydlivej, což mi brání jindy docela přátelská stvoření o velikonočním pondělku seřezat spleteným proutím. Ovšem tradice se ctít mají a proto jsem i letos upletl dětem pomlázku a Kačku jsem i do sousední vsi odvezl. Matěj, ten už se tam dopravil s kamarády sám, takže moje role závodčího brzy skončí, protože Kačenka je přeci jen holka a ty by na koledu chodit neměly. Čímž budu sproštěn oné rozpačité povinnosti, kdy sám na pomlázku nechodím, ale děti k tomu nabádám. Inu všem se člověk zavděčit nemůže.
Ovšem nejen koleda je o Velikonocích zajímavá. Právě třeba to pletení pomlázky je činnost zábavná a vyrobit si takovou vrbovou píšťalku, to na jaře prostě musí bejt. Nuže pustil jsem se do toho tentokrát se dvěma učedníky. Jednak se u nás stavil Tomáš, z čehož měl radost hlavně Matěj, protože mít o Velikonocích doma na návštěvě svůj vzor i trenéra, to je vzácnost. No a taky Matýsek se začal učit, jak na to. Pomlázku ještě nezkoušel. Tomáš ano a tomu se hned napoprvé povedla. Prý se to stejně chtěl jednou naučit. A píšťalka, ta lákala oba.
A oba jí z protku vyřezali skvěle. První pokus byl na zkoušku a už ten druhý byl na jedničku. Alespoň u Tomáše. Ten tu píšťalku podle připomínek k té první udělal naprosto dokonalou. Matějovi taky pískala, ale spokojenej nebyl. A proto včera odpoledne po koledě zklusil udělat další. A ta už byla perfektní. Píská doteď.
To se to tedy letos povedlo. Koledovat jsem nemusel a navíc jsem naučil dělat dva kluky píšťalku.
Inu, když jaro, tak s vrbovou píšťalkou, to musí bejt.

kýčovitě jasno

Začaly velikonoční prázdniny a tím pádem je vstávání činnost svízelná, poněvadž to jaksi není zapotřebí, bejt před osmou ve škole. Nuže v půl šesté se sice probudím, ale nějak ne a ne najít tu páku, co mě dycky zvedá z postele. To se týká samozřejmě i dětí, i když, a to musím přiznat, Kačka vstala už před sedmou. Ale to jenom proto, aby zjistila, že si nemůže půjčit telefon, který právě používám k poslechu rádia, jelikož Matěj už si na jeho telefonu hraje nějakou hru a ona by chtěla taky.
Suma sumárum nádhernej den, žádnej spěch, sluníčko svítí, jenom holt nad ránem byly tři stupně pod nulou, poněvadž je až kýčovitě jasno.
Inu, nezbývá, než se jet někam poohlédnout po vrbovém proutí. Matěj bude potřebovat pomlázku.

začíná se to zamotávat

Začíná se to zamotávat. Za plotem slídí bažant, někdo na zahradě krade z hnízda a vypíjí ptačí vajíčka, teď jsem zahlíd' pod krmítkem volně se procházející myš a tuhle ráno na poli zase kance. Skoro by člověk řek', že se tu odehrává jakýsi pozvolný návrat k přírodě. A do toho mápozornáHanička hlásí, že v neděli zas viděla toho králíka na zahradě.
No ano, toho, co jsme
lovili a neulovili a toho, co jsem ho hledal a nenašel.
Když jsme totiž přijeli z toho výletu, povídá máveseláHanička, že ho taky viděla.
"Koho?"
"No - toho tvýho králíka."
"Jakýho mýho králíka, copak já mám nějakýho králíka?"
"Toho, jak jsi ho nenašlel. Já ho viděla na tom samým místě pod višní, jako ty tuhle."
"A chytilas' ho?"
"Kdepak, chtěla jsem ho vyhnat ven, protože vokusoval brusinky."
"Mrcha! A vyhnala?"
"Nevyhnala. Jen jsem si otevřela vrata a když jsem se potichu vrátila k brusinkám, už tam zas nebyl."
"To je potvora. Tada ... vidělas' ho určitě?"
"Prosimtě! Eště mi začni tvrdit, že je to nějakej králík z jinýho rozměru."
"To netvrdím, ale chytit ho nemůžem a taky úplně přesně nevíme, jestli jsme ho dovopravdy viděli a jestli ja to králík a jestli ..."
"... a jestli nám vožere brusinky, tak ho přetrhnu!", učinila konec králičím spekulacím máráznáHanička.
Ono je někdy potřeba si dupnout, ovšem zatím tu dupe ten králík. Tedy jestli to králík je.
Zatím tu totiž jsou pořád nejmíň ty dvě možnosti: je to buď cyklicky se zjevující a mizící králík z paralelního vesmíru nebo je to vobyčejnej vypečenej ušák, kterej se rozhod', že u nás bude bydlet a směje se nám z nějakého houští, kde ho nemůžeme najít.

kovářova kobyla

Tohleto aprílový počasí se docela hodí k výletům na kole. Není zima, ale taky nijak ukrutně nesvítí sluníčko, takže se cyklista napřipálí a když se přiměřeně oblékne, je mu přiměřeně.
My jsme tedy též přiměřeně vyrazili na výlet v neděli. Byl jsem totiž zvědavý, jak nakonec dopadla ta nově upravená Kaštanka z Břežan do Lhoty.
Ono se kolem toho hodně namluvilo. Že prý ta stará polní cesta je lepší a asfalt že to zkazí a kdesi cosi. Není to pravda. Je to skvělá nová cesta a dá se na ní jezdit i na kolečkových bruslích, což budeme muset někdy podniknout.
Ale od začátku. Do Břežan to máme dobrých dvanáct kilometrů a většinou mírně do kopce. Jak jsme v Břežanech, už je to pak zpátky pohodlně z kopce. Než se tam ovšem dostaneme, Kačku bolej nožičky a už nemůže a má hlad a kdy už tam budeme a kam vlastně jedeme ... no však to znáte.
Takový výlet je vlastně pěkná nuda, pokud se už dopředu řekne kam se jede.
Nu a tak se to neřekne a jede se nejdřív jenom na Šmmoulov, pak k rybníku, pak k cukrárně a pak to vezmeme do Libně, tam, jak bývají (a zase budou) ty traktory a potom už jen k tomu altánku nad Břežany a to už jsme skoro v polovině a je vidět Petřín a Hradčany. Nuže, teď už nezbývá, než se vrátit domů. A to je právě cesta Kaštankou na Lhotu.
Ve Lhotě je ovšem i další atrakce, se kterou jsem nepočítal. Cestou do Ohrobce je zahrada, tedy spíš jen oplocený pozemek a na něm osel.
"Jé, oslík, ten je hézkej!"
Tož šup z kola dolů a jdeme krmit oslíka a protože jsme už překonali bod zvratu, tedy jsme za půlkou výletu, dáme si i my svačinu.
"A tatínku, můžu mu dát perník?"
"Kdepak! Perník je pro tebe a oslíkovi by po něm bylo špatně."
"Tak aspoň trávu?"
"Trávu jo, to oslík může."
A tak Kačka krmila oslíka a Matěj se k ní přidal, poněvadž oslíka na zahradě nemáme a tudíž je to pro nás vzácnost. A jak se tak děti muckají s oslem, on si to vykládá po svém. Tedy nikoliv jako muckání, ale jako příležitost k získání nějakého pamlsku a ke krmení vůbec.
"Matěji pozor! Ať tě nekousne!"
"Já vím," povídá Matěj a vyndavá oslíkovi mokrej rukáv z tlamy.
"No vidíš. Už tě málem rafnul. Von si myslí, že mu dáváš něco k jídlu."
"Já vím," povídá zas Matěj.
No nic, perník jsme snědli, oslíka pomuckali a tak jedem dál. A tu si Matěj vyhrne ten mokrej rukáv a povídá:
"Ale vono to tatínku jenom trochu štíplo. Ale stisk má pořádnej!" A ukazuje mi na předloktí malou modřinu.
"Tak přeci jen tě kous. A žes nic neřek?"
"No vono to ani moc nebolelo ..."
"Takže už víš, jaký to je, když tě kousne kůň, viď?"
"No ... ale skoro to nebolelo," statečně opakuje Matýsek.
Tak, to bysme měli. Výlet se vydařil, domů jsme dojeli bez dalšího rozptylování a Matěj už ví, jak kouše kovářova kobyla. Teda vlastně osel, ale ono to nebude zas o tolik jiný.

prožraný

Jarní práce na zahradě se provést musí. Například ostříhání srarých suchých větviček ze stromů je potřeba, poněvadž po takovém ostříhání ten strom jaksi omládne. Jednak je to tím, že ho zbavíte těch uschlých částí a taky tím, že působí jaksi učesaně. Tedy pokud toho suchého není víc, než toho zeleného. To pak vypadá poněkud oholeně.
Tedy jal jsem se česat stromy a stromky. To chodíte s nůžkami po zahradě a pěkně po pořádku provádíte zahradnicko-kadeřnické práce. Musím přiznat, že jeden ze stromků, byla to jedna z kryptomerií, jsem spíš oholil, než učesal. Jenomže to jinak nešlo, jelikož toho suchého bylo na jižní straně víc, než zeleného, a celý minulý rok to neobrostlo a dělalo to takový neupravený dojem. Teď to upravený je, ovšem mírně řečeno upraverný stejně, jako když se ostříháte do hola.
Druhou kryptomerii jsem naopak učesal velmi mírně, protože uschlých větviček měla minimálně. Některé byly uvnitř keře a tak jsem to probíral pěkně pečlivě od kmenu. A jak se tak hrabu v tom zeleném houští vevniř, cosi shora frnklo ven. Koukám, kde co lítá a ono vám tam nahoře kousek pod vrškem v té nejhustší části je uložené hnízdo. Kdo tam přesně byl, to jsem si všimnout nestihl, ale bylo jasné, že to
malinké vajíčko, které bylo ráno o kus dál na trávníku prokousnuté a vypité muselo být z tohohle hnízda.
Byl jsem zvědavej a začal jsem vyhledávat obrázky vajíček ptáků, které tu na zahradě máme. Sýkorky jsem rovnou vynechal, ty bydlí v budce. Do úvahy přicházeli konipásek, brhlík, rehek, čížek, zvonek a drozd. Ti dva poslední mají vajíčka podobná vzhledem. Nikoliv však velikostí. Drozd má o maličko větší. Usoudil jsem tedy, že to budou zvonkové. To jsem se ovšem spletl, poněvdž odpoledne se ukázalo, že to jsou drozdi. Tedy ti, kteří předváděli tuhle tu
zahradní výchovu.
Inu, tak to bychom tedy měli druhý nájemný byt. Po sýkorkách v budce tu na zahradě máme i drozdy v kryptomerii. Kde bydlí ten kos, co nám tu otevírá jarní sezónu a teď vehementně vyhání menší ptáčky z krmítka, to zatím ještě nevím, ale ono se to jistě časem ukáže. V každém případě tu máme na byt a stravu docela narváno. To abych šel shánět pytel slunečnicovýho semínka.
Mimochoedem: nevíte, kde se dá normálně koupit? Nemyslím ten kilovej pytlík v Obi nebo u pumpy. Myslím někde od hospodáře velkej pytel slunečnicovýho semínka. Tak dvacet kilo. Voni sou ty vopeřnci totiž děsně prožraný.

studený tlapky

To, že nemáme myši, má několik důvodů. Jednak máme kočkeny, kteří se s myšma neslučují, jednak myš je mírně řečeno poněkud cítit. Řečeno naplno smrdí, přesto, že jí denně čistíte pelíšek. No a taky se myš blbě hledá, když pelíšek opustí. Máme s tím vším drobnou zkušenost z dávné doby, kdy se k nám zatoulala myška bílá. Chvilku jsme jí měli doma a pak ještě Ferda, blahé paměti, udělal té návštěvě rázný konec kočičím způsobem.
Jsou ovšem lidé, kteří nemají kočkeny, zato mají myšáky. Juráš mezi ně patří. Asi před měsícem jsem ho pomáhal stěhovat, což mělo vliv na můj vztah k myšákům. On má totiž dva. Žijou odděleně, jelikož se prý občas perou, ale jinak jsou děsně fajn. A tak jsem zjistil, že krysáci jsou roztomilý zvědavý zvířátka. Juráš jim udělal obrovskej bejvák a stará se o ně tak, že cítit nejsou. To, co mě překvapilo, byla třeba skutečnost, že mají studený tlapky. Ony jsou to takový mrňavý ručičky a prý pouze v případě, že dlouho běhají, se zahřejou a mají pak packy teplý. A vůbec není pravda, že mají holej ocas, Kdepak, je takovej jemně ohcmýřenej.
Skoro by člověk řek', že kdyby neměli všeobecně mizernou pověst, byli by to příjemný zvířátka.
No a dneska je možná zase uvidím.
To ovšem není žádnej důvod k tomu, abych měnil náš domácí status quo.
Tady v Olešku máme v domě jenom kočkeny a myšáci ať jsou na poli.

Möbius

To když vezmete proužek papíru, otočíte jeden konec o stoosmdesát stupňů a proužek slepíte, začnou se dít věci. Nemá to konce, nemá to druhou stranu, furt na to kreslíte čáru a najednou se ta čára potká sama se sebou ... no prostě podivnost podivná. Vždyť jí znáte, Möbiův pruh se tomu říká, jelikož si tím proužkem poprvé hrál matematik August F. Möbius někdy v 19. století.
Tenhle týden si s proužkem hrál Matěj, poněvadž to měli ve škole za úkol. Různě jsme to stříhali, malovali na to, vymýšleli jsme, proč to tak je, co je to matematická topologie a singularita a vůbec jsme byli za vědce. Přečetli jsme si i povídku Podzemní dráha Möbius, která o té záhadě pěkně vypráví. To všechno je pochopitelné, když se o tom ve škole čtvrťáci učí.
Jenomže naši kočkeni se o ničem takovém neučili, což jim ovšem nebránilo nám Möbiův pruh ukrást. Ráno jsem ho našel samozřejmě v misce s vodou. I matematika potřebuje občas pořádně omejt, což kočkeni zvládají na jedničku. Jenomže jak si tak těma packama ten proužek přehazovali, čekal jsem, kdy zmizej. Ono se to v té povídce píše, že za určitých okolností ...
Inu, kdyby se vám náhodou někde zcela nečekaně objevila Cyrda nebo Max, vězte, že to je přirozený přechod z jiného rozměru a není na tom nic divného. Jednak se o tom píše v té povídce a jednak - a to je podstatnější - už na tom začali kočkeni pracovat.

díra na zahradě

Králíka na smetaně zná každej, je to běžné jídlo, ovšem králík na zahradě už tak běžnej neni. A už vůbec to není jídlo, jelikož jídlo neběhá a neschovává se.
To je totiž tak. Asi tak před čtrnásci dny jsme měli otevřená vrata déle, než tu malou chvilku při vjíždění či vyjíždění. Nešla elektrika a vrata jsem otevíral ručně, což je taková operace a musím odblokovat oba motory a tak jsem to nechal otevřený a dojel jsem pro děti bez zavírání vrat.
Mezi tím už proud do drátů zase zpátky natekl a vrata jsem mohl zavřít obvyklým způsobem. Jak je zavírám, vidím za vraty, tedy uvnitř, mrňavýho králíčka. No vůbec jsem si nedělal naděje, že ho sám chytnu a vypoklonkuju ven zpátky na pole. Zavolal jsem si pomocníky, kteří už byli doma a všichni čtyři včetně mézvědavéHaničky jsme uspořádali hru na honěnou. Tedy na honěnou králíka, pochopitelně.
Jenomže stejně pochopitelně nám králíček utek.
"Von tak bude čekat, až si ho pohladíš," volal jsem na Kačku.
"Ale když von je tak roztomilej."
"No jo, roztomilej, ale sežere nám mrkev, až vyroste."
Chvíli jsme ho ještě pronásledovali, ale protože byla už tma, vzdali jsme to. Někam zmizel. Nenašli jsme ušatce ani druhý den a tak jsme si řekli, že asi našel nějakou vhodnou díru, kterou odešel sám.
Jenže včera odpoledne koukám z okna pod višeň, zrovna tam kvetou hyacinty a tulipány, a vono se tam něco hejbe. Jako malej králík, co se schovává za kytkama. Tak nějak opatrně se to tam hemžilo. No jo, ale je to králík? Vyšel jsem potichu na terasu, ale než jsem obešel dům, už to tam nebylo. Ani podrobnější hledání nepřineslo výsledek. Zmizelo to. Křovin na schovávání je v tom místě zahrady dost, ale zdálo se, že to, co jsem zahlédl, tam není. Zas je to pryč.
Že by to byl neviditelnej králík? Nebo duch toho, co jsme tuhle měli na smetaně? Nebo snad nějakej jinej zvířák? Navštívili nás mimozemšťani a protože je ještě chladno, nosej králičí kožichy? A co když máme na zahradě díru do jinýho vesmíru a choděj k nám Prouklovi kočkeni?
Nevím. Ale jistej na zahradě už si nejsem.

výchova

Výchova u nás probíhá denně. Naposled včera jsem byl za zlýho, zatím co má laskaváHanička byla za hodnou. Není to tak vždycky, ale včera jsem na Kačku hulákal já, jelikož dožrala mě, což končilo onou výchovou. Mě to taky nebaví, jenomže to musí holt bejt. Ovšem nejsme v tom sami.
Včera probíhala výchova i v jiných rodinách.
Všiml jsem si, že máme na zahradě větší, než malé množství ptactva. Mohli to být drozdi. Jeden byl větší a kontroloval situaci z plotu. Jeden byl prostřední a evidentně se věnoval výuce a jeden byl menší a výuce byl podrobován. Mohlo to být tak, že to bylo jakési jarní natřásání peříček, protože se mi zdá nepravděpodobné, že by už teď byli na zahradě mladí drozdi a učili se létat. Ale koneckonců možné je i to, zima byla mírná, třeba se vylíhli takhle časně z jara. Ať tak či onak, bylo vidět tohle:
Z kamene na horní části zahrady startoval ten nejmenší. Mával zběsile křídly a jediný výsledek, kterého se mu podařilo dosáhnout bylo jakési zdánlivě řízené dlouhé padání na dolní část zahrady. Tam se rozplác. Za ním následoval ten prostřední. Běžným způsobem slétl k němu a začal láteřit:
"Takhle se lítá? Takhle se vůbec nelítá! Takhle se padá! Na co máš u všech žížal křídla?"
"Ale dyť jsem s nima mával."
"Mával? Houbels mával. Trochu jsi s nima třepal ve vzduchu. To nebylo žádný pořádný mávání!"
"Dyť jsem mával."
"Mával?! Nedělej si ze mě srandu! To že bylo mávání? Takhle se mává, když se mává!"
A prostřední se jal na trávníku předvádět, jak se mává, když se mává pořádně.
Po něm to zkusil ten nejmenší. Zas mu to moc nešlo.
"Mávej pořádně!", hulákal ten prostřední a znovu předváděl, jak to má správně vypadat.
To už k nim slétl z plotu ten největší a začal taky mávat. A pak si všimli, že na ně civím.
"Hele, von na nás čučí! Do toho mu nic není, to je naše věc!", zahartusili společně a zalezli pod jalovec, čímž se uklidili do soukromí.
Zřejmě nechtěli prát špinavý prádlo takhle na veřejnosti.
Inu, jak jsem říkal, výchova probíhá i v jiných rodinách.

Šaolin v nedohlednu

Jak často běháte po ránu? Jistě, jsou otužilí lidé s železným zdravím a přepevnou vůlí, kteří si chodí ráno zaběhat pravidelně. Na seznamu mých koníčků byste však ranní běh či běh vůbec hledali marně. Ba dokonce bych si troufl tvrdit, že pokud bych dával dohromady seznam činností, které je lépe přenechat jiným, byl by běh na jednom z prvních míst.
Ovšem člověk míní ...
Tedy v pátek jsme odjeli na soustředění. Ano, všichni čtyři (kočkeni zůstali doma) jsme mířili na wu-shu soustředění. Tomáš to naplánoval na víkend pro děti a jejich rodiče. Pro všechny, kteří k němu chodí cvičit. Už večer to začalo a první cvičení proběhlo ještě v pátek. Abychom se prý zahřáli.
No a ve čtvrt na osm ráno že prý jdeme běhat. Tým A - rodičovstvo, tým B - nominovaní reprezentanti spolu s výkonostně nejlepšími a tým C - ostatní děti. Béčko prý poběží dva okruhy, Áčko podle sil a Céčko tak nějak mezi. Na běh jsem názor nezměnil. Ráno jsme se s moumilouHaničkou probudili, ale vůle k rannímu běhu chyběla. No ale když už jsme byli vzhůru, tak nás napadl jiný typ pohybu.
Zrovna, když jsme se chystali k realizaci, vpadli do pokoje kluci. Matěj ještě s jedním kamarádem. Postavili se před postel a hulákali, že se jde běhat, abychom vstávali a nezdržovali.
Tak nic. Nemusí každé ráno začínat zrovna pohybem, že.
Kluci vypadli, ale ve mně hlodal hlodavec svědomí.
MávypečenáHanička však prohlásila, že když nic, tak nic, tedy ani běh, na který by jí stejně nikdo nedostal. Bylo to tedy na mně. Poslechl jsem hlodavce, rychle se oblékl a obul a homem před dům. Jenomže tam už pochopitelně nikdo nebyl. Vzal jsem to procházkou směrem, který se po chvíli ukázal být správným. Tým B právě dobíhal první kolo. Matěj spolu se starším kolegou v čele. Přidal jsem se k nim a prvních asi stopadesát metrů jsem tomu klusu jakž takž stačil. Pak mi došel dech. Okruh lesem jsem napůl běžel, napůl šel, tedy víc šel, než běžel, ale zpátky jsem doběhl o fous dřív, než Matěj a menší kluci, kteří se cestou začali trošku ulejvat a zřejmě sbírali šišky či co. Jenomže oni doběhli svěží a ještě dělali všelijaké koniny a já se sotva vlekl.
A tak začalo soustředění. Až do večera nás Tomáš uvolňoval, posiloval, učil sestavy a vůbec trénoval tak, abychom věděli, jak to vypadá, když se cvičí wu-shu. Nebudu tady dělat hrdinu a rovnou přiznám, že odpoledne už jsem někdy kolem páté nemoh' a něco jsem začal vynechávat. Přeci jenom toho bylo dost a je třeba myslet na vlastní zdraví a užívat všeho s mírou.
V neděli ráno už svědomí ani nepíplo a do lesa na běžecký okruh mě nevytáhlo. Taky toho mělo dost.
Inu Šaolin je v nedohlednu, ale stálo to za to.

technika

Bouřka byla včera večer. A pršelo. A napršelo sedm milimetrů. A píšu to proto, poněvadž mám vzteka, jelikož ten novej modem je už zase v háji a proto je zpátky provizorium a tedy nefunguje meteo kamera.
A to vše proto, neboť se mi dostalo odborné pomoci z horké linky pro podporu zákazníků.
Začalo to tak, že jsem se nemohl na domácí síť připojit pracovním počítačem, potom i Matěj zjistil, že mu počítač zatuhne, kdykoliv se připojí. Nuže odvodil jsem, že to může být něčím v "té krabičce" a zavolal o pomoc. Pán na drátě mě ochotně vyslechl, moudře pohovořil a poslal mi novou verzi firmware. A ta po nainstalování situaci okamžitě změnila. A to tak, že krabička scípla. Tedy místo zeleného světýlka se objevilo červené světýlko a dál neblo co řešit.
Zavolal jsem znovu pánovi a on pravil, že chyby bude v tom routeru a že ho mám tedy reklamavot, čímž mě nepotěšil, což jsem mu též sdělil. Holt jaká pomoc. Krabičku jsem dal do krabičky a půjdu jí reklamovat. To ovšem neměmí nic na situaci, že kamera nevysílá a meteostanice jen tak tak.
A k tomu všemu teď koukám, že nejede server, na kterém woleschko hostuje. To bude asi tím, že přešli na novou verzi serveru, kterej jim asi spadnul.
No, holt je to celý v moci mocné techniky.
Která stojí za prd.

ps
Musím ovšem ještě poznamenat, že mi nakonec v pátek odpoledne pan "Hot-Line" pomohl nakonfigurovat stařičkej záložní modem tak, aby síť alespoň trochu fungovala a společně jsme dokázali najít po telefonu chybu v postupu, kterou jsem při nastavování ip adresy pořád dělal. Nuže, nějak to jede, ale žádná sláva to není. Novej rychlej modem je v prachu, tedy v poště, a cestuje na reklamaci.

záchranáři

Tedy rovnodennost už letos byla, jaro taky nastalo a Apríl byl předevčírem, jeden by řek' že už jsou první jarní atrakce za námi, včetně těch žab támhle u rybníka.
O žabách už jsem tu
letos psal. A vezmu to ještě jednou.
Zdálo by se, že obojživelníci v našem rybníčku jsou jako v bavlnce. Pochopitelně je to jenom zdání a přesto, že se ochránci snaží, neochrání všechny, a některé holt nedoskáčou. Tedy do rybníka nedoskáčou, poněvadž doskočí akorát pod kola projíždějícího auta. To je věc mrzutá, ale i přes snahu příznivců žab nevyhnutelná. Stejně jako čapí zobák, který klape nedaleko. Výběr to není nijak extra přitažlivý, to je jasné. Já bych si taky nerad vybíral mezi rozplácnutím na asfaltu a rozkousnutím v zobáku. Naštěstí nejsem žaba a mám přeci jen o nějakou tu možnost navíc. Například můžu takovou žábu taky zachránit.
Minulý týden, jak pršelo, jedu s Kačkou ze školy, žabičkáři u rybníka sbírají skokany do putýnek, a co nevidím daleko za rybníkem: úplně mimo očekávanou trasu, daleko od vody sedí uprostřed cesty v dešti ropucha.
Zastavím a povídám, že jí budeme muset zachránit.
"Ano! Zachráníme ji!"
Kačka hned vystoupila a hrnula se k žabákovi.
"Jé, ta je krásná!"
Teda nevím, co je na ropuchách krásnýho. Seděla a koukala uprostřed silnice. Nezbylo, než jí popadnout a odnést. Brrr. Byla studená, mokrá, slizká, měkká, ... inu jako žaba.
Donesli jsme jí do struhy vedle cesty.
"Tak jsme jí zachránili, tatínku. Doskáče do rybníka?"
"No snad jo. Nemá to daleko."
Zaklapli jsme dveře a jeli po svých domů, zatím co žabák skákal do rybníka. Taky po svých.
A když tak teď přemýšlím o té pohádce, naprosto chápu tu nechuť cicmat se s obojživelníkem. Tedy nevím, jak vy, ale ropuchu bych nevoblíz' ani za zlatou kredenc, mám s tím teď čerstvou zkušenost.

Apríl

Tak nevím, kde se ještě drží první Apríl. U nás tedy jo.
Přijel jsem pro Kačku na cvičení. Už na mě čekala venku na lavičce.
"Ahoj, tatínku!"
"Ahoj, Kačko! Jak ses dneska měla?"
"Dobře. A víš, že paní učitelka uhodla tu hádanku?"
"Jo? No to je šikovná. Ona je z Moravy, tam tu hádanku znají, já jí mám taky od babičky."
"A tatínku?"
"Copak?"
"My jsme psali dneska písemku."
"Jo?"
"Z češtiny."
"No vlastně já vím, ono je to napsaný na vaší stránce."
"Ale já jsem dostala trojku."
"Já to věděl! Však jsem viděl, že ti ta čeština nejde."
"Jenomže já ..."
"To holt nebudou samý jedničky, když se neučíš."
Začal jsem cestou domů hudrat a Kačka jaksi kverulovala, že to a že ono a že to bylo těžký.
"Žádný řeči, s tím učením začneš hned a ..."
"A tatínku, ..."
"Co zas?!"
"Aprííííl!"
"A do prkýnka, Kačko, tos' mě teda napálila, já ti to fakt věřil!"
Kačka měla radost a já taky. Kačka, že jí to vyšlo a já, že nemá trojku.
Když jsme přijeli domů, tak těsně před večeří byl najednou oheň na střeše.
"Kačko! A teď máš vážně konec s iPadem a s pohádkama. Zase jsi nevyklidila myčku!"
Sputil jsem na Kačenku a ta začala okamžitě fňukat:
"Ale tatínku, já nemám službu."
"To mě nezajímá. Nikdo jinej tu není a je to potřeba udělat."
"Ale já jsem .... vždyť přece ... uuuéééé!"
Kačenka začala vážně nabírat moldánky.
"Apríííl, Kačko, Apríííl!"
"Ty jseš! Já jsem ti to věřila, víš." dofňukávala Kačka a dali jsme si pusu, jako že to byla jen aprílová legrace.
"No, ale tys byl vážně děsně zlej. I já jsem ti na to skočila," pravila mápřekvapenáHanička.
Tak to vyšlo i podruhé, ale Matěj, ten mi na Apríla neskočil. Když jsem mu říkal, že jsem byl s Cyrdou na veterině a že bude mít koťátka, tak děl, že přece Cyrda koťátka mít nemůže a on že nechce mít Apríl.
Inu, alespoň někdo z nás doma je vypečenej a ani Apríl s ním nehne.

13-3-1

A jsou tady! Co že tu je? Brejle. Slíbil jsem, že dám vědět, tož dávám.
Zřejmě se sešlo několik okolností, které měly vliv na dodání okulárů. Ať tak nebo tak, výsledek je ten, že brejle jsem objednal dvanáctého března a jednatřicátého jsem je měl na stole.
Dodací adresa v pořádku, dodací termín z Minesoty skvělej, paní se v odpovědi zřejmě nějak spletla. Nebo je tam nová či co, ale firma funguje a chlubí se, že funguje jaksi worldwide, tedy celosvětově. Nikoliv jen v Americe a Kanadě, jak psala. Nuže tedy: fungujou.
A brejle?
Pět hvězdiček z pěti jsem jim dal.
To, že v úhledné krabičce je navíc futrál na brýle, hadřík, aparátek na utahování šroubků obrouček a přívěšek na klíče, to je jaksi navíc a potěší to. Ovšem jde o brýle.
A ty jsou lepší, než ty z našeho kamenného krámu a bezmála za třetinu!!!
Konkrétně: Kov a barva obrouček totožná, materiál titanflex (betatitan) - tedy ohebný, pružný, "kosmický". Skla jsem si oproti kamennému krámu mohl vybrat a zadat rozměry tak, jak jsem chtěl, takže jsou o fousek širší a o maličko užší - tedy protáhlejší obdélník. Tvar skel - totožný. Provedení a materiál skel, zejména napařených vrstev se zdá být buď stejné nebo o fous lepší či mírně odlišné (k lepšímu). Dioptrie perfektní s ještě navíc strojově psaným protokolem a kontrolním kupónem. U nás jsem dostal jen obvyklý ručně vypsaný hadr - objednávku. Záruka na skla i obroučky rok, u nás dva. Tady jsou amíci horší, ale to jaksi vychází z místních předpisů. O reklamaci neuvažuju ani v jednom ani v druhém případě. Dodací lhůta od objednání: tři týdny z Ameriky, skoro měsíc z kamenného krámu v Praze. Objednání a dodání: od počítače odbjednáno, do ruky poštou dodáno z Ameriky, vlastní návštěva při objednání a samozřejmě i vlastní vyzvednutí v krámě v Praze. Urgence: z Ameriky omluva a promptní dodání, u nás tři telefonáty a teprve na třetí si někdo druhý den vzpomněl a teprve dva dny po termínu jsem si brýle mohl vyzvednout s tím, že to byl "bonus" rychlého dodání - jinak je to prý měsíc a víc. A značka? Ten jediný důvod, který uvádějí optici jako záruku "kvality"? V českém kamenném krámě žádná, jen pár vyražených čísel. Na brýlých z Minesoty, kde výslovně hlásí, že značkové brýle nenabízí, je nápis b-Titanium, Exesto Italian design - tedy značka.
Když to shrneme: Rychlejší dodání stejná nebo lepší kvalita, lepší možnost výběru, snadnější nakupování, pohodlnější dodání - to vše až z Ameriky. A cena? Když pominu absolutně ujetou "původní" cenu v krámě, kterou jen u obrouček měli třináct tisíc (!!!), tak česká cena něco málo přes tři tisíce plus dva lístky na tramvaj (tedy dopravné). Cena z Ameriky $58. Zjednodušeně zapsáno: 13 - 3 - 1.
Co dodat? Není vyloučeno, že oboje brýle pocházejí ze stejného stroje. To určit nedokážu. Ale určitě dokážu posoudit, která služba je lepší a lacinější.
Nuže: napříště už brýle jedině od formy VISIO-R!
To prosím nedělám reklamu, to jenom beru vítr z plachet těm našim šejdířům.