WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

stačí zadat číslo objednávky

Vyzvednout objednané zboží ve výdejně internetového obchodu by neměl být žádný problém. Už před lety jsem si liboval, jak to pěkně zařídili, všude samej automat, stačí zadat číslo objednávky …
Tak tak. Jenomže včera musely bejt nějaký skvrny na Slunci a divnej tlak a nebo tak něco. A navíc ten automat nebyl modrej, ale červenej.
Nesl jsem si s sebou papír s vytištěným číslem objednávky. Byl tam vytištěný i velký qr kód. Symbol kódu byl pod jedním z tlačítek automatu.
Zmačkl jsem tlačítko a nastavil před takový okýnko ten svůj papír s kódem. Aby si ho mašina přečetla.
Asi neuměla číst.
Nic se nedělo. Mačkání knoflíku a ukazování papíru jsem několikrát zopakoval a jedinej, kdo si mě všimnul, byla ta paní, co na vedlejším automatu platila tu svoji objednávku. Dívala se na mě takovým tím shovívavým všechápajícím pohledem, kterým shlížíme na blázny, co tvrdí že blázni nejsou.
No, nejde to. Asi je to rozbitý, pomyslel jsem si. Hned vedle tlačítka s namalovaným kódem na té skříni byla kovová klávesnice. Taková jako na telefonních automatech. Zkusil jsem tedy na ní vyťukat číslo mé objednávky. Nereagovalo to vůbec nijak.
Sakra, co budu dělat?!
Ha!
Na té skříni je veliká obrazovka!
Konečně jsem jí vzal na vědomí. Je daleko větší, než na těch modrejch automatech v jiným obchodě.
Ha!
Vona je dotyková. A je na ní taky klávesnice … a pod ní velikými písmeny napsáno Zde zadejte číslo objednávky …
…!
No jo, no. To muselo bejt těma skvrnama na Slunci.

podzim v Olešku

Podzimní prázdniny skončily a podzim je tu i s prvními ranními mrazíky. To znamená, že se listy už na stromech dlouho neudrží, ale než všechny spadnou, ještě se zbarví, aby nám udělaly radost. Nuže tedy takhle vypadá letošní podzim v Olešku.

podzim 141028

nemáte jich dost

"A já si tam koupím drapák," pravila máveseláHanička, "ale musíš mi na něj pučit."
"To teda nevim, tam je maj děsně drahý, já bych za to ty prachy nedal, to si rači koupim objektiv."
S těmi názory na opačných pólech stupnice jsme se vydali na kočičí výstavu. Jest třeba podotknout, že vyýstava to byla jakási mezinárodní děsně prestižní a drapaki (ano, "i" je tam správně) jsou kočičí škrábadla v Polsku vyráběná za cenu mezinárodní a prestižní prodávaná.
Tedy chlupatců tam byla spousta a lidí taky. Všude se oceňovalo. Někde se radostí hladilo, protože se bylo oceněno. To ovšem hlaholili páníčkové, jelikož kočandy byly akorát votrávený, poněvadž je furt někdo vočumoval a předváděl a hodnotil a prohlížel a … a koho by to taky furt bavilo, že jo.
Nu, kočandy to byly pěkný, to zase jo. A nemusely bejt nutně všechny chlupatý. Některý byly i nahatý a děsně pomačkaný. Inu, každej podle svýho.
Došlo i na ty drapáky. MározumnáHanička uznala, že ceny jsou přeci jen poněkud světovější, než by odpovídalo skutečné hodnotě škrábadel pro kočky a tak jsme s nimi učinili totéž, co s vystavovanýni kočkami. Prohlédli jsme si je.
Ovšem výsledek to celé mělo, to zase ano. Jednak jsem doma předělal a opravil to pochroumané škrabadlo do nepochroumané sestavy a taky se u nás začalo živě diskutovat o možnosti pořízení si dalšího člena naší kočkení bandy.
Protože jak praví jedna poučka: "Pokud dokážete přesně vyjmenovat, kolik koček máte, nemáte jich dost."

dobrej skutek?

Krást se nemá, to se ví. Jenomže dá se dost dobře rozlišit krádež od dobrého skutku?
Inu těžko.
To jsem tuhle asistoval Matějovi při výuce jízdy na prkýnku. Asistence spočívala v tom, že jsem ho dovezl za kamarádem. Oni už si to kluci nějak pořešej. Ale vyfotit bych je při tom moh'. A našel jsem si na to místo, kde cesta vyjíždí z lesa. Je to trochu z kopečka, kluci pojedou, bude příležitost cvaknout nějakej ten obrázek.
Sluníčko svítilo, pozadí motivu bylo přiměřeně klidné, kluci se blížili, zkušebně jsem si doostřil, cvaknul jeden dva snímky pro ověření expozice. Tak, teď hezky zaměřit, upravit záběr a ...
... a kruci!
Přijíždí auto. No snad stihne zmizet, než mi kluci přijedou s prkýnkama do záběru. Nestihlo. Přibrzdilo.
No do háje!
Auto zastavilo právě v záběru.
Dveře se otevřely. Kluci nastoupili.
Auto s nima pokračovalo směrem ke mně. U mě znovu přibrzdilo. Tatínek Matějova kamaráda.
"Jejda, dobrý den."
"No, dobrej den. Vy jste to vyved!"
"Co prosím?"
"No vyved. Vy jste mi ty kluky vodvez!"
"No voni by to nestihli na cvičení, mají to akorát ..."
"No jo, nestihli. Ale vy jste mi je ukrad ze záběru. Já jim chtěl udělat vobrázek. Takhle udělám prd."
"Jéžiš, tak to pardón, to já nevěděl."
"No nic, tak jeďte. Ať to cvičení stihnou."
A bylo.
No a teď mi řekněte. Byl to bobrej skutek nebo krádež?

dáreček

Kdo by neměl rád dárečky. Pochopitelně každý má rád jiné, ale obecně se dá říct, že obdarovávání přináší zpravidla radost dárcům i obdarovaným.
Tedy zpravidla.
Jsou i vyjímky z tohoto pravidla.
Zrovna včera jsem se jedné takové vyjímky zúčastnil.
Abych nijak zvlášť neroztesknil dárce, řekněme, že jsem byl pozván na jednu takovou akci, která má být dárkem pro klienty. To se prý koná pravidelně jednou za rok. Člověk se stane váženým klientem a poté se mu dostane cti mít tu možnost nechat se obdarovat. Odměnou je divadlo. Se známými postavami z reklamy, kterou klienti obdivují a tudíž se dá čekat, že když boudou moct strávit večer s oblíbenými herci naživo, budou mít radost a dostane se jim kýžené odměny.
Já jsem se účastnil jakési generální zkoušky na odměnu, neboť nejsem váženým klientem. To však bylo ve scénáři. Byla to generálka.
Ovšem dovolím si tvrdit - přesně v duchu představení - že to byl generální průser.
Tedy tu hodinu, co jsem tam musel sedět, abych neurazil (když odcházím z mizernýho představení z Národního, to je něco jiného, to jsem si zaplatil a když se mi to nelíbí, nemusím tam bejt), jsem si říkal, že kdybych jenom šel spát, udělal bych pro sebe daleko víc. Něco tak blbýho už jsem (jestli vůbec kdy) dlouho neviděl.
Páni herci se snažili, to nemůžeu říct, ale snažili se při produkci natolik hovadné, že jich mi bylo až líto.
Tak jsem si aspoň zkoušel fotit ve tmě a všelijak se snažil se zabavit.
Naštěstí to trvalo jenom hodinu a nebyla povinnost dál setrvávat na místě a tvářit se potěšeně. Tož jsem to neučinil a rychle vypad'.
A poslání?
Snad jen to, že kdyby mě někdo prohlásil váženým zákazníkem a tohle by mi dal za odměnu, konkurence by mohla slavit žně.
Obratem a bez průtahů bych se k ní přihlásil, abych co nejdřív utek' před takhle vypráskaným dárečkem.

elektronicky

K podpisu mnohdy stačí tři křížky, ale už se to moc nepoužívá. Teď je v kurzu podpis elektronický. Já se sice podepsat umím, ovšem podpis elektronickej nemám. A poněvadž je potřeba přeci jen častěji, než ony známé tři křížky, jest si podpis elektronický založiti.
Je to stejný jako s tím podpisem běžným. Taky se to musíte naučit. Vzal jsem to z gruntu a přečetl si nejdřív literaturu (rozuměj příručku) a hned jsem věděl, co nevím. Měli by to vědět na poště, kde ten podpis vyrábějí. Jenomže na té malé (tedy velké, ale z pohledu podpisu malé) to paní nevěděla. Ale sáhodlouze a velice podrobně mi vysvětlovala, proč to neví a kde všude to můžu najít a jak najdu, kde to mám najít a .... a povídala pořád, i když už jsem byl od katru dávno pryč.
Tedy přítel na telefonu. Přítelkyně mi trpělivě vysvětlila, které formuláře si stáhnout a jak je vyplnit. Vyplnil jsem je, ale nebyl jsem si úplně jistej. Tedy znovu telefon. Jiná přítelkyně mi poradila maličko jiné formuláře a maličko jiné vyplnění.
Zkoušku jsem udělal tak na tři a vyrazil na poštu. Na tu nejhlavnější. Tam to prý vědí ale úplně všechno.
V pěkně malované hale jsem pobyl nějakou tu čtvrthodinku a když se na mě dostala řada, poslala mě paní od okýnka k jinému okýnku, že tamto prý je to pravé okýnko, ona že má okýnko na něco jiného.
Tak jo, šel jsem čekat zase jinam, ale tam to šlo rychle. Tam sídlí Autorita. Tedy Certifikační autorita.
Slečna autorita byla šikovná. Nic nebyl problém, vysvětlila mi, že ty formuláře mám dílem vyplněný blbě a dílem vůbec, což ale vůbec nevadí, poněvadž to dáme spolu dohromady.
Tedy formuláře jsme dohromady dali, k ničemu jinému naštěstí nedošlo. Nu a hurá, už se umím podepsat.
Elektronicky, jak doba žádá.

výhybka Californien

A to jsem si myslel, že mě v tramvajovém provozu nemůže nic překvapit. Chyba lávky! Zřejmě se nepohybuji po kolejích dostatečně často a tudíž neznám kdejaké vychytávky. Se znalostí kolejového svršku jsem vůbec zůstal pozadu, jelikož jediné, co mi zůstalo v paměti je zaříkávadlo z pohádky o mašinkách, kterré začíná slovy: „Mašinka, výhybka, hradlo, most, ...
Nu a právě ta výhybka mě včera překvapila.
Z náměstí Kinských se totiž na dva měsíce stala konečná stanice tramvaje. Kvůli té konečné tam položili provizorní výhybku tak, že položili koleje na koleje a tramvaj může přes deseticentimetrový kopeček přejet na druhou kolej a vydat se zpět v protisměru. Je to zřejmě běžné technické řešení, jenomže já ho ještě z důvodů výše uváděných neviděl.
A tak jsem to jak malej kluk obdivoval a koukal jsem, jak to přes ty koleje na kolejích jezdí a jak ta výhybka jednoduše funguje. Je to vlastně princip takové té hračky, co mám ještě na půdě. Vláček na klíček jezdí tam a zpátky po dvou kolejích a díky šikovně vylisovaným výhybkám přejíždí z jedné strany na druhou jako by se nechumelilo. Ani na náměstí Kinských se nechumelí, ale takovejch kluků jako já je víc, ba dokonce jeden pan řidič té tramvaje, co tam zrovna přijela a měla jet zpátky, si vystoupil a fotografoval si tramvaj i s výhybkou.
Nu a jak se tak rozplývám nad tím technickým řešením, povídá kolegyně s řádnou dávkou samozřejmosti:
"No jo, to je běžný řešení. To je výhybka Californien, to se používá často."
No měla pravdu, našel jsem si to na síti a je to tak. Celým jménem se to jmenuje Povrchová kolejová spojka Californien.
Zahanben tou fatální neznalostí jsem se tázal, odkud to ví. Naštěstí to pro mě dopadlo dobře. Má kamaráda, kterej je blázen do tramvají a ve škole jim o nich děsně zajímavě vyprávěl a nezapomněl ani na tu výhybku. Čímž se vysvětluje, že já to nevím, poněvadž tramvaje nejsou mým koníčkem, ani nemám kamaráda, kterej by mi to řek.
Ovšem tedy klobouk dolů. Člověk by si myslel, že holky takový věci nezajímaj - a vono jo.

kde je dole a kde nahoře

Když už jsme u těch obrázků mlhy, mám tu ještě jeden. Ze soboty.
To vám je takový náramný ticho, nikde nikdo, všude klid, jenom ve škole v tělocvičně mají děti soustředění. Tam ale mlhu nemají, tam se cvičí. Zatím co venku u rybníka to vypadá takhle. Však se přijďte podívat. Jenom holt musíte dřív vstát. Sobota nesobota.
Mimochodem: poznáte, kde je dole a kde je nahoře?

Mlha_Zvole

paneláky odlétají

To vám takhle ráno jedu do Prahy a co nevidím: Paneláky zrovna v kotoučích kouře startujou a vodlítaj ke hvězdám.
Nebo to byla mlha?
Kdo ví.
Vidět je tu ledacos.

domy_v_mlze

ne, ty tu nemáme

Hledal jsem náhradu za ty kůůl silentbloky (psáno včera) a nejdřív jsem to zkoušel v tom krámku pro kutily, co je na Újezdu. Mládenec byl nekompromisní. Válečky? Gumový? Ne. Ty tu nemáme.
"Tak alespoň něco z gumy?"
"Ne. Tady nic z gumy nemáme, leda podpatky."
"No fajn, to je přesně ta guma, co potřebuju, jen ještě kdyby to byl takovej váleček ..."
"Ne."
Na zákazníci musí bejt přísnost, to je jasný. Mládenec se toho držel.
A držel se toho pořád, i když do krámku vpadl děsně udýchanej pán.
"Prosimvás ..."
"Ano?", zeptal se mládenec, což měla být otázka, nikoliv souhlas.
"Prosimvás, nemáte tu nějaký pevný tašky. Třeba takový ty velký plátěný, mně se ..."
"Ne," vpadnul zpátky do své zavedené role a pánovi do řeči mládenec, "tady žádný tašky nemáme."
"No třeba i nějakou jinou, stačí, když bude dost pevná, já totiž ..."
"Ne, tašky nemáme, leda igelitky," neuhnul z kurzu mládenec.
Pán začínal propadat malomyslnosti.
"Tak třeba alespoň nějakou bednu, pevnou, mě se totiž ..."
"Ne, bedny tu nemáme, ani ..." vedl mládenec dál svou.
Ale to se vynořil zpoza závěsu starší prodavač, kterému už asi přišlo těch záporů přeci jen příliš:
"Možná bysme vzadu nějakou krabici od zboží měli ..."
"A to byste byl hodnej," ožil zoufalý udýchaný pán a konečně dořekl tu svou čtyřikrát nakousnutou a čtyřikrát přetrženou větu:
"Mně se totiž na ulici před krámem vysypaly dvacetikilový činky ...!"
Měl pravdu. Když jsem odcházel, byly tam. A protože už tam nejsou, zřejmě udýchanému pánovi v tom krámu nakonec nějak pomohli.
Ale šlo to ztuha. Ostatně i já jsem musel jít nakoupit jinam.

to něco stojí

Silentbloky stojej pár korun, je jich spousta druhů a furt jsou potřeba. Ovšem pokud jde o silentbloky k prkýnkům, tedy ke všem těm boardům, je to věc cti, mít ten správně barevnej a pružnej a vydizajnovanej a .... a především deset, dvacet i vícekrát dražší, než ty normální silentbloky ke škodovce. Žehrám tady proto, poněvadž Matěj si sice prkýnko děsně přál, nakonec si na něj sám ušetřil, zbytek si vypůjčil a slácí to, jenomže holt ty pružný válečky zrovna moc pružný nejsou a tak mu to nezatáčí, což ho vzteká, jelikož kamarádovi to zatáčí. Ty gumový válečky stojej stejně jako celý nový prkýnko!
Co s tím?
Nuže slíbil jsem Matějovi, že se poohlídnu, což jsem učinil.
Poohlídnutí mě zavedlo do krámku s gumou všeho druhu támhle v Ječné ulici. Je tam už od nepaměti. Nu a tam ty silentbloky neměli. To je přeci jen poněkud specializované zboží. Měli tam asi dva druhy, vopravdu ke škodovce, ale ty se mi nehodily. Jenomže tam měli něco jiného. Takové ty zarážky na dveře. Vypadá to jako pralinka s dírou uprostřed a přišroubuje se to k podlaze nebo ke zdi. No a vida, vono to má skro stejný rozměry i vlastnosti, jako potřebný pryžový váleček k prkýnku. S tím už si nějak poradím. Trochu se to provrtá, trochu ořízne a máme silentblok pro prkýnko.
Nu a poučení tu opět máme. Ty originály stojej tři až šest stovek. Tyhlety stojej deset korun ...
Jo, jo, bejt frikulín, to holt něco stojí.

pozn. překl.:
frikulín = free + cool + in

zájem

Kdepak, na spiklenecké teorie já nejsem zavedenej. Já na to hledím tak, že pokud existuje nějaký zájem, pak jeho realizece je čistě na tom, kdo ten zájem má. A je-li zájem dostatečně velký, pak v podstatě nic nebrání činům tento záměr naplňujícím. To samozřejmě platí i naopak. Bez zájmu není činů.
A že tu blábolím?
No, všeobecně se tak nějak ví, že vás kdykoliv může sledovat, kdo si zamane a má na to prostředky. Ale taky se tak nějak uchylujeme k tomu, že to patří spíš do amerických filmů. To abychom se uklidnili, že o nic nejde.
Jak se to vezme.
Teď jsem si přečetl
všeobecně dostupnou zprávu v ranních novinách. Je to zpráva pozitivní. Ostravský superpočítač monitoruje dopravu v celé republice a dokáže předpovědět i zácpy na silnicích. To je báječný. Ale jak to dokáže? Inu takovým obyčejným způsobem: sbírá prý anonymní data z gps systémů aut a gsm karet telefonů, ty pak spolu s údaji z kamer, hlásek a stanic analyzuje a má tak přehled o dopravě, ze kterého se dá ledacos předpovědět. Například ta zácpa. Tedy silniční zácpa.
Pořád vás to nenapadlo?
Tedy pokud existuje zájem sbírat anonymní data o pohybu soukromých aut a telefonů, může existovat i zájem sbírat data osobní, tedy nikoliv anonymní. Nu a máme to. Pokud byste se dostali pod drobnohled tohoto zájmu, má o vás zájemnce dokonalý přehled. Sim karta, gps zařízení, id telefonu, ip adresa počítače, id číslo platební karty, ...
Ale kdepak já a spiklenecké teorie.
Kdo by prosímvás moh' mít zájem vědět, že jsem o víkendu nakupoval v Číně pro kluky z oddílu wushu šavle na cvičení ...

bylo to vyčerpávající

Hledáte často? Pochopitelně každý občas něco hledá. Brejle, peněženku, tužku, hodinky, kleště ... jak kdo a jak co. U nás doma se furt něco hledá. Nejčastěji takový velký, černý, chlupatý, s vocasem to měří víc, jak metr. Cyrda se to jmenuje. Ano, hledá se to a dost často se tu o tom píše.
Takhle v sobotu se to zase ztratilo.
Nechal jsem otevřené dveře a myslel si, že pořád dokážu koutkem oka monitorovat, kde Cyrda je. Pošetilé přecenění sebe sama. Samozřejmě. Během pěti minut mi zmizela.
"Tak pojď domů, Cyrdo, dyť já vim, že jseš zase pod autem."
Šel jsem se podívat na obvyklé místo. Kdepak. Nebyla tam. Obešel jsem dům. Dvakrát. Jednou zleva, jednou zprava. Pak jsem to vzal kolem kůlny opět oběma směry. Při tom jsem lezl i po čtyřech, abych se přiblížil perspektivě kočkena hrajícího si s člověkem na schovávanou. To je samozřejmě nesmysl, protože jsem čtvernožce jenom předstíral a Cyrda dobře ví, že chodím normálně po dvou a po čtyřech mi to nejde, ani když si loknu něčeho dobrýho.
"No tak, Cyrdo! Domů!"
To už volala i mástarostliváHanička a já znovu obcházel zahradu a prohledával místa pod keři ... nic.
"Tak, děti. Zase jsem ztratil Cyrdu. Musíte mi jí pomoct najít. Už jsem hledal všude a ne a ne jí najít."
"A kde jí máme hledat, tatínku?"
"Všude. Například pod autem, tam už jsem hledal třikrát. A není tam."
Děti se rozešly obklíčit proradného kočkena. Netrvalo to ani půl minuty a Kačka hlásí: "Tatínku, tady je!"
"Kde?"
"Pod autem."
"Dyť tam nebyla."
"Dyť tam je."
"Cyrdo! Domů!
Potutelně se tvářící ztracenec nakráčel do dveří se vztyčeným ocasem: "No tak jste mě teda zase našli. Ale dalo vám to práci, co? Však uvidíme příště!"
Voblízla se a šla si lehnout na koberec. Bylo to vyčerpávající.

dívenka

Ale vzpomněl jsem si! Zmizelou bundu jsem detektivní metodou křížového výslechu sebe sama vypátral v paměti i ve skutečnosti. Nechal jsem jí v pondělí u paní profesorky, když jsem pakoval děti domů a pořád dokola se jich ptal, jestli mají všechno a nic si nezapomněly.
Děti měly všechno. Tedy děti ano. Já šel domů bez bundy. Nu a tak jsem si pro ni jel.
Cestou jsem z Vraného vzal stopařku. Už stopaře moc často neberu ze známých důvodů (tedy z důvodu stopařské vypečenosti, jak již v minulosti psáno), jenomže tahle dívenka na mě nijak vypečeně nepůsobila a tak jsem jí zastavil.
Cosi jsme si povídali, a došlo i na tu mojí paměť a důvod téhle cesty. A ona, že taky tuhle někde zapomněla bundu a že neměla takové štěstí jako já, aby jí tam našla. A jak tak povídáme, už budeme na Zbraslavi. A vida, ještě chytneme na náměstí ten autobus, co ho potřebaovala stihnout, čímž ho stihla. Hodilo se to, poněvadž drobně pršelo a tak jsme si popřáli hezký den a stopařská historka končí. Jenomže má nečekanou pointu. Ta patnáctiletá dívenka se na mě před vystoupením tak usmála a povídá:
"No však já vím, ona je s dětma starost, já mám taky dvě."
A nenechala mě nic říct, protože byla zřejmě na podobný údiv zvyklá. Hned dodala:
"Víte to já jen tak vypadám o deset let mladší ... tak nashledanou."

ve čtvrtek v pět

Volala mi včera odpoledne paní učitelka Lenka. Jestli prý by mi nevadilo, že Kačku vybraly (ano "y", protože paní učitelky vybraly) ...
Jasně, že nevadilo, paní učitelka Lenka je vždycky zárukou, že výběr bude určitě ten správný. Jenom, jak jsem hned souhlasil, jsem přeslechl, k čemu vybraly Kačku tentokrát.
"Ona, jak je taková upovídaná, tak jsme si řekly, že bude povídat do rozhlasu..."
"No nazdar! A co tam propána bude povídat?"
Tož jsem se dozvěděl, že ve Zvoli bude ve čtvrtek probíhat živé vysílání, jakási
debata na téma: "Starousedlíci proti přistěhovalcům" a Kaččino povídání spolu s další holčičkou ze školy má být jakýmsi předem natočeným a vhodně sestřihaným zpestřením a projevem názoru školních dětí. Skoro to vypadá, že se Kačka zaplete do politiky už ve třetí třídě. Tedy panečku, to je teda kariéra!
Jen se bojím, že (jak znám Kačku) popletla a spletla rozumy, které určitě před natáčením dostala a její vklad do komunální politiky bude poněkud nepřehledný. Ale co, dyť to jsou vlastně typické projevy všech politiků, takže to docela dobře zapadne. Jak už kdysi říkal pan Werich na předscéně: "To je projev! To už by se dalo vysílat!"
Nuže tedy kdož máte ducha dostatečně obrněného, pusťte si zítra, to jest ve čtvrtek 9.10. v pět odpoledne ČR Radiožurnál (dříve stanice Hvězda). Pokud to kvůli naprosté nepoužitelnosti nevystříhnou, uslyšíte Kačku. Sám jsem zvědav. Možná to nebude úplná ostuda.

v šuplíku

Jestli prý mám fotky. Tedy fotky Matějovy třídy, najmě pak fotky s paní učitelkou. Bodejď, že mám. Mám spousty fotek, přehršle fotek.
A v tom je ta potíž.
Já si většinu fotek, které nejsou vysloveně testovací, schovávám. To bych neměl. Kamarád Ondřej varuje před schováváním fotek a objektivně vysvětluje, proč je to nesmysl. Fotografie mají smysl, pokud si je někdo prohlíží. Nejlépe v albu nebo na výstavě. V šuplíku či na disku si je nikdo neprohlídne a zůstanou tam. Většinou.
Jenomže občas přijde chvíle, kdy by se mohly hodit.
Teď zrovna by se mohly hodit ty s paní učitelkou. Jenomže jsou v šuplíku. Totiž na disku.
Najít správný disk netrvá dlouho, nemám zas těch disků tolik. Horší už je najít ty správné složky a soubory na disku. Je to taková fotoarcheologie.
Nuže tedy: kdy šel Matýsek poprvé do školy? Počítám, že v září před pěti lety. Tak to bude v roce 2009. Protože všechno schovávám a pak ze zcela pochopitelných důvodů zapomínám a na třídění nemám čas, ja na disku složek z roku 2009 několik. Nejmíň čtyři. A to se týká i dalších let až po současnost. Naštěstí existují celkem pohotové prohlížeče archivů. Nuže tedy prohlížím, prohlížím, a už mám nějakých jedenadvacet složek, ve kterých ty obrázky jsou. Teď je vytřídit a oddělit vhodné od nevhodných. To už zabere větší čas.
A tak vybírám a třídím fotky s paní učitelkou třídní. A hleďme, to je obrázků! A na některé se úplně zapomnělo. Vida. Ono přeci jen to schovávání není úplně marné.
Tož teď budu nějaký čas třídit třídní učitelku a až dotřídím, třeba si ty obrázky i někdo prohlídne. A od toho tu přeci jsou (v tom šuplíku).

za plotem

Možná jste si všimli, že se tu už vůbec nerozepisuju o kompostu, o trávě, o sekání a o údržbě trávníku vůbec. Je to totiž velice citlivé téma.
Ono to všechno stále probíhá, pochopitelně. Tráva roste, kompostéry se plní posekanou travou a jsou přeplněné, o trávník se dál starám, ale ...
... ale někde něco musím dělat špatně.
V odborné literatuře se snadno dozvím, co dělám špatně. Jenomže začínám odbornou literaturu, potažmo její autory, podezírat z podjatosti a z úzkého provázání s trávníkovým průmyslem.
Co je špatně?
Tohle: Když se dle odborné literatury o trávník staráte, roste jako z vody. Tedy pardon, z hnojiva, který do něj sypete. Furt to sekáte, furt to hnojíte, furt to provzdušňujete a furt to roste a roste. Jenomže je v tom i mech a houba. Tak použijete prostředky proti mechu a houbě. Přečtete si spoustu článků o provzdušňování a revitalizaci trávníku. Už to máte všechno v malíčku. Říkáte si, že vás nic nepřekvapí a máte skoro pravdu.
Skoro.
On totiž za humny roste taky trávník. Taky ho sekáte, protože to chcete mít hezký. Tenhle trávník ale neprovzdušňujete, nehnojíte, nestaráte se o něj. Ba dokonce jste ho ani neseli. Vyrostl tam sám. A roste sám od sebe. A je lepší, než ten váš na zahradě! Jistě, není to trávník z jednoho druhu trávy. Jsou na něm luční kytky, pampelišky, jetel, spousta druhů trav. Ale bodlák žádnej. Nikdo ho nezalejvá, nikdo ho neošetřuje ... a on si roste a daří se mu.
Ten zahradní trávník potřebuje péči jako drahej pes, rvete do toho prachy, lopotíte se, trávíte s ním čas ... a von je hezkej, jen když ho nakrmíte a načešete. Pokud ne, zežloutne, a je hnusnej. Odborníci radí: to máte moc kyselý, musíte to přihnojit, to máte travní plíseň, musíte to provzdušnit a dosít, to musíte protrhat a odstranit mech ....
Prdlajs! Nic nemusím!
Když může za humny nadivoko růst lepší trávník bez pravidelné péče, může růst i na zahradě.
A to je právě to citlivé téma.
MácitliváHanička je poněkud jiného názoru. Což se projevuje tím, že pořád tvrdí, že když je trávník posekanej, je krásnej.
Není! Ten za plotem je mnohem hezčí.

changquan v Brně

Tomáš vede wushu oddíl poctivě. Letos dostaly děti sešitky, kam si zapisují sporovní události, kterých se zúčastnily. Matěje tu nebudeme lustrovat, tomu bude sešitek jen tak tak stačit, ale Kačka, to je jiná. Před prázdninami si do sešitku zapsala své první závody a zítra jí čekají další.
A to je úspěch! Kačenka samozřejmě není Matěj, ale to, že už může na závody, znamená, že přeci jen cvičí o fousek líp, než někteří ostatní a to má na Kačku ohromný vliv. Ona je totiž z úplně jiného těsta, než Matýsek. Každý drobný úspěch je pro ní velkou odměnou. Pravda, trochu ty krůčky přeceňuje a už se vidí v záři reflektorů, ale pořád se to dá snést a tu a tam nějakej ten výsledek taky má. No aby neměla. Holka šikovná. Wushu, gymnastika, trampolína, to je letošní sestava sportovních kroužků. To by bylo, aby se nezlepšovala, že ano. Tohleto skotačení jí zabírá dost času a tak čas u mnou nepodporovaných počítačových aktivit si musí ukrást, což oba s Matějem dělají, ovšem v míře únosné.
Nu a tak je z Kačenky další vyslanec Tomášova oddílu. Spolu s ostatními budou reprezentovat Zvoli na sobotních prvních závodech sezony v Brně.
A už se konečně dostávám k té chvilce slávy.
Před prázdninami Kačka soutěžila jen tak v teplákách. Bylo to poprvé, takže to ještě šlo. Ale teď už je to vážné a tak do Brna pojede ve zbrusu novém kimonu. Moc jí to sluší a tu chvilku štěstí z nového zlatého sportovního obleku si Kačenka užila náramně. Hned si kimono oblékla, nikomu nedovolila, aby jí pomohl (tedy až nakonec málaskaváHanička směla Kačce uvázat šerpu kolem pasu), a hned nám ve světnici předvedla, jak bude v Brně cvičit changquan. Slušelo jí to.
Tož držte Kačce zítra palce, ať se jí dobře cvičí.


ps

Drželi jste dobře, teda ty palce, myslím.
Kačka si to v Brně užila a vybojovala si i jednu medaili!

záhada zavřené pracovny

Pochopitelně se i Cyria učí, dyť jsou jí teprv necelé dva kočičí roky. Vymýšlí, co vyprat, jak se zdekovat, co kde šikovně ukrást - inu má furt něco na práci. A pravidelně mě kontroluje jak píšu. To dá rozum, abych náhodou na woleschko nenapsal nějakou psinu. Nanejvejš kočičinu, na to si ona dohlídne.
Z toho je vidět, že v pracovně bývá stejně často jako já. Je pravidelným obyvatelem, jako já. Ovšem po kočičím způsobu. Ono jaksi je v pracovně tolik předmětů, které by si chtěla ozkoušet a případně ukrást a vyprat, že je příšerně těžký odolat. No jo, ale dyž von je tu páneček a dycky jí od těch papírů a předmětů odstrčí: "Cyrdo! Nežer to!" To je pak těžká věc, zkoumat takový objekty, dyž je člověk, tedy pardon, kočken, nemůže ani pořádně vzít do tlamy a vochutnat.
Ale jak jsem řekl: Cyrda se furt učí.
To už jsem byl dávno na cestě do Prahy, když mi volá mástarostliváHanička. Taky z auta.
"Že ty jsi zapomněl, jak jsem ti říkala, že máš v pracovně zavřenou Cyrilku?"
"No jó, já jí tam viděl, ale vona tam nějak asi zůstala ..."
"Jo zůstala."
"Tak to vona mě asi neposlechla, dyž jsem jí řikal, ať vypadne."
"Jo, neposlechla."
"Tak to vona tam asi eště bude."
"Nebude. To by to dopadlo, dyby tam eště byla."
"No a kde by byla?"
"Už v síni."
"Aha."
"No - aha! Nebejt mě, mohls' mít v pracovně pěknej čurbes. Jak jsem jí před odjezdem hledala, byla u tebe v pracovně. Na křesle! A na stole! A prohrabovala se ti tam v těch papírech."
"Jo?!"
"Jo! A když jsem otevřela dveře, dělala, jako, že tam není a vystřelila z křesla, jen mě viděla. Asi neměla čistý svědomí."
"To asi neměla. To vona se tam nechala schválně zavřít. Aby si to mohla užít, až budu pryč."
"Jo, a moc jí to tam bavilo."
Vida, máme tu další trik. Tentokrát by se mohl jmenovat záhada zavřené pracovny. Ovšem kočičí.

mít tak po ruce foťák

Nejsemť cestovatelem a tudíž jsem se nesetkal přímo se situací, kdy objekt zájmu odmítl fotografování, jelikož by mu fotografie vzala duši. Ovšem je to situace, domnívám se, pořád ještě reálná a může se stát kdykoliv. Mně se stává každou chvíli. Nikoliv snad, že by mi někdo odmítl postát před objektivem, poněvadž by se bál, že přijde o duši, ale prostě ho to fotografování tak nějak dožírá. Viď, Cyrdo!
Fotografování zvěře je obzvlášť náročné. Zvlášť té domácí. Když jdete vyfotit tygra nebo kance, máte před nimi respekt a víte, že to bude dlouhé a musíte se vyzbrojit trpělivostí a mít se na pozoru. Když zkoušíte vyfotografovat kočkeny, máte za to, že jsou součástí vaší rodiny a tudíž se nechají exponovat, kdy se vám zamane.
To je ale hluboké nedorozumění!
Pokud se vám totiž nepodaří kýžený snímek takříkajíc ukrást, nastává hra o vaše nervy. Chcete, aby vám Cyrda zapózovala zrovna tak, jak právě stojí, protože právě teď vám to připadá zajímavé. Jenomže než přinesete aparát, je v trapu. Přece na vás nebude čekat. Když už máte ten foťák v ruce, řeknete si, že tedy uděláte pár obrázků. Jenomže to si řeknete vy. Cyrda si naopak neřekne nic a jde něco koupat do misky.
Tyhle fotky už máte, tím pádem začnete Cyrdu lákat jinam. Přiloudá se, ale jakmile vidí sklo objektivu, otráveně uhne a jde si zalézt pod stůl. Pod stolem se vám to na fotografování nezdá dost vhodné, na rozdíl od Cyrdy, které to tam naopak velmi vyhovuje. Nastává střet vůlí a Cyria nakonec odkráčí ke škrabadlu, protože tahat se o místo pod stolem nemá zapotřebí. Figuru, kterou původně vzbudila váš zájem, rozhodně nepředvede a jde si lehnout nahoru do nejvyššího patra, kdy má rozhled. A usne. Teda dělá, že spí a svět že jí může bejt ukradenej. Podaří se vám jí probudit, ale ujede vám foťák a než ho znovu zaostříte, už je zase v limbu.
A tak to vzdáte.
Jenomže jen se otočíte,
už zvedne hlavu a sleduje, jestli jste už konečně vypad' a ona se konečně může jít protahovat, což je ta figura, co vás zaujala. A just ne! Teď zase nechci já. Tedy hlavně proto, že vím, jak by to zase dopadlo. Odložíte aparát a jdete si po svých. Cyria taky. Seskočí z pelechu a kočkením způsobem se protáhne a zívne.
Jo, teď! Teď by to byla fotka, mít tak po ruce foťák.