WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

když se jede do Ontaria

„Ontario“ je irokézského původu a znamená „nádherné jezero“. Tolik z Wikipedie. V téže síťové encyklopedii se však už nepraví, že Ontarií je víc a jedno z nich se rozprostírá dobrou hodinku jízdy jižním směrem od Prahy. Z toho vyplývá, že do Ontaria je třeba dojet. To jsem včera realizoval. Tedy ne snad, že bych se snažil jízdu autem přejmenovat na realizaci autem, to ne, ale mám pocit, že celý ten podnik obsahoval více složek, než jenom kroucení volantem a šlapání na pedály, čímž se změnil v realizaci.
Už od minulého úterý vím, že silnice 105 bude bez náhrady a úplně uzavřená přes měsíc kvůli opravám dole pod Jílovým. Moje oblíbená cesta od nás směrem na jih bude tedy nepoužitelná. Naplánoval jsem si rozumnou objížďku přes Hradištko, vyzvedl jsem v Modřanech Tomáše s Majdou jeli jsme.
Hned na začátku oznamuji, že cesta je uzavřená a že pojedeme objížďkou, neboť jsem si to předem naplánoval, abych cestou nezmatkoval. A jak si tak povídáme, cesta pěkně ubíhá a já najednou zjišťuju, že jak jsem se zakecal, už jsem v Jílovém, protože žvaním a jedu po paměti naučenou cestou.
"To nic, pojedeme tuhle kolem štol, já to tam znám."
Jeli jsme.
"Hele, ale tady je značka slepá cesta," upozorňuje Tomáš.
"No nazdar, tak to bude jednosměrný od spoda. Tak to musíme vzít přes Chotouň," opáčím a už je mi jasné, že objížďka bude, ale o dost delší.
Ke všemu jsem se přiznal, posádka neprotestovala protože stejně pršelo a nepospíchali jsme.
Cestou na Chotouň už jsme si zase povídali a zase jsem se zakecal. Na Týn se dá jet cestou kratší a delší. Ani nemusíte hádat, kterou jsem si vybral.
Naštěstí jsou to cesty, kudy to trochu znám a tak jsem se nakonec přeci jen dostal přes Lešany na stopětku, což byl původní směr, jenom jsme si to holt projeli křížem krážem a z druhé strany, než jsem původně chtěl. Tomáš se samozřejmě ptal, jestli si opravdu myslím, že ta cesta je rychlejší, než po benešovské. Pravil jsem, že je to sice horší, ale o to delší cesta, což musí každý uznat.
Shodli jsme se a dál už to šlo podle plánu.
Zpátky jsem jel už sám a nehodlal jsem stát na benešovské, kde byla víkendová fronta už od dálnice. Takže přes Sedlčany, pěkně klikatejma, ale prázdnejma cestičkama. A řekl jsem si, že to zkusím projet v Jílovém tentokrát zespoda kolem štol skrz žampašský viadukt, když zeshora to bylo zavřený. Chyba lávky! I tam byla mová značka - jednosměrka shora. Tedy cesta neprůjezdná.
Sakra, někudy to jít musí. Nevzdal jsem to a jako elektronická myš jsem metodou pokus-omyl nakonec našel cestu. Ovšem cestu polní a poněkud nesjízdnou. Ale nevzdal jsem to. Kopec nekopec, cesta necesta, a najednou jsem byl v Jílovém kousíček pod náměstím.
Tedy rozhodně nedoporučuju zkoušet tou cestou projet po mém příkladu. Ale pro jednou se to dalo a navíc - když se jede do Ontaria, musí člověk s nějakým tím dobrodružstvím počítat, to dá rozum.

chytrej mobil

Pokud jsem četl dobře verneovky, k určení polohy, kde se na zemi nacházíme, musí stačit hodinky, sextant a tabulka nebo encyklopedický mozek, ve kterém jsou uloženy údaje o výšce Slunce nad obzorem v pravé poledne v dané oblasti. Pochopitelně je metoda zjišťování zdlouhavá, na výpočet a pomůcky náročná. Ovšem ještě před relativně nedávným časem metoda jediná.
Dneska ale už sextant nikdo neřeší. Dneska máme GéPéeSky. Kluci nečtou verneovky a místo sextantu nosí chytrej telefon. Má to háček.
Při školní výpravě jsem se s ním setkal a docela mě pobavil:
Tři kluci měli mobil. Chytrej. Teda blbej. Von totiž nevěděl, kam jít.
"Hele, kudy teda máme jít?"
"Co já vim. To najdi ma mobilu."
"Jak?"
"To tam zadej."
"Dyž já nevim jak."
"No do tý GéPéeSky."
"Ukaž."
"Tak tu máš, si to tam zadej."
"A co tam mám zadat?"
"No to, kam máme jít."
"A jak to mám vědět?"
"No právě z toho mobilu."
"Ale já mám jenom tu mapu, co jsme dostali."
"Tak to tam napiš."
"Dyž já nevim, co."
"No to z tý mapy."
"Ale vono to tam neni. Na tý mapě je jenom cesta."
"Tak jí tam napiš."
"A jak ...?"
"Já nevím ....."
A přitom se stačilo podívat na mapu, před sebe na kopec, na kterém byla rozhledna a na mapě taky, za sebe do údolí, kde stojí ve městě kostel, kterej byl opět i na mapě a pár metrů před sebe na rozcestí, které bylo na mapě vyznačeno červeně.
Ale to by bylo moc přízemní. Kdo by to dělal, máme přece chytrej mobil ...

pohádky nejsou o důkazech

Nakonec jsme to stihli a připravovaná výprava za Faustem se povedla. Pochopitelně se muselo čekat na mě, protože moje skupina odlévala klíče a to trvalo ze všech činností nejdéle, pak jsme cestou mírně zabloudili, protože jsme pospíchali a nešli podle mapy, kterou jsem sám vyrobil, nýbrž po paměti, což se ukázalo být v jednom úseku poněkud nešikovným, neboť jsem si nepamatoval, kudy máme jít.
Ale přeci jen jsme se všichni u štoly shledali a celá třída pak mohla po skupinách jít nejdřív najít poslední Faustův odkaz a šém, nu a potom tím šémem nejdřív oživit a pak
navždy ze služeb propustit Golema. Ano, toho Golema, který nám už jednou letos posloužil pro výpravu Kellyho tovaryšů. Ale to věděl jen Matěj, protože on už patří mezi zasvěcené, neboť tajemství objevil podle pečeti, kterou u mě v pracovně vyslídil. Ovšem tajemství udržel a hraje spolu s námi, takže čtvrťáci sice už na Fausta nevěří, ale tak nějak úplně neví, kdo a jak to vlastně dělá, ty kouzla.
Teda až na jednoho šťouru.
Golem má v čele důlek na šém, to dá rozum, kde by ho taky jinde měl, že ano. No a když se ten šém šikovně do jamky vloží, golemovi se rozsvítí oči. Čímž je probuzen. Po vyjmutí zase zhasne. Každej ví, všichni viděli Císařova pekaře. Akorát jeden výzkumník potřeboval nutně vložit do jamky prst (to se zřejmě vžilo už vod tý doby, co se ňákej Tomáš šťoural v boku jednoho celkem známýho týpka). Tož tam ten prst strčil, zašťoural a hlásí klukům kolem v jeskyni:
"Hele jak to, že dyž tam strčim prst, tak se mu ty voči taky rozsvítěj?"
"To asi budeš pořád ve spojení s mocí toho šému, co jste ho tam před chvílí vkládali," povídám hned, abych situaci zachránil.
Na chvíli to stačilo, ale před štolou se už v hloučcích vzrušeně debatovalo, že to jde rozsvítit i jen tak prstem. Naštěstí převládla nálada dobrodružná a zážitek nevěřícího přehlušil zážitek z rozbíjení šému, neboť již navždy propuštěný golem byl takto definitivně zbaven povinnosti sloužit, jelikož ho nebude čím probudit (teda pokud nepoužijeme ten prst).
Nu jak jsem psal: povedlo se. Akorát jeden děsně zkoumavej šťoura si to celé vylepšil o hrabání se v důkazech, což se někdy nemá.
Pohádky totiž nejsou o důkazech.

tygra za fousy

Události mají svůj vývoj i dynamický spád. Nikdy dopředu nevíte, co přesně bude následovat. Pořekadla o tygrovi a vousech či hadovi a bosé noze mají svůj původ v lidské zkušenosti. Ovšem ne každý ta pořekadla zná a chová se podle nich.
To se například v jednom poklidném ránu najednou síní rozlehne:
"Ty potvoro jedna! Jak si tohle představuješ! No vona mi jí normálně vytáhla z tašky!"
A když se běžíte podívat, proč se boří dům, zjistíte, že kočkeni mývalí se zase vyznamenali a to opět novým, původním způsobem.
MározezlenáHanička stojí nad miskou s vodou, tedy miskou kočičí, my lidi pochopitelně pijeme z hrnku. Pod ní sedí Cyrda a tázavě a nevinně na moubleskydštícíHaničku civí.
"To tinestačej kapesníky?! To mi musíš brát i svačinu, ty potvoro?"
MáoloupenáHanička tahá z misky ve folii zabalenou svačinu. Pěkně si jí nachystala a velice se na ni těšila. Teď je to pro kočku. Celý rozmáčený. A Cyrda má takovej ten nevinej vobličej, jako že to prostě musela, když se to tak nabízelo.
Jo, nabízelo. Houby! Svačinu si mápečliváHanička uložila pěkně do tašky, jenomže během mžiku oka jí Cyrda vyčuchala, vytáhla a vyprala v misce.
Kočka mývalí, svačinová.
Tak to bychom měli další
úlovek do sbírky předmětů, které lze prát. Tohle ovšem byl případ nadmíru riskantní, protože tahat tygra za fousy, či dráždit hada bosou nohou není vůbec nic proti tomu, když se šáhne médrahéHaničce na jídlo. To jdou ale vážně žerty stranou.
Teď už to ví i Cyrda.

groteska

Grotesky už jsou věcí téměř zapomenutou a Chaplina potkáme spíš v nějaké křížovce či v komickém výstupu. Naštěstí se mi podařilo zachytit vlnu vydávání archivních němých i zvukových filmů a pro časy příští máme v šuplíku zásobu těch nejdůležitějších. Tuhle zrovna, když měl Matěj krátce nakázáno být v posteli pod peřinou, se ty grotesky hodily. Řekl si o Chaplina i stalo se a Matěj se tak mohl podívat, jak vypadala historie filmu.
Tím by mohla historka končit a nikoho by ani nenapadlo, že tím naopak začíná. Matýsek z toho musel nutně něco pochytit. Jinak by se před pár dny nemohlo přihodit, co se přihodilo.
Sedíme s mouveselouHaničkou u stolu a cosi povídáme, když tu přijde dolů Matýsek.
Pláče, ruce drží pokrčené před sebou, dlaněmi nahoru, oba ukazováčky o něco výš a zalepené náplastí.
"Maminko, tatínku, mě se něco stalo ...", sděluje nám mezi pláčem.
Koukáme na ty dva ukazováčky a přemýšlíme, co se mohlo stát.
Napadá mě elektřina, oheň, nůž, přivřené dveře, ... samé devastující příhody.
"Já, ..., já, ... já jsem si při plnění ..."
Líh! Oheň! Kahan! Hoříme! Kde hoří? ... napadá mě.
"Při plnění té sešívačky od maminky ..."
Nehoří, dobrý.
"... prošil prsty ..."
Ježkovy voči, nemá poslední články, ustřih' si je ....!
"Jak jsem tu sešívačku držel a chtěl jsem ty skobičky zaklapnout, tak jsem si je vrazil ..."
Šmarjá, rozdrcenej poslední článek ukazováčku ...!
"... vrazil tady do obou prstů a ono to strašně bolí ..."
Takhle to trvá děsně dlouho, když to píšu, ale byl to jen okamžik, než jsme zjistili, co se stalo. Matýskovi jsme prohlédli prsty, zjistili, že jsou jen maličko píchnuté, Matýska jsme uklidnili, já jsem s ním došel do koupelny polít ranky dezinfekcí a pak jsme se začali spolu s Matějem té situaci konečně smát.
Ta groteskní situace vypadala totiž následovně:
Matěj si potřeboval sešít pár papírů do takové knížky, aby do ní mohl psát. On totiž píše knihu o skřítcích. Jenomže došly skobičky v sešívačce. A jak je doplňoval, podržel si spodní stranu sešívačky pěkně oběma ukázováčkama a vrchní kryt domáčkl palci, aby to hezky zaklaplo. Což se v zápětí stalo, čímž měl automaticky bleskurychle k sobě sešité ukazováčky a nemohl je dát od sebe. (Vidíte tam toho Chaplina v Moderní době u linky s klíčema v ruce?)
Nejvíc ho překvapil ten šok ze sešitých prstů. Ono to ani moc nebolelo, ale ten fakt, že má k sobě přišité oba ukazováčky, a nemůže je bezbolestně oddělit, ten ho vyděsil.
Naštěsí je Matěj klouček šikovnej, prsty vyvlík', v koupelně si je oba zalepil bezpečně leukoplastí (u nás je leukoplast něco jako kořen mandragóry) a teprve potom šel vyhledat pomoc a hlavně útěchu u rodičů.
Všechno jsme si to vysvětlili, Matýska pomazlili a já mu slíbil, že to dám na woleschko, že to bude fajn groteska s těma sešitejma prstama.
Tož je to tu.

po telefonu netřeba

Rádi si hrajeme, to se ostatně dá i vyčíst tady z woleschka. Geocashing je jedna z her, kterou si tu a tam dopřejeme, ale už delší čas jsme žádnou kešku nehledali. To ovšem neznamená, že bychom žádnou nenašli. Jak je zvykem událostí, obvykle se hromadí v jednom krátkém časovém úseku. Tento víkend se hromadily kešky. A to pouze s mou nepřímou účastí, neboť já sám jsem nenašel žádnou.
V sobotu odpoledne
volá Ondřej. A že prý si támhle u Zlatého potoka sedl na pařez a že v něm zrovna byla keška. Jestli prej je to možný.
"Jasně, že je to možný, tu jsme už s dětma našli. Počkej, já se ti podívám, která to je."
Na dálku jsme identifikovali skrýš a z Ondřeje a z Dodo se stali rázem hledači kešek. Museli se ovšem ještě večer podle instrukcí (opět po telefonu) zaregistrovat a už byli mezi námi, kačery.
Dopoledne v neděli opět telefon.
"Určitě jsi čekal, že ti zavolám," povídá Ondřej, "je možný, že by na označeným místě v tom pařezu ta keška nebyla?"
"Možný to je, ale jseš si jistej, že je to v pařezu?"
"No von je takovej výraznej."
"A díval ses do nápovědy?"
Zjistili jsme, že nápovědu s Dodo ještě neobjevili, nuže opět po telefonu: "Tady píšou bílá lavička."
"No ta tu je," informuje mě druhá strana.
"Tak hledejte."
"Jo, je to tu!" slyším nadšení z druhé strany.
Tím byla novopečenými kačery cíleně nalezena první keška i když, pravda, s lehkou vzdálenou podporou.
Naše děti šly odpoledne s babičkou na procházku a po návratu hned hlásily, že v tom pařezu dole u Zlatého potoka taky našly kešku. Tentokrát tedy jinou, než včera Ondřej, ale taky bez návodu. Jen tak cestou.
"Von byl ten pařez takovej kačerskej," pravil Matýsek a kontroloval, jestli správně do sešitku zapsal woleschko.
"Jo! Mám to dobře. Tak jsme se zalogovali správně."
"Hurá, máme další kešku!" jásala Kačenka.
Čímž byla nalezena i ta poslední keš ve Zlatém potoce, kterou jsem si schovával na horší časy, neboť je lehká a je po cestě našich výletů. Holt je lehká, tož jí našli sami.
Inu tihle dva jsou zkušení kačeři, těm už nápovědy po telefonu netřeba.

nepřímá úměra

To jsem před nějakým časem slyšel jednu osobu, kterak moudře promlouvá. Byla to osoba na pozici vyššího vedoucího a tudíž patřilo mezi povinnosti té pozici příslušící promlouvat.
Chvilku se mi nechtělo věřit tomu, co slyším, ale pak mě málaskaváHanička ujistila, že je to tak běžné. Nuže slyšel jsem vážně míněný blábol o tom, jak právě vystavované výrobnky právě této společnosti jsou natolik kvalitní a natolik lepší, než konkurenční, poněvadž mají vyšší procentní obsah masa. Jakej, doprkýnka, vyšší procentní obsah masa, když se jednalo o masný výrobek. Ta osoba přímo veřejně a naprosto vážně do médií prohlásila to, co se jen tak šušká a většinou je to tématem bulvárních plátků. Tedy to, že ty zatracený salámy a párky a paštiky a kdeco, co se prodává pod označením "masný výrobek" je akorát pytel pilin a jinýho sajrajtu a kdo do toho přimíchá pár kližek, je král, jelikož ta hmota pak má vyšší procentní obsah masa!
No rozčiloval jsem se nad pitomostí té osoby i pokřiveností masokombninátů. Pak to zapadlo a protože už je to dávno, pozapomněl jsem na to.
Až tuhle v obchodě.
Kupuju si rajčatovej salát. Vedle mě stojí paní a vybírá si šunku.
"Tuhle," povídá.
"Kterou," ptá se prodavačka.
"Tady tu. Tu s tím vyšším procentem masa," odpovídá samozřejmě paní.
Ježkovy voči! Tak vono se to ujalo. Kupujeme si maso s vyšším a nižším procentním obsahem masa. Čím vyší podíl masa, tím vyšší cena. Taková přímá úměra. S pilinama je to úměra naopak nepřímá.
Uff ...

hádanka červnová

Přihodila se mi zajímavost, tož hádejte: Co je na obrázku?

a) kapičky Woodova kovu (Sn 14, Bi 50 , Pb 29 , Cd 7) roztaveného v horké vodě
b) do alobalu zabalené petardy (NaClO3 62, K3[Fe(CN)6] 38)
c) tavenina slitiny (Pb 70, Sn 5, Sb 25) rychle zchlazená vlitím do studené vody

slovo je klíčem

Když potřebujete klíč, necháte si ho udělat podle toho starého. Jenomže když máte moc starej klíč a navíc klíč, ke kterému není zámek, je to trochu složitější. Na to nejsou mašinky. Holt musíte zkusit jinej způsob. Například ten klíč odlít.
Lití klíčů už máme za sebou a docela se osvědčilo. Při Kellyho výpravách mělo úspěch. Teď chystáme poslední výpravu Faustovu a potřebujeme zase klíče. Odlejeme je, pochopitelně. No jo, ale z čeho. Formu máme, ale už nám došel materiál. Tenkrát jsem ho měl možnost koupit od jednoho pána, který tyhle věci dělal jako koníčka. Jenomže už je to dlouho a mezi tím už pán zaklepal na nebeskou bránu. Co teď s tím?
U Rouska na Synkáči kov na odlévání cínových voláčků nekoupíte. Ani u Kreisy ve Zvoli. Poptal jsem se kamaráda, který už také něco odléval a ten mi poradil tuhle v Libři slévárnu. Tak tam měli jenom hliník. Cínový vojáčky nelijou. Zkusil jsem tedy zavolat o radu na původní místo, jestli by někdo z okolí nevěděl, kde materiál koupit. Nevěděl. Ale radu jsem přeci jen dostal.
Jednak jsem se dozvěděl přibližné složení slitiny, ale to mi je celkem k ničemu. To důležité byl název. Liteřina.
No jo. Že mě to nenapadlo už dávno! To přeci v dávných dobách tiskařských (zas ne tak úplně dávných) se dělaly tiskové štočky na strojích s názvem Linotype. To byl takovej stroj velkej jako skříň, mělo to klávesnici podobnou psacímu stroji a nádrž s roztaveným kovem. Na klávesnici se psalo, stroj sesazoval negativní matrici tiskového řádku a ten se pak z toho roztaveného kovu v tom stroji odlil. Říkalo se tomu horká sazba. No a materiál na štočky je liteřina.
A teď mi to konečně seplo. Dyť já mám spostu přátel v tomhle oboru, to by přece moh' vědět jeden z nich, jestli se to ještě dá někde koupit.
A věděl.
"No jasně, máme toho tady spoustu. Přijeďte si."
A bylo. Liteřina bude, klíče budou, Faust bude vysvobozen. A když se to tak vezme, bude to pomocí materiálu, kterým se v minulosti tiskla slova.
No prosím: zde je další důkaz, že slovo je klíčem. Tedy přinejmenším klíčem k poslední Faustově výpravě.

podle téhle teorie

O ztrácení věcí jsem tu už napsal víc pojednání. Většinou to však souviselo s úklidem a poučením, že uklízet se nemá, protože po úkllidu se přijde na to, že něco chybí, tedy že to bylo uklizeno a neví se kam. To je u mě běžné. To cédéčko s daty nemůžu najít dodnes. Přitom je tu pravděpodobnost hraničící s jistotou, že jsem ho nevyhodil, nýbrž uklidil ... ale kam? To nikdo neví.
Ovšem jsou tu i jiné záhady s úklidem nesouvisející.
Teď zrovna hledáme Kaččin fotoaparát.
Nikdo si nemůže vzpomenout, kdy ho Kačka někam nesla. Ani ona ne. Vystopovali jsme, že ho naposledy měla s sebou na křtu knihy, potom s ním fotila na zahradě žlunu a já jsem ten její obrázek použil
sem do woleschka. A tím stopa končí. Kačka foťák nemá, nikam ho neodnesla (tedy nevzpomíná si), já ho v pracovně nemám (tedy nikdo ho tu nemůže najít), nebyl objeven v kůlně, v komoře, ve světnici. Prostě nikde není a být by měl. Jenomže není. O to větší záhada to je, že nikdo z nás nemůže říct: "šmarjá, no jo, dyť přece tuhle si ho Kačka brala s sebou a asi ho tam zapomněla." Prostě ten foťák zmizel. Mezi dvacátým květnem a šestým červnem se stopa foťáku ztrácí a aparát je .. no to je právě to, co nikdo neví.
Ale to foťák není jediný, co takhle záhadně zmizel.
Měl jsem cyklistické brýle. Ba dokonce od nich mám i krabici s výměnnými skly. Víc toho nezbylo. A zase je to stejné. Nemůžu říct: "no jo, dyť já je měl támhle na výletě s sebou, zapomněl jsem si je na tý lavičce, jak jsme si dávali svačinu ..." Nic takovýho. Prostě brejle jsou v trapu a nikdo neví kde jim je konec.
Svého času jsem tu psával o paralelním světě ponožek. To je rozměr, do kterého mizí a ze kterého se zas zpátky objevují liché ponožky. U nás to tak funguje a už se nad tím ani nepozastavujeme. Teď se nabízí jakási paralela s paralelním vesmírem ponožek. Teky nějaký blíže neurčený prostor v jiném rozměru, kde se předměty hromadí. Je to pochopitelně rozměr neznámý a neobjevený, poněvadž ponožky mezi naším a jejich vesmírem migrují, zatím co ony ztracené předměty tam zůstávají.
Nuže, není jiné cesty, než pátrat po tom neznámém vesmíru. Pokud ho objevím, je tu jistá šance, že zmizelé předměty tam budou.
Tedy alespoň podle téhle teorie.

I'm glad I saw You

Na koncerty a festivaly jsem už téměř přestal chodit a nebýt toho u nás v Olešku (vy neznáte Woodstock u nás v Olešku?), bylo by možné z předchozí věty bez problému vymazat i zájmeno téměř. Jenomže v rámci vzdělávání mládeže, takto vzdělávání Matýska, protože Kačka je přeci jen ještě malá, jsem na festival vloni zašel a tím Matějovi představil, jak to tak může na koncertě vypadat. Loňský zápis o tom je tady. Letos Woddstock teprve bude a mám ten pocit, že tu děti zrovna nebudou, čímž se s tím rámusem jaksi minou.
Ale už vloni jsem si řekl, že když se tento způsob hudby Matějovi moc nelíbil, měl bych ještě zkusit jiný a podíval jsem se, jestli náhodou zase nepřijede Ian Anderson. To je muzika z tohohle oboru má nejoblíbenější. A není to pořád jenom takovej rámus jako Visáči. Ostatně taky mi už leta přijde, že na rokenrol už jsem starej ...
No a klaplo to. Ian přijel a navíc ještě Jurášova slečna byla tak laskavá a obstarala nám vstup do zákulisí, poněvadž ona na tom festivalu v Olomouci taky zpívala s HP, čímž jsme se jaksi stali osobami se žlutou páskou, tedy těmi, co můžou "až do šatny".
A tak jsem mohl ukázat Matýskovi, jak to vypadá, když se hraje na flétnu rock, že to nemusí nutně bejt pořád jenom rámus a že i starej pán to může docela pěkně rozbalit. Výchova tím nabyla úplně jiného - praktického rozměru. Zvláště pak když jsme mohli na vlastní oči vidět, že před jevištěm se lidi baví a za ním pracují. A že třeba pánové Střihavka a Pavlíček jsou docela obyčejní týpkové, když zrovna nedělají muziku.
No a pak jsme pokali pana Andersona. Nejsem žádnej fanda a přesto, že jsem byl na jeho koncertě mockrát, nepadám do mdlob, když se postaví na jednu nohu. Je to tak, že se mi jenom líbí, jakou dělá muziku. Že ho někdy potkám, to se mi tenkrát v těch sedmdesátejch létech, kdy jsem Jethro Tull začal objevovat, ani nesnilo. No a vida. Všechno se to tak nějak schumelilo a já ho potkal. Tedy byli jsme u toho s Jurášem i s Matějem, pana Anderdsona jsem slušně pozdravil a to bylo celý. On se jen tak mile ušklíb' a soustředil se dál na začátek koncertu. Po koncertě, když mu říkám "dík!" se zase jen tak podíval, zase cosi jen zahučel a šel si po svých.
No ale byl to zážitek, to se nedá nic dělat. A to pro mě, pro Juráše i pro Matěje. Nuže, tentokrát to vyšlo skvěle a koncertní výchova proběhla perfektně.
I'm glad I saw You, Mr. Anderson ...

péče o zdraví

Veliký Antonín složil ruce na zádech a maní dýchal na kuličku teploměru. Sloupec téměř neúplatný sotva se pohnul a Důra znamenaje tuto řádnost měl několik myšlenek, jež se vystřídaly v sledu míšených karet.
"Tento způsob léta," děl vposled odvraceje se od přístroje Celsiova, "zdá se mi poněkud nešťastným. Je chladno a můj dech, jakkoliv jsem nepozřel vody, je mrazivý. Který měsíc nám zbývá, jestliže ani červen není dost vhodný, abychom pečovali o zdraví a o tělesnou čistotu?"

Samozřejmě, že ty věty znáte. Kdo by je neznal. Mně se to navíc dneska hodí do zápisu. Poněvadž je červen a teploty z tropických pětatřiceti rázem klesly na na nočních deset a ranních dvanáct. Příjemné ochlazení. Ovšem takových dvanáct stupňů opravdu ke koupání neláká. Jenonže to by nebyly děti, kdyby se odpoledne po tréninku ještě nevykoupaly. A ono to docela šlo. A to je důvod, proč jsem si toho povšiml. Včera odpoledne na koupání ještě bylo, ale jen pro nadšence. Teplota byla nějakých dvacet tři stupňů. Jenomže voda měla šestadvacet! No to se to pak koupe, když je voda teplejší, než vzduch.
Inu, léto se blíží, bude tu za pár dnů, u nás jsme na něj nachystaní a o zdraví a tělesnou čistotu pečujeme s chutí. Obzvlášť, když je voda po těch vedrech pořád ještě tak teplá.

plejtvání

Pár kapek nikomu neublíží, ale kapka ke kapce a pořádnej slejvák už dá zabrat. A když se k tomu přidají kroupy, je to pěkná čina.
Včera, když jsem s klukama ve škole končil modelářský kroužek, taková čina vypukla. Nad školou někdo protrh' stavidla a dolů padaly proudy vody a kroupy. Některé velké jak pětikoruna, většina byla menších. Smršť ve chvilce očesala z borovice před školou všechny šišky a po cestách rázem tekly řeky.
Kluci pochopitelně čekali, až se to vybouří, přece nepůjdou do té průtrže. Za čtvrt hodiny bylo po dešti i po kroupách. Vyzvedl jsem Kačku, která si ještě před bouřkou zašla vypůjčit kostým na divadlo a jeli jsme domů. Déšť ustával a já se připravoval na to, co uvidím po té smršti doma. Ze Zvole je to nějakých pět kilometrů.
Blížili jsme se domů a vody ubývalo. V Olešku už bylo sotva mokro a za zatáčkou u konečné už to prášilo. Ani kapka. Nás se déšť ani nedotkl.
Netvrdím, že by bylo nutné znovu po letech zahrádku potlouct kroupama, ale nějaká ta vláha by se hodila.
Tak si říkám, estli by to tam nahoře nemohli nějak zprůměrovat. Je přeci zbytečné potlouct kroupama a zaplavit během čtvrt hodiny Zvoli. Stačilo by to trošku rozložit a mohlo příjemně zapršet u školy i u nás. Takhle je to děsný plejtvání.

blondýna

V určitém věku se určité části lidstva přihodí manželka. Tedy já to slovo nemám moc rád. Jednak se neříká omanželit, ale oženit a navíc mi to slovo nějak připomíná žal, což není můj případ. Já mám ženu a to mounejmilejšíHaničku, což je radost, nikoliv žal. Ovšem je to někdy honička s moumilouHaničkou.
Tuhle jsem jako obvykle vyložil děti ve škole a jedu si dál za svými starostmi a myslím si na své. V Břežanech dojedu do krátké fronty před křižovatkou a čekám. Přede mnou stojí nějaký auto. Pochopitelně, co jiného, eskymák s kajakem by v Břežanech na křižovatce v létě asi nestál.
Cosi se v tom autě pohybuje. Nevnímám to.
Začne se to pohybovat víc. Co se to tam mele?, říkám si a ignoruju to.
Začne to prudce hýbat končetinama. Horníma pravděpodobně. Hmmmm ... stále to neřeším.
Už to kmitá jak semafór před tunelem. Aha, dojde mi, to on na mě asi někdo mává. Hmmm .... kdo to asi je?
Hele, to je nějaká žencká. Že by kamarádka? No jo, nějaká blondýna, to by mohla bejt ona. To už má zase nový auto? Minule měla jiný. A ne, to je někdo jinej, tuhle neznám, tahle má brejle ....
Za neustálého mávání se to na mě otočí.
Jééééé .... to je mojemiláHanička! Začnu mávat a řidič za mnou si myslí, že už jsem konečně zešílel.
Odjíždíme z křižovatky, každý jiným směrem a máváme s mouusměvavouHaničkou na sebe.
Pak mi zazvoní telefon.
"No jo, já tě nepoznal, jak máš ty dva prameny světlejch vlasů, tak jsem myslel, že je to nějaká blondýna ..."
"Copak blondýna," směje se máveseláHanička, "ale víš, že sis doma nechal klíče?!"
Inu tak. Věk mávajících blondýn už minul ...

na přechodu

Nejdřív se zkracovalo, teď se zrychluje. Tedy zkracovaly se vzdálenosti, čímž se stal svět jaksi menším a to v důsledku zrychlení dopravy. Teď se zrychluje života běh a ta doprava je ještě rychlejší, aby se tomu běhu vyrovnala. Ovšem i zrychlování má své limity, o tom by věděl své třeba takovej pan Einstein. Jenomže z Einsteina se stal pojem v učebnicích, zatím co zrychlování nás trápí neustále.
Tož jsme jako lidstvo proti zrychlování zakročili a na cestách se objevily všelijaké zpomalovače. Naštěstí už nikoho nenapadlo, že zpomalení je jen zrychlení s opačným znaménkem. Ale to sem nebudeme tahat, eště by se toho někdo chyt’. Jak by to vypadalo, kdyby se říkalo, že zpomalovače nás nutí zrychlovat se záporným koeficientem, že ano.
Ale dost teorií, zpět ke zpomalovačům. Mají své místo i význam.
Jezdím téměř denně přes monoho takových. Dva jsou támhlec v Modřanech. Široké prahy z dlažebních kostek. Jedu po nich i včera ráno. Jezdím z toho kopce na jedničku (ano, i automat má jedničku a umí brzdit motorem) přibližně dvacítkou. A právě včera se to velmi vyplatilo. Na tom druhém prahu byl zrovna chodec. No, byl. Šel tudy, pochopitelně. Šel po čtyřech a vůbec nepospíchal.
Pustil jsem blikačky, abych dal najevo těm za mnou, že budu zastavovat, což jsem učinil.
Chodec neváhal a pokračoval přes prah na druhou stranu ulice. Uprostřed se zastavil a začal větřit, co se kolem děje. To už jsem měl stažené okénko, já i ti dva řidiči za mnou. Nikdo netroubil, všichni jsme stáli a čekali jsme, až přejde. Byla to vzácná shoda.
Ostatně není divu.
Kdo z vás taky potkal takhle v pondělí ráno v Modřanech na přechodu ježka, že?!

špión, sprinter, auťák

Historie je příběh, který si každý vypráví po svém.
Jsou tu sice historici, kteří události zaznamenali, ale pak jsou tu další, kteří jejich zápisy vykládají. Výkladů existují spousty a tak bývá složité si vybrat ten správný.
Pak jsou tu důkazy.
Takovej most, to je důkaz. To se nedá nic dělat. Když po tom mostě jdete, je to důkaz, že most tu je a někdo ho postavit musel. V případě mostu Karlova se například dá v historických zápisech najít, že ho nechal postavit Karel IV. To se dá považovat za všeobecně známé. Ovšem víte, jak je takový Karlův most dlouhý?
Já to taky nevím. Tedy až do pátku jsem to nevěděl.
Ale v pátek jsem se spolu s Matějovou třídou dostal do muzea Karlova mostu a na projížďku lodičkou po Vltavě. No a na té lodičce byl kapitán, terdy vlastně kapitánek, když to byla lodička, a ten kromě funkce řidiče měl i funkci průvodce a tedy vykladače historie.
A začal vykládat. A kupodivu zajímavě. Nikoliv vznešeným průvodcovským způsobem, ale naopak vykládal tu historii po svém. A kupodivu to zabralo. Ovšem nejsem si jist, jestli v tom děti meměly poněkud zmatek. Protože Karlům most byl v tomto výkladu spojen nejen s Karlem IV., ale i s Tomem Cruisem, Usainem Boltem a s Ferarri.
Nuže tedy vypavěč se zeptal, zda víme, jak je most dlouhý. Nikdo to nevěděl, pochopitelně. A kapitánek pravil, že je to ve středu města most nejdelší a že měří 516 metrů. Což nikoho neazaujalo. Nečež pravil, jestli jsme viděli Mission: Impossible s Tomem Crusem. Někdo přisvědčil, že ano, což byla voda na kapitánkův mlejn a děti konečně začaly poslouchat.
"V tom filmu Tom Cruise přeběhne most," povídal průvodce, "trvá mu to osm vteřin. Jenomže jestli přeběhl těch 516 metrů takhle rychle, to musel běžet rychleji, než Usain Bolt. Já si to spočítal. 516 metrů za osm vteřin, to je nějakých 230 kilometrů za hodinu. To by musel přes ten most jet ve Ferarri!"
To děti zaujalo. No a vida. Vykladač historie se chytil. Děti si sice budou spojovat otce vlasti s idoly naší doby, ale třeba si i zapamatují, jak je most dlouhý, když to v tom výkladu slyšely nejmíň třikrát a to v tak významných souvislostech jako jsou nejmazenější špión, nejrychlejší sprinter a nejčervenější auťák.
Inu historii je třeba umět vyprávět, to nemůže dělat každej.

Tudy ne, přátelé!

Jára Cimrman se hrdě hlásil ke slepým uličkám, ba přímo si v nich liboval. Už jenom proto, aby mohl lidstvu sdělit: "Tudy ne, přátelé."
Vynálezů, které lidstvo nepoužilo, jsou celé hory a plná muzea. Mimochedem: byli jste už v Járově muzeu pod Petřínskou rozhlednou? Jestli ne, určitě to o prázdninách napravte.
Já jsem včera narazil na jeden z novodobých - evidentně post-cimrmanovských vynálezů: na tužku.
Ale kdeže, žádná obyčejná tužka to není. Je to tužka, která si ve tmě svítí tam, kam píše, nemusí se ořezávat, lze jí gumovat, nelámou se jí tuhy, protože žádné nemá, vypadá jako propisovačka, ale je to tužka, náplň má z tekutého grafitu, je to patentovaná technologie .... a stála devatenáct korun!
Zázrak? Dědictví Járy Cimrmana? Perpetuum mobile? Nic z toho.
Vše tak, jak píšu. Hledal jsem patent, výrobce, prodejce na internetu ... vše už je minulostí. Tužku nelze koupit, objednat, nevyrábí se. Ta moje byla zřejmě poslední na světě. A proč tak báječný vynález lidstvo zavrhlo?
Taková drobnost. Ono to nepíše.
Ten tekutej grafit nějak ztuhnul a šmytec. Na zkoušku to psalo a vygumovat se to dalo, ale po pár tazích to psát přestalo a už se to nechytlo.
Naštěstí se do té tužky dá dát obyčejná kovová modrá náplň, čímž se z ní stane tuctová propiska a psát se s ní dá. A svítit taky. Ovšem už to není ten zázrak tekutého grafitu.
Inu, ořezávátka stále ještě na smetiště dějin nepatří a mně nezbývá, než k tomu tekutému grafitu dodat: Tudy ne, přátelé!

Do lyží!

Sedmička je šťastný číslo, to se ví. Tak teď ještě aby se vědělo, že po sedmi letech se v Ohobci hraje obnovená premiéra z roku 2007.
Nuže dost řečí, už tu kolem toho chodíme dost dlouho. Do lyží!
A do Ohrobce!

DOBYTI SP 2014

mord hadry

To už je tak: podej čertu prst ...
Jenomže čerti u nás jsou až támhle pod kopcem Ďábel, tak je zastupujou kočkeni. A protože je máme rádi, děláme pro ně, co jim na očích vidíme. A má to svoje výsledky, pochopitelně.
Nuže tedy kočky se nechodí venčit, ty mají reterát doma. Vznešeně pak kočičí wc. Ono to s wc nemá nic společnýho, jelikož to není vodou uzavřený, ba naopak to je velmi suchý záchod, ale tak se to označuje v krámě, kde se ta bedýnka dá koupit. Občas bedýnka doslouží a je potřeba nová. Naštěstí je to tak, že máme dvě - to muší bejt - dva kočkeni, dva reteráty.
Nuže objednal jsem jednu, aby bylo vše v pořádku a plném počtu.
A našel jsem jeden záchod obzvlášť velký pro velké kočky. Nepsali tam sice pro kočkeny, ale to oni jenom nevědí, že je máme. Bedýnka doručena, instalována, a skutečně působí bezmála dvojnásobně mohutně. Je to holt reterát pro velký kočkeny.
Včera to jdu čistit jako obvykle a co nevidím: Stará bedýnka je netknutá, nepoužitá, píseček září čistotou jako na pláži v karibiku. Nová velká bedýnka je o to plnější.
Ty potvory začaly okamžitě stávkovat a starého záchodu se ani nedotkly. Už je jim malej. Dávají mi tak najevo, že mám obratem koupit další velkej, poněvadž do toho malýho, pane, přece nepolezem, když máme teď konečně důstojnej reterát.
Inu tak: podej kočkenovi packu ...
Nuže nezbývá, než objednat další a láteřit jako Sarka Farka.
Mord hadry, kruci tirtn.
Bassama terentete.
Himl laudon element.
Horrenty tuty kvanty.
Piškunt kalibr, rete ré.

chrám i tvrz

Jeli jsme tuhle kamsi všichni čtyři a tak si povídáme. Matěj začal o motorech. Že ví, jak je to s tím válcem a pístem a jak se tam nasává ten benzin a taky tam může bejt ten kompresor pro přetlačování ...
"Přeplňování, Matýsku, ale jinak to víš všechno skvěle."
"To já jsem si všechno přečet' v tý knížce Jak si postavit auto, víš tatínku."
"Skvělý!"
"Ale tatínku ..."
"Ano, Matýsku?"
"A k čemu je tam ta hřídel?"
"No jo, hřídel. Tím točí ty písty pomocí ojnice a hřídel pak pohání spojku a převodovku a celé auto."
"Aha. A je to ta hřídel nebo ten hřídel?"
"A to jsem v koncích. To musí maminka, ta je na to študovaná."
"Hřídel, hřídel," pravila rozmýšlejíc se mávzdělanáHanička, "to je potíž. Ale my to vždycky skloňovali ve škole podle vzoru prdel ..."
"Cože?!!!"
"No, ale vono to asi bude jinak, protože se neříká ten prdel ..."
"Haničko!"
"Maminko!"
"No mami!" ozvala se i Kačka, kterou konečně zaujal rozbor češtiny.
"No jo, je to tak. Ale už to nebudu opakovat."
"Teď už je to fuk, už je to venku, ta tvoje čeština ..."
A zde je nyní třeba poznamenat, že to je poprvé, co jsem od svécitlivéHaničky slyšel takový výraz. Inu čeština, to je chrám i tvrz ....

švihem

Když dva říkají totéž, ještě neznamená, že tím totéž i myslí. Vůbec neznamená, že jedno slovo má jen jeden význam.
Tedy k jádru věci. Stavil jsem se u Juráše, který má na starosti čaj. On je to takovej kuličkovej čaj, takže už tady se ukazuje, že není čaj jako čaj. Tohle bubletea. Čaj sice je základem toho nápoje, ale dává se do něj ještě všelijaká příchuť, kousky želé a hlavně bublinky, tedy vlastně kuličky, což je právě to děsně zajímavý. Je kolem toho divadlo a míchání a vybírání a vůbec je to děsně moderní záležitost. Furt si to někdo kupuje, jelikož to tu ještě nebylo.
Jak říkám: taky jsem se přišel podívat, co to vlastně je. A tak co prej si dám. Vůbec jsem netušil, co si dát mám, tak jsem si dal to zelený. Prý limetkový. Takovej žabinec. Dostal jsem kuličky hnědý a zelený a zelný želé a zelenej čaj. Celý se to pak ochladí ledem a zataví víčkem, aby si to člověk moh' odnýst. A dostenete brčko. Tlustý brčko se špičkou. Jednak abyste mohli tím brčkem ty kuličky nasávat a chroustat (o to jde) a jednak abyste tou špičkou toho brčka mohli to víčko prorazit.
No a jsme u toho. Mám brčko, kelímek s bublečajem a co stím?
"Švihem," povídá Juráš, "to musíš prorazit švihem."
"Švihem?" ptám se s mírnou nedůvěrou, jelikož mi to celý připadalo takový chatrný na švihání.
"Švihem, jasně že švihem."
No když švihem, tak švihem.
Švihnul jsem brčkem proti víčku a opravdu to šlo. Ba dokonce šlo to náramně. Šlo to tak skvěle, že brčko pokračovalo švihem dál až do stěny kelímku a prošvihlo i tu, načež nastala potopa.
Prošvihnutej kelímek začal předčasně vyprazdňovat svůj obsah na místa k tomu neurčená. Nastala potopa. Nějak jsme to s posádkou celého baru zachraňovali. Část vytekla, část zůstala v kelímku a když ustala úklidová horečka a já dostal nový kelímek, už mi ho slečna radši propíchla sama. Švihem, pochopitelně. Ovšem švihem mírným, usměrněným, kultivovaným a ne humpoláckým jako já.
"Teda to jsem eště neviděl," pravil Juráš.
"Já už dvakrát," pravila slečna, "tohle je potřetí."
"Takže nejsem až takovej exot," pravil jsem já.
"No ...." opáčil Juráš a bylo jasné, že si o exotice myslí svý.
"Ale jinak jsem docela šikovnej," napravoval jsem už naprosto zbytečně tu švihlou situaci.
Holt když se řekne švihem, nemusí to nutně znamenat švihem.