WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

IPx1 Pure Arabica 1A

Předměty určené pro venkovní použití mají většinou tu vlastnost, že do nich neteče a že nezmrznou, což bývá zajištěno například voděodolným pláštěm a nějakou izolací. Běžný případ. Stejně tak běžné je, že tytéž předměty lišící se pouze prostředím, v němž mohou být použity, se pak liší zásadně a to cenou. I v násobcích.
Už nějakou dobu tu na woleschku vysílá meteo kamera. Vysloveně outdoorová. Ovšem svojí cenou i provedením určená pouze pro použití uvnitř objektů.
Jak jsem toho docílil? Inu vošidil jsem jí. Tedy ona sice je venku, ale přitom uvnitř. Tedy uvnitř takového domečku z polystyrénu, který jsem jí před lety udělal. Má to i okýnko z fotografického filtru, aby na ní nepršelo a nefoukalo.
No a ten domeček se mi v sobotu rozpad', když jsem prováděl tu revizi a obměnu celého systému. No jo, ale taková vnitřní kamerka musí být v domečku, i když je venku. A polystyren zrovna nemám. Tak to abych udělal takovou budku ze dřeva, řekl jsem si a chystal si nářadí.
A jak tak chystám, vůbec se mi nechce měřit a řezat. Tak nějak mi to k tý kamerce prostě nesedělo. Budka je pro ptáky. Pro kamerku by bylo potřeba něco poněkud industriálnějšího ... jenomže polystyrern nemám ...
A co třeba ... no jo, to by šlo!
Zašel jsem do kůlny, kde schovávám před moupořádkumilovnouHaničkou kupu harampádí, které by se mohlo někdy hodit. Věděl jsem přesně, pro co jdu. V harampádí já mám pořádek.
Ano, zde jest. Domeček pro kamerku. Tedy původně piksla od kafe, ale jinak zcela vodotěsná.
Nuže stačilo několik šikovných klempířských triků, čímž jsem vyrobil jednak průnik dvou válcových ploch a druhak opertlovaný otvor, do kterého jsem vsadil okénko - tedy ve skutečnosti fotografický filtr skylight 1A. Pak už jen trochu akrylátového tmelu a bylo.
Usazení do správného směru se po několika opravách povedlo a už se zase vysílá. Tentokrát i s časosběrným záznamem.
Inu, není nad krytí IPx1 Pure Arabica 1A domácí výroby.

meteo s časosběrným filmem

Upgrade systému nainstalován, krabičky vyměněny za nové, bezdrátové sítě vysílají a do stránky meteo woleschko bych rád přidal nové okénko s časosběrným filmem. Zatím zkoumám, jak to udělat s nástroji, které mám k dispozici. Pokud se to podaří, zůstane tam, pokud bude zlobit, odstraním ho.
Ještě jsem přidal "teploměr" a graf s teplotním indexem. To až bude horko, aby bylo jasnější, jak to našinec vnímá.
S letním časem jsou tu tedy i nějaké drobné novinky. Snad se budou hodit.
Tož tak.

za třetinu z ameriky

Krucinál, to je přece zlodějna! Bodejď by nebylo takovejch krámů s brejlema, dyby na nich nebyl takovej vejvar.
Takhle hartusím už leta. Přesněji řečeno od chvíle, kdy jsem jednou na cestě jako spolujezdec měl kolegovi v šeru v autě přečíst něco z mapy. Nic jsem mu nepřečet'. Písmenka byla moc mrňavá.
Pochopil jsem, že už budu potřebovat brejle. Chvíli jsem tomu vzdoroval, ale nakonec nebylo na vybranou.
Nuže, začal jsem se pídit po tom, co se dá na čtení a na oči koupit a od té doby láteřím.
Pochopitelně se dají nakoupit všelijaké brýle na čtení za dvacet až dvěstě korun. Mám jich nůši. Fungujou dobře, ale přeci jen je to takovej spotřebák a navíc: nedělají se s odlišnými dioptriemi pro každé oko, což je můj případ. A asi i většiny brejlovců.
Jenomže na jedné straně vah leží zmiňované laciné brýle, které mají k dokonalosti jen krůček a na druhé misce jsou brýle, za které dáte i desetitisíce. Rozdíl ve funkci je mírný, avšak lze ho komerčně využít, což se děje.
Nicméně jsem to nevydržel a zkusil jsem si nakoupit brýle pořádné. Původní cena byla desetinásobná, taď stály "jen" třináct stovek, sklíčka sedmnáct. Za něco málo přes tři tisíce mám titanflexový brejličky na čtení.
Ale furt je to moc.
Pátral jsem dál. Na internetu, když máte oči změřené, dostanete naprosto totéž za třináct stovek plus tři za dopravu. Pořád se mi to nezdálo.
A ejhle. Stejný názor na kvalitu materiálu, funkci, zpracování a estetickou hodnoutu jsem našel na jednom serveru amerického dodavatele brýlí. Jako by jen přeložili moje praktické námitky. Suma sumárum, brýle nestojej desetitisíce, desetitisíce si za ně účtujou jen šikovní obchodníci, kteří dokáží obšancovat trh tak, že se k výrobním cenám nedostanete.
Tahle firma mi nabídla tytéž brýle, které jsem si koupil u nás v kamenném krámě, za pedesát osm dolarů i s poštovným.
Hned jsem si je objednal.
A za deset dní mi přišel dotaz, jestli jsem spokojenej s dodávkou.
Jak bych moh' bejt, když se podle sledování zásilky brejle zrovna teď toulaj někde v Chicagu?
Napsal jsem jim to do Ameriky a hned mi odpověděli. Omluvili se, že je to jejich chyba, že normálně do Evropy brejle neposílají, ale že to pochopitelně tentokrát pošlou, když je to chyba na jejich straně. Jen si holt musím počkat, jelikož to přes moře trvá krapet dýl.
Tož si počkám. Až přijdou, dám vědět, jaké bude srovnání brýlí za třetinu ceny z kamennýho krámu. Zatím si pořád myslím, že ta americká cena je jediná přiměřená.

zůstal studenej

Pravidelný čtenář si jistě všiml, že ta zatracená meteostanice už zase nevysílá. Tentokrát to není její vina, ale zadrhlo se to v jiném aparátku.
On totiž ten modem a směrovač v jednom jaksi už delší dobu dělal, správněji řečeno nedělal, úplně přesně to, co dělat měl. Tu a tam byl potřeba restart a čas od času to zněj lezlo jak z chlupatý deky.
No a tuhle, v úterý to bylo, jsem si řekl, že to pořádně celé rozdejchám. Vypnul jsem celý řetězec od toho šlahounu, co vede ze zdi a tečou po něm data do světa. Nechal jsem to hezky půlhodinu vypnuté a pak jsem to začal pěkně popořádku celé oživovat.
Modem, který předtím pořád pěkně topil, byl teď pěkně studenej. Zprovoznil jsem všechny prvky a čekám, co modem, až se zahřeje a von nic, von zůstal chladnej. A studenej je doteď. Už to na něj bylo asi moc.
Zřejmě si to půlhodinové odpojení vysvětlil jako že už může jít na odpočinek a zařídil s podle toho. Už ani neškytne.
No, objednal jsem aparátek nový. Až ho přivezu, což bude dneska nebo zítra, zase by to mělo běhat a meteostanice by měla vysílat a zobrazit i to, co si během těch dní uložila. Teď holt to musíte vydržet bez ní. Ale nebojte, zrovna teď nic nehrozí. Až do neděle, kdy se mění zimní čas na letní, a možná i dýl má být jasno, slunečno, jenom ty noci maj bejt chladnější. Jako ten modem.
Akorát, že na rozdíl od něj se to povětří do léta ohřeje.

ps
nějak se mi tedˇpodařilo rozjet provizorní provoz bez kamery, takže meteostanice už vysílá a sluníčko si musíte do kamery prostě přimyslet

v bledě modrým

To možná znáte. Byl to takovej malej prográmek, taková blbinka. Nainstalovalo se to a pak, kdykoliv jste vyhodili něco do koše, což nebyl koš, ale taková ta popelnice s rýhovaným víkem, vykouk' zpod víka takovej zelenej žabák a něco kváknul, či zazpíval. Já už nevím přesně, ale bylo to takový nějaký legrační.
Mělo to samozřejmě háček: dětem se to děsně líbilo a furt by něco vyhazovaly. Čímž jste mohli v nestřežené chvíli přijít o něco důležitého, protže vám to žabákachtivý potomek vyhodil do koše jen proto, aby ten tatrman zase vylez' a zpíval.
To už je docela dávno. Teď jsem se setkal s tímtéž v bledě modrým. Doslova.
Na stole paní učitelky leží bledě modrá krabička. Já v té třídě mám každou středu odpoledne modelářský kroužek. Teď zrovna stavíme s klukama vopravdický letadlo. No a každej modelář si potřebuje pořád něco měřit, označovat, poznamenávat.
Na to mám krabičku tužek. Každej si vypůjčí, co potřebuje.
Tužky jest třeba ořezávat, to dá rozum, přeci se opíšou. Na to mám nůž. Jenomže kluci na to mají ořezávátko. A v naší třídě na to mají taky ořezávátko, ovšem v bledě modrém.
To je ta krabička na stole paní učitelky. Je to celé na baterky a když se do toho strčí tužka, aparátek spustí a tužka jest ořezávána, dokud jí tlačíte dovnitř do krabičky. A to je ten kámen úrazu. Když ono to tak hezky ořezává a ořezává a ořezává ...
"Můžu si ořezat tužku?" ptal se minulou středu jeden modelář.
"Ne! V žádném případě ne! Vem si jinou, já jí zatím ořežu."
Že jsem na kluky pes? Ale děte! Už se naořezávali dost.
Z pár tužek už mám jen kratičké vajgly, jak furt stáli u ořezávátka a ořezávali a ořezávali ... když vono je to takový slastný, jak to hezky ořezává.
Je to stejný jako s tím košem.

omluvenka na obě strany

Když na něco zapomenete, většinou začnou fungovat všelijaké obranné mechanizmy. Třeba si rychle vzpomenete a začnete to honem napravovat anebo už je to jedno a začnete se vymlouvat, případně omlouvat. Ve věku školním jest zvykem se vymlouvat omluvenkou.
Vzpomněl jsem si na ní včera, když jsem s dětmi jel k paní profesorce na flétničku. Ono jaksi v tom nabitém víkendu nezbylo času na cvičení. V neděli jsme hledali a našli Golema a v sobotu jsme přijeli v deset večer ze závodů z Kuřimi. Tedy pamatoval jsem na to už v týdnu a nějaké to cvičení bylo ve středu a v pátek, ale víkend chyběl, to bylo jasný.
Nuže, jak to vtipně a po pravdě paní profesorce vysvětlit. A tu mě napadla ta omluvenka. Byly závody, ne? A byly dvě zlatý a jedna stříbrná, ne? Matěj se tentokrát vyznamenal a dvakrát zvítězil, z toho jednou i nad staršími kadety. To je historickej fakt. Nuže, to se dá paní profesorce vysvětlit. A tak jsem vzal tu omluvenku.
"My jsme tenhle víkend vážně neměli čas cvičit," povídám hned na úvod.
"A copak?", ptá se paní profesorka.
"No, Matěj vám tuhle nese omluvenku."
Podal jsem Matějovi batůžek a on vytáh' ty svý tři medaile.
"Já jsem byl na závodech a ..."
"No ty jseš úžasnej," roztála paní profesorka," a tři zlatý!"
"To ne, jenom dvě, ta třetí je stříbrná."
"Tak to dneska vůbec nebudeš muset hrát, když jsi měl takovej úspěch."
"Ale to já budu, já jsem trochu cvičil i před tím."
"Tak to zkusíme."
Zkusili to a šlo jim to náramně. Matýsek zahrál tři skladby paní profesorky a i Kačka nějakou tu lidovou.
Dobře to dopadlo. Omluvenka tentokrát zabrala. Na obě strany.

důkaz o Golemovi

Prší, pršelo už včera a je to dobře, jelikož je to potřeba. Ovšem včera se nám to vůbec nehodilo. Ostatně kdo by taky měl zájem o pěší tůry v dešti, že ano. Jenomže my neměli na vybranou.
On nám totiž zase po dlouhé době začal psát Kelly. Přesněji řečeno dětem. Myslím, že to tentokrát bylo po dvanácté, co se ozval. A takový tucet, to už je docela významný počet a snad proto to Kelly vzal z gruntu.
Přípravy trvají už od ledna a datum výpravy bylo pevně dohodnuto na tuto neděli. Holt o den nevyšlo počasí. Jenomže v sobutu to nešlo, protože Matěj letos poprvé cvičil na soutěži, a to se nedá zrušit.
Přišla neděle, pršelo a tedy vzhůru na Karlštejn!
Že Karlštejn nemá nic společného s Kellym? Ale kdeže!
Už nás tam čekali. Slečna průvodkyně dělala, jako že nás nezná a děti už se musely začít shánět kudy kam. Jak je to se svatou Kateřinou a co jaspisy, kdepak asi by mohly být a co vlastně ukrývá hrad? Něco tu Kelly schoval? Schoval, pochopitelně. Půldruhé hodiny nám zabralo hledání. V podsebití hradu našly děti jutový váček a v něm mapu a šém.
Nuže - podle mapy za Golemem! On se přeci jen na té půdě Staronové synagogy asi nenašel a může být schován někde poblíž hradu v nějaké jeskyni. Jenomže k té jeskyni je to sedm kilometrů.
Tak tedy na cestu, tovaryšové! K dubu sedmi loupežníků, ke královské studni a k vodopádům.
No, pršelo celou cestu a my byli mokří i pod těmi pláštěnkami. Zato vodopády, těm to svědčilo. Nu ale to už bylo jen kousek k jeskyni s netopýrem, který byl na mapě vyznačen.
"Támhle je!" volal Matěj a všichni vyrazili do jeskyně.
Baterky rozsvítit! Všude bylo kamení. Asi jak tu Golem řádil, než ho Kelly uložil ke spánku.
"Golem! Tady je Golem!" volali Míša s Matějem, když ho našli vzadu v jeskyni zavaleného pod skálou. Ostatní se opatrně přiblížili. Co kdyby náhodou ožil? Malinká Áďa se dokonce trošku rozplakala. Přeci jen tam byla tma a teď ještě ten Golem.
"Oživíme ho a pak ho propustíme navždy ze služby," prohlásil Matěj a statečně vzal šém a zasadil ho do jamky na Golemově čele.
Golem se probudil! Rozsvítily se mu oči a poslouchal, co mu jeho pán řekne.
A tak děti společným hlasem Golemovi oznámily, že našly jeho šém a že ho tímto navěky propouštějí ze služby. Matýsek vyňal kuličku a šlo se před jeskyni. Tam šém rozbil na kousky a každý z tovaryšů si jeden vzal na památku. Teď už Golema nikdo neprobudí!
Nádherná výprava to byla i když pršelo.
A že nevěříte? Že Golem přece neexistoval?
Chyba lávky! Děti ho našly. Tady je důkaz:

Kelly_140323

koloběžka je nachystaná

Královna Koloběžka První přijela nepřijela oblečená neoblečená, učesaná neučesaná ... ale vždyť tu pohádku znáte. U nás se na koloběžce taky jezdí a taky se občas češeme. Někdy ovšem ne, to jak kdo.
Tedy Kačenka má z nás k té královně nejblíž. Učesaná neučasaná je vlastně furt. Vono se to nedá pochopitelně všechno stihnout, když člověk musí imrvere všem všechno povědět třikrát. No a když se nestihne povídání, jakpak by se mohlo stihnout česání. A navíc to tahá a vůbec, "tatínku ty to neumíš, to maminka mě češe líp!"
Tahanic s taháním za vlasy při česání je na denním pořádku nepočítaně a to vede k určité nespokojenosti nás učesaných, tedy zvláště mápořádnáHanička má na věc celkem vyhraněný názor.
Nu, "pojedeme se, Kačko, ostříhat, když to s tebou nejde jinak," pravila má starostliváHanička.
Jel jsem s nimi, aby nedošlo na ježka.
Kačenka to samozřejmě obrečela. Do křesla se jí nechtělo a do zrcadla koukala nasupeně a se slzičkama. Jenomže jak se začal rýsovat výsledek, Kaččiny obavy se pomaličku rozplývaly a nakonec se na sebe do toho zrcadla i usmála.
Slečně kadeřnici se podařilo jí ostříhat neostříhat, učesat neučesat a vyšla z toho pěkná holčička s dlouhými vlásky, které však nepadají při každým vobědě do polívky.
Tak to by bylo, teď jenom aby to vydrželo. No uvidíme, kdyby bylo potřeba Kačku znovu ostříhat neostříhat, koloběžka je pro všechny případy nachystaná.

vypustit rybník!

Dneska v 17 hodin 56 minut 36 vteřin to přijde.
Jenom nedělejte, že o tom nevíte. Jarní rovnodennost je tu a s ní i jaro. Už se to nedá tutlat. Ono tedy letos je jaro už nejmíň od února. Ví se to jaksi všeobecně a jaksi se s tím i počítá.
Tuhle u rybníku v zatáčce mezi Březovou a Černíky už přes měsíc ochránci přírody stavějí a opravují žabí plůtek.
Už jsem tu o tom psal vloni, ale až v dubnu. Letos žaby drží basu s počasím a mají se k světu už teď. Legrační je na tom to, že ochránci dělají co můžou a žaby taky.
Vypadá to takhle:
Plůtek je dlouhý možná i sto metrů. Skoro denně tu teď vidím ochránce žab, jak ho všelijak opravují a procházají škarpou, estli se tam ti skokani už nezačali rojit. A opravdu, žaby už se probudily a chtějí do rybníka. Ale mají v cestě plůtek. Co s tím?
"Ale děti moje, to přece není vůbec žádnej problém," pravila by babička z Takové normální rodinky.
Žaby nejsou blbý a plůtek jednoduše obejdou. Tedy to, co vloni bylo na jednom místě přímo v záhybu silnice, je teď roztaženo podél plůtku těch sto metrů. Žáby prostě tu překážku obejdou, tedy přesněji řečeno obskákají, a šup přes cestu zase do rybníka. Zrovna včera navečer jsem pomalu objížděl nejmíň čtyři. Jeden žabák dokonce seděl uprostřed cesty a bojovně kvákal. Dával jsem pozor, abych mu nic neudělal, ale kdo ví, jak to dopadlo dál. No, snad se dostal na druhou stranu.
Já vidím jedinou možnost, jak těm jarním tragédiím zabránit: vypustit rybník! Když nebude rybník, žaby se přestěhujou jinam a nebude je potřeba chránit. Pak by eště mohli ochránci celý jaro vartovart u cesty a v případě potřeby zastavovat povozy a čekat, dokud žaba nepřeskáče. Nebo by mohli nafasovat nůše, do nich si dát putýnky a v těch putýnkách žaby přenášet přes cestu. Taky by šlo cestu buď podkopat tunelem nebo přemostit lávkou pro žaby. Případně cestu na jaře úplně zrušit. A nebo ....
Máte pocit, že mi přeskočilo? Ale kdepak. Jenom domejšlím, co asi všechno napadá ty statečné ochránce.

vlastní peří

To s tím chlubením se cizím peřím, to je pravda, to se nemá. Jenomže já se můžu chlubit peřím vlastním. No né, to zas né, že bych vobrůstal péřim. To se chci chlubit vlastním synkem. Tím mladším tentokrát.
Von mě totiž včera Matěj jednak cvičil a jednak chválil. Od pěti odpoledne měl trénink až do sedmi a třetí hodinu zůstal s námi se starci na poslední hodinu cvičení. Spolu s Tomášem a Vojtou nám předcvičovali a spolu s námi dělali všechna cvičení. A Matěj se vůbec neulejval, až jsem měl starost, že se přetáhne. Přeci jen je mu teprve pár dní deset a tři hodiny v kuse dělat náročnou gymnastiku, to je záběr. A von jako by nic. Sněd' a vypil svačinu, kterou jsem mu přivezl, a to byla celá úleva, kterou si dopřál.
Občas mi předváděl, jak dělat postoje, tu a tam mě opravil, protože mně to zoufale nejde, a dokonce mi na cvičení půjčil i svoji tyč, protože ta je pochopitelně nejlepší. No a pak mě chválil, že mi to šlo s tou tyčí nejlíp.
"Vážně, maminko, tatínkovi to šlo s tyčí ze všech nejlíp!"
"Ale mě to jde ještě líp, než tatínkovi," pravila máčipernáHanička, která byla kvůli jakési chorobě tentokrát doma a Matějovi právě chystala večeři, když jsme přijeli.
"Ale tatínkovi to jde nejlíp!", hájil mě Matýsek.
On je totiž úžasnej.

hádanka březnová

Zkusíme zase hádanku? Tedy hádejte. Na obrázku je:
a) prachovka z nanovláken
b) mikrofon v obalu proti větrným ruchům
c) pylová tyčinka klivie

chyba '30

Víkendové počasí se chovalo podle pravidel. Tedy až do pátku bylo rekordně teplo a slunečno a mávnutím kouzelného proutku, v tomto případě spíš virgule, nastal běžný předjarní březen: šedivo a mírně deštivo. Tedy opravdu jen mírně, poněvadž to nedělní mžení se nedá počítat a v sobotu spadlo jen pár kapek, necelých pět milimetrů. Ani za řeč to nestálo. Akorát to zdržovalo od práce.
Jal jsem se totiž provádět jarní provzdušnění trávníku, tedy prořezání takovým tím strojkem, co se vznešeně zove vertikutátor. Já bych to označil spíš jako elektrický hrábě. Na takovou práci je lepší, když neprší. No, než to oschlo, udělal jsem ještě obnovu systému a nových verzí programů na meteostanici, což laskavý čtenář zjistí jenom tak, že datum a čas v obrázku je v delším formátu, jelikož si programátoři řekli, že to vylepší.
Po dešti jsem stih' do soumraku jenom půlku zahrady. Tu druhou jsem tak tak stíhal v neděli. Byla to honička, poněvadž před druhou jsme museli odjet. Stih' jsem to, zahrada čtyřikrát prohrahrábana elektrohráběmi, posekána na tři centimetry, teď už jen pohnojit, ale to bude raz dva. A může klidně vypuknout jaro.
Jenomže pointa teprv přijde. Objevilo se totiž hlášení '30.
Ne snad, že bychom měli doma centrálu od Temelína. Stačí myčka.
"Vona asi bude rozbitá", pravila mápečliváHanička, když jsem se tázal, proč neběží. Na displeji svítilo červeně '30.
Chvíli jsme hledali někam založený návod k použití, ale marně. Bude někde dobře uklizenej.
Internet! Rozdělili jsme si role. MášikovnáHanička hledala podle mázvu v diskuzích radu, co s tím, a já jsem se chopil práce opraváře.
"Už to mám! To je voda ve spodní části ...."
Následovalo několik zkušeností podobně postižených majitelů té naší myčky. Byl tam i podrobný popis, jak se k závadě postavit. Žádná závada však nepasovala na tu naši, tak jsem jí našel i bez návodu. Byla vytlačená ta sprška nahoře ve stropě myčky a voda tak tekla nejan dovniř, kam má, ale i ven, kam nemá.
Návody se nakonec stejně hodily, poněvadž jsem podle nich vyčistil takovej labyrynt, kterej to stejně potřeboval a navíc nám zkušenosti ostatních pomohly v nalezení a odstraněná té chyby '30 - tedy vody ve spodní vaničce pod myčkou.
Nuže voda vylita, plovák rozepnul spínač, závada ostraněna, myčka v provozu a neděle v háji.
Ale co, stejně bylo pošmourno a tak vůbec nevadilo, že to byl takovej servisní víkend.
Ba dokonce by se dalo říct, že to vyšlo skvěle.

progůlka po Práge

Jeden nemůže stihnout všechno a bejt furt fšude. Tady na Olešku bydlím a je tu spousta míst, kde už jsem dlouho nebyl. V Praze jsem taky denně, jenomže ve srovnání s Oleškem je Praha o fous větší a tudíž teprv nestíhám jí projít.
Včera jsem potřeboval cosi v Klimentské a protože bylo hezky, řekl jsem si, že zpátky na Smíchov půjdu pěšky. Je to kousek. Až do Ungeltu to šlo docela dobře. Občasný žďuchanec do turistů nepočítám, to jaksi patří ke koloritu. Pochopitelně češtinu jsem slyšel naposled v Revoluční ale i to je běžné. To překvapení mě čekalo až za Týnem.
Na Staromáku je a bylo vždycky živo. Teď tam stojí bublinář. Hned vedle dva zlatí sochové, tedy sochy a o kus dál Hus. Ale ten už je tam nějakej pátek a nemele sebou jako ti dva zlaťáci. Bublinář měl kolem sebe naděláno mydlin a tak abych neuklouz', šel jsem radši k tomu sousoší. Vyndal jsem pár drobnejch, že jim cinknu do truhličky a vyfotím si je z telefonu s Týnem. A tady to začalo.
"Padesát! Za focení je padesát!" oživnul jeden soch a mával zlatejma rukama.
Nechal jsem ho mávat a fotil jsem. Přistoupily ke mě dvě dámy. Budou se chtít zeptat na cestu, řekl jsem si a vzhlédl k nim. Začaly rusky. A jestly prej se nechci projet po Praze, že organizujou prohlídky. Mlely jedna přes druhou. Civěl jsem chvíli na ně a povídám:
"Já jsem tu doma!"
"Aha ... tak to promiňte," pravila jedna a ztratila o mě zájem. Nic ze mě nekoukalo.
Na orloji zrovna šli apoštolové, tak jsem taky šel.
Na Malým rynku stál další bublinář a soch tam byl jenom jeden. U Zlatý studny na mě mávala nějaká turistka a řvala "guden dáág!".
Na Karlově mostě se po mně vohlíd' jeden stánkař a utrousil na půl huby s despektem: "Tak už sis to vyfotil?" a ušklíb se.
Tomu jsem neřek' nic. Možná proto, že už jsem tak nějak neměl ten pocit, že by mělo smysl mu říkat, že jsem tu doma. Co je mu po tom, že. Já vím svý a tu svou Prahu znám tisíckrát líp než on nebo ty bludičky, co mě vábily na progůlku po Práge.

pták podruhé

Už jste vyfotili Lochnesku? Nebo UFO? Tedy mně se zatím nic takového nepodařilo, pokud nepočítám tuhle fotku ze září 2009. Jenomže dneska jsem se dostal do role lovce záhad, který předkládá důkazy o svém pozorování, ovšem důkazy tak mizerné, že výklad může být libovolný. Tedy klidně UFO nebo Lochneska nebo cokoliv jiného.
Ale od začátku.
Na začátku byl pták. Tedy na štítu sousedního domu zpívá pták. Ještě včera jsem si myslel a zapsal a nahrál, že je to kos. A tím jsem rozpoutal odbornou disputaci, neboť laskavý pan kolega (posílám pozdrav) támhlec z Insbrucku píše, že, cituji: "on sa ten Váš kos volá umeleckým menom "Drozd zpěvný"".
Slíbil jsem mu, že mu ptáčka vyfotím. Toho u nás na střeše, pochopitelně.
A jsme u těch mizernejch důkazů.
Ona je totiž takhle po ránu na fotografování ještě dost tma. A já nemám foťák s dost dlouhým sklem a velikostí čipu, aby ta fotka mohla za těchto podmínek být akceptovatelným důkazem.
Nuže zde je jedna
extrémně mizerná, a tady o něco míň mizerná, ale i tak jako důkaz nepoužitelná. A když už je světlo, pták odlít' někam na zálety. Bodejď ne, dyť je jaro a přeci nebude jen tak mírnixdýrnix hodinu pózovat na střeše.
Takže jsme tam, kde jsme byli. Já si myslím, že je to kos, pan kolega si myslí, že je to drozd, ale žádnej z nás to dokázat nemůže.
Eště, že u nás na rybníce nemáme Lochnesku, to by teprv bylo dokazováníčko!

do zobáku

Už je tam zas. Sedí tam a huláká. Dobrejch čtrnáct dní už pravidelně kolem čtvrt na šest ráno naladí a spustí. Dlouho mu to nevydrží, tak dvacet minut, ale zato je první. Tedy první, kdo mě takhle na jaře budí.
Jo, vy nevíte, že už je jaro? Bodejď, že je. Tedy v kalendáři ještě ne, ale na zahradě a v přírodě vůbec už jo. Sněženky už odkvetly, krokusy jsou v květu a narcisy jsou před rozkvětem. No a ptactvo nebeský huláká.
A první je ten náš kos.
Voni sou totiž kosové teritoriální. Von už se pře lety rozhod', že u nás bude bydlet a udělal to. Přes zimu má vystaráno, jelikož je u nás v krmítku na stravu no a na jaře se nám odvděčí hulákáním na lesy, totiž zpěvem na celý Oleško.
Jak jsem říkal: ráno po pátý hodině si sedne na nejvyšší bod v okolí, tedy aby to bylo co nejblíž u nás, přesněji řečeno tuhle přes ulici u sousedů na špičku střechy. No a spustí. Hodinky byste si podle něj mohli řídit.
Zřejmě považuje za svou povinnost odvděčit se nám za zimní proviant. Tož se odvděčuje. Každý jaro.
Však o tom taky pravidelně píšu.
Huláká do světa, že je tu eště jedno místo volný a že vezme na byt a stravu nějakou kosici, dyž už je teda to jaro. Aby si dali společně do nosu. Totiž do zobáku.
Tuhlec máte ukázku.

brčkem

Tuhle jsem se zmiňoval o našich kočkenech coby myčkách nádobí. Nyní přináším doplnění a důkaz, že jsou mývalí. Tedy přinejmenším Cyria, ale von Max nejni nikterak pozadu, jenomže toho jsem nenačapal s brčkem.
Nuže bude to krátké:
Pijou vaše kočky? Pochopitelně, každá kočka pije.
A pijou brčkem? Ne? Tak to nebudou mývalí, poněvadž mývalí kočky pijou zásadně brčkem. Teda alespoň Cyrda.
Zde důkaz:

1) brčko uchopíme pravou rukou, eeee - totiž packou
Cyrda_1

2) brčko vsuneme do misky s vodou
Cyrda_2


3) a dáme si do nosu
Cyrda_3

našel jsem ho

Samozřejmě že byly prázdniny. Ale žádné historky se nekonaly. Děti si je užily a my taky. Matěj si vymkl kotník, Kačka padala s kola, ale i lyžovala a vůbec jsme prázdninovali tentokrát velmi jarně, neboť u nás už jaro je a do cizích krajin jsme se tentokrát nevypravili. Zato jsme navštívili třeba mysliveckou poslední leč, kde jsme nevyhráli první cenu - divočáka, a ujeli jsme prvních jarních pár kilometrů na kole, neboť Matěj musí projíždět to nový a Kačka vlastně taky, protože přesedla na to původní Matějovo, který je ovšem pro ní velký až až.
Je tu ovšem jedna taková archivní.
Našel jsem ho.
Někdy během babího léta jsem vloni totiž ztratil šíp. Prostě z dvanácti jich bylo v terči (v tom balíku slámy od hospodáře) jenom jedenáct. Mám sice vždycky za terčovnicí síť, ale tentokrát jsem si vůbec nevšiml, kudy šíp proletěl a ve vysoké trávě vzadu jsem ho nenanašel ani po dlohé době hledání. No nic, zbylo jich jedenáct.
Jenomže mi to pořád vrtalo hlavou. A v zimě jsem v krámě natrefil na aparátek, co hlásí, zda je ve zdi pod povrchem dutina, dřevo nebo kov. Aparátek jsem si koupil - taková věc se vždycky hodí - a říkal jsem si, že ho vyzkouším při hledání šípu. Teď jsem si vzpomněl na aparátek i na šíp.
Ne, nikoliv, nepřidělal jsem si šíp na klacek a nešel jsem hledat poklady ani šíp v zemi. Naopak jsem použil to udělátko podle návodu. Tedy přepnul jsem na vyhledávání kovu a skenoval jsem povrch balíku slámy - terčovnice. Ona totiž pořád byla možnost, že ten šíp nikam neodletěl, ale že zajel na kraji balíku pod povrch. Právě na okraji se to stává.
A vono jo. Byl tam. Na první pokus! Celou zimu tam ten šíp asi dva centimetry pod slaměnou kůží vězel. Vyhledávač kovu spolehlivě označil místo uložení a stačilo ho jen vytáhnout. Ale vědět odkud, že ano, o to šlo. Byl v pořádku a po vytažení a očištění už zase dělá svou službu.
Čímž jsem měl radost dvojnásobnou, neboť jsem jednak našel ztracený šíp a druhak už je potvrzeno, že jsem vloni neminul cíl, akorát že hol ta jedna střela šla dost těsně. Ale co na tom, v terči byla.

dvě myčky

Máte myčku? Samozřejmě, že máte myčku. A kolik má ta vaše myčka nohou?
Že jsem se už konečně zbláznil?
Jak se to vezme.
Tedy na počátku nebylo slovo, ale miska s jogurtem. Přesněji řečeno miska od snídaně a v ní zbytky jogurtu. A Max.
Max totiž loudí.
Stoupne si na zadní, dá přední packy a hlavu na stůl (ne nemáme nízekej stůl, máme velkýho kocoura) a loudí. To dělá úplně zbytečně a úplně pravidelně. Nic ze stolu nedostane, ale má aspoň přehled, co jíme. No a dneska ráno zbyla ta miska. Tak mě napadlo, že mu jí dám k vylízání.
"Maxi!"
Pochopil okamžitě, o co jde, a jal se tím svým blemcákem pečlivě vylizovat zbytky jogurtu. Cyria se přiloudala taky, když viděla, že jde o nějakou dobrotu. Max se poctivě snažil jazykem a Cyrda naopak nabírala packou a olizovala si jí jako lžičku. Co Max nechal, Cyrda dojedla.
Miska byla dočista dočista umytá.
"Tak jí můžeme dát rovnou do kredence," povídám mémiléHaničce.
"Ty bys z toho jed?"
"No, vlastně asi ne …"
Miska putovala do myčky číslo jedna, neboť myčka číslo dvě nemá vystavený hygienický průkaz o bezinfekčnosti blemcáku. Což ovšem nikterak nesouvisí s odpovědí na úvodní otázku.
Tedy my máme myčky dvě. Jednu obyčejnou a ta druhá má noh osm. A dva vocasy.